Pá 19. července    slaví: Čeněk



Kategorie: Novinky, Nejsladší hřích

25. Její největší láska

Draco se pokusil Thomasovi vypálit Znamení zla, nicméně nefungovalo to tak, jak by mělo a jeho život byl v ohrožení. Hermiona se chopila příležitosti, aby splnila svůj slib Pansy a zachránila nejen Thomase, ale i Draca, čímž se dostala do nezbezpečí. Avšak ani Draco nezůstal pozadu a udělal jedinou možnou věc pro její záchranu... zabil Smrtijeda. Obrátit se proti Pánovi Zla se však trestá, čehož si je Draco dobře vědom.

Aneb poslední kapitola příběhu, jež je následována už jen epilogem. Hezké čtení.

 „Kde jsi vzala tu hůlku?“ zeptal se jí. Jeho hlas byl, poprvé té noci, pevný, ne-li rozrušený. „A proč jsi tady?“

„Tu hůlku jsem našla. A musela jsem přijít,“ řekla bezmocně. „Viděla jsem tě, jak opouštíš banket… věděla jsem, že se něco stane; nemohla jsem tě opustit.“

„Nemusela jsi mě zachraňovat.“

„Zemřel bys, kdybych to neudělala a já bych si to nikdy neodpustila.“

„Jsi teď svobodná, Hermiono. Proč jsi neodešla?

Hermiona při důrazné tónu jeho hlasu mrknutím potlačila slzy. „Zemřel bys!“ odvětila plačtivě.

„Nemyslíš, že bych dal přednost raději smrti?“ zasyčel. „Odhalení mé zrady Temnému Pánovi? Osobně si teď přijde pro mou smrt; nechat se zabít od jeho z nezkušených kumpánů je mnohem lepší. Jak jsem si mohl nepovšimnout té chyby, Hermiono, jak?“

Hermiona zavrtěla hlavou a cítila, jak se jí slzy nahromadily v očích a hrozily, že přetečou ven. „Draco… není to tvá chyba…“

„Ale je. Můžu si za to sám. Nikdy jsem se o Thomase nebo Kathryn dost nezajímal, nikdy jsem se nezajímal o Pansy, vůbec nic o nich nevím. Temný pán byl tak potěšen, že mám syna, že jsem sám sobě namluvil, že je doopravdy můj. Přinutil jsem se zapomenout na Blaise --- Thomasova skutečného otce.“

Hermiona se při zmínce jeho jména zachvěla. V té chvíli ji došlo, že Dracovi nikdy neřekla pravdu… že to byl právě Blaise, kdo ji tehdy zničil. Náhle měla pocit, že by to měla udělat. Měla by mu to říct hned teď. Přinejmenším si to zasloužil vědět. Ale než mohla promluvit, Draco se vrhl vpřed a chytil obě její ruce.

Napůl se o ni opíral a napůl klečel na zemi, ale jediné, na co se mohla soustředit, byl jeho obličej: jak hrozivý byl výraz v jeho očích, jak moc zlomená tahle postava byla. Byl to pohled člověka, který se vzdal veškeré naděje.

V té chvíli vše, co Draco udělal, zmizelo v zapomnění --- jeho narážky, kousavé připomínky, vše co jí provedl a bolest, jež způsobil --- už dlouho v něm neviděla krutého Smrtijeda, který jí v minulosti způsobil tolik utrpení. Zeď, kterou tak zdlouhavě mezi jejich světy stavěla, se rozpadla a konečně jej viděla jako někoho, kdo i přes veškeré snahy izolovat se od lidskosti, vydržel více bolesti, než kdokoliv jiný. A i když to bylo něco, co by nikdy v životě vědomě neudělala, uvědomila si, že mu odpustila.

„Hermiono,“ zašeptal Draco, stahujíce ji k zemi, „Hermiono, omlouvám se za všechno, co jsem ti provedl. Lituji, že jsem se narodil jako syn mého otce a že jsem jej následoval v jeho stopách, tak moc lituji, že jsem zničil tolik životů. Je mi líto, že jsem zradil sám sebe.“

Poté, k jejímu naprostému úžasu, jediná slza sklouzla z koutku Dracova oka a klouzala dolů po jeho tváři.

„Ne,“ zašeptala naléhavě, „proč se omlouváš? Všichni děláme chyby.“

„Ale všichni za ně musíme zaplatit a já jsem ještě nezaplatil za všechny ty své. Zaplatil jsem za to, že jsem miloval Iris a chystám se zaplatit za to, že jsem odstrčil svou rodinu pryč z mého života, ale ještě jsem nezaplatil za to, že jsem se do tebe zamiloval.“

„O čem to mluvíš?“ řekla prosebně se známkou hysterie, která se vplížila do jejího hlasu. „Draco, ty nezemřeš. Poslouchej mě. Chceš slyšet můj příběh? Bývala jsem Hermiona Grangerová, vynikající čarodějka z Nebelvíru. Měla jsem nejlepší známky ze všech, byla jsem nejlepší kamarádkou Harry Pottera a jednou z těch statečných studentů, jež chytili Smrtijedy v oddělení Záhad v pátém ročníku.

Pak… se Harry ztratil. Válka zničila životy mnoha lidem, jako jsem já. Ztratili jsme naše jména, naše identity. Začali jsme být známý jen jako čísla. Byla jsem pouhé číslo, než jsem tě potkala, ale ty jsi to změnil. Osvobodil jsi mě; riskoval jsi kvůli toho vše; a dvakrát jsi mi zachránil život --- v obou případech od Smrtijedů, i když sis mohl vybrat snadnější cestu a prostě mě nechat umřít. To je dostatečná platba za všechno špatné, co jsi v mém životě provedl. Teď nemůžeš zemřít.“

Draco se slabě pousmál.  „Vím, co je to být zotročen. Nemohl jsem ti to udělat.“

Odvrátil pohled, ale Hermiona přece jen zahlédla slzy, jež se mu klouzaly po tvářích. Instinktivně natáhla ruku, aby je setřela, ale Draco uchopil její zápěstí ve vzduchu a odstrčil jej. Jemně držíce její ruku, jako by se bál, že by ji mohl zlomil, odhrnul rukáv jejího hábitu a odhalil předloktí. Poté odhrnul i svůj rukáv. Na chvíli se prostě jen mlčky díval. Ošklivé Znamení hadího jazyka, vylézající z lebky, zářilo v matném měsíčním světle spalující červenou barvou.

„Vždycky jsem si myslel, že právě tohle potřebuji. Být Smrtijedem. Teď vím, že vše, co jsem kdy chtěl, bylo si to dokázat. Byl jsem takový ignorant, myslel jsem, že to můžu dokázat. Měla jsi pravdu. Nikdy jsem nezískal sílu ani schopnosti. Nedalo mi to nic víc než nenávist; zničilo mě to a připoutalo mě to k životu, který jsem si nepřál, jak jsem si brzy uvědomil.

Ale u tebe… u tebe to bylo jiné. Neměla jsi na výběr. Tvé řetězy tě poutaly proti tvé vůli, a to jen proto kdo jsi. Nikdy jsem se nestaral o situaci mudlovských čarodějů či čarodějů poloviční krve a nedělám to ani teď. Ale ty jsi výjimka: viděl jsem tě a viděl jsem i to, jak moc se lišíš od člověka, kterým jsi kdysi bývala a to nesnesu.“ Draco přitiskl dva z jeho prstů na její nahé rameno a pak se hořce zasmál. „Ironie, že? Jsem ten poslední, o kterém si myslíš, že může být otrokem.“

„Draco…“ řekla jemně, on ji však mávnutím rukou zastavil a přiměl ji držet ta slova, dokud neskončí.

„Vím, že miluješ svobodu. Víc než kdy můžeš nebo budeš milovat mě. Nebudu tě nutit, aby sis vybírala, rozhodně ne, když už jsem prakticky mrtvý. Odejdi, Hermiono. Prosím, udělej to. Jestli tě chytí a opět přidělí číslo, k čemu by tohle všechno bylo?“

„Už jsem si dávno vybrala mezi svobodou a tebou, Draco. Vybrala jsem si tebe.“

„Ale tohle už nemůžeš dělat,“ řekl prudce. Temný mrak proplul kolem měsíce a na krátkou chvíli zahalil Dracův obličej do tmy. Jeho prsty se pevně sevřely kolem Hermionina zápěstí, jak pokračoval. „Budeš stát při mně i když mě zabijí? Ne. Nebudeš klečet u mé mrtvoly dlouho. Uvědomí si, že jsi byla osvobozena a zabijí tě, nebo hůř, pošlou tě znovu do UPNK. Nechci tě vidět mrtvou nebo v rukou někoho jiného --- přestože jsi silná, jednoho dne tě zničí.

Teď máš šanci zmizet. Můžeš se vrátit a poslouchat jen sama sebe; po tom co jsi žila v otroctví si to zasloužíš. Nikdo se to nikdy nedozví, pokud to tajemství nikomu neřekneš. A já… nezasloužím si nic po všem, co jsem udělal, ale nechci zemřít. Nechci se vzdát tak snadno.“

„No tak to nedělej!“ brečela. „Proč mi to všechno říkáš? Můžeš odejít hned teď a …“

„Tohle neříkej,“ řekl vztekle. „Už tady nejsou žádná zadní vrátka. Ne všechno funguje skvěle, Hermiono. Kdybys někdy žila můj život, pochopila bys.“

Neschopna se už dále kontrolovat, propukla v neutěšitelný pláč. Vrhla své ruce okolo Draca a zabořila svůj obličej k jeho ramenům, aniž by věnovala pozornost svým slzám, jež se vsakovaly do jeho hábitu. „Musí existovat… nějaká cesta…“ vzlykala tlumenými slovy.

„Ne!“ řekl Draco a odtrhl ji od sebe. Na vteřinu to vypadalo, že váhá, pak natáhl svou ruku a jemně ji pozvedl bradu, takže ji přinutil dívat se mu zpříma do očí.

„Změnila jsi můj život v mnoha ohledech. Už si ani nevzpomenu, jaké to bylo před tím, než jsem tě znovu potkal. Ano, v mnoha aspektech to bylo méně bolestivé, ale současně také prázdné, neúplné. Teď chci změnit ten tvůj, Hermiono. Chci ti tu laskavost oplatit.“

S těmito slovy si přitáhl její obličej a políbil jí. Způsob, jakým to udělal, nebyl ani hrubý, vášnivý, jemný či dokonce milující. Více než cokoliv jiného to byl polibek plný smutku. Mohla ochutnat slanost jejich smíšených slz na jeho rtech. Jeho pohyby nebyly naplněny ničím jiným než smutkem a zoufalstvím --- způsob, jakým jeho ruka tiskla její ramena nebo způsob, jakým používal druhou ruku k mírnému naklonění její hlavy na stranu tak, že jí mohl prsty hladit po tváři. Tentokrát se neodtrhla od jeho dotyků, ale vracela mu ty polibky a současně cítila, jak se její srdce láme.

Příliš brzy se však Draco odtrhl.

„Brzy se vrátí,“ řekl a jeho hlas ochraptěl. „Běž. Prostě… odejdi a někde se schovej. Vrať se za pár dní, až se vše vyřeší; můžeš tady zůstat, dokud se nebudeš schopná postavit na vlastní nohy. Nevím… nevím, co se stane s Pansy nebo jestli bude v pořádku, ale řekni jí, že je mi to líto. Prosím, vyřiď jí to.“

Tahle silná poznámka v Dracově hlase Hermioně prozradila, že svým způsobem je to poslední příkaz, který ji kdy dá. A ačkoliv už si mohla dělat co chce, poslechla a vstala. Musela se přinutit celou svou vůlí, aby se dokázala od Dracových rukou odpoutat, ale udělala to.

Poodstoupila o pár kroků a po celou dobu z něj nespustila oči, ve snaze navždy si zapamatovat každý jeho detail. Jeho mramorově-tvrdé rysy, jež byly vždy spojeny s nebezpečným úšklebkem, byly nyní bílé strachy a zcela zničeny. Dlouhé, štíhlé tělo, které bylo kdysi, díky famfrpálu, vytesáno do něčeho tak nádherného a hrdě stavějícího na odiv, se nyní propadalo a třáslo. Ale přesto mohla za tou beznadějí v jeho očích spatřit odhodlání a sílu. V určitých ohledech si Draco stále udržoval jeho nejlepší část.

Víš, že to tak bude lepší, snažil se jí, někde v koutku mysli, uklidnit malý hlásek, když se skláněla pro svou hůlku --- hůlku, kterou ukradla a použila k jeho záchraně. Nikdy by to nefungovalo. Zůstat s ním by mohlo být nádherné, ale nebylo by to správné. A on měl pravdu --- miluješ svobodu víc, než bys kdy mohla něco či někoho milovat.

Ale když pevně sevřela oči a pocítila silný poryv větru, který ji bodá do slzami potřísněné tváře, nemohla se ubránit pocitu, že ničí své vlastní hodnoty a maří pravý účel svobody. Měla by Dracovi pomoct s hledáním způsobu, jak se zachránit, ale místo toho utíká pryč a vzdává se jej a skoro se za to nenávidí.

„Počkej!“ zavolal na ni ještě. Hermiona otevřela oči ve chvíli, aby spatřila malou zelenou hromádku plamínků, které Draco vyčaroval a nyní je držel v dlani. Poté vykouzlil sklenici ve tvaru růže a tlačil plamen proti ní tak, že to vypadalo, že pronikl přes sklo až dovnitř. Vstal a předal ji Hermioně. Srdce se jí zkroutilo do smyčky, když si růži vzala.

„Nikdy jsem neviděl zelené plameny, které by v tom hadovi vzplály,“ řekl Draco. Jeho hlas byl tichý a pln takového zoufalství, které je většinou spjato se slovy umírajícího člověka. „Ale měla jsi pravdu; něco to znamená. Musí to být střed mezi červenou a modrou. Byly jsme středem těch dvou barev. Jsme si souzeni, ale přesto přinuceni žít v odloučení.“

Hermiona se jen stěží mohla soustředit na to, co Draco říká. Nechala jeho slova přetékat kolem ní a když promluvila, nebrala je na vědomí.

„Nikdy jsem ti to neřekla,“ zašeptala, když sledovala blikající plameny, které byly zkresleny slzami, jež blokovaly její pohled, „protože jsem si nikdy nemyslela, že by se to stalo. Ze začátku jsem se za to nenáviděla; nechtěla jsem to. Byla jsem tak tvrdohlavá. Ale já tě opravdu miluji a je mi tak líto, že jsem ti ty pocity nevyjevila dříve.“

S těmito slovy se Hermiona otočila a všechnu svou pozornost zaměřila na ulice v Mudlovském městě. Znovu zavírajíce oči se otočila na patě a ponořila se do strašného pocitu být temnotou vtlačena do nicoty okolo sebe, jež ji doprovázela jako přízrak.

Ještě než úplně zmizela ze zahrady Malfoyova panství, zaslechla Dracova tichá slova: „Nezapomeň na mě a oheň nikdy nepohasne.“

print Formát pro tisk

Komentáře rss


, co dělám já odpovědět
Co se týká psaní, tak píšu jen Drahokam srdce, protože je to asi to jediné, co určitě chci dokončit, ale jinak to vypadá, že mě Múza opustila natrvalo, nemám nápady, nemám čas a hlavně mi chybí důvod. Můj osobní život se uklidnil a ustálil - vdala jsem se a jsem šťastná, tak mi chybí podnět k psaní. Jako jde to, ale není to o tom chtění. Ale snažím se pomáhat a nakopávat druhé, když píšou.Dokonce na můj osobní blog jsem nenapsala už třičtvrtě roku - i když jsem se třeba účastnila DMD... ale i tam to nemělo šťávu.
, tak já tu pravidelně odpovědět
chodím a čtu, akorát komentuju málo. Nějak bylo málo času, ale už je to lepší. Tak jsem si řekla, že je slušné napsat komentář a hlavně mi fakt přišlo skvělé, jak ses hecla. Protože Dračího jezdce bych si ráda dočetla. Přeci jen, byl pro mě něčím zlomový - díky němu jsem začala číst Eragona a nalezla další související autory.

Jinak povídka je hezká, trošku netypická výběrem "doby a místa", trochu typická pairingem, ale rozhodně je to čtivé a milé.
odpověděl(a)
jooo, já taky málo komentuju, páč buď to spěšně přečtu a letím dělat něco jiného nebo občas nevím, co na to říct, páč je to super už mi přijde ohrané :-D. Ale děkuji za komentář, protože i jeden jediný hodně potěší.
Jojo, máš pravdu, nějak jsem se hecla, že to všechno dokončím. K Dračímu Jezdci mi zbývá ještě dopsat 4 kapitoly + Epilog, takže se taktéž dostáváme do zdárného konce, i když nějaké kapitoly mohou být zase rozděleny na dvě, pokud se mi to vše nevleze do jedné :-D.
A pak už konečně sednu na Dar Křížové Dámy, která už by taky potřebovala nakopnout :-D.
A co ty? Stagnuješ nebo na něčem pracuješ?
, - odpovědět
Hrozně se mi chce brečet. Dokonale jsi to přeložila, povídka je úžasná prostě, to smekám autorce.. Áá už chci epilog! <3 .. Je to tak.. smutno-romantické :D

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia