So 04. července    slaví: Prokop



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

26. Z Osilonu do Ceunonu

Jejich první zastávkou na dlouhé pouti bylo elfské město Osilon, kde již byli očekáváni. Faellnari, správce Osilonu, jim uspořádal oslavu a doplnil jejich zásoby, aby mohli pokračovat. Když se však dostali do Ceunonu a mysleli si, že vše půjde tak hladce, jako v Osilonu, zmílili si. Kdo jim tentokrát zkříží cestu?

Když se Harry ráno probudil, snažil se ze všech sil vyhnout Dracova pohledu. Netušil, co všechno v noci vykřikoval a kolik toho jeho bývalý rival slyšel, ale jen ta představa stačila k tomu, aby se za tu chvilkovou slabost styděl. Naštěstí se mu to docela dařilo. Pomáhal Nevillovi balit jejich věci a sedlat koně, kterému tato činnost šla asi tak, jako lektvary s bývalým profesorem Snapeam.

Před nimi byla dnes asi tříhodinová cesta k elfskému městu Osilon, kde se setkají s tamějším správcem města, Faellnarim, a doplní zásoby na cestu do Dračích hor. Už teď si uvědomoval, jak těžký tenhle úkol je a jak dlouhá a úmorná cesta je ještě čeká, než dojdou k cíli. A ani poté je nečeká odpočinek. Musí projít branou zpět do jejich světa a zmocnit se Voldemortova draka, Mortase.

Seděl na svém bílém koni a myslí neustále propadal minulosti. Vzpomínal na doby, jak se svým nejlepším kamarádem hráli šachy, jak se u nich na Vánoce společně s Ronovými staršími bratry koulovali nebo hráli famfrpál. Také vzpomínal na všechna ta nebezpečná dobrodružství, která zažili společně s Hermionou. Nikdy se nerozdělili. Ron mu velmi chyběl. Jakoby v Bradavicích, nyní v jiném světě, zanechal kus sebe a teď tady v neznámé Alagäesii nemůže stoprocentně fungovat.

Přistihl se, jak několikrát za hodinu přemýšlí, jaké by to bylo, kdyby tady s ním byl Ron namísto Malfoye. Jak by se zase všichni tři, a teď i s Nevillem po boku, pustili do dalšího dobrodružství, které opět překazí Voldemortovy plány, a tak se zase vrátil zpět a ponořil se do nekončící vůně lesa.

Projeli úzkou uličkou mezi vysokými stromy a zahnuli doprava, kde se rozprostírala menší louka. Nebyla nijak zvláštní a vůbec se nelišila od těch předchozích, avšak přece jen dokázala všechny zarazit na místě. Stáli na jejím okraji a dívali se do dáli, kde se nacházel další průchod do hustého lesa. Nicméně svým vzhledem se od lesa trochu odlišoval.

Stromy byly ze začátku velmi vysoké a jejich větve se proplétaly do sebe, jako by patřily k jednomu a též stromu. Každý měl kmen tlustý v průměru dvou stop, přičemž mezerou mezi nimi by žádný lidský tvor neprošel, tak rostly blízko u sebe. Uprostřed byl menší průchod, velký tak na jednoho koně.

„Jsme na místě,“ promluvil Solembum a ve své chlapecké podobě se rozběhnul po nepříliš velké pastvině a když byl téměř uprostřed louky, změnil se do své kočkodlačí podoby.

„Bezva, šilhám hlady,“ zachraplal Malfoy a kopnutím do slabin popohnal svého koně, který ihned následoval kočkodlaka. Ostatní se dali také do pohybu, nyní s již optimističtějšími výrazy ve tvářích.

Solembum dorazil na okraj lesa a vzápětí zmizel v úzké uličce. Jakmile dorazili k okraji i ostatní čtyři s Malfoyem v čele a chystali se svého průvodce následovat, vyskočili zpoza stromu dva elfové a zatarasili jim cestu. Kovová čepel dvou nablýskaných mečů uhodila do sebe až to zacinkalo a ve tvářích strážců Osilonu se objevil výraz nedůvěry a pevného odhodlání chránit své město před nevítanými hosty i vlastními životy.

Oba elfové byli stejně vysocí a štíhlý, přesně jako elfové, se kterými se setkali v Ellesméře. Na sobě měli hnědé kamaše s elfského vlákna a zelenou tuniku, která byla v trupu upevněna hnědým páskem, na kterém měl každý dýku v ozdobném pouzdře.

Bližší elf s blonďatými vlasy se posunul ještě o kousek blíže a promluvil zvonivým hlasem ve starověkém jazyce: „Letta!“

Malfoyovi se při pohledu na dva zářivé ostré meče vytratila z obličeje i ta poslední kapička krve a s otevřenou pusou těkal mezi elfy a svými spolužáky z Bradavic, neschopen jakéhokoliv slova. 

