Po 03. srpna    slaví: Miluše



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

31. Zmijozelovo dědictví

Všichni čtyři se ubytují na Grimauldiově náměstí a snaží se přijít na způsob, jak zničit viteál. Harry přivolá svého domácího skřítka, který jim nosí z Bradavic jídlo a společně se snaží o kontakt s ředitelem Blackem. Překvapí je však nečekaná návštěva Severuse Snapea, který mučí skřítka kvůli informacím. Harrymu se ho podaří zachránit a skřítek se mu za to odvděčí další cenností, která mu ještě schází.

 

Po několika hodinovém spánku se Harry probudil celý rozlámaný a hlava mu neskutečně třeštila, jako by po ní během jeho spánku skákali sloni. Zamžoural kolem sebe a když si nasadil brýle, zjistil, že je v místnosti sám. Ostatní už pravděpodobně vstali.

Vylezl z postele a sešel dolů do obývacího pokoje. Ron se Solembumem byli začtení do knížek, které našli na podlaze, ale Hermionu nikde neviděl, což mu připadalo divné, vzhledem k tam velkému návalu knih.

„Dobré ráno,“ pozdravil a sedl si na pohovku vedle Rona.

„Spíš večer,“ opravil jej Ron namísto pozdravu. „Spal jsi tvrdě a Hermiona nám zakázala tě probudit,“ řekl jako by mimochodem a znovu se začetl do knížky. Bylo zvláštní vidět Rona s knihou v ruce, natož číst ji.

„A kde vůbec je?“

„Kdo? Hermiona? Snaží se v kuchyni něco uklohnit, ale myslím, že z těch plesnivých sucharů toho moc nevykouzlí,“ podotkl pobaveně, ale v tu chvíli mu hlasitě zakručelo v břiše a smích ho přešel. „Hele nechceš přivolat Kráturu z Bradavic a poprosit ho, aby nám přinesl něco z kuchyně? Jako svého pána tě určitě neodmítne,“ napadlo Rona a chytil se za prázdné břicho.

„To by byla přece krádež, Ronalde,“ obořila se na něj odněkud Hermiona a Ron jen s povzdechem přetočil očima. Doplachtila se k nim s menším podnosem, na kterém bylo pár sušenek a položila je před ně na stůl. „Podařilo se mi kouzlem odstranit tu plíseň, ale není to nic moc,“ řekla s úšklebkem na tváři a posadila se vedle kočkodlaka se smutným výrazem.

„No, snaha byla,“ odvětil Ron, ale nepodařilo se mu zakrýt odpor v hlase ani v obličeji. „Pokud to půjde takhle, chcípneme tu hlady.“

„Tak si zkus uvařit něco sám,“ vyjela po něm ublíženě Hermiona.

„Proč bychom měli vařit? Harry má přeci domácího skřítka, tak ať ho poprosí o něco k snědku, ne? Stejně bychom si s ním měli promluvit a zkusit si získat jeho důvěru. Takhle to můžeme udělat jednou ranou.“

„Na tom něco je, Hermiono,“ přidal se Harry na pomoc kamarádovi. Hermiona však jejich názor nesdílela. Stále byla toho mínění, že donášení jídla z Bradavic je krádež, nicméně i jí hlasitě kručelo v břiše, a tak nakonec chtě nechtě svolila a Harry zavolal skřítkovo jméno.

S hlasitým prásknutím se v místnosti objevilo to nejzbídačenější stvoření, jaké kdy viděli. Kráturu se za poslední rok a půl změnil k horšímu, tedy pokud to vůbec ještě šlo. Byl špinavý, z uší mu teklo něco, co Harry raději nechtěl identifikovat a na sobě měl snad rok nepraný  povlak na polštář. V obličeji měl nespočet jizev a na nohách menší řeznou ránu. Svalil se na zem a hlasitě křičel sprostá slova na Harryho a Hermioninu adresu, přičemž sám sebe mlátil obrovskou knihou do hlavy.

Harry mu knihu vzal a skřítka vytáhl na nohy. „Dost už,“ rozkázal mu a skřítek zmlknul. Z nosu mu tekl sopel a oči měl zarudlé, jako by celé dny nespal. Mumlal si pod vousy nějaká slova, ale dával si pozor, aby Harry ani nikdo z jeho přátel nic nezaslechl.

„Pán Kráturu volal?“ zachrčel a chtěl se uklonit, ale Harry ho stále držel v rukou, takže se jen zmohl na svěšení hlavy.

„Volal,“ přitakal Harry a posadil skřítka na nejbližší židli. Ten se však ve vteřině vymrštil a postavil se na hromadu knih, jako by mu přišlo proti srsti sedět v místnosti plné kouzelníků a tvora, kterého dosud nikdy neviděl.

„Kráturo, mohl bys pro mě a mé přátelé něco udělat?“ zeptal se bez okolků Harry a sledoval, jak se obličej skřítka změnil z pohrdavého na nenávistný, ale pravidla jeho rasy ho přinutila přikývnout, jako by snad Harry vydal rozkaz. „Vše, co si pán bude přát,“ vyskřehotal a provedl něco jako úklonu.

„Skvělé,“ zapředl Harry. „Já a mí přátelé máme před sebou hrozně důležitý úkol a musíme se na něj co nejlépe připravit, nicméně jsme v poněkud nevýhodné situaci. Nesmíme se hnout z domu, ale ve spíži už není jediné sousto. Mohl bys nám přinést něco k jídlu?“ Vybalil to na skřítka bez nějakých okolků a čekal, jak se k tomu postaví. Krátura se na něj podíval nevěřícným pohledem, ale poté se opět uklonil a s dalším hlasitým prásknutím zmizel.

„No, to bychom měli,“ protřel si ruce Ron a znovu se začetl do knihy.

Hermiona jen nevěřícně kroutila hlavou a nejspíš dosud nepromluvila jen proto, že nemohla najít ta správná slova, kterými by popsala ten nevídaný jev. „To bylo to vaše sbližování?“ vyjelo z ní najednou a Ron odložil knihu.

„A co se ti na něm nelíbilo?“ obořil se na ni.

„Co se mi nelíbilo?“ zopakovala otázku. „Všechno. Ani jste se ho nesnažili usmířit, nepozdravili jste ho, Harry mu jen vydal rozkaz a nechal ho odejít. Všimli jste si vůbec, jak vypadal?“

Ron zkřivil nos.  „Toho by si musel všimnout i slepý, ucítil by ho na sto metrů,“ odvětil a automaticky si stiskl nos.

„Je v tak hrozném stavu Harry, jsi přece jeho pán, měl by ses o něj starat,“ obořila se nyní na Harryho.

„A jak se asi má o něj postarat? Má mu dát něco čistého k oblečení? Vždyť  by o něj přišel,“ namítl Ron a tvářil se, jako by se Hermiona dočista pomátla. Ta už otevírala pusu, aby jeho domněnky vyvrátila, ale Harry ten spor uťal.

„Nejprve se najíme a pak se budeme starat o to, jak se nejlépe postarat o Kráturu, domluveno?“ řekl rázně a Hermiona zmlkla. Nicméně tvářila se pořád přísně.

Krátura se vrátil za půl hodiny s košíkem plného jídla, které hodil před Harryho. Uklonil se a vypískl: „Ještě něco si bude pán přát?“

„Ne, děkuji Kráturo, moc jsi nám pomohl,“ poděkoval mu za jeho pomoc a očkem se poohlédl po Hermioně. Ta se jen mírně pousmála na skřítka.

„Jsme ti moc vděční Kráturo,“ řekla, ale skřítek po ní hodil nenávistným pohledem. „Mudlovská šmejdka promluvila na Kráturu? Jak si to vůbec mohla dovolit? Copak si tohle Krátura může nechat líbit? Taková ostuda, fuj. Spatřit to má paní, tak Kráturu vykuchá za živa,“ šeptal si pro sebe a trochu poodstoupil. „Bude si pán přát ještě něco?“ zachraptěl směrem k Harrymu.

„Ano Kráturo, posaď se prosím k nám,“ vyzval ho Harry jak nejmileji dokázal. Skřítek se však nepohnul ani o píď. „Je to rozkaz?“ zeptal se namísto toho.

„Není,“ odvětil Harry. „Jen bych si s tebou rád popovídal, to je vše. Už rok jsem tvým pánem, ale prakticky o tobě vůbec nic nevím,“ začal pomalu s Hermioniným povzbudivým úsměvem. „Tak mě napadlo, že bychom se mohli lépe poznat, co říkáš?“

Skřítek vypadal, jako by raději vyskočil z pátého patra na betonový chodník nebo si strčil hlavu do mlýnku na maso a Ron byl z potlačovaného smíchu celý rudý a prskal kolem sebe, až si vysloužil znechucený pohled své kamarádky.

„Na Kráturovi není nic zajímavého, co by jeho pán měl vědět,“ odvětil skřítek.

Harry se obrnil trpělivostí a zakousl se do čerstvě upečeného rohlíčku, který byl plněný nugátem. „Myslím, že jsme to tenkrát vzali za špatný konec. Asi byla chyba nechat tě v Bradavicích dělat s ostatními skřítky a nevšímat si tě. Záleží mi na tom, abys byl.. ehm, šťastný,“ dodal a Ron se na něj teď díval jako na blázna, kterého by měli ihned odvést ke svatému Mungovi a zavřít ho do cely vedle Zlatoslava Lockharta. Stejně tak se na něj díval i Krátura, zato Hermiona se culila blahem, jak to Harrymu pěkně jde. Solembum celou situaci sledoval s neskrývaným zájmem a čekal, jak to všechno dopadne. Neměl v úmyslu se do jejich sporu jakkoli vměšovat, byl to přeci jen jejich spor a on zde byl od toho, aby pomohl k návratu bílého draka do Alagäesie.

„Krátura je šťastný, pane,“ zakoktal se skřítek. Bylo vidět, že Harryho slova jej nejspíš zaskočila. Nic takového ještě od kouzelníka neslyšel a nevěděl, jak by měl v  takové situaci reagovat. Celý život jen dostával rozkazy od členů Blackovic rodiny, nikdy se však nemusel potýkat s otázkami týkajícími se jeho života.

„Ale mohl bys být šťastnější, ne?“ dloubal se v tom Harry, který taky vařil z vody. „Nelíbilo by se ti žít spíš tady, v domě tvé paní?“ Skřítek vykulil oči a znovu si začal pro sebe brblat nějaká slova. „Víš, jsi teď můj domácí skřítek a mě se nelíbí situace, v jaké ses ocitl. Rád bych pro tebe udělal něco víc. Pomohl ti,“ zkoušel to dál Harry, ale skřítek začal prskat.

„Harry Potter pro skřítka nemůže nic udělat, leda by mu dal něco k oblečení. Ale na to je Harry Potter příliš zbabělý a raději Kráturu nechá hnít v tomhle hadru a někde v užmoulané kuchyni s ostatními skřítky, kteří se na Kráturu dívají s odporem. Ale Kráturovi je jedno, jak vypadá a co si o něm myslí ostatní. Krátura musí sloužit novému pánovi, ale Krátura to dělá nerad. Raději by sloužil slečně Bellatrix a mladému panu Dracovi než takovéhle cházce.“

„Pozor na jazyk,“ štěkl po něm Ron, ale Harry ho zastavil.

„Kráturo, já vím, že mi nesloužíš dobrovolně, ale Sirius věděl, co dělá. Věděl, že se mnou ti bude určitě lépe a můžeš zůstat v domě tvé paní. Můžeš se dále starat o její pozůstalosti,“ zkoušel to nahrát na starou bláznivou paní Blackovou.

„Nebo se mazlit s jejími bombarďáky,“ přidal i Ron se svou troškou do mlýna a Harry musel vynaložit obrovské úsilí, aby se nezačal smát.

„Jestli pán nic jiného nepotřebuje, smí Krátura odejít?“ zeptal se skřítek a své vypoulené, krví prolité, oči upíral na smíchy se svíjejícího Rona.

„Pokud tedy chceš,“ odvětil Harry. „Ale byl bych rád, kdybys zůstal v domě.“ Krátura se uklonil až k zemi a poté odcupital s hlasitými nadávkami do horních pater, kde se nejspíš ztratil v ložnicích svých předchozích pánů.

„Tak to byla přímo mistrovská řeč,“ okomentoval projev Ron.

„Zato ty ses choval jako hlupák,“ obořila se na něj Hermiona se zlostí v hlase. „Harry měl alespoň snahu jednat s Kráturou hezky.

„Pořád jsem nepochopil, proč musí nosit tak odporný kus hadru, proč mu prostě nedáš něco čistého na sebe?“ vmísil se do sporu Solembum a ostatní sebou škubli, jako by o jeho přítomnosti zde vůbec netušili. Solembum stál celou dobu v pozadí a sledoval je. Skřítkovo chování však pro něj postrádalo smysl.

„Krátura je domácí skřítek,“ vysvětlil Ron. „Domácí skřítkové jsou nuceni sloužit rodině, ke které patří. Krátura má tedy podle zákonů sloužit Harrymu, protože ho před rokem a půl zdědil po svém kmotrovi. Domácí skřítek je nucen poslouchat veškeré rozkazy, které mu jeho pán přikáže a pokud je nesplní, nebo proti pánovi použije špatného slova, musí se sám potrestat. To proto před chvílí třískal hlavou o zem, protože na Harryho nadával. Jestliže však dáte skřítkovi něco k oblečení, znamená to podle zákonů jen jedno, že už jej nechcete a propouštíte ho na svobodu. Někteří skřítkové jsou v rodině celý život, dokonce bývá v jedné rodině celá generace a když pak náhle dostane vyhazov, může se stát, že se zblázní nebo zemřou. Neznají jiný život a pravděpodobně se o sebe nebudou umět postarat, pokud se jich neujme jiná rodina, které by sloužil.“

„Ale jak to vypadá, Krátura by byl radši v jiné rodině, než u Harryho,“ namítl kočkodlak a Harry přikývl. „Tak proč jej někomu nepředáš?“

„Protože Krátura byl za poslední tři roky ve středu všeho dění. Ví toho o nás všech a členech Řádu tolik, že by nás mohl zradit a pro Voldemorta bychom byli snadnou kořistí.“

„Což ostatně už jednou udělal,“ doplnil ho Ron.

„Ano,“ procedil Harry skrz zuby. „Sirius si před ním nedal pozor na jazyk a řekl něco, co Kráturovi dovolilo opustit dům a navštívit Bellatrix, se kterou pak nastražili léčku a Sirius zemřel. Nechci, aby se něco takového opakovalo, v sázce je příliš mnoho.“

„Takže se tedy musíme postarat, aby se skřítek toulal jen v naší blízkosti a nedostal se do cizích rukou,“ shrnul to Solembum a všichni tři přikývli. „A co budeme dělat teď?“

Harry pokrčil rameny a podíval se po svých kamarádech. Sám neměl žádné nápady, jak by měli postupovat. Musí se pokusit najít medailon a také zjistit, jak zničit šálek Helgy z Mrzimoru, ale popravdě netušil, čím začít. Chvíli bylo v místnosti ticho, jen Kráturovo kvílení se rozléhalo domem. Pravděpodobně už dorazil do pokoje paní Blackové a teď se mazlí s jejími věcmi a tiše skučí a nadává na Harryho a Hermionin účet.

„Něco mě napadlo,“ vypískla náhle Hermiona a oči všech se upřely na ni. Jako vždy se jí na tváři rozlehl ten tajemný úsměv, když přišla na něco velkého a chvíli čekala se zatajeným dechem, jako by horečně přemýšlela, než se o svůj nápad podělí s ostatními. „Je tady ještě pořád obraz Phinease Nigelluse?“

Harry s Ronem zkameněli a poulili na ni oči. Oba dva čekali nějaký, do detailu promyšlený, plán. Ale tohle?

„Proč se ptáš zrovna na něj?“ nechápal Ron a Hermiona protočila oči v sloup. Obrnila se trpělivostí, stejně jako před chvílí Harry, a pomalu začala vysvětlovat.

„Byl přece ředitelem Bradavic,“ řekla mu a čekala, že se snad Ronovi a Harrymu rozjasní. Bohužel, ani záblesk.

„No a co, ředitelem Bradavic bylo spousta kouzelníků a čarodějek,“ namítl Ron.

Hermiona se unaveně nadechla a začala jim pomalu vysvětlovat svůj plán. „Pokud byl Phineas ředitelem, jeho obraz visí v ředitelně. A visel tam i v době, kdy byl ředitelem Brumbál. A pokud tam Brumbál zničil ten prsten s viteálem, Phineas to musel vidět, nemám pravdu? Mohli bychom se ho zeptat, jak to Brumbál udělal.“

Ron stále civěl na svou kamarádku a nejspíš přemítal, co tím vůbec myslí a jak jim Phineas může pomoci. Kdežto Harry pootevřel pusu a poté se jeho grimasa změnila v široký úsměv.

„Ty jsi geniální Hermiono,“ vyhrkl a vyskočil na nohy. „Kdo jiný by nám to mohl říct?“ A už se řítil nahoru s Hermionou v patách. Nová energie mu proudila v těle a dodávala mu pocit naděje, kterou díky Hermioninému důvtipu získal.

Všichni čtyři se odebrali do horních pater a hledali v té spoustě pokojů ložnici, kde visel jeho obraz. Chvíli bloumali chodbami, než našli dveře, které byly ověšené obrovskou pavučinou. Vešli dovnitř a rozestoupili se u stěny, kde visel obraz pra-pradědečka Harryho kmotra. Harry několikrát zavolal jeho jméno, ale obraz byl stále černý a vypadalo to, že se jeho majitel nemíní vrátit.

„Asi se mu v Bradavicích líbí víc,“ prohlásil znuděně Ron. „No, nejspíš budeme muset počkat, až se vrátí.“

V tu chvíli však dole něco zarachotilo a ozvaly se kroky. Harry s Hermionou a Ronem vytáhli hůlky a pomalými krůčky se šourali ke dveřím, zatímco Solembum se přeměnil v kočkodlaka a tiše se proplazil škvírou ven, aby to mohl blíže prozkoumat. Pomalu otevřeli dveře a Harry jim rukou naznačil, aby zůstali stát na chodbě. Sám se proplížil až k rohu a přes zábradlí se porozhlédl po hale, kde spatřil nějakou postavu v černé kápi, která hlasitě odhazovala všechny věci, jež ji stály v cestě.

Ron se mu s napřaženou hůlkou přikradl za záda. „Vidíš tam něco?“ zašeptal mu do ucha a Harry prstem ukázal na onu postavu, která nyní odhazovala knížky ze země, jako by tam něco hledala. Když nic nenašla odebrala se do jiné místnosti, ze které se náhle začaly ozývat zvuky tříštícího se skla. Solembum se tiše přikradl zpátky nahoru ke trojici kouzelníků a sdělil Harrymu, že dole slídí nějaký muž, ale bohužel mu neviděl do obličeje, protože si stále nesundal tu kápi.

Nějakou dobu stáli u zábradlí a vyčkávali s hůlkami připravenými k boji. Krátce poté, co ustal hluk ve vedlejší místnosti, se postava znovu vrátila do haly a vzhlédla ke schodišti, jež stoupalo do čtyř dalších pater.

„Pozor, jde sem,“ zašeptala Hermiona a zatáhla oba chlapce za roh. „Měli bychom se jít schovat na půdu, nebo nás tu najde.“

„Ne, měli bychom bojovat. Jsme čtyři a on jeden, co nám může udělat?“ namítl vzpurně Ron.

„A co když jich tu je více? Můžou čekat venku na jeho povel a pak nás zabít,“ řekla nesmlouvavě Hermiona a zatáhla za Ronův rukáv, aby se dal chlapec konečně do pohybu.  Následně už všichni co nejtišeji stoupali po padacích schůdcích nahoru na půdu. Dveře za sebou zatáhli jen tak moc, aby zůstala malá škvírka, kterou by bylo vidět na chodbu.

„Co teď?“ zeptal se Ron a stále mířil hůlkou na dveře. „Kdo myslíte, že to je?“

„Mě by spíš zajímalo, jak se sem dostal,“ řekl v odpověď Harry. „Dům je přeci chráněn Fideliovým zaklínadlem.“ Hermiona vypadala, že ji tato skutečnost nesmírně zaujala a celou situaci začala zvažovat. Fideliovo zaklínadlo mělo přece zajistit, aby dům byl pro cizího kouzelníka neviditelný a nezakreslitelný na mapě, tak jak to, že se jim po hale promenáduje Smrtijed?

„Může být jen jeden Smrtijed, který se dostane do domu, tedy pokud tajemství nevyzradí dalším,“ zašeptala náhle Hermiona a Ron s Harrym na ni upřeli pohled. „Snape?“ vyštěkli svorně a Harry zaťal ruku v pěst. „Tak to bychom ho měli z domu odporoučet.“ Už už se chystal vstát a otevřít padací dveře, když v tom zaslechli asi o dvě patra níž nějaké hlasy. Nebyli moc zřetelné, ale Harry poznal kvílení, které se neslo domem. Smrtijed musel při svých toulkách po domu Blackových narazit na Kráturu.

„Pootevřete více dveře,“ rozkázal a strčil hlavu do mezírky, aby lépe slyšel. Smrtijed byl bohužel moc daleko na to, aby mohl rozpoznat, o čem se baví. Slyšel jen nezřetelné mumlání a Kráturův řehot.

„Možná by bodlo tohle,“ zašeptal mu Ron do ucha a podával mu nějaký špagátek, srolovaný do chaotického chumlu. Harry v něm okamžitě poznal vynález Freda a George Weasleyových.

„Kde jsi je sehnal? Ty je nosíš stále u sebe?“ zeptal se Rona překvapeně a začal rychle rozmotávat ultradlouhé uši, aby mu uniklo co nejméně informací z rozhovoru mezi Kráturou a Smrtijedem.

„Ne,“ namítl Ron. „Našel jsem je dnes v jednom z pokojů, asi si je tam kdysi bráškové zapomněli,“ uculil se na něj a lehl si na břicho vedle Harryho, aby lépe slyšel. Hermiona a Solembum vzali místa na krajích a nyní vyčkávali, než se Harrymu povede provléci jeden konec s uchem skrz otvor a vhodit ho co nejdál to půjde.

„Ššt… něco tam rachotí,“ sykl Ron, aby zjednal co největší klid a nastřežil pravé ucho. Slova ani tak nebyla moc hlasitá a zřetelná, ale už mohli rozpoznat jejich význam.

„To… to r-rozhodně ne, pane. Krátura jen přišel trochu poklidit dům svého pána,“ zakvílel právě skřítek.

„To vidím,“ zpražil ho Smrtijed. „A koukám, že si už stačil utřít prach a omést pavučiny,“ řekl sarkasticky. Byl to známý ledový hlas, který slýchával celých šest let v Bradavicích a jak správně Hermiona podotkla, jen jediný Smrtijed se může dostat do domu bývalého Fénixova řádu. Krátura zaskučel.

„Řekni mi pravý důvod, proč jsi v tomhle domě? Potter tě přeci nechal pracovat v Bradavicích, nemám pravdu?“ řekl s ledovým klidem Snapeův hlas a skřítek znovu zaskučel, nyní již hlasitěji.

„Krátura řekl pravý důvod, proč je v tomto domě. Krátura tady musí poklidit, aby se pán nezlobil, až se sem po škole přestěhuje.“

Snape vydal něco, co silně připomínalo uchechtnutí doprovázeného úšklebkem, který používal v případě, kdy druhé osobě nevěřil ani nos mezi očima. Úšklebkem, který Harrymu už tolikrát věnoval při jeho studiu. „Myslíš si, že jsem hlupák a skočím ti na takovou banální historku o Potterově okupaci tohoto smetiště? Vždyť to tady vypadá jako na skládce komunálního odpadu,“ posmíval se Snape, ale nezvýšil hlas. Mluvil stále ve stejné výši, jako to dělával pořád.

„N-ne, Krátura si rozhodně nemyslí, že pan Snape je hlupák. Krátura jen dělá to, co mu pán nařídil, i když to Krátura dělá nerad. Raději by šel sloužit panu Dracovi,“ zaskřehotal skřítek. Tupý náraz, který následoval krátce poté, naznačoval, že Krátura vlivem kouzla poodletěl a jeho tělo tvrdě narazilo do zdi a skřítek se s bolestí svalil na zem. Hermiona vypoulila oči a chystala se zakřičet, ale Harry ji pohledem umlčel.

„Panu Dracovi?“ zeptal se Snape. Vztek v jeho hlase byl znatelný. „Ten spratek už mezi nás nepatří. Nadělal si do kalhot a utekl s Potterem. Ale Temný pán už si s ním poradí,“ vyštěkl a nedbal skučivých zvuků, které vycházely od skřítka.

„Kde je Potter teď?“ zeptal se Snape. „Řekni mi to?“

Krátura skučel, ale nevyšlo z něj žádné slovo. Že by mu Harry přeci jen promluvil do duše? Ale co když skřítek prozradí, že se s přáteli schovává tady nahoře? Už jednou se Snapeem bojovali, ale nebýt Aimée, nevyhráli by. Je to silný soupeř.

„Tak bude to? Nemám na tebe celý den,“ štěkl Smrtijed, ale Krátura jen silně vzlykl. Snape vykřikl nahlas zaklínadlo a intenzita vzlyků rapidně zesílila. Hermiona vypískla tak silně, až ji Ron musel dát ruku přes pusu. Harry jí to nezazlíval, sám měl co dělat, aby se nevyřítil z půdy ven.

„Co budeme dělat?“ zašeptala plačící Hermiona. „Vždyť ho umučí k smrti.“ Harrymu horečně šrotovalo v hlavě a snažil se vymyslet způsob, jak skřítkovi pomoci. Sám věděl, co je to být pod kletbou cruciatus, zakusil to na vlastní kůži. Musí mu nějak pomoci.

Krátura hlasitě ječel, až z toho všem zaléhali uši. Snape na chvíli kletbu zrušil, ale následně zase vykřikl a skřítek se zmítal v další agónii bolesti.

„Musíme přece něco udělat, Harry,“ žadonila Hermiona. Z očí jí stékaly slzy a držela se Rona za ruku. „Vždyť ho zabije.“

„Ale co mám udělat?“ zeptal se vystrašený Harry. Nikdy neměl Kráturu v oblibě, ale v tuto chvíli mu bylo skřítka líto. Byl mu vděčný, že neprozradil jejich polohu a raději se nechá mučit. Chtěl mu pomoct, ale nic ho nenapadalo.

„Zkus ho třeba zavolat,“ napadlo náhle Rona.

„A bude to fungovat?“

„No, zkusit to můžeš. Skřítkové přeci musí vyhovět rozkazům svého pána.“ Ron měl pravdu. Tohle by přeci mohlo fungovat. Harry se tedy nadechl a zašeptal Kráturovo jméno s rozkazem, aby se ihned dostavil na půdu.

Chvíli se jeho slova vznášela v temnotě nad nimi, a pak se ozvalo tiché prásk a skučící skřítek se svíjel u Harryho nohou. „Takhle nás prozradí,“ vyštěkl Ron.

„Ticho,“ rozkázal Harry ke Kráturovi a ten se stále svíjel na zemi, žádný hluk už však nevydával. Povedlo se.

Skřítek ležel na zemi a po těle měl krkavé rány. V očích měl jen bělmo a vypadal, že je v šoku. Přestal se zmítat a nyní na zemi ležel nehybně. Hermiona se k němu ihned sklonila a šeptala nějaká slova, přičemž její hůlka vysílala světle žluté paprsky.

Harry ji nechal při léčení a zaposlouchal se, zda Snape vytušil jejich manévr a jde nahoru, aby se po skřítkovi podíval, nebo to vzdal a konečně opustil dům. Neslyšel vůbec nic ani přes ultradlouhé uši, což znamenalo, že buď slídí někde v dolních patrech, nebo konečně odešel. Solembum vytušil jeho myšlenky a v kočičí podobě proklouzl škvírou ven a zmizel jim z očí.

„Musíme sehnat láhev kostirostu, má zpřerážené kosti a nemůže se hýbat,“ špitla Hermiona, která se ještě snažila zacelit skřítkovi hluboké tržné rány. „Jak to mohl profesor Snape udělat, vždyť je to jen nebohé stvoření.“

„Prosím tě Hermiono, vrať se zase nohama na zem,“ zahučel Ron. „Vždyť mluvíme o Snapeovi, který zavraždil Brumbála, není to žádný profesor, ale odporný slizský, mastný Smrtijed, který nás všechny zradil.“ Hermiona popotáhla, ale nic neřekla. Věděla, že má Ron pravdu. Raději se dál věnovala léčení skřítka.

„Už je tam nějak dlouho, proč se nevrací?“ zaskučel Harry, který držel hlídku u padacích dveří a vyčkával, kdy se vrátí Solembum z obhlídky. Je tolik věcí, co musí nyní udělat, že nevěděl, čím začít. Krátura potřeboval kostirost, aby se dal zase dohromady, dům byl nyní nezabezpečený a pokud neobnoví Fideliovo zaklínadlo, můžou sem kdykoli vpadnou Smrtijedi i s Voldemortem a Snapem v patách a pozabíjet je.

Hermiona pozvedla skřítka a opřela ho o starou zaprášenou truhlu, která byla ze všech stran odřená a páchla zatuchlinou. Harry spatřil Rona, jak se nad tím zápachem zakřenil a raději přišel držet hlídku, aby se mohl Harry podívat, jak na tom skřítek je.

„Potřebuje léky,“ vybalila na něj Hermiona, jakmile se Harry usadil vedle ní.

„Já vím, jen co se Solembum vrátí a řekne nám, jestli je vzduch čistý, podíváme se po něčem,“ ubezpečil ji. Sundal si svetr, který našel v pokoji a přehodil jej přes Kráturu. „Myslíš, že bude v pořádku?“ zeptal se následně kamarádky. Hermiona jen pokrčila rameny a zuboženě vydechla.

„Snad ano, ale má velmi těžká zranění. Snape ho mučil dlouho. Krátura kletbě odolával opravdu odvážně. Víš, že nám všem vlastně zachránil život?“ Harry to věděl, ale i tak ho její otázka dost zarazila a namísto odpovědi se zmohl jen na přikývnutí.

„Už jde,“ zvolal Ron a otevřel padací dveře, aby se kočkodlak mohl protáhnout dovnitř. Solembum na sebe vzal opět lidskou podobu a usadil se vedle Rona.

„Dům je prázdný. Ten muž před chvílí odešel,“ informoval je.

Ron si viditelně oddechl. „Bezva, tak to bychom měli,“ konstatoval.

Ještě chvíli setrvali nahoře, kdyby se Snape rozhodl vrátit se na místo činu a pak pomalu snesli Kráturu po padacích schůdkách a odnesli jej do první ložnice. Uložili ho do postele a Hermiona okamžitě vystřelila z pokoje ven. Několik minut bloumala domem, než konečně objevila malou spíž s haldou starých lektvarů. V rohu stála velká láhev s nápisem kostirost, která byla způli vypotřebovaná a vrátila se i s lékem do ložnice.

„Myslíš, že to bude fungovat?“ zeptal se nejistě Ron. „Jak dlouho myslíš, že tady ta láhev je? Aby se nám Krátura ještě neotrávil.“

„Myslím, že otrávit se nemůže. Přinejhorším lék nebude účinkovat, ale myslím si, že jiné nebezpečí mu nehrozí. Popravdě, nic jiného nemáme, takže to musíme risknout,“ odvětila a do přichystaného kalíšku odměřila potřebnou dávku lektvaru.

Ron s Harrym museli Kráturu nadzdvihnout a otevřít mu pusu, aby do něj Hermiona mohla vpravit lék. Poté nechali skřítka odpočívat a sami se odebrali do rodinné knihovny, aby se poradili, co dál.

 

„Navrhuji se pořádně připravit k boji, aby nás nezastihli nepřipravené,“ vyhrkl Ron, ale Hermiona ho umlčela pohledem.

„Nesmysl. Nemůžeme bojovat, naším úkolem je najít viteály a zničit je,“ připomněla mu a podívala se na Harryho. „Snape se po smrti Brumbála stal také strážcem tajemství, takže se tady může objevit kdykoliv.“

„A co tedy navrhuješ?“ zeptal se Harry.

Mladá čarodějka si skousla ret a chvíli přemýšlela. „Měli bychom dům zabezpečit novým Fideliovým zaklínadlem,“ vyslovila jen tak mimochodem a když spatřila obličeje Harryho a Rona, pokračovala. „Už jsem o tom něco četla. Určitě to zvládneme.“

„Pomůžu vám, když to bude potřeba,“ přihodil Solembum svou troškou do mlýna.

„No dobře, tak… no co máme dělat?“ zeptal se opatrně Ron a jako vždy čekal na pokyny.

„Nejprve bychom se měli porozhlédnout po nějaké knížce, jak se to vůbec provádí. Pamatuji si zhruba co se musí udělat, ale raději se chci ujistit, že to děláme opravdu správně a důsledně. Závisí na tom naše bezpečnost,“ navrhla.

„To bude trvat věčnost, Hermiono. Viděla si, kolik je v hale rozházených knih? A co teprve tady v knihovně?“ namítal Ron.

„Máš snad jiný nápad, Ronalde?“ vyštěkla po něm. Ronovi zrudly uši a zavrtěl hlavou. „Takže do práce, ať ji najdeme co nejdříve.“

Dalších pár hodin strávili v knihovně hledáním kouzelné příručky, jak nejlépe zabezpečit dům před nevítanými hosty. Prohledali zhruba půl knihovny, když Ron konečně objevil něco, co by jim mohlo být k užitku.

„A je tam návod na Fideliovo zaklínadlo?“ zeptala se uřícená Hermiona a než mohl Ron odpovědět, vytrhla mu knihu z ruky. Ron si zabrblal pod vousy, ale nechal čarodějku, ať si knihu prolistuje. „Skvělé,“ vypískla a už se jala napřahovat hůlkou.

„Musíme určit strážce tajemství,“ vyhrkla a podívala se na Harryho. „Co ty?“ Ten však jen rázně zavrtěl hlavou.

„Ne, všem bude jasné, kdo je strážcem tajemství. Co ty?“ zeptal se, ale ani Hermioně se tenhle nápad nelíbil. „Nemyslím si, že jsem ta správná osoba. Co když mě Voldemort zabije?“

„A jo, já zapomněl,“ ozval se ironicky Ron. „Ty jsi vlastně jediná, kdo je ve smrtelném nebezpečí.“

„Kuš, Ronalde,“ okřikla ho ukřivděně Hermiona. „Tak kdo by to mohl být?“

„A co já? Mohl bych připadat v úvahu?“ prohodil ledabyle kočkodlak a usadil se na pohovku.

„To není špatný nápad,“ odvětil Harry a zamlouvalo se mu to čím dál tím více. „Solembum odejde do Alagäesie, takže nebezpečí, že ho Smrtijedi zabijí, je mnohem menší, než u nás tří.“

„To ano, ale co když ho zabije někdo v Alagäesii?“ namítl Ron.

„Budu si dávat pozor,“ uklidnil ho Solembum.

Hermiona to chvíli zvažovala, ale poté zakroutila hlavou. „Jakmile se Solembum vrátí do svého světa, ztratíme i strážce. To by znamenalo, že dům bude viditelný jen pro nás tři, nikdo jiný se tady už nikdy nedostane.“

„To je pravda,“ připustil neochotně Harry. „No a co ty, Rone? Nechceš to vzít na svá bedra, kamaráde?“

Ron na něj vykulil oči, ale poté se pousmál. „Vše pro slavného Harryho Pottera,“ vybreptl žertem, za což ho Harry zpražil pohledem. Hermiona sice chvíli váhala, ale poté souhlasila a jala se vyzkoušet své kouzelnické umění. Několikrát máchla hůlkou a pronesla pár dlouhých těžkých vět. Z hůlky vystřelilo fialové zaklínadlo, které vytvořilo jakýsi kruh, který se stále zvětšoval, až obalil celý dům. Chvíli kolem něj kroužil a poté se začal opět formovat do malého uskupení, které se sevřelo kolem Rona. Následně pohaslo a zmizelo úplně.

„Myslíte, že to bude fungovat?“ zeptal se Harry o několik vteřin později.

„Musíme doufat,“ konstatovala jen Hermiona a vrátila knihu zpět do knihovny. „Teď nám prosím napiš na kus papíru adresu tohoto domu, abychom ho našli i my ostatní,“ požádala Rona. Ten se vrhl ke kalamáři u okna, pootevíral veškeré zásuvky a pak vytáhl kus zažloutlého pergamenu, který se ze všech stran třepil, jeden tupý brk a skoro vyschlý inkoust. Načmáral na něj čitelným písmem Grimauldiovo náměstí 12 a nechal jej kolovat. Jakmile si jej všichni přečetli, Hermiona pergamen nechala spálit.

„Tak, to bychom měli,“ připustil Harry a chtěl opustit knihovnu, ale něco ho zarazilo. Ve dveřích stálo malé stvoření se spoustou obvazů, které kolem něj Hermiona obvázala, aby zastavila krvácení na ranách, jež nedokázala vyléčit. Vypoulenýma, krvi prolitýma, očima se dívalo na Harryho, jako by jej vidělo poprvé v životě.

„Kráturo, co tady děláš?“ vykřikla zděšeně Hermiona. „Vždyť ještě nejsi úplně v pořádku, musíš ležet a vyléčit se.“ To však skřítka očividně nezajímalo. Popošel blíže a ruce schovával za zády.

„Pán Kráturu zachránil před profesorem Snapeem. Pán daroval Kráturovi život a Krátura by chtěl pánovi a jeho přátelům poděkovat,“ vyskřehotal a uši mu plandaly kolem dokola, jako tenkrát Dobbymu.

Harry jen němě zíral na svého skřítka a nebyl schopen slova. Čekal hodně, ale že by mu Krátura přišel osobně poděkovat? Vždyť ho nenávidí.

„Krátura do teď netušil, jak šlechetné srdce se v Harry Potterovi skrývá. Ještě nikdy nikdo Kráturovi nepomohl. Pán mohl Kráturu nechal zemřít vlivem kouzla, ale neudělal to a vyléčil ho. Krátura by se chtěl pánovi odměnit,“ vyslovil a Hermiona dojatě vypískla. Rukama si přidržovala pusu a z očí jí stékaly slzy.

„To, to bylo přirozené, Kráturo. Jsi přeci můj skřítek a měl bych se postarat o tvou bezpečnost. Jsem rád, že už je ti lépe,“ pronesl sípavě, jak se snažil zamaskovat rozpaky z tohoto nenadálého překvapení.

„Kráturovi už je mnohem lépe. Kosti mu zčásti srostly a jizvy už nekrvácí,“ pronesl vděčně a přistoupil blíže k Harrymu. „Krátura ví, co pan Potter už půl roku hledá a Krátura ví, kde to najde. Za záchranu Krátury a dalších skřítků vám patří poklad, který Krátura střeží už od smrti svého pána, Reguluje Blacka. Nyní patří vám, můj pane,“ vypískl a odhalil předmět, který skrýval v rukou za svými zády.

„Pro Merlinovy špinavé trenky,“ vykřikla Hermiona a přiskočila blíže. „Je to opravdu on?“

Krátura podal Harrymu zlatý medailonek a uklonil se až k zemi. „Pan Regulus ho Kráturovi dal těsně před tím, než jej Smrtijedi napadli a zabili. Řekl Kráturovi, aby ho schoval a střežil, ale paní ho Kráturovi pár let po jeho smrti vzala. Krátura ho znovu objevil až v době, kdy se do domu vrátil pan Sirius a přivedl s sebou vás.“

Skřítkův příběh byl pro Harryho tak neskutečný, že se nezmohl ani na jedno jediné slovo. Prohlížel si pozorně medailon a nahmatal zespod vyrytého hada. „Takže tohle je pravé Zmijozelovo dědictví,“ zašeptal a děkovně se zadíval Kráturovi do očí. 

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia