Ne 17. listopadu    slaví: Mahulena



Kategorie: Novinky, Nejsladší hřích

22. Slib

V Malfoyově panství začínají přípravy na banket a Hermiona do nich byla zapřažena také. Nicméně stále stojí před těžkým úkolem, který Pansy slíbila udělat: požádat Draca, aby nedopustil Thomasovo zasvědcení k Smrtijedům. Podvolí se Draco?

Následující týden byl ve znamení horečných příprav na Pansyn banket. Hermiona byla zbavena svých dosavadních povinností a namísto péče o děti byla nucena postarat se o veškeré přípravy na večeři, a to aniž by použila magii (ačkoliv ne jednou měla nutkání použít svou ukradenou hůlku) a řídit se rozkazy Pansy, která nesundala masku svého falešného a snobského postoje. Vlastně v přítomnosti stálého proudu čarodějek a kouzelníků, kteří se zde z nějakých důvodů objevovali, jednala s Hermionou stejně krutě, jako by zacházela s jinými služebnými. I když chápala její logickou nadřazenost, přesto si, poprvé za celý svůj život, přála být ve společnosti Draca místo někoho jiného.

Velký den „D“ nadešel, aniž by to někdo v domácnosti zaregistroval. Hermionu toho rána probral pronikavý hlas Pansy, který k ní doléhal z patra a byl mířený na komorníka Bingleyho. Právě byl kárán za úkol, který nebyl schopen splnit.

Ačkoliv polovina její mysli ji nutila zahrabat se ještě pod špinavé přikrývky a dále se pohroužit do snů, ta druhá polovina věděla, že Pansy ji během několika minut začne bombardovat rozkazy, takže se přinutila z postele vstát. Jakmile byla na nohou, na chvíli se zastavila a pořádně zívla, než se došourala k prádelníku pod zrcadlem, popadla hábit, který ležel navrchu a oblékla si jej. Dovolila si ještě rychlý pohled na svůj odraz v zrcadle, než z ukrytého místa v zadní části spodní zásuvky vylovila svou hůlku a bezpečně si ji schovala do vnitřní kapsy svého hábitu a zamířila po schodech nahoru do hlavní haly.

Přesně jak předpověděla, Pansy se na ni vrhla ve chvíli, kdy se za ní zavřely dveře jejího pokoje.

„Grangerová, už máš hotový ten ledový puding?“

„Ne,“ zamumlala si pod vousy, dusící další zívnutí. Nemohla si nevšimnout, že Pansy se vrátila k užívání jejího příjmení.

„Co to?“

„Ne,“ zopakovala Hermiona hlasitěji. „Proč to prostě neuděláš za pomocí kouzla?“ Dodala naštvaně.

Pansy na ni bez odpovědi zírala, poté rozkázala, „Pojď se mnou.“

Hermiona ji s nechutí následovala do kuchyně. „Co chceš?“ Zeptala se.

Nyní, v bezpečné vzdálenosti od všech zvědavých očí, Pansy zahodila svůj nadřazený postoj. „Vím, že jsem tě za poslední týden vystavila peklu,“ řekla tiše, aniž by se na Hermionu podívala, „ale chápeš proč, ne?“

“Vystavit mě peklu je slabé slovo,” odvětila sarkasticky.

“Prostě, nemluv s nikým na tom banketu,” zasyčela Pansy. Vypadala nervózně, když dodala, „Draco tě pozval, mám pravdu?“

„Ano.“

„Blaise dorazí také.“

Při zmínce jeho jména měla Hermiona pocit, jako by ji polili ledovou vodou, ale přinutila se zachovat chladný postoj. „Opravdu?“

“Ano,” řekla Pansy, vypadajíce ještě nervózněji. „Poslyš,“ dodala, mluvíce nyní rychleji, „nevím přesný den, ale mám pocit, že Thomas bude… že to mají v plánu… někdy velmi brzo.“

Hermioně trvalo několik vteřin, než pochopila, co se tím Pansy snaží říct a pak se ji sevřel žaludek. „Ještě jsem se Draca nezeptala,“ vydechla zděšeně.

„Musíš se ho zeptat dnes večer, Hermiono,“ prosila Pansy, znějíce, jako by byla na pokraji slz. „Prosím, musíš to pro mě udělat. Přísahala jsi…“

„Vím,“ přerušila ji Hermiona naštvaně. „Udělám to dneska večer, slibuji.“

„Pokud…“ začala větu, avšak byla opět přerušena, tentokrát zvonkem u dveří a následně ženským hlasem, volajícím monotónně její jméno. S tichým nadáváním spěšně vstala a odsunula Hermionu stranou.

„Vzpomeň si, co jsem říkala,“ sykla ještě přes rameno, než otevřela dveře a spěšně zamířila k vstupní bráně.

Jak sledovala zavírající se dveře za postavou Pansy, vydechla vzduch, který v sobě celou dobu držela. S pocitem, že musí něco udělat, vstoupila do dveří, vedoucí do kuchyně v zadní části jídelny. Kuchyně byla prázdná, takže neměla žádný problém najít puding, který domácí skřítek již začal připravovat a zanechal jej Hermioně k dokončení.

Vytáhla tedy hůlku a zašeptala: „Mellitus laganum.“ Ze špičky její hůlky začala vytékat hustá bílá poleva, kterou Hermiona ozdobila povrch pudingu. Ve chvíli, kdy opatrně dokončovala dílo posledním vírem polevy a následně vracela svou hůlku do úkrytu svého hábitu, slyšela, jak se živě debatující hosté přibližují k hlavnímu vchodu.

Přesně v tu chvíli kuchyň naplnilo několik lupnutí a zčista jasna se objevilo sedm nebo osm domácích skřítků. Jeden z nich --- mimochodem skřítek, který uklízel jídelnu po Hermionině první večeři v Malfoyově panství --- ze strachu zakvičel, když ji uviděl a s odvráceným pohledem utíkal k místu, kde se jeho společníci vyrovnali do jedné řady.

Ani jeden z nich nevěnoval Hermioně žádnou pozornost, když se začali rychle pohybovat sem a tam mezi ledničkou a pultem, nesoucí velké talíře nad jejich hlavami, na kterých spočívalo mnoho druhů chutně vypadajícího jídla: steaky, ledvinkové koláče, obrovské pečené prase, párky, kuřecí nožky, hranolky, šťouchané brambory, pečené fazole, hrášek, omáčky, vše doprovázeno mistrovským pudingem, čokoládovým dortem a sirupovými košíčky. Tyto pokrmy byly postaveny na pult vedle mnoha dalších lahůdek, které byly na první pohled pro Hermionu cizí.

Když nepřítomně pozorovala dva domácí skřítky, jak z ledničky tahají obrovský džbán perlivé vody, její mysl se vznášela nad úkolem, který ji Pansy uložila: požádat Draca, aby zasáhl do Thomasova naverbování k Smrtijedům. Při pomyšlení, že se snaží Draca přesvědčit, aby změnil názor na něco, o čem by ani neměla vědět, jí vyschlo v hrdle.

Jak to mám k čertu udělat?

 

--------

 

Hermiona uslyšela slabé vrzání a ztuhla. Ležíce na boku zády ke schodišti nemohla vidět vetřelce, ale její instinkt jí napovídal, aby zůstala v klidu, čímž doufajíce vzbudí dojem, že spí.

„Hermiono?“ Zaslechla váhavý hlas.

Úlevou se zhluboka nadechla, když zaslechla známý hlas a otočila se, aby viděla ke schodišti. Tam, na úpatí schodiště, stál s hůlkou v ruce Draco. Při pohledu na něj ji zaplavila vlna deja vu, když si letmo připomněla chvíli, kdy prvně spatřila Draca Malfoye po příjezdu na panství jako sluha, poté se posadila.

„Myslel jsem, že už spíš,“ řekl a zastrkoval si hůlku do kapsy hábitu, když se pomalu přibližoval k ní. Posadil se na konec její postele, odkud si ji mohl prohlédnout.

„Ne, jen jsem přemýšlela,“ odvětila jemně.

Draco tiše přitakal. Jeho výraz byl překvapivě prázdný a bez emocí; dokonce jeho stříbřitě-šedé oči byly nevýrazné a zely prázdnotou. Jeho aura byla tak chladná a vzdálená, že připomínala starého Malfoye, což Hermionu znepokojilo.

„Poslyš,“ pokračovala, nacvičená slova chrlila přímo ze špičky svého jazyka, „chci tě o něco důležitého požádat.“

„Pokračuj.“

„Chci, aby ses pokusil zachránit Thomase. Nenech je, aby mu dali Znamení, Draco.“ A je to. Řekla to.

Draco bezcitně pokračoval v pozorování. Nezdálo se, že jej skutečnost Hermionina zasvěcení do jejich plánů zaskočila; vlastně jediná známka toho, že jí zaslechl, byla změna v jeho obličeji, který nabyl lehce světlejší odstín. Po chvíli promluvil: „To nemohu, Hermiono.“

„Musíš,“ prosila ho a najednou bylo vše, co si naplánovala, že řekne, zapomenuto. „To mu nemůžeš udělat. Nemůžeš to udělat Kathryn, přece nemůže ztratil svého bratra takovou cestou. A už vůbec ne Pansy… co pak je ti to jedno? Thomas je její jediný syn.“

„Nemůžu to udělat,“ řekl znovu hlasem ostřejším, než je ostří meče. „Nejsem v pozici, kdy bych mohl zasahovat do rozhodnutí Temného Pána.“

„S tím na mě nechoď! Prosím, prosím pokus se!“

„Ne,“ zasyčel. „Potřebuji to udělat.“

Potřebuješ to udělat?“ Zopakovala Hermiona a oči se jí rozšířily. „Ty to vážně uděláš?“

„Otec dítěte je jediný, kdo to může udělat,“ odvětil Draco a byl ještě bělejší. Zdálo se, že jeho bezcitná fasáda najednou zanikla v nicotě. „Nemáš tušení, kolik mých kolegů by pro takovou příležitost zemřelo – mít syna ve službách Temného Pána.“ Jeho hlas zněl najednou naléhavě, jako by Hermionu prosil, aby na tu dohodu kývla a zatleskala jeho rozhodnutí. „Můj otec mi vypálil Znamení a podívej, co to pro mě udělalo.“

„Ne Draco,“ odpověděla zoufale. „Podívej se, co ti to udělalo. Copak to nevidíš? Být Smrtijedem ti nepřineslo nic, snad jen zničený život. Podívej, co Znamení přineslo Iris. Chceš, aby se to samé stalo i Thomasovi?“

„Znamení mi dalo něco, co jsem před tím neměl --- sílu zůstat naživu. Dalo mi smysl jít dál, i když to současně můj život zničilo. Thomas už prokázal své kouzelné schopnosti. Potřebuji, aby to udělal, nebo už nebude mým dítětem.“

„Ale…“

„Ne,“ zavrčel Draco nebezpečně. „Nepřišel jsem dolů proto, abych poslouchal tvé pokusy zapojit se do mých rodinných záležitostí. Já…“ Zastavil se, jeho hlas se ztratil.

„Co?“ zeptala se Hermiona vystrašeně. Ještě nikdy neslyšela tak zoufalý tón v jeho hlase a tušila, že se jí snaží říct něco vážného. „Co?“ Zopakovala důrazněji.

„Musím to udělat,“ zašeptal, víc sobě než k Hermioně.

„Udělat co?“ Zeptala se prosebně. Vydrápala se na kolena a přesunula se k místu, kde seděl Draco. Natáhla ruku a snažila se ji položit na jeho ramena, ale on se z jejího kontaktu vytrhl.

„Musíš to pochopit,“ zamumlal. Jeho slova byla mířena k Hermioně, ale jeho oči se na ni vůbec nepodívaly. „Je to jediný způsob, jak to může fungovat. A… a je to jediný způsob, jak tě můžu nechat být. Měla jsi pravdu, nikdy jsme si nebyli souzeni.“

„Co tím myslíš?“

„Tohle už nemůžeme dělat,“ řekl, nejistý si svými slovy. „Nesnesu se na tebe dívat s vědomím, že jediný pohled může ohrozit tvůj život a taky vše, co jsem si budoval pro sebe. Už neunesu to přání nechat běhat mé prsty“… pořádně se nadechl … „podél tvé kůže a vědět, že zrazuji vše, na čem jsem tak těžce pracoval a čeho jsem dosáhl.“

Hermiona otevřela pusu, aby promluvila, ale Draco ji opět přerušil. „Nikdy jsem neudělal nic správně, Hermiono. Nikdy v životě. Vždy jsem si vybral špatnou cestu, tu černou, protože jsem se bál udělat něco jiného. A proto se ze mě stal člověk, kterým jsem, člověk, kterého tak nenávidíš… a já se za to také nenávidím. Musel jsem sledovat Iris, jak umírá a už bych nedokázal žít, kdybych se musel dívat, jak umíráš i ty. Musím udělat správnou věc.“

„Prosím, řekni mi, co chceš…“

„Hermiono,“ řekl Draco a jeho hlas byl náhle silnější. Jeho oči se opět zaměřily na ni. Hořely intenzitou tak silnou, že se pod jeho pohledem málem zmenšila. „Hermiono, já…“

Co, Draco?“

„Osvobodím tě.“

print Formát pro tisk

Komentáře rss


, - odpovědět
:-DD, kapitola bude dneska... ještě ji musím upravit a doladit a hodím ji sem. Jinak včera jsem dopřekládala zbytek a každý týden se tu jedna 100% objeví. Až jsem u toho konce málem brečela... fakt hezky ukončená povídka.
, - odpovědět
Áá to mě hodláš takhle napínat? Umírám zvědavostí! Krásné! :D <3
, - odpovědět
nádherná povídka těším se na pokračování 1 1 1

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia