Út 29. září    slaví: Michal



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

27. Daryn a Lianne

Když Harry se Solembumem nakupovali zásoby, zatarasili jim cestu vojáci. Avšak po dlouhém boji na Harryho mysl zaútočí silná osoba a mučí jej. Nechá se ovládnout a chystá se splnit příkaz svého nového pána. Na pomoc mu přijde Daryn, který společenstvu i se svou sestrou Lianne pomůže dostat se z města a společně s novým členem se vydávají do Dračích hor.

 

Muži si stoupli před ně se samolibým výraz a vytasenými meči. Kolem nich se shluklo pár přihlížejících obyvatel Ceunonu a zmateně koukali.

„Jste cizinci, že?“ optal se ten menší. Harry si všiml, jak Solembum vedle něj přikývl a tiše zasyčel.

„A co pohledáváte v tuto pozdní dobu v Ceunonu? Jste nějací Vardenští špehové?“ zachraptěl druhý  a stiskl rukojeť svého meče.

„Jsme pouze dva unavení pocestní. Jedeme navštívit rodinu do Gil´eadu. Pocházíme z menší vesničky více na severu,“ odvětil Solembum co nejlaskavějším tónem a snažil se zakrýt bílé špičáky.

„Takže do Gil´eadu, jo,“ pousmál se druhý muž. „A za rodinkou. Hm a není to náhodou jinak? Nepatříte k těm vlastizrádcům, kteří ničí města našeho království? Chcete zničit naše město, jak jste to nedávno udělali z Feinsterem?“ rozkřičel se, až se několik kolemjdoucích překvapeně zastavilo a přidalo se už k tak početné skupince přihlížejících.

Vytáhni si hůlku a měj ji připravenou, ozvalo se Harrymu v mysli. Učinil tak se zatajeným dechem a nespouštěl oči z nablýskané ocelové čepele, která byla jen pár centimetrů od jeho obličeje.

„Měli bychom je zavést za Trevorem, ten bude vědět, co s nimi,“ usoudil druhý a chystal se snížit vzdálenost mezi ním a Solembumem, avšak než se stačil pohnout, kočkodlak se změnil do své kočičí podoby a vystřelil vpřed. Překvapený muž nestačil zareagovat a kočkodlak mu skočil přímo do obličeje, kde mu vydrápal obě oči.

Muž se v bolestivé agónii sesul k zemi a zakrýval si dlaněmi zkrvavené oční důlky. Z jeho hrdla se linul uši drásající skřek, který procházel každičkou skulinkou Ceunonu a přivolával další a další vojáky k onomu místu.

„Máme problém“ probral se Harry z děsivého transu, násilím odpoutal oči od zohaveného vojáka a ukázal Solembumovi další četu vojáků, která k nim mířila od severu. Přicházelo jich stále víc a víc a oni se dostávali do větší pasti, ze které jen stěží uniknou.

„Postarej se o ty vzadu, ať máme nějakou únikovou cestu,“ zakřičel Kočkodlak a pustil se do boje s dalšími vojáky.

Harrymu se zamžilo před očima. Už několikrát stál tváří v tvář nepříteli a bojoval na život a na smrt. Ale tohle bylo úplně jiné. Stál uprostřed středověkého města a kolem nich probíhal boj s meči, jejichž řinkot se nesl celým městem. Nebyl s to se pohnout, jen sledoval Solembuma, jak drápe další párek mužů, kterým odkapávala krev z obličeje.

Tak už se sakra pohni, Harry!zaječel kočkodlak. Harry zamrkal, vytasil svou hůlku právě ve chvíli, kdy k němu dorazili vojáci a rozmáchli se meči a hlasitě zakřičel první zaklínadlo, na které si v tu chvíli vzpomněl: „Impediamenta“. Paprsek jasného světla vyletěl z  hůlky a mířil na vojáky v přední linii. Asi čtyři to odrazilo dozadu, kde se sesuli podél zdi kamenného domku a zůstali ležet.

„Čaroděj, je to čaroděj,“ vykřikla jedna žena strachy a dala se na útěch postraními uličkami. Ostatní obyvatelstvo ji zběsile následovalo.

To bylo dobrý, pochválil ho Solembum. Ale teď se koukej sebrat a odzbroj ty ostatní vojáky, nějak se to tu jimi začalo hemžit. Harry si opravdu všiml, že vojáků stále přibývá. Pokud to tak půjde dál, jeho kouzla je přede všemi neochrání. Opět tedy napřáhl ruku, ve které svíral hůlku a vykřikl další zaklínadlo. Dva vojáky spoutal provazy a dalšího vymrštil do vzduchu a když spadnul na zem, neopomenul s sebou vzít k zemi další dva kolegy, kteří stáli pod ním.

Solembum se opět proměnil v chlapce a v obou rukách teď svíral dva meče, které si vypůjčil od padlých vojáků. Harry si pomyslel, že na tak malého chlapce má obrovskou sílu a umí se perfektně ohánět mečem. Porazil několik dalších vojáků, kteří lehli mrtví k zemi. Jak to vypadalo, kočkodlak neměl problémy se zabíjením lidí a jak se krev kupila na zemi, Harrymu se zvedal žaludek. On dával raději přednost omračování a spoutání před krveprolitím.

Za malou chvíli už vojáků ubývalo. Mnoho z nich leželo na hromadě před obchodem, kam je Harry deportoval poté, co se mu je podařilo omráčit. Pár jich zůstalo ležet na zemi a někteří se dokonce dali na úprk, což oběma vyhovovalo.

„Cha, utíkají. Měli bychom toho využít a zmizet, než se vrátí,“ podotkl Solembum a zazubil se.

V té chvíli se však městem rozlehl hrubý mužský hlas: „Uzavřete bránu. Město bylo napadeno. Všechny ženy a děti zůstanou ve svých příbytcích, ostatní muži schopní boje a vojáci se dostaví k hlavní bráně, aby pomohli ochránit naše město.“ Hlas odezněl a Harrymu se podlomila kolena. Jak se pro všechny Merlinové předky dostanou ven z města?

„Musíme se dostat ven jinudy, bránou už to nepůjde,“ špitl Solembum a zatáhl Harryho do postraní uličky. Viděli její obyvatelé, jak spěšně zacházejí do svých domků a přibouchávají okenice.

„Ale říkal si přece, že jiná cesta, než hlavní bránou, z města nevede,“ vyděsil se Harry. Myslel si, že jsou ztraceni, že nic horšího už je v Alagäesii potkat nemůže. V tu chvíli však ještě netušil, jak moc se pletl. Jakmile prošli onou uličkou a schovali se do temného rohu, Harryho hlava z ničeho nic explodovala. Jakoby do jeho mysli naráželo tisíce ostrých jehliček. Neviděl vůbec nic, před očima měl temno a v uších mu začalo zvonit. Zapomněl na skutečnost kolem něj a upadl na kolena, hlavu si přidržujíce v rukou.

Bylo to nesnesitelné. Necítil nic jen ostrou bodavou bolest, která se stále stupňovala. Po chvilce se neudržel a slyšel svůj vlastní hlas, který se rozezněl po celém městě. Dokonce si nebyl vědom ani toho, že Solembum teď klečí u něj a něco křičí. Připadal si jako pod kletbou Cruciatus. Jako by se vrátil v čase na starý hřbitov a čelil Voldemortovi a jeho Smrtijedům.

Měl pocit, jako by to trvalo celou věčnost, avšak po chvilce bolest oslabovala a do jeho mysli se vkradl ten samý hlas, který před chvíli varoval město před zběhy. Něco mu našeptával, ale on mu nerozuměl. Byl tichý a nezřetelný a dokonce ani nemluvil jejich jazykem. Pak uslyšel další hlas, byl mu povědomý, jako by ho už někdy slyšel. Byl stejně tichý, jako ten předchozí, ale přes to o něco zřetelnější. Začal se na něj soustředit. Všechny své zbylé síly usměrňoval jen na ten jeden hlas.

Obrň svou mysl, Harry…Cože? Co to říká? Musíš obrnit svou mysl. Zastav ho... Co že mám udělat? Koho mám zastavit? To jsi ty, Solembume? Zastav ho, zastav ho… Hlas nyní doslova řval, ale Harry ho stejně neslyšel. Připadalo mu to, jako by na něj někdo hulákal z velké dálky a vlny jeho frekvence se ztrácely v poryvu větru. Nechápal, co po něm chce. Koho má zastavit? Vždyť tu nikdo není, nemá koho zastavovat. A pak uslyšel ten první hlas. Přibližoval se a byl stále zřetelnější, zatímco hlas Solembuma slábl, až nakonec utichl.

Mluvil na něj jazykem, kterému nerozuměl. Připadalo mu to jako starověký jazyk, ale nebyl si jistý. Slyšel ho jen párkrát u elfů. Něco mu však napovídalo, že by jej neměl poslouchat. Ale nedokázal ho setřást. Ten hlas ho zcela pohltil. Poté v těle pocítil příval horké vlny. Jeho zrak se začal zlepšovat a on mohl konečně spatřit ulici, na které se nacházel. Aniž by to zaregistroval, postavil se na nohy a rozhlédl se kolem.

Spatřil Solembuma krčícího se u jednoho rohu jak se na něj s hrůzou kouká a cení své bílé tesáky. Jakmile na něj zaostřil, vzedmula se v něm vlna nenávisti. Měl chuť ho zabít, roztrhat na kusy toho malého kočičího kluka. Nevěděl, proč něco takového cítí, vždyť Solembum byl přítel. To však bylo minulostí. Nyní věděl, že ho musí zabít, protože jinak by zabil on jeho. Musí ho zničit a to hned. Kočkodlak začal prskat kolem sebe a v mžiku se opět proměnil do kočičí podoby. Harryho ta proměna nevyvedla z míry, naopak. Pousmál se a začal se k němu přibližovat. Cítil v sobě další příval energie, která mu dodávala sílu. Věděl, že to dokáže, že ho porazí a zabije.

Hlas mu opět něco našeptal a ačkoliv nerozuměl jeho řeči, věděl přesně, co po ně chce. Pozvedl svou hůlku a namířil ji na něj. Stále se usmíval a postupoval blíž a blíž. Kočkodlak se znovu pokusil o spojení s jeho myslí, ale Harry to nedovolil. Jakmile ucítil jak se přibližuje, uchytil ji. Chvíli ji mučil, a pak ji silně udeřil, na což se Solembumova mysl zděšením stáhla zpět.

„Mě neporazíš,“ zašeptal Harry a pousmál se. „Jsem silnější než ty. Učil jsem se od toho nejlepšího z nejlepších. Zabiju tě a pak zabiju i toho kluka,“ zahřměl hlas z Harryho úst, jenž mu nepatřil, ale Harrymu to bylo úplně jedno. Měl svůj úkol a to bylo na prvním místě.

„Harry bojuj s ním. Musíš to zkusit, nevzdávej se. Ty jsi silnější než on, jsi mocný kouzelník. Vyžeň ho ze své mysli.“

Harry se znovu pousmál, pozvedl hůlku a vyřkl kletbu Cruciatus. Kočkodlačí tělo se začalo zmítat v bolestivé agónii, kterou ještě nikdy předtím nezažil. Kroutil se na zemi a syčel bolestí. Harry jej sledoval s pobaveným výrazem na tváři. Ukončil kouzlo a začal se smát. Jeho smích se rozléhal po celé ulici, ale nikde nebyla ani noha. Obyvatelé města se krčili ve svých domech a ani nevyhlédli, co že se to děje v jejich ulici. Byl tam jen on a ten vlastizrádce, který pomáhá Vardenům v boji proti Království. Tahle skutečnost v něm zvedla další vlnu nenávisti vůči tomuhle stvoření a on vyslal kletbu ještě jednou. Solembum už ani nenaříkal, jeho tělo se vzneslo do vzduchu a bezvládně sebou třísklo o protější zeď, po které následně sklouzlo a zůstalo ležet.

Aniž by si ho všiml, otočil se a vydal se ulicemi dál. Věděl přesně, kde je a kam má namířeno, ani jedinkrát se nezastavil a nezabloudil. Všechny cesty byly vylidněné, nepotkal žádného vojáka ani obyvatele města. Kráčel pomalu s hůlkou napřaženou několik minut, než došel do samého středu města, kde se tyčil vysoký kamenný chrám. Postavil se před dvojité dřevěné dveře a vyčkával dalšího rozkazu svého nového pána.

Jakmile si stoupl před dveře, sami se se skřípavým zvukem otevřely. Chtěl jít dovnitř, jak mu velel hlas v jeho mysli, ale zarazil se. Něco mu ještě stálo v cestě, něco, co by mohlo zmařit všechny pánovi plány. Poslechl rozkaz a otočil se zády ke dveřím. Nebyl tam sám, před chrámem stála ještě jedna postava s kápí přes obličej. Harry neměl ani ponětí, kdo to je a jak je pro pána nebezpečný.

„Nedovolím ti vstoupit do toho chrámu, Perinnesi,“ pronesla postava klidným hlasem a ani se nepohnula. „Takové zvěrstvo ti neprojde.“

Harry vycenil zuby. „A jak mi v tom zabráníš, Daryne?“

„Ten chlapec ti nepatří. Pusť jej a bojuj semnou, jestli máš odvahu,“ řekl muž v kápi.

Harry se mu vysmál a stiskl svou hůlku. „Odvahu? Mám víc odvahy než ty rozumu, Daryne. Jak si vůbec můžeš myslet, že bys mě porazil? Mě, učence samotného krále?“ vzepjal hruď.

Daryn neodpověděl, místo toho se mu zadíval do očí. Nato Harry ve své mysli pocítil další tlak. Chtěl tomu zabránit, jako to udělal Solembumovi, ale tahle mysl byla silnější. Uchopil ji a zmáčkl, nic se však nestalo. Mysl chvíli bojovala a pak se probila až za Harryho hradby. Musíš s ním bojovat chlapče. Pomohu ti. Zašeptal melodický hlas, který byl tak zřetelný, jako hlas jeho pána. Musíš jej vypudit ze své mysli dříve, než tě zabije. Harry pocítil příval zděšení. Nebyl to pocit jeho pána, ale jeho vlastní pocit. Cítil, jak se chvěje, jak mu hlava třeští a oči opět propadají do temnoty. Ale jak to mám udělat? Jak se mám proti němu bránit. Zašeptal strachy. Obrň svou mysl hrubými zdmi tak, jak to udělal Perinnes. Soustřeď se na jedinou věc či okamžik ve tvém životě. Dost silnou na to, aby dokázala ustát i nápor zvenčí. Obrnit mysl, obrnit mysl… opakoval si Harry v duchu a pátral ve vzpomínkách, aby našel tu nejsilnější z nich.

Smích však projel jeho myslí dříve, než mohl něco udělat. Nepomůžeš mu. Je v mé moci. Je předurčen k smrti. Harry se zachvěl. Tentokrát rozuměl každému slovu. Ten cizí hlas mluvil jeho jazykem. Takže opravdu zemře? V Alagäesii, v zemi tak vzdálené té jeho. Nepřestávej pátrat v mysli, chlapče. Zakřičel Daryn a poté začal našeptávat slova ve starověkém jazyce. Harry se najednou cítil tak lehce, jako by síla v jeho hlavě polevila a on se mohl konečně rozběhnout. Cítil drsné nátlaky ze strany jeho pána, ale už nebyly tak silné, aby ho udržely spoutaného. Mohl se ve své mysli volně pohybovat a začal opět pátrat po silné vzpomínce, kterou by mohl použít jako zbraň.

Toho kluka nezachráníš. I když odejdu, zemře. Neubrání se tomu nátlaku, je příliš slabý... slyšel křičet hlas muže jménem Perinnes a další starověká slova Daryna. Snažil se jich nevšímat a stále pátral po své zbrani.

A pak se mu konečně zjevila, usmívala se na něj a její pronikavé hnědé oči se zavrtávaly do těch jeho. Byla tak krásná a tak skutečná. Nemohl z ní spustit oči. Stejně jako před časem i teď jej uhranula. Znovu si byl vědom svého srdce, které se probralo k životu a dávalo mu to najevo rychlým tlukotem. Moje Ginny, zašeptal a usmíval se. Ne tím krutým úlisným úsměvem, ale tím, který měl vyhrazen jen pro ni. Dívku, která si získala jeho srdce a která byla pro něj vším. „Ginny,“ vykřikl nahlas a opět uslyšel svůj vlastní hlas. Udržoval si její obraz ve své mysli a plně se na ni soustředil. Musí to vydržet, musí opevnit svou mysl a nedovolit Perinnesovi, aby se ho zmocnil a zabil. Nedovolí mu to. Musí zůstat naživu, aby Ginny zachránil. Jediná vzpomínka, která je silnější než kterékoliv jiné, co měl.

Cítil, jak tlak v jeho mysli ustupuje rychleji. Hlas vetřelce už slyšel jen matně, zato síla Darynových slov nabývala na intenzitě, až se nakonec i ta začala pomalu vytrácet a Harry se ztrácel v temnotě s jedinou vzpomínkou, která mu zbyla. 

 

 

* * *

 

Když konečně otevřel oči, bylo již slunce opět nad obzorem a on ležel ve světlé místnosti a nad jeho postelí se skláněl malý chlapec s vyceněnými tesáky. Harry nedokázal potlačit příval odporu, který pocítil sám k sobě, když si při pohledu na Solembuma vzpoměl, jak jej včera mučil. Zahanbeně odvrátil oči a rozhlédl se po pokoji. Byl malý, ale útulný a sluneční paprsky pronikaly skrz otevřené okno.

„Jsem rád, že už jsi přišel k sobě,“ řekl Solembum. V jeho hlase nebyla znát ani jediná výčitka. Naopak, mluvil k němu starostlivým hlasem. „Už jsem se bál, že tě ztratíme. Daryn tě přinesl úplně bez ducha a celou noc jsi proležel v horečkách. Jen si sem tam vykřikl nějaké jméno,“ odmlčel se a zavrtal se do jeho zelených očí. Harry nebyl z to promluvit. Hlava ho nesnesitelně bolela a v hrdle měl sucho.

„Daryn tvrdil, že ji musíš hodně milovat, takovou obranu mysli prý od začátečníka ještě nezažil,“ podotkl a pousmál se na něj.

Harry se však zmohl jen na jediné slovo. „Promiň,“ a do očí mu vyhrkly slzy. Ještě nikdy se necítil víc zahanbeně. Použil zakázanou kletbu na přítele a to si nikdy neodpustí.

Kočkodlak se jen vlídně usmál. „Nemáš se za co omlouvat,“ odvětil tiše.

„Vždyť jsem tě málem zabil. Použil jsem kletbu, která se nepromíjí a mučil jsem tě,“ vyhrkl o trochu hlasitěji.

„To jsi nebyl ty. Perinnes je silný kouzelník. Patří k jedněm z Galbatorixových zběhů. Umí si podrobit mysl kteréhokoliv člověka a ty jsi byl pro něj velkou hrozbou a současně i zbraní. Netušil jsem, že je tady, jinak bych ti nikdy nedovolil použít kouzla. Vycítil silnou magii a ihned po tobě začal pátrat. Mělo mi to být jasné, když veškeré vojáky odvolal k bráně a ulice nechal opuštěné.“ Solembum sklopil zrak.

Harry chvíli vstřebával jeho slova. Připadal si, jako by jej znovu ovládl Voldemort, jako by si opět podrobil jeho mysl a dělal si s ním, co chce. Byl to nesnesitelný pocit. Připadal si k ničemu, slabý a tak zranitelný. Vyděsilo ho, když si v duchu představil obličej Draca Malfoye až se dozví, co se stalo. Už tak se cítil trapně před Solembumem, ale co bude pak, až se to dozví jeho přátelé?

Zavřel oči a snažil se uklidnit svůj dech. Nejraději by se hned teď vypařil a už nikdy se neobjevil. „Zklamal jsem,“ zašeptal skoro slyšitelně. Jeho slova byla adresována spíše okolnímu vzduchu než Solembumovi.

„Co tím myslíš?“ obořil se na něj Solembum. „Koho jsi zklamal?“

Harry vzhlédl a oči upíral někam do dáli. „Všechny…“ zašeptal. „Všichni na mě spoléhají a já to nedokážu. Nemám na to sílu. Ani taková maličkost jako obstarat jídlo a deky pro ostatní se mi nepovedla. Jak mám potom porazit Voldemorta a získat jeho draka na naši stranu?“ Slova chvíli poletovala po místnosti jako špatný vzduch, než je kočkodlak zachytil.

„Nesmíš se na to dívat takhle,“ poradil mu jemně.

„A jak se na to mám dívat?“ vyštěkl Harry.

„I ti nejlepší kouzelníci spadli do pasti Perinnese nebo Galbatorixe. Je to jeho učenec a je opravdu velice dobrý v kouzlení. Tohle přece z tebe ještě nedělá slabocha. Ty jsi silný, jen se podívej, co všechno jsi do teď udělal…“ odmlčel se jen na takovou chvíli, aby mohl Harry vstřebat jeho slova. „A podle mě od tebe ještě můžeme čekat velké věci,“ dodal pomalu.

Harry zamrkal. Tohle už slyšel před sedmi lety z úst někoho jiného. V době, kdy si kupoval svou první hůlku mu pan Ollivander řekl to samé. Můžeme od vás čekat velké věci, pane Pottere.

„A nezklamal jsi. Tví přátelé jsou v bezpečí a mají co potřebují,“ vysvětloval jen tak mimochodem dál kočkodlak.

„Cože?“ zatřepal hlavou Harry. Tak moc se zatoulal do svých vzpomínek, že zapomněl na Solembuma, který s ním byl v jedné místnosti.

„Říkal jsem, že tvoji přátelé jsou v bezpečí a dostali vše, co potřebovali,“ vysvětloval znovu s klidem kočkodlak.

„Ty jsi pronikl přes stráže?“

„Ne,“ vyhrkl hned kočkodlak, „To Lianne.“

„Kdo?“

„Lianne, Darynova sestra,“ vysvětlil Solembum. „Když mě Daryn našel, odnesl mě do jejich domu. Lianne o mě pečovala, když se její bratr vydal hledat tebe. Jakmile jsem přišel k sobě, všechno jsem ji řekl a ona se vydala se zásobami na kopec.“

„Ty jsi o nás řekl cizím lidem?“ zhrozil se Harry. „Právě od tebe bych Solembume čekal větší obezřetnost.“

„Mohl bys mi přestat skákat do řeči?“ obořil se na něj kočkodlak. „A propos, nejsou to cizí lidé,“ řekl jen tak mezi řečí. Když spatřil Harryho užaslý a zároveň stále ještě podezíravý obličej, začal rychle vysvětlovat: „Už jsem se s Darynem a jeho sestrou jednou setkal. Ještě když jsem byl na cestát s Angelou. Jsou to dobří lidé a jsou ochotni nám pomoci. Daryn se nabídl, že nás doprovodí do Dračích hor.“

„Ale, tohle je přece náš úkol. Myslíš, že je bezpečné mluvit o té cestě ještě s dalšími lidmi? Královna by to určitě neschvalovala,“ namítal stále podezíravý Harry.

„Královna by neměla nejmenších výtek,“ sdělil rychle Solembum. „Islanzadí Daryna zná, jsou přátelé.“

„Patří k Vardenům?“

„Ne,“ řekl kočkodlak. „Ale také nesympatizuje s královstvím. Občas pro Vardeny něco udělá a pomůže Nasuadě, ale nepřidal se k nim. On i jeho sestra už v životě zakusili mnoho utrpení a nechtějí se zapojit do války,“ sdělil mu.

„Tak proč chce jet Daryn s námi?“ opáčil Harry.

„Už dlouho byl nestranný a díval se na to utrpení. Nyní je šance, že tato válka a tyranie skončí. Vyprávěl jsem mu o tobě a tvých přátelích a on se rozhodl, že vám pomůže získat Coirana zpět do naší země,“ řekl Solembum. „A věř mi Harry, Daryn vám bude obrovsky užitečný, je to skvělý kouzelník a bojovník. Budete ho potřebovat.“

„Opravdu mu tak důvěřuješ?“ zeptal se rezignovaně Harry. Solembum přikývl. „A ostatní o něm vědí? Souhlasí s tímto rozhodnutím i Leorin?“

„Neměl nejmenší námitky. Tví přátelé byli sice stejně podezíraví jako ty, ale nakonec souhlasili, že by se nám mohl člověk s jeho schopnostmi hodit,“ pousmál se kočkodlak a vycenil tak několik svých bílých tesáků.

„No a co jeho sestra?“

„Lianne zůstane tady, musí se postarat o jejich dům a taky…“ chvíli se odmlčel, než znovu nabral dech. „… taky musí zajistit, aby Perinnes nepojal sebemenší podezření. Už nejspíš poslal zprávu Galbatorixovi o tvé přítomnosti zde. Naštěstí ví jen o tobě, ale i tak jsi pro něj velkou hrozbou. Tvé schopnosti by se mohly králi hodit. No, už bychom měli vyrazit. Lianne čeká vedle v místnosti, aby nás doprovodila z města, Daryn už je na kopci s ostatními.“

„Dobrá,“ vysoukal ze sebe po chvíli. „Tak jdeme… jen doufám, Solembume,“ řekl a podíval se na něj, „že Daryn je opravdu přítel. Vím, že mě zachránil a jsem mu hrozně zavázán, ale ještě mu nedůvěřuji natolik, abych ho přivedl do našeho světa, jestli mě chápeš.“

Solembum se pousmál. „Nic jiného bych od tebe ani nečekal. Obezřetný na každém kroku,“ zasmál se hlasitěji a zatlačil do dveří, které se s vrzáním otevřely. V další místnosti seděla mladá žena se světlými vlasy až po pás. Jakmile se otevřely dveře, vyskočila z pohovky a přistoupila k nim.

„Tohle je Lianne,“ představil ji Harrymu. Žena se pousmála a její oči se zatoulaly k chlapci s černými vlasy. „Ráda tě poznávám, Harry. Solembum mi o tobě vyprávěl,“ poznamenala. Harry jen vyloudil slabý úsměv. Cítil, jak jeho tváře začínají nabírat nádech červeně. „Tak, půjdeme?“ zeptala se a Harry byl rád. Nevěděl, co říct. Cítil se nesvůj. Žena byla krásná a vypadala opravdu mile a on se přitom tvářil jako by ho bolelo břicho. Nedokázal ze sebe setřást tu hanbu, že mučil svého přítele a ona jej pak musela ošetřovat.

„Tak pojď, ať stihneme projít hlavní bránou,“ zaskřehotal kočkodlak a popohnal Harryho ho. Lianne už stačila sbalit veškeré potřebné věci do tří velkých batohů, které na ně čekaly u dveří.

„Máte tam ještě nějaké zásoby na cestu. Počítám, že tak do týdne byste mohli dojít na úpatí Dračích hor. Nevím, jak dlouho vám bude trvat najít to místo, ale zásoby by vám měly stačit.“

„Co jí říkáš?“ zeptal se Solembum, když opustili dům a procházeli uličkami ve městě. Harry zamrkal neschopen slova. „Je milá, co?“ zakřenil se a popotáhl si popruhy svého batohu.

„Je milá,“ vysoukal ze sebe a cítil další horkost na svém obličeji. „A taky hodná, že nám připravila zásoby na cestu.“

„To ano,“ usmál se kočkodlak a oba dva následovali Lianne skrz město, které znala lépe jak oni, takže je mohla vést uličkami, kde se neshlukovalo tolik lidí.

„Počkejte u brány,“ nařídila jim. „Já si promluvím se strážnými a vy pak můžete rychle vyklouznout, aniž by vás postřehli.“ S těmito slovy zmizela za rohem a následně už se dala do řeči s dvěma urostlými vojáky, kteří střežili hlavní bránu vedoucí do Ceunonu.

„Až nám dá znamená, půjdeme,“ řekl Solembum a nespouštěl s Lianne oči. „Dívej se jen před sebe. Musíš jít rychle a neotáčet se,“ poučoval jej.

„Ale co Lianne?“ namítl Harry.

„Doběhne nás,“ řekl kočkodlak. „Pojď,“ zašeptal náhle a Harry si všiml jemného pokývnutí rukou, coby Liannéno znamení, že mohou jít. Spolu došli k bráně a plahočili se podél jednoho rohu, kde měl stát na stráži jeden z vojáků, ale ten byl nyní na druhém konci a se svým společníkem flirtovali s Darynovou sestrou. Nepozorovaně proklouzli skrz bránu a rychlím krokem prošli přes most, až se dostali na přístupovou cestičku, která vedla kolem lesa. Po pár krocích z cesty odbočili a nyní se prodírali houštím, aby co nejvíce unikli očím vojáků.

„Myslíš, že si nás nevšimli?“ zasýpal Harry, sotva popadajíc dech, když už byli pořádný kus od města.

„Určitě ne,“ zazněl ženský hlas za nimi. To už se k nim skrz houští prodírala Lianne s úsměvem od ucha k uchu. „Ti dva si ani nevšimli, že jsem proklouzla a vyběhla ven z města. Podívejte, ještě stále mě hledají,“ a úsměv se jí ještě zvětšil.

Harry si opravdu všiml dvou strážných, jak obíhají kolem hradeb a hledají ji. „To se ti povedlo,“ řekl uznale a popadal se za břicho, jakmile jeden z vojáků neohrabaně spadl do řeky, když chtěl prohledat most, po kterém se Solembumem tak rychle prchali.

„Jsou to moulové,“ podotkla Lianne a mrkla na něj. „Nevšimli by si ani mouchy, kdyby proletěla těsně kolem jejich očí.“

Lianne byla dobrou společnicí, jak si brzy Harry povšiml. Povídali si celou cestu a několikrát se i ze srdce zasmáli. Darynova sestra měla něco přes třicet let a už v tak poměrně mladém věku se stala vdovou. Harry se nechtěl zbytečně vyptávat, aby ji neurazil, ale Lianne neměla problémy vyprávět o své minulosti. Vyprávěla Harrymu, jak se s Michaelem, jejím manželem, potkali. Byl o dva roky starší než ona a uměl ji rozesmát, jako žádný jiný. Krátce po jejich svatbě byl naverbován do královského vojska. Sloužil pod Galbatorixem sedm let a krátce před jeho návratem domů byl zabit v bitvě s Urgaly. Harry ji obdivoval, jak lehce o této věci dokázala mluvit.

„Bylo to už hodně dávno. Tehdy to pro mě bylo těžké, ale útěchou mi byl bratr. Postaral se o mě,“ dovyprávěla a na chvíli zavládlo ticho. „Když jste včera přišli do našeho domu, jako by s vámi přišla i nová naděje. Už dlouho jsem Daryna neviděla tak zapáleného pro nějakou věc. Byl Solembumovým vyprávěním tak unesen, že se rozhodl vydat se s vámi a já doufám, že uspějete. Znamenalo by to lepší svět pro všechny z nás a smrt mého muže by byla konečně pomstěna.“

„My uspějeme, Lianno,“ ubezpečil ji Solembum rychle. „Máme přece Harryho,“ a mrkl na něj.

„No to jste to teda vyhráli,“ zaironizoval Harry a Kočkodlak s Liannou se zasmáli.

O několik minut později konečně došli k tábořišti, kde na Harrho bez varování skočilo dravé zvíře a málem jej povalilo na zem. Neviděl vůbec nic. Chtěl se vymanit z jeho pevného sevření a najít svou hůlku, ale pak si všiml dlouhé hnědé hřívy, která ho šimrala na obličeji. „Hermiono,“ zachroptěl, jakmile konečně popadl dech.

„Ach Harry, tolik jsem se o tebe bála,“ zaskřehotala a odmítala ho pustit. „Daryn nám řekl, co se stalo. Vždyť tě mohl zabít.“

„Jsem v pořádku,“ řekl jí do ucha a pohladil ji po vlasech. „Teď už jsem v pořádku.“

„Ale nejspíš nebude, pokud jej nepustíš, Grangerová,“ vyštěkl posměšně Malfoy, který vstal a mašíroval si to k nim. „Pokud ho budeš ještě chvíli takhle drtit, nezbude mu v plicích ani molekula kyslíku.“

Hermiona se od něj odtrhla, ale zůstala u něj. Oči měla opuchlé od pláče, ale přesto vypadala nesmírně šťastně, když jej viděla. Draco přistoupil k němu a udělal něco, co Harrymu nadobro vzalo dech. Teď už mu opravdu v plicích nic nezbylo. Malfoy natáhl svou ruku k Harrymu a usmál se na něj. Nebyl to takový šťastný úsměv, jakým ho obdařila Hermiona, ale na Draca Malfoye to bylo i tak hodně. Nejspíš se musel hodně přemáhat, aby něco takového na svém obličeji vykouzlil, přemýšlel Harry. „Je dobře, že jsi zpět, Pottere,“ řekl a stiskl mu ruku.

„No, asi bychom se měli sbalit a opustit toto místo dřív, než nás najdou Perinnesovi vojáci,“ namítl Solembum.

„A kde je Neville s Leorinem?“ optal se Harry, když je nikde nenašel.

„Leorin šel prozkoumat terén, jestli je bezpečné se vydat na cestu a Neville s Darynem balí naše věci a přivazují je k sedlu,“ odpověděl mu Malfoy.

„Raději jim půjdeme pomoct,“ řekla Hermiona a pak se obrátila k Lianně. „Ráda tě zase vidím.“

Harry se připojil k ostatním a pomáhal jim připravit věci na cestu. Seznámil se se svým zachráncem a novým společníkem, s Darynem. Poděkoval mu za svůj i Solembumův život a poté se zapojil do práce. Ani Daryn nebyl špatný, jak posléze zjistil. Měl stejně dobré srdce, jako jeho sestra Lianne. A ačkoliv na to nevypadal, byl starší než jeho sestra, asi něco přes padesát let. Jeho vlasy byly pískově žluté a měl štíhlou, avšak vypracovanou, postavu.

„Tak co, už se cítíš lépe, Harry?“ zeptal se, když mu Harry pomáhal s velkým batohem na svého koně.

„Mnohem lépe, děkuji,“ odvětil. „Měl jsem štěstí, že jste byl poblíž.“

„To ano,“ připustil s úsměvem Daryn. „Perinnes je zlý kouzelník, už zničil mnoho lidí. Je to Galbatorixův špeh, má hlídat město před Elfy. Galbatorix totiž počítá s tím, že Islanzadí vyleze ze svého úkrytu a požene své vojsko přímo na Ceunon.“

„A udělá to?“ zeptal se.

„To nevím,“ usmál se. „Ale nepochybně se o to jednou pokusí. Ještě nepřišla ta správná chvíle, aby se přidala k otevřené válce.“

„A kdy bude ta správná chvíle?“ zeptal se Harry hořce. „Až bude po všem?“

„Nebuď tak kritický, Harry,“ odvětil Daryn. „Islanzadí má své důvody, proč ještě nezaútočila. I Vardenové se teď na chvíli stáhli. Jsou to kruté časy a Islanzadí teď navíc přišla o svou dceru a Vardenové s Elfy o dalšího Dračího Jezdce. Nesmíš jím to mít za zlé. Určitě se objeví ve správný čas.“

Harry sklopil oči. Věděl, jak bolestivé to musí být pro matku, když ztratí svou dceru. Už jednou přece málem přišla o Aryu a teď unesli i Aimée. Nicméně stále si myslel, že by se měli i elfové zapojit do války, pokud chtějí uspět.

„Aaa,“ protnul ticho Daryn. „Leorin se vrací. Cesta je bezpečná, můžeme se vydat k Dračím horám,“ řekl a usmíval se. Nedlouho poté Harry ucítil tlak ve své mysli a pak i Leorinův hlas.

Tak už jsi zpět, maličký… to jsem rád. Kdyby Lianne nepřišla a nezabránila mi v tom, asi bych se už vypravil do Ceunonu.

A dal o sobě vědět Galbatorixovu špehu? Vytřeštil oči Harry, přesto však byl rád, že Leorina slyší a že měl o něj strach.

Ani on by mi v tom nezabránil, odvětil a pobaveně vyfoukl z nozder kouř. Přistál jen kousek od něj a složil si křídla.

Tak co myslíš, můžeme mu důvěřovat?Zeptal se Harry a oči upřel na Daryna, který pomáhal Hermioně vylézt na koně.

Věřím mu, odvětil rychle Leorin. Daryn je čestný člověk a má mnoho schopností, které se nám budou hodit. Věřim mi… určitě nám dobře poslouží. Je to přítel, zaručím se za něj klidně svým životem

Dobrá, dobrá, pousmál se Harry. Když to slyším i od tebe, tak tomu budu věřit.

„Tak, můžeme vyrazit?“ zeptal se Neville, který už seděl na koni. K Harryho i Dracovu údivu nasměrován správným směrem.

„Myslím, že můžeme,“ odpověděl mu Solembum. Hermiona, Harry i Draco se vyhoupli na své koně a popojeli k Nevillovi a Darynovi, kteří už čekali na cestě. Ještě se rozloučili s Liannou a pak vyjeli vstříc dalšímu neznámému s novým společníkem v patách.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia