Pá 19. července    slaví: Čeněk



Kategorie: Novinky, Nejsladší hřích

21. Psáno v plamenech

Draco se konečně odváží vzít Hermionu na místo, kam ještě nikdy nikoho nevzal... ačkoliv Hermiona to místo již, bez jeho vědomí, jednou navštívila... Co je ukryto v tajné místnosti ve třetím poschodí a proč jej Draco schovává?

Aneb další kapitola na světě. Omlouvám se, že to nyní trvalo tak dlouho a přeji hezké čtení.

 

“Hermiono?”

Hermionino tělo náhle celé ztuhlo. Ačkoliv byla zády ke dveřím, věděla, že tím návštěvníkem je Draco. Také si byla vědoma toho, že drží svou nově nabytou hůlku v ruce (velkou část večera totiž strávila tím, že se pokoušela o některá složitější kouzla, která si ještě pamatovala z Bradavic, ale udělala jen malý pokrok) a  kdyby Draco udělal další krok směrem k ní, určitě by hůlku zahlédl.

Spěšně si proto, když se otáčela, nacpala hůlku do kapsy a modlila se, aby si Draco ničeho nevšiml. „Ano?“ Odpověděla na volání a její hlas byl položen výše než obvykle. Snažíce se vytvořit omluvu, aby zakryla červenající se tváře, vyhrkla: „Právě se oblékám.“

Draco přikývl. Naštěstí vypadal příliš rozptýlen, aby si všiml Hermionina očividně provinilého chování, jak se k ní přibližoval s nataženou rukou. Na zlomek vteřiny si Hermiona myslela, že ji ve skutečnosti s hůlkou v ruce viděl, ale pak se klidně zeptal: „Už jsi uložila Thomase a Kathryn do postele?“

„Ano,“ odvětila opět už klidnějším hlasem, když si byla jistá, že si Draco nevšiml jejího provinilého výrazu ve tváři. „Myslím, že už spí.“

„V tom případě pojď se mnou. Je tu něco, co bych ti chtěl ukázat.“

Hermiona zamrkala, ale Draco už jí chytil za ruku a naléhavě jí škubl, aby ho následovala. Poslechla. „Kam mě vedeš?“ Zeptala se, když našlapovali po prašných kamenných schodech vedoucích do prvního patra, které dále pokračovalo k hlavnímu schodišti.

Draco neodpověděl, místo toho si ponechal kamennou tvář a začal brát schody po dvou.
„Kam to jdeme?“ Zopakovala svou otázku, když Draco došel do druhého poschodí, ale nezastavil se a pokračoval po schodech nahoru až do třetího patra.

„Chci ti něco ukázat,“ řekl bez obalu.

„To už vím,“ odvětila Hermiona se zlostí v hlase, když se snažila udržet s ním krok. „Řekl jsi mi to několikrát, díky.“

„A ty mi tu otázku přesto po několikáté pokládáš,“ odsekl. „Buď trpělivá, už jsme skoro tam.“

Hermiona se ponořila do ticha, když se vlekla za Dracem po zbývajících schodech. Když došli do třetího poschodí, bez váhání se pustil chodbou po jeho pravici. Očima projížděl každý kousek stěny, jako by něco hledal; nakonec opravdu našel to, co hledal a zastavil se před tapisérií dvou draků.

„Myslela jsem.. myslela jsem si, že do třetího patra mám zákaz,“ řekla nervózně a snažila se chovat tak, jako by ještě nikdy předtím neviděla tak komplikovaně tkané koberce kolem ní. Draco jí však nevěnoval žádnou pozornost, místo toho zíral na gobelín před ním. Po chvíli se natáhl a zmáčkl malý knoflík, o kterém Hermiona věděla, že aktivuje tajné dveře.

Tapisérie se samozřejmě s tichým lupnutím začala rozplétat a brzy odhalila vchod do skrytého pokoje. Draco beze slova pevně uchopil Hermionino předloktí a skrz volná vlákna vlny, která visela nad vchodem, ji vtáhl dovnitř. Jakmile vstoupili, stěna se okamžitě vrátila do původní podoby, nezanechávajíce za sebou žádné stopy o tom, že tam ještě před pár vteřinami byly dveře.

„Jsi první člověk, kterého jsem s sebou přivedl,“ řekl ponuře a konečně prolomil ticho mezi nimi.

Hermiona polkla a přikývla. Snažila se něco říct, ale slova se jí ztratila na jazyku, takže jen zírala na malby a sochy okolo ní s předstíraným výrazem úžasu a zvědavosti.

“Všechny jsou o Iris,“ vysvětlil Draco.

“Ale proč?” Zeptala se na otázku, která jí ulpívala na jazyku od té doby, co objevila zdejší tajemnou místnost. „Proč jsi schoval všechny tyto… věci zde?“

Draco si povzdechl a začal pomalu obcházet místnost, nechávajíce svůj pohled bloudit od jednoho portrétu k dalšímu. Sval na jeho tváři zaškubal, když procházel kolem malby Iris, kterou si právě prohlížela Hermiona, ale pokračoval dále. Uběhla další minuta, než konečně promluvil.

„Nesnesl jsem pohled na vše, co mi ji každý den připomínalo. Bylo pro mě těžké dívat se na ni poté, co odešla, ale zároveň jsem se toho všeho nedokázal zbavit. Byly to pouhé zbytky toho, co zůstalo z jediné pozitivní části mého života. Měl jsem své vzpomínky, ale to nestačilo. Odstranění všech Irisina vyobrazení z mého života by bylo jako odstranit teplo z ohně a ponechat jen světlo.“

Draco se krátce zastavil vedle mramoru, zachycujícího Iris s pozvednutou hůlkou, jako by chtěla vyslovit zaklínadlo. Lehce přejel svými prsty přes její rameno, zašklebil se a poté pokračoval.

„Ukryl jsem tento pokoj, protože jsem nechtěl, aby jej někdo další objevil. Byla to svým způsobem sobecká věc. Nechtěl jsem se o ní dělit. Nechtěl jsem, aby někdo další ničil tu nevinnost a ušlechtilost, kterou v těchto portrétech stále vidím. Byla jen a jen moje, i když fyzicky už byla pryč z mého života.“

Hermina mlčky sledovala, jak Draco zaťal pěsti a sklonil hlavu. V této pozici zůstal po několik minut než se opět narovnal, odhrnul si vlasy z obličeje a pokračoval v obchůzce po místnosti. Tentokrát se však zdálo, že věnuje menší pozornost uměleckým dílům okolo sebe. Jeho oči se ubíraly k Hermioně.

„Víš,“ řekl tiše, když se vracel ke skrytému vchodu, kde stála, „Iris byla bohyně duhy a emocí v řecké mytologii.“ Zastavil se přímo před Hermionou a jemně se pousmál nad překvapeným výrazem v její tváři. „Ano, jsem velice dobře obeznámen s řeckou mytologií. Vlastně mě docela fascinuje. Nikdy jsem nečetl žádnou z těch mudlovských pitomostí o Trojské válce nebo Odysseových cestách; nezajímají mě báchorky, které se nezaslouženě snaží zvelebit lidstvo své doby. Ne, jsou to právě bohové, jež mě zaujali.“

„Iris byla posel bohyně Héry. Cestovala duhou, aby přinášela zprávy od vládnoucích bohů, Zeuse a Héry, lidem. Přinesla také duši smrtelné ženy, která zahynula na Elysianě poli, kde zasadila kosatec na každý hrob. Velice zajímavé je, že moje Iris sloužila stejně Temnému Pánu: předávala zprávy mezi vnitřním a vnějším řádem Smrtijedů během války, protože jakákoliv forma kouzelné komunikace by mohla být časem zachycena.

„Je opravdu zajímavé, že Temný Pán jí tak moc věřil, protože jejímu bratru, Blaisi, nevěřil ani zpola tolik, aby jej učinil Smrtijedem. Ale jeho důvěra pohasla v okamžiku, kdy nás Iris zradila a krmila informacemi někoho na druhé straně – oh ano, to bylo prvně, kdy Temný Pán zachyboval.“

Draco se zastavil a vypustil krutý a bezcitný smích. Jeho rysy se zkroutily do hořkého výrazu, díky kterému vypadal, jakoby žvýkal něco, co chutná velice odporně. „Nejspíš  si umíš představit, co následovalo,“ ukončil to.

„Takže… to pro to zemřela?“

„Ano, proto zemřela. Temný Pán nemá rád zradu. Svým způsobem jej chápu.“ Draco na Hermionu hodil ostrý pohled. „Zrada, zejména od někoho, komu důvěřuješ, je nejhorší ze všech lidských zločinů.“

Draco si opět povzdechl a jemně dodal, „Ale ona do mého života vnesla barvu. Do té doby pro mě bylo všechno jen černé a bílé… měl jsem jen dvě možnosti, následovat svého otce a stát se Smrtijedem, nebo se přidat k druhé straně. Dokončit úkoly od Temného Pána nebo mu předat svou rodinu. Mohl jsem udělat buď to nebo ono. Každý den to bylo stejné a já si vždy vybral černou, protože to bylo o tolik snazší. Iris jen vstoupila a zkomplikovala můj svět, dala mi na výběr tolik možností.“

Hermiona otevřela pusu v odpověď, ale Draco promluvil dřív, než mohla cokoliv říct. „Pojď se mnou. Nepřivedl jsem tě nahoru, abych ti vyprávěl příběhy; jak jsem již řekl, mám něco, co bych ti chtěl ukázat.“

Poslechla a dovolila, aby ji chytil za loket a dovedl k obřímu skleněnému hadovi ve středu místnosti. Když k němu dorazili, pustil ji a přitiskl svou dlaň na povrch skla. Ačkoliv plamen třpytící se uvnitř sochy se nezměnil, Draco stál jako přikovaný a chvíli jej sledoval, než řekl, „Udělej to, co já.“

„Myslíš jako…“

„Prostě to udělej,“ poručil netrpělivě. Poté, jako by již nemohl dále čekat, až Hermina začne následovat jeho rozkazy, uchopil svou volnou rukou její zápěstí a polož její dlaň proti hadovi.

Odpověď plamene byla tak nečekaně silná, že Hermiona v šoku téměř strhla svou ruku zpět. V momentě, kdy se její kůže dotkla skla, vzplálo to životem, naplňujíce celý vnitřek sochy, přímo na samém konci klikatého jazyka, smaragdově zeleným ohněm. Reakce byla velice podobná té, která nastala posledně, kdy se Hermiona dotkla sochy, s výjimkou mnohem větší intenzity.

„Co je to?“ Zalapala po dechu.

„Dárek, který jsem dal, před dlouhou dobou, Iris,“ odvětil Draco tiše, soustředěně studujíce sochu. „Daroval mi jej můj otec, dostal jej tehdy od Temného Pána osobně, coby odměnu za dokončení těžkého úkolu dlouho před tím, než jsem se narodil. Když jsem ho dostal, byl mnohem menší, ale podařilo se mi jej zvětšit do téhle podoby. Oba jsme s Iris shledaly plameny“ … ukázal na hada … „mnohem více zajímavější, když jsou desetkrát větší a silnější.“

„Ale coje to?“

„To ti nemůžu říct, protože to nevím přesně. Je to vyrobené kouzlem mnohem mocnějším, než cokoliv co znám. Vím však, že jeho cílem je poukázat na spojení dvou duší nebo něco na ten způsob. Jestliže se plamen rozzáří žlutě, znamená to, že dvě duše, jež dříve byly spolu, byly rozděleny. Jestliže se zbarví do modra, znamená to, že duše, jež nikdy nebyly spolu, jsou ucelené každá zvlášť. Většinu času to ale nedělá nic, protože najít dvě duše, které jsou pro sebe nějakým způsobem stvořeny, je jako pokoušet se hledat dvě identická zrnka písku: Je to téměř nemožné.“

„A zelená?“

„Nevím.“

„Na co to Voldemort používal?“ zeptala se Hermiona, ačkoliv si byla zcela jistá odpovědí.

„Nic, co by tě mohlo zajímat,“ řekl Draco ostře, „a čemu bys mohla porozumět.“

„Vlastně,“ odsekla a její hněv se zvýšil, „myslím, že to vím.“

Draco se zasmál. „O tom pochybuji,“ řekl posměšně. „Je to temná magie.“

„Vážně? Pak tedy předpokládám, že mi nijak neublíží, když se zeptám… Nesouvisí to nějakou náhodou s jeho viteály?“

Úšklebek na Dracově tváři rychle zmizel. „Kde jsi o tom slyšela?“ Zeptal se pomalu a pohledem se otočil k ní.

„Být nejlepším přítelem Harry Pottera má i své světlé stránky,“ řekla s prázdným úsměvem na tváři, než se znovu podívala na skleněnou sochu. „Podle mého odhadu si myslím, že Voldemort…“

Nevyslovuj jeho jméno,“ zasyčel Draco.

„… využíval tuto sochu, aby si ověřil, zda jeho pokusy o vytvoření viteálů jsou úspěšné či nikoliv. A proč bych neměla vyslovovat jeho jméno? Myslela jsem si, že teď, když je mnohými jeho stoupenci považován za hrdinu, už nebude žádný důvod se jej obávat.“

„Je mým Pánem a já nejsem hoden vyslovovat jeho jméno. Ty…,“ dodal při pohledu na Hermionu se směsicí strachu a hněvu, „ty nejsi ani natolik dobrá, abys mohla líbat špínu z jeho bot.“ Jeho hlas se třásl, když dodal: „Nevím, odkud čerpáš tu odvahu, dovolovat si říkat nahlas jeho jméno, když mnoho lidí by tě za to mohlo potrestat.“

„Protože se nebojím žádného druhu trestu, kterým bys mě mohl poctít,“ odpověděla po pravdě, ani trochu nevyvedená z míry Dracovou náhlou změnou postoje, protože si na jejich výskyt již zvykla. „Jednou jsem se bála, ale teď už nemám co ztratit.“ Draco neodpověděl, a tak se Hermiona chopila příležitosti a změnila téma. „Tak co si myslíš, že znamená zelená? Musí to něco znamenat… všechno má svůj účel.“

„Nevím,“ řekl znovu po krátké odmlce. Odtáhl svou ruku a oheň okamžitě pohasl. „Nemyslím si, že záleží na barvě, faktem je, že… jsme nějak spojeni.“ Odtáhl pohled, než řekl: „Už jsme tady příliš dlouho, je čas jít.“

Draco uchopil Hermioninu ruku a stáhl ji z povrchu skla. Avšak místo aby ji pustil, stále ji držel a táhl ji pryč od hada ke skrytému východu. Během několika vteřin našel kliku a zatáhl. Stěna okamžitě zmizela a oba dva prošli skrz rozpadlá vlákna tapisérie.

„Když byli oba bezpečně na druhé straně, Draco promluvil. „Je tu něco, na co bych se tě chtěl zeptat. Použila… použila jsi někdy kouzla? Myslím, v tomto domě?“

„Ne,” odvětila Hermiona spěšně a srdce jako by se jí začalo potápět. Uvědomujíce si, že svírá Dracovu ruku v pevném sevření, uvolnila stisk a dodala tak klidně, jak jen dokázala, „Nevím, o čem to mluvíš.“

Draco na ni zíral. Jeho oči se zúžily a vypadal, že uvažuje nad pravdivostí jejích slov. Nakonec upjatě řekl, „Dobře. Protože kdyby ano…“

Hermiona skousla špičku svého jazyka a pocítila pachuť krve, stékající jí v puse. „Zabil bys mě,“ dokončila tiše, podvědomě posouvajíce svou volnou ruku do kapsy hábitu a prsty svírajíce těsně okolo hladké rukojeti ukradené hůlky.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


icon , - odpovědět
Bohužel, povídku překládám ve svém volném čase, takže kapitoly holt nebudou přibývat každý den. Jediné, co můžu poradit, přečíst si celou povídku až po jejím dokončení.
Jinak další kapitola je vydaná a zbývají už tedy jen 4 poslední.
P.S. Anci: pokračování pokud vím není.. povídku pouze překládám z Angličtiny, není to můj vlastní výtvor.
, - odpovědět
Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další Další
, - odpovědět
3 ahoj povídka je nádherná a určitě ssi zzaslouží pokračování máš talent 10
, :) odpovědět
Povídku čtu dlouho.. ale musím přiznat, že se líp čte v celku.. Když musím čekat ztrácí kouzlo..
, - odpovědět
Tuhle povídku čtu od první kapitoly. Je úžasná, mám z ní prostě šálené pocity! Krásná je opravdu dokonalá a obdivuj ito, že to překládáš. Nedokázala bych to. Tleskám ti :))

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia