Čt 24. října    slaví: Nina



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

29. Poklad paní z Mrzimoru

Draco Malfoy našel oblouk, jenž znázorňuje Bránu dvou světů. Jakmile byli zase všichni pohromadě, prošli skrz do jejich světa. Daryn však v bitvě utrpěl zranění a tak se Draco s Nevillem a Leorien nabídli, že jej odvedou zpátky na hrad, aby mohl být ošetřen. Hermiona s Harrym a Solembumem zatím najde jeskyni, kde je čeká překvapení. Bude však příjemné?

 

Harry stál před vysokým obloukem s Dracem po boku a snažil se popadnout dech. Tak přece jen to byla pravda. Rowena s Ifaerdinem svou práci opravdu dokončili. Oni dokázali Bránu dvou světů otevřít. Je to tak neskutečné, pomyslil si.

„Měli by si pohnout,“ zazněl Dracův nervózní hlas. „Nemáme moc času, vojáci nás tady můžou objevit.“

Proč ale Rowena psala, že práci nestihli dokončit? Proč nepokračovala ve svém psaní a ukončila ho před tím nejdůležitějším. Něco nebylo v pořádku. A jak proboha Voldemort věděl, co je ten oblouk zač?

„Tak kde sakra vězí?“ rozkřikl se Draco. „Musíme jít.“

Harry konečně odpoutal oči od oblouku a podíval se na Malfoye. Klepal se a v obličeji byl ještě bledší než obvykle. Strach mu sršel přímo z očí a nervózně si pohrával se svou hůlkou.

„Musíme jim jít naproti,“ vyhrkl Harry a Draco se na něj v tu chvíli podíval, jako by se dočista pomátl.

„Zbláznil ses?“

„Rozprchli jsme se všichni na jinou stranu, určitě tady někde bloudí a hledají nás. Nemůžeme je tady nechat. Oni o oblouku nevědí a určitě jej nenajdou. Nenapadne je vejít přímo do nitra té skály.“

Draco chvíli stál jako přikovaný s pusou dokořán. Hlasitě oddechoval a vypadal, jako by o něčem horečně přemýšlel.

„Nemůžeme odejít bez nich,“ špitl Harry a modlil se, aby byli Hermiona s Nevillem v pořádku. Cítil se za ně odpovědný. To kvůli němu byli všichni v téhle kaši a nemohl dovolit, aby se jim něco stalo.

„No dobrá, ale rychle. Tady nemůžeme dlouho zůstat,“ přikývl Draco a oba zamířili k východu ze skály.

Zima byla nemilosrdná a Harry cítil, jak mu pomalu odchází cit v jeho končetinách. Obličej ho od mrazu štípal a z jeho úst vycházely obláčky páry. Klepal se zimou i strachem, ale nepolevoval. Věděl, že za chvíli už budou všichni zpátky ve svém světě a to mu dodávalo odvahy.

Pomalu s Dracem opustili úkryt ve skále a jali se prohledávat les. Snažili se zachytit nějaké hlasy či dusot kopyt, ale všude bylo děsivé ticho, které jim nahánělo strach.

„Co myslíš, unikli jim?“ zeptal se Draco.

„To doufám,“ přikývl Harry.

„Snad je najdeme brzo, je mi tady hrozná zima,“ odvětil Malfoye.

Harry mu rozuměl, i on už by nejraději ležel někde u ohně v teplé přikrývce a se svými přáteli po boku. Mlčky se prodírali lesem zabořeni v sedlech svých bělostných koní a hledali jedinou stopu, která by je zavedla k Hermioně a Nevillovi.

A pak Harryho něco napadlo. Netušil, proč to dělá a vůbec, zda to bude fungovat, ale vzpomněl si na to, co říkala královna Islanzadí o jejich koních. Budou vám dobře sloužit, stačí je zavolat jménem a oni přiběhnou.

„Vlaene.. Eriseo!“ zařval z plných plic, až poplašil Draca. „Vlaene!“ vykřikl znovu a rozhlížel se po okolí. „Eriseo!“

„Zbláznil ses Pottere?“ vyjel po něm vystrašeně Draco. „Co tě to popadlo? Vždyť nás uslyší vojáci, přivedeš je přímo k nám.“

„Nepamatuješ si, co říkala královna?“ pronesl k němu a znovu zařval jména koní.

„Až budete v nebezpečí, ječ z plných plic jména svých koní, abys tak pomohl těm chudákům vojákům v hledání?“ vypískl sarkasticky Malfoye. Zase se mu začala vracet jeho jedovatost, avšak hlas měl stále ještě o několik akordů vyšší.

Harry jen protočil oči v sloup. Bylo zbytečné domáhat se Malfoyových vzpomínek, které nejspíš ani neexistují. Pokud se vyřkne něco důležitého, Malfoye ve většině případů neposlouchá. Proč by taky měl, vždyť on je Zmijozelský princ, kluk z aristokratické rodinky.

Harry se zhluboka nadechl a převyprávěl mu vše, co jim o koních vyprávěla Islanzadí.

„Aha,“ odvětil překvapeně. „A bude to fungovat?“ zeptal se, jako by zapomněl na svůj předešlý vztek.

„To nevím, ještě jsem to nikdy nezkoušel,“ vybreptl podrážděně Harry. Věděl, že Malfoye je inteligentní a vychytralý, ale byly chvíle, kdy o tom pochyboval.

Čekali chvíli schovaní za jedním stromem, jestli se Neville s Hermionou někde neobjeví. Nic se však nestalo. Ti dva byli ti tam a Harry mohl jen doufat, že jsou stále naživu.

„Třeba tě neslyšeli,“ řekl Draco.

„To je možné,“ připustil Harry. „Musíme jet dál.“ Sklonil se blíže ke svému hřebci a zkusil svou poslední možnost.

„Anwone?“ zašeptal mu do ucha. „Dokázal bys vystopovat Vlaena a Eriseu?“ Na to kůň zařehtal a rozběhl se do hlouby lesa.

Spolu se Sywielem se velkou rychlostí prodírali kolem stromů a nezastavili celou věčnost, než dojeli k malé mýtince, kde plápolal oheň. U jednoho stromu byli přivázáni Vlaen a Erisea, ale jejich jezdci u nich nebyli. Harry se porozhlédl po okolí a hledal nějakou zmínku o svých přátelích. Všude kolem se to jen hemžilo vojáky, kteří nosili chřastí a rozestavovali tábor.

Harry se zatajeným dechem hledal Hermionu a Neville, až ho náhle Draco zatahal za rukáv a prstem ukázal blíž k ohni. Tam spatřil své dva kamarády spoutané, s roubíkem v puse. Kousek od nich leželo bezvládné tělo.

„Podívej,“ vyjekl tiše Draco. „To je přece Daryn.“ Harry se sevřeným žaludkem přikývl. To bezvládné tělo bylo opravdu knížete Daryna. Ale co to s ním udělali, zabili jej snad?

Tiše polkl a zjistil, že se mu v krku usídlil obrovský knedlík. Nebyl z to se nadechnout a proto si rukama stiskl hrdlo. Dostal obrovský strach. Daryn je nejspíš mrtvý a pokud ihned nic nepodniknou, jejich příští obětí mohou být dva studenti z Bradavic.

„Co uděláme, napadneme je s hůlkami?“ zeptal se směrem k Dracovi.

„S radostí bych ji použil, ale bojím se. Víš přece, co říkal Daryn. Pokud je tam kouzelník, jsme v pasti a náš přítel už nám asi nepomůže.“

Harry věděl, že Malfoye má pravdu. Použít svou hůlku je v této situaci velice riskantní, nic jiného ho však nenapadlo. Neměli žádné zbraně, kterými by mohli bojovat.

„Bude nejlepší, když počkáme, až usnou. Pak bychom se mohli potichu připlížit k ohni a pokusit se je zachránit. Modlím se, aby byl Daryn naživu. Třeba je jen v bezvědomí a může se kdykoliv probrat k sobě. Potřebujeme ho.“

„A co pak?“ zeptal se Draco. „Co když se proberou?“

„Musíme utéct. Nejdříve bychom měli odvázat Vlaena a Eriseu a teprve poté jít pro ně. Tak budeme mít otevřené zadní vrátky. Jestliže se dokážeme dostat ke koním, máme vyhráno. Oni jsou rychlejší než tihle vojáci. Dokáží jim utéct,“ vysvětloval Harry a snažil se uvěřit svým vlastním slovům.

„No dobře,“ přikývl Draco. „Musíme si ale najít nějaký jiný úkryt, tady jsme docela na ráně.“

Nasedli zpět do sedel a vydali se okolo mýtinky hledat bezpečnější úkryt. Našli si příhodné místo obehnané křovím, kde se mohli schovat a odkud měli dobrý výhled na zajatce.

Uběhlo pár hodin, než se vojáci konečně uložili a usnuli. Dva z nich však zůstali na hlídce a obcházeli kolem tábořiště. Jakmile došli na druhý konec, Harry šťouchl do Draca a ukázal směrem ke svázaným koním. Draco pochopil, že nadešla ona chvíle a přikývl na souhlas.

Pomalu vylezli zpoza křoví a i se svými koňmi se začali loudat k Vlaenovi a Erisee, když v půli cesty zaslechli hřmotný hlas ve své mysli.

Opatrně, další hlídka je jen pár metrů od vás.

Oba dva v té chvíli byli vyděšeni k smrti. Leorinův hlas jim málem způsobil infarkt a oba se zarazili na místě. Úplně na draka zapomněli.

Neotáčejte se, zůstaňte klidně stát. Projdou těsně kolem vás. Ani se nehněte, je příliš velká tma na to, aby vás viděli.

O pár vteřin později opravdu zaslechli kroky a asi dva metry od Harryho levé ruky prošli dva vojáci s vytasenými meči.

 Leorine, kde jsi? A jsi v pořádku?Zeptal se Harry. Byl rád, že ho zase slyší a hrozně se styděl, že na něj dočista zapomněl. Tak moc se bál o své přátelé, že vypustil všechno ostatní.

Ano jsem v pořádku a Solembum také. Jsme kousek od vás. Viděli jsme vás přijíždět před několika hodinami a zaslechli váš plán. Také jsme čekali, až vojáci usnou. Nemohli jsme se pokusit ty tři zachránit, když jich tady bylo tak moc a ještě ke všemu, když jsou mezi nimi dva opravdu silní kouzelníci. Hermiona s Nevillem měli štěstí, že nepoužili hůlky, jinak by je mohli zabít.

A jak se Solembumovi podařilo utéct, vždyť se vydal za Hermionou a Nevillem, copak on nebyl s nimi?Dožadoval se Harry vysvětlení.

Byl, ale vojáci je dohonili a on se je pokusil odlákat, aby Hermiona s Nevillem mohli uniknout. Postavil se vojákům a několik jich zabil, když se otočil aby ty dva dohnal, už byli pryč. Poté se spojil se mnou. Já jsem se musel na chvíli vzdálit, protože mezi těmi stromy se mi špatně bojovalo a vojáků pořád přibývalo. Přistál jsem kousek odtud a když ke mně Solembum přiběhl, vydali jsme se je hledat. Našli jsme je až ve spárů těch lotrů. Byli přivázaní k jednomu koni a oni je táhli za sebou. Daryna neslo několik dalších vojáků a vypadalo to, že je to s ním hodně zlé, ale není mrtvý.

Ještě, že tak, oddechl si Harry. Co teď budeme dělat? Zeptal se.

Vy běžte rozvázat koně, Solembum se přikrade k vašim přátelům a rozváže je. Ty a Draco už musíte být ale připraveni. Až rozvážete jejich koně, musíte se dostat na druhý konec, než je ten velký bílý stan. Hned za vámi bude lesní pěšina, kterou se pak všichni vydáte.

Ale co když se vojáci probudí dřív, než stačíme ujet?“Zeptal se nejistě Draco.

To přenecháte mě. Já už si s nimi poradím.

Oba souhlasili s Leorinovým plánem a jali se tedy zachránit dva svázané koně. Anwon a Sywiel tiše klusali za nimi. Jejich kopyta nebyla vůbec slyšet, jako by se země pod sebou vůbec nedotýkali. Oba dva byli natolik inteligentní, aby věděli, že si musí počínat tiše a obezřetně, za což byli nyní Draco i Harry vděční.

Podařilo se jim dostat se až k Vlaenovi a Erisee, aniž by je některá hlídka spatřila. Koně je přivítali tichým zařehtáním a dovolili jim, aby se přiblížili a rozvázali je. Teď už měli tu lehčí část za sebou. Chvíli počkali, až budou obě hlídky z dosahu a pak se vydali k lesní pěšince, která byla přímo naproti bílého stanu.

Jakmile byli na místě, spatřili kočkodlaka, jak rychlím skokem vystřelil ze svého úkrytu a pomaličku se plíží k zajatcům. Jeho ladné kočičí skoky byly tak tiché, že se dokázal nepozorovaně přiblížit k Hermioně, Nevillovi a Darynovi během pár vteřin. Letmý pohled stačil k tomu, aby zajatci pochopili, o co se tu jedná.

Solembum se svými tesáky zahryzl do lana, kterým byli spoutáni a v několika vteřinách jej rozkousl. Hermiona s Nevillem ze sebe strhli poslední kousky svých provazů a rozhlédli se po okolí. Hlídky se nyní střetli na jednou místě a dali se do řeči. Harry si pomyslil, že si nejspíš sdělují informace o svých průzkumech. To byla ta chvíle, na kterou čekali.

Hermiona s Nevillem popadli bezvládného Daryna a se Solembumovou pomocí pelášili k Harrymu a Dracovi. Byli už jen pár metrů od nich, když zaslechli hlasitý výkřik.

Hlídka je naneštěstí spatřila a nyní řvala ze všech sil na poplach, aby zabránila zajatcům v útěku. Vojáci se jeden po druhém začali probouzet a tupě se rozhlíželi po tom, kdo ztropil takový povyk.

„Rychle!“ zaječel Harry a sám už nasedl na Anwona. Vzápětí se na mýtinu sneslo něco zeleného a začalo všude kolem sebe chrlit oheň. Pár vojáků se snažilo dostat k uprchlíkům, ale Leorin jednoho z nich chytil do své tlamy a silou ho vymrštil na druhou stranu. Voják dutě narazil do stromu a mrtvý padl k zemi. Jeho společníci se vyděšeně přikrčili k zemi a chránili si rukama hlavu, jako by se báli, aby si ji drak nevybral za svou večeři.

Kolem zavládl naprostý chaos. Koně vojáků se splašily a rozběhly se do lesa. Vojáci pobíhali kolem a snažili se ukrýt před Leorinovým náletem a z bílého stanu se vyřítili dvě osoby, které neměli v rukou žádnou zbraň, s kterou by mohli bojovat. Ohlíželi se kolem sebe až spočinuli na pětici lidí, čtyřech koních a jednom kočkodlakovi přímo naproti nich.

Harry ucítil náraz na svou mysl. Věděl přesně, co se děje, poněvadž už to jednou zažil. Jakoby se vrátil zpět do Ceunonu a čelil Perinnesovi. Okamžitě vyhrkl na ostatní, aby se pokusili obrnit svou mysl, jak je to po cestě učil Daryn. Cítil Leorinovu přítomnost i Solembumovi výkřiky.

Ostatní už k nim přiběhli a Harry jim pomáhal nasednout na koně. Přitom však pátral ve svých vzpomínkách a hledal svou neproniknutelnou zeď, svou největší zbraň. Ginny se v jeho vzpomínkách usmívala a konejšivými slovy mu pomáhala postavit neproniknutelnou zábranu jeho mysli.

Jde ti to dobře, Harry. Nepouštěj tu vzpomínku, drž si ji co nejdéle to půjde. Já budu s vámi po celou dobu ve spojení a pomůžu vám ty obrany udržet, ale musíte mi pomoci.

Harry vycítil neklid svého koně, ale neopovážil se otevřít oči. Bál se, že Ginny zmizí a on zůstane nechráněný.

Všichni jsou na koních, jedeme, zahřměl silný hlas kočkodlaka v Harryho mysli. Na to se Anwon rozběhl a rychle uháněl kolem stromů. Ostatní mu byli v patách.

Leorin stále zůstával ve spojení s jejich myslí. Tlak, který na ně kouzelníci vyvíjeli, pomalu slábl, ale nemizel. Pořád se snažili zmocnit se jejich myslí, ale Leorin byl silný. Dokázal je ubránit a čím více se vzdalovali od tábořiště a vlivu kouzelníků, tím větší obranu jim drak mohl poskytnout.

Jejich moc pominula, sdělil Solembum. Jsou od nás už daleko, aby se o něco takového ještě pokusili, a Harry nato pocítil, jak se vzápětí mysl kočkodlaka stáhla.

Musíte jet dál, ozval se Leorin. Jsou na cestě a míří vaším směrem. Pokud se dostanou do vaší blízkosti, mohou vaši mysl znovu napadnout.

„Měli bychom jet co nejrychleji k oblouku,“ navrhl Draco.

„Máš pravdu, je to naše jediná šance na záchranu,“ dal mu za pravdu Harry, předklonil se ke svému koni a zeptal se ho: „Znáš cestu k tomu oblouku, Anwone?“ Kůň hlasitě zaržal a tryskem se rozběhl na západ. 

„Kam to jedeme, Harry?“ zeptala se Hermiona.

„Uvidíš,“ vykřikl a křečovitě se držel uzdy, aby nesletěl dolů. „Našli jsme tu Bránu,“ vysvětlil jí.

„Vy jste našli Bránu?“ vyjekl překvapeně Neville a držel v sedle před sebou bezvládného Daryna. „A jak jste to dokázali?“

„Byl to Draco,“ zakřičel Harry.

„Opravdu?“ obrátila se Hermiona překvapeně na Malfoye.

Draco přikývl. „Snažil jsem se schovat před tím vojákem a našel jsem vchod do jeskyně. Byla hodně podobná té, co jsme s Temným pánem navštívili v Zapovězeném lese. A uprostřed stál ten oblouk, na chlup stejný jako ten u nás.“

„To je báječné, takže se už konečně dostaneme domů,“ zajásala Hermiona a Solembum v podobě malého chlapce, který seděl za Hermionou, se pousmál.

„Gratuluji k objevu. Teď se jen včas dostat k oblouku a zmizet. Ti kouzelníci nás tam nesmí vypátrat, jinak se dozví o průchodu do vašeho světa a jistě to půjdou sdělit přímo Galbatorixovi a to nesmíme dopustit.“

„Nedopustíme,“ křikl pevně Harry a pohladil svého koně, aby mu tak projevil svou vděčnost, co pro ně pro všechny dělá.

Po půl hodině dojeli ke skále a rychle seskočili z koní. Leorin je mezitím dohnal a snesl se přímo do středu té skály, protože v uličkách by kvůli své statné postavě určitě uvízl.

Draco se opět chopil průvodcovské role a hnal se uličkami se Sywielem v patách. Několikrát zabloudili, jak se snažili rychle se dostat k cíli, protože si včas nevšimli odbočky vpravo či vlevo, avšak nakonec se dostali až do úzkého místa uprostřed skály, kde stál vysoký oblouk se znaky po svém obvodu.

„To je ono?“ špitla Hermiona a prohlížela si ho. „Je to ten, co jsi viděl v Zapovězeném lese, Draco?“

„Je to přesně ten samý,“ přitakal udýchaně.

„A jak se dostaneme skrz něj?“ zeptal se Neville.

„No u toho druhého oblouku stačilo, když se přečetl ten nápis, vyrytý po jeho obvodu.“

„Tak to zkusíme. Mohl bys to přečíst ty, Solembume?“ pobídl jej a o kousíček ustoupil.

Kočkodlak si nejprve celý nápis přečetl v duchu a poté jej pronesl nahlas. Jakmile vyslovil starověká slova, kolem nich jako by zavál slabý závan větru a pak se oblouk rozzářil stříbrným světlem, přesně tak, jak jim Draco popisoval v Ellesméře. Zářil tak silně, až se báli, aby nepřivolal vojáky.

„Půjdeme skrz ten oblouk?“ protnula ticho Hermiona.

Harry přikývl. „Já půjdu první. Vy ostatní musíte rychle za mnou, pokud budete otálet, vojáci oblouk najdou a Galbatorix se o něm dozví.“ Po jeho slovech zavládlo ticho, všichni přikývli a čekali, až Harry zmizí za obloukem.

„Ještě bychom asi měli pustit koně. Už je nebudeme potřebovat.“ Přistoupil k Anwonovi a jemně ho poplácal. „Byl jsi skvělý přítel, Anwone. Vděčím ti za život a doufám, že se ještě potkáme. Nyní se ale musíte vrátit zpět do lesů Du Weldenvarden, aby vás tady vojáci nenašli. Buďte opatrní,“ zašeptal ke svému hřebci a naposledy se podíval do jeho nevinných očí. Kůň jako by všem jeho slovům rozuměl. Jemně do Harryho šťouchl svou hlavou a následně se otočil k východu a i se svými třemi druhy opustil skály.

„Tak, to bychom měli,“ řekl Harry a obrátil se k oblouku. „Naschle v Zapovězeném lese.“ A s těmito slovy byl ten tam.

 

* * *

 

O chvíli později se hluboko v Zapovězeném lese rozzářil jiný oblouk a protnul tu děsivou tmu světlem. Široko daleko však nebyla jediná živá duše, a tak tento čin zůstal nezpozorován.

Daleko na hradě ještě všichni spali. Tedy všichni kromě jednoho chlapce, který se již další noc potuloval po chladných chodbách úplně sám, schovaný pod neviditelným pláštěm svého nejlepšího kamaráda a snažil se nepozorovaně dostat do chodby v pátém poschodí.

Šel pomalu a co nejtišeji našlapoval, aby ho nezaslechla skupinka profesorů, která každou noc hlídkovala po chodbách nebo paní Norrisová, obrovská chlupatá kočka školníka Filche.

Jakmile dorazil do zaprášené a smradlavé chodby v pátém patře, shodil ze sebe plášť a s rozsvícenou hůlkou se hnal k velkému gobelínu, jenž visel na zdi úplně na konci chodby. Už od pohledu gobelín vypadal děsivě. Byly na něm vyobrazeny odpudivé nestvůry s dvěma hlavami a lidé, kteří se až nápadně podobali neživým. Nahoře byl krvavě červeným písmem vyryt nápis „Chrám neživých“.

Chlapec se zastavil přímo před ním. Hlasitě oddechoval, jako by právě dohrál zápas ve famfrpálu a na jeho čele se rosily kapičky potu. Prázdnou rukou si odhrnul zrzavý pramen vlasů ze svého čela a uklonil se. Nestvůry se malinko pohnuly a upřely zrak na vetřelce před sebou. Pak ta nejbližší promluvila.

„Kdos ty, že rušíš náš klid?“ Hlas to byl tichý, ale skřípavý a připomínal orchestr na oslavě úmrtí Skoro bezhlavého Nicka, kterého se trio zúčastnilo před pěti lety.

„Přijměte mou největší pokoru, paní Lhörn. Velice lituji toho, že vás obtěžuji a znovu vás žádám, abyste otevřela bránu a pustila mě dovnitř. Musím s ním mluvit.“ Hlas toho chlapce se třásl strachy, ale také odhodláním nepolevit.

„Slibuješ, že budeš ctít naše zákony a uposlechneš, až nadejde čas tvého odchodu? Že se nebudeš spírat a opustíš náš svět a vrátíš se tam, kam patříš?“ Zeptala se paní Lhörn.

„Tak slibuji, má paní,“ odvětil chlapec a sklopil hůlku.

„A slibuješ, že ponecháš v utajení naši Bránu a nikdy nevyzradíš, jaká tajemství se za ní ukrývají? Že budeš střežit náš svět a nedovolíš, aby jej někdo ze světa živých zneužil ve svůj prospěch?“

„Tak slibuji, má paní,“ znovu zaskřehotal a zhluboka se nadechl.

„Vidím, že tvé srdce je čisté. Dobrá tedy, smíš projít, ale pamatuj, jakmile jednou sejdeš z cesty, už nikdy nenajdeš tu správnou k návratu domů.“ Nestvůra ustoupila a poté se v gobelínu začal utvářet malý průchod.

Chlapec se uklonil na znamení vděku, vzal si její rady k srdci a vklouzl dovnitř.

Ocitl se v temné chodbě, slabě osvětlené několika pochodněmi. Vydal se do jejích útrob a svou hůlku jako obvykle schoval do svého hábitu. Bylo zakázáno používat magii v tomto světě. Pokud by tak neučinil, paní Lhörn by bránu uzavřela navěky a on by se nemohl vrátit. Navždy by zůstal uvězněný na tomto místě. Na místě nikoho a ničeho.

Došel do místnosti v jejímž středu stála kašna s vodou rudou jako krev. Odhodlaně přistoupil až k ní. Vytáhl ze svého hábitu malý kapesní nůž a jedním tahem jeho čepelí projel svou dlaní. Sykl bolestí a zatínal zuby, když mu proud krve odkapával do kašny. Jeho dlaň, nyní červená od krve, byla poseta nespočtem jizev, jako by snad tenhle ceremoniál prováděl každou noc.

„To už stačí,“ promluvil hlas za ním.

Chlapec se s rozzářeným obličejem obrátil přímo k němu a oddychl si. „Jsem rád, že jste přišel.“

„Vždycky přijdu a rád tě uvidím, Ronalde, ale bolí mě, že je to zrovna na tomto místě a za takové situace. Ubližuješ si a to nevidím rád,“ promluvil k němu.

„Je to ale jediný způsob, jak si s vámi promluvit, pane. Jsem už zoufalý, stále čekám na jejich návrat, ale oni nepřicházejí. Bojím se, že se jim něco stane. Tak rád bych jim chtěl pomoct.“

„Já vím, chlapče. Vím, co cítíš,“ obrátil se k němu. „Ale neměj strach, v této chvíli jsou již blízko. Právě teď prošel poslední z jejich výpravy Bránou mezi dvěma světy a nyní jsou v Zapovězeném lese.“

„Opravdu? Už jsou tady?“ vyjekl s úlevou Ron. „A jsou všichni v pořádku?“

„Ano, jsou. Jeden ale utrpěl obrovskou ránu a je v bezvědomí. Nicméně nemám zprávy, že by se paní Lhörn chystala uvítat ho mezi námi. Takže bude jistě v pořádku.“

„To jsem rád, pane,“ vyslovil chlapec a jeho srdce se teď uklidnilo a už netlouklo tak zběsile, jako ještě před chvílí.

„Už musíš jít. Tvůj čas nadešel. Víš co máš dělat?“ zeptal se muž a podíval se chlapci do očí. Ten přikývl v souhlas.

„Rád jsem tě zase viděl,“ řekl ještě a poté zmizel.

Ron se s úsměvem a novou nadějí vydal zpět k bráně paní Lhörn a prošel zpět do svého světa. Ještě se uklonil gobelínu na důkaz svého vděku a poté utíkal ven na školní pozemky, schovaný pod neviditelným pláštěm.

 

* * *

 

„Jsou tady všichni?“ zeptal se Harry, když oblouk přestal zářit.

„Ano, jsme tu všichni a bez vědomí vojáků,“ odvětila Hermiona vyčerpaně, ale s úsměvem na tváři.  „Leorin byl poslední.“

Ocitli se teď někde hluboko v Zapovězeném lese. Kolem nich se rozprostíralo bludiště skal, jež se zdálo být mnohem větší než to v Dračích Horách, na které dopadaly paprsky měsíce. Oblouk byl úplně stejný, jako ten v Alagaësii, dokonce i se stejnými znaky ze starověkého jazyka, ale jak si mohli všimnout, byl o trochu vyšší a prostornější.

Všichni se mačkali kolem něj a čekali, co se bude dít dál. Daryn byl stále ještě v bezvědomí a Neville s Dracem jej museli podpírat.

„Co teď?“ zeptal se Harry a obrátil se na Draca. „Znáš cestu z toho bludiště?“

„Pokusím se vzpomenout,“ odvětil Draco a byl tak vyčerpaný, že museli s Nevillem Daryna položit na zem, aby si chvíli odpočinuli.

Přivažte ho k mému sedlu, já ho ponesu, dokud se neprobere.

Neville přikývl a posunkem dal Harrymu a Hermioně najevo, aby mu šli pomoci.

„Má hroznou ránu na hlavě,“ zhrozil se Harry, když viděl Daryna z blízka. „Jak se mu to vlastně stalo?“

„To přesně nevíme, donesli ho těsně poté, co chytili nás,“ vysvětlila mu Hermiona. „Ale měli bychom jej co nejdříve dopravit na hrad, aby se na něj podívala madam Pomfreyová.“

„Máš pravdu,“ připustil Harry. „Musí na ošetřovnu, sami s ním nic neuděláme. A jak se vlastně vojákům podařilo vás chytit?“ Obrátil se k Hermioně s tázavým výrazem. Přemýšlel o tom celou dobu, co s Dracem seděli schovaní za křovím. Koně elfů byli rychlí, on sám s Anwonem unikl, tak proč Hermionu a Nevilla dostihli?

„Za to můžu já,“ špitl Neville a jeho už tak zmožený a zarudlý obličej ještě více zčervenal.

„Nebyla to tvoje vina, Neville,“ pokárala jej Hermiona. „Byla to prostě nehoda.“ Neville jen sklopil oči a nic neříkal.

„Tak co se stalo?“ naléhal zmatený Harry a pohledem vyhledával jejich oči.

„Solembum se od nás odtrhl, když nás vojáci doháněli a sám se jim postavil, aby odvedl jejich pozornost a dopřál nám tak trochu času na to, abychom unikli. Vlaen s Eriseou utíkali opravdu rychle, aby nás ochránili. V jednu chvíli však prudce zatočili a změnili směr. Neville se neudržel v sedle a spadl z koně. Museli jsme zastavit. Pomáhala jsem mu na nohy, ale než jsme stačili nasednout na koně, přiřítili se vojáci z druhé strany a chytili nás.“

„Takže je to celé moje vina,“ ozval se sklesle Neville. „Kdybych nespadl z Vlaena, mohli jsme uniknout a vy jste nás nemuseli zachraňovat ze zajetí. Mohli jsme se z Dračích Hor dostat už před několika hodinami. Všechny jsem vás ohrozil. Mrzí mě to.“ Neville už zase sklopil zrak a po tváři mu stékaly slzy.

„To není tvá vina.“ Hermiona si k němu přisedla a konejšila ho. „Mohlo se to stát komukoliv.“

„To je pravda,“ přidal se Harry. „Mohlo se to stát každému z nás, za tohle si vinu přisuzovat nesmíš. A stejně bychom se museli vrátit. Zajali přece Daryna, toho bychom se museli pokusit zachránit tak či tak.“

Neville se trochu pousmál. Zjevně jej uklidnilo vědomí, že mu to přátelé nezazlívají. Otřel si slzy do rukávu a snažil se nasadit normální výraz.

„Měli bychom vyrazit na cestu, mládeži. Vypadá to, že za chvíli bude svítat,“ sdělil Solembum a v lidské podobě se k nim přikradl. „Musíme naložit Daryna na Leorina.“

„Jasně. Měli bychom jej dopravit do Bradavic ještě před tím, než se celý hrad vzbudí. Takhle alespoň nebudeme budit takové podezření.“

„Ale i tak to nestihneme. Cesta lesem může trvat celou věčnost. Nevíme přece, jak hluboko jsme,“ pravila Hermiona.

Harry chvíli uvažoval nad jejími slovy. Měla samozřejmě opět pravdu. I kdyby celou cestu běželi, mohli by se dostat na školní pozemky až za několik hodin. „Leorin by měl letět s Darynem napřed.“

„Ale měl by jet ještě někdo,“ připustil Solembum. „Někdo z vás čtyř, aby na ně nezaútočili. Vždyť Daryna vůbec neznají a Leorin je drak. Sotva bude mít šanci jím něco vysvětlit dřív, než na něj sešlou kouzla.“

„Já pojedu,“ přihlásil se Neville ihned. „Vyhledám madam Pomfreyovou a řeknu jí, co se stalo.“ Harry přikývl a společně s ním a Dracem vysadili Daryna na drakův hřeb.

„Ještě moment,“ vyštěkl Draco. „Pojedu taky. Sám ho do hradu nedotáhneš.“

„Ale kdo nás vyvede z bludiště?“ zaprotestovala vzpurně Hermiona.

„To zvládnete, jen se musíte držet těch nejužších cestiček. Ty, co vypadají širší vedou většinou do slepých míst. Běžte stále touhle stranou.“ Draco ukázal na sever a poté ještě dodal: „Snažte se vždy uhýbat do leva. Cesta vpravo by vás mohla znovu zavést k oblouku.“

„Jak tohle všechno víš?“ zeptal se Solembum.

„Byl jsem tu s Temným pánem. Všímal jsem si, jak si při cestě počínal a něco málo mi o tom řekl.“

„Až se postaráte o Daryna, musíte se i s Leorinem vrátit,“ nařídil Harry. „Čeká nás cesta k Voldemortovi a ty jediný znáš jeho Zmijozelské panství.“ Draco přikývl v souhlas a nasedl za Daryna, aby jej mohl po cestě přidržovat. O chvíli později už drak máchl obrovitými křídly, vznesl se do vzduchu a všichni čtyři byli ti tam.

 

Hermiona, Harry a Solembum osaměli. Řídili se radami Draca Malfoye a procházeli těmi nejužšími uličkami. Vždy zahnuli jen vlevo, ačkoliv cesta vpravo vypadala o mnoho lépe a ne tak potemněle. Párkrát se jim podařilo zabloudit, když se dostali na rozcestí, kde na ně čekaly tři uličky a oni omylem zahnuli do té špatné, ale jinak jim cesta ubíhala rychle a bez problémů.

„Harry, co je to támhle?“ špitla Hermiona po čtvrt hodině bloudění a ukázala prstem na otvor ve skále, v němž svítila malá svíce.

Spatřit něco takového uprostřed hromady skal v lese tak temném, že i ti nejodvážnější se sem neodváží vstoupit, bylo něco ohromujícího. Svíce zářila jemně, ale přesto dost silně na to, aby ozářila malou místnost uvnitř skály.

„Podíváme se tam,“ sdělil Harry a vydal se směrem k menší jeskyni. I se svými dvěma společníky vstoupil dovnitř a ocitl se v místnosti malé sotva pro dva lidi. Byla prázdná až na svíci, která s jejich příchodem pohasla a všechno kolem pohltila tma. „Lumos,“ zaskřehotali Harry s Hermionou unisono a jejich hůlky se rozsvítili jemným světlem.

„To je divné místo,“ zašeptal Solembum, když prozkoumal každý píď v té jeskyni. „Nic tady není, ale ve vzduchu se vznáší oblak silné magie. Cítím to, jako by kouzla prostupovala celou jeskyní.“

„Jsi si tím jistý?“ optal se Harry a kočkodlak přikývl. „Totiž, napadlo mě, jestli to náhodou nebude mít co dočinění s Voldemortem. On je nejspíš jediný, kdo o tom bludišti a oblouku ví, tedy s výjimkou Malfoye.“

„Proč s Voldemortem?“ nechápal Solembum a Hermiona najednou vypískla.

„No ovšem. Harry, tady by mohl být ukrytý další z jeho viteálů. Už jednou použil jeskyni, co když udělal něco podobného i tady?“

Její slova dávala smysl. Harry si pamatoval docela přesně, jak se loni s Brumbálem vydali na útesy, kde našli jeskyni s ukrytým medailónkem. Ten byl naneštěstí falešný a jejich cesta byla tudíž zbytečná. Co když ale to samé udělal tady?

„Měli bychom to prozkoumat,“ podotkl a všichni tři se jako na povel dali znovu do prohledávání oné místnosti.

„Jak jste se s Brumbálem dostali do té předchozí, Harry?“ zeptala se po několika minutách Hermiona.

„Museli jsme zaplatit krví,“ odvětil Harry.

„Krví?“ vyjekla kamarádka. „To je hrozné. Ale jak jste to udělali?“

Harry se obrátil směrem k ní, ale neodpověděl, poněvadž v tu chvíli ho něco napadlo. Bylo to přece tak jasné, proč si to jen neuvědomil dřív? Stoupl si k jedné stěně a hůlkou si způsobil ránu na levé dlani. Krví, která se náhle na jeho ruce objevila, potřísnil skálu a vyčkával, co se stane.

Skála ve vteřině zarachotila a po chvíli se v ní vytvořil otvor tak pro jednu osobu. Ačkoliv tomu ještě nikdo nemohl uvěřit, všichni vstoupili dovnitř. Další místnost byla prostornější, ale zdaleka nepřipomínala tu, kterou loni s ředitelem navštívil. Tady nebylo žádné podzemní jezero a ani ostrov, na kterém by byla nádoba s podivnou tekutinou, která uschovávala medailon. Nic takového.

„Harry, uprostřed něco je.“ Hermiona zatahala kamaráda za rukáv a odvedla jej až na konec jeskyně. Tam ležel na černé poličce obalené saténem malý zlatý šálek.

„Hermiono, to by mohl být ten šálek Helgy z Mrzimoru. Ten, který jsem viděl v Brumbálově myslánce.“ Srdce mu v tu chvíli udělalo kotrmelec a jeho končetiny se zachvěly. Nemohl uvěřit, že by se mu konečně podařilo najít nějaký viteál. Po ztrátě Roweniny hůlky už v to ani nedoufal, popravdě mu mysl zachvátily jiné starosti. Únos Ginny a elfské princezny Aimée a záchrana Coirana. Dočista zapomněl na svůj hlavní úkol, najít a zničit viteály.

„Tak si ho pořádně prohlédni,“ vyzvala jej Hermiona a posvítila na šálek svou hůlkou. Ten se v jejím světle rozzářil a odkryl znak malého jezevce, jenž do něj byl vyrytý. Studenti a dokonce i Solembum vydechli překvapením a Harry už na nic nečekal. Vztáhl k němu ruku a uchopil ho vítězoslavně do své dlaně. Tvář mu zdobil nezakrytý úsměv, který však neměl trvat dlouho.

Ten hřejivý pocit se vytratil ve chvíli, kdy se šálku dotkl. Celá místnost se rozzářila jasně červeným světlem, otvor ve skále zmizel a stěny se sami od sebe začaly pomalu přisunovat do středu místnosti. Byli v pasti.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia