St 28. října    slaví: Státní svátek



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

32. Deník Reguluse Blacka

Po dlouhém a únavném hledání a hlídkování u profesora Blacka v pokoji konečně svitla naděje. Phinneas jim pověděl o podivném rozhovoru Reguluse a Krátury a jistých předmětech, které dal jeho pra-pravnuk skřítkovi do úschovy. Za pomocí Krátury našli deník Reguluse Blacka, ve kterém popisuje své poslední dny jako Smrtijed a díky kterému se dozvědí, jak zničit viteály.

 

Uběhly již tři dny, kdy se na Grimauldiově náměstí objevil Severus Snape a kdy Krátura obdaroval svého pána zlatým medailonkem, který patříval samotnému Salazaru Zmijozelovi. Nicméně, na způsob, jak zničit viteály ještě nenarazili, ačkoliv trávili celé dny zavření v knihovně a hledali něco, co by zavánělo černou magií.

Nápad s obrazem Phinease Nigelluse byl sice velmi prozíravý, avšak profesor Black se ještě do svého obrazu neráčil vrátit, a tak museli stále čekat a tvořili v pokoji hlídky, kdyby se náhodou jeho podobizna vydala zpět do starého domu.

Krátura trávil v domě více času, ačkoliv se ještě vracel do Bradavic a vypomáhal skřítkům v kuchyni. Alespoň jim mohl nosit nejnovější zprávy ze školy. Od té doby, co jej Hermiona zachránila se skřítek změnil. Našel si nový povlak, do kterého se zabalil a dokonce vypadal i čistější, i když pořád to ještě nebylo ono, jak pravil jednoho večera Ron, když mu Krátura servíroval čaj. Domácí skřítkové z Bradavic byli jeho proměnou natolik vyvedeni z míry, že mu každý den nachystali plný koš jídla a pití, které Krátura s úsměvem nosil Harrymu a dnes ráno s ním přišla i malá návštěva.

„Dobbyho překvapilo, když spatřil Kráturu v takovém stavu. Winky říkala, že to musí být jiný skřítek, ale Dobby věděl, že je to Krátura. Změnil se, pane Harry Pottere. Dokonce nám vypomáhal s obědem a úklidem Nebelvírské koleje, pane,“ řekl skřítek, který se před pěti lety snažil Harryho chránit před svým tehdejším pánem, ale jeho snahy vždy skončily nějakým malérem. Harry měl Dobbyho rád. Tehdy ho zachránil před tyranii Luciuse Malfoye, kde skřítek sloužil. Od té doby mu skřítek pomáhá.

„Ano, je to obrovská změna,“ připustila Hermiona, která přišla Dobbyho také přivítat.

„Krátura Dobbymu vyprávěl, jak mu pán zachránil život. Je mu za to velmi vděčný,“ zaskřehotal Dobby a uši mu při tom povlávaly kolem obličeje.

„Vlastně se o to nejvíce zasloužila Hermiona,“ připustil Harry a Hermiona zrudla. „Nebýt jejího včasného zásahu, byl by Krátura mrtvý. To díky ní je teď naživu a všechny kosti má opět srostlé.“

„Hlavní je, že je Krátura zase na nohách, ne?“ pravil Ron a ukousnul si z velké bagety, kterou skřítek přinesl z Bradavic. „A jak se mají ostatní? Viděli jste Nevilla nebo Daryna?“

Skřítek přikývl. „Pan Daryn už opustil ošetřovnu. Ředitelka McGonagallová mu nechala připravit pokoj v druhém patře. Vede se mu dobře. Váš drak je trochu neklidný. Hagrid se o něj stará. Nevilla s Dracem jsme viděli dnes ráno u snídaně. Domlouvali se na nějakém plánu spolu s Darynem.“ Skřítkovi informace Harrymu připomněly, že by měl Nevillovi poslat zprávu s tím, že jsou v pořádku a že našli to, co hledali. Až se dozví, jak to zničit, pošlou jim další zprávu s plánem útoku a místem setkání.

Usedl za kalamář v knihovně, vytáhl další kus otrhaného pergamenu se znakem rodu Blacků a naškrábal vzkaz, který předal Dobbymu s prosbou o doručení, protože jeho sova Hedvika byla stále v Bradavicích.

„To bychom měli,“ oddechl si, když se s nimi Dobby rozloučil a přenesl se zpět do Bradavic. Krátura jim mezitím uvařil čaj, aby si mohli od hledání odpočinout.

Sešli se v kuchyni kolem stolu a unaveně se složili na židle. I dnešní den byl neúspěšný, jako ty předchozí. Už prošli skoro celou knihovnu nahoře a pár knih i dole, ale nenašli žádnou zmínku o viteálech. Zbývala jim tedy jedna možnost, čekat na podobiznu Phinease Nigelluse.

„Zajímalo by mě, kde se ten dědek pořád fláká,“ postěžoval si Ron a usrkl si svého čaje. „Musí se přeci někdy objevit i v jiné podobizně, než v té Bradavické, no ne?“

„To ano, ale musíme být trpělivý, snad už se brzy objeví,“ odvětila Hermiona. „Kdo je vlastně teď na hlídce?“

„Poprosil jsem Kráturu, aby se tam chvíli zdržel, alespoň, než dopijeme čaj a sníme koláče od Dobbyho, pak ho půjdu vystřídat,“ vysvětlil Harry a kousl si do makového koláčku, posypaného oříšky a cukrem. „Zbývá nám ještě dolní knihovna a pracovna starého Blacka.“

Ron zasípěl. „Snad se ten starouš objeví co nejdříve, jinak mě ty knihy přivedou do hrobu,“ odvětil unaveně. Jediný, kdo si to užíval, byla samozřejmě Hermiona. Hledání v knihách byla její oblíbená činnost. Když objevila něco zajímavého, hlasitě výskla a dala se do listování, až ji Harry nebo Ron museli od knihy odtrhnout a připomenout jí, co vlastně hledají.

Později toho odpoledne se Harry vydal na hlídku do ložnice a vzal si s sebou pár knih z knihovny, aby se jen tak nepoflakoval a mohl být užitečný. Posadil se na postel, ve které kdysi spával, pohledem zašátral na černý obraz a pak si vzal do ruky první svazek.

Knihy zde byly staré, což dokazovaly jejich zaprášené a špinavé vazby, zažloutlé stránky a v některých případech i zápach plísně. Harry listoval nějakým podivným herbářem, kde byly vyobrazeny prazvláštní rostliny a stromy. „To asi nebudou bylinky,“ řekl si pro sebe a knihu opět zaklapl. Zkontroloval obraz a poté se opět vrhl na další knihu z hromádky. Tentokrát narazil na tenčí svazek, který se mu v rukou málem rozpadl. Listy měl jen tak volně zastrčené v černých deskách, na kterých se zračil nápis „Sto způsobů, jak se zbavit bradavic“. Jakmile knihu otevřel a spatřil první obrázek, jenž vyobrazoval hnusnou mokvavou bradavici na noze, raději knihu zavřel a hodil na hromádku k herbáři.

„Nelíbí se ti?“ ozvalo se, až sebou chlapec trhnul. Měl plnou hlavu té mokvající bradavice, že mu to zprvu nedošlo. Teprve po dalším vyrušení si všiml staršího kouzelníka, který se konečně uráčil navštívit svůj obraz. Phineas Nigellus Black se usadil na své křeslo a chlapce pozoroval.

„Dobrý den, pane profesore Blacku,“ pozdravil Harry, aby mu náhodou staroušek opět nezmizel z dohledu.

„No už jsem zažil lepší,“ ozval se Phineas Nigellus. „Ale také vám přeji dobrý den, pane Pottere.“

Harry se jen ušklíbl, odhodil další knihu na hromádku a přistoupil blíže k obrazu. Zvažoval, jak mu nejlépe vysvětlit, proč s ním právě teď tak naléhavě potřebuje mluvit. Nechtěl ho totiž nějak zastrašit a zmařit tak svou jedinou šanci.

„Ehm, profesore Blacku, dlouho jsme na vás čekali,“ začal pomaličku, ale Phineas mu skočil do řeči.

„Opravdu?“ zeptal se rádoby překvapeně. „To jsem netušil. Takže to volání mého jména po tři dny nebyl jen sen?“

Harry se zamračil. „Vy jste to slyšel?“ zeptal se a snažil se mluvit co nejklidněji. Prsty na rukou měl však zaťaté v pěst a uvnitř sebe hlasitě křičel.

„Ano, slyšel. Ale netušil jsem, že je to tak akutní,“ řekl a náramně se u toho bavil. Zřejmě celé tři dny vyčkával schválně a v duchu se jim  posmíval. Dědek jeden prašivý, pomyslel si Harry, ale setrvával v klidu, aby starouše nevyplašil.

„Jistě, že to bylo akutní,“ vyhrkl Harry. „Kdybychom s vámi tak nutně nepotřebovali mluvit, myslíte si, že bychom se obtěžovali vás volat a zůstávat v pokoji na hlídce?“

„Nemám času na zmar, chlapče. Měl jsem důležitou práci v Bradavicích. Nemůžu se jen tak sebrat a odejít na Grimauldiovo náměstí. A propos, včera jsem tu na chvíli zaskočil, ale ten malý zrzoun spal tak tvrdě, že si mě nevšiml. S těmi hlídkami byste to měl ještě zvážit, pane Pottere. Nějak neplní svůj účel, nemyslíte?“

Harry chtěl něco jedovatého odvětit, ale zarazil se. Už ztratili dost času tím, že na něj čekali a hledali v knihovně, teď už nemůže ztrácet čas, měl by jít co nejrychleji přímo k věci. „Pane profesore, mohl byste tu chvíli počkat? Jen zavolám na své přátelé, potřebovali jsme s vámi o něčem velmi důležitém mluvit,“ zaprosil Harry.

Phineas protočil oči v sloup, ale svolil. „Hlavně ať to netrvá věčnost, musím se vrátit zpět do Bradavic,“ zavolal na něj, když už byl Harry skoro u dveří.

 

O pár vteřin později už se do pokoje vrhli ostatní a usedli na posteli. Obraz Phinease Nigelluse měli přímo před sebou.

„No? Tak co máte tak důležitého na srdci?“ zeptal se bez okolků stařec a tvářil se, jako by ho tato situace nadmíru obtěžovala.

Prvního slova se samozřejmě chopila Hermiona, která tyto situace uměla nejlépe řešit. „Narazili jsme na jeden velký problém a doufali jsme, že byste nám jej mohl pomoci vyřešit, pane řediteli,“ řekla prostě a zadívala se mu přímo do očí.

„Jaký problém bych vám měl vyřešit, slečno?“

„Grangerová, pane řediteli. Pan ředitel Brumbál nám dal za úkol najít jisté předměty, očarované černou magií, které patří Voldemortovi,“ vysvětlovala, ale on ji skočil do řeči.

„A vy snad chcete, abych je za vás našel?“ zeptal se nevěřícně, na což Hermiona s Ronem svorně zakroutili hlavami.

„To ne, pane řediteli. Ty předměty jsme už samozřejmě našli. Jedná se však o to, že nemáme ani ponětí, jak se jich zbavit. Musíme je zničit, ale nevíme jak. Už jsme prohledali skoro všechny knihovny v domě, nic o viteálech jsme však nenašli.“ Poté mu stručně vylíčila, co našli a kde všude hledali.

Phineas chvíli mlčel, jako by snad uvažoval, ale pak s klidným hlasem konstatoval: „Nemám ponětí, jak zničit viteály, slečno Grangerová. A už mne prosím dál neobtěžujte,“ zaskřehotal a zmizel.

„Cože?“ vyjekl Ron vedle Hermiony. „A to je jako všechno? Hlídkovali jsme u něj tři dny a tři noci, aby nám oznámil tohle?“ Unaveně se sesul na postel a oči si skryl do dlaní. „Dědek starý,“ ulevil si.

„Toho dědka jsem slyšel,“ ozvalo se zpoza prázdného rámu. Ron jen pozvedl hlavu, aby se zapitvořil na obraz a poté opět skryl obličej do dlaní.

„No, tohle nám zjevně nevyšlo,“ okomentoval to Solembum. „Asi bychom se měli vrátit do dolní knihovny a dokončit hledání té knihy.“

„Ale co když ani tam nic nenajdeme?“ zeptal se Harry.

„Tak se vrátíme do Bradavic a prohledáme oddělení s omezeným přístupem,“ navrhl Ron. „Musí tam přece něco být, ne?“

„To ano, ale na prohledání celého oddělení nám nikdo z učitelů povolení nedá,“ pravila Hermiona.

„A kdo říká, že potřebujeme povolení, Hermiono? Copak nemá Harry svůj plášť?“ Opáčil Ron.

„Ale to je vloupání a navíc nás tam může někdo chytit,“ nedala se Hermiona. „Jak budeš asi vysvětlovat profesorce McGonagalové, že se dva ztracení studenti, kteří jsou více jak měsíc nezvěstní, hrabou v knihovně s omezeným přístupem?“

„Hermiona má pravdu, Rone,“ přidal se Harry. „Tohle by nám mohlo jen stěžit situaci. Navíc bychom pak porušili slib, který jsem dal Brumbálovi. Také bychom museli vysvětlovat, kde jsme byli a proč jsme tam byli. Tohle bohužel nepřipadá v úvahu,“ shrnul to Harry. „Musíme prostě doufat, že tu něco najdeme.“

Ron se neochotně posadil a vydechl. Harry si všiml, jak je unavený. I on byl, ale neměli na výběr, ty viteály musí co nejdříve zničit, jinak nad Voldemortem nevyhrají. A pokud by se někdy dostali do špatných rukou, mohlo by to znamenat konec nadějí na lepší budoucnost.

„Takže?“ proťal ticho Ron. „Jdeme hledat?“

„Asi ano,“ odvětila Hermiona a vstala. „Nemáme na výběr.“ S Harrym a Ronem v patách se vydala ke dveřím, jakmile je však otevřela, ozval se hlas z obrazu.

„Kam si myslíte, že jdete? Vyrušíte mě z práce a teď si pláchnete?“ zakřičel Phineas a znovu se usadil do křesla na svém obrazu. „A mimochodem, toho starého dědka si ještě vypiješ, chlapečku. Kdybych byl tvým ředitelem, už bys trčel v hladomorně, usmrkanče,“ vyhrkl na Rona, kterému najednou zrudly uši. „A to pitvoření sis taky mohl odpustit, vůbec ti to nesluší.“

„Na něco jste si vzpomněl?“ vypálil na něj Harry. Už tak měl na něj zlost, že se neobjevil dříve a teď si pláchne, aniž by je vyslechl a následně se z ničeho nic opět objeví. Pěkně si s nimi zahrává, jen co je pravda.

„No, na něco přece jen… ale neřeknu vám všechno, na něco také musíte přijít vy. Pouze vám poradím, kde hledat,“ řekl a tvářil se při tom jako pravý učitel. Udělal menší proluku, aby situaci ještě více zdramatizoval a poté promluvil znovu: „Ale abyste věděli, dělám to jen proto, abych měl od všech pokoj. S Brumbálem už je to k nevydržení. Ten jeho obraz ne a ne zmlknout, už mě z něho pěkně třeští hlava. Už od včerejška mě přemlouvá, abych si s vámi promluvil,“ vysvětlil jim důvod své náhlé pomoci. „Dělám to pouze kvůli sobě, ne kvůli vám, rozumíme si?“

„Nic jiného bych od vás ani nečekal,“ odvětil Harry a usadil se znovu na postel.

„Takže, kdysi dávno, než můj pra-pravnuk Regulus zemřel, jsem zaslechl podivný rozhovor mezi ním a domácím skřítkem. Stáli přímo v otevřených dveřích tohoto pokoje, blázni jedni. Můj vnuk mluvil rychle a hrozně potichu. Nejprve jsem myslel, že mu přikazuje konečně utřít tu špínu v mém pokoji a vyčistit můj rám. Už se na to opravdu nedalo koukat,“ postěžoval si a nahodil výraz zmučeného zvířete. „Jen si to představte. Pokoj slavného předka rodu Blacků a oni jej nechají hnít v takové díře.“

„Byli to přeci Blackovi, ani teď to tady nevypadá lépe,“ prohodil posměšně Ron.

„Jestli mi budeš skákat do řeči, ty páže neopeřené, tak vám neřeknu ani popel,“ obořil se na něj Phineass Nigellus a Ron zmlknul.

„Jak už jsem říkal, můj vnuk právě mluvil se svým domácím skřítkem. Regulus vypadal vyděšeně a neustále se koukal za roh, zda někdo nejde. Pak řekl tomu skřítkovi, aby něco někam schoval a chránil to. Že je to životně důležité. Z toho, co říkal, jsem vyvodil, že mu jde po krku nějaký kouzelník a chce jej zabít. Když mu skřítek všechno odkýval a ubezpečil ho, že udělá vše, co mu pán nařídil, podal mu Regulus dvě věci.“

„A jaké věci to byly?“ zeptal se zvědavý Harry.

„Když mě necháš mluvit, řeknu ti to,“ vyjel po něm obraz. „Podal mu dvě věci, které schovával pod černým pláštěm. Byl to nějaký zlatý šperk a malá tmavá knížka. Netuším, co to bylo zač, protože jsem neměl možnost si to zblízka prohlédnout, ale pravděpodobně to bylo velmi důležité.“

„Ten šperk byl nejspíš medailon,“ konstatoval Harry, kterého ta novinka ani neudivila. Krátura přece říkal, že mu ho dal do úschovy Siriusův bratr. Ale co ta kniha? Jak souvisela s medailónkem?

„Ano, mohl to být medailon, na obyčejný šperk kolem krku to bylo velké,“ odvětil Phineas na Harryho otázku, ale Harry už byl myšlenkami jinde. Pokoušel se přijít na souvislost mezi tou knihou a medailónkem.

„No ale co ta kniha? Jak s tím souvisí?“ zeptala se Hermiona, která opět myslela na to samé, co její kamarád.

„Regulus nařídil skřítkovi, aby se v případě jeho smrti postaral o doručení té knihy i toho šperku nějakému Phillliasovi, nebo tak nějak se jmenoval. Prý je v knize obsaženo vše, co potřebuje vědět ke zničení toho šperku.“

„A kde je ta kniha teď?“ zeptal se Ron.

„Jak to mám vědět? Jsem jen pouhá dekorace na zdi,“ procedil Phineas Nigellus. „No, takže teď víte, co jste chtěli a já si jdu konečně odpočinout. Snad už bude Brumbál zticha, ten jeho obraz v ředitelně nám byl čert dlužen.“ A s těmito slovy opustil svou podobiznu, na jejímž místě se znovu objevilo pusté prázdno.

„No páni, takže knihu, co jsme tři dny vkuse hledali, má Krátura. Proč nám ji pro všechno na světě nedal s tím medailonem?“ zeptal se navztekaný Ron. „Mohl nám ušetřit práci a tohohle senilního dědouše.

„Mluv potichu,“ okřikla jej Hermiona. „Víš, že tě slyší.“

„Ale co když už tu knihu Krátura odnesl tomu Philliasovi?“ napadlo Solembuma, který byl přítomný jejich výslechu. „Ten obraz přece říkal, že v případě smrti toho muže musí knihu doručit i s medailonem.“

„To ano, ale medailon měl stále u sebe,“ namítl Ron. „Takže si mohl schovat i tu knihu.“

„Ten medailon mu přece vzala stará Blacková,“ vzpomínal Harry. „No, budeme se ho muset zeptat osobně,“ navrhl a zvolal Kráturovo jméno.

 

O půl hodiny později už se řítili k padacím schůdkům na půdě, kam je nasměroval domácí skřítek. Vyprávěl jim, jak krátce poté, co dostal do úschovy knihu a medailón, uschoval tyto věci do staré truhly na půdě, které se všichni Blackovi vyhýbali. Patřívala totiž nějaké jejich pratetě, kterou rodina zavrhla, protože se provdala za mudlu a odmítla svůj kouzelnický původ. Tato truhla byla plná jejích věcí. Proto se Krátura domníval, že v tomto úkrytu budou věci v bezpečí. Po smrti Reguluse chtěl dostát svému slibu a popisoval jim, jak se snažil najít pana Philliase. Hledal každý den po několik let, až se jednou dopátral kouzelníka, kterému Regulus kdysi zachránil život a nyní žije osamoceně na vysokém útesu, poblíž oceánu. Chtěl mu svěřené věci odnést, ale paní, matka Reguluse, jej přistihla a dožadovala se toho medailónu. Krátura, ať vázán slibem k zemřelému pánovi, musel medailón vydat. Knihu však nezahlédla, a tak ji uschoval opět do truhly a vyčkával, kdy se mu podaří dostat zpět i medailón.

„Otevři ty dveře víc, Rone,“ zvolal Harry, který přidržoval žebřík, aby Ron mohl otevřít padací dveře.  Poté všichni vystoupali na půdu a porozhlédly se kolem. Když tady byli před třemi dny, připadala jim půda malá a tmavá. Nyní se však mohli více soustředit a všimli si, že je zde nashromážděna spousta starých věcí. Některé byly schované pod bílou plachtou, jiné jen tak pohozené v rohu u stěny. Co je však zaujalo, byla velká dřevěná truhla, která byla ze všech strach odřená a opadávaly z ní větší kousky dřeva.

„Tu truhlu si pamatuji,“ zakuckala se Hermiona, když vdechla prach, vířící kolem. „Opřela jsem o ni bezvědomého Kráturu, vzpomínáte? Měli jsme tu knihu nadosah,“ vydechla zmoženě a utíkala k ní.

„Tak hlavně, že už jsme ji našli,“ přikývl Harry a společně s Ronem otevřeli těžké víko. Z pod něj se vyvalil oblak prachu a odporný zápach něčeho plesnivého. „No vida, asi to tu hnilo celá staletí,“ zavtipkoval se zacpaným dechem.

Zatímco Ron s Harrym přidržovali víko, Hermiona se jala prohledávat truhlu. Vytáhla z ní kdejaké haraburdí, od starých šatů a kabátů, až po zaprášené otlučené hodiny, sadu zlomených, opelichaných brků či malou truhličku se šperky, než našla hromadu poházených knih. Jednu po druhé je vytahovala, až konečně našla malou černou knížku, o které mluvil Krátura.

„Tady je to,“ zvolala a Harry s Ronem mohli pustit těžké víko. „Ale nevypadá to na knížku,“ řekla jim po rychlém prolétnutí stránek. „Spíše to připomíná deník.“

„Deník?“ zopakoval Harry a podíval se jí přes rameno.

„Ano, podívej, je to všechno psané ručně,“ ukázala na rukopis. „Ale jsou v něm složené nějaké stránky z knihy,“ odvětila, když narazila na pár vložených listů.

„Měli bychom ji vzít někam na světlo a pořádně si ji prolistovat,“ navrhl Harry, a tak se všichni vrátili dolů do kuchyně, kde jim Krátura naservíroval další šálek čaje a malou svačinku. Vypadal šťastnější, když z něj to břemeno opadlo a on konečně splní přání pana Reguluse a medailon bude zničen.

Hermiona vzala deník, otevřela jej na první stránce a pustila se do čtení.

 

Pro toho, kdo chce pomoci sprovodit ze světa všechno zlo.

 

Píše se 3. červenec, roku 1979. Před chvílí jsme se vrátili se skupinou z mise. Jako vždy jsme do puntíku splnili úkol, který nám náš Pán zadal. Vesnice, jež jsme měli vypálit, shořela na uhel. Mudlové pobíhali okolo nás a snažili se prchnout, nikdo nepřežil. Rozkaz zněl jasně, všechny zabít. Šlo to hladce. Mudlové sice kladli odpor, ale proti kouzelníkům nic nezmohli. Byli bezradní.

Já jsem však v této misi zklamal, ačkoliv na můj prohřešek nikdo nepřišel. Už několikrát jsem byl vyslán splnit podobný úkol a vždy jsem dostál svým závazkům. Dneska bylo vše jinak a já selhal.

Rozešli jsme se po vesnici a každý z nás obklíčil nějaký dům. Mě přidělili jeden menší dům se zahradou. Měl jen dvě patra a balkon. Vypadalo to, že tam nebude moc lidí. Vešel jsem dovnitř a začal kouzly rozbíjet všechny věci. První se do chodby přiřítil starší muž, asi okolo šedesáti let a já ho bez okolků zabil. Spadl na zem jako shnilé ovoce ze stromu. Stačil jeden jediný zelený záblesk a život v jeho očích pohasl.

Pokračoval jsem ve své práci a dál rozbíjel věci, které mi přišli pod ruku. Ani ne za pět minut jsem měl prohlédnutý celý dům, až na jeden pokoj, ve kterém jsem vycítil odpor. Ostatní obyvatelé se zjevně uchýlili nahoru a zavřeli se v jednom ze čtyř pokojů. Neměl jsem důvod vyčkávat a tak jsem nechal kouzlem vyrazit dveře. Ty se rozletěly na několik kousků a já vešel dovnitř. Spatřil jsem dvě ženy a muže. Starší žena se na mě vrhla s koštětem v ruce, jak snadná kořist to byla. V tu chvíli se mi na obličeji rýsoval úsměv, pamatuji si to dobře. Druhá žena vykřikla a začala brečet a prosit o smilování. Zato její muž byl pošetilý a udělal tu samou chybu, jako ti dva starci před ním. Další zelený paprsek a i on padl k zemi, aniž bych musel vynaložit velké úsilí.

Za to ta žena stále plakala a seděla před nějakou skříní. Prosila, abych ji ušetřil. Brečela mi u nohou a její ruky osahávaly lem mého černého pláště. Zadíval jsem se jí do očí a spatřil v nich strach. Ten strach byl tak velký, že ovládal její činy. Neměl jsem na vybranou. Rozkaz zněl jasně. Všechny, bez výjimky. Jak bych asi vypadal mezi ostatními Smrtijedy, kdybych nedokázal zabít jednu ženu?

Když jsem se na ni díval, pocítil jsem první trhnutí ve své ruce. První odpor, které mé tělo vydávalo za celý můj život. Nikdy jsem se necítil tak mizerně, jako teď. Byla hezká. Vlasy měla světlé a dlouhé, oči blankytně modré a její postavu by ji mohly ženy závidět. Nic z toho však nezmění fakt, že je předurčená zemřít, jako ti před ní. Pozvedl jsem hůlku a se zatajeným dechem vyslovil ona slova. Zelený paprsek narazil do její hrudi a odmrštil ji na skříň. Její tělo dopadlo na zem a já musel zavřít oči a pořádně se nadechnout. Už jsem zabil, ale tohle byla dosud nejhorší vražda, jakou jsem spáchal.

Nechtěl jsem nadále zůstávat v tom domě, a tak jsem se odebral k odchodu. Jenomže v tu chvíli se dveře skříně otevřely a já uslyšel ten pisklavý zvuk, který z ní vyšel. Otočil jsem se a spatřil malé děvče uvnitř skříně, schované za pověšenými kabáty, které uslzenýma očima hledělo na tělo ženy. Bylo jí tak neskutečně podobné. Vlásky mělo zářivě světlé a oči modré, jako andělíček. Malými prstíčky se drželo kabátů, zavěšených ve skříni. Jakmile spatřilo můj obličej, zakrylo si oči a rozplakalo se. V jednu chvíli už jsem se viděl, jak zvedám hůlku a hledám správná slova, ale pak jsem se zarazil. Nedokázal jsem to. Něco vzadu v mysli mi napovídalo, že bych měl splnit úkol a rychle odejít, ale já nemohl. Hlasitě jsem zaklel a děvče se přikrčilo a třáslo se od hlavy až k patě.

Někde v mysli se mi spustily obrazy předchozí hádky s mým bratrem Siriusem. Jeden po druhém se přetáčely jako promítaný film a já se zarazil. Vinil mě z vražd, které jsem spáchal na Pánův příkaz i z těch, které jsem nespáchal. Viděl jsem v jeho očích tu nenávist, kterou ke mně cítil. Nevěnoval jsem tomu pozornost, tohle jsem u něj vídával celý život. Co mě však přimělo se na něj rozpomenout, byla jeho slova. Tak krutá a pravdivá. Tenkrát jsem se mu vysmál, ale když jsem stál před tím dítětem, došel mi význam i jejich pravdivost. Jak řekl, než odešel… Jsi zrůda Regulusi. Zrůda, která za své činy jednou zaplatí. Kéž bys dal na má slova, možná by tě to ještě spasilo. Poté odešel.

JSEM ZRŮDA…

Dole jsem zaslechl hlasy ostatních Smrtijedů, kteří již byli se svým úkolem hotovi. Nyní se čekalo jen na mě. Ale jak mám něco takového udělat? Jak vůbec může někdo něco takového udělat? Toliko otázek se mi rojilo v hlavě, ale odpovědi žádné nepřicházely. Jen na mě zůstalo rozhodnutí, jak naložit s jejím životem.

Přistoupil jsem blíž a klekl si ke skříni. Malé děvče se na mě ani nepodívalo, jen se třáslo a zakrývalo si oči dlaněmi. Zašeptal jsem jí, aby se schovala ve skříni a zůstala tam, dokud pro ni někdo z mudlů nepřijde, aby byla ticho a nedávala najevo, že tady je. Holčička přikývla a já jsem sebral jeden z kabátů a přehodil ho přes ní. Vyletěl jsem z místnosti tak rychle, jak to jen šlo. Dole jsem podal hlášení o smrti čtyř lidí a zamítl jsem možnost, že by v domě zůstal někdo naživu. Poté jsem se přemístil zpět do kruhové místnosti v Pánově sídle.

 

Píše se 10. červenec, roku 1979. Od vyhlazení vesnice uplynul již týden, ale následky té noci stále zůstávají v mé hlavě. Budím se noc co noc ze strašlivých nočních můr a nemůžu zapomenout. Dlouho jsem přemýšlel nad vším, co dělám a hledal důvody, proč to dělám.

V hlavě mi vířily obrazy nového světa, který chce náš Pán vybudovat. Líbila se mi ta idea a dělal jsem všechno pro to, abych ji pomohl naplnit. Ale nechci, aby se naplnila takovým způsobem. Proto jsem se rozhodl odejít a neúčastnit se dalších misí. Zdůvodnil jsem to nemocí a znovu nabráním sil. Také jsem začal pátrat po informacích, jakými způsoby chce Pán docílit takového světa. Nebude to snadné, ale věřím, že na to přijdu a pomůžu mu jeho plány zhatit.

Až do této chvíle jsem byl přívržencem toho všeho, ale nyní je vše jinak. Nemám srdce na to, abych zabíjel nevinná stvoření. Nemůžu dopustit, aby se světa zmocnil jediný člověk. Tohle není správné.

 

Píše se 13. srpen, roku 1979. Na dnešní hlídce jsem se dozvěděl něco strašného. Pán všeho zla nám vždycky tvrdil, že je nejmocnější, protože v nesmrtelnosti dosáhl nejdále, ale nikdo z nás tomu nevěnoval příliš pozornosti. Všichni jsme viděli akorát jeho činy, které byly opravdu velké a záviděníhodné. Ano, byly veliké, ačkoliv to byla zvěrstva. Ale já jsem tomu tehdy také věřil. Byl jsem tak vychován a uctíval jsem pravidla čistokrevného rodu.

Dnes však vím, že to byla hloupost. Sám Temný Pán je smíšeného původu, takže jeho ideje jsou jen pouhé lži. Chtěl vymítit všechny mudly a mudlovské šmejdy a nechat vládnout jen čistokrevné kouzelnické rody, ale sám se řadí k mudlovským šmejdům.

Když jsem dnes prohledával jeho pracovnu, našel jsem zajímavé dokumenty. V prvním byla fotka nějakého pohledného kluka a na zadní straně jméno Tom Raddle, jeho otec. Našel jsem si o něm informace, bydlel se svou rodinou na Raddleově statku a tam je také pohřbený. Smrtijedi z jeho blízkého okolí o tom vědí, ale my musíme být pravdy neznalí. Proč nám to zatajil? Jeho otec byl obyčejný mudla, jak ironické. Ani jeho původ, pocházející z linie velkého Salazara Zmijozela ho neomlouvá. Není čistokrevný kouzelník a nemá tudíž žádné právo stát v čele takové mocnosti.

Co mě ale zarazilo nejvíce, byla nějaká kniha, kterou nechal v nezamčeném šuplíku, jak narychlo opustil pracovnu a běžel si vyslechnout zprávy od toho umaštěného, podlézavého špeha Snapea. Prý má něco důležitého, co vyslechl u Prasečí hlavy. Vlezprdelka slizký.

Prolistoval jsem knihu a zjistil jsem, že je plná té nejodpornější a hrůzu nahánějící černé magie. Psalo se v ní o viteálech. Jak jsem zjistil, jsou to předměty, do kterých kouzelník vloží část své duše, která v nich přežívá a svému nositeli přináší nesmrtelnost. Tak proto nám tvrdí, že v nesmrtelnosti dosáhl dál, než kdokoliv jiný. Vytrhl jsem několik stránek z knihy a vypadl jsem. Stránky obsahují veškeré informace, jak se viteálů zbavit a doufám, že je někdy využiji, abych napomohl k jeho pádu.

 

Píše se 25. srpen, roku 1979. Při poslední návštěvě pánovi pracovny jsem narazil na jednu zvláštní fotku. Byl na ni obrovský dům, který měl nad dveřmi nápis SIROTČINEC. Netušil jsem, proč má pán takovou fotku, ale ten dům jsem se snažil vystopovat. Dnes jsem měl štěstí, našel jsem ho a sním i obrovský poklad, který má nevyčíslitelnou hodnotu pro kouzelnický lid a nejen pro ten. S malou pomocí přítele Philliase jsem našel pravý důvod, proč Pána tak zajímá mudlovský sirotčinec. Našli jsme totiž tajný průchod pod budovou, který skrývá utajené místnosti.

Byl samozřejmě zabezpečený mnoha kouzly, ale s přispěním Philliase jsme se po několika hodinách přece jen dostali dovnitř a mohli se po místnostech porozhlédnout. V jedné jsme našli skleněnou vitrínu, kde na polštáři ležel zlatý medailon. Ani jsem se nemusel ptát, co to je. Došlo mi to při prvním pohledu. Byl krásný a na jedné straně byl vyrytý had. Musel to být on, jiné vysvětlení toho, proč leží několik metrů pod sirotčincem, není.

Nebudu zde popisovat průběh, jak jsme jej získali. Důležité je, že medailon teď patří mě a já se ho pokusím zničit co nejdříve.

 

Píše se 26. srpen, roku 1979. Cítím, že se něco chystá. Možná mě Pán podezírá ze zrady. Nehodlám mu to vymlouvat, ale je nanejvýš nutné, abych se na čas uklidil do bezpečí. K Philliasovi jít nemůžu, mohli by mě tam vystopovat Smrtijedi. Už tak si na mě brousí nehty. Musím zmizet někde hodně daleko. Medailon i s deníkem předávám do rukou, kde budou v bezpečí. Medailon musí však být zničen, a to co nejdříve. Ty, jenž budeš číst mé stránky, přeji hodně štěstí. Já už tu práci nestihnu. Ty však máš naději na úspěch. Přikládám ti přesný postup, jak viteál zničit a doufám, že se ti to povede a Temný Pán navždy ztratí svou moc.

 

Tvůj R.A.B.

 

Hermiona dočetla poslední slova v deníku a podívala se po svých kamarádech. Ron seděl s otevřenou pusou, Solembum se usmíval ve své klučičí podobě a Harry vypadal, že o něčem zarytě přemýšlí.

„No, alespoň už víme, kdo je ten R.A.B.„ podotkl Ron a stočil pohled zpět na deník, který kamarádka držela v rukou.

„Nemůžu uvěřit, že zabili tolik nevinných lidí. To je přece strašné, všichni to byli mudlové,“ zašeptala Hermiona a potlačila vzlykot.

„Vždyť to jsou Smrtijedi, co bys od nich čekala?“ opáčil Ron. „Raději bychom se teď měli zajímat, jak zničit ty dva viteály.“

„Máš pravdu Rone,“ promluvil Harry. „Podívej se na ty vložené listy Hermiono, to bude nejspíš ten návod, o kterém psal Regulus Black.“

Mladá čarodějka si utřela uslzené oči a rozložila zažloutlé stránky vytržené z knihy. Chvíli očima projížděla text a pak si povzdechla. „Je zde několik způsobů, ale abych byla upřímná, myslím, že budeme schopni použít jen jeden z nich a i to bude příliš složité. Je na to zapotřebí silný lektvar, do kterého musíme viteál ponořit a vyčkat jeho zničení. Podle tohoto popisu by se měl na hodinu zbarvit do červena a následně prasknout, čímž se rozpůlí a duše vložená uvnitř předmětu se od něj odpoutá a zmizí.

„Zmizí? Jak to myslíš, zmízí?“ zeptal se Harry.

„Prostě opustí předmět, k němuž byla násilím připoutána a zmizí v nekonečnu, kde bude bloumat tak dlouho, dokud nenajde své tělo a nespojí se s ním v jedno.“

„Takže chceš říct, že se ta duše vrátí zpět k Voldemortovi?“ vyhrkl Ron pochybovačně.

„Tak to tady píšou,“ odvětila Hermiona a zamávala pergamenem Ronovi před očima.

„To pak bude Voldemort silnější, ne?“

„Myslím, že nebude,“ připustila Hermiona a skousla si ret, jako vždy, když přemýšlela. „Myslím, že aby se Voldemort stal znovu smrtelným a zranitelným, musíme osvobodit všechny části jeho duše a nechat je spojit se, abychom jej poté mohli zabít.“

„To nebude jednoduché,“ vzdychl Harry. „Jedna jeho duše bude stále připoutána s hůlkou Roweny z Havraspáru a dokud ji nezničíme, nezničíme ani Voldemorta.“ Při těchto slovech svůj zrak stočil na kočičího chlapce, sedícího vedle něj. Solembum jeho pohled vycítil, ale neřekl na to vůbec nic, jen všem připomenul, že jejich prvotním úkolem teď není zničit čaroděje, ale získat zpět jeho draka a tím ho oslabit, aby nedošlo k větší katastrofě.

„Dobrá,“ připustila Hermiona. „Je tu ale ještě jedna stránka,“ řekla a znovu se začetla. „Píše se tu, že na zničení Voldemorta musíme mít všechny očarované předměty u sebe, aby odštěpené části jeho duše mohly splynout v jednu. Teprve poté se stane znovu smrtelníkem.“

„Tak proto chtěl Brumbál, abychom měli všechny zničené viteály při sobě,“  řekl Ron a vstal. „To máme ještě co dělat.“

 

Usadili se v kuchyni, kde přichystali všechno potřebné nádobí pro uvaření lektvaru. Jak řekla Hermiona, příprava lektvaru není nic lehkého. Pokud Harrymu a Ronovi přišel Mnoholičný lektvar jako složitý, oproti tomuhle to bylo jako vařit čaj.

Podle seznamu ingrediencí, který jim Hermiona četla stále dokola, nosili vše potřebné ze špajzu a pro některé přísady musel dokonce Krátura do Bradavic, kde se  spolu s Dobbym vloupali do soukromé sbírky učitele lektvarů.

Všechno postupně vhazovali do menšího kotle, který Hermiona neustále míchala v pravidelných intervale doprava či doleva. Kořínky nejrůznějších rostlin, o kterých v životě neslyšeli, museli krájet na třímilimetrové kousíčky a vhazovat je do kotlíku vždy po pěti a v mezidobí přidávat devatero prášků ze sušených kouzelných zvířat.

„To je opravdu humus,“ ohrnoval nos Ron, když se z kotlíku začala linout hnusná štiplavá zelená pára, která neskutečně zapáchala. „Doufám, že toho zpropadeného hada bude stačit jen přeseknout a nebude se muset louhovat v tomhle.“

„Nemrmlej a přidej tam ta namletá játra chvístavky,“ napomenula jej Hermiona, která už měla sežehlé obočí a oči jí slzely od těch výparů.

„To už je poslední ingredience?“ zeptal se Harry, kterému už tahle práce taky dvakrát nevoněla. Přípravou lektvarů strávili skoro osm hodin a společně se střídali při míchání.

„Ano, měla by být,“ odvětila Hermiona a po vhození namletých jater naposledy lektvar třikrát promíchala a posléze odstoupila od kotlíku, který začal hlasitě bublat a syčet.

„Co teď?“ zeptal se Ron.

„Musíme půl hodiny počkat, až to dobublá a poté do lektvaru můžeme vložit viteál,“ řekla Hermiona a zmoženě se sesula na židli. Byl to pro všechny velmi náročný den. Byly už skoro tři hodiny ráno a všichni si až nyní uvědomili, jaký mají hlad a tak se vděčně pustili do večeře, kterou jim Krátura přinesl z Bradavic.

Po půl hodině Hermiona slila lektvar do dvou misek a společně pak do každé z nich položili šálek Helgy z Mrzimoru a medailon Salazara Zmijozela. Na chvíli se nic nedělo, což všechny kolem vylekalo. Že by po tolika hodinách práce lektvar nefungoval? Ale po pár minutách lektvar opravdu zčervenal a sním i ony předměty.

Seděli u stolu a neustále sledovali očima dvě misky, ve kterých byly ponořeny předměty. Voda měla stále tmavě rudý nádech, ale vůbec nic se nedělo. Minuty na hodinách ubíhaly pomalu a studenty i kočkodlaka začal zmáhat spánek. Ron se opřel o stůl a v mžiku měl zavřené oči a hlasitě chrápal, Hermiona i Harry byli opřeni rukama o stůl a snažili se neusnout, ale i oni podlehli a nakonec se do sladkého spánku ponořili také.

Harrymu připadalo, jako by sotva zavřel oči, když ho něčí ruce chytly za ramena a zatřásly jím. Polekaně otevřel oči a porozhlédl se kolem. Byl v kuchyni u stolu a kolem něj seděli z vytřeštěnýma očima Ron, Hermiona a Solembum. Jeho pozornost však rychle přitáhly dvě mísy na stole, které bublaly a syčely, jako před tím ten lektvar.

„Už to asi bude,“ řekl Ron a nespouštěl oči z medailonku. „Trochu jsme zaspali, ale myslím, že to nejlepší teprve přijde.“

A měl pravdu, chvíli lektvar ještě bublal a hlasitě syčel, ale za chvíli místnost zahltila obrovská rána a vše kolem zalila hustá mlha. Když se rozplynula, lektvar z mísy byl pryč a zůstaly tam jen prasklé předměty, které opět nabyly své původní barvy.

„Wow,“ vydechl Ron. „Takže jsme se konečně zbavili další z jeho duší?“

„Pravděpodobně,“ vyhrkl Harry a opatrně vyndal oba předměty. Byly sice naprasklé, ale jinak s nimi nic nebylo. „Takže kolik viteálů zbývá?“ nadhodil otázku.

„Had a Rowenina hůlka,“ odvětila Hermiona.

„Dobrá, teď musíme všechny předměty někde schovat a poslat zprávu Dracovi a Nevillovi. Musíme se pokusit získat Coirana na svou stranu a pokud budeme mít štěstí, možná se nám povede zničit i Naginiho.“

Jakmile domluvil, pocítil v srdci malý hřejivý tlak. Pocit, který už neměl velmi dlouho. Došlo mu, že je konečně na správné cestě ke zničení jeho největší můry, která jej straší od jeho narození. Věděl, že tímto okamžikem nastal čas, na který se celý život připravoval, ke kterému byl předurčen. Nyní má v rukou zbraň, která zničí vraha jeho rodičů a díky jeho přátel pomůže nastolit tak dlouho očekávaný mír v kouzelnickém světě.

Spolu s Hermionou usedl za kalamář a poslal zprávu Draco Malfoyovi, čímž započal nadcházející válku mezi dobrem a zlem, ze které už nebylo cesty zpět.

print Formát pro tisk

Komentáře rss

Jméno
Předmět
Kontrola captcha
Text
b i url img code   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

, - odpovědět
Mě už to vážně nebaví všem vysvětlovat. To, že je kapitola hotová ještě neznamená, že bude ihned vložena. Právě jsem dopřekládala jednu povídku a nehodlám vzápětí vkládat další.
Napsala jsem si to proto, abych měla něco do zásoby. Jsem pracující člověk, který nevysedává věčně u psaní a nemá letní prázdniny jako někteří! Holt se s tím už smiřte. V této povídce má jedna kapitola +- 4 - 5000 slov, takže nebude každý týden vložena jedna kapitolka, abych uspokojila dva čtenáře.
Docela ráda jsem se k téhle povídce vrátila, ale momentálně jste mě tak znechutili, že se mi do dalšího psaní snad ani nechce!
A to je naposledy, kdy se vyjadřuji ke komentáři obsahujícímu "kdy bude nová kapitola?".
Zkuste si napsat vlastní povídku tak, aby to mělo hlavu a patu, každý týden ve wordu napsat min. 7 stran, k tomu chodit přes den do práce, unavení se vracet domů, kde vás čeká milion dalších věcí a ještě číst tyto komentáře.
Kapitola měla být vložena zítra, ale ta nechuť k tomu mě právě odrazila, děkuji mnohokrát!
odpověděl(a)
4 Zlatíčko nezlob se na nás,mi ti volno přejem.Jen se bojíme že nic dál už nebude.Příběh je nádherný ,ale spustu jich nebylo dokončeno.Tak otravujem, otravujem a doufáme že tady to tak nebude.Jen nám řekni ,čekejte a my budem.
, 100 procent?? odpovědět
Já čtu kapitola 33 - sto procent .A kde nic tu nic, máš pro nás alespoň kousek?? 9 9 9
, Re odpovědět
Tak kdy bude ta nová kapča netrpělivě ji očekávám????
, ... odpovědět
co se dá dělat aspoň tak
nemůžu se dočkat nový kapitoly
netrpělivě ji očekávám
, Re odpovědět
to nevadí že bude dlouhá aspoň si počtu
moc se na ní těšim
odpověděl(a)
Promiň, ale budu to muset rozdělit. Ještě jsem se nedostala k tomu hlavnímu a už to má 12 stránek. Holt to budou dvě kapitoly :-D, ale neboj... nebudeš na tu druhou čekat měsíc, to bych nikomu neudělala, když už je napsaná. Do týdne po uveřejnění první části přijde další ;-).
, Re odpovědět
na kdy to vypadá že bude kapitola k dračímu jezdci???
odpověděl(a)
Zhruba tři týdny... zbývají na vložení poslední 2 kapitoly k Nejsladšímu hříchu, které už jsou hotové, ale vkládám kapitolu týdně (musím mít něco v záloze :-D). Kapitola k Jezdci je skoro hotová, ale asi z ní udělám 2 kapitoly, protože už teď je poměrně dlouhá... ještě to chce doladit. Nechci to uspěchat.
, Další kapitoly-??? odpovědět
6 6 Budou ,budou??? Moc se těším.Prosím,prosím 9 2 2 2
odpověděl(a)
Budou, budou... ale až dopřekládám Nejsladší hřích. Dřív ne.
, RE. odpovědět
jsem moc rád že zase budou přibývat kapitoli k HP a Dračí jezdec moc se na to těšim

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia