Út 17. září    slaví: Naděžda



Kategorie: Novinky, Nejsladší hřích

20. Příšerný zločin

Po posledním rozhovoru se Draco moc v domě nevyskytoval a Hermiona se zaměřila na jiné starosti. Tommy se začíná chovat podivně a svou náladu přenáší i na malou Kathryn, začal snad už jeho výcvik na Smrtijeda? A s jakým nálezem se Hermiona vrátí do Malfoyova panství?

Aneb 20. kapitola je zde, užijte si to... opět, kdyby byly nějaké chyby, hlásit prosím!

 

Jeho ruka pomalu sklouzla k její straně… Mráz jí po hřbetě běhal nahoru a dolů, když hladil její nahou kůži s takovým nádechem něžnosti, jako kdyby tam vůbec nebyl… 

Hermiona otevřela oči a vzpřímeně se posadila. Její stroze oblečené tělo se zachvělo zimou, prašný vzduch jejího pokoje ji uhodil jako facka, avšak pocítila úlevu, když cizinec z jejího snu nebyl nikde poblíž.

Zhluboka se nadechla, odhrnula své mokré vlasy z obličeje a překvapeně si všimla perliček potu stékajících po jejím čele. Dlaní si přejela přes čelo, poté odhrnula pokrývku, vstala a pomalu se sunula k zrcadlu.

Vypadám ještě hůř, než jsem si myslela, pomyslela si vyčerpaně. Už několik měsíců si neostříhala vlasy a tak její účes vypadal jako zašmodrchané a rozcuchané ptačí hnízdo. Váčky pod očima jí výrazně potemněly a její pleť nabyla odstín šedé, rozvařené kaše, což ještě zvýraznilo její, už tak unavený, vzhled víc než cokoliv jiného.

Než se znovu podívala do zrcadla, unaveně si promnula oči. Když opět vzhlédla, překvapeně vyjekla, protože zahlédla laskavou ženskou tvář, která se objevila na povrchu zrcadla.
„Dobré ráno!“ pozdravilo vesele zrcadlo. Posléze vrhlo na Hermionu vyčítavý pohled a zeptalo se: „Mohu-li být tak smělé… co způsobilo tu náhlou změnu tvého vzhledu?“

„Stres,“ odvětila, potlačujíce zívnutí. „Stres a celodenní běhání kolem dvou malých dětí.“ Posadila se na starou dřevěnou stoličku před zrcadlem a opřela si bradu o ruce.

Zrcadlo vydalo zvláštní pochybovačný tón a řeklo, „No, to rozhodně není omluva. Pro rány Boží, co může trápit takovou dívku jako jsi ty, že o sebe přestane pečovat?“

„Nic,“ spěšně odvětila.

V odpověď dostala od zrcadla jeden z těch pohledů, který jí připomněl paní Weasleyovou, nemohla si pomoct a tak jí nezbylo nic jiného než jít s pravdou ven. „Draco-se-do-mě-možná-zamiloval-a-já-nevím,-co-mám-dělat,“ zamumlala si pod vousy.

„Promiň, ale obávám se, že jsem nerozuměl.“

Hermiona tedy zopakovala svá slova hlasitěji a mezi každým slovem udělala pauzu. Jakmile skončila, následovalo ticho.

„Tedy,“ promluvilo zrcadlo po několika minutách, „musíš mi odpustit, ale bylo očividné, že se to stane.“

„Ty taky?!“ Vykřikla zlostně. „Pansy říkala to samé. Proč jsou si všichni jistí, že se to stane, kromě mě? Pochybuji, že jsi to mohl předvídat.“

„Vím, že to Pansy také říkala,“ řeklo zrcadlo. „Vidím vše, i když ty mě zrovna nevidíš. Ačkoliv, já jsem si to uvědomil ještě dřív než ona; poznal jsem to, když poprvé vstoupil do této místnosti a upřel na tebe zrak.

„Ale jak?“

„Není to něco, co bych byl schopen vysvětlit, slečno Grangerová. Je to něco, co musíš vycítit.“

„Kdyby to bylo tak, jak to říkáš,“ pokračovala zoufale, „jak to nemůže být… správné? Myslím… jak může být něco, co je tak přirozené, být špatné?“

Zrcadlo se pousmálo. „Jsi chytré děvče, ale i vědomosti mají své hranice. Někdy musíš přestat přemýšlet a začít místo toho věřit svým pocitům.“

„To je tak…“ řekla, hledajíce správné slova, „… klišé.“

„Existuje důvod, proč se z tolika rad stalo klišé. Přece jen, musí mít nějakou hodnotu, když jsou tak často opakovány.“ A s tím se obličej v zrcadle usmál a zmizel.
Když sledovala pomalu se vzdalující vlnky na povrchu skla, podrážděně zasténala. Byla to pořád jedna a samá rada. „Následuj své srdce!“ Vyprskla hořce. „V poslední době mě však srdce vede nesprávným směrem.

Vstala, odkopla stoličku a přešla ke své posteli. Chňapla po nejbližším hábitu a vklouzla do něj, poté se vrhla po schodech nahoru směrem k jídelně.

--------

 

Později téhož odpoledne zamířila do druhého poschodí. Byla překvapena, když spatřila Thomase plížit se ze svého pokoje, rozzlobeného a frustrovaného, jak se snažil odstrčit svou sestru, která mu byla v patách, pryč.

„Kathy, jdi někam jinam!“

„Ale Tommy, já chci jít s tebou!“

Oba se ihned zastavili, když Hermionu spatřili. Jejich reakce byly zcela odlišné; zatímco Thomasův pohled vypadal temně, na Kathrynině tváři byla znát radost.

„Hermyne!“ Vyjekla šťastně. Rozeběhla se směrem k ní a pevně jí objala nohy.

„A- ahoj Kathryn,“ zakoktala, snažíce se udržet rovnováhu. Ustála to jen díky tomu, že se přichytila zábradlí za ní, poté se zeptala: „Co tu provádíte?“

„Tommy říkal, že jde na nějaké důležité místo, ale nechce, abych šla s ním.“ Malé děvče našpulilo rty a podívalo se na Hermionu, jako by ji prosilo o pomoc při přemlouvání svého bratra.

„Kam se chystáš, Tommy?“

Ten se na Hermionu zamračil. „Do toho ti nic není.“

Hermiona svraštila čelo. Už si stačila zvyknout na postoj nejstaršího Malfoyova potomka, ale stále ji to rozčilovalo. Nicméně, pokusila se ignorovat své podráždění a řekla tak klidně, jak jí to jen hlas dovolil, „Jen se snažím, aby…“

„Buď hodný, Tommy!“ Přerušila jí náhle Kathryn. Hermiona se podívala dolů a překvapeně zjistila, že malé děvče zlostně kouká na svého bratra. „Hermyne to řekne mamince.“

„Jako by to mámu snad zajímalo,“ ušklíbl se Thomas. „Stejně nikdy nebude věřit blbé Mudlovské šmejdce.“

Hermionino zamračení se prohloubilo. Měla pokušení říct Thomasovi, že ona a Pansy už dlouho nejsou na nepřátelské lodi, ale překonala to. Místo toho odvětila, „Jsem si jistá, že tvá maminka by nebyla ráda, kdybys opustil dům bez její vědomí.“

„Táta to ví a to je to hlavní,“ odsekl Thomas. „Teď jdu a ty mě nemůžeš zastavit.“
„Ale Tommy, já…“

„Buď zticha, Kathy!“

Hermioniny oči se rozšířily. Ten strašný tón v jeho hlase bylo něco, o čem si myslela, že nikdy neuslyší z úst pětiletého dítěte.  „Dávej pozor na jazyk, Tommy,“ řekla ostře.

„Nebudu brát žádné rozkazy od někoho, jako jsi ty,“ křikl jedovatě k Hermioně, oči otáčejíce v sloup. S tím prošel kolem Hermiony a Kathryn a rozběhl se po schodech dolů.

V tu chvíli se Kathryn rozbřečela. Než ji však Hermiona mohla utěšit, pustila se jejich nohou a běžela za Thomasem.
Jak sledovala ty dvě prchající děti, pocítila záchvěv viny. Měla by je přece sledovat a ujistit se, že si někde neublíží. Ale když sledovala Thomase, jak otevírá zadní dveře vedoucí do zahrady, náhle jí přes obličej přejel výraz pochopení.

Přesně, jak řekla Pansy: Thomasův trénink na Smrtijeda právě začal. Jakmile se k ní Pansyina slova začala vracet, vše již dávalo smysl. Jeho časté mizení, změny nálady, nelítostný postoj k jeho sestře… bylo to tak zřejmé. Koneckonců, ještě má v živé paměti Harryho slova během šestého ročníku o tom, jak Draco stále mizel v náhodných časových intervalech. To samozřejmě nebylo pro to, že by Draco podstoupil trénink, protože on už byl jedním z nich. Nicméně, nemohla se ubránit pocitu, že tyto dvě situace mají mnoho společného.

Díky tomuto poznání si však vzpomněla na něco, na co dočista zapomněla: její slib Pansy. S potápějícím se pocitem si uvědomila, že měla přimět Draca zasáhnout do rozhodnutí Temného Pána ohledně Thomase. Utvrdila se však v tom, že k tomu dosud nebylo mnoho příležitostí… koneckonců, Draco byl neustále mimo panství, vracel se na den či dva a poté zase odešel. Ve skutečnosti neměla možnost si s ním v klidu a v soukromí promluvit a i když se jí vlastně ulevilo, malé částí jí samotné přece jen chyběl.

Protože neměla co jiného na práci a také cítila zodpovědnost za bezpečnost obou dětí, vydala se dolů ze schodů. Dorazila do prvního poschodí, hbitě se protáhla až k zadním dveřím, otevřela je a vkročila do zahrady.

Nechajíce se vést svým instinktem se proplétala ve stínu stromů v zadní části zahrady. Snažila se našlapovat tak tiše, aby mohla zaslechnout jakýkoliv zvuk a nebyla chycena Thomasem nebo kýmkoliv, s kým by zde mohl být.

Možná tady ani není, pomyslela si otráveně, když nahlížela do opuštěného prostoru, možná už opustil…
Hermioniny myšlenky byly náhle přerušeny, když zahlédla slabý záblesk červeného světla po své levici.  Svaly se jí instinktivně napnuly, vplížila se za nejbližší keř a opatrně odhrnula několik větví, aby je mohla sledovat.

Byl tam Thomas, který oběma rukama držel hůlku, jež byla příliš dlouhá pro tak malého chlapce a jeho malý, dětský obličej byl napnutý, jak se snažil soustředit. Vedle něj stál malý, tlustý postarší muž s dlouhou černou bradkou a malinkýma temnýma očima. Vypadalo to, že předává Thomasovi instrukce.

Kapičky potu stékaly po Thomasových kulatých tvářích, ale zaskřípal zuby, zařval „Stupefy,“ a mávnul hůlkou namířenou na nejbližšího motýla. Ten poté, co do něj narazil proud červeného světla, zamrzl v půli letu a dopadl na zem. Thomasovi se okamžitě rozzářily oči radostí.

„Výborně,“ zamumlal kouzelník uvolněně. „Je to samozřejmě jen základní vědomost, ale myslím si, že jsi dostatečně připraven na „ocejchování“ příští týden.“

V jednu chvíli mohla Hermiona zapřísáhnout, že to co prolétlo přes Thomasův obličej po té zprávě byl strach, ale pak se podíval jinam a začal si zastrkovat hůlku do kapsy. Avšak starý muž zostra vykřikl „ne!“ a popadl hůlku, kterou měl chlapec v ruce.

„Tahle ti nepatří, hochu,“ řekl vztekle, strkajíce Thomase stranou a rázně vykročil pryč.
Lapajíce po dechu si Hermiona uvědomila, že starý muž si to rázuje jejím směrem právě včas, aby se stihla schovat za nejbližší strom. Jak se tlustý starý muž soukal kolem křoví, jeho dlouhý kabát se zachytl za větev. Se zavrčením jej vytrhl, ale roztrhnul si i jednu z kapes. Vypadalo to, že si vůbec nevšimnul hůlky, která mu z kapsy vypadla a pokračoval svou cestou.

Sledujíce ze své skrýše, Hermiona okamžitě upřela oči na pohozenou hůlku. V tu chvíli se k ní vplížil ten známý troufalý pocit a najednou byla pohlcena touhou hůlku uchopit a vzít si ji.

Ne, to nesmíš,okřikla se pevně, když jedním okem sledovala Thomase jak se šourá opačným směrem, zatímco druhým okem sledovala hůlku. Za krádež hůlky mě můžou zabít. A … a stejně nesmím používat kouzla.

Hermioniny prsty však pomalu, proti její vůli, sklouzávaly k hůlce. Brzy se sevřely kolem rukojeti a, na jejich vlastní popud, zastrčily hůlku do kapsy jejího hábitu.

Zatímco se zvedala na nohy, otřásl jí nečekaný příval adrenalinu smíšený s pocitem viny. Byla si plně vědoma toho, že právě spáchala hrozný čin, ale zároveň toužila hůlku vyzkoušet, a tak se rychle vracela zpět do domu, zatímco hůlka jí v kapse klepala na stehno při každém jejím kroku.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


, - odpovědět
Opět krásná povídka :-) Vždycky mě tak pohltí, že když se dočtu až na její konec, hned bych četla další a neustále jsem zvědavější a zvědavější, jak to všechno dopadne.. :-)
, - odpovědět
skvělé. abych pravdu řekla, tak obdivuju všechny, kteří se pustí do psaní povídek a jijich dílo pak nevypadá jako snůška nesmyslů. Moc se mi líbí tvůj styl a doufám, že se co nejdříve můžeme těšit na další kapitolku. Držím ti palce a moc děkuju 1 9

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia