Út 17. září    slaví: Naděžda



Kategorie: Novinky, Nejsladší hřích

19. Zakázané touhy

Pansy předala Hermioně vzkaz od Draca i s novým dárkem, který ji poslal. Jak si mohla všimnout, její nové hábity pochází z šatníků Dracovy milované Iris. Jak bude probíhat jejich večerní konverzace a proč si ji nechal Draco zavolat?

P.S. pokud najdete nějaké chyby, prosím, dejte mi vědět. Užijte si kapitolu, už jich zbývá jen 6 + epilog.

 

Poté, co si Hermiona uvědomila význam vyrytého znaku na vrchním knoflíku jejího nejnovějšího dárku od Draca, přinesla všechny předchozí hábity, aby mohla zkontrolovat jejich knoflíky. A opravdu, velmi podobné rysy byly vyřezány i na dalších knoflících. Tyto překrásné hábity, jak se domnívala, opravdu kdysi patřily samotné Iris.

Zprvu byla idea o nošení šatů po zemřelé čarodějce pro Hermionu skličující. Avšak jakmile otevírala dveře svého pokoje a připravovala se jít nahoru na schůzku, zvědavost očividně začala ustupovat jejímu nepohodlí, až přerostla v horečnou touhu zjistit, proč vlastně Draco chtěl, aby zjistila, že nosí Irisiny staré hábity.

Hermiona brala schody po dvou, když stoupala vzhůru. Ne jenom proto, že byla posedlá zjistit víc o svých hábitech, ale také proto, že chtěla s Dracem vyřešit onu věc, která se stala před dvěma dny. I když tahle situace byla nepochybně značně nepříjemná, Hermiona přesto potřebovala vědět, jak to bude dál. Změní se nějak jejich vztah zaměstnavatele a zaměstnance (nebo jak to Draco nazývá - Pána a otroka“)?

Když vstoupila do stroze osvětleného pokoje, zjistila, že zůstal přesně takový, jaký si ho pamatovala. Jediný rozdíl byl v tom, že mnoho karmínových svíček bylo nahrazeno bledě modrými replikami. Všechny, až na jednu ve tvaru růže, která zůstávala stejná jako před měsícem. Hermiona měla podezření, že je to právě kouzlo, které tak dlouho brání svíčce v roztavení se.

Vzhledem k tomu, že Draco ještě nedorazil, posadila se na postel. Ale jakmile tak učinila, trhla s sebou, protože bolestivé vzpomínky se vrátily až neskutečně rychle. Snažila se je vypudit z mysli tím, že začala nervózně svírat a uvolňovat své dlaně. Neměla ani ponětí, co by měla očekávat; chtěl si s ní snad Draco promluvit o tom, co se mezi nimi stalo na střeše, nebo to bylo něco jiného?

„Ahoj.”

Hermiona při zvuku Dracova hlasu vzhlédla. Byl tam, stojící před ní v tom samém jednoduchém černém hábitu, který nosil každý den. Jeho vlasy volně visely kolem jeho obličeje a vypadal unaveně, když za sebou zavíral dveře a kráčel směrem k ní, kde se usadil na vyčarovanou židli.

Několik minut na sebe jen v tichosti zírali. Hermiona si nemohla nevšimnout, že tahle situace se velice liší od jejich prvního setkání; tenkrát si Draco nenechal ujít příležitost ji fyzicky či verbálně napadnout. Choval se jako člověk bez srdce, stejný, jako všichni čistokrevní kouzelníci, pro které kdy Hermiona pracovala. Teď však vypadal vyčerpaně, jako by neměl energii ani na vyslovení urážky na Hermionin účet.

„Co se týče… předchozí noci –„

„To se nemělo stát,“ vyhrkla. Zuřivostí zrudla, ztichla a vrátila se zpět k tichému zírání na něj.

K jejímu překvapení Draco pokrčil rameny. „Už nic nevím,“ řekl sklesle.

„Co tím myslíš, že už nic nevíš?“ zakřičela. „To je snad zřejmé, ne? Políbili jsme se. A neměli jsme to dělat. Jsme dva lidé, kteří se navzájem nesnáší, dva lidé, kteří nikdy nebudou spolu. Můžeme to snad jen tak hodit za hlavu?“

„Nesnaž se zapírat, ty víš co cítím.“

„Ty – co?“

„Když se na tebe podívám… je to tak těžké… nemůžu to popsat. Jsi Iris tak podobná. Ne jen vzhledem, ale i charakterem. Byla silná, tvrdohlavá a zanícená pro to, v co věří, ale současně také zranitelná, stejně jako ty. Přesně jako ty.

„Ale to neznamená, že tě přitahuji, ne?! Protože to by nikdy nefungovalo. Chci říct… nepřitahuji tě. A řekl jsi mi přece, že o tom nikdo nesmí vědět –„

„Opravdu si myslíš, že k tobě vůbec nic necítím po tom všem, co jsem udělal?“

„Po všem, co jsi udělal?!“ vybuchla naštvaně. Náhle byla na nohou. „Jako co? Uhodit mě? Říct mi, že jsem bezcenná, že nemám žádná práva jako člověk? Znásilnit mě? Oh prosím tě. To jsou stěží projevy někoho, kdo je zamilovaný.“

„Sedni si.“

Ta slova nebyla řečena se zlostí. Nebyla hlasitá ani prudká, ale nějak cítila být povinna se jimi řídit, takže si ihned sedla. I když byla stále vzteky bez sebe z nedostatku logiky v jeho slovech, dál poslouchala co říká.

„Myslíš, že když jsem tě prvně uviděl v mém domě, že jsem se do tebe chtěl zamilovat? Když jsem uviděl podobnosti mezi tebou a ní, že jsem si poručil milovat tě? Ne, překvapivě to bylo právě naopak. Vím, že to bylo jen kvůli tomu, že jsem si okamžitě vykreslil všechny protiklady mezi vámi dvěma, že jsem byl zaklínění v takových pocitech. Takže co jsem měl dělat? Zacházel jsem s tebou jako s kteroukoliv jinou Mudlovskou šmejdkou, abych se jich zbavil.

Hermioniny vnitřnosti se náhle začaly nepříjemně kroutit. Měla hrozný pocit z toho, kam tím bude Draco dále mířit…

„Teď už ti nemůžu přestat dávat její staré hábity, protože i když to bylo tak bolestivé a strašné ji vidět v každém tvém pohybu, lačnil jsem po tom. Toužil jsem po myšlence mít ji zpět, i když prostřednictvím někoho, jako jsi ty. Často se musím ovládat abych tě nechytl a nepolíbil. Tehdy, když jsem se tě ptal na toho… toho, kdo tě znásilnil, nechtěl jsem tě tak rozhodit.

„Já – nechtěl jsem tě dotáhnout do postele. Byl jsem opilý, naštvaný a tu noc jsem neměl nad sebou žádnou kontrolu. Když jsem se na tebe podíval, mohl jsem přísahat, že jsi Iris.“

„A ty si myslíš, že tohle stačí na obhajobu toho, co jsi udělal?“

„Ne,“ řekl a Hermiona z jeho tónu ucítila upřímnou lítost.

„Takže jsi mě miloval proto, že jsem ti ji tak moc připomínala,“ zašeptala, snažíce si zopakovat to, co řekla Pansy.

„Ano i ne,“ odvětil se svěšenou hlavou. Hermiona teď měla možnost vycítit nejslabší zachvění v jeho hlase. „Zpočátku to byla pravda. Ale jak čas ubíhal, moje city k tobě se začaly měnit. Stále mezi vámi vidím podobnosti, ale začal jsem se na tebe dívat v jiném světle. Začínal jsem vidět rozdíly… tu schopnost přijmout skoro každou osobu jako sobě rovnou. Myslím, že je zajímavé, že po vší té bolesti, kterou jsi musela snášet, jsi stále schopná v lidech vidět dobro.

„Co se mi to snažíš říct, Malfoy?”

„Ani nevím!“ Jeho hlas se poprvé ten večer zvýšil. „Snažil jsem se najít odpověď. Strávil jsem tolik času, kolik jsem jen mohl, snažením zjistit, co se to ve mně děje a také se více dozvědět o tobě. Už od té první noci tě ve spánku každou noc pozoruji, abych zjistil nějaký náznak toho, co tě v tvých snech sužuje. Ještě toho o tobě moc nevím, abych zjistil, co vlastně k tobě cítím.“ Jemně zabručel, jako by byl frustrovaný svou neschopností rozpoznat, co se to s ním děje, poté dodal. „Ale… musím ti to teď říct, protože bys to měla vědět.

V zoufalé snaze dostat se k hlavní pointě, Hermiona vyhrkla, „Miluješ mě, nebo ne?“

Následovalo hrobové ticho. Hermiona by přísahala, že slyšela prskání a syčení ohně svíček, jak čekala na Dracovu odpověď. V uších jí zněl její vlastní tlukot srdce, hlasitěji, než kdy pamatovala.

„Dlouho jsem se snažil odhodit své pocity stranou, že sám ani nevím, co cítím.“

Hermiona zůstala  zoufale civět. „Tak proč tedy vedeme tuhle konverzaci?“

„Protože potřebuji, abys znala celý příběh!“ odvětil prudce. S pocitem marnosti si rukou přejel přes volný pramen vlasů. „Po včerejší noci to není zrovna tajemství. A myslím si… možná… tak nějak bych mohl, skrz všechno to vysvětlování, najít odpověď.

Hermiona dál zírala na Draca. „A já žila s vědomím, že nejsi schopný lásky,“ zašeptala tiše.
„Jsem,“ zavrčel. Pak ale dodal již jemněji, „Je to jen, že… po Iris už jsem nebyl schopen nikoho milovat.

Hermiona se s povzdechem podívala na zem. „Neumíš si vůbec představit jaké to je být utiskován lidmi, které nesnášíš. Hloupý surovci, kteří neví nic o tom, jaké to je zacházet s někým jako sobě rovným. Po dlouhých letech, kdy jsem byla obklopena lidmi, kteří ani netuší, co to slovo vlastně znamená, jsem zapomněla milovat.“

„A tihle lidé… jsem přesně jako oni. Jsem jedním z těch, co jsi popsala.“

„Ne,“ řekla urychleně a opět vzhlédla, „nejsi. Ty jsi… jiný. Jsi silný. Tolik jsi toho vytrpěl. Zachránil jsi mě před svými přáteli.“

„Vtipné, jak to dopadlo,“ odvětil Draco bez náznaku humoru v hlase. „Nenávidíš mě, mám pravdu?“

Zamrkala, tuhle otázku nečekala. „Já… ano,“ řekla pomalu, pak spěšně dodala, „Možná tě nenávidím proto, jak se chováš k ostatním lidem a taky proto, co jsi a co jsi udělal a jak moc jsi mi ublížil, ale obdivuji tě, protože jsi tak statečný.“

Draco sebou škubl při jejích slovech. „To neříkej,“ odpověděl. „Kdybych byl statečný, zachránil bych Iris z té nepříjemné situace. Ale vše, čím jsem mohl přispět, bylo stát tam a sledovat to, protože jsem se bál hněvu Temného Pána.“ Provinile svěsil hlavu. „Nejsem statečný.“

„Ale byl jsi dost odvážný na to, abys mi to řekl.“

Draco jemně dodal. „Měla bys vědět co cítím. Jsem unavený lží.“

Hermiona se dutě zasmála, ne pro vtipnost té situace, ale pro její beznadějnost. Opovrhovala jím, avšak když se na ni podíval, určitá hladina touhy se mezi nimi, bez jejich souhlasu, formovala. Ale i přes to spolu nemohou být… manželství mezi čistokrevnými kouzelníky a otroky z mudlovských rodin rozhodně nebyly, z legálního hlediska, brány pozitivně ve Voldemortově kouzelnickém světě.

„Takže, co teď budeme dělat?“ zeptala se jemně.

V odpověď se Draco ušklíbl. Ledabyle mávl rukou a svíčky za nimi se náhle ztlumily. Místnost výrazně potemněla. „No…“

Hermiona si náhle uvědomila, co tím naznačoval. Měla sotva čas zašeptat, „Malfoy… ne…“ před tím, než ucítila jeho ruce na svých loktech, když ji zvedal.

„Říkej mi Draco,“ zamumlal jí do ucha.

Hermina se zachvěla, když ucítila jeho dech na své kůži. Nyní již známé teplo a brnění se, z kontaktu mezi nimi, začalo šířit celým jejím tělem; kolena se jí začala třást a přistihla se, jak pevně chytá Dracovu paži, aby se udržela ve zpřímené poloze.

„Dost… to nemůžeme…“ trvala na svém, snažíce se vymanit z jeho sevření. Avšak její tělo silně protestovalo před tím, co jí mysl našeptávala, takže neměla jinou možnost, než se poddat momentu.

Draco přejel rukou po její tváři a Hermiona sebou trhla. Prudce se odtáhla před jeho doteky a připomněla si, že naposledy, kdy se jí někdo takhle intimně dotýkal bylo tehdy, když se jí její zaměstnavatel snažil znásilnit. Draco nejspíš pochopil její reakci a spustil svou ruku.

„Promiň,“ zašeptal a přitáhl si ji blíže k sobě. „Zapomněl jsem… ale nemůžu si pomoct…“

Až na jeho předchozí doznání si Hermiona nemohla vzpomenout, že by kdy Draco přiznal ztrátu kontroly nad svými vlastními činy a to jí více než cokoliv jiného vytrhlo z její nechuti být mu fyzicky oddána. Jestli ji opravdu chtěl… a hluboko v ní samotné věděla, že jej chce také… ale současně nic takového nesměli… nemůže riskovat tu možnost, že jejich intimita může být vystupňována v něco horšího, mnohem horšího…

Hermiona měla opětovnou možnost jej od sebe odstrčit, ale její odhodlání zmizelo. Je to jen malý polibek

Předtím, než mohla cokoliv říci, Dracovy rty se setkaly s jejími a každý nesouhlasný hlas v její hlavě se vytratil. Polibek byl zprvu zdráhavý, ale brzy jeho intenzita s potlačovanou vášní sílila. Svými pažemi Hermiona objala Dracův krk, její chřípí se okamžitě naplnilo jeho vůní a její mysl byla vtažena do série oslňujících vírů; poté se odtáhli a oba zalapali po dechu.

Než si stačila uvědomit, co se stalo, Draco opět spojil jejich rty a Hermiona znovu ztratila schopnost logicky uvažovat nad věcmi, které by to všechno mohly zarazit. Pocit z blízkosti jejich těl a chuť polibku byli tak skutečné: sladké a hořké zároveň, ale stále naprosto perfektní. Takhle ji ještě nikdy nikdo nepolíbil; bylo to, jako by společně prožívali své poslední minuty.

Draco odtáhl své rty od jejích a začal pomalu sjíždět podél její brady dolů k jejímu krku. Její dýchání se stalo nepravidelné jak se snažila zadržet sténání; ještě nikdy předtím nebyla chycena v žáru takové vášně. Nechat své smysly ovládnuté touhou jí nebylo podobné, ale v té chvíli nezáleželo na ničem, jen na pocitu tepla jeho dechu na její holé kůži… elektrické energie, která ji pulsovala v žilách…

Náhle se však v její mysli zjevily obavy a rozkřičely se na poplach. Jeho ruce se pomalu začaly potulovat nahoru a dolů podél jejího těla, aniž by si toho všimla. Její hábit během polibku z ničeho nic spadl na podlahu a teď měla možnost pocítit jeho prsty jak jí lehce stopující vzory v dolní části zad. Její kůže vzplála ohněm z jeho doteků, ale…

„Ne,” vydechla a vyškubla se z jeho sevření. Zašlo to příliš daleko; měla věřit svým instinktům, které ji před něčím takovým varovaly.

„Hermiono?“ otázal se Draco nechápavě. Odtáhl se a podíval se na ni, v jeho skelném pohledu se zračila touha, ale také temnota s obavami. 

„Tohle by stejně nikdy nefungovalo,“ zamumlala nepřítomně, když se ve tmě snažila na podlaze nahmatat svůj hábit. Našla jej a urychleně si jej oblékla než opět vzhlédla k Dracovi. V očích se jí leskly slzy, když znovu promluvila: „Je mi to líto, ale tohle nezvládnu.“

„Rozumím ti“, odvětil Draco k jejímu překvapení.

„Opravdu?” zeptala se s úlevou.

„Ano. Máš pravdu. Musíme… musíme se od sebe držet dál.“ Také vypadal, že se mu po přerušení polibku ulevilo.

Hermiona jen tiše přikývla. Měl pravdu; pro oba bude lepší, když si od sebe budou udržovat patřičnou vzdálenost. Zdaleka ne jen proto, že bylo krajně nebezpečné nechat vzkvétat jakýkoliv druh romantického vztahu mezi nimi, ale také proto, že to sama nechtěla. Nechtěla věnovat své srdce někomu, jako je on… někomu, kdo již zlomil tolik srdcí a duší… kdo zlomil také její srdce a téměř zničil její duši. Avšak někde v koutku své mysli věděla, že na taková opatření je již příliš pozdě a jediný způsob, jak potlačit jakýkoliv druh rostoucího – nerada používala ten výraz, ale věděla, že je vystihující – poměru mezi nimi bylo i nadále kooperovat jako služebná a zaměstnavatel.

Ale teď, když jsem konečně pochopila své pocity, nevím, zda v tomhle můžu pokračovat.

„Měla bych už jít,“ povzdechla si, sledujíce umírající plamen svíčky za Dracem.

„Jasně,” zamumlal. „Ale než odejdeš, chtěl bych ti něco říct. Pansy bude pořádat banket příští neděli a tak mě napadlo, zda bys nechtěla přijít.“

Hermiona překvapeně zamrkala. Přijít na banket plný čistokrevných kouzelníků? „Já … nevím,“ zakoktala.

„Nepotřebuješ si shánět nějaké společenské hábity, máš přece ty po Iris,“ pokračoval spěšně. „Byl to jen takový návrh.“

„Ale nebude jim vadit, že se někdo jako já“… zamračeně se odmlčela, poté pokračovala… „mísí mezi ně?“

„Nemusí to vědět,” odvětil Draco tiše.

„Co tím myslíš?“

„Nic… prostě to nech plavat.”

Unavená a stále ohromená noční událostí už dále nenaléhala. Místo toho se vrátila k onomu banketu. „Víš, asi bych se cítila trochu nepříjemně mezi… Smrtijedy.“

Draco povzdechl. „Dobrá,“ řekl pomalu. Hermiona si však snadno všimla zakrývání chladu v jeho hlase, což ji rozrušilo.

„Ještě jsem se nerozhodla, já…”

„To je jedno,“ odměřeně přerušil její slova. „Už jdi.“

Byl to spíše příkaz než žádost, takže se otočila k odchodu. Pávě když chtěla jít ke dveřím, ucítila Dracovu ruku na svém rameni. Zachvěla se, ale odolala nutkání otočit se zpět. Přinutila se pokračovat, otevřela dveře a opustila místnost. Než však sešla po schodech dolů, uvědomila si, že úplně zapomněla na tu záležitost s Thomasem.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


, Opět úžasné :-) odpovědět
Tato povídka mě vždycky něčím překvapí a opět mě k sobě tak připoutá, že čtu téměř bez dechu. Je úžasná a já ti moc děkuju Sarah, že jí tak skvěle překládáš :-) Už teď se těším na další kapitolu ;-)
, :) odpovědět
Nevadí :D i tak je skvělá.. :D
, Úžasné!! odpovědět
Rychle, ale vážně rychle další kapitolu!! Každý den od přidání 18. kapitoly jsem odpočítávala vteřiny na tuhle kapitolu :D Do téhle povídky jsem se naprosto zabouchla, musím říct. Píšeš vážně skvěle, teď mi jen zbývá další napjaté čekání.
P.S: Kdyby jsi se chtěla podívat na můj blog, moc by mě to potěšilo...http://povidkylucinka.webnode.cz/ 1
odpověděl(a)
Děkuji... bohužel zas tak rychle to nejde, mám i jiné povinnosti. A není to má povídka, nepíšu jí, pouze překládám z angličtiny :-d, ale i tak děkuji.
, Re odpovědět
jsem rád že to utíká už se moc těšim na dračího jezdce

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia