Út 17. září    slaví: Naděžda



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

33. Ostrov ve Skotsku

ČTI POZORNĚ následující: Ano, je tady další pokráčování k HP a Dračí Jezdec. Sice jsem ho nechtěla vkládat, ale budiž... nic však není zadarmo! Chraň vás ruka Páně, aby se pod povídkou objevily komentáře typu "další, další honééém, děléééj!", "kdy bude další kapitola? Slíbila jsi, že ji hned vložíš, tak co bude?" atd. Sama si určím den a hodinu, kdy další kapitolu vydám!!! Nechci tam vidět nic podobného, is that clear enough??? Ne jen, že na ně nebudu odpovídat, ale povídku stopnu a vydávat ji nebudu! A to i v případě, že v psaní budu pokračovat. A nepokoušejte mě, tentokrát to myslím naprosto vážně. Vybraným osobám z mého kruhu je budu zasílat na mail, pokud budou mít zájem.
Takže abych to shrnula, v komentářích chci vidět názor na kapitolu (tím není myšleno jen "líbí, už chci další", ale smysluplný názor, tohle totiž není kritika) ať je jakýkoliv - pozitivní, negativní, s návrhy na zlepšení něčeho, co se jeví jako odpad, či pochvala za něco, co bylo, nedej bože, geniální atd. Na ostatní komentáře (nevztahující se k povídce) máte guestbook!

Bylo téměř ráno, ale slunce mělo stále ještě hodinu na to, aby se probudilo a změnilo tmavou noční oblohu v jasný den, který by měl být pro kouzelnický i mudlovský svět nezapomenutelným bodem v dějinách.

Trojice společně se Solembumem dorazila opět do blízkosti Brány dvou světů v Zapovězeném lese, kde vyčkávala příchod Draca Malfoye, Daryna a Leorina. Neměli ani ponětí, co je v příštích hodinách čeká a jak to všechno dopadne. Měli vymyšlený určitý plán, ale na ten nemohli stoprocentně spoléhat, protože každý krok vedle může celý proces nabourat a oni budou tak jako tak muset hledat novou cestu ke splnění strategického cíle. Jediným terčem dnešního setkání měl být Mortas, Voldemortův drak, ale všichni moc dobře věděli, že nebude jednoduché jej získat a vlastně ani netušili, jak by to měli udělat.

S kočkodlakem se dohodli na tom, že nechají věcem volný průběh a nebudou se míchat do záležitostí s proměnou. Jejich jediným úkolem bylo upoutat pozornost nepřátel, aby mohl Leorin vylákat draka někam na odlehlé místo a společně s Darynem a kočkodlakem započít s odeklínáním uvržené Galbatorixovi kletby. Zdálo se to jako jasný a velmi jednoduchý plán, bohužel realita bývá vždy jiná, než jak si ji představujeme.

„Myslíte, že už Malfoy dostal tvou zprávu?“ obrátil se Ron k Harrymu. Byl nedočkavý a třásl se zimou. Bylo pár stupňů pod nulou a všem se z úst linula pára.

„Doufejme,“ řekl Harry a začal přešlapovat na místě, aby se nějak zahřál. „Musíme vyrazit co nejdříve, abychom mohli využít momentu překvapení, když většina Smrtijedů ještě spí.“

„To bude fungovat jen chvíli, ale co pak? Až se tam objeví Voldemort?“ neodpustil si Ron a v jeho hlase byla známka strachu. I když už se odvážil vyslovit jméno největšího černokněžníka všech dob, stále bylo znatelné, jakou hrůzu v něm pouhé oslovení Vy-víte-koho vyvolává.

Harry s Hermionou jen zakroutili hlavou. „Voldemorta musíme holt nějak zaměstnat,“ odvětil rezignovaně Harry. Sám neměl ani tušení, co se bude dít, až se tam objeví ten, jehož se všichni bojí. S partou Smrtijedů si můžou poradit, ale Voldemort bude tvrdší oříšek. Nemůžou ho porazit, dokud nezničí Roweninu hůlku a nezabijí hada. Byl by to boj proti větrným mlýnům.

„Nejdůležitější je drak, o nic víc nám v tuhle chvíli nejde,“ pokračoval Harry. „A pokud se někomu podaří zabít Naginiho, bude to příjemný bonus navíc.“

„Alespoň, že smysl pro humor tě ještě neopustil,“ rýpnul si Ron, v jehož očích se stále mísil strach s odhodláním. Zmoženě se opřel o kmen stromu a jeho unavené oči se instinktivně začaly zavírat, přičemž jeho mysl se uzavírala do stále menšího a menšího prostoru, který byl obestírán temnotou.

V jednu chvíli už necítil ani zimu, jen malý nepatrný tlak u jeho pravé paže. Chtěl pokračovat dál do nicoty, ale onen tlak mu v tom bránil. Proč? Ptal se sám sebe… Nemohl se hnout, byl přikován k neviditelnému místo a všude kolem byla černočerná tma. Jen ten tlak… ale co je zač? Proč mě nenechá jít dál, co se to děje?

Jeho otázky však přicházely stále častěji a naléhavěji, poněvadž temnota opět začala ustupovat a tlak intenzívnět… Rone! Ronalde Weasley! Slyšel své jméno poletovat prostorem, do kterého byl uvězněn. Ale proč na něj někdo volá? Co po něm chce? Nemohl se pohnout, nemohl nějak reagovat, jen čekal, co se bude dít a jeho duše chtěla postupovat dál do temnoty. V jednu chvíli se mu to málem i podařilo, ale silnější tlak jej zadržel a tahal zpět. Sílil a on začínal cítit bolest v pravé paži. K čertu, Ronalde! Náhle jím projelo silné mrazení a on hlasitě vyjekl. Otevřel oči a spatřil stát sám sebe opřeného o strom v lese. Kolem něj byla tma a jeho pravá paže byla uvězněna v něčích rukou a ty s ní hrubě třásly.

 „C-co se d-děje?“ vykoktal ze sebe. Srdce mu hlasitě a rychle tlouklo a jeho mysl se pořád nemohla vzpamatovat. „Kde… kde to jsem?“

„V Zapovězeném lese, Rone,“ zaslechl Harryho hlas. „Usnul jsi.“

„C-cože jsem?“

„Usnul jsi,“ křikla mu do ucha Hermiona a stále drtila jeho paži. „Měl by ses probudit, už jsou tady.“

Díky svému náhlému stavu ani nepostřehnul, že skupinka v čele s Dracem Malfoyem už dorazila na mýtinu a nyní společně se Solembumem a Harrym debatovali o plánech dnešní akce.

„Oh,“ vypustil chlapec s rezavou čupřinou. „To bude tím lektvarem na zničení viteálů, asi mě nějak ovlivnil a jeho účinky se dostavily právě teď,“ zamumlal znalecky, přičemž si vysloužil Malfoyovo posměšné mlasknutí a protočení očí v sloup.

„Hej Weasley, nechrň a pojď si poslechnout plán,“ zařval na něj a společně s Harrym a Darynem se zahleděli na mapu Velké Británie a Severního Irska, kterou Draco přinesl s sebou.

V mnoha ohledech vypadala naprosto stejně jako ostatní mudlovské mapy, ale na druhou stranu se od nich značně odlišovala. Když Draco prstem kroužil po pergamenu, tak se na mapě vždy zobrazil název města, včetně úplných informací o jeho poloze, počtu obyvatel a nejvýznamnějších destinacích, která by turisté dozajista neměli opomenout navštívit, to vše doprovázeno několika obrázky.

V mapě však nebyla zanesena jen Mudlovská města. Harry si nemohl nepovšimnout údajů v tabulkách, které udávaly počet žijících kouzelníků a čarodějek v dané destinaci, např. v Londýně, Birminghamu nebo v Leedsu, či spoustu kouzelnických vesniček, jež byly rozesety po celé Británii, ačkoliv mnohé z nich byly tvořeny jen několika málo domy. Samozřejmě velká spousta kouzelnických obydlí byla i mapám skryta, jak jim Draco neopomenul sdělit. „Mnoho rodin své domy skryly před zraky nejen mudlů, ale hlavně kouzelníků, kvůli bezpečí,“ vysvětloval.

„Víš přesnou polohu jeho sídla?“ zeptal se Daryn, který byl podivnou mapou doslova fascinován.

„Nevím to úplně přesně, protože jeho sídlo je ukryto pod mnoha ochrannými kouzly, ale řekl bych, že to bude někde poblíž těchto míst.“ Prstem obkroužil část kolem Atlantického oceánu. Všichni se nyní zadívali na skupinku malých ostrůvků ve Skotsku, která ležela v osamocené části uprostřed oceánu. Skvělé místo pro úkryt, pomyslel si Harry.

„Když je jeho sídlo obehnané různými kouzly, jak se tam tedy dostaneme?“ zeptala se nevěřícně Hermiona a oči všech se náhle upřely na Draca.

„Máš nějakou představu, jak nás dostat?“

„Jedna by byla. Ale stoprocentní jistotu vám nedá nikdo,“ přislíbil Draco, v jehož obličeji byl znát najednou strach z návratu do míst, která nenáviděl a kterých se děsil. „Já jsem se vždycky přemístil přímo do kruhové kamenné místnosti, jako všichni ostatní. Tahle cesta ale nepřipadá v úvahu, je nás příliš moc a všimli by si nás ještě dřív, než bychom vyšli ze dveří. Zkusíme využít síly vypáleného Znamení zla na mém předloktí. Snad nám věnuje jednosměrnou propustku na ostrov.

Takže, provedeme to asi takhle…“

 

* * *

 

Mrazivý skotský vzduch je švihal do tváře. Kolem nich zuřila sněhová bouře, jakou si Harry ani nepamatuje. Typické pro Skotsko v prosinci, pomyslel si a stejně jako ostatní následoval Draca. Přemístili se teprve před pár minutami, ale už teď byli všichni promrzlí na kost. Hermiona nelenila a udělala malé důvtipné kouzlo, které zabránilo sněhovým vločkám přilepovat se na jejich oblečení a velkým obloukem se od nich distancovat, ale proti mrazu nic nezmohla.

Draco je přenesl na okraj malého pustého ostrůvku, obklopeného oceánem. Harry si nepamatoval, že by se při své první návštěvě dostal až tak daleko za hranice Anglie, ale byla tehdy noc a nebylo vidět skoro na krok, takže nemohl s jistotou tvrdit, kde se to vlastně nachází, i kdyby byl přímo za hradbami samotných Bradavic. Vzpomněl si na tu noc, jako by to bylo včera. Ten strach, který mu svíral žaludek se opět vrátil a drtil jeho útroby tak horlivě, že se sotva mohl nadechnout. Byl odhodlaný, ale bál se toho, co přijde.

Úzkou zasněženou uličkou se vydali do nitra ostrova a hledali náznaky něčeho, co by je mohlo přivést na místo. Nebyla to však snadná cesta, vzhledem k tomu, že silný vítr a sníh všude kolem jim bránili v každém kroku. Hůlky měli samozřejmě v pozoru, i když Ron byl toho názoru, že mu životně důležité orgány odumřou dříve, než ji vůbec bude moci použít ke své záchraně.

Bouře byla nelítostná a cestu jim dělala jen horší. Museli se protloukat kolem zledovatělých stromů, z jejichž korun visely obrovské krápníky ledu, které nejednou dopadly jen těsný kousek od něčí nohy. Cesta byla jedno velké, hluboké, zasněžené jezero, jímž se přebrodit byl nadlidský úkol, přesto se ani jeden z nich nezastavil a pokračoval v cestě. Leorin se ani neodvažoval vzlétnout, aby si ve vichřici nezlámal obě křídla a vykračoval si to ve vedoucí pozici, aby svým mohutným tělem mohl odhrnovat sníh stranou a vytvořit pro ostatní cestičku.

Občas si připadali, jako přikovaní k místu, kde právě stáli. Chumelenice byla stále silnější a silnější a viditelnost byla maximálně na krok dopředu.

„Tohle je horší než bojovat s drakem,“ vykřikl Ron, ale okamžitě zalitoval, že pusu jen na malý kousíček pootevřel. Zuby mu projela palčivá mrazivá bolest a jeho útroby se zaplavily čerstvými vločkami sněhu. Ani nepostřehl Leorinovu nesouhlasnou poznámku o tom, že boj s draky je mnohokrát horší a náročnější, jak se snažil vypudit bolest.

Byli na cestě už skoro půl hodiny, ačkoliv jim to připadalo mnohem déle a bouře ne a ne polevit. Stromy však začaly řídnout a před nimi se stále více rozprostírala jen holá, bílá pláň.

„Jak poznáme, že už jsme na místě?“ zeptal se Solembum ve své kočkodlačí podobě, která mu zajišťovala alespoň trochu tepla pod nánosem jeho kožichu.

Ta otázka však byla zodpovězena tak rychle, že si ji zprvu nikdo ani nevšiml. Bouře totiž z ničeho nic ustala a místo větru, vloček a bílého nevlídného sametu pod jejich nohama, bylo kolem nich nádherně zelené údolí, které tvořilo jakýsi práh před vstupem do rozsáhlého lesa, který se před nimi rozprostíral a sahal až daleko za kopce.

„Myslím, že poznáme,“ utrousil Harry ještě v šoku a cítil, jak se mu teplo šíří celým tělem a všechny jeho vnitřnosti se konečně pod jeho náporem roztápějí. Dokonce začínal vnímat své vlastní končetiny, na které dočista zapomněl, že je má, jak byly zmrzlé.

„No, to bylo docela snadné,“ řekla Hermiona.

„A právě to mě děsí,“ vyslovil Draco, když se přibližovali k okraji lesa.

Všude bylo hrobové ticho. Hluk bouře zůstal za neviditelnou hranicí, stejně jako jakákoliv zvěř. Uvnitř téhle, kouzly obehnané, kopule nebyl ani jelen, ptáček či mravenec v trávě. Prostě nikdo, kdo za normálních okolností lesy obývá.

Vstoupili do hlubin lesa, který se táhl do menšího kopce a zase zpátky dolů, než se začal opět zvedat do výše. Šli další půl hodinu a stromy čím dál více houstly. Sluneční paprsky již nedokázaly prostoupit korunami a tak se všichni ponořili do tmy.

Harry si v mysli stále procházel plán, který mu Daryn s Dracem vylíčili v Zapovězeném lese. Nebyl si sice jistý, že pochopil část, kdy se Daryn a Leorin pokusí Mortase vysvobodit, ale plně jim důvěřoval. Co jiného mu taky zbývalo, že?

Stále si však pohrával s myšlenkou, jež ho napadla při projití oné bariéry. Jak to, že už se místo dávno nehemží Smrtijedy? Museli přece vědět, že se někdo blíží. Pochyboval, že by se čaroděj, jako byl Voldemort, jen tak zaopatřil kouzly a zapomněl na to nejjednodušší… kouzlo, které má ohlásit vetřelce v době, kdy se jen dotkne vzduchu za neviditelnou bariérou.

Vypadalo to, že nebyl sám, kdo se touto myšlenkou zaobíral. Hermiona byla celou dobu ve střehu a opakovala si nejrůznější kouzla, která se můžou v boji hodit. Solembum s Leorinem cenili zuby na každý strom, jež míjeli a Daryn měl vytasený svůj, rubíny vyzdobený, meč.

Křaaach… všichni nadskočili a z Ronovi hůlky vystřelili modré jiskry, jak se polekal.

„Kde jsou, vidíte je?“ křikl do tmy. Nic však vidět nebylo.

„Asi nějaké zvíře, které…“ spustil Daryn, ale byl přerušen Dracovým uchechtnutím.

„A už jsi tady nějaké viděl?“ zeptal se napůl sarkasticky a napůl vyplašeně. „Tady žádná zvířata nejsou, nikdy nebyly a nikdy nebudou. Voldemort tady nestrpí naživu ani brouka Pytlíka.“

Měl pravdu, celou cestu bylo v lese hrobové ticho, slyšet byly jen jejich vlastní stopy. Být tady ještě mlha, Harry by byl přísahal, že se ocitli v Hitchcockově filmu, který jednou v létě dávali v televizi a jeho bratranec Dudley pak týden nemohl spát a ze spaní řval něco o tom, jak mu upíři vysávají krev. Ta představa by mu jindy rozlila úsměv na tváři, ale nyní se jen nehezky zapitvořil.

„Tak co to potom bylo?“ špitla Hermiona bojácně.

Křaaaach…ozvalo se znovu, tentokrát z jiného směru a přinutilo to celou výpravu zastavit. Všichni teď očima mžourali kolem dokola, aby našli zdroj onoho praskajícího zvuku. Než se však na něco zmohli, spatřili žlutý paprsek, jenž se objevil ze severní strany a tak tak minul Ronovo ucho. Nedlouho poté byl následován červeným a než se nadáli, tma byla ta tam a v prostoru se proplétaly barvy duhy a tvořily změť barevných světel tančících v prostoru.

„Už od překročení bariéry jsem si říkal, kdy se asi objeví,“ utrousil Draco a metal jednu kletbu za druhou. „Popravdě, čekal jsem je dřív.“

Kouzelníci v černých kápích se vynořili ze tmy a jejich počet narůstal děsivým tempem. Aniž by se vůbec zaměřili na určitý cíl, prostě vystřelili kletbu a bylo jim jedno, do koho se zakousne. Pár Smrtijedů zůstalo ležet nehybně na zemi poté, co je zasáhla nějaká zbloudilá kletba jejich kolegů. Byli neorganizovaní a zmatení. Neočekávali to a i přes mírné snahy o utvoření formací v boji se jim nevedlo příliš dobře. Alespoň tohle jim vyšlo, kouzlo překvapení měli na své straně.

Teď jenom, aby Neville s ostatními přišli včas. Očekávali je každou chvíli. Podle Daryna se dohodli, že Neville kontaktuje členy Brumbálovy Armády a také Fénixův řád a připojí se k nim hned, jak to bude možné. Jakmile se dostali na ostrov, Draco jim vyslal zprávu obsahující souřadnice, kam se mají přemístit.

Harry se soustředil celou svou myslí a vysílal kletby na pět Smrtijedů před ním. Dva z nich už stačil zneškodnit, ačkoliv mu jeden uštědřil řezavou ránu na jeho levé paži. Bránil se a uskakoval za stromy, které se zmítaly v ohni.

Leorin létal těsně nad korunami stromů a chrlil oheň na nově příchozí muže v kápích. Zpozoroval jednoho, který se blížil k Darynovi ze zadu a nezaváhal ani na vteřinu. Střemhlav se snesl dolů, v mysli jen jeden jediný cíl. Propletl se mezi stromy a rozevřel tlamu. Se zuřivým jekotem uchytil Smrtijeda, jako by to byl jen kus dobytka a scvakl zuby. Z tlamy mu vytryskl proud červené tekutiny, když se jeho zuby zařezaly do čerstvého masa a poté svou kořist odhodil několik desítek metrů pryč, přičemž po cestě porazil dalších několik mužů, jako by byli prosté kuželky. Ten samý manévr pak předvedl na dalších třech Smrtijedech.

Harrymu se při té podívané zvedl žaludek, ale neměl čas na jeho protesty. Pocítil jen jakousi úlevu, že s ním Leorin nyní nesdílí své myšlenky, jako to často dělával. Otočil se s napřaženou hůlkou a vyslal proud fialových jisker na nejbližší postavu, která se nestačila gejzíru vyhnout a bezvládně se sesula k zemi.

 Po chvilce byla na všech znát únava, přestože muži v kápích už se nemnožili a spíše se stahovali. Harry s přáteli, ačkoliv jich dohromady bylo jen pár, začínali mít navrch. Také poměrně rozsáhlý požár přispěl velkou mírou k útěku nepřátel, nicméně po chvíli byl i Harry s ostatními nucen opustit místo a upalovat stejným směrem. Leorin rozhodně nemarnil čas, díky jeho přičiněným už část lesa žlutě plápolala a praskala.

„Kdy dorazí?“ zeptal se Solembum, který měl na kožichu jen malou krvavou ranku, zatímco z jeho ostrých tesáků odkapávala krev, ne však jeho vlastní. Daryn s Ronem schytali pár nepěkných hlubokých ran a pohmožděniny po celém těle. Ron dokonce vypadal, že kulhá na pravou nohu.

„Doufejme, že brzy,“ dodal Harry a snažil se tomu uvěřit.

A pak najednou všechno utichlo, jen praskající oheň za nimi vydával syčivý zvuk. Smrtijedi do jednoho zmizeli za stromy a zanechali vetřelce o samotě.

Seběhli se do jednoho hloučku a Hermiona vyndala lahvičku a začala kapkami průzračné tekutiny hojit ty nejhlubší rány.

„To by mělo alespoň zastavit krvácení,“ poučila je.

Tak jak náhle bitva začala, tak také skončila. Nikdo nevěděl, co se přesně stalo, ale našlapovali vpřed velice opatrně, připraveni na další nečekaný útok.

„Něco tady nehraje,“ zavětřil Daryn. Očima pátral směrem, kde všichni Smrtijedi zmizeli. „Takhle jsem neviděl z boje utíkat ani vojáky Království.“

„Asi je Leorin a požár vyděsil,“ nadhodil Ron s úšklebkem a očima pátral po zeleném drakovi, ten však zmizel nad korunami stromů.

To bych netvrdil, ozvalo se jim v hlavě po chvilce. A v té chvíli se jim před očima mžikl obraz z výšky několika stop. Spatřili les zápolící s ohněm, koruny stromů hustého lesa a …

„… a jsme v loji,“ zapištěl Ron hlasem, jenž mu byl cizí. Podobal se spíše pískotu nějakého hlodavce. V obličeji byl zelený a třásl se po celém těle. Stejně jako ostatní jeho společníci.

Smrtijedi se nedali na ústup. Místo toho se přesunuli na malou mýtinku, kde se před několika měsíci Lupin proměnil ve vlkodlaka a Harry s Dracem museli prchat před Belatrix Lestrangeovou. Bylo zřejmé, že se konečně vzpamatovali z nenadálého útoku na několik vetřelců a pod velením jiného Smrtijedi se uskupili do formací, včele s…

„Ach pro Merlinovi spodky,“ vyjekla Hermiona šokovaně. „Vidíte, kdo je v jejich středu?“

„To je dobře, nebo špatně?“ obrátil se na ni Ron, nyní bílý jako stěna.

„No…“ vypustila čarodějka, ale nedokázala dále formovat slova a tak se jen tiše ušklebila.

Černý drak Mortas stál v čele armády Smrtijedů a vyčkával na své nepřátele, vypadajíce ještě nebezpečněji, než předtím. Z jeho nozder se linul kouř při každém výdechu a ostré zuby se v záři slunečních paprsků leskly. Na jeho hřbetě seděla malá postava v kápi přes hlavu, s hůlkou vytaženou před sebou a vydávala rozkazy ostatním oddílům, které ji poslouchali na slovo.

„Ginny,“ vyjekl Harry a útroby mu udělaly ještě větší kotrmelce. Čekal to, i když si to nechtěl připustit a byl odhodlanější zachránit ji, víc než kdy jindy. Tentokrát udělá cokoliv, aby ji z Voldemortových pařátů zachránil. S Ronem, kterému bolest čišela přímo z obličeje, si vyměnil jen zachmuřený pohled. Konečně Harrymu uvěřil, že důvod jejich hádky byl nesmyslný. Ginny byla bezpochyby naživu a Ron se za to cítil zahanben, ačkoliv Harrymu mu to nijak nevyčítal. Sám by se nejspíš zachoval stejně, být na jeho místě.

Daryn vypadal spokojeně. Utrousil něco o odplatě a se Solembumem si vyměnili zvláštní pohled. „Ulehčil nám práci s jeho hledáním. Přišel až k nám.“ Usmál se, vytasil svůj rubíny posetý meč a pozvedl hlavu v odhodlaném gestu.

 

*  *  *

 

„Nemáte kam utéct.“ Hlas Ginny Weasleyové se rozléhal po celém lese s tak děsivou intenzitou, že všem vstávaly vlasy na hlavě. „Přes bariéru se zpátky nedostanete. Jediná cesta je dostat se přes nás,“ vydala podivný zvuk, který připomínal škodolibé uchechtnutí, doprovázené bouřlivým jásotem Voldemortových stoupenců. „Až se můj Pán vrátí, bude nadšený. Miluje návštěvy.“ Smrtijedi vydali další ohromující skřek.

Leorin kroužil kolem dokola a podával jim čerstvé informace. Krom těch znepokojujících se však objevila i jedna, která všem zvedla náladu a přinesla novou naději. Podle všeho, Neville konečně prošel bariérou a navázal s drakem spojení. Cestu mu však zkřížila horda Smrtijedů, jež se objevila na začátku lesa, kde se ukrývala, aby zabránila dalším vetřelcům ve vstupu. Pláň ve vteřině vzplála jiskřivými barevnými světly, které vytryskly hned z několika desítek hůlek najednou.

Harry s přáteli zůstali na místě a procházeli si novou bojovou taktiku. Daryn již vypadal nedočkavě, ale soustředěně se zapojoval do debaty mezi Dracem a Hermionou, kteří se nyní hádali, jak nejlépe oddělit Mortase od Ginny, aby nepřišla k újmě. Jako vždy se to neobešlo bez jedovatých poznámek pravého Malfoye.

Leorin létal sem a tam a podával nové informace o situaci. Asi dvě stovky Smrtijedů utvořili čtyři obrovské čtverce a s hůlkami čekali na další rozkazy. Zatímco na druhé straně lesa byla bitva v plném proudu.

„Neměli bychom jim pomoct, ať se konečně k něčemu dostaneme?“ zeptal se Draco. Pomalu se začínal nudit. Dohodli se, že počkají na posily a poté zaútočí. Plán byl zcela jasný, rozdělí se do několika skupin a zaútočí každý z jiné strany. Smrtijedi byli v přesile, ale podle Draca to byli vesměs nováčci, kteří s bitvou ještě mnoho zkušeností nemají.

Daryn opět prokázal znalosti velmi schopného bojovníka, když jim vysvětloval taktiku, s jakou plán vypadal mnohem snadněji a vyzařoval alespoň nějakou nadějí na úspěch. Harryho by jen zajímalo, odkud to všechno ví. Důvěřoval mu, ale pořád se nemohl zbavit pocitu, že jim něco tají. Byl však přinucen tyto myšlenky vypudit z hlavy dřív, než se mohly rozvinout do nějaké, za vlasy přitažené, historky, jak to obvykle myšlenky mívají ve zvyku.

Už jsou na cestě… páni, ten Neville je opravdu třída, rozlehlo se jim v uších a drakovýma očima mohli spatřit poházená těla v černých kápích, jak roztroušeně zabírají celou pláň, zatímco zástup asi sta lidí si to mířil skrz les až k jejich úkrytu.

„To si děláš srandu,“ vypustil Ron překvapeně, když se drak stáhl z jejich myslí a přistál přímo před nimi.

Z druhé strany se znovu ozvaly posměšné narážky Ginny Weasleyové, které se evidentně to dlouhé čekání nelíbilo. „Máte posledních třicet minut a pak zaútočíme.“

„Víc si snad ani nemůžeme přát,“ okomentoval to Harry a s nadšením vyčkával Nevillův příchod.

Neuběhlo ani dvacet minut a v dáli už byly znatelné hlasy. Přicházeli z jižní strany a přibližovali se k nim. Zanedlouho už zpoza stromu vykoukl Nevillův kulatý obličej, na kterém se usadil úsměv. Za ním se vynořili Fred a George Weasleyovi, sestry Patilovy, Dean Thomas, Seamus Finnegan a dalších asi dvacet členů Brumbálovi armády, kterou se Nevillovi podařilo sehnat. Kolem nich se hemžili také členové Fénixova řádu s Kingsley Pastorkem ve velící pozici a spousta dalších lidí, které Harry ještě nikdy neviděl. Harry  mezi nimi rozeznal i Bradavické učitele, včetně Brumbálova bratra Aberforta a pár obyvatel Prasinek. Překvapeně vydechl a ani si neuvědomil, že na ně kouká s pusou do kořán.

„Jak jsem slíbil, vedu ještě pár dalších lidí, kteří by rádi viděli konec Ty-víš-koho,“ promluvil Neville a úsměv na tváři se mu ještě trochu zvětšil.

„Pár?“ vykoktal Ron, ale jeho zeleno-bílá barva mu náhle z obličeje zmizela.

„Jak jste tak rychle zvládli ty Smrtijedy?“ zeptala se překvapená Hermiona.

„Byli jsme v přesile a nejspíš ani nečekali takový prudký vpád zhruba stovky kouzelníků,“ osvětlil jí s úsměvem pan Weasley, který se vydal pomoci v boji i se svou ženou a všemi jeho syny. A Harryho náhle zatajil dech, další vlna bolesti byla na světě. Ani jeden z Weasleových, kromě Rona, neměl ani tušení, že celá armáda Smrtijedů nyní podléhá rozkazům nejmladší zrzavé členky rodiny, kterou přede dvěma měsíci pohřbili… Ginny.

Jak jim to asi vysvětlím?Přemítal Harry nervózně a koutkem oka pohlédl k Ronovi. Ten se nyní snažil vymanit z pevného objetí své matky.

„Takže, existuje nějaký plán?“ zeptal se Kingsley a s Nevillem v patám přišel k nim. „Neville říkal, že mu ten drak ukázal obrázky z té planiny, ale měli bychom si to probrat, než se pustíme do boje.“

„Na to už není čas, do začátku bitvy zbývá asi osm minut,“ nadhodila Hermiona. „A navíc je tady ještě jeden problém, o kterém byste měli vědět,“ utrousila tiše a poohlédla se směrem k Weasliovic rodině. „Tam na pláni je černý drak Mortas a na něm sedí…“ nervózně se podívala na Harryho a Rona, který se k nim zrovna připojil.

„… na něm sedí Ginny,“ dokončil to Harry a bál se vzhlédnout, aby se nemusel očima setkat s Ronovými rodiči.

„Co to povídáš?“ vyjel trochu ostřeji pan Weasley. „Moje dcera je mrtvá.“ Uchopil svou manželku kolem ramen a nespouštěl z Harryho oči. „Nedávno jsme ji pohřbili.“

„Taky jsem si to dřív myslel, tati. Ona ale nezemřela. On ji našel a podrobil si ji kouzlem,“ přidal se Ron.

„Ne, tomu nevěřím. To nemůže být pravda…“

„Pane Weasley, já vím, že je těžké tomu uvěřit. Sám jsem s tím měl problém, když jsem ji poprvé uviděl v Prasinkách hned po jejím pohřbu. Ale věřte mi, ona je živá,“ zopakoval Harry. Bylo mu špatně od žaludku. Ani nadcházející bitva nebyla tak hrůzostrašná, jako promluva s Ginninou rodinou.

„Proč… proč…,“ vzlykala paní Weasleyová do náruče svého manžela a nebyla schopna říct ucelenou větu.

„Jak víte, že je to pravda?“ nenechal se Ronův otec vyvést z míry. „Chci jasný důkaz, že má dcera stále žije.“

„To vám můžeme poskytnout,“ doplnila je Hermiona a poprosila Leorina, aby panu Weasleymu ukázal obrázky z planiny. Podle změny výrazů všech členů bylo zřejmé, že Leorin vstoupil do mysli celé rodiny.

„Ach můj bože,“ vydechla najednou paní Weasleyová a z očí jí kanula jedna slza za druhou. Nebyla daleko k celkovému kolapsu.

„Je to vůbec ona?“ zeptal se její manžel, nyní již naprosto jiným tónem v hlase. A když všichni přitakali, nechal své slzy skanout na špinavý hábit a poddal se pláči.

„Musíme ji dostat od toho draka a pokusit se kletbu zrušit.“

„Ale jak to uděláme?“ vyhrkl Percy, který dosud matku hladil po vlasech, aby ji utěšil.

„Myslím, že vím, jak ji pomoci,“ ozvala se ředitelka McGonagalová, která stála v čele Bradavické výpravy. „S profesorem Kratiknotem si to vezmeme na starost. Znám pár velmi užitečných kouzel, která by to mohla zvládnout.“

„A co s tím drakem?“ zeptal se někdo z nově příchozích.

Nyní se ujal slova Daryn a vysvětlil jim svůj plán na záchranu Coirana. „Mortase musíme vylákat stranou od ostatních, poté se já s Leorinem a Solembumem pokusíme zvrátit Galbatorixovu kletbu.“

„Dobrá tedy, utvoříme skupiny. Každá skupina bude mít svého vůdce. Nezapomeňte, i přes to, že je nás hodně, oni jsou stále v přesile. Dokážeme je porazit jen tehdy, když budeme držet pohromadě. Nikam nechoďte sami, vždy buďte nejméně tři.“ Kingsley Pastorek se ujal slova a urychleně začal ukazovat na skupinky, jež se měly utvořit. „Musíme je zaměstnat minimálně na tak dlouho, než se podaří dostat černého draka na naši stranu. Také si dávejte pozor, abyste nezranili Ginny Weasleyovou. Musíme ji dostat živou. A teď velitelé – Moody první pozice ze severní strany, Tonksová druhá ze severozápadní, Lupin třetí ze severovýchodní, Weasley čtvrtá…“

Jakmile dal Kingsley pokyn vpřed a sám se vydal do čela poslední, desáté, skupiny, zaměřil se Harry na jeden jediný cíl – dostat Ginny živou a zdravou ze spárů toho hajzla.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


, anneanne odpovědět
Wau,to byla síla.Přečetla jsem celou kapitolu jedním dechem.Hláška "Voldemort tady nestrpí naživu ani brouka Pytlíka.“Mě málem sundala ze židle a okamžiky boje.Dobře, dobře přiznávám fandila jsem.No a co.Mám ráda happy end a tak svým favoritům fandím.A tady, jich mám dost. 1 Jdu číst znova , určitě jsem si něco nepamatuju 2 9 10
, - odpovědět
Páni, to teda byla kapitola, dlouhá a vzrušující. Než jsem začala číst, tak jsem se bála, že už si nebudu pamatovat, kde jsme to před delším časem skončili, ale tahle kapitola to až tolik nepotřebovala. Důležité věci jsem si pamatovala a zbytek nebyl podstatný.

Fakt to máš hezky vykreslené a je vidět, že se blížíš do strhujícího závěru. Moc dobré a hlavně perfektně vyvážená akce, popisy a psychologie.

PS: jen mám jednu malinkou výtku ke vzhledu. Tady v textu komentáře nevidím kurzor, takže se mi blbě píše a opravuje komentář.
odpověděl(a)
Mardom, já ho taky nevidím :-D... ale nikdy mě nenapadlo o něm uvažovat :-DD, až bude chvilka času, opravím to.
Děkuji za zhodnocení kapitoly. Já si do teď myslela, že jsem ji zaobalila do takové odpočinkové vsuvky před větší a rozsáhlejší bitvou, která ... pššššt, nic nevíš... bude v 34. kapitole a ono hle... ale potěšilo mě to. Ano, pravda... blížíme se k strhujícímu závěru, který se snad vleze do 40 kapitol + Epilog a upřímně řečeno, už se nemůžu dočkat konce :-D, chtěla bych napsat něco svého vlastního na bázi fantasy, protože si ráda vymýšlím :-))), takže už chci mít celého Pottera z krku.
, Re odpovědět
Kapitola se ti moc povedla je v ní spoustu nápadů které ji dělají jedinečnou
odpověděl(a)
no ty nápady teprve přijdou, ale děkuji... tuhle kapitolu osobně vnímám jako odpočinkovou vsuvku a předvoj něčeho většího.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia