Čt 24. října    slaví: Nina



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

28. Dračí Hory

Bradavičtí studenti společně s doprovodem putují dále k Dračím horám. Ubytují se v malém městečku, kde vyrůstal Eragon. Daryn jim vypráví svůj příběh, jak se stal správcem Ceunonu a jak se Perinnes zmocnil vlády. Když však dorazí do Dračích hor, jsou napadeni skupinou Galbatorixových vojáků. Musejí co nejrychleji proto najít Bránu do jejich světa.

 

Uběhl již měsíc, kdy se bradavičtí studenti dostali do Alagaësie. Listopad se přehoupl v prosinec a veškerou okolní krajinu přikryla bílá peřina. Studenti spolu s Darynem a Solembumem museli hledat cesty, kterými by se nejblíže dostali do Dračích Hor. Do jejich cíle zbývalo už jen pár dní a všichni byli promrzlý a unavení.

Každý večer museli najít bezpečný úkryt, který by je schoval před nezvanými hosty a okolní zvěřinou. Museli vybírat místo, které bylo z větší části obklopené vysokými stromy, aby je neprozradil stoupající dým a také nesměli zapomenou zahladit stopy, což v několikacentimetrovém nánosu sněhu byla přímo nadlidská síla.

Daryn se ukázal vskutku užitečný. Uměl perfektně lovit zvěř, takže o večeři měli vždy postaráno. Učil je, jak nejlépe vystopovat zajíce a jak se ubránit hladovějícím vlkům. Než se večer ukládali k spánku, ukazoval jim techniky zacházení s mečem. Každý z nich si našel kus klacku a Daryn je naučil, jak s nimi bojovat, kdyby je náhodou přepadli, protože od té nehody v Ceunonu už se nikdo z nich nepokusil použít svou hůlku.

„Jak je to ještě daleko?“ zeptal se Neville pátého dne, když prošli přes nějaké hory v údolí Palancar a mířili na západ.

„Řekl bych, že ještě tak tři nebo čtyři dny, podle toho, jak nám bude přát počasí,“ odvětil Daryn.

„A co se stane, až se do těch Dračích Hor dostaneme?“ připojil se Draco. „Vždyť ani nevíme přesně, co máme hledat.“

Darynův obličej potemněl a jeho oči se zatoulaly někam do dáli. Chvíli otálel, než na Dracovu otázku odpověděl. „Podle starých elfských legend by se tam měla nacházet nějaká Brána, která je průchodem do jiného světa, alespoň tak jsem to kdysi četl v prastarých svitcích. Vždycky jsem si myslel, že jsou to pouze legendy,“ odvětil Daryn zaujatý něčím v dáli.

„Brána?“ opakovala Hermiona a v očích jí plápolaly dychtivé ohníčky. „A nemohla by to být Brána do našeho světa, kterou se snažili vytvořit Ifaerdin s Rowenou?“

„Rowena?“ udivil se Daryn. „Mluvíš o princezně Rhöwaine?“ Jeho oči se nyní zavrtávaly do těch Hermioniných. V jeho výrazu byl znát údiv i překvapení.

„Kdo byla princezna Rhöwaine?“ zeptal se Harry.

„Byla to dcera krále této země. Je to už hodně dávno. Staré příběhy říkají, že když jí bylo pět, ztratila se. Nikdo ji nikdy nenašel. Otec ji hledal mnoho let a poté úplně zešílel. Vládu nad touto zemí převzal jeho bratr, protože král neměl jiné potomky, než svou jedinou dceru. Po smrti krále se však našli někde hluboko v lese zakopané ostatky malého dítěte a zlatý medailonek, který patřil matce Rhöwaine. Ale nebylo opravdu prokázáno, že by ostatky patřily přímo jí.“

„Zabili ji?“ zeptala se zděšeně Hermiona. „Kdo mohl něco takového udělat dítěti?“

„V této zemi je možné všechno, Hermiono,“ vstoupil jí do řeči Harry. „Vždyť i v našem světě se vraždí neviňátka, já a moje sestra jsme toho důkazem.“ Hermiona na něj upřela oči plné lítosti, zato Daryn nechápavě povytáhl obočí.

„Měl jsi sestru?“ zeptal se a nespustil zrak z Harryho očí. Jako by ho na nich něco upoutalo.

Harry přikývl a tiše zasyčel: „Zabili ji.“

„To je mi moc líto,“ odvětil Daryn, ale jeho oči se stále zavrtávaly do těch jasných zelených, které zdědil po Lily, své matce. Harry uhnul pohledem. Neměl rád, když se někdo takhle vpíjel do jeho očí, bylo to ještě horší, než kdyby mu civěl na jeho legendární jizvu ve tvaru blesku.

„Stalo se to, když nám byl rok. Kvůli jedné hloupé věštbě. Voldemort, tak se jmenuje ten černokněžník, kterého musíme najít a zmocnit se jeho draka, chtěl zabít jen mě, ale nakonec zabil mé rodiče i mou sestru a já jediný jsem přežil,“ vysvětloval bez dechu, v jeho hlase byla znát zloba a hořkost. „Teď je však řada na mě, abych pomstil svou rodinu, zachránil to, co mi vzal a konečně ho sprovodit ze světa, aby už nikdy nemohl nikomu ublížit.“

„Chápu tvé rozhořčení a slibuji, že budu bojovat po tvém boku, dokud nezvítězíš a neporazíš ho,“ řekl Daryn. „I já jsem přišel o ty, které jsem nejvíc miloval a to rukou Galbatorixe, sestra je jediná, která mi ještě zbývá. Vím, jak se cítíš. Ale máš taky mnoho přátel, kteří tě budou následovat až na konec světa, to je obrovský dar, Harry Pottere. Máš štěstí, že při tobě stojí.“

Harry se při jeho slovech obrátil na Hermionu, které se v očích tvořily slzy a jemně se pousmál. Nějaký ostrý předmět jej však bodl zezadu a to štěstí se vzápětí vytratilo. Vzpomněl si na Rona, jeho druhého nejlepšího přítele, který teď seděl v Bradavicích s ostatními studenty a Harryho kamarády a nejspíš už na ně zapomněl. Chyběl mu tady a litoval, že se spolu pohádali.

Když se obrátil na Hermionu, spatřil, jak jí slzy tečou po tváři. Odvrátila obličej, aby ji Harry neviděl. Nejspíš přečetla jeho výraz a také si na Rona vzpomněla. I když si nejspíš myslí, že to Harrymu uniklo, on věděl, že každou noc pláče a šeptá jeho jméno. Také ji nesmírně chybí, ale nedává to na sobě znát, když je s ostatními. Harry ji opravdu obdivoval, že se tak dokáže ovládat.

„No a co bylo dál s Rhöwaine?“ vyhrkl Harry přidušeným hlasem, když se přinutil odvrátit pohled od plačící kamarádky a změnit téma. „Říkal jsi, že našli její ostatky.“

„Ano,“ přikývl Daryn. „Králův bratr pomáhal při hledání své neteře a pokračoval v tom, i když jeho bratr zemřel. Její ostatky našli na úpatí lesa Du Weldenvarden. Prohlásili ji tedy za mrtvou a pohřbili k ostatkům její matky a otce.“

„Ale proč si tehdy nebyli jistí, zda je to ona?“ zeptal se Harry.

„Neřekl jsem, že by si nebyli jistí. Říkal jsem jen, že nemohli dokázat pravost jejich ostatků. Pokládali ji za Rhöwaine díky medailonu, který měla u sebe a taky ji pod tím jménem pochovali. Neměli nejmenší pochybnosti o tom, zda jsou to kosti mladé princezny. Ty pochybnosti se objevily až několik let poté, co byla pohřbena. Pověsti vypráví, že lidé občas zahlédli dívku v lesích Du Weldenvarden, která se Rhöwaine nesmírně podobala. I když to byla již mladá žena, měla tytéž aristokratické rysy a jasně modré oči jako mladá Rhöwaine. Některé legendy se zmiňují také o tom, že ji podle všeho našli Elfové a vychovali ji. Stala se jednou z nich.“

„A může to být pravda?“

„To nikdo, krom elfů, neví. Ale, jsou to přece jen legendy,“ namítl Daryn.

„Copak se legendy nezakládají na pravdě?“ promluvila Hermiona a rukou si osušila obličej. „U nás na hradě se taky o jedné mluvilo. Byla to legenda o Tajemné komnatě, kterou kdysi dávno nechal postavit sám Salazar Zmijozel a ukryl v ní netvora, a ta se o mnoho let ukázala být pravdivá.“

„Jsi chytré děvče,“ poznamenal s úsměvem Daryn. „Ano, některé legendy se opravdu zakládají na pravdě, ale dokud legendy neproměníš v historická fakta, zůstávají pořád smýšlenými báchorkami, které rodiče a prarodiče vyprávějí svým dětem před spaním.“

„Každopádně, Rowena byla čarodějka. Opravdu mocná čarodějka. Pocházela z místa zvaného Havraspár v našem světě a byla jednou z Velké čtyřky, co zakládala naši školu, Bradavice,“ pokračovala Hermiona. „Podle všeho byla ale ve styku s vaším světem. Zamilovala se do elfa jménem Ifaerdin, což je i podloženo důkazy. Spolu se snažili vybudovat Bránu, která by byla průchodem z vašeho do našeho světa. Nicméně, podle jejího deníku zemřela ještě dříve, než bránu mohli otevřít.“

„Tedy, alespoň jsme si to mysleli, dokud jsme se sem nedostali a nedozvěděli se o Coiranovi. Vypadá to, že jejich práce byla dokončena a oni Bránu opravdu vytvořili a podle Oromise by se měla nacházet v Dračích Horách,“ dořekl Harry.

Daryn byl ohromený tímto poznáním. „Takže to všechno je pravda?“ řekl s údivem. „Všechny ty legendy, které jsem za mlada čítával jsou pravdivé a ta Brána opravdu existuje?“

„Vypadá to, že ano,“ přikývl Harry. „A my ji musíme najít.“

Celé odpoledne projížděli kolem polí a luk a povídali si o možnostech které měli. Snažili si představit, jak asi může vypadat taková Brána, kterou hledají. Jestli bude stejná jako ten oblouk v Zapovězeném lese, nebo to bude obyčejný vchod ve skále. Bylo mnoho možností a na nich bylo, aby poznali tu správnou. Dostávali se stále blíž a blíž ke svému cíli.

Večer dorazili na rozlehlý kopec, odkud spatřili nádhernou krajinu, jakou Alagaësie nabízela. Všude kolem nich se rozprostírala jen kouzelná příroda, jakou bradavičtí studenti ještě neviděli. Dokonce i Draco Malfoy vypadal nadšeně i přes to, že si neustále stěžoval na podmínky, v jakých musejí cestovat. Harrymu však neušlo, že stížností začíná ubývat. Od doby, co opustili Ellesméru se Draco hodně změnil. Už se nesnažil ponižovat Nevilla a Hermionu a dokonce si ani nestěžoval, že je mu zima, jak tomu bylo ještě před týdnem. Byl daleko od vlivu svého otce a, jak Harry v duchu poznamenal, konečně v drsné realitě života.

„To je nádhera,“ řekl Neville a rozhlédl se po okolí.

„Krása,“ přidala se Hermiona a popojela k Harrymu. „V Bradavicích je krajina také úchvatná, ale s něčím takovým se to prostě nemůže srovnávat, co myslíš?“

Harry s úsměvem přikývl. Věděl, co má na mysli. Tohle bylo opravdu něco jedinečného. „Kde se dnes utáboříme?“ optal se Solembuma.

„Pokud budeme mít štěstí, tak se dnes vyspíte v měkkých postelích,“ vycenil na Harryho své bílé tesáky a rozběhl se z kopce dolů napřed. Leorin byl stále ještě na lovu hodně daleko od nich.

„Co tím myslel, pokud budeme mít štěstí?“ zeptal se nechápavě Draco.

„Kousek pod tímto kopcem je jedna malá vesnice. Říká se, že ji před lety přišli zničit královi vojáci a její obyvatelé byli donuceni své domy a pole opustit a odejít pryč. Podle vyprávění se přidali k Vardenům a teď bojují společně s nimi. Avšak nejsem si jist, zdali je opravdu vesnice opuštěná,“ vysvětlil Daryn.

„A je bezpečné tam jet?“ namítla Hermiona.

„Řekl bych, že dokud se tam nepodíváme, odpověď na tvou otázku nenajdeme,“ pousmál se a popohnal svého hnědého koně dolů z kopce a následoval Solembuma. Ostatní jej napodobili.

Vesnice nebyla daleko a když po příjezdové cestě došli až k ní, poznali, že je opravdu vylidněná. Dřevěné domky zely prázdnotou a některé byly napůl zbořené. Další byly zarostlé  keři a po dvou zbyly jen zničené trosky. Vesnička byla široko daleko jediná a vypadalo to, že její obyvatelé měli opravdu na spěch. V domech zůstaly ještě věci po předchozích majitelích a někde našli dokonce i staré potraviny, které byly skrz na skrz prolezlé zelenou plísní a všelijakou havětí.

„Fuj, to je ale smrad,“ poznamenal Draco a ucpal si nos. „Jsem rád, že máme své vlastní zásoby. Ve zdejší hospodě rozhodně večeřet nechci.“

„To je poprvé, co jsem od tebe slyšel vtip, Malfoyi,“ usmál se Harry a zavřel dveře od spíže, ze které se linul zápach zkaženého masa.

„Ještě jsi toho ode mě hodně neslyšel, Pottere,“ poznamenal Draco svým známým ledovým hlasem, ale Harry viděl úsměv,  rýsující se na jeho tváři. Oba dva vyšli z domu a připojili se k ostatním.

„Tak co jste našli?“ zeptal se, když spatřil Nevillův zelený obličej.

„Ani se neptej,“ špitla Hermiona. „Vzadu je několik uhynulých zvířat, tedy spíše to, co z nich zbylo, než se rozložily.“ Byla zelená stejně jako Neville a vypadalo to, že se musí hodně přemáhat, aby se nepozvracela.

„Není to hezký pohled, že?“ zazněl Darynův hlas, který se vysoukal z dalšího domu a v rukou třímal obrovský sud. „Tohle býval místní hostinec,“ vysvětlil jim a ukázal na sud, „no a tohle jsem tam našel. Je to několik let stará medovina. Tuším, že nám v noci přijde vhod. Ty nejkvalitnější zrají hodně dlouho a tahle,“ mlaskl a olízl si prst, „tahle bude opravdu skvělá.“

„To nepochybuji,“ řekl Draco hořce a s grimasou se odtáhl pryč.

„Ale no tak,“ poplácal ho Daryn po ramenou, „určitě ti zvedne náladu a zlepší žaludek. Takže,“ řekl ke všem přítomným a ukázal někam nahoru. „Najdeme si dům, ve kterém to nebude tak zapáchat a utáboříme se. Dnešní noc se nemusíme obávat dravé zvěře, která by nás mohla ve spánku napadnout. Tak pojďte,“ vyzval je a sám vedl svého koně nahoru po zasněžené cestě.

„Daryne, co je tohle za vesnici?“ zeptal se Harry.

„Jmenuje se Carvahall,“ oznámil Daryn. „A podle všeho zde vyrostl Eragon, to je další Dračí jezdec…“

„My víme,“ skočila mu do řeči Hermiona. „Známe Eragona. Byl dokonce už i v našem světě a zachránil nás před ohněm, když náš spěšný vlak do Bradavic napadl Coiran.“

„Aha, tak vy už se znáte i s Eragonem,“ hlesl Daryn potěšeně, „a co je to vlak?“ zeptal se nechápavě.

„To je dopravní prostředek v našem světě. Je to mnohem rychlejší, než na koni. Ujede mnoho kilometrů za pouhou hodinu,“ vysvětlovala mu Hermiona, zatímco došli k jednomu slušně vypadajícímu domu. Měl dvě patra a vypadal, že se o něj jeho předchozí majitelé dobře starali.

Vešli dovnitř. Podlaha v domě byla špinavá a všude kolem byly pavučiny. Po zemi se povalovaly různé věci, od oblečení, starého nábytku až po různé nářadí. Na některých místech byla podlaha pokryta mechem a v některých částech dokonce z prken trčely úponky rostlin.

„Vypadá to, že dům patřil místnímu kováři,“ podotkl Solembum, když si všiml nářadí na zemi. „Snad to nahoře bude vypadat lépe než dole.“

„Taky doufám,“ utrousil Draco a jali se prohledat i vrchní patro. Našli tam několik ložnic a až na prach a pavučiny vypadaly pokoje dobře.

Přetáhli si postele do jednoho většího pokoje, aby byli pohromadě a vybalili si věci na spaní. Daryn otevřel sud a každému nalil trochu medoviny do dřevěných hrníčků, které našel dole. Neopovažovali se rozdělávat oheň, aby je nikdo nespatřil. Podle Daryna bylo kousek na jihozápad větší město jménem Therinsford. „Tudy budeme projíždět pozítří,“ sdělil jim. K večeři spořádali několik konzerv, které jim přichystala Lianne a chléb, který byl již docela tvrdý, ale i tak jim přišel k chuti. Dokonce si pochutnali na medovině, kterou našel Daryn a opili se tak, že si Harry ráno vůbec nepamatoval, jak se v noci dostal do postele. Pamatoval si jen, jak s Darynem a Nevillem zpívali nějaké písně a pak se objal s Dracem Malfoyem. Ten spal jak zabitý ještě hodinu poté, co se Harry a ostatní ráno probudili.

„Páni, to byla ale noc,“ postěžoval si Neville a přidržoval si hlavu v dlaních.

„Ani nemluv,“ zasyčela Hermiona, která nejspíš zažila svou první opici. „Dnešní den bude příšerný.“

Harry se jen pobaveně usmál, když viděl své přátele v takovém stavu. Dnes mu Hermiona jeho opici nemůže vyčíst, jako to bylo tehdy v Ellesméře, pomyslel si s vítězoslavným úsměvem.

„V kolik budeme vyjíždět?“ zeptal se Daryna, jenž vypadal ze všech nejlépe a s pobroukáváním balil své věci.

„Jakmile budeme připraveni,“ odvětil. „Měli bychom se sbalit co nejrychleji, Solembum šel prozkoumat terén, kterým dnes půjdeme. Leorin se vrátí až k večeru, tou dobou bychom měli být v blízkosti Therinsfordu.“

„Je bezpečné jít kolem toho města?“

„Mnohem bezpečnější a rozhodně kratší, než kdybychom šli oklikou. Dnes mrzne, počítám, že mnoho lidí nebude vycházet ze svých příbytků, ale stejně si budeme muset dávat velký pozor.“

Za půl hodiny už se znovu vyhoupli do sedel a opustili liduprázdný Carvahall. Jak pravil Daryn, dnešní den bylo opravdu chladno. Mráz je štípal do tváří a zanedlouho měli ruce i nohy zmrzlé. Přestávky museli dělat o to častěji a aby se trochu zahřáli, byli nuceni rozdělat oheň, ačkoliv se tak vystavovali velkému nebezpečí. Prodírali se hustým nánosem sněhu a v několika případech museli dokonce sesednout a přebrodit se pěšky, aby nezapadli.

Cesta jim v ten den ubíhala kvůli počasí velice pomalu, takže se do blízkosti Therinsfordu dostali něco před půlnocí.

Promrzlí a vyčerpaní rozložili tábor a rozdělali oheň hluboko v lese, kde je nemohl nikdo spatřit. Od úst se jim linula pára a rty měli fialové od mrazu. Semkli se těsně k sobě kolem ohně a nechali plameny, aby jim olizovaly zmrzlé končetiny a navraceli jim zpátky cit.

Harry cítil, jak mu konečně projíždí tělem příval tepla. Po pár minutách u ohně mohl dokonce pohnout prsty na nohou.

„Bude i zítra takhle mrznout?“ Zeptal se drkotavě Draco.

„Zimy zde bývají kruté,“ prohlásil Daryn a přihodil chřastí do ohně. „A zpravidla i dlouhé. Domnívám se, že je to teprve začátek.“

„To myslíte vážně?“ zeptal se šokovaně. „Vždyť tu všichni zmrzneme.“

„Není to tak hrozné a navíc, už jsme skoro u cíle, ještě pár dní a budeme v Dračích Horách.“

„A co potom?“ přidal se Harry. „Nevíme, jak dlouho nám bude trvat, než najdeme to, co hledáme. Může to trvat další týden a to nemáme šanci přežít. I zásoby se nám rapidně snížily. Pokud nás nezabije počasí, zemřeme hlady.“

Daryn se pousmál nad Harryho postřehem. Otevřel několik konzerv a vhodil je do kastrolu zavěšeného nad ohněm, aby se jídlo ohřálo. „Máš pravdu, může to trvat ještě dlouho,“ připustil a zadíval se do dáli. „Ááá, skvělá zpráva, dnes nezemřeme,“ odvětil náhle a jeho tvář se rozjasnila.

„Co tím myslíte?“ zeptala se překvapená Hermiona, která se krčila u Harryho.

Daryn ukázal na malou tečku na obloze, která se rychle blížila. Za chvíli už rozpoznali dlouhá zelená křídla a pak se tvor snesl těsně před ně.

„Ahoj Leorine, měl jsi štěstí na jídlo?“

To ano. Našel jsem na louce stádo jelenů, kterému jsem nemohl odolat.Odvětil ke všem najednou. Cestou jsem zahlédl tábor Galbatorixových vojáků. Jsou nedaleko Therinsfordu víc na jih. Podle všeho mají namířeno k nám. Měli bychom to vzít víc na západ, abychom se jim vyhnuli.

„Jdou po nás?“ vyhrkl Harry. „A kolik jich je?“

Není to početný oddíl. Zhruba padesát pěších vojáků. Odvětil Leorin.Ale nebude snadné jim utéci. Pokud nezačne hustě sněžit, brzy objeví vaše stopy a ty už je k vám přivedou.

„To není dobré,“ řekl Daryn a o něčem horlivě přemýšlel.

„A co budeme dělat, pokud sněžit nezačne?“ zhrozila se vystrašená Hermiona.

„Musíme doufat, že se nám podaří jim utéct. Musíme se dostat do Dračích Hor co nejrychleji a najít Bránu. Padesát mužů sice není moc, ale ani málo. Ještě nejste tak zkušení, abyste je porazili a ty klacky místo mečů vám v boji budou k ničemu,“ řekl Solembum.

„No a co naše hůlky?“ pravil Neville.

Solembum ale rázně zakroutil hlavou. „To je vyloučeno. Není jisté, zda s nimi necestuje nějaký kouzelník a pokud ano, rozpozná vaší moc a může vás i zabít. Jste silní, to připouštím, ale proti kouzelníkům, kteří ovládají starověký jazyk, nemáte sebemenší šanci. Ovládne vaší mysl dřív, než budete moci zasáhnout.“

„Ale Harry se tomu ubránil,“ namítal Neville. „Přece svou mysl obrnil.“

„To ano,“ připustil Daryn. „Avšak nebylo to snadné a stačilo málo, aby jej Perinnes zcela ovládl a zabil. Neochránil bych všechny vaše mysli, je to příliš nebezpečné.“ Po téhle debatě se rozhodli, že hůlky opravdu nechají schované a budou se spoléhat na svou rychlost.

 

Další dny je štěstí doprovázelo, jako by jim sama příroda byla nakloněna a dopřála jim ohromnou spršku bílých vloček. Sněžilo hustě po celé tři dny a tak si mohli být jistí, že jejich stopy nezůstanou na zemi po dlouhou dobu. Leorin se odvážil vždy po pár hodinách sletět zpoza mraků dolů a podívat se, jak daleko jsou vojáci Království a informovat o jejich změnách směru Daryna.

Podle jejich nového přítele bylo zcela očividné, že je doprovází nějaký kouzelník, protože se k nim neúprosně blížili a věděli naprosto přesně, kam mají namířeno.

„Jsou jen pár hodin za námi,“ sdělil jim, když se konečně dostali k úpatím Dračíh Hor.

„Ale co když nás dohoní dřív, než stačíme najít tu Bránu?“ zeptala se Hermiona.

„Musíme doufat, že se tak nestane,“ odvětil Daryn. „Dračí Hory jsou rozsáhlé a nebezpečné. Kolují o nich strašlivé legendy a pokud jim tihle vojáci věří, neodváží se vstoupit do těchto míst.“

„Ale proč?“ zeptal se zjevně vystrašený Neville a očima těkal po hustém lese, který se teď čněl ve své plné kráse před nimi. Byl opravdu rozsáhlý a Harry si pomyslel, že najít Bránu v tomhle místě bude jako hledat jehlu v šopě od shora dolů naplněné senem. Les byl hustý a i přes poprašek bílé peřiny vypadal tmavý. Připomněl mu Zapovězený les, který se nacházel v blízkosti Bradavic. Jaká to ironie, odfrkl si. Dvě Brány, dva průchody, které dokáží přenést člověka z jednoho světa do druhého a obě jsou ukryty hluboko v černém a nebezpečném lese, kde se jen málo lidí odváží vstoupit.

„Říká se, že kdo do lesa vstoupí, ten už se z něj nevrátí.“

Neville se viditelně otřepal. V jeho očích se zračil strach a nebyl sto na tato slova ještě něco říci, jen se zavrtal více do sedla.

„Jaké nebezpečí se v tom lese podle legendy skrývá?“ přidal se Draco, v obličeji stejně zelený jako Neville.

Daryn se pousmál, když si oba dva změřil pohledem. „Jsou to jen legendy, chlapci. Každý les je ve své podstatě nebezpečný, nikdy nemůžete vědět, na jakou divokou zvěř narazíte nebo kde zapadnete. Nevěřím, že by zde žilo něco jiného, než v kterémkoliv jiném lese. Je nás více, nemusíme se bát.“

„Tak proč se podle vás budou bát vojáci, když les není nijak nebezpečný?“ ozval se nevrle Draco.

„Jsou to prostí lidé, hodně pověrčivý. Z těchto hor se nevrátilo už mnoho lidí a tito prosťáčci to přirozeně začali dávat za vinu těmto horám. Je jen velmi málo lidí, kteří tu vešli. Poslední zprávy říkají, že tudy prošla dokonce celá vesnice.“

„Vesnice?“ opakoval Harry.

„Ano, skoro celá vesnice i se svými věcmi a dobytkem,“ opakoval Daryn. „Byli to právě Carvahallští, kteří se rozhodli podstoupit to riziko a přejít přes tyto hory. Chtěli tak uniknout Království a věřili, že zde budou víc v bezpečí, než kdekoliv jindy.“

„A přešli ty hory?“ zajímala se Hermiona. Pomalu se blížili k prvním jehličnanům, které je vítaly na jejich dlouhé cestě.

„Jistě, vždyť jsem vám vyprávěl, že se podle všeho přidali k Vardenům a nyní bojují po jejich boku proti Galbatorixově tyranii. Nicméně, nikdo s jistotou netuší, že přešli právě přes tyto Dračí Hory.“

„Tak to máme obrovské štěstí,“ zaironizoval Draco Malfoy.

Všech pět tedy vjelo do útrob černého lesa, kde je čekal nelehký úkol. Najít Bránu do jejich světa dřív, než Galbatorixovi vojáci najdou je. Projížděli velmi pomalu přes nános sněhu a prodírali se skrz úzké uličky mezi stromy, jejichž větve sahaly tak nízko, že museli každou chvíli sesednout z koně, aby pod nimi prolezli.

Nebyla to lehká cesta. Před nimi se objevovalo stále více překážek, ať už nízké větve, husté stromy v těsné blízkosti u sebe či rokliny, které museli obcházet a které byly vzhledem k nánosu sněhu sotva viditelné. Nejednou se stalo, že někdo z nich zapadl, což jejich cestu ještě zpomalovalo.

„Jsou nějaké nové zprávy od Leorina?“ zeptala se Hermiona.

„Prozatím žádné, vojáci jsou jen hodinu od lesa, takže za chvíli je můžeme čekat a Leorin zatím neobjevil nic, co by se podobalo Bráně,“ odpověděl Daryn.

Leorin létal těsně nad korunami stromů a snažil se zahlédnout něco, co by mohlo být průchodem do jiného světa. Les byl obrovský několik set kilometrů a jeho schopnosti se teď velice hodily. On viděl z výšky mnohem víc, než oni mohli spatřit ze svých sedel.

Uběhlo již několik hodin. Začalo se smrákat a les už tak dost tmavý začínal ještě tmavnout a za chvíli už nebylo vidět skoro nic. Vojáci už se museli dostat k úpatí lesa a oni netušili, zda se odvážili do Dračích Hor vstoupit, nebo prostě čekají, že v noci vyjdou a odevzdají se jim. Leorin se snesl dolů na menší palouček a připojil se k nim. Noc se již snesla úplně a byli tudíž nuceni se utábořit a počkat na východ slunce, aby mohli pokračovat v hledání.

„Leorine, viděl jsi vojáky vstoupit do lesa?“ zeptal se Harry s nadějí, že se obrátili a uprchli.

Bohužel, maličký. Neviděl jsem vůbec nic. Létal jsem na opačné straně a snažil jsem se najít tu Bránu, naneštěstí ani zde jsem neměl úspěch,odpověděl sklíčeně.

„Škoda,“ řekl Neville. „Myslel jsem, že už dnes budeme doma.“

„To si ještě chvíli počkáš, Longbottome,“ zašeptal Draco, který se krčil pod jedním stromem obalený do přikrývky.

„Dnes večer budeme raději hlídkovat. Nemůžeme spát všichni, když nás stopují vojáci. Musíme se rozdělit, vezmu si první hlídku,“ navrhl Daryn a sedl si na okraj hluboké prolákliny.

Utábořili se na vrcholku nějaké skály, ve které našli menší jeskyni, kde byli chráněni proti dalšímu přívalu sněhu a kde měli celkem široký rozhled, takže pokud by je navštívili vojáci, uvidí je přicházet a budou mít možnost utéct.

Noc strávili bez ohně, protože kouř by je prozradil a tak skoro celou noc probděli, jak se klepali zimou. Po Darynovi si vzal hlídku Neville a po něm Draco. Harry si všímal změny v chování těch dvou. Už nebyla poznat ta nenávist, která mezi nimi vždy panovala. Jak spolu prožívali tato dobrodružství, poznávali se blíže a ačkoliv se to nedá nazvat přátelstvím, alespoň se k sobě začali chovat slušně a dokonce si po cestě povídali. Nenadávali si a neponižovali se navzájem. Nyní pluli na stejné lodi a oba si to zjevně uvědomovali. Bylo zvláštní vidět spolu Draca Malfoye a Nevilla Longbotoma, jak si vyprávějí historky z dětství. Harry jen doufal, že tohle není jen sen, ze kterého se za chvíli probudí a bude ve své ložnici s nebesy. Takhle se celá věc značně ulehčila a věřil, že Draco jim může být ještě hodně užitečný.

Ráno se vydali na cestu hned s prvními paprsky slunce. Nebyl čas otálet a vyspávat, vojáci už mohli být blízko.

Harry popohnal svého koně a dojel blíže k Darynovi. Byl s ním na cestě už skoro dva týdny, ale stále si připadal, že o něm vůbec nic neví. Chtěl by se dozvědět více. Proč se vydal na cestu s nimi a pomáhá jim?

„Daryne?“ začal Harry a držel krok s jeho koněm. „Kdo vlastně jsi?“ zeptal se tak, aby to nevypadalo příliš troufale a aby ho neurazil.

Muž vzhlédl a zadíval se do jeho zelených očí. Opět se v nich snažil něco vyčíst a propaloval ho svým pohledem, až Harry sklopil zrak. Poté odpověděl: „Jsem váš přítel a snažím se vám pomoci,“ odvětil s klidem.

„Ne, to jsem neměl na mysli,“ odbyl jej Harry. „Chtěl bych vědět, kdo jsi ve skutečnosti, něco o tvém životě, co jsi dělal, prostě něco z tvé minulosti.“

„To je příliš mnoho otázek, Harry,“ utrousil Daryn, neznělo to však nepřátelsky, spíše smutně. „Nemohu ti říct vše. Střežím tajemství, které nemohu jen tak na potkání vyzradit. Řeknu ti tedy jen to, co podle mého názoru vědět smíš.

Moje rodina byla velmi chudá. Má matka zemřela krátce poté, co přivedla na svět mou sestru Lianne. Vyrůstali jsme jen s otcem. Rok po její smrti, když mi bylo třináct let, jsem potkal jednoho vynikajícího šermíře. Vyučoval mě a naučil mě vše, co uměl on sám. Dokonce i kouzla. Byl chytrý a velmi zdatný. Několik let jsem byl v jeho službách. Peníze, které jsem vydělal, jsem posílal sestře a otci. Svou prací jsem je dokázal uživit a dokonce jim dopřát i něco víc, než na co byli zvyklí. Domů jsem se vrátil pár měsíců poté, co zahynul Liannin manžel a už jsem zůstal s ní, abych ji chránil.

Vrátil jsem se však jako jiný člověk. Odešel jsem chudý a do rodného Ceunonu jsem se vrátil jako Daryn, kníže z Veallyru. Je to dlouhá historka, jak jsem k tomuhle titulu přišel, ale už jsem nebyl ten malý chudý chlapec z pochybné čtvrti, ale vážený a vzdělaný muž, který budí respekt. Několik let jsem střežil naše město, byl jsem jeho správce do doby, než tam Galbatorix poslal Perinnese. Střetl jsem se s ním hned prvního dne, kdy dorazil. Tušil jsem, že jeho rukou bude městu vládnout tyranie a chudoba se opět navrátí do ulic. A stalo se, sám jsi to viděl,“ podíval se na Harryho a ten přikývl. Ještě teď měl v živé paměti ty otrhané, špinavé muže, ženy a plačící děti.

„A co se stalo pak?“ zeptal se.

„Perinnes se chopil vlády nad městem, pozvedl daně a lidem začalo kruté období. Chtěl jsem odejít, avšak nemohl jsem jen tak připustit, aby zničil moje město. Snažil jsem se jej chránit ze všech sil a tím jsem si jej poštval proti sobě. Ani netuším, jak jsem mohl přežít tak dlouho. Myslel jsem si, že mě nechá popravit hned při první příležitosti. On však věděl, co jsem zač a jaké mám schopnosti, tak se mě pokusil naverbovat do jeho služeb. Byl ke mně laskavý, ale med, který mi mazal kolem pusy byl až příliš jedovatý. Jeho nabídku jsem odmítl, přirozeně. Raději bych zemřel, než být ve službách Galbatorixových.“

„Pokusil se tě zabít, když jsi odmítl?“ pronesl Harry.

„Ne, myslím, že strach mu něco takového nedovolil.“

„Strach?“ zeptal se udiveně Harry. „Vždyť je spiklencem Galbatorixe. Má moc a je silný, tak čeho se může bát?“

„To ano, ale já jsem byl velmi vážená osoba ve městě. Lidé mě měli rádi a kdyby mě zabil, město by se vzbouřilo a to on ani Galbatorix nechce. Musí si získat jejich důvěru, aby město chránili před vpádem Vardenů a nepřidali se na jejich stranu. A musím přiznat, že mu to jde vskutku dobře. Umí být velice přesvědčivý,“ v jeho hlase zazněl podtón odporu a nenávisti.

„A lidé mu uvěřili? Nesnažili jste se proti němu vzbouřit?“

„Kromě mě nikdo netušil, co je Perinnes zač. Masku, kterou ze začátku nasadil, nikdo neprokouknul. Snažil se všem vlichotit a získat si jejich přízeň. Šlechta je mu doteď příliš nakloněna a drží s ním za jeden provaz. I díky ní je chudoba tak znatelná v Ceunonu. Jsou to většinou lakotní lidé a pokud si mohou nasbírat do kapsy, nebudou proti Perinnesovi zbrojit,“ vysvětlil mu Daryn.

„To je hrozné,“ vyhrkl Harry. Takovou bídu ještě neviděl. Rád by pro ně něco udělal, ale netušil co, snad jen zachránit Coirana, Aimée a tím dopomoci ke svržení krále Galbatorixe.  

„To ano, jsou to hrozné časy, ale pevně věřím, že se všechno v dobré obrátí,“ pousmál se a oba dva pokračovali v prohledávání lesa.

Byl už skoro večer, když zaslechli šramot kousek od nich. Nejdříve si mysleli, že je to jen nějaké zatoulané, hladové zvíře, ale šelest nabírala na intenzitě a přibližovaly se k nim podivné stíny. Nebyly slyšet žádné hlasy, ale všem bylo jasné, kdo by to mohl být. Čekali je, ale báli se chvíle, kdy se střetnou. Utvořili hlouček uprostřed, aby byli pospolu a mohli se lépe bránit. Neměli žádné zbraně, krom nádherného meče s rubíny knížete Daryna, a tak uchopili první věc, kterou na zemi našli.

A pak se zpoza nejbližšího stromu přihnal voják, chňapl svou rukou po Dracovi, který se neudržel v sedle a spadl přímo na něj. Chvíli spolu zápolili, přičemž oba dva dostali rány klackem, který Draco držel v ruce, až se nakonec zmijozelák vrávoravě vyhoupl na nohy a dal se na útěk. Voják okamžitě za ním.

„Co budeme dělat?“ vykřikla vyděšená Hermiona a chytila se Harryho ruky. „Zabijí nás.“

Ve chvíli, kdy vyslovila poslední slova, prosvištěl kolem její hlavy šíp a zabodl se do nejbližšího stromu za ni. Neville vypískl a Darynův kůň, který nepocházel z ušlechtilého plemene z lesů Du Weldenvarden, se splašil a jal se zběsile kličkovat mezi stromy pryč i se svým vzpouzejícím se jezdcem.

„Utíkejte!“ poručil Harry a sám popohnal svého Anwona k útěku. Všichni se rozprchli na jinou stranu a snažili se vojákům ujet. Jejich koně rozuměli každému pokynu, byli rychlejší než vojáci a kolem stromů kličkovali s elegantní lehkostí. Solembum se přeměnil do své kočkodlačí podoby a rozběhl se za Hermionou a Nevillem. Leorin už nejspíš zaslechl ten rozruch a nyní se snažil vyrvávat kmeny ze země a házet je po vetřelcích, přičemž zuřivě chrlil oheň, jen Draco Malfoy už byl ten tam. Jeho kůň utekl okamžik po té, co se dal Draco na úprk.

Anwon Harryho nesl, jako by byl pírko a utíkal jak nejrychleji mohl. Několikrát uslyšel svist šípu, které Harrymu létaly kolem hlavy, avšak kůň vždy v poslední chvíli uhnul stranou, takže žádný jej ani neškrábnul. Vojáci, kteří je na něj vystřelovali, měli opravdu výdrž. Drželi se jim v patách a z hrdel jim vycházel srčivý zvuk, jak se snažili polapit dech.

„Nám neutečeš, chlapečku,“ zařval jeden z nich a čepel jeho meče se zaleskla, jak jím zakroužil nad hlavou.

Anwon zrychlil. Proháněl se jako vítr temným lesem, nad kterým se již snesla noc a i přes tmu do ničeho nenarazil.

Po deseti minutách zastavil a Harry se tak mohl porozhlédnout kolem sebe. Všude byla tma a ticho, nejspíš se jim podařilo vojákům ujet, pomyslil si. Anwon se opět pohnul a pomalými krůčky procházel kolem stromů. Svaly měl napnuté a Harry cítil, jak se zvíře pod ním chvěje, i pro něj to musela být velká zátěž.

Dalších deset minut jeli v tichosti. Harry se snažil zahlédnout někoho ze svých kamarádů, ale bez úspěchu. Byl tam sál. Napínal uši, jestli někde v dáli neuslyší rachot boje, avšak nic neslyšel, dokonce ani Leorina. A pak jej někdo chytil za ruku.

S hlasitým výkřikem sebou škubl a v momentě sletěl z koně. Rozplácl se na zemi a tápal ve tmě po vojákovi, který ho chce zabít. Zahlédl stín hned vedle sebe a skočil po něm hlava nehlava. Voják se svalil na zem a Harry mu stiskl hrdlo. Slyšel syčivý chrapot, který vycházel z jeho hrdla, ale nebral to v potaz. Bál se, že když povolí, voják ho zabije a proto v tisku nepolevil.

Trvalo dlouho, než si uvědomil, že to vůbec není voják. Jak se zděšením zjistil, málem se mu podařilo uškrtit Draca Malfoye. Okamžitě jej pustil a vyskočil na nohy.

„Zbláznil ses, Pottere? Málem jsi mě zabil,“ vyjel na něj zmijozelák přidušeným hlasem, ještě stále se snažil najít ztracený dech.

„Omlouvám se, v té tmě jsem vůbec nic neviděl. Myslel jsem, že jsi jeden z těch vojáků. Proč jsi nezavolal? Hrozně si mě vylekal.“ Harry mu pomohl vstát.

„Bojím se každého hluku v tomhle lese,“ vyštěkl Draco. „Nechtěl jsem přivolat ještě někoho.“

„Kam zmizel ten voják, který tě pronásledoval?“ zeptal se Harry.

„Spadl do nějaké jámy kousek odtud. Asi bude mrtvý, protože se z ní vůbec nic neozývá a já v té tmě vůbec nevidím, kde je.“

Harry si po jeho slovech oddechl. „Ještě, že tak.“

„Ale něco jsem našel,“ špitl Draco s vítězoslavným nádechem. „Pojď, je to támhle.“ Ukázal na nedalekou skálu a chytl Harryho za rukáv. „Tak pohni sebou, Pottere.“

Harryho ho následoval a v hloubi duše doufal, že to bude Brána. Pořád se však ohlížel, zda někde neuvidí nějaký stín. Anwon cupital vedle něj a jak si všiml, nebyl sám. Doprovázel jej Sywiel, Dracův kůň.

Malfoy ho zavedl k vysoké skále, ve které byl průchod tak malý, že se museli soukat za sebou. Prošli několika uličkami, které připomínaly rozsáhlé bludiště a pak se Draco zastavil.

„No, co tomu říkáš?“ usmál se a ukázal na obrovský oblouk, který stál uprostřed malého místa, jenž bylo ze tří stran obehnané vysokými skalními zdmi. „Myslím, že jsme to konečně našli.

Oblouk byl vysoký asi čtyři metry a celý z kamene. Byly na něm vytesané nějaké znaky, které se podobaly starověkému jazyku, přesně tak, jak je Draco popsal v Ellesméře.

„Je to přesně ten, který jsme s Pánem zla navštívili v Zapovězeném lese,“ vysvětlil mu a popošel blíže.

„Ale, jak jsi ho tu našel?“

Harry nemohl uvěřit vlastním očím. Konečně stál před Bránou, kterou Rowena a Ifaerdin vytvořili a která je všechny zavede do jejich světa. Už se konečně dostane tam, kam patří, za svými přáteli, za svou láskou, kterou musí vyrvat z Voldemortových spárů.

„Viděl jsem tu skálu a chtěl jsem se někde schovat. Pak jsem spatřil tu škvíru a protáhl se dovnitř. Je to hodně podobné tomu bludišti v Zapovězeném lese a tak jsem si to tu chtěl trochu omrknout,“ odvětil a stále se usmíval.

„A kde zůstali ostatní?“

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia