Pá 06. prosince    slaví: Mikuláš



Kategorie: Novinky, Nejsladší hřích

Epilog

Hermiona byla osvobozena a poté, co překazila Thomasovo zasvědcení mezi Smrtijedy, což mělo za následek smrt jednoho následovníka Pána Zla, opustila navždy Malfoyovo panství. Dnes je to přesně na den deset let od oné události, kdy se Hermiona vrací do Dracova domu, aby mohla za svou minulostí udělat konečnou tlustou čáru a začít nový život.

Závěrečná kapitola povídky Nejsladší hřích - The Sweetest Sin od autorky Annie Yuan.

Hermiona se nikdy nedozvěděla, co se tu noc doopravdy stalo. Vše, co věděla, když se druhého dne probudila v malém, zapadlém hotelu, ve kterém si zamluvila pokoj --- poté, co opustila Malfoyovo panství --- bylo z novin, které jí někdo podstrčil škvírou ve dveřích. Tučný titulek na přední straně hlásal: „Blízký stoupenec Temného Pána zavražděn.“ Pod ním byl velký obrázek bezmocně vypadajícího Draca, spolu s následujícím článkem:

Draco Lucius Malfoy, 21, byl zavražděn samotným Temným pánem v podvečer 14. května. Jeho žena, Pansy Malfoyová, 21, našla tělo svého muže hodinu po jeho vraždě a pokoušela se uprchnout z domova i se svými dvěma dětmi. Nicméně, brzy byla objevena a umístěna do Azkabanu, kde stráví dalších deset let za napomáhání zrady Temného Pána, byla odsouzena bez soudního řízení. Vzhledem k tomu, že jejich děti nejsou ve věku trestné odpovědnosti, byly s okamžitou platností propuštěny.

A jak je to s proviněním pana Malfoye? Dle nejmenovaného zdroje zradil Temného Pána; další podrobnosti bohužel nebyly sděleny. Naštěstí, náš reportér se pustil do vlastního podrobného  vyšetřování případu a brzy zjistil, že Malfoy byl obviněn ze dvou zločinů. První z nich bylo osvobození jeho zotročené Mudlovské šmejdy. Takový krok je zcela nelegální pro někoho, kdo je v tak úzkém kontaktu s Temným Pánem. Osvobozená Mudlovská šmejdka omráčila Smrtijeda Johna Bulstrodeho, 28, za pomocí ukradené hůlky. Jeho druhým prohřeškem, který náš reportér uvádí, byla zrada: Lhal Temnému Pánovi ohledně pravého otcovství svého syna, Thomase Malfoye, 5, ačkoliv ve skutečnosti je jeho pravým otcem Blaise Zabini, 21.

‘Můj Pán nemá rád, když se mu lže,’ uvedl Bulstrode s širokým úsměvem poté, co byl přenesen zpět. ‘Nikdo netuší, kam se poděla ta Mudlovská šmejdka, ale všichni jsme rádi viděli Malfoyův konec.’ A vskutku, mnoho následovníků Temného Pána bylo potěšeno, že… (pokračování na straně 6)

Hermiona si ten článek vytrhla a schovala. Nyní, po deseti letech, seděla u jídelního stolu a zírala na ten samý výstřižek. Její unavené oči prozkoumávaly známá slova, slova, jež četla snad už tisíckrát. Byla to téměř nemoc, její denní rituál – číst si článek každé ráno s hrnkem kafe.

S povzdechnutím položila zažloutlý kus vytržených novin na stůl před sebe, pozvedla svůj hrnek a vypila zbytek obsahu. Právě když se chystala vstát ze své židle, zadívala se krátce na kalendář, jež visel nad kuchyňskou linkou. Datum 14. května na něm zlatě a stříbrně blikalo.

Přesně v té chvíli vletěla otevřeným oknem sova a snesla se na stůl hned vedle prázdného hrnku. Vypustila pronikavý skřek a pozvedla jednu ze svých nohou, kde byl přivázán malý srolovaný pergamen.

„Pallas!“ vykřikla Hermiona s úlevou, že se její sova konečně po několika dnech vrátila. „To je její odpověď?“

Sova, kterou Hermiona pojmenovala Pallas, si jen načechrala peří a v odpověď na svou majitelku zamrkala.

„Myslela jsem si to,“ řekla, když opatrně rozvazovala dopis přivázaný k Pallasině noze. Jakmile byla sova zbavena zátěže, ihned vzlétla k dřevěnému bidýlku vedle dveří a usadila se.

Hermiona rozložila pergamen, rukama si jej uhladila a přečetla si tři věty, jež obsahoval.

 

Hermiono ---

 

Přijď kdykoliv jen budeš chtít. Budu dnes u Narcissy. Nechci, aby v tento den byla sama. Kathryn bude doma.

 

Pansy

 

Po přečtení zprávy se zamračila. Pansy nebude doma. Pokládajíce dopis vedle ústřižku z novin, Hermiona zabořila tvář do dlaní a bezmocně zasténala. Chtěla Pansy vidět; nebyly spolu v kontaktu už roky a opravdu chtěla vidět, jak se její staré sokyni ze školy daří, když ji konečně propustili z Azkabanu.

Budu dnes u Narcissy. Nechci, aby v tento den byla sama… jasně, spíše onanechtěla být dnes sama. Nebo možná nemůže vystát pohled na toho, kdo zavinil vraždu jejího manžela.

Hermionu zaplavil čerstvý závan viny a byla přinucena několikrát zamrkat, aby zatlačila slzy ve svých očích. Přesto tu pravdu nemohla popřít: Byla to její vina, že zemřel. Kde jen sebrala tu drzost vrátit se zpět a navštívit jeho hrob v den výročí jeho smrti?

Ve snaze vybít si svůj vztek na dřevěném povrchu, zuřivě a bezmocně praštila pěstí do stolu. Hrnek, který stál na okraji, se nebezpečně zapotácel a spadl dolů. Po dopadu na zem se roztříštil na několik kousků.

Se zvukem tříštícího se skla vstala. Bez ohledu na to, zda je Pansy doma nebo ne, vydá se tam. Musí. Tu sílu sbírala celých deset let a ten den konečně nadešel, nenechá svou zbabělost zvítězit.

„Jeanne!“ zvolala, když prošla kolem střepů až ke krbu, jež se nacházel v zadní části kuchyně. „Odcházím. Budu zpět za pár hodin.“

Aniž by čekala na odpověď své kamarádky, nabrala si z misky na krbové římse hrst letaxu a vhodila jej do skomírajícího ohně. Plameny se okamžitě probudily k životu, vzplály smaragdově zeleným ohněm. Ignorujíce bolestivé vzpomínky, které se jí náhle vrátily, vstoupila do plamenů a pevně vyslovila: „Malfoy Manor!“

 

--------

 

„Hermiono!“

Hermiona vzhlédla od čištění sazí ze svého hábitu a spatřila mladou dívku se světle blond vlasy, která se vynořila z místnosti na konci chodby. Když se k ní dívka přiblížila, nemohla si pomoct, ale pocítila obezřetnost. Zaměstnává snad Pansy další služku poloviční krve?

„Neviděla jsem tě věčnost!“ špitlo zvesela děvče, jakmile stálo přímo před ní. „Jak ses měla?“

Na pár sekund na ni Hermiona zírala, snažíce si vzpomenou, odkud ji zná. Dívka jí pohled opětovala s hlavou nakloněnou na stranu. Její šedé oči jiskřily energií, jak čekala na odpověď.

Moment… šedé oči?

„Kathryn?“ vyjekla, neschopna udržet své ruce, které jí v šoku vylétly až k puse. Může být tahle mladá slečna stojící před ní opravdu Pansyna dcera?

Děvče se uchechtalo a řeklo: „Jo, správně, nějakou dobu jsme se neviděly. Tys mě nepoznala, že?“

Hermiona v odpověď jen otupěle zavrtěla hlavou, snažíce se vstřebat všechnu tu změnu, kterou Kathryn prošla. Když tak o tom přemýšlí, Kathryn se až nápadně podobná svému otci --- dokonce víc než tehdy před deseti lety. Zdědila nejen jeho studené, stříbřitě-šedé oči a bledé, ostré rysy, ale také jeho sebevědomou chůzi a držení těla.

„Nezestárla jsi ani o trochu,“ řekla Kathryn obdivně. Pak mlaskla jazykem a dodala: „Ale vážně, jak ses měla? Máma mi řekla, že dnes přijdeš, ale nečekala jsem tě tak brzy.“

„Daří se mi dobře,“ odvětila Hermiona, konečně se jí podařilo získat zpět svůj hlas. Pročistila si hrdo a pokračovala. „Žiji teď se svou kamarádkou a jejím synem, takže jí pomáhám s jeho výchovou. Hodně jsem se naučila z pozorování tebe a Thomase.“ Usmála se a dodala: „Jak jste se s Thomasem měli vy? A co Pansy?“

„Oba jsme v pořádku; Tomy se pomalu začíná dostávat přes tu hrůzu, co se tu noc stala,“ odvětila Kathryn, ale do jejího hlasu se vplížil strach, když se dostala k Hermionině druhé otázce. „Máma je… no, před námi se chová normálně, jako by jí bylo dobře, ale já vím, že není v pořádku. Někdy v noci ji slyším jak pláče. Opravdu ji chybí… ty víš kdo.“

„Ach,“ dodala jemně Hermiona. Nevěděla, co jiné říct a tak utichla.

„Ale obraťme list,“ utrousila Kathryn nuceným veselým tónem, „Vím, že jsi přišla navštívit tátův hrob, takže tě nechám jít. Pokud bys něco potřebovala, dej mi vědět.“

Hermiona jen přikývla. Ještě než se otočila k zadním dveřím, položila svou ruku na Kathryninu paži a řekla: „Jsem ráda, že ty a Thomas se máte dobře. Vím, že zním jako nějaký starý, sentimentální netopýr, když to říkám, ale oba jste mi chyběli a je to pro mě hrozně citlivé vidět jak moc jsi vyrostla a změnila se.“

Kathryn se zasmála. „Taky jsi mi chyběla, Hermiono. A tohle neříkej, vůbec nezníš jako nějaký netopýr. Vždyť je ti teprve třicet; máš před sebou ještě dobrých několik let, než se budeš moci nazývat starou.“

„Ale cítím se starší,“ odvětila s pokřiveným úsměvem. A s tím se začala plížit chodbou směrem k dvoukřídlým dveřím.

Jakmile došla na konec chodby, uchopila rukojeť ve tvaru hada a pootevřela dveře. Halu okamžitě zaplavil příval slunečního světla, který Hermionu na okamžik oslepil. S vlhkýma očima veška do dveří a zavřela je za sebou.

Jakmile byla venku, zhluboka se nadechla. Nozdry jí zaplavila známá vůně zeminy a s bodnutím si vzpomněla na první den, kdy objevila tuhle zahradu.

Rozhlížejíce se kolem s úlevou zjistila, že zahrada je stále stejná jako před lety.Pansy se možná nedokázala ničeho dotknout… stejně jako jsem se já nemohla vyrovnat s vyhlídkou navštívit jeho hrob a uvěřit, že je opravdu pryč.

Pomalu se vydala prašnou cestou dolů, zastavujíce se každých pár minut, aby prozkoumala květiny a keře, kolem nichž procházela. Než se dostala až na konec uličky a zpět, slunce již  vystoupalo vysoko na oblohu, což naznačovalo pravé poledne.

Nakonec to stejně musíš udělat, Hermiono, ozval se slabý hlásek v její mysli.

Měl pravdu: už to nemohla dále oddalovat. Téměř strachy bez sebe se otočila a brouzdala si cestu k rybníku. Jakmile došla na pobřeží, rozhlédla se. Voda byla na povrchu rybníka čistá a klidná, což Hermioně připomnělo zrcadlo v jejím starém pokoji. Zajímalo by mě, zda tam ještě je.

Posléze obrátila zrak pár metrů dále, na rostoucí vrbu. Byla to ta, na kterou jí Draco zakázal sáhnout. Její větve se slabě houpaly v lehkém vánku, ale když se přiblížila, vítr zmizel a větve se ani nepohnuly.

Na kmeni byl vztyčen jednoduchý mramorový náhrobní kámen. Bylo na něm vytesané jméno „Draco Malfoy“, následované daty „5. červen 1980 – 14. květen 2001.“ To bylo vše. Nic jiného tam nestálo.

Hermiona pocítila rostoucí slabost v kolenou a sklouzla do trávy. Natahujíce svou třesoucí ruku, lehce přejela svými prsty po jeho jméně. Když to udělala, sklopila oči a všimla si něčeho jiného: na úpatí náhrobku rostla velká, fialová květina --- kosatec. Vztáhla svou ruku a dotkla se jednoho z barevných květů, než ji vrátila zpět do klína a opřela se.

„Je to už deset let, co jsem tě naposledy viděla,“ zamumlala a prolomila to ticho, které ji obklopovalo. Na několik minut nechala svá slova poletovat vzduchem. Jakmile opět promluvila, v jejím hlase byl znát třes. „Málem jsem dnes nepřišla. Bylo těžké se přimět spatřit tvůj hrob, dotknout se jej a vědět, že je skutečný. To vědomí, že jsi opravdu… mrtvý.“

Zastavila se a zadívala se k rybníku právě ve chvíli, aby mohla spatřit malou rybu, která vyskočila z vody a opět se tam vrátila. V místě, kde narazila na vodu, se utvořily vlnky a rostly, dokud se nevytratily. Přes její mysl náhle přeletěl obraz zrcadla, jež se na ni znalecky usmívá.

„Je neuvěřitelné, jak dny rychle utíkají. Kathryn už je téměř dospělá a vím, že kdybys někde v hlouby svého srdce našel lásku k ní, byl bys na ni tak pyšný a kolik toho musela vytrpět. Thomase jsem neviděla od té noci, kdy jsem odešla, ale slyšela jsem, že byl poslán do Azkabanu za zradu… Myslím, že přese všechno je opravdu tvým synem.“ Její hlas se nevědomě snížil až do šepotu a než mohla pokračovat, polkla. „Pansy a tvá matka jsou si oporou, což jim oběma, dle mého názoru, hodně pomáhá. A já… následovala jsem tvůj poslední příkaz. Stala jsem se svobodnou. Nežiji dle pravidel druhým, jen mých vlastních. Měl jsi pravdu; bylo to něco, co jsem si vždycky přála. Osvobodila jsem Jeanne --- je to má kamarádka, poloviční čarodějka --- a teď žiji s ní a jejím synem. Svoboda mě udělala šťastnou a jsem ráda, že mám moc osvobodit lidi, jako jsem já.

Současně však… současně nejsem opravdu šťastná. Jestliže je svoboda vše, co jsem kdy chtěla, proč každou noc usínám s pláčem? Proč stále cítím, jako by nějaká část mě chyběla? Čím to je, že jsi mě vlastně nikdy neopustil, Draco?

Těch posledních deset let jsem strávila přípravou na tuhle chvíli. Návštěvu tvého hrobu, tak je to. Skoro jsem si sepsala seznam všeho, co ti chci říct --- já vím, typické, že? Ale neudělala jsem to. Nechci, aby to byla naplánovaná řeč nebo něco na ten způsob; chci ti říct přímo ze srdce, jak se v tuto chvíli opravdu cítím. A abych byla upřímná, jsem zničena. Cítím se jako… ani přesně nevím. Netuším, jak popsat ani jednu z tisíce emocí, jež nyní cítím.“

Zhluboka a přerývavě se nadechla. Bylo to těžší než si původně myslela.

„Proč se přes to nemůžu dostat?“ zeptala se, skoro jako by prosila ten náhrobní kámen před sebou, aby ji odpověděl. „Je to závislostí na tvé vzpomínce? Možná jen nejsem dost silná. Nemůžu to nechat plavat. Nedokážu si pomoct, jsi v mé hlavě každičkou noc a já si stále dokola každé ráno pročítám výstřižek z novin, jenž oznamuje tvou smrt. Ale proč? Nechápu, proč je to zrovna tvé jméno, které se mi neustále opakuje v hlavě každou minutu každého dne. Proč to není Harryho nebo Ronovo jméno? Nezapomněla jsem na ně; strašně moc je po tom všem miluji. Ale oni se neukrývají v mých snech. Myslím na ně a pláču, ale také vím, že zemřeli v boji za lepší život a to zmírňuje některé mé… některé bolesti. Byli tak stateční.. ale to ty jsi byl také; proč ses taky nebránil? Proč, Draco?

Pane Bože, mám tolik otázek a nemám ponětí, na koho se obrátit kvůli odpovědi. Vím jen, že lituji tolika věcí. Nikdy předtím jsem ničeho nelitovala; vždy jsem následovala ten samý postup, měla jsem v hlavě plán. Ale s tebou jsem si přála, abych mohla vzít zpět to, co jsem udělala nebo řekla a znovu s tebou trávit čas.Přeji si, abych tě nikdy neviděla šikanovat ostatní prváky ten první den, kdy jsem tě spatřila v Bradavickém Expressu, protože jsem tě okamžitě nenáviděla. Přála bych si, abych v tobě ten den spatřila člověka, kterým jsi byl doopravdy a také proč jsi dělal všechny ty věci během našich společných let ve Bradavicích. Přála bych si, abych do tvého domu přišla zotročená a v mizerném stavu, ale s těmito vědomostmi. Možná by bylo všechno jiné. Možná bych tě přesvědčila změnit názor a možná tě zachránila.

Víš, čeho ještě lituji? Že jsem ti neřekla všechno. Pamatuješ, jak ses mě pokoušel fyzicky přinutit, abych přiznala jméno toho, kdo mě poprvé znásilnil? Bála jsem se, že mě zabiješ, když ti to neřeknu. Vzpomínám si, jak sis byl jistý, že ti to jednoho dne povím.“

Na chvíli se odmlčela, protože se jí bolestí stáhlo hrdlo a z očí jí začaly padat slzy a vsakovat se do trávy. Vítr jí do obličeje foukal vlasy, díky čemuž se jí pramínky vlasů přilepily k tvářím.

„Nikdy jsem ti to neřekla. Ty ses mi svěřil se svým nejintimnějším tajemstvím, Draco; řekl jsi mi o Iris, ačkoliv tě to zraňovalo --- viděla jsem to na tobě. Ukázal jsi mi svou tajnou místnost a svěřil jsi mi tu nejbolestivější část ze své minulosti, i když já jsem to samé udělat nedokázala. Tohle jsem nemohla překonat něčím tak banálním… a teprve teď, když tady ležíš pohřben pode mnou, jsem sebrala tu odvahu vše ti říct.

Byl to Baise, Draco. Blaise Zabini. Člověk, který zničil můj život. Byla to jeho ex-přítelkyně, kterou sis, z nenávisti ke světu, nakonec vzal, jeho syn, kterého sis přisvojil a který tě nakonec dovedl k smrti, jeho sestra, která ti ukradla srdce a duši a nikdy ti nevrátila všechny části, jež by byly pospolu. A byl to právě Blaise, kdo zničil i můj život.“

V tu chvíli bylo Hermionino hrdlo tak stažené, že se přinutila zastavit. Chvíli, jež připadala jako věčnost, tam klečela a krčila se nad tichými vzlyky, které ji přepadly. Bylo tak těžké, tak hrozně těžké, říct to všechno nahlas. Byl v tom však nějaký smysl? Slyšel ji Draco vůbec, ať už odkudkoliv?

Ve chvíli, kdy se Hermioně podařilo sebrat sílu a vzhlédnout, vítr zesílil. Silný poryv větru šlehal větvemi vrby okolo ní a zamotával jí je do vlasů. Ignorujíce fakt, že jí ostré okraje větví šlehají přes tváře, sáhla do kapsy a vytála skleněnou dózu ve tvaru růže. Uvnitř zazářil slabý zelený plamínek.

„Nikdy jsem nezapomněla na tvá poslední slova,“ řekla přiškrceným hlasem, sevřela ruce okolo miniaturní růže a přitiskla si ji k hrudi. „Nikdy jsem na tebe nezapomněla. Plamínek je stále naživu, i když slabý. Ale je tam. Každou noc, když usínám, dívám se na něj. Doufám, snad, že když zavřu oči a příštího dne vstanu, přemístím se zpět do doby, kdy bylo vše v pořádku. Do doby, kdy svět byl rovný a naše láska by pro druhé nebyla hříchem… Do doby, kdy by náš plamínek byl modrý, namísto zeleného.“

S očima plnýma slz se podívala na oblohu. Slunce záhadně zmizelo a bylo nahrazeno těžkým šedým bouřkovým mrakem. To veselé cvrlikání a skřehotání, jimiž byla zahrada ještě před chvíli naplněna, bylo pryč a jediným zvukem, který protínal to hrobové ticho, bylo pískání větru skrze větve vrby. Nebylo pochyb, že se blíží bouře.

Hermiona si jemně přitiskla skleněnou růži ke svým chladným rtům a zašeptala: „Jedno z tvým posledních slov bylo, že mě nikdy nechceš vidět zotročenou nebo pod vládou někoho jiného. Svým způsobem jsem tvé přání nikdy doopravdy nesplnila. Když jsem odešla, nedobrovolně jsem zůstala připoutána k něčemu jinému, než k číslu na ruce: k tvé vzpomínce. Pomalu mě to užírá… tak jako to dělaly tobě vzpomínky na Iris… Ale už nedokážu takhle žít, Draco. Nemůžu udělat tu stejnou chybu a zůstat napůl ponořená v minulosti. Musím tě nechat jít.“

S těmi slovy Hermiona uvolnila své prsty a nechala skleněnou růži z rukou vyklouznout. Ta v zápětí narazila na měkkou trávu a převalila se k náhrobnímu kameni, přímo tam, kde rostl kosatec.

Hůlkou namířila na špičku skleněné růže a pohybem rtů zformulovala zaklínadlo. S tichým puknutím se sklo proměnilo ve skutečnou růži s trny na stopce, zabodnuté v zemi hned vedle dalších květin a její rudé okvětní lístky se otevíraly k zlověstné obloze. Smaragdově zelený plamen kupodivu i nadále slabě blikal v samém centru růže, aniž by se dotýkal okvětních lístků okolo.

Hermiona se naklonila dopředu a políbila Dracovo jméno vyryté do mramorového náhrobku. Její slzy skrápěly okvětní lístky růže, kterou vytvořila, ale každé slze se zázračně podařilo vyhnout se plamínku, nacházejícího se uprostřed květiny. Když se odtáhla, chlad mramoru nejen, že zůstával na jejích rtech, ale vypadalo to, že se také pohyboval dolů po její páteři a ochromoval ji.

Po chvíli vstala. Stmívalo se a ona již nemohla déle zůstat. Půjde do domu a dá si s Kathryn šálek čaje, než se vrátí k sobě domů. A právě když už byla na odchodu, naposledy se zadívala na hrob --- a ten pohled ji ukázal něco, co ji dříve unikalo: přímo nad náhrobkem byl do kmene stromu vytesán nápis „R.I.P. Iris.“

Ačkoliv ji tento objev ohromil, nedala to na sobě znát. Jednoduše se smutně usmála. Draco zaplatil za své chyby a za odměnu se po smrti setkal s Iris. I Hermiona byla za ty roky, co strávila v nevolnictví, odměněna v podobě svobody. Takže v podstatě oba dostali nakonec to, po čem toužili. Oba se vrátili do života, který znali před tím, než je válka oddělila.

A pak, jako by na důkaz všeho, jedna kapka deště --- jen jedna osamělá kapka --- sklouzla z mraků a dopadla na Zemi, právě v tu chvíli, kdy Hermiona hledala cestu zpět do Malfoyova panství. Dopadla přímo do středu růže a co se nepodařilo za deset let, zvládla jedna kapka ve vteřině: V momentě, kdy udeřila do růže, smaragdově zelený plamen slabě zazářil, až vyhasl úplně.

 

Konec

print Formát pro tisk

Komentáře rss

Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).

Jméno
Kontrola captcha
Text
b i url img code   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

, dobře odpovědět
Je fakt, že překlad je taky docela náročný - trošku jinak než psaní, ale pořád náročný. Je fakt, že mě taky zaujalo AU - neboli že válku vyhrál Voldemort, tím je povídka netypická. Je fakt, že by se dala propracovat lépe, ale i tak je hezká.
A na vitu se nezlob. On už od začátku prosazoval DJ a holt se mu nechce čekat. Nevím, zda někdy psal povídku, aby viděl, jak moc je to náročné být spisovatel, ale ber to tak, že u dalšího dílu budeš mít velkého příznivce. Za mě je to tak, že budu mít radost z každého dílu, ale až bude, tak bude :). Každopádně jsi mi udělala radost dílem v den mého odjezdu do Říma, takže se jdu vrhnout na čtení.
, - odpovědět
Epilog je hodně překvapivý, ale mnohé osvětluje. Je třeba začít znovu žít, byť je to hodně hodně náročné. Jen mi přijde, že deset let je opravdu mnoho. Pro mě je mnohem pochopitelnějších pět let, za deset let se toho stane hrozně moc. Ale tak už to autorka napsala.

PS: taky se těším na Dračího jezdce
icon odpověděl(a)
Děkuji Mardom za komentář, který bych pod tímhle článkem očekávala 3 aspoň někdo ocení tu práci s překladem a psaním a vyjádří se k tématu. Ano, epilog je překvapivý a pár věcí bych osobně změnila (i já si myslím, že 10 let je opravdu dlouhá doba). Ale jsem pouhý překladatel, tudíž malý pán 3 . Nicméně musím říct, že to téma bylo opravdu originální (tím nemyslím pár Draco/Malfoy, ale dobu). Pojmout to ještě trochu jinak, byla by z toho parádní povídka.
P.S. Já jsem se taky na DJ těšila, ale teď jsem spíše znechucena :-(.
, .... odpovědět
kdy bude kapitola k dračímu jezdci už je to víc jak tejden říkala si že kapitola bude každej tejden? kdy teda bude?
odpověděl(a)
Tak za prvé: nechci vidět u povídky komentáře, které se k ní absolutně nevztahují!! Ty komentáře slouží k vyjádření kritiky k danému článku a ostatní budu mazat!

Za druhé: neříkala jsem, že bude kapitola každý týden a taky nebude. Nejsem stroj, jsem pracující člověk, který nesedí jen u povídek a bohužel nemá letní prázdniny. Kapitola bude až bude! Napsala jsem pár kapitol dopředu, abych měla něco do zásoby, což ale neznamená, že je ihned vložím na stránky, protože dalších byste se mohli dočkat až za půl roku. Víc se k tomu už vyjadřovat nebudu.
, - odpovědět
Ta povídka byla úžasná! Klaním se osobě, která to napsala.. Bože, až se mi do očí hrnuly slzy, jak to bylo krásné a dojemné. Nemůžu z toho, umírám opravdu je to nádhera. Obdivuju tě za to, že jsi to přeložila, takže.. Klaním se i tobě.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia