Út 17. září    slaví: Naděžda



Kategorie: Novinky, Nejsladší hřích

23. Útěk

V den, kdy Pansy s manželem pořádá banket se Draco vplížil do Hermionina pokoje a svěřil se jí, že ji osvobodí a nechá ji jít .... Jak na to bude čarodějka reagovat? Opravdu opustí panství ihned poté, co zmizí číselník na jejím zápěstí? A s jakou radou k ní přispěchá kouzelné zrcadlo v jejím pokoji?

Hermiona nepřítomně zírala na Draca a v hlavě jí zvonivě poletovala jeho slova. „Musím tě osvobodit…“

„Znám kouzlo, které to dokáže. Jedině tvůj současný majitel to může udělat.“ Slova mu spěšně vypadávala z pusy a míchala se dohromady, ale Hermiona jim z nějakého důvodu byla schopna porozumět.

„J-jsi si jistý?“ vykoktala ze sebe, sotva se odvažujíce věřit svým uším. „Ty bys mohl…“

„Znám následky,“ přerušil ji Draco rozzlobeně. „Jsem ochotný je riskovat… pro tebe.“

„Ale proč já?“

„Protože tě miluji, Hermiono,“ řekl důrazně a myslel to vážně. Všimla si barvy, která prosakovala do jeho bledé tváře a jeho šedé oči nabraly neznámý lesk. „Vím to. Miluji tě tak moc, že mě zraňuje pomyšlení, že s tebou nemohu být a miluji tě tak moc, že zapomínám na všechny své předsudky, když jsem s tebou. Zasloužíš si víc, než jsem já a já už se nemůžu dále kontrolovat v tvé blízkosti. Jen bych si přál, abys…“

Draco byl vyrušen dunivým zvukem ze shora. Jeho oči se rozšířily, jako by si náhle něco uvědomil. „Honem, vyhrň si rukáv.“

„Ne… počkej… proč jsi…“

„Udělej to!“ poručil Draco. Vytáhl svou hůlku a namířil přímo na Hermionu. „Vyhrň si ten rukáv.“

Srdce jí v hrudi prudce bušilo, když zápasila s pravým rukávem svého hábitu. Její prsty klouzaly po hladké látce, ale podařilo se jí rukáv vyhrnout dostatečně na to, aby odhalila čísla, jež jí byla červeně vypálena na jejím předloktí --- 082189.

Draco namířil hůlkou na její označkování. Bez váhání začal šeptem mumlat sérii zaklínadel, která Hermiona nemohla slyšet. Číslo začalo zářit oranžovou barvou a kůže okolo něj doslova vřela.

„Co…“ začala bez dechu mumlat, ale Draco promluvil dřív, než mohla vůbec dokončit větu.

„Eximo Servitus!“ zasyčel, tlačíce špičku své hůlky na Hermioninu kůži a přejížděl jí od zdola po celé délce označení. V ramenou jí vytryskla ostrá palčivá bolest, ale ještě než mohla vykřiknout, Draco odhodil hůlku a svou rukou přejel po spálené kůži.

Okamžitě cítila, jak bolest mizí. Zalapala po dechu a chytila Dracovo zápěstí. Mohlo se to stát? Opravdu byla konečně… volná? Vypadá to až moc dobře, aby to byla pravda; co když to všechno byl jen sen nebo, co když kouzlo nebylo úspěšné a číslo tam stále ještě je? Ačkoliv byla strachy skoro bez sebe, přinutila se podívat se dolů.

Kůže na jejím zápěstí byla hladká a svobodná. Po nějakém označkování tam nebyla ani známka, jako by vůbec neexistovalo. Nevěřícně zírala na místo, kde číslo, se kterým byla nucena žít mnoho let… tak dlouho, jako by to byla celá věčnost… kdysi hyzdilo její ruku. Když její mysl pomalu začínala chápat reálnost této situace, zachvátil ji pocit, jaký ještě nezažila --- jako by se vznášela nebo dokonce stoupala. V každém případě záleželo jen na jedné jediné věci: byla volná.

„D-Draco..“ zakoktala se, odtrhla oči od své ruky a podívala se směrem, kde seděl. Uvědomila si však, že je pryč a místo jeho zápěstí nyní svírala rukou jen holý vzduch.

-------

 

Hermiona v širokém oblouku mávla hůlkou a sledovala, jak její šaty, rozházené po celém pokoji --- její jediné věci --- vzlétly a než měkce dopadly k jejím nohám, úhledně se ve vzduchu složily.

Jakmile byly všechny na místě, zvedla výslednou hromádku, namířila na ni hůlkou a pevně vyřkla: „Minuo minui minutum.“ Její šaty se v mžiku smrskly do velikosti mince a Hermiona je nechala vklouznout do své kapsy.

Na chvíli se zastavila a přemýšlela o všem, co se v posledních dnech stalo. Bylo jen stěží uvěřitelné, že sloužila v domě pro Malfoyovi pouhých několik měsíců. Ty události, jež se staly v době její přítomnosti a co zde zažila… to vše bylo zcela ohromující.

A teď utíkám pryč.

Snažila se přemluvit Draca, aby změnil svůj názor ohledně Thomase, jak nejlépe mohla. Už se nedalo nic dělat. Urovnávat rodinné spory přeci nebyla její povinnost. Splnila slib, který dala Pansy, pokusila se Draca přesvědčit, ale nepodařilo se jí to.

Svoboda… zasloužila si ji víc, než cokoliv jiného. A přesto si nemohla pomoci a cítila se vina, když se rozhodla odejít. Ano, přišla sem jako špinavá Mudlovská šmejdka, modlící se za zaměstnavatele, který by s ní zacházel alespoň trochu slušně, nicméně stále si přející, aby byla někde jinde nebo někým jiný. Ale… to všechno bylo předtím, než se mezi ní a Pansy utvořilo přátelství. Předtím, než se naučila, že přiznat své tajemství jí nijak neublíží. Než se vůbec seznámila s Kathryn a než zjistila, že ne každý se stane krutým a nemilosrdným. Tedy předtím, než se zamilovala do muže, jímž opovrhovala.

Draco. Srdce jí vynechalo takt pokaždé, když jí jeho jméno zazvonilo v mysli. Podvědomě se špičkami prstů dotkla místa, kde ještě před půl hodinou bylo viditelné číslo. Ten pocit, kdy se jeho prsty dotýkaly její kůže poté, co dokončil kouzlo, byl stále znatelný. Choval se k ní příšerně a udělal z jejího života jednu velkou noční můru. Ale zároveň… Zároveň měla v živé paměti chvíli, kdy se nesnažil dotírat, aby přiznala svá tajemství, ačkoliv ji mohl snadno, s pomocí magie, přinutit… chvíli, kdy ji zachránil před zcela jistou smrtí a riskoval své přátelství s dalšími Smrtijedy nebo chvíli, kdy ji přivedl do místnosti, kam ještě nikdy nikoho nevpustil a vylil si své srdce, rozmlácené na tisíc kousků. A nyní ji osvobodil. Je to něco, co pro ni ještě žádný kouzelník na světě neudělat.

„Musím odejít,“ řekla nahlas odhodlaně, přestože se její hlas třásl. „Pokud zůstanu, nic mě tady nečeká. Nemůžu… nemůžu takhle podlehnout svým citům.“

„Takže odcházíš?“ zaslechla za sebou vlídný hlas. Ani se nemusela otáčet, aby si uvědomila, že se zrcadlo vrátilo a přispěchalo s radou.

„Ano,“ zašeptala, stále zády k němu. „Draco mě osvobodil.“

„Vždycky jsem věděl, že to udělá.“

„Víš toho až příliš.“

„To ano,“ řeklo jemně. „Otoč se a podívej se na mě, drahá.“

Hermiona poslechla. Spatřila známý obličej, chápající oči a usměvavá ústa, jež byla vypoulená ze skleného povrchu zrcadla. V té chvíli se zrcadlo pohroužilo do Hermioniných očí a řeklo: „Uvědomuješ si, že tvá nepřítomnost může tuhle rodinu přivést na pokraj katastrofy?“

Hermiona skousla rty. „Co tím myslíš?“

„Každý v tomto domě se díky tobě změnil. Pansy se smířila s faktem, že i bez Draca může dále žít, Kathryn konečně našla mateřský vzor, ke kterému může vzhlížet, dokonce i Thomas se změnil. A Draco… zachránila jsi ho před ním samotným. Nemyslel jsem si, že po tom, co se stalo Iris, by se mohl ještě vzchopit. Ale ty jsi ho dala téměř dohromady. Tak moc tě miluje, Hermiono.“ Zrcadlo vydalo zvuk, který zněl jako něco mezi povzdechem a opovržením.

„Já… já ho taky miluji,“ zašeptala a najednou si uvědomila, že to myslí vážně. Milovala jej. „Ale musíš pochopit, že…“

„Jsou věci, kterým ani já neporozumím,“ přerušilo ji zrcadlo. „Bohužel, láska mezi dvěma lidmi je něco, co může být pochopitelné jen těmi, kdo ji cítí. Já mohu jen pozorovat a mít k tomu své připomínky.“

„Takže si nemyslíš, že bych měla odejít?“ zeptala se zoufale.

Zrcadlo povytáhlo obočí a spěšně dodalo, „Ach ne! Ne, to vůbec není to, co si myslím. Ale rozhodnutí, jež před tebou leží, je mnohem složitější, než si myslíš. Vybereš si možnost opustit ty, které miluješ? Konkrétně Draca? Dokázala bys jej nyní opustit? Nebo si vybereš svou svobodu? Svobodu, jež ti pomůže zachránit sebe samu a mnoho dalších čarodějů a kouzelníků z mudlovských či napůl mudlovských rodin, kteří se stali otroky?“

„Od tebe to zní mnohem složitěji, než to ve skutečnosti je,“ řekla zoufale.

„Všechno na tomto světě nebude vždy jen černé a bílé,“ odvětilo zrcadlo. K Hermionině překvapení stekla zrcadlu z tváře jedna skleněná slza. „Ať už si vybereš jakoukoliv cestu, vím, že to bude ta správná. Ale teď už je čas, musím jít. Hodně štěstí.“

Než mohla něco namítnout, obličej zmizel, nezanechávajíce za sebou nic víc než pár vln ve skle, které se brzy také vytratily. Zdrceně odvrátila obličej a vrhla se ke schodům. Už se rozhodla a není nic, co by to mohlo změnit; chystala se opustit Malfoyovo panství nyní, protože pro ni bude mnohem snazší udělat to dnes v noci, zatímco tma pohltila vše kolem a hlavní hala díky hostům praská ve švech,  – tedy alespoň na tolik, že narazit na Blaise by bylo zcela nemožné --  a ti by ji, díky jejímu oblečení, neměli poznat, coby Dracovu služku.

Když se Hermiona vynořila ze svého pokoje a vpadla přímo do hlavního podlaží, s úlevou zjistila, že žádný z okolních hostů jí nevěnuje pozornost. Její oči rychle prolétly halou a hledaly Draca. Našla jej docela rychle: nedbale se opíral o schodiště na druhém konci haly, oblečen do černého hábitu. Z toho, co mohla spatřit, bylo patrné, že na někoho čeká. Náhle se zapotácela, když jej viděla; vypadal tak krásně, ale osaměle. Chtěla se rozběhnout přímo k němu, políbit jej, držet se jej a nikdy jej neopustit, ale ovládla se a začala se prodírat kolem skupiny čarodějek a kouzelníků v drahých, navoněných hábitech k vstupním dveřím.

Naneštěstí, když se ke dveřím přiblížila, zjistila, že bude velmi obtížné dostat se ven. Byla tam spousta čarodějek a kouzelníků, kteří v ustáleném toku odcházeli a přicházeli; ano, patrně by jí pomohli dostat se ven, ale dveře byly bohužel také přímo v zorném poli samotného Draca. Nevyhnutelně by ji spatřil, jak se snaží proklouznout hlavním vchodem ven.

Hermiona se tedy otočila a snažila se najít jinou cestu ven. Očima prohlížela obvod haly a poté spatřila kuchyňská dvířka a bylo to --- v kuchyni se nacházela malá zadní vrátka; může vyjít tudy. Ale jak se dostat napříč jídelnou až do kuchyně?

Zhluboka se nadechla, rozhodnutá, že jediná cesta, jak se dostat ven, je skrz zaplněnou halu, poté přes jídelnu až do kuchyně. To vše samozřejmě bez toho, aniž by si jí někdo všimnul. Je to příliš riskantní, pomyslela si a i když jí ta myšlenka zrovna nevoněla, nemohla přeci čekat celou noc. Přivřela tedy pevně oči a zamumlala pár urputných modliteb, aby nevběhla přímo do zorného pole Pansy, Blaise či dalších Smrtijedů, jež znala a vyrazila, odolávajíce nutkání podívat se přes rameno na Draca, aby se mohla co nejvíce soustředit na svůj únik.

Zabralo jí několik minut protkat se davem elegantně oblečených čarodějek a kouzelníků, ale když otevřela dveře do jídelny, odměna přišla v podobě prázdné a temné místnosti. Úlevou vydechla a rychle proběhla jídelnou až ke dveřím, vedoucím do kuchyně. Otevřela je a pokračovala přes opuštěnou kuchyň až k východu v zadní části.

Jakmile byla venku, na chvíli se zastavila. Večerní vzduch byl svěží a chladný k její pokožce a ten nepříjemný pocit, že je obklopena cizinci, se okamžitě vypařil. Tiché cvrlikání cvrčků byla skvělá náhrada za bzučící dav lidí, jež mluvili všichni najednou. Vzhlédla vzhůru a potěšeně zjistila, že půlnoční obloha v úplňku je zahalena mraky.

Právě když se chystala otočit a najít cestu jejího útěku z Malfoyova panství, koutkem oka spatřila dvě temné postavy kráčející skrz zahradu, která byla přímo naproti její únikové cesty. Jedna z temných postav byl tlustý zahalený muž a jeho kolega byl… ne, to nemohl být… ale jeho vlasy… když se postava pohnula, Hermioniny oči se rozšířily. Co dělá Draco tady na zahradě s tímhle člověkem?

Hermionino předchozí rozhodnutí opustit panství bylo okamžitě ten tam, její myšlenky se už ubíraly jiným směrem. Její nejistota a zvědavost zesílily a nyní se přistihla, jak se plíží opačným směrem, sledujíce Dracovy stopy. Jakmile se pohnula, myšlenky jí začaly divoce poletovat v mysli a náhodně se srážely a prolínaly.

Proč Draco není uvnitř? Kdo je ten člověk? Tohle setkání bylo zřejmě naplánované předem, protože Draco toho muže zcela jistě očekával, ale proč zrovna v době, kdy jsou všichni uvnitř domu?

V tu chvíli již dorazila do zahrady. Zhluboka se nadechla, vytáhla hůlku a opatrně se sunula podél blátivé cestičky s hůlkou namířenou před sebe. Naštěstí ji nemusela použít, aby viděla na cestu, protože měsíční světlo prosvítalo skrz koruny stromů a dostatečně Hermionu navádělo.

Neměla ani ponětí, proč to vlastně dělá. Jsem svobodná, pomyslela si, snažíce se přesvědčit sama sebe, aby se vrátila, měla bych odejít, ne se znovu vměšovat do Dracových záležitostí.

Hluboko v sobě však znala skutečný důvod: bylo to, protože měla starost. Zajímala se o něj, i když si to nechtěla připustit a chtěla, aby byl v bezpečí. A právě teď mi fakt, že se potlouká po zahradě s divnou zahalenou osobou uprostřed noci moc nepomáhá k usměrnění mých obav.

Nicméně, po mnoha neúspěšných cestách tam a zpět přes malý úsek lesa v zadní části zahrady byla nakonec Hermiona nucena přiznat, že Draco ani jeho společník tam nejsou. S úlevou, že nyní konečně může vzdát své usilovné hledání, aniž by opět musela poslouchat své svědomí, se začala vracet k panství.

Avšak právě když opouštěla les, zaslechla tiché hlasy, které přicházely přímo od rybníka. Napůl vzrušeně a napůl zděšeně je následovala, dokud nedošla ke břehu. Okamžik tam jen tak stála, ohromena tím, čeho byla svědkem. Poté se jí smysly vrátily a urychleně se vrhla do stínů, jež vrhala vysoká vrba a nevěřícně sledovala scénu, jež se před ní odvíjela.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


, - odpovědět
Och, jsem naprosto napjatá! Moment, kdy jí odstranil číslo z ruky.. Jak si přiznala, že ho miluje.. Nebo to, jak měla chuť ho políbit.. Ách :D Rychle další <3
, rychle! odpovědět
Rychle další kapitolku ! :D Vážně moc luxusní, čekám kdy přibude konec :)
, - odpovědět
BOŽÍ BOŽÍ BOŽÍ PLS URČITĚ POKRAČUJ :D

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia