Zdroj: http://sarah.cathia.cz/index.php?a=107  •  Vydáno: 2.2.2014 15:27  •  Autor: Sarah

Uvězněné duše

S touto povídkou jsem se umístila na 29. místě ze 75 povídek v soutěži Žoldnéři fantazie. Byla to má první soutěž tohoto typu, které jsem se zúčastnila. A musím říct, že výsledek není nejhorší. Přiznávám se, že začátek jsem sepsala hrozně narychlo a s odstupem času bych v povídce i hodně věcí změnila, odstranila či doplnila, ale i tak jsem spokojená a do příští soutěže se budu více snažit :-).

Povídka je z žánru fantasy a odehrává se ve 4. věku v zemi zvané Averel.

* Entariel *

Vyhnula se ptákům a let stočila doprava. Ještě několikrát máchla křídly a nakonec přistála na oblíbeném místě, odkud den co den sledovala východ a západ slunce.

Usadila se na plochém balvanu a smaragdově zelená křídla složila k tělu.

Slunce pomalu vycházelo a svou září odhalovalo ostrov kousek po kousku. Jeho paprsky se vpíjely do vodopádu a proplétaly se kapkami vody, až se na hladině jezera tvořilo tekuté stříbro.

Zavřela oči.

Unášena fantazií, zkoušela si vybavit obličeje otce a babičky, které poprvé spatřila jen několik vteřin před svou smrtí. Tenkrát, coby nevidomá sedmiletá dívenka, byla vděčná alespoň za těch pár okamžiků, které ji Naevah věnovala. Nechala ji na svět nahlédnout svýma očima, i když jen na kratičký okamžik. Pro ni to ale byl ten nejkrásnější zážitek. Jen díky němu si mohla navždy vrýt tváře milovaných do svých vzpomínek.

„Ahoj Cali.“

Pousmála se. Nepotřebovala otevírat oči, aby poznala, o koho jde. Jen Christian věděl o jejím místě. Častokrát tady sedávali společně.

Z lidského hlediska byl jen o rok mladší než ona, ale Oriafáënem se stal teprve před devíti lety.

Usadil se vedle ní.

„Nikdy nepochopím, proč se k jeskyním nesmíme ani přiblížit,“ podotkl a zrak stočil k západní straně ostrova.

„Slyšela jsem, že se v jeskyních skrývá kašna, jejíž voda je kouzelná,“ odvětila Cali.

„Jak kouzelná?“

„Ukáže ti život každého člověka na Avariëlu a dokonce umí nahlížet do budoucnosti.“

„Jako Katherininy oči?“

„Asi ano.“

„Tak proč ji Maeve tak tají?“

„To nevím,“ pravila Cali a pokrčila rameny.

„Ty si taky myslíš, že jsou ty legendy pravdivé?“ zeptal se Christian.

„Podle Katherine ano,“ odvětila mu. Sama však cítila pochyby.

„Co kdybychom to prozkoumali?“

Poprvé se na něj podívala. Z jeho tváře vyčetla strach, ale i odhodlání a touhu po dobrodružství.

„Myslíš to vážně? Chceš se vydat na západní stranu?“

Chvíli váhal, ale nakonec přitakal. „Měli bychom důkaz.“

„Ale co když nás chytí?“

„Pokud budeme opatrní, tak nechytí.“

„Jsi blázen, víš to?“ Usmála se na něj. Vzhledově sice zůstával šestiletým dítětem, ale uvnitř mysli stále dozrával. V tuto chvíli byl na úrovni patnáctiletého ctižádostivého chlapce, který má v sobě víc odvahy, než rozumu.

Roztáhli křídla a jedním máchnutím vyrazili k hornímu toku řeky.

Slunce bylo již vysoko nad obzorem, když se přiblížili ke skalám.

Záměrně se vyhnuli hlavnímu vchodu a přistáli na druhé straně, odkud se po strmých cestičkách vydali k  prasklině v kameni.

„Páni, Cali, podívej,“ zajásal Christian. „To je ono. Vidím tu kašnu.“

Postavila se vedle něj a škvírou nakoukla dovnitř.

Měl pravdu, byla tam. Kamenná kašna se nacházela jen pár metrů od nich. Uvnitř byla průzračná voda, nic víc.

„Půjde tam něco vidět?“

Zakroutila hlavou. „To asi ne. Aby ti kašna něco ukázala, musel bys přijít blíž.“

„Pozor.“

Christian popadl Cali a oba se skrčili za balvanem.

„Myslíš, že nás viděla?“ zašeptala. Srdce jí bušilo až v krku.

Čarodějnice vklouzla do jeskyně a zamířila přímo ke kašně. Slyšeli, jak cestou odříkává jména příbuzných, kteří se v posledních desetiletích dostali na Entariel.

Když přečetla Christianovo jméno a způsob smrti, Cali sebrala odvahu a škvírou nahlédla dovnitř.

Maeve stála zády k nim, v rukou držíce Fénixův pergamen.

„Děti tvé krve nikdy nedojdou klidu. Budou platit za tvé hříchy do doby, než se zrodí nový věk. Vezmu si všechny, bez rozdílu jejich stáří. Nikdy nepřejdou hranici čtyřiceti let, jako trest za těch čtyřicet dní, co jsi držel v zajetí Fénixe.

Abych zpečetila toto prokletí, vezmu si tvého prvorozeného, který započne novou éru Oriafáënů a s ním všechny další, kteří spatří světlo světa.

Ať síla Fénixova je mi svědkem!“

Ta slova jim nahnala husí kůži. Znali celé znění kletby, která byla na jejich dávného předka, Keirona, uvalena, ale ještě nikdy ji nezaslechli z úst té, která byla jejím strůjcem.

Maeve se podívala na pergamen a přečetla jméno, které Cali ještě nikdy neslyšela, zato Christian vykulil oči.

„Tetička Emma,“ vypravil ze sebe s notnou dávkou strachu a nahlédl do jeskyně.

Čarodějnice postávala nad kašnou, ve které se již rýsoval obraz ženy, kráčející přeplněným parkovištěm.

Byla o něco starší, než si ji Christian pamatoval, přesto ji poznal na první pohled.

 

* * *

 

Emma se podívala na hodiny a s hrůzou zjistila, že už má patnáct minut zpoždění. Nerada chodila pozdě na jednání, ale v tom presu úplně zapomněla, jak ten čas běží.

Zapnula si bezpečnostní pás a nastartovala auto. Do banky to bylo jen deset minut, ale v tuto hodinu bývá hlavní třída zacpaná. Nezbude jí nic jiného, než se vydat vedlejší ulicí kolem parku. Dalších deset minut navíc, posteskla si a sešlápla plyn.

Vycouvala do uličky a vydala se k hlavnímu výjezdu.

Krkolomná jízda několikapatrovým parkovištěm nikdy nebyla jejím šálkem kávy. Měla obavy, že se v nepřehledných zatáčkách s někým střetne, nebo že se jí z toho věčného kroužení zatočí hlava.

Zapnula rádio, aby své myšlenky upokojila a po druhém zatočení volantu již nevnímala divný pocit na prsou a začala si hlasitě prozpěvovat.

Když opouštěla třetí patro, byla již příjemně naladěná a v uších jí zněla jen vlastní slova při zvuku pomalé melodie.

Uvědomila si, že jede příliš rychle, a tak mírně sešlápla brzdu, aby ji to v zatáčce nevyhodilo proskleným oknem ven.

Něco však bylo špatně.

Ačkoliv měla pedál sešlápnutý až k zemi, rychlost se stále stupňovala. Od zatáčky ji dělilo pouhých pár metrů.

Zpanikařila.

Zatáhla ruční brzdu a nepřestávala šlapat na pedál.

Bez šance.

Auto neposlouchalo a mířilo přímo naproti oknu.

V posledních vteřinách ještě stačila hlasitě zaječet, a pak už jen instinktivně trhla volantem doprava, v domnění, že se auto možná dostane do zatáčky a o betonovou zeď se zbrzdí.

Neměla ani tušení, že z protější strany se na ni řítí jiné auto a žene se do zatáčky ve stejném okamžiku jako ona.

Halou se rozlehl uši drásající hvizd brzd a silný náraz dvou kapot, následován tříštěním skla a hlasitým poplašným alarmem.

Nic z toho už však nevnímala. Náraz ji vymrštil dopředu a čelo se střetlo s volantem tak prudce, že na chvíli opustila svět kolem sebe.

Sotva začala znovu vnímat, s hrůzou zjistila, že ji airbag uvěznil na sedadle. Pohled upřela před sebe, kde stál šokovaný řidič protějšího vozidla, hystericky gestikuloval a něco na ni křičel.

Ona ho ale neslyšela. Viděla jen pohybující se rty a upadala do další nicoty.

… paní, musíte okamžitě vypadnout…

Vůbec to neznělo nepříjemně, ale slova jen těžko zaregistrovala. Jako by přicházela z dálky, a čím víc se přibližovala, tím víc se ztrácela.

… to auto dlouho nevydrží, musíte vystoupit…

Pokusila se pohnout hlavou, ale bolest byla ochromující. Nemohla. Chtěla zavřít oči a spát.

… dejte mi ruku. Tak podejte mi sakra tu ruku…

Pomalu přicházela k sobě. Ten muž nedal pokoj. Otevřela oči a pokusila se tedy udělat, oč žádá.

… ještě pás, musíte rozepnout bezpečnostní pás…

Pás? Jeho slova jí nedávala smysl. Jako by se myšlenkami nacházela jinde než tělo. Nářky toho muže zněly naléhavěji. Chtěla mu vyhovět, a tak zmáčkla to červené tlačítko.

„Teď mi podejte ruku,“ zvolal znovu.

Tentokrát ho slyšela už zřetelně a v tu chvíli si začala plně uvědomovat závažnost situace. Byl blízko a natahoval k ní ruku.

Chtěla ji uchopit, stisknout a držet, dokud nebude v bezpečí. Dělilo je pouhých pár centimetrů a každou chvíli se mezera zkracovala, až konečně ucítila konečky jeho prstů.

Vydechla úlevou.

 

* * *

 

„Blázni,“ uchechtla se Maeve a necitelně máchla rukou nad kašnou.

Voda se jemně zavlnila. Auto zaskřípalo a Emmě na tváři zamrzl úsměv. Skelný pohled a natažená ruka bylo to poslední, co mohli Cali s Christianem spatřit, než se čirá tekutina v kašně zakalila rudou barvou a obraz zmizel.

Hoch se třásl od hlavy až k patě. Cítil obrovský příval vzteku a bezmoci. Jeho tělo se začínalo pomalu měnit. Kůže tvrdla a vroubkovatěla. Na jeho tváři a rukou se objevily jizvy, ke kterým, díky neopatrnosti, přišel první dny na ostrově. Nehty na rukou se prodlužovaly do nehezkých pařátů a jantarové oči zářily víc, než kdy dřív.

„Nepodléhej vzteku, Christiane. Jestli se proměníš, vycítí naši přítomnost a ty nebudeš schopen s potrhanými křídly letět,“ žadonila Cali a hladila kamaráda po tváři. Vklouzl do její náruče a nechal se kolébat. Snažil se uklidnit. Coby nejmladší člen Oriafáënů ještě neměl přeměnu pod kontrolou.

„Pojď, musíme zmizet.“

Cali jej chytila za ruku, která už pomalu nabyla původní lidské podoby a roztáhla křídla.

„Emma Fennelly-Nallyor - zahynula při autonehodě, dne 3. března roku 2012, ve věku 29 let. Další oběť v kleci.“

Zaslechli Maevin škodolibý hlas, který až s neskutečnou radostí předčítal poslední řádky, vepsané na pergamen, než se společně vydali k Rhowainskému vodopádu. Místu, kde se duše zemřelého člověka poprvé zhmotní a stane se Oriafáënem.

Už neviděli, jak se Fénixův pergamen znovu zatřpytil a do osudí vepsal další dvě jména. Ani nezaslechli hlas čarodějky, jež jména nahlas vykřikovala.

Byli na cestě přivítat nového člena rodiny.

 

* Averel - o sedm týdnů později *

„Mohu změnit osud?“

„Ty sama si vytváříš cestu osudu, je jen na tobě, jak barvitě si ji vykreslíš. Ale nezapomínej, budeš to ty, kdo se po ní bude procházet. Buduj ji s rozmyslem, protože i sebemenší nerovný povrch může vyvolat pád.“

Emily seděla zabořená v koženkovém sedadle. Opuchlýma očima sledovala, jak za okny míjí vesnice a louky.

Je to již pár týdnů, ale přece stále čerstvé a bolavé, jako zimní závan větru, který vás v mrazivém období bičuje do tváře.

Slzy se nekompromisně draly na povrch a stékaly podél obličeje, než se vsákly do límce zelených šatů.

Ucítila nepříjemné škubnutí. Někdo ji chytil za rameno a žádal si její pozornost.

Nevyhověla. Chtěla se věnovat jen svým vzpomínkám.

Neslyšela paní Hopkinsovou, která ji hlasitě kárala za její vzhled a hrubě jí kapesníkem otírala nos. Neviděla znechucené pohledy ostatních spolucestujících, kteří ji propalovali pohledy a šuškali si mezi sebou.

Neslyšela ani slovo.

Pro ni to byl vzdálený svět, ze kterého by chtěla uniknout a vrátit se do matčina teplého náručí.

„Nenechávej se ovládnout smutkem. To úsměv je klíč ke štěstí.“

Zahnala slzy a zhluboka se nadechla. Vzpomínky, ať bolestivé, byly to jediné, co jí zbylo.

Vlak za hlasitého hvizdu brzd přijížděl na nádraží Západního Yordigsu.

Nebylo nijak velkolepé. Jen jedna kolej, domek z červených cihel a automat na jízdenky.

V okolí nebylo nic než zelené louky a zvířata. Sem tam nějaký strom či malé stavení a úzký potůček. V dáli čněl obrovský kopec, který se táhl daleko na západ až k Yorgodskému lesu, zakončen útesy. Kopci dominovalo jediné stavení, statek Fennellyových.

Paní Hopkinsová, postarší dáma v klobouku, se napřímila a z úložného prostoru nad sedadly vyndala dva kufry.

Byly tam všechny Emiliiny věci. Veškeré bohatství, které si směla vzít s sebou.

„Vezmi to menší zavazadlo a pojď za mnou, taxi už čeká,“ vyštěkla dáma příkře.

Emily uposlechla a zvedla kufr ze země. Byl těžký, ale nestěžovala si. Statečně jej dotáhla až k autu a nechala řidiče, aby se o něj postaral.

Neochotně se usadila vedle paní Hopkinsové a připoutala se. V té chvíli se jí srdce rozbušilo tak mocně, že se dívenka začala třást strachy. Nenáviděla auta. Bála se těch nevyzpytatelných pojízdných plechů a měla vztek na člověka, který přišel s první myšlenkou jejich sestrojení. Kdyby se tak nestalo, nemusela by teď sedět v tomhle taxi vedle dámy v klobouku a zjišťovat, že na světě zůstala sama.

Aniž by si to uvědomila, auto se rozjelo a vyjelo vstříc přírodě.

Emily se snažila nevnímat rachot motoru a raději se pohroužila do svých myšlenek.

Venkov byl v tomto období pohádkově krásný. Zelené louky, rozkvetlé stromy a čerstvý vzduch. Představovala si, že sedí v autě se svou maminkou a projíždějí prašnou cestičkou kolem potůčku. Najednou se jí ve vzpomínkách vybavila srnka, která se napájela z pramene.

„Podívej!“ zvolala nadšeně a prstem ukazovala k potoku. „Je tak plachá, ještě nikdy jsem žádnou tak zblízka neviděla.“

„Popros strejdu, aby tě dnes odpoledne vzal s sebou do lesa, třeba na nějakou narazíš,“ vnukla jí maminka nápad.

„Myslíš, že by mě vzal? Vždycky se tváří tak divně. Ani s námi nepromluví, když přijedeme.“

„To víš, že vzal,“ pravila maminka. „Je jen smutný. Chybí mu teta Helen a Christian.“

„Vždyť už je to dlouho, co zemřeli.“

Maminka chápavě pohladila dítě po tváři. „Bolest a smutek se ze srdce nikdy neztratí. Když někoho miluješ, nikdy na něj nezapomeneš.“

Emily konečně pochopila, co tím myslela.

Taxi zahnulo na příjezdovou cestu a před nimi se objevil velkolepý statek.

Obrovský dům s několika desítkami pokojů, obehnaný polem, loukami a lesem, za nímž se nacházely už jen Yorgodské útesy a nekonečný oceán. Ke statku patřila stáj s koňmi, chlív s prasaty a dokonce i kurník se slepicemi.

Její maminka zde prožila dětství. Každý rok se sem s Emily vracely, ačkoliv prarodiče dávno zesnuli. Navštěvovaly jediného příbuzného, který jim zbyl.

Emily se zde cítila nevítaná. Když se narodila, strýc už dávno zkameněl. Každá jejich návštěva tak byla plná výčitek, nadávek, kterými se počastovali sourozenci a bezesných nocí, kdy slýchávala maminku vzlykat.

A právě toto místo se má nyní stát jejím novým domovem. Otřásla se.

„Zdravím vás,“ vyhrkla tělnatá žena, která měla kolem pasu uvázanou zástěru a vycházela jim vstříc.

Emily si na ni matně pamatovala.

Melanie pracovala na statku, coby hospodyně, již řadu let. Byla jediná, kterou si děvčátko oblíbilo. Vždycky Emily potajmu vzala do kuchyně a vařila jí horkou čokoládu a pekla ty nejvoňavější sušenky.

„Dobré odpoledne,“ pozdravila paní Hopkinsová. „Přijde nás pan Fennelly přivítat?“

Melanie koutkem oka pohlédla k děvčátku, skousla ret a po tváři se jí rozlil smutný výraz.

„Bohužel,“ odvětila. „Pan Garrett odjel včera za úsvitu na služební cestu. Bude zpátky příští pátek.“

„Na služební cestu?“ obořila se na ni nechápavě dáma v klobouku. Patřičně rozčílena. „Věděl, že dnes přijedeme?“

„Ano, samozřejmě,“ přitakala Melanie okamžitě. „Proto vás také očekávám a pro mladou slečnu Emily jsem nachystala pokoj ve druhém podlaží. Patříval nebožce Emmě.“ Hodila úsměv Emiliiným směrem.

Paní v klobouku evidentně s touto odpovědí spokojena nebyla. Narovnala se a popošla blíže k hospodyni. „Pokud si dobře pamatuji, pan Fennelly byl obeznámen s nastalou situací a již podepsal opatrovnictví. Nevidím tedy důvod, proč by nebyl schopen převzít starost o toto ubohé dítě.“

„Ale tak to není, madam,“ zastávala se Melanie svého pána. „Velmi rád by tady dnes byl, ale neodkladné záležitosti v jeho firmě mu bohužel nedovolily zůstat. Vrátí se, jakmile to bude možné. Do té doby bude Emily v dobrých rukou.“

„No, jen aby,“ zasyčela paní Hopkinsová, ještě červená vztekem.

Sotva se uklidnila a popadla dech, začala chrlit rozkazy: „Chci vidět dívčin pokoj a návrhy na její jídelníček - je ve vývinu, musí mít dostatek vyvážené stravy. Čím více ovoce, zeleniny, masa a ryb, tím lépe. Řekněte mi, jakou pověst má škola, do které ji pan Fennelly zapsal? Vyučují tam vysoce erudovaní profesoři?…“

Emily jejich rozhovor přestala vnímat. Duchem se vrátila o pár měsíců zpět, kdy toto místo navštívila naposledy.

„Vyprávěj mi,“ požádala matku. Seděly pod starou jabloní a dívali na krásnou oblohu bez mráčků.

„Před dávnými věky chodily po zemi bytosti, jež svou krásou předčily všechna žijící stvoření. Byly vyobrazením dokonalého, nádherného člověka a víly s nadpozemskými schopnostmi. Měly zašpičatělé uši, jantarově žluté oči a nádherně dlouhé vlasy až po pás. Lišily se pouze barvou vlastních křídel, díky kterým se směly pohybovat po celém Avariëlu.

Říká se, že pradávní elfové měli schopnost kouzlit, a tak se přirozeně stali nejmocnějšími bytostmi na zemi. Dokázali ohromné věci. Postavili elfské město jen za pomoci svých písní, uměli se dorozumívat pomocí myslí a byli schopni měnit myšlenky a emoce, čímž mohli ovládat ostatní tvory.

Za jejich časů existoval na světě mír a spokojenost…“

Vyprávěla a vyprávěla, dokud se slunce neschovalo za obzor. Emily seděla schoulená v její náruči a hltala každé její slovo. Milovala příběhy, které jí maminka vyprávěla.

„A kde je ten Avariël?“ zeptala se.

„Existuje v naší fantazii. V místech, kde nebude nikdy zapomenut a může jen vzkvétat a rozvíjet se.“

Políbila dceru na čelo a ještě chvíli ji objímala, než se obě vydaly zpátky na statek.

„Emily!“

Když závan větru přivál zvuk jejího jména, probudila se.

Ležela pod jabloní a doznívající tón líbezného hlasu se nadále odrážel od stěn její mysli, jako to dělávají ozvěny v jeskyních.

„Emily, kdepak jsi?!“

Porozhlédla se kolem. Stmívalo se. Musela usnout, aniž by to postřehla.

„Ozvi se, holčičko!“

Žadonící hlas patřil Melanii.

Vydala se jí naproti.

 

„Pomodlíme se spolu?“

Melanie rozestlala postel a zapálila svíčku u nočního stolku.

„Tak dobře, ale jen krátce,“ zaškemrala Emily a spolu s hospodyní poklekla k posteli.

„Ty, jenž létáš v plamenech, pro něž oheň znamená vodu a popel chléb, dej, ať se síly ohně a země spojí v jedno a požehnají celému Averelu, jakož i lidem, zvířatům a rostlinám, kteří Averel za svůj domov považují.

Bdi nad našimi osudy a nesejdi z cesty, která by znamenala konec našemu věku. Amen.“

Svorně dořekly poslední slovo a Emily vklouzla do peřin, značně ospalá.

„A slyší Fénix naši modlitbu, maminko?“

„To víš, že slyší,“ odvětila a jemně přitom prstem šťouchla do jejího nosu.

Emily se zaškaredila, ale úsměv z její tváře nezmizel.

„Proč se objeví jen jednou za pět set let? Kde je celou tu dobu ukrytý?“

„Protože tak bylo před mnoha a mnoha lety rozhodnuto. Pokud se Fénix jednou za pět set let objeví a v Chrámu boha Země a Slunce se znovu zrodí z popela, budeme všichni v bezpečí a nic se nám nestane.“

„Ale kde je celou tu dobu?“

Emily nebyla spokojená s odpovědí.

„To nikdo neví, sluníčko. A teď spi.“

 

Tu noc Emily nemohla usnout.

Nový pokoj byl stroze zařízen. Jen postel, skříň, komoda a psací stůl. Na stěně visel jediný obraz, ze kterého vzhlížel podivný tvor s tmavě hnědými křídly, jehož tvář byla zohyzděná mnoha jizvami a tělo poseto vroubkovanou kůží. Namísto prstů mu z dlaní vyčnívaly dlouhé pařáty zakončené drápy a jeho ostré zuby se leskly v měsíční záři.

Bála se ho a poprosila Melanii, aby jej sundala. Byl však ke stěně přibitý, a tak se musela smířit s pouhým příslibem, že příštího dne jej Peter odstraní.

Převracela se na posteli a tiše plakala.

Jak noc postupovala, cítila se stále bdělejší a ten blahodárný spánek, který její duši uzamkne do vírů nekonečných snů, stále nepřicházel.

Snažila se na nic nemyslet. Oprostit se od všech vtíravých myšlenek, které jí dodávaly energii, a díky kterým nebyla sto usnout.

Polkla a chtěla se otočit na druhý bok. Drsná, pálivá bolest v hrdle ji však probrala úplně. Pokusila se polknout ještě jednou. Stejný výsledek. Jako by se hrdlo zmítalo v plamenech.

Vstala, obula si papuče a vydala se směrem ke kuchyni pro sklenici vody.

Prodírala se skrz temné chodby statku a instinktivně si k sobě tiskla župan. Bylo chladno. Viděla si sotva na špičku nosu, ale vyprahlost byla tak impulsivní, že strach musel jít do pozadí.

Zahnula za roh a stočila svou cestu k širokému, kamennému schodišti. Skrz svit měsíce, jehož paprsky pronikaly až dovnitř, viděla na každý chladný výčnělek a hrozba pádu se tím ohromně zmenšila.

 Pod schodištěm v hale se dala doprava a prošla několika chodbami. Ke kuchyni už zbývalo jen několik dveří, když to zaslechla.

… Emily …

Vyděšeně se obrátila, ale chodba zela prázdnotou. Tedy až na odporně vyhlížející gobelín, který visel na konci. Ani známka přítomnosti někoho cizího.

Vyděšená k smrti se pokusila zůstat při smyslech a namlouvat si, že to byl jen zvuk větru, tančícího v útrobách stavení. Pomalu se obrátila a jala se pokračovat v cestě.

… Emily …

Tentokrát už spatřila jemnou, blankytně modrou záři, jíž byl starý gobelín zcela pohlcen. Nikdy předtím si ho na statku nevšimla. Musel být nový.

Stála tam sama.  Chodba se stále více nořila do temné noci. A přesto se nemohla pohnout a s křikem utéct. Jako by záře ochromila všechny její smysly a na chvíli vyřadila z provozu motoriku.

Zvon nedalekého kostela se probral k životu a hlasitými údery oznámil půlnoc.

Lekla se a zkusila uskočit, ale nedokázala se odlepit od země, a tak se jen třásla a očima těkala kolem dokola.

… Emily, pojď k nám …

Chtěla vykřiknout, avšak z jejího hrdla nevyšla ani hláska. Toužila po někom blízkém, kdo by ji ochránil. Vzal ji do náruče a šeptal jí do ucha, že všechno bude v pořádku. Nikdo takový tady ale nebyl.

… Nemusíš se bát, Emily. Neublížíme ti, jen pojď blíž…

Srdce jí poskočilo s každým slovem. Uvědomila si, že šepot vychází přímo z onoho gobelínu.

Dosud mu nevěnovala pozornost, ale když se pořádně podívala, uviděla něco zvláštního.

Ten jediný okamžik poznání měl ohromující účinek.

Pomalými krůčky postupovala vpřed, oči nespouštějíce z nestvůry, která ji volným pařátem zvala k sobě. Byl to ten samý tvor, který se velebí na obraze v její ložnici.

Neustále se vyptávala sama sebe, co je zač, ale neodvažovala se hledat odpovědi. Tak nějak tušila, že až nadejde čas, přijdou sami.

Jako by tažena neviditelným lanem, přibližovala se blíž a blíž, než spočinula před usmívající se bytostí.

Netušila proč a jak, ale ve chvíli, kdy se bytost na plátně přestala hýbat, Emily se uklonila. Na důkaz své pokory a nižšího postavení zůstala v předklonu do té doby, než byla vyzvána k napřímení se.

„Kdos ty, že rušíš náš klid?“ promluvila stvůra. Tmavě hnědá otrhaná křídla se za ní třásla jako ve větru.

„Omlouvám se, vznešená paní Lhörn,“ odvětila, „nechtěla jsem obtěžovat. Přijměte mou pokoru.“

Netušila, kde se v ní ta slova vzala. Padala jí z úst tak hladce, jako kapky deště při bouřce. Jako by skrz ni samotnou promlouvalo něco většího, děsivějšího. Něco, co komplexně pohltilo její malou dušičku.

Paní Lhörn však vypadala spokojeně.

„Slibuješ, že budeš ctít naše zákony a uposlechneš, až nadejde čas tvého odchodu? Slibuješ, že se nebudeš vzpírat a opustíš náš svět, aby ses vrátila tam, kam patříš, než se tvůj osud naplní?“

Přikývla.

„Slibuješ, že náš Chrám ponecháš v utajení a nikdy nevyzradíš, jaká tajemství se v jeho nitru ukrývají? Že budeš střežit náš svět a nedovolíš, aby jej někdo ze světa živých zneužil ve svůj prospěch?“

„Tak slibuji, má paní,“ znovu přitakala.

„Vidím, že tvé srdce je čisté,“ řekla. „Smíš projít, ale pamatuj, jakmile jednou sejdeš z cesty, už nikdy nenajdeš tu správnou ke svému návratu. Staneš se jednou z nás.“

Poté ustoupila a v gobelínu se začal utvářet průchod, vedoucí do tmavé komnaty.

Ocitla se v malém prostoru, jehož rysy byly viditelné jen díky dvěma zapáleným pochodním. Nebylo tam nic než holé kamenné stěny a malá kašna, ustavená v samém středu místnosti. Sousoší několika postav tvořilo jádro tohoto uměleckého díla. Elf, trpaslík, skřet a člověk, ruku v ruce propleten v jednu bytost. Z úst každého tvora vytékala voda rudá jako krev a v kašně se mísila s čirou tekutinou. Co však bylo důležitější, byla malá stříbrná dýka, spočívající na natažené dlani elfa.

Emily vydechla hrůzou.

… „Každá daň, kterou jsme nuceni dennodenně platit, je bolestivá a nespravedlivá. Nikdo se jí však nevyhne. Stala se součástí našeho pokryteckého věku, kde nic není zadarmo a všechno má svá zvrácená pravidla. Paradoxně platíme, abychom žili lepší život. Co je ale lepší život? Komu se dostalo toho výsostného práva uplatňovat a rozšiřovat definici lepšího života?

Na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď, proto jsme nuceni ji respektovat.

Zaplať tedy a dostane se ti, čehož žádáš.“ …

Chtěla se vzepřít a požádat stvůru o milost, ale neodvážila se. Strach z nesplněného příkazu a jeho následků byl mnohem větší, než strach z bolesti způsobené řeznou ranou.

Udělala tedy, co paní Lhörn požadovala.

Vedena neviditelnou silou, uchopila dýku. Ještě se bojácně ohlédla přes rameno, kde očekávala vchod, jímž přišla. Nebyl tam. Zmizel ihned poté, co vstoupila do místnosti. Zůstala v pasti, ze které se může dostat jedinou cestou. Následovat příkazy.

Nadechla se, přivřela oči a nechala ostrou čepel zabořit se hluboko do kůže nastavené dlaně.

Rukou jí ihned projela štiplavá bolest. Rozbrněla se až k paži a z dlaně začala odkapávat rudá tekutina, dopadající do kašny.

Jakmile se první kapky krve smísily s vodou, místnost se rozzářila a šepot v hlavě ustal. Bolest však nadále zůstávala.

Rozbrečela se.

Přitiskla si zraněnou dlaň k tělu a schoulila se na zemi do klubíčka. Zvuk vzlyků se akusticky rozléhal kolem a narážel do stěn, než se nadobro vytratil.

V agónii ležela několik minut, než jí teplá dlaň spočinula na rameni a ozval se známý hlas.

Přestala se třást a plakat, oči však neotevřela. Bála se, že je to jen sen a když se probudí, všechno zmizí.

„Otevři oči, sluníčko. Už se nemusíš bát.“

Ale ona nechtěla. Nevěřila těm slovům, ani tomu hlasu. Byla to další daň, kterou musí zaplatit? Má snad projít skrz fyzickou i psychickou bolest? Jak kruté, pomyslila si.

„Tohle není další úkol, který musíš splnit. Dokázala jsi to a nyní je čas pro tvou odměnu,“ něžný ženský hlas k ní promlouval a odpovídal na otázky, které se tvořily v nitru jejich myšlenek. Ona je slyší? Zděsila se té představy.

Žena se tiše zasmála.

Najednou pocítila, jak ji cizí ruce zvedají a tisknou v teplé náruči. A pak to uslyšela… nádherná píseň, kterou jí zpívala vždy, když ji něco trápilo, naplnila malou místnost.

Vzhlédla a spatřila ty nádherné modré oči a ryšavé prameny vlasů, spadající do líbezné tváře. Usmívala se, jako by poslední týdny vůbec neexistovaly, jen v těch nejhorších snech.

„Maminko?!“ vykřikla užasle a přitiskla se k ní tak silně, až v rukou ztrácela cit. „Jsi to ty?“

Nepřestávala zpívat, ale mrknutím oka naznačila odpověď.

„Jsi živá,“ šeptala sotva slyšitelně, „jsi zase živá a se mnou.“ Vlepila jí pusu na tvář a nechala se kolébat, jako když byla menší. Na bolest v dlani si ani nevzpomněla.

„Chceš slyšet příběh?“

Než Emily stačila zareagovat, matka začala vyprávět:

„Před dávnými věky, zrodila se velká láska mezi temným poslem Gharem a elfskou máginí Maeve. Ačkoliv byli každý z jiné rasy a lišili se jako voda a oheň, jejich láska je spojovala v jednu duši.

Žili spolu šťastně po mnoho let, než se Rada starších sešla a prohlásila jejich vztah za zvrácený a zakázaný. Nic je nebolelo tolik, jako zrada jejich vlastních přátel, a tak se rozhodli prchnout.

Jejich útěk bohužel netrval dlouho. Ghare byl zabit elfskými bojovníky, když se snažil ochránit Maeve. Padl rukou nepřátelské rasy a elfka byla uvězněna v hlavním městě, kde o jejím osudu měla rozhodnout Rada.

Dlouho oplakávala Gharovu smrt, ale stále si udržovala zdravý rozum. Musela. Nebyla totiž sama. Cítila, jak v jejím lůně roste nový život...“

Emily se začaly klížit oči. Víčka jí ztěžkla a každou vteřinou musela zívat.

„Spi, děťátko moje, jen spi.“

„Ne, já nechci. Pokračuj, co bylo dál?“ žadonila ospale a snažila se přitom zůstat vzhůru.

„Porodila syna a dala mu jméno Käetarus. Když vyrostl, dostal se do služeb krále Thrödena.

Rada starších jej varovala, ale elfský král tomu nevěnoval pozornost. Chtěl dát mladému elfovi šanci. Znal jeho osud, i když v době Käetarusova narození mu bylo pouhých pět let. Pověst o jeho rodičích se však roznesla po celém Avariëlu.

Jeho dobré srdce se nakonec obrátilo v jeho zkázu. Käetarus zdědil až příliš ze svého otce a Thrödena za nebohý osud své rodiny zabil.

Byl však chytrý a disponoval výbornými vyjednavačskými schopnostmi. Získal na svou stranu mnoho elfů a nedlouho poté byl korunován elfským králem.

Rada se musela, společně s několika věrnými, odebrat do bezpečí, protože jeho hněv neznal konce. Byl natolik ctižádostivý, že vyzval na souboj vládce temného podsvětí, Wälroka.

Když byl nakonec zabit, jeho lid byl potrestán a vyhoštěn na ostrov zvaný Entariel, kde za trest museli sloužit zemi Avariël, dokud na ní budou známky života.“

Ukončila vyprávění a pohladila ji po vlasech. „Teď spi.“

„A potom půjdeme domů?“ zeptala se ospale.

Již nespatřila odpověď, zračící se v matčině obličeji. Šťastně svou hlavu položila tam, kde vždycky poslouchala tlukoucí rytmy jejího srdce.

V hrůze však zjistila, že tam nic nebije. Zatajila dech a nastraženým uchem se pokoušela zachytit alespoň střípky nějaké tóniny.

Nic. Jen ticho.

 „Já to nechápu,“ rozbrečela se. Nešťastný výraz v očích matky napovídal mnohé, ale ona odmítala pochopit. Nechtěla to přijmout.

„Je mi to líto, sluníčko, ale já se s tebou nemohu vrátit.“

Vehementně kroutila hlavou, ale Emma začala znovu zpívat. Její hlas Emily ochromil natolik, že upadala do tmy. Nedokázala už otevřít oči a propadala se stále hlouběji, kde ji nebylo možno následovat.

„Spinkej,“ zašeptala naposledy.

 

Bylo již poledne, když se druhého dne probudila. Obraz v její ložnici stále visel na svém místě. Očima těkala kolem dokola a uvědomovala si, že leží ve své posteli. Na nočním stolku měla připravenou sklenici s mlékem a talíř s ovesnou kaší.

Byl to jen sen?

Vzpomněla si na komnatu s kašnou a teplo matčiny náruče. V uších slyšela doznívající hlas a vybavovaly se jí střípky příběhu, který zaslechla.

Co víc, vrátila se jí také palčivá bolest v dlani, kde zůstal zpola zacelený krvavý šrám.

Jako v transu se vyškrábala z postele a bosá se rozběhla ke kuchyni. Chtěla vědět, jestli se to doopravdy stalo.

Uháněla chodbami tak rychle, že ledovou kamennou podlahu sotva vnímala. Schody brala po dvou a nezastavila se, ani když ze stolku převrhla vázu s květinami.

Když dorazila do chodby poblíž kuchyně, byla natolik uřícená, že stěží popadala dech. Líce jí hořely a kapičky potu rosily tvář. Rozhlížela se kolem dokola, ale nebylo tam nic než pár obrazů. Po gobelínu ani stopa. V místě, kde měl viset, byla jen holá zeď a malé dveře.

„Už jsi vzhůru?“ ozval se hlas z druhé strany chodby.

Polekaně sebou škubla. Byla to Melanie, která nesla do kuchyně džbán s čerstvě nadojeným mlékem. Viděla, jak si ji měří ustaraným pohledem, a tak se pokusila o úsměv. Nepochodila. To snažení spíše vyvolalo další a další otázky.

„Je ti dobře? Kde máš boty? A proč jsi tak uřícená?“ Už se nedala zastavit. Chrlila otázku za otázkou a každá byla směrována na její bídný vzhled.

Nechtěla, aby pojala podezření. Sama vlastně netušila, co se stalo a zda se to vůbec stalo. Nad jejími vzpomínkami se vznášel šedý mrak a nepropouštěl nic víc. Chtěla se nejprve ujistit, co z toho byl sen a co skutečnost, než se někomu svěří.

Zalhala proto první věc, kterou měla na jazyku: „Bála jsem se. Chtěla jsem najít maminku.“

Na Melaniině tváři se objevil výraz pochopení. Položila džbán na zem a dívenku objala. Emily se neobtěžovala vymanit z tak mateřského sevření. Cítila se tam v bezpečí.

„Ubohé dítě, musela ses polekat,“ podotkla hospodyně. „Víš ty co? Dnes si uděláme výlet do vesnice, co říkáš? Ukážu ti tvou novou školu a představím tě některým lidem. Bude se ti to líbit a možná si najdeš pár kamarádů, hm?“

Přikývla. Co jiného jí zbývalo?

Když se den nachýlil ke konci, Emily vklouzla do postýlky. Byla tak utahaná z celodenního výletu, že usnula, jen co se její hlava dotkla polštáře. Avšak jakmile zvony odbily půlnoc, probudila se a pelášila ke kuchyni.

Se zatajeným dechem vykoukla zpoza rohu, a když spatřila zářící gobelín, neudržela se. Rozběhla se k paní Lhörn a o minutu později již ležela schoulená v náručí své matky a poslouchala příběh o čarodějnici Maeve, která byla odsouzena k životu v odloučení.

Stejně jako předchozí noci, i nyní byla matčiným zpěvem ukolébána a když se ráno probudila, ležela opět ve své posteli. Teď už si byla naprosto jistá, že gobelín a kamenná komnata existují.

Jak dny míjely, měla na rukou stále více jizev, které se snažila před hospodyní ukrývat. Vesměs se nesoustředila na činnosti, dokonce si nechala obraz okřídlené stvůry ve svém pokoji, přestože se Peter nabídl, že jej sundá.

V polovině druhého týdne už ve zraněných rukou skoro neudržela příbor.

S výmluvou, že nemá hlad, odebrala se do svého pokoje a jako obvykle čekala na chvíli, kdy se ručičky na hodinách setkají na dvanáctce.

 O pár minut později už procházela skrz otvor v gobelínu a v dlani pravé ruky svírala dýku.

Byla tak nedočkavá a dychtivá po shledání, že ostřím zajela hlouběji než kdy předtím. Krví si potřísnila noční košili i zem kolem kašny. Nevěnovala tomu pozornost. Už se rozhlížela kolem dokola a čekala, kdy se místnost rozzáří a ona přijde.

Bolest na levém zápěstí se ale stupňovala. Vhánělo jí to slzy do očí. Zavřela je. Chvíli se v té agónii utápěla a v duchu prosila, aby to co nejdříve přešlo. Jemné kapky krve ji šimraly po celé dlani.

A pak to začalo slábnout, až se nakonec intenzita bolesti vytratila úplně.

Vydechla úlevou a otevřela oči.

Byla tam. Stála přímo před ní a opět se na ni láskyplně usmívala. Ale dnes nebyla sama. Desítky jiných osob ji obklopovaly ze všech stran. Ženy, muži a spousta dětí různého věku.

Mnoho z nich ještě nikdy neviděla. Ale pár z nich přece jen poznala. Viděla je na fotografiích, které měl strýc Garrett na statku.

Dívka s havraními vlasy, jež stála vedle matky, byla Caitlin, dědečkova sestra. Za ruku se jí držel Christian, který byl věrnou kopií strýce Garretta. Vedle chlapce postávala jen o málo starší Cali, nevidomá dívka, která byla sestrou jejího pra-pra-pra-pradědečka. Za ní už vykukoval dědeček Christopher a spousta dalších a dalších osob.

Byla natolik zaskočena, že ztratila slova.

Emma k ní přistoupila a podívala se na její dlaně. Krev zmizela a rány byly najednou zacelené.

„Už se nemusíš ničeho bát, sluníčko. Teď už ti nikdo neublíží.“

Matčina slova ji uklidnila, dokonce se zmohla i na slabý úsměv.

„Je opravdu nádherná, Emmo,“ promluvil Christopher, který se k nim připojil.

„Má tvé oči,“ přitakala Caitlin.

Emily brouzdala pohledem z jednoho na druhého. Vždycky toužila poznat svou rodinu. Ale ani v nejbujnější fantazii by ji nenapadlo, že se to jednou stane.

„Teď už zůstaneme spolu,“ slíbila matka a políbila dceru na čelo.

„Navždy?“ otázala se Emily potichu.

„Navždy.“

Vydechla úlevou a skočila matce kolem krku.

V té chvíli se otevřely další dveře. Ty naproti gobelínu.

Ucítila, jak ji někdo jiný chytil za ruku a zatáhl. Vzhlédla a poznala bratrance, který se dožadoval pozornosti.

Chytil Emily za ruku a společně s  Cali prošli otevřenými dveřmi, přímo k Rhowainským vodopádům.

 

* Entariel – o pár hodin později *

„Katherine říká, že přijde velká změna,“ zašeptal Christian. Všichni tři společně sledovali východ slunce na vrcholku hory De’Andlow.

„Jaká změna?“ otázala se Emily a koutkem oka pohlédla na svá purpurová křídla. Stále se nemohla nabažit té krásy.

„Správkyně osudu tvrdí, že prokletí naše rodu lze zlomit. Existuje věštba, která mluví o dvou dětech, narozených ve stejný den, stejné matce. První z nich zemře krátce po porodu a stane se jedním z nás, to druhé započne další linii rodu, ze kterého vzejde dívka, jež bude mít moc zlomit prokletí.“

„Jak to víš Cali?“

„Protože byla u mne, když se dnes v noci dveře budoucnosti pootevřely a odhalily tajemství věštby.“

Všichni tři se polekaně otočili a spatřili Správkyni osudu, která seděla o kus dál a již notnou chvíli je pozorovala.

„Katherine, co tady děláš? Nikdy přece neopouštíš věž Ennaru?“ žasla Cali.

Správkyně byla krásnější, než kdejaký Oriafáën na ostrově. Společně s Maeve byla nejstarší bytostí mezi všemi. Za časů bájných elfů byla manželkou Maevina syna, Käetaruse. Po jeho smrti se za trest, jako mnoho dalších bájných elfů, stala Oriafáënem a jediná přežila Maevino vraždění o dva tisíce let později. Měla dar vidění, a proto se uchýlila do věže Ennaru, kterou nikdy neopouštěla. Jen tak mohla svou schopnost před Maeve utajit.

„Je čas, abych byla konečně užitečná. Už dlouho se uzavírám okolí, straním se všemu. Nyní nadešel čas. Naše osudy brzy protne nová cesta, na jejímž konci nalezneme vysvobození.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se Christian.

Neodpověděla. Její oči se však rozzářily a v jejich lesku se objevil Keironhill.

 

* * *

 

Na příjezdové cestě statku právě zaparkovalo auto. Vyběhl z něj muž, kterému už táhlo na čtyřicet a mířil přímo do domu.

V hlavní hale se střetl s Melanie, svou hospodyní.

„Dobrý den, pane Garrete“ pozdravila. „Čekala jsem vás až odpoledne.“

„Chtěl jsem překvapit Emily. Kdepak je?“ zeptal se trochu zprudka. Vypadal vyděšeně.

„Je ve svém pokoji, pane. Ještě spí,“ odvětila Melanie a ukázala na podnos s čerstvým mlékem a míchanými vajíčky. „Právě jí nesu snídani.“

Přikývl a se slovy, že se o to postará, vytrhl hospodyni tác z rukou.

Rozběhl se ke schodišti a zamířil do druhého patra. Vpadl do prázdného pokoje, kde zastavil se.

Postel byla neustlaná a sklenice s vodou netknutá.

Položil tác na noční stolek a otočil se k odchodu, avšak po prvním kroku zůstal stát jako mramorová socha. Zíral na zeď, kde stále visel odporně vzhlížející obraz, jehož se Emily zprvu tak bála. I z dálky bylo v jeho obličeji znatelné, že už ho někdy viděl.

Zpanikařil.

Vyletěl z pokoje tak rychle, až dveře za ním hlasitě třískly.

Hnal se chodbami svého statku až k malé místnosti poblíž kuchyně. Zatáhl za kliku a pomalu otevřel dveře. Místnost za nimi nebyla nijak velká. Stěny byly pomalovány bytostmi, podobající se té z obrazu. Po žádné kašně ani stopy.

Poté se jeho obličej zkřivil bolestí a bezmocně padl na kolena, tváře zabořené v dlaních.

I přes hlasitý vzlykot bylo jeho jediné vyslovené slovo zřetelné: „Oriafáëni.“

V samém středu místnosti leželo na zemi tělo. Nehybné a studené, válející se v kaluži krve. Zranění na obou pažích bylo neslučitelné se životem. Emily vykrvácela.

V dívčině bezvládné dlani stále spočívala ostrá dýka.

Jakmile se uklidnil, beze slova odešel a posadil se do koženého křesla ve své pracovně. Otevřel zásuvku stolu a vytáhl úzkou mahagonovou krabičku, nesoucí erb Keironova rodu. Položil ji před sebe.

Chvíli truhlu očima zkoumal a prsty projížděl po jejím hladkém povrchu, než pootevřel víko.

Uchopil lesklou zbraň, ležící na sametovém polštářku, a namířil ji k levému spánku.

Zavřel oči.

„Vzala sis jich už spousty. Cožpak ti to nestačí?“ vykřikl do prázdna. Z očí mu ukápla slza. Poté vyloudil odevzdaný úsměv.

„Mnou to ale skončí. Nikoho dalšího už nedostaneš. Jsem poslední jeho krve.“

… a zmáčkl spoušť.

 

* * *

 

Katherininy oči zablikaly, ale pokračovaly dál v nahlížení. Tentokrát se v nich objevila jeskyně s kašnou a elfskou čarodějnicí, Maeve.

 

* * *

 

Spokojeně se usmívala, když se voda zakalila do rudého oparu.

Pohledem sklouzla ke stolku, kde spočíval Fénixův pergamen. Pod jménem Emily Nallyor, kde se již stačily doplnit informace o její smrti, se zlatě zatřpytila další slova, týkající se posledního žijícího potomka – Garrett Fennelly, spáchal sebevraždu střelnou zbraní, dne 24. dubna 2012, ve věku 37 let.

„Nastal čas. Fénix se znovu objeví a započne pátý věk Avariëlu.“ Vykřikla do ticha.

Čekala a propalovala pergamen pohledem.

Nic se však nestalo.

„To není možné,“ zašeptala a chňapla po něm. „Má přece shořet. Garrett byl poslední. Pergamen by měl vzplanout a lehnout popelem.“

Obracela jej v rukou, jako by hledala odpověď vepsanou na jeho povrchu.

„Leda, že by…“

Na pergamenu se objevilo nové jméno. Bylo rozmazané a nečitelné, nicméně Maeve nevypadala, že by ji to překvapilo. Zřejmě už to zažila několikrát.

Rychlým pohybem přešla zpátky ke kašně a mávnutím ruky přivolala opar obrazu nemocničního pokoje.

Mladá žena ležela na posteli s odkrytým břichem, po kterém doktor jezdil ultrazvukem sem a tam, a sledovala malou obrazovku.

Maeve se zaposlouchala do toho tichého a pravidelného buch buch… buch buch… a na její tváři se rozlil výraz pochopení.

„Slyšíte to, Natalie?“ zeptal se doktor. „Řekl bych, že to nebude zánět vaječníků, ačkoliv dvojité to rozhodně bude.“

„Prosím?“ vykoktala udivená žena. „To nechápu.“

Doktor prstem ukázal na obrazovku. „Tady, vidíte to? Vypadá to na dvojčata.“

„Dvojčata?“ vyjekla Natalie hrůzou. „Tak to bude Garrett štěstím bez sebe,“ dodala ještě ironicky, než stačila zabořit tvář do dlaní.

Čarodějnice zalapala po dechu ve stejnou chvíli, jako Natalie v ordinaci.

„Další kojenec, který mi přistane na ostrově. Budu si muset založit jesle.“

Ušklíbla se a mávnutím ruky nechala obraz zmizet.

 

* * *

 

V té chvíli oči Správkyně osudu pohasly a nabyly původní barvy jantaru.

Christian se neubránil slzám. Roztřásl se, jako ještě nikdy. Už byl svědkem smrti své tety a sestřenice, ale sebevražda jeho otce patřila k těm nejhorším. Hlasitě oddechoval a snažil se převzít kontrolu nad svým vztekem, neboť se opět začínal měnit. Roztáhl křídla, odrazil se a zamířil k Rhowainským vodopádům.

Emily jej chtěla následovat, ale Cali ji zarazila. Ještě se neuměla ovládat a její proměna proběhla až do konce. S roztrhanými křídly by nevzlétla.

„Osud právě změnil směr,“ promluvila Katherine a s těmito slovy opustila horu De’Andlow, vracejíce se zpět do věže Ennaru.