Harry se už už chystal namítnout, že nerozumí tomu, co elfové řekli, ale v tom ucítil nějaký tlak ve své mysli a poté se mu ohlásil hrubý hlas Leorina, který se dnešní den vydal na lov. Nechte to na mě, vyřídím to. A poté se nad jeho hlavou mihl obrovský stín, který přistál kousíček od něj.

Pohledy obou elfů se rázem změnily, jakmile si všimli zeleného draka. Jejich postoje však zůstávaly ve stejné bojové pozici. „Kvetha, skulblaka,“ vyslovil druhý elf s černými vlasy a upřeně se díval na zeleného draka, kterému na slunci zářily šupiny jako zelené diamanty a jejich lesk tančil po celém prostranství sluncem pokryté louky.

Elfové nespustili oči z Leorina a sem tam něco odvětili ve starověkém jazyce, aby odpověděli na drakovy otázky. Posléze jeden z nich zamumlal „Nen ono weohnata, Leorin-Bjartskular,“ a odvrátil meč, který následně zasunul zpět do honosné pochvy s měsíčními kameny. Druhý elf udělal totéž a konečně věnoval pozornost čtveřici studentů.

Vytáhni ten svitek od královny Islanzadí, Hermiono, a podej ji Luitenovi, strážci vchodu do Osilonu,ozvalo se všem čtyřem v mysli a na to Hermiona začala urychleně šátrat ve vacích připevněných u boku svého koně. Vytáhla svitek pergamenu a dychtivě jej podala nejbližšímu elfovi.

Blonďatý elf jménem Luiten rozložil svitek a zahleděl se do něj, posléze jej podal ještě druhému elfovi a následně jej vrátil zpět Hermioně se slovy: „Vítejte v Osilonu, přátelé. Faellnari vás již očekává. Mé jméno je Luiten a tohle je Aenro,“ představil sebe i svého kolegu. Poté se s úklonou postavil na kraj cesty, aby mohli všichni čtyři projet.

„Děkujeme,“ zamumlal Harry a popohnal svého koně. Nyní se musel chopit sám iniciativy, když se Malfoy zařadil až nakonec mise.

Projel kolem obou elfů a vyrazil do, na první pohled, temného lesa. Jak vjížděl stále hlouběji do města, stromy kolem něj se začínaly zmenšovat a dělaly se mezi nimi stále větší mezery. Zato jejich kmeny byly nyní již skoro šest stop široké a některé ještě širší. Z domů vylézaly obyvatelé Osilonu a s překvapením si všechny přítomné prohlíželi. Někteří se dokonce mírně poklonili a poté se opět vrátili ke své původní činnosti.

Harry s ostatními dojel až k menšímu rozcestí a ohlížel se po Solembumovi, jejich průvodci. Nikoho krom elfů však nespatřil. „Kde je ta kočka?“ ohradil se Malfoy, který mezitím dorazil k němu. „Zdejchla se při první příležitosti, co?“

„Nebuď hrubý,“ okřikla ho Hermiona. „Určitě tady někde bude.“

„Palác Wűerltlin se nachází tímto směrem, následuj mne prosím,“ řekl černovlasý elf, který je doprovázel a přešel do čela průvodu, aby je mohl nasměrovat k cíli.

Harry otočil svého koně a následoval jej. V hlavě se mu vyrojily další otázky, které by chtěl zodpovědět, nevěděl však, jak by měl elfa nejlépe oslovit. Vzpomněl si na minulý večer, kdy je Leorin učil elfskému pozdravu, avšak netušil, zdali je vhodné takto zdravit každého elfa ve městě. Přece jen, jejich druh pozdravu je docela zdlouhavý a Harry by strávil nejméně minutu u každého z nich.

„Vidím, že máš nějaké otázky, Harry-finiarel,“ protrhl ticho elf a podíval se jeho směrem, nyní našlapoval vedle Harryho koně.

„Ehm…“ vypustil chlapec, překvapen elfovým konstatováním. „No, mám pár otázek. To je na mě tak moc vidět?“

Elf se mírně pousmál. „Oromis vyprávěl, že jsi velmi zvídaví.“

„Oromis s vámi mluvil? Jak? Chci říct, vy přece nepoužíváte telefony nebo sovy. Jaký druh komunikace používáte mezi sebou?“

„Ano, mluvil“ odvětil elf. „V Du Weldenvarden používáme nazírání skrz zrcadlo ke komunikaci s jinými elfy. Oromis Faellnariho informoval o vaší brzké návštěvě. Očekávali jsme vás každou chvíli.“

„Jak to funguje?“ zapojila se do konverzace Hermiona, která byla jen kousíček od něj a dychtivě se nakláněla, aby ji neuniklo žádné slovo.

„Musíš si najít nějakou lesklou plochu… buď zrcadlo, nebo hladinu vody. Poté vyslovíš frázi ve starověkém jazyce a spojíš se s oním člověkem. Je však důležité, aby dotyčný měl ve svém příbytku také zrcadlo, jinak by nazírání nefungovalo.“

„A můžete takto nazírat kohokoliv chcete?“ dotírala dál Hermiona, chystající se vstřebat veškeré nové informace a pečlivě uložit ve své mysli.

„V Du Weldenvarden kohokoliv,“ odvětil elf.

„A mimo lesa?“

„Lesy v Du Weldenvarden jsou chráněny proti magii zvenčí. Jestli chceš nazírat někoho jiného a mluvit s ním, musíš až na okraj lesa, za hranici našich bezpečnostních opatření. Stejně to působí i opačně, když chceš z jiné části Alagäesie nazírat někoho z Du Weldenvarden.“ vysvětloval trpělivě.

„A je to náročné kouzlo?“ dále se vyptávala mladá čarodějka.

Elf se pousmál nad její zvídavostí a na chvíli věnoval pohled přírodě okolo nich. Jak se blížili stále hlouběji do města, stromové domy se měnily z menších kmenů až po obrovská obydlí, která se skládala z několika propletených stromů do jednoho a barevně se odlišovala.

„Každé kouzlo je ve své podstatě náročné a vyžaduje určitou energii z toho, kdo jej použil. I to nejsnazší kouzlo se může v mžiku změnit ve smrtící úder, pokud nebyla správně volena slova. Nicméně pro toho, kdož rozumí umění magie a plně respektuje nepsaná pravidla kouzlení je nazírání velice snadné.“ Elf volil slova velice pečlivě.

„Může se umění magie naučit i obyčejný člověk, nebo je to pouze elfská schopnost?“ zeptal se Harry. V mysli už se mu zjevil obrázek jeho a Voldemorta, jak proti sobě stojí v lese. Dva nepřátelé na život a na smrt. Jaké by to však bylo, kdyby nemusel používat hůlku, ale jen starověký jazyk, kterým by mohl Voldemorta přemoci?

„Jistě, je spousta lidských kouzelníků. Svou silou se však nedokáží vyrovnat elfskému kouzelníkovi. To dokáží pouze Dračí jezdci z řad lidí.“

„Takže bychom se mohli naučit vašemu kouzlení i my?“ nedal se Harry a stále viděl tu nádhernou představu, jak porazí Voldemorta.

„Museli byste projít náročným a zdlouhavým výcvikem. Kouzlit se nenaučíte za pár týdnu. Vyžaduje to mnohem víc než jen odhodlání a chtíč. Ne každý se stane kouzelníkem.“

„Ale my už jsme kouzelníci,“ namítla Hermiona. „Takže nějaké předpoklady bychom mohli mít, abychom se naučili vaší magii.“

„To jistě máte,“ odvětil elf. Nic jiného však již neřekl. Zastavil se před největším stromem a zadíval se k jeho vchodu, kde už seděl kočkodlak a sledoval celou nově příchozí výpravu.

„Koně zanechte tady, my už se o ně postaráme,“ vysvětlil jim a poté kývl na jednu elfskou ženu stojící poblíž. Ta ladným pohybem přitančila až k nim a uklonila se. „Tohle je Iloyn,“ představil elfku studentům. „Zavede vás za Faellnarim,“ vysvětlil jim Aenro a poté se začal starat o jejich koně.

Čtyři studenti přikývli a následovali Iloyn k velkým dveřím, které jak mohli předpokládat, vedly do paláce Wűerltlin, kde žil správce Osilonu. Mlčky procházeli dřevěnými chodbami za svou průvodkyní a sledovali prostý přírodní nábytek, který připomínal vybavení domu Tialdarí v Ellesméře.

„Jak vyrábíte ten nábytek?“ zeptala se Hermiona. „Vypadá, jako by tak už vyrostl.“

Iloyn se podívala na mladou čarodějku a v očích ji zajiskřilo. „Ty musíš být Hermiona, mám pravdu?“ zeptala se namísto odpovědi. Hermiona jen překvapeně zamrkala. „Nevyrábíme je, elfové si své příbytky musí vyzpívat.“

„Vyzpívat?“ nechápal Neville.

„Ano, zpíváme rostlinám a udáváme tím tón, jakým chceme, aby se jejich růst pohyboval. Vyzpívat nějaký předmět je velice složité a zdlouhavé. Naše příbytky tvoříme i několik desítek let, než vyrostou do požadovaných tvarů.“

„Wow,“ uniklo z Nevilla, kterého to překvapilo.

Elfové jsou v tomto opravdoví mistři, zaslechl Harry Leorina ve své mysli a při pohledu na Iloyn, která se uculila, si uvědomil, že promluvil tak, aby jej slyšeli všichni přítomní.

Palác Wűerltlin byl menší než dům Tialdarí, ve kterém žila královna Islanzadí. Přesto jim nějakou dobu trvalo, než dorazili k trůnnímu sálu správce města. Prošli ještě několik chodeb, než zastavili před menšími dvoukřídlými dveřmi.

Elfka je letmým dotykem pootevřela a vešla jako první. Sál nebyl velký, ale přesto byl prostorný. Něčím připomínal sál v Ellesméře, ve kterém se ocitl ve svém snu, kam ho přivedla Arya, sestra Aimée. Přesto byl útulnější. Nebyl zde žádný trůn z kořenů stromu ani žádný bílý stan. Jen obrovský oblý stůl s několika vyřezávanými židlemi, které byly pokryty mechem. V čele stolu stála o něco vyšší židle, na které byl usazen mladý elf, jehož vlasy barvou připomínaly čerstvě napadený sníh. Splývaly mu po ramenou v uhlazených loknách a od spánků byly dva pramínky po každé straně propletené do jemného copu a odkrývaly tak jeho špičaté uši. Jeho zešikmené, zářivě modré oči se upíraly na čtyři studenty, kočkodlaka a zeleného draka, jehož šupiny zářily stejně honosně jako elfovy vlasy.

Harryho na chvíli uchvátila elfova krása. Už viděl mnoho z jeho rasy, avšak žádný elf nevypadal tak krásně, jako právě Faellnari. Jeho kráse se mohla vyrovnat jen královna nebo Arya.

Leorin přistoupil k Faellnarimu s kočkodlakem v patách a vyslovil elfský pozdrav. Na to se jako první vzpamatovala Hermiona a následovala jejich příkladu. Uklonila se správci města a přiložila oba prsty na rty a posléze na srdce se slovy ve starověkém jazyce, jak je to včerejší večer učil Leorin. „Faellnari-elda, Atra esterní ono thelduin.“ Elfovy oči se na okamžik zaleskly překvapením a poté ji s jemným úsměvem na rtech odpověděl: „Atra du evarínya ono varda.“ Nato Hermiona dokončila pozdrav se slovy „Un atra moťranr lífa unin hjarta onr“ uklonila se a poodstoupila, aby mohli pozdravit i ostatní. Teprve poté se Harry probral z transu a zopakoval to, co Hermiona před ním.

„Vítejte,“ promluvil Faellnari melodickým hlasem v jejich jazyce poté, co jej pozdravil i Draco Malfoy. „Jsem velice potěšen, že znáte naše zvyklosti a cením si vaší návštěvy Osilonu. Jsem také obeznámen s důvody, jež vás k této návštěvě vedly,“ na chvíli se odmlčel a popošel blíže k hostům. „Oromis-elda a Islanzadí Drőttning mne o všem informovali hned po vašem odchodu z Ellesméry. Očekávali jsme vás a pečlivě jsme přichystali vše, co budete potřebovat na další cestu. Také jsme nechali připravit pokoje, pokud byste se rozhodli zůstat přes noc a poctít lid z Osilonu vaší návštěvou. Za tímto účelem jsem si dovolil přichystat oslavu na vaši počest. Vaše odhodlání zachránit Skulblaka a zbytek Alagäesie je velice ušlechtilé a vězte, že máte plnou podporu elfů.“

„Myslím, že bychom se mohli zdržet do rána,“ pravil Draco a Harry z jeho grimasy usoudil, že už se nemůže dočkat noci strávené v měkké posteli. I jeho ta vyhlídka nesmírně lákala a proto přikývl a poděkoval elfovi za jeho pohostinství.

Další hodinu seděli v trůnním sále a probírali s Faellnarim plány na další cestu. Elf jim poskytl několik důležitých a cenných rad, jak nejrychleji a nejbezpečněji projít skrz Du Weldenvarden, než dojdou do údolí Palancar a dostanou se tak do otevřeného prostranství Království. Probrali různé možnosti, jak nepozorovaně proniknout do Ceunonu a doplnit zásoby i jakou cestou by se mohli vydat poté, než dojdou na úpatí Dračích hor. Poté se vydali na menší nádvoří, kde už byli shromážděni ostatní elfové a přichystané jídlo a pití na oslavu.

Usedli ke stolu po pravici Faellnariho a poté, co elf oznámil důvod jejich návštěvy se pustili do radostného hodování s ostatními. Jen tomu lahodnému nápoji, který elfové nazývali Faelnirv se všichni, kromě Leorina, který zvládl dva sudy, vyhnuli. Nechtěli totiž dopadnout jako posledně. Ještě teď si Harry nemohl vzpomenout na určité útržky z toho večera a Hermiona mu tyto výpadky odmítla doplnit.

Oslava pokračovala až do brzkých ranních hodin. Elfové jeden po druhém ukazovali své umění, zpívali, tančili a jeden z nich dokonce složil báseň o jejich putování, což Harryho i ostatní nesmírně překvapilo a potěšilo zároveň. Hermiona si báseň od onoho elfa vzala a pečlivě uschovala v jednom z vaků, které s sebou nesla.

Dalšího dne se Harry probudil s prvními paprsky slunce. Převrátil se na druhý bok a ještě nechával oči zavřené. Nechtělo se mu vracet se do reality, která pro něj chystá ještě velmi dlouhou a nebezpečnou cestu. Chtěl ještě snít o tom, že je zpátky ve své posteli s nebesy v nebelvírské věži a až otevře oči, uvidí před sebou chlapce s rezavou čupřinou na hlavě, jak běhá po pokoji a hledá knihy a přísady do lektvarů na dnešní den. Věděl však, že tuto skutečnost ještě dlouho neuvidí, ba co víc, možná už neuvidí nikdy. Není totiž jisté, zda stihnou svůj úkol dokončit dříve, než skoční školní rok a zdali vůbec úkol přežijí.

Hermiona byla toho dne na nohou jako první. Horlivě balila všechny věci do vaků a snažila se vzbudit ostatní. Harry se jen neochotně vyškrábal ven a následoval ji. Venku už na ně čekal Faellnari, Aenro, Iloyn a několik dalších elfů, které včera spatřil na oslavě. Aenro přidržoval uzdu všech čtyř krásně bílých koní, kteří už měli přichystané vaky s jídlem na svých hřbetech a čekali jen na to, až si je jejich jezdci převezmou.

„Jeďte opatrně. V Království musíte dávat pozor na každý svůj krok. Galbatorix o vás ještě neví, ale jakmile tato zpráva dorazí až k jeho zlověstným uším, budete ve velkém nebezpečí. Je tedy důležité, abyste projeli skrz údolí Palancar s co největší rychlostí a obezřetností. Atra guliä un ilian tauthr ono un atra ono waíse skölir fra rauthr,“ dokončil svou řeč elfský správce a poté výprava opustila bezpečí Osilonu a vydala se opět do hlubin lesů Du Weldenvarden.

 

„Ti elfové se mi začínají líbit,“ pravil Draco asi hodinu poté, co opustili Osilon. „Při každé návštěvě uspořádají oslavu jen pro nás. Asi jsme velmi důležité osoby.“ Při těch slovech se jeho hruď podivně nadmula a jeho nos byl o poznání výše.

Hermiona si hlasitě odfrkla  a oči protočila v sloup. Zato Neville se nebojácně nechal slyšet: „Hlavně ty, Malfoyi.“ Ironie v jeho hlase byla více než zřejmá.

„No kvůli tobě by ji těžko chystali. Kvůli takovému nekňubovi.“

„Stojím za tucet takových, jako jsi ty,“ vykřikl a propaloval zmijozeláka očima.

„Opravdu?“ Draco povytáhl obočí v předstíraném údivu. „Ty, že stojíš za tucet jako jsem já? Kdybys našel druhou polovinu svého mozku, možná bych tomu i uvěřil,“ odvětil Malfoy svým úlisným hlasem. „I když, i o tom by se dalo polemizovat,“ ušklíbl se a hodil po Nevillovi pohledem, který by nejspíše věnoval už jen nějakému hodně ošklivému švábovi.

Neville zatnul zuby a chtěl se přiblížit k Malfoyovi, aby si to s ním vyřídil osobně. Než však jeho kůň pochopil, o co mu jde a vykonal jeho pokyny, Hermiona ho chytila za uzdu a přitáhla na drahou stranu k sobě. Když byl kůň mimo dosah, uchytila Nevillovu ruku a zatáhla se slovy: „On za to nestojí. Vždyť je to jen slizký had.“

Malfoy na to nic neřekl a jeho škodolibý úsměv se ještě více protáhl. Svého koně však držel několik metrů od Nevilla, kdyby si to přece jen rozmyslel.

Leorin se nad jejich počínáním tiše uchechtl, což znělo jako hlasité hrdelní zachrčení a poodletěl dále, aby se porozhlédl po vhodnější cestě, kterou by se měli vydat.

Další dny uběhly stejně, jako ty předchozí. Celé dlouhé hodiny trávili v sedlech a přestávky dělali jen na noc. Jídlo z Osilonu jim vydrželo asi na jeden týden a nyní už se museli spolehnout jen na okolní dary přírody. Sem tam se jim podařilo ulovit nějakého králíka či hraboše. Jednoho večera dokonce našli několik ještěrek. Hermiona s Harrym je upekli na otevřeném ohni a s trochou koření, které dostali v Osilonu, z nich připravili opravdovou pochoutku, kterou i přes prvotní nechutenství k oněm zvířatům Draco i s Nevillem pozřeli.

„V Alagäesie se musíš spokojit s tím, co najdeš, pokud nechceš pojít hlady,“ odvětil kočkodlak, který pozorně sledoval oba chlapce. „Je těžké přežít v divočině a můžete být ještě rádi, že zde nějaké jídlo vůbec běhá.“

„Copak jsme nemohli najít nějakého dalšího zajíce? Proč zrovna ještěrky?“ namítal Draco, avšak zhltl celou svou připravenou porci a ještě si přidal.

„No tak se příště můžeš vypravit na lov sám a alespoň jednou něco chytit pro změnu ty. Třeba budeš mít konečně štěstí a ulovíš nějakou pečenou husu,“ ušklíbla se na něj Hermiona. „Pokud ti vadí naše kuchyně, stravuj se někde jinde. Nejsem povinná ti vyvařovat.“

Malfoy zmlkl a sledoval plamínky poletující v rozvířeném ohni. Ohnivé jazyky olizovaly naložené dřevěné klády a chrastí a měnily je v popel, jakoby se jich chtěly co nejdříve zbavit. Vypadal zaskočený Hermioninými slovy, což bylo zrovna u tohoto aristokratického chlapce podivné. Šátral očima po zbývajícím dřevě v ohni a tiše si pro sebe něco mumlal.

„Asi jsi ho zaskočila,“ zašeptal Harry své kamarádce. Ta se jen ušklíbla a rozložila si vedle ohně přikrývky. Harry ji napodobil, ale nemohl přestat myslet na toho úlisného hada a jeho náhlý zranitelný obličej. Až mu jej bylo líto. Nenáviděl ho a nebyl o moc raději než jeho kamarádi, že s ním musí cestovat. Přesto se v něm vzedmula vlna lítosti. Malfoy byl vychován jako princátko. Celý život mu někdo sloužil a on neměl zapotřebí naučit se starat sám o sebe. Tahle cesta pro něj byla asi to nejtěžší, co kdy v životě zažil. 

Harry se převrátil na druhý bok a snažil se ho vypudit ze své mysli. Bylo to však příliš těžké. V poslední době trávil mnoho času se svým nepřítelem. S chlapcem, kterého po celý svůj školní věk nenáviděl asi tak, jako svého bratrance Dudleyho. Byli to nepřátelé od první chvíle, kdy se potkali. A teď jsou z nich spojenci? Je to nějaká zkouška? Kdyby mu tohle někdo řekl ještě před několika měsíci, vysmál by se mu. Přesto však cítil, že Malfoy tady není jen náhodou. Jeho role v tomto úkolu bude mít ještě velký prostor, aby se mohla plně projevit.

Harry se sám sobě ušklíbl. Začínal ho mít snad rád? Soucítil s ním, to ano. Ale mohli by se z nich někdy stát přátelé? Určitě nebude takový přítel, jako např. Ron nebo Hermiona. Ale mohl by se u nich vytvořit přátelský vztah? Bylo by to vůbec možné?

Tvé myšlenky jsou hodně zatoulané a zmatené, mládě.Leorinův hlas ochromil na chvíli Harryho mysl. Všechny jeho myšlenky na Malfoye byly v tu ránu pryč a on začínal vnímat jen Dracovo vědomí.

Měl jsem tu čest nahlédnout do jeho mysli. Byla hodně zvláštní, abych řekl pravdu. Tohle mládě je ještě hodně zmatené svým životem, neumí se v něm pohybovat. Jeho myšlenky jsou někdy tak nevyspělé. Ale není to zlý člověk, Harry. To mi věř. Jeho život nebyl lehký, stejně jako ten tvůj. On sice vyrůstal v přepychu, byl obklopen vším, co si jen chlapec může přát. Avšak chybělo mu to, co chybělo tobě. Ani jednomu to nebylo přáno. Drak se odmlčel a nechal Harryho vstřebat jeho myšlenky. 

Co tím myslíš?Zeptal se Harry v myšlenkách. Byl zmatený jeho slovy. Neuměl si představit, co mohlo chybět Dracu Malfoyovi? Zmijozelskému princi?

Láska, odvětil Leorin a Harry jen vyvalil oči. Pokud si vzpomínal, měl milující rodiče. Byli to sice smrtijedi, ale byl si jistý, že zrovna láska nebyla to, co mu v životě chybělo.

Jsi zaslepený a nevidíš pod povrch. Odpověděl drak na jeho myšlenky. Draco by to nikdy nepřiznal, ale on opravdu nikdy nepoznal tu pravou rodičovskou lásku. Vyrůstal ve společnosti své chůvy, matka se starala jen o své věci a otec stále nebyl doma. Oba se k němu odjakživa chovali jako ke svému cennému majetku, namísto toho, aby jej vnímali jako živoucí bytost, kterou stvořili a kterou by měli milovat. Draco je takový, jakým ho chtěl mít jeho otec. Ačkoliv v hlouby duše je jiný. Nesuď jej podle toho. Zkus pochopit jeho chování. Tím, že zesměšňuje slabší lidi si posiluje své vlastní sebevědomí. Musí mít pocit, že má nad někým navrch. Drakova slova proletěla Harrymu hlavou jako ohnivé šípy.Nemyslím si, že by to byla náhoda, když jste se objevili v Ellesméře oba dva. Nyní stojíte na stejné lodi a možná na ní společnými silami doplujete až ke břehu.

Takhle jsem o Dracovi nikdy nesmýšlel. Připustil Harry. Překvapen Leorinovými slovy se opět pohroužil do minulosti a snažil se najít nějaký náznak toho, o čem drak mluvil. Obrazy minulosti však ukazovaly jen Draca přesně takového, jakého ho viděl Harry. Ctižádostivého, panovačného a vychloubačného kluka z bohaté rodiny, který je zahrnut vším, co by si jen mohl přát.

Uvažuj o tom, co jsem ti teď řekl. Určitě tě ještě hodně překvapí. Každý si zaslouží druhou šanci.

Harry přikývl. Pochyboval však, že by se Draco mohl nějak změnit a tak obrátil list knihy na jiné téma. Téma, které jej trápilo už od jejich příchodu do Ellesméry. Leorine? Zeptal se v duchu.

Ano maličký?

Chybí ti Aimée?

Leorin na chvíli mlčel. Jakoby se zaposlouchal do praskání větviček v ohni, poté ale promluvil. Ano, velmi mi chybí. Připustil. Je to, jakoby ze mě vytrhli kus srdce, kus mého já. Byli jsme jedna bytost, jedno vědomí. Bojím se o ní. Každý den, kde nejsem s ní, je pro mě utrpení a minuta je dlouhá jako hodina.

Zachráníme ji. Dodal Harry pevným, rozhodným hlasem.

Věřím ti, Harry. I ona ti věřila.

Jak se o mě vůbec dozvěděla? Proč mi pomáhá?

Leorina ta otázka zarazila. Nervózně se pohnul a odvrátil oči jinam. Tahle informace mi nenáleží. Nejsem ten, který ti to smí říct. Není to moje tajemství. Slíbil jsem o Aimée a přísahal ve starověkém jazyce. Je mi líto, Harry.

Chápu,odvětil Harry co nejvlídnějším hlasem. Ve skutečnosti jej však tato skutečnost popudila. Je toho tolik, co se za poslední měsíce událo a on ví jen tak málo informací. Připadalo mu to frustrující. Poslouchá rozkazy jako pejsek a nikdo mu není schopen říci, co se to vlastně kolem něj děje. Nechávají si důležitá fakta jen pro sebe, jako by to bylo pro něj to nejlepší. Ale co můžou vědět? Třeba by pro něj bylo mnohem lepší, kdyby znal celou pravdu.

Chápu tvé rozhořčení, maličký. Tak rád bych ti pověděl všechno, co chceš vědět, ale není to v mé moci. Omlouvám se.

Nezlobím se na tebe, Leorine. Vím, že jsi zavázán mlčenlivostí. Já jen, že mi pokaždé někdo jen zatajuje informace. Bylo by lepší, kdybych se pouštěl do mise, o které vím úplně všechno.

Ani my nikdy nevíme úplně všechno. Oromis s Glaedrem jsou velice moudří učitelé a vědí toho spoustu, nikdy nám však neřeknou tolik, kolik bychom já i Aimée chtěli. Poskytují nám jen tolik moudra, kolik potřebujeme. Neměl by sis s tím dělat hlavu. Jsou důležitější věci. Teď jdi spát. Zítra dopoledne opustíme hranice Du Weldenvarden a čeká nás cesta otevřeným Královstvím. Musíš být připravený a v plné síle.Dořekl Leorin a Harry jej poslechl. Chvíli ještě uvažoval nad jeho slovy, až ho nakonec zmohla únava a on usnul.

Druhého dne opravdu dorazili až k hranicím lesa. Prošli skrz bariéru, která zajišťovala bezpečí elfskému lidu a vrhli se do nejistoty. Nyní si museli počínat velice obezřetně. Zde je mohl kdokoliv vidět a zaslat rychlou zprávu Galbatorixovi. Leorin už je nedoprovázel ve dne, ale létat vysoko nad oblaka, aby jej nezahlédl nějaký člověk, takže jejich průvodcem se za dne stal jen Solembum.

Projížděli temnými uličkami a několikrát za den si museli klestit cestu skrz husté houští. Nemohli se vydat po hlavní cestě, byli by příliš nápadní, a to je zpomalovalo. Trvalo jim další týden, než tímto způsobem dorazili na úpatí skal, ze kterých spatřili město Ceunon. Utábořili se jen několik metrů od něj v místě, kde si byli jistí, že je nikdo nemůže spatřit.

Na radu Solembuma v ten večer ani nerozdělali oheň, protože by mohl přilákat lidi z města a prozradit jejich polohu.

„Je tu zima,“ zadrkotala zuby Hermiona a přihodila přes sebe deku. „Zmrzneme tady, pokud nerozděláme oheň.“

„To nemůžeme, prozradil by nás,“ namítl Harry, který se také choulil pod dekou a od úst se mu linula pára. „Musíme to nějak vydržet.“

„Někdo z vás by mohl sejít dolů do města a sehnat nějaké teplé oblečení a také zásoby na cestu. Do Dračích Hor je to ještě daleko,“ odvětil Solembum.

„Já už bych tam asi nedošel,“ ozval se Draco jako první. Harryho to ani nepřekvapilo. Když se jednalo o něco nebezpečného, Draco se držel stranou. Nezazlíval mu to, i on se bál, ale proklínal ho za to, že tuhle roli musel vzít na sebe vždycky on sám.

„Půjdu,“ ohlásil se a vyskočil na nohy. Chvíli se na místě pohupoval ze strany na stranu, aby se zahřál a trochu prokrvil nohy. Solembum přikývl a vyskočil také.

„Dobrá, půjdeme spolu. Zbývají nám ještě asi dvě hodiny, než zavřou město na noc. To bychom mohli stihnout. Vezmeme jenom to nejnutnější a hned zítra brzy ráno vyrazíme odsud.“ Ve své kočkodlačí podobě se protáhl kolem čtyř koní, kteří se pásli opodál a popošel až k Harrmu. „Vy tři tady zatím zůstaňte schovaní s Leorinem a za žádnou cenu o sobě nedávejte nikomu vědět.“ Poté se s Harrym vydal ze strmého kopce dolů k městu.

Jak mu již Solembum s Leorinem vyprávěli, Ceunon bylo jedno z největších měst na severu, podle zdejších měřítek. Žilo v něm několik tisíc obyvatel. Bylo ze všech stran obehnané hradbami. Na severní straně byla obrovská brána, která byla jediným vstupem do města. Solembum mu vyprávěl, že s každým setměním se brána do města uzavře a ten, kdo se opozdí, zůstane venku až do prvních paprsků slunce, kdy se brána zase otevře. Proto bylo velice důležité, aby svůj nákup urychlili.

Vydali se po menší cestičce, která vedla z lesa a dole pod kopcem se zařadili na hlavní cestu vedoucí do města. Před nimi po cestě táhli povoz s hliněným nádobím nějaký stařec a menší chlapec. Jiné lidi po cestě nepotkali.

Došli až k bráně a následovali povoz dovnitř, kam se dostali bez jakýchkoliv problémů. Harry si připadal jako by se dostal někam do středověku. Procházeli ulicemi, které byly vesměs jen udupanou hlínou, pouze hlavní ulice byla dlážděná a vedla až k velikému chrámu v samém středu města. Ten jako jediný nevypadal, že se s každým zafouknutím zhroutí jako domeček z karet. Bylo to úplně něco jiného, než u nich nebo v Ellesméře.

Lidé zde chodili v něčem, co Harrymu připadalo jako cáry roztrhaných hader a byli špinavý od hlavy až k patě. Otřásl se při pohledu nad žebrající rodinou i jednonohým starcem a raději si prohlížel zemi pod nohama.

„Na začátku města bydlí chudina,“ prozradil mu Solembum. „Šlechta a správce města si žijí poněkud jinak. Je smutné vidět tyhle rozdíly. Galbatorix tohle ještě podporuje.“ V jeho hlase byl znatelný odpor a nechutenství, když vyslovoval „královo“ jméno a jeho bílé tesáky se mu nebezpečně zaleskly. „Od té doby, co jsme ve válce, všichni strádají. Avšak někteří více než jiní.“

Harrymu se zvedal žaludek. Ještě nikdy neviděl na vlastní oči takovou bídu. Bylo mu líto všech těchto lidí a rád by jim pomohl, ale nevěděl jak. Prošli skrz nějaké menší náměstí a dostali se do části, kde chudoba nebyla již tak moc znatelná, ačkoliv i zde lidé vypadali, že strádají.

Zapadli do menšího kamenného obchodu s potravinami a nakoupili potřebné zásoby masa, bylin vína a také chlebových bochánků. Solembum vytáhl z vaku několik mincí, které následně vhodil menšímu podsaditému prodavači a s plnými vaky krám opustili.

Jakmile opustili obchod, vydali se shánět nějaké další přikrývky a nějaké teplejší oblečení, protože nyní už je nechránilo kouzlo lesů Du Weldenvarden a bez nich by přes noc zmrzli. Harry si všiml dvou můžu, kteří stáli na druhé straně ulice a dívali se jejich směrem. Byli to strážní Ceunonu. Na sobě měli výstroj a u pasů meč. Když se Harry se Solembumem vydali jiným směrem, oba se dali také do pohybu. Avšak jakmile se Harry otočil a pohlédl na ně, zastavili se u jednoho obchodu a něco si začali prohlížet.

Harry jen zakroutil hlavou a usoudil, že už se mu zase něco zdálo. „Kde jsi vůbec vzal peníze?“ optal se kočkodlaka.

„Od elfů. Královna nás dobře vypravila. Bez peněz bychom nemohli pořídit potřebné zásoby,“ odvětil a zahnul do další uličky. „Á, tady to je,“ zajásal a vklouzl do dalšího obchodu, kde nakoupili deky a oblečení pro všechny.

„No, myslím, že už máme všechno, raději půjdeme, aby nás tady nezavřeli,“ řekl, když vyšli ven. Jakmile to však vyslovil, zatarasili jim cestu oni muži, které Harry viděl už při návštěvě prvního obchodu. Stáli před nimi a v rukou měli vytasené meče. Jeden z nich byl menší postavy a na obličeji měl obrovský šrám, ten druhý byl o něco vyšší a podivně se usmíval, až mu bylo vidět pár zažloutlých zubů. Harry naprázdno polkl a zjistil, že má náhle úplně vyschlo v puse.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia