Zdroj: http://sarah.cathia.cz/index.php?a=76  •  Vydáno: 25.9.2011 21:16  •  Autor: Sarah

30. Zprávy ze záhrobí

Jeskyně, ve které našli pohárek Helgy z Mrzimoru je uvěznila a všichni tři byli v pasti. Pomoci jím příjde až Ron, který je dostane ven a svou troškou do mlýna přispěje i on svým převyprávěním příběhu o Chrámu neživých a rozhovorech s Brumbálem. Společně se vydávají na Grimauldiovo náměstí.

 

„Co budeme dělat?“ vykřikla Hermiona a zděšením stiskla Harrymu předloktí. „Jsme tady v pasti, jak se odsud dostaneme?“ Vymýšlela jedno zaklínadlo za druhým a snažila se všelijakými kouzli otvor obnovit.

Zdi se pomalu přibližovaly a v místnosti již nezbývalo mnoho místa. Harry tiskl v jedné ruce šálek a ve druhé křečovitě svíral svou hůlku. To osvětlení a všechno kolem mu připomínalo onu místnost ve Voldemortově panství, kdy se na něj a na Draca z ničeho nic vyřítily kamenné sochy různé velikosti. Ještě teď mu běhal mráz po zádech, když si na ně vzpomněl.

V této chvíli nedokázal kloudně uvažovat. Rozhlížel se kolem sebe a hledal něco, co by se aspoň přibližně dalo pokládat za východ, ale marně. Kolem byly jen holé, přibližující se zdi. Vchod, kterým přišli už neviděli a ačkoliv se za pomocí krve snažili otevřít skálu, nedařilo se jim.

„Musí tady přece být nějaký východ,“ zašeptal Solembum.

„Určitě, jen ho musíme někde najít,“ zapištěl přidušeně Harry. Hermiona se stále křečovitě držela jeho ruky a Harry cítil, jak se její tělo třese strachy.

V duchu si přemílal stále dokola onu situaci, kdy s Dracem zápasili proti oživlým sochám. Snažil se najít něco, co by mu mohlo pomoci najít východ. Ve Zmijozelově síni se museli dostat skrz celou místnost až na konec a tam zhasnout svíci, ale co měl pro merlinovy slipy dělat tady? Snažit se zhasnout to červené světlo, které vycházelo přímo ze skály?

Pomalu, ale jistě se z malé místnosti začal vytrácet kyslík. Špatně se jim dýchalo a zdi už byly v polovině, ještě několik minut a Voldemort si bude moci přijít seškrábnout to, co z nich zbude.

„Podívejte, támhle je něco napsané,“ vyhrkla Hermiona a posvítila na to hůlkou.

Na skále se začal objevovat nápis v angličtině, který byl každou vteřinou jasnější.

„To ne,“ zakřičela Hermiona a slzy jí stékaly proudem z očí.

„Vítej cizinče, vstoupil jsi na mé území a zaplatil za to krví. Gratuluji a klaním se tvé prozíravosti. Leč marně ses snažil okrást největšího kouzelníka všech dob. Tvá drzost tě nyní přivede do záhuby. Již nepostačí krev, aby ses mohl vykoupit. Jedině tvůj život odčiní tvé hříchy.“ Harry třesoucím se hlasem přečetl nápis.

„Takže jsme opravdu v pasti,“ zaskřehotala Hermiona. „Zemřeme tady.“

„Uklidni se Hermiono, něco jsme určitě přehlédli. Když tady byl vchod, musí existovat také východ. I Voldemort se odsud musel nějak dostat, nemyslíš?“ Harry si dodával odvahy, aby uvěřil vlastním slovům. Nějaký červík v jeho hlavě však křičel opak.

„Leorin je na cestě,“ zašeptal z ničeho nic Solembum. „Spojení myslí naštěstí funguje, takže hrad určitě nebude daleko. Bude se snažit probourat se k nám.“

„Jen aby to stihl včas,“ špitla Hermiona. Zdi už byly skoro u sebe. Zbývalo jim jen pár metrů místa a kyslík už byl také skoro pryč.

„Pokuste se nemluvit. Spotřebováváte více kyslíku.“

Kočkodlak měl pravdu, po chvilce se jim začala motat hlava a Harry slyšel podivný pískot v uších. Oči se mu zamlžili a měl co dělat, aby se udržel na nohou. Tohle jsme nezvládli, pomyslil si hořce a odevzdaně.

Šum a hvizd se rozezněli hlasitěji, jakoby někdo bušil do skály s cílem ji zničit. Že by Leorin? Pomyslil si. Ale to nemohl být on, ani drak se tady nedostane za pár vteřin, to je nemožné. Ten zvuk stále sílel a Harryho rozbolela hlava.

Před očima mu sem tam tancovala malá světélka. Měnila směr a nikdy na stejném místě nevydržela déle jak vteřinu. Harry otáčel hlavu, aby mu ani jedno neuniklo, ale ona byla rychlejší. Po chvilce si všiml, že se zvětšují, už to nejsou jen maličké tečky, ale světélka velká jako lískový ořech.

Takže už se dostavily i halucinace, pomyslil si a vyčerpaně se pousmál. Tohle se ti Tome Raddle opravdu povedlo. Jen by mě zajímalo, jaký bude vlastně konec slavného Harryho Pottera, Vyvoleného chlapce, který přežil, aby zahynul nepovšimnut. Bude udušen či rozdrcen? Už nemohl kloudně uvažovat.

Tedy, alespoň si to myslel. Světélka byla nyní zase o něco větší a, pokud se nepletl, ucítil i slabý závan větru. Že by se jeskyně slitovala a dopřála mu na konci života ještě nějaký vzdoušek? Takže přeci jen zemře rozdrcen. Úchvatná představa, pomyslil si.

Najednou jej Hermionina ruka, pokud to ještě šlo, stiskla o něco křečovitěji a doprovázel ji slabý výkřik. Harry však nemohl pohnout hlavou, aby se na ni podíval. Už odpočítával vteřiny, kdy se protější zdi setkají a oni navždy uváznou v útrobách skály. Opět jej do obličeje udeřil závan větru.

„To není možné,“ vypískla Hermiona. „Harry, Harry podívej se.“ Křičela vedle něj, ale on byl jak mátožný. Z nedostatku kyslíku se mu hlava točila stále víc a víc a on viděl před sebou jen stále se zvětšující světélka. Ale něco je špatně, proletělo mu náhle hlavou.

„Harry no tak, vzpamatuj se,“ křičela na něj kamarádka a volnou rukou jej pleskala přes obličej.

Harry zamrkl. Ačkoliv by měl upadat do věčného spánku, byl čím dál tím více bdělejší a při smyslech. Ale jak to? Závan větru byl silnější a on se konečně s čistou myslí porozhlédl kolem sebe. Světlo, které nyní prozařovalo místnost vycházelo z velké díry před ním a stále se zvětšovalo. Nechápal to. Ještě před chvílí tam žádná díra nebyla. Někdo se patrně snažil probourat k ním.

„Už ho vidíš? To je on,“ zapištěla znovu Hermiona a pustila se Harryho ruky. V tu chvíli se mu do ní nahrnula potřebná krev a on s ní mohl opět pohnout. Hermiona přiskočila k otvoru a pomáhala zachránci s prohlubováním.

A po chvíli ho Harry spatřil v celé své kráse. Zrzavá čupřina prostrčila hlavu dovnitř, porozhlédla se po stále se zmenšujícím prostoru a pak vykřikla. „Co kdybyste mi pomohli? Sám ten otvor nezvětším.“ Harry se vzpamatoval, vyloudil na svém obličeji úsměv a přiběhl Ronovi na pomoct. Bylo to již několik měsíců, kdy se s kamarádem viděl naposledy. V Alagäesii na něj často myslel a těšil se, až zase budou v Bradavicích a všichni společně budou bojovat proti Voldemortově vládě.

„Tak rád tě zase vidím, kamaráde,“ zvolal na zrzavého chlapce na druhé straně a  rychle odhazoval kameny, aby utvořili díru tak velkou, že se ji bez problémů protáhnou.

„Já vás taky,“ přitakal s úsměvem. „Už jsem se bál, že se z té Alagäesie nikdy nevrátíte. Byli jste tam celé dva měsíce, Aberforth s McGonagalkou pěkně zuřili,“ dořekl a odhodil jeden obrovský šutr.

„Tak, to už by mohlo stačit. Zkuste, jestli prolezete,“ navrhl a poodstoupil stranou. Nejprve vyskočil Solembum ve své kočičí podobě a poté se k otvoru vrhla Hermiona.

„Pospěš si, já už se tu nemůžu pohnout,“ křikl na ni Harry zděšeně a měl co dělat, aby ho dvě strany zdí nepromáčkly. V místnosti již nebylo moc místa a Harry musel připažit, protože stěny už byly tak blízko, že se mu opíraly o ramena z každé strany.

Hermiona prostrčila otvorem hlavu i obě ramena a s pomocí Rona, který ji vytáhl ven, byla opět v bezpečí. Harry ihned přiskočil k otvoru a díky oběma kamárům se v poslední vteřině vysoukal z místnosti ve skále. Jakmile byli všichni venku, obě stěny se přisunuly k sobě a místnost s hlasitým zaduněním úplně zmizela.

„Tak to bylo o fous,“ okomentoval to Ron, který byl od hlavy až k patě zaprášený.

„Nebýt tebe, chlapče, asi bychom teď byly, jak že to říkáte vy mladí? Ano... na kaši,“ podotkl Solembum a dlouhým jazykem si olizoval své kočičí tlapky a zbytek těla, který byl taktéž od prachu.

„Jak jsi vůbec věděl, kde jsme?“ zeptala se Hermiona. „Potkal jsi Nevilla s Dracem?“

Ron zavrtěl hlavou a snažil se oprášit hábit. „Ne,“ zachraptěl a kývl hlavou k východu. „Musíme odsud pryč, to místo se mi vůbec nelíbí. Všechno vám vysvětlím cestou.“

„To mě taky ne, ale jsou tu dost cenné věci,“ špitl Harry a naposledy se ohlédl směrem, kde stál kamenný oblouk. „Tak jdeme, máme toho ještě hodně před sebou.“

Vyrazili skrz bludiště a společně hledali cestu ven. Řídili se přitom radami Draca Malfoey a vybírali si ty nejužší cesty a když došli na rozcestí, dali se vlevo. Šli mlčky, jako by se báli další Voldemortovy nástrahy až konečně spatřili východ.

„Jaký je teď plán?“ zeptal se zvesela Ron a Harry zjistil, že mu opět svítí oči z blízkého dobrodružství. Sám však netušil, co by teď měli dělat. Musí najít Coirana, zničit šálek Helgy z Mrzimoru, najít medailon a pokusit se zabít Naginiho, ale jak to všechno mají zvládnout? Navíc jim stále chybí poslední viteál, který nejspíš leží někde schovaný v Ellesméře a královna jej odmítá vydat.

„Ještě není žádný konkrétní plán,“ sdělil mu Harry a podíval se na něj. „Je toho tolik, co musíme zvládnout, že ani nevím, kde začít,“ postěžoval si. Hermiona si sedla na nejbližší pařez a vypadala, že přemýšlí.

„Tak si to všechno shrneme a poté se rozhodneme, co dál,“ konstatovala s hlavou v dlaních.

„Dobrá,“ přitakal Harry. Sedl si na zem a opřel se o strom za jeho zády. Ron se Solembumem již v lidské podobě se usadili vedle nich a vyčkávali.

„Takže,“ začala Hermiona a pozvedla hlavu. „Máme jeden viteál.“

„Cože máte?“ skočil jí do řeči Ron. „A kde ho máte? A jak jste ho našli?“ Chrlil jednu otázku za druhou a očima těkal z Hermiony na Harryho. Vypadal vskutku překvapeně touto novinkou.

„Je to šálek, který patřil Helze z Mrzimoru,“ odpověděl Harry. „Našli jsme ho v té skále, ze které jsi nás vysvobodil. Stál až úplně vzadu a když jsem se ho dotkl, tak se otvor uzavřel a skála se začala zmenšovat. Proto jsme tam uvízli.“

Ron jen němě přikývl. „A kde ho máte?“ Harry vytáhl malý šálek a ukázal ho Ronovi. „Páni,“ vydechl a prohlížel si ho. „A už víte, jak ho zničit?“

„Ještě ne,“ odvětila Hermiona. „Vždyť jsme ho právě našli.“

„Ale musíme se pohnout dále,“ řekla důrazně a začala bilancovat jejich situaci. „Takže máme jeden viteál. Druhý viteál zůstal v Ellesméře, to je ta Rowenina hůlka. Třetí viteál je medailon, který je dosud nezvěstný a ten čtvrtý sedí Voldemortovi na krku, takže, co teď?“ konstatovala jen tak do větru. „Než se vydáme zachránit Coirana a zničit Voldemorta, musíme se pokusit vyhledat ten medailon.“

„To zní jako plán,“ přidal se Solembum. „Ale kde ho chcete hledat? Máte v záloze nějaká místa, kde bychom mohli začít?“

„Prozatím ne,“ připustil neochotně Harry. „Může to být kdekoliv.“ A gestem rozmáchnutých rukou naznačil, jak moc velký prostor může být k prohledávání.

„Když budeme sedět tady, nic nevyřešíme, navíc jsme unavení a to nám moc nepřispívá,“ špitla Hermina a vyčerpáním sotva udržovala oční víčka otevřená.

„Co tedy navrhuješ? Abychom se vrátili do Bradavic na snídani, dali si chvilkový voraz a pak McGonagallové zamávat a znovu pláchnout?“ zaironizoval Harry.

„Ne, nemám v plánu se vracet do Bradavic,“ sjela ho kamarádka. „Jen říkám, že bychom si měli chvíli odpočinou a poté si s čistou hlavou naplánovat nějakou strategii, to je vše.“

„Ale kam bychom mohli jít, když ne do Bradavic?“ zeptal se nechápavě Harry.

„Co třeba Grimauldiovo náměstí? Brumbál říkal, že bychom se tam mohli při naší cestě zastavit,“ řekl jen tak mimochodem do větru aniž by tušil, co touto odpovědí vyvolá.

„Brumbál?“ vykřikli unisono Harry s Hermionou. „Myslíš Aberfortha? On ví o Grimauldiově náměstí?“

„Nemyslím Aberforta,“ řekl a pousmál se. Náhle mu zasvítili oči, když si vzpomněl na události posledních dní. Konečně má i on čím přispět k novinkám. „Víte, když jste byli pryč, našel jsem jedno úžasné místo,“ vyhrkl jedním dechem a jeho slova měla skoro posvátný tón.

„Co tím chceš říct?“ odvětila stále nechápavá Hermiona.

„Když mi nebudeš skákat do řeči, dozvíš se to,“ odsekl jí, ale pak se usmál a začal vyprávět. „Jak už jsem říkal, když jste byli pryč, chodíval jsem často do staré knihovny a hledal způsob, jak se dostat k vám do druhého světa. Byl jsem tam každičkou noc a prohledal snad všechny svitky, každou cihlu a pavučinu jsem ometl, ale nenašel jsem žádné vodítko. Jednoho večera jsem se opět vracel z knihovny s nepořízenou a byl jsem tak zahloubaný do svých myšlenek, že jsem omylem odbočil do špatné chodby. Byla tma, a tak jsem si to zprvu neuvědomil, ale pak se najednou rozsvítila jedna pochodeň a já jsem se tak lekl, že jsem hlasitě vykřiknul. Myslel jsem, že je to Protiva a jeden z jeho super vtípků, ale nikdo tam nebyl.

Pak jsem před sebou uviděl na zdi takový odpudivý gobelín. Byly na něm samé stvůry a nahoře byl nápis Chrám neživých. Udělalo se mi z toho pohledu zle, a tak jsem sklopil hlavu, abych se na to nemusel dívat. Chtěl jsem utéct, ale ten gobelín najednou promluvil. Asi si to vyložil jako poklonu a ožil.“

„Promluvil? Jak může gobelín mluvit?“ skočil mu do vyprávějí Harry.

„Mě se ptáš? Já jsem se v tu chvíli strachy málem podělal,“ řekl dramaticky Ron.

„A co se dělo pak?“ popohnal ho Solembum.

„Jedna z těch nestvůr se představila jako paní Lhörn. Je strážkyní brány v Chrámech neživých. Zeptala se, co tady pohledávám a proč ruším jejich klid. Já jsem v tu chvíli nebyl schopen slova, jen jsem na ni civěl. Pak se přidala další stvůra a zeptala se, s kým bych si přál mluvit. Nerozuměl jsem jí. Proč bych chtěl s někým mluvit, že jo? Napadli jste mě vy dva, ale vy jste byli přece živý, ne? A tak jsem vybreptl první jméno, které mě napadlo, že chci mluvit s profesorem Brumbálem.

Ty stvůry najednou poodešli stranou a pak se v gobelínu utvořil průchod. Dostal jsem pokyny, které musím dodržovat, jako nikoho tam nevodit, ctít jejich pravidla a odejít, až mi řeknou, a pak mě vyzvaly, abych šel dál, že na mě Brumbál už čeká.“

„A šel jsi dál?“ zeptala se v hrůze Hermiona.

„Šel,“ odvětil Ron a hrdě se narovnal. Bál jsem se, že když uteču, oni si mě najdou, a tak jsem šel dovnitř. Průchod zmizel a já jsem podle pokynů pokračoval až ke kašně. Musel jsem se píchnout do prstu, abych do kašny přispěl svou krví a pak jsem ho uviděl.

„Brumbála?“ vypískla Hermiona. „Ale jak je to možné? Jak to, že v Bradavicích vůbec něco takového existuje?“

„Nechtěl jsem tomu uvěřit, ale byl to opravdu on. Smál se a jeho oči zářily stejně jako když byl naživu. To on mi řekl o vás, kde jste a kdy se vrátíte. Poradil mi, abych vyčkával až do dnešní noci a pak vám šel naproti. Popsal mi přesně cestu, kde vás hledat a měl pravdu. Když jsem přišel k bludišti, slyšel jsem vaše hlasy. Než jsem ale doběhl do středu, byli jste pryč. Myslel jsem, že jsem vás minul, ale pak jste začali křičet z nějaké skály, a tak jsem začal tvořit průchod. No a dál už to znáte,“ dovyprávěl celou historku a zmoženě se opřel o stejný strom, jako Harry.

„Ty nestvůry se jmenují Oriafáëni,“ promluvila jako první Hermiona. Harryho ani Rona nepřekvapilo, že ihned přišla s vysvětlením tohoto úkazu. Kdyby mlčela, pochybovali by o tom, zda je to vůbec Hermiona. „Jsou to bájní tvorové. Legendy říkají, že patřili mezi nejkrásnější kouzelné tvory na zemi, jenomže vůdce Oriafáënů, Kaëtarus, byl příliš ctižádostivý a zaslepený pýchou. Domníval se, že je neporazitelný a může se postavit i samotnému vládci temnot. A tak se Kaëtarus podle legendy jednoho dne se svou armádou vydal k až k bráně Temnoty a zaútočil. Vládce temnot, Saúrel, byl však silnější a pobil většinu Kaëtarusovi armády a zbytek zajal. Říká se, že je věznil po několik století, až se z nich staly stvůry tak odporné, že pozbyly své místo mezi kouzelnými tvory. Jako trest jim Saúrel přikázal hlídat bránu Chrámu neživých, místo, které je jakousi hranicí mezi světem živých a mrtvých.“

„No páni,“ vydechly Ron i Harry zároveň, uchváceni její historkou.

„A co ti ještě Brumbál řekl?“ pokračovala v předchozí historce svého kamaráda, jako by právě nic nevyprávěla. „Napověděl ti, kde by mohl být ukrytý ten medailon?“

Ron jen zavrtěl hlavou. „Neříkal kde máme viteály hledat, ani jak je zničit. Mluvil spíše v takových hádankách. No a pak se jen tak mimochodem zmínil, že bychom se měli stavit v Siriusově domě a taky, že bychom se měli pokusit získat Kráturu na svou stranu.“

„Kráturu? To si snad dělá srandu? A jak to asi máme udělat, když nás ten skřítek nesnáší?“ zavrčel naštvaně hlavou Harry. „To je stejné, jako bychom si měli na svou stranu přidat Snape s Bellatrix.“

„Snad to nebude tak zlé,“ přispěchala na pomoc Hermiona. „Když se budeme ke Kráturovi chovat hezky, třeba se nám to podaří.“

„Jo, možná ve snu,“ zpražil ji Ron. „Ale za pokus to stojí, ne?“ upřel pohled na dosud vzdorovitého Harryho. Ten se jen uchechtl, jako by to považoval za nereálný úkol. Mnohem reálnější byla pro něj představa záchrany Coirana, zničení Voldemorta a získání postu ministra kouzel. Nicméně přikývl a slíbil, že se o to alespoň pokusí.

„Takže bychom se měli vydat na to náměstí, jak že se to jmenuje?“ zeptal se Solembum.

„Grimauldiovo náměstí,“ vysvětlila mu Hermiona. „Tam bychom si mohli odpočinout a vymyslet, co dál.“

„Ale jak tam chceš propašovat Leorina?“ zeptal se Harry najednou, když si vzpomněl na draka, který s nimi přicestoval z Alagäesie. V tom okamžiku uslyšel v mysli pozdrav onoho tvora a pak se zelený drak už jen snesl vedle nich. Hermiona si při pohledu na nového společníka skousla ret a chvíli přemýšlela, Ron civěl do tváře velkého zvířete, jako by ho ještě nikdy neviděl a Solembum se dřívkem šťáral v zubech.

„Máš pravdu, to bude poněkud problematické,“ připustila Hermiona a Harry ji dal za pravdu. „Musíš zůstat v Bradavicích, alespoň, než vymyslíme, co budeme dělat dál,“ odvětila směrem k Leorinovi a Harry zamrkal. Slyšel totiž v mysli Leorinovu odmítavou ironickou poznámku, kterou nejspíš slyšeli všichni, protože Ron se vedle něj hlasitě uchechtl.

„V Bradavicích budeš v bezpečí před lidmi a Hagrid se o tebe postará, než se Daryn uzdraví a poté se vydáme k Voldemortovi pro Coirana,“ snažila se ho přemluvit Hermiona. „Bude to tak nejlepší, věř mi.“

Leorin se ale stále zdráhal je opustit a nechtěl ani slyšet, že by se musel vracet zpátky do Bradavic a sám. „Teď se nemůžeme vydat do Zmijozelova doupěte, ještě nemáme všechny viteály a musíme se na to dobře připravit. Bude to složitý úkol a ten si žádá pořádný plán.“

Ale pokud se mi nebudete každý den hlásit, proletím třeba celý váš svět, abych vás našel, souhlasíte?Leorin sice nechtěl opustit tak nechráněná mláďata, ale musel uznat, že teď opravdu nic nezmůžou a jeho přítomnost by nebudila ani mezi kouzelníky dobrý dojem. Hermiona mu vysvětlila, proč se nemůžou vrátit do Bradavic a Leorin jim tedy popřál hodně štěstí, poučil je o tom, jak nejlépe si počínat, aby se nedostali do průšvihu a vrátil se zpět k Bradavickému hradu.

Ron poťouchle udeřil Harryho do ramene a pousmál se na něj s nevyřčenými slovy: ženská, ta si vždycky vydupe svou. Harry nic neříkal, jen si povzdychl a jal se následovat Hermionu, která byla pevně rozhodnutá, co musí nyní udělat.

Popošli trochu dál do lesa a pak se s hlasitým prásk přemístili na práh Siriusova domu. Kočkodlaka přenesl Harry a jakmile dopadli nohama na zem, Solembum zavrávoral a bylo jen štěstí, že jej Harry držel. Stáli před obrovským domem, který patříval rodině Blacků. Posledním žijícím potomkem byl Sirius Black, Harryho kmotr. Ten bohužel zemřel před rokem a půl a zanechal dům i se vším všudy Harrymu.

Pro Harryho nebylo lehké se sem vracet. Přeci jen měl Siriuse rád a tenhle dům mu ho připomínal. Pro jeho kmotra to bylo v jeho posledních měsících života vězení, které nesměl opustit, aby ho ministerstvo nechytilo. Nebyl zde šťastný a ani Harrymu tenhle dům nepůsobil radost. Cítil z něj utrpení, které jeho kmotr zažíval, když byl mladý a žil ještě se svými rodiči i poté, co se sem po letech vrátil, coby člen Fénixova řádu a trestanec na útěku. Chvíli stál před dveřmi a civěl na chodbu za nimi. Ron s Hermionou a Solembumem už vešli dovnitř a potichu se kradli do haly, aby neprobudili obraz paní Blackové, která by hulákala na celou ulici.

„Tak Harry, pojď,“ pobídl ho šeptem Ron a Harry se konečně zmohl na těch pár kroků. Zavřel za sebou dveře a následoval své přátelé až do haly.

„Jak dlouho tu asi nikdo nebyl?“ zeptal se Ron se zájmem. Dům vypadal ve stejně zbídačeném stavu, jak si ho Harry pamatoval ze své první návštěvy. Všude byly pavučiny a prach. Některý nábytek byl rozházený a knížky z dřevěné knihovny v obývacím pokoji byly poházené všude po podlaze.

„Dlouho, řekl bych,“ prohlásil Harry a zvedl jednu knihu ze země, která se mu v rukou vlivem stáří rozpadla.

„A… málem bych zapomněl,“ vykřikl náhle Ron a zašmátral ve svých kapsách. „Brumbál chtěl, abych s sebou vzal tohle.“ Vytáhl z kapsy starý deník s dírou uvnitř a prsten s černým kamenem, který měl uprostřed dlouhou prasklinu. „Prý to budeme potřebovat, až získáme zbylé viteály. Musel jsem se kvůli tomu vloupat do ředitelny. Málem mě tam chytila McGonagalka, ještě, že mě Brumbálův obraz na ni upozornil včas,“ vyprávěl dramaticky, avšak Harry už ho neposlouchal. Vzal si od něj dvě věci, které bývaly viteály, než je on a Brumbál zničili a přemýšlel, proč je tak důležité, aby je měl u sebe.

„A neříkal, proč je budeme potřebovat? Vždyť už jsou zničené,“ namítla Hermiona, ale Ron jen zakroutil hlavou.

„Tak vidíš, ani po smrti mi neřekne celou pravdu,“ obořil se uraženě Harry a podal věci Hermioně, která si je začala se zájmem prohlížet.

„Třeba jen chce, abys na to přišel sám,“ namítla kamarádka. „Určitě ti nemůže říct všechno, co by chtěl.“ Harry si odfrkl a jal se zvedat další knížky spadané na zemi. Nemohl říct všechno, to tak. Kdyby jen nemluvil v hádankách, mohli by vědět, na čem jsou a co mají dělat, takhle jen tápou ve tmě a světlo stále nepřichází.

Venku už svítalo a všichni zívali vyčerpáním. „Měli bychom si jít odpočinout, abychom nabrali síly a zítra se pokusíme vymyslet, co dál,“ navrhla Hermiona, a tak se všichni odebrali nahoru do ložnice a pohroužili se do neklidných spánků s nejasnými vyhlídkami na příštích několik dnů.