Pá 19. července    slaví: Čeněk



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

25. Minulost, současnost a budoucnost

Solembum vzal Harryho k jezeru, na jehož hladině se začaly rýsovat obrazy. Viděl Rona, jak usilovně pátrá ve staré knihovně o nějakém pojítku, kde by našel své ztracené přátelé, viděl rozzuřeného Voldemorta když zjistil, že Ginny selhala, ale viděl také budoucnost, která jej šokovala.

 

Harry seděl na břehu jezera Súrwae a s hrůzou sledoval, jak se na jeho hladině mění děsivé útržky z jeho světa. Opět spatřil útok na bradavický Expres 1. září. Černý drak měnil v popel vše, co mu přišlo do cesty. Viděl i Leorina se Safirou, jak se jej snaží zneškodnit a zachránit své jezdce a studenty. Viděl sám sebe, jak drží Ginny za ruku i jak ji pouští do vysokých plamenů, které šlehaly několik metrů pod nimi.

Obraz se změnil, nyní měl možnost spatřit její pohřeb. Celá rodina Weasleyových seděla v tichém kostele a sledovala rakev, která stála na pódiu, obklopena horou květin. Paní Weasleyová měla v jednom kuse obličej schovaný v dlaních a pan Weasley seděl jako socha, v obličeji bílý jako stěna. Opět se hladina začeřila a objevil se na ní nový útržek.

„…Harryho ne. Jeho ušetři, prosím,“ křičela žena s rudými vlasy. Jeho matka stála před zraky dvou malých dětí, které vlastním tělem chránila před nezvaným hostem. „Zabij mě, ale jeho ušetři.“ Prosila jej. Pak záblesk zeleného světla… dětský křik a… tma. Černota, křik a chladný smích.

Jakmile se obraz opět rozostřil, spatřil sám sebe, jak kráčí skrz zdevastovanou vesnici a pronásleduje postavu v kápi. Všude kolem něj zuřila bitva mezi Smrtijedy a studenty z Bradavic, kterým na pomoc přispěchali i obyvatelé Prasinek. On však měl jiný cíl. Chtěl se pomstít… obraz se posunul dopředu, nyní stál tváří v tvář dívce, které patřilo jeho srdce. Stála vedle obrovského černého draka a křičela na něj. On jen němě stál, neschopen slova. Chvíli na to se objevil další zelený záblesk a náhlé světlo. Nic víc, než bílo na hladině.

„Co se stalo? Proč to nepokračuje?“ zeptal se Harry Solembuma a tázavě na něj pohlédl.

„To mi řekni ty?“ odvětil kočičí chlapec.

„Já?“ Nechápal. „Jak to mám asi vědět?“ obořil se na něj.

„Jsou to tvé vzpomínky. Ty musíš vědět, proč nepokračují. A propos, myslel jsem, že budeš chtít vidět spíše současnost nebo budoucnost. Tohle už přece znáš.“ Vysvětlil chlapec.

„Můžu vidět budoucnost?“ otázal se překvapeně a dychtivě zároveň.

„Jistě, můžeš vidět vše, co chceš,“ prozradil Solembum. „Můžeš vidět i to, co dělají nyní ostatní, když jste, ty a tví přátelé, zmizeli.“

„Ale jak?“ zeptal se rychle Harry.

„Stačí jen myslet na někoho, koho chceš vidět a jezero ti ukáže zbytek,“ odpověděl chlapec se špičatými tesáky po stranách a stoupl si vedle něj.

Harry se opět zahleděl na jezero. Byla na něm jen bílá skvrna. Část, kdy byl na cestě na onen svět. Zapátral v mysli a okamžitě mu vyvstala vzpomínka na Rona, jeho nejlepšího kamaráda. Pohádali se a jeho to velice mrzelo. Kdyby k tomu nedošlo, mohl být s nimi v Ellesméře a pomáhat jim. Vždy tomu tak bylo. Bradavické trio, které společnými silami hájí správnou věc. Bodlo ho u srdce. Otevřel oči a z celého srdce si přál vidět právě jeho.

Hladina se začeřila a obraz se začal pozvolna měnit.

 

Zrzavý chlapec stál v ředitelně a poslouchal, jak se ředitelka McGonagallová a ředitel nebelvírské koleje, Aberfort Brumbál, dohadují o tom, co se asi mohlo stát se třemi nebelvírskými studenty a jedním zmijozelským, kteří se nevrátili z Prasinek. Ron byl červený až za ušima a z jeho výrazu bylo znatelné, že by nejraději zmizel. Obstál několik otázek ohledně svých přátel a když McGonagallová zjistila, že z něj opravdu informace nevytluče, propustila jej.

Ron zmizel ve vteřině a schody z ředitelny bral po dvou. Jakmile vylezl z pod chrliče, rozběhl se a nezastavil se dříve, než doběhl do neosvětlené chodby. Na chvíli se opřel o studenou zeď, aby popadl dech a otřel si pot z čela. Jakmile se zklidnil, vydal se pomalými krůčky do středu chodby. Postavil se před zdánlivě prázdnou zeď a pronesl: „Ellesméra.“ O vteřinu později stál ve staré knihovně, kterou zdobil prach a několik let staré pavučiny.

„Musím vědět, co se s vámi stalo,“ pronesl šeptem a jal se prohledávat police se svitky a knihami. Na kulatém stole plápolala svíce, která se sama zapálila, když vstoupil dovnitř. Horlivě prolistovával každou stránku, každý svitek… nic však nenašel. Po chvíli se zhroutil do křesla, které sotva drželo pohromadě. „Kde jen můžete být,“ povzdechl si a zavřel oči.

 

Harry zamrkal a obraz v tu ránu zmizel. Bylo mu jej líto. Moc dobře věděl, jaké to je, žít v té strašné nevědomosti. Jaké to je, když je člověk sám a netuší, co se stalo s jeho milovanými, zda jsou naživu nebo už mrtví. Chyběl mu. Jeho srdce cítilo tu prázdnotu. Ron stál vždy po jeho boku, když se dělo něco důležitého. Doprovázel jej na výpravě pro Kámen mudrců. Šel s ním do Tajemné komnaty pro Ginny i na Ministerstvo kouzel, zachránit Siriuse. A teď tady není. Je pryč a Harry si uvědomoval, že nyní to bude muset zvládnout jen on a Hermiona. Ano, samozřejmě, je tady ještě Neville a Draco, ale to není to samé. Oni mu nemohou nahradit nejlepšího kamaráda, se kterým prožil tolik důležitých okamžiků.

Snažil se ovládnout své emoce a potlačil vzpomínky zpět do místnosti, kterou ve své hlavě uzamkl. Nyní jeho mysl putovala o několik bloků dále a otevřela jiné dveře. Byla to místnost plná vzpomínek na Ginny. Na dívku, do které se vloni tak bezhlavě zamiloval.

„Co se s ní vlastně stalo?“ ptal se sám sebe, ale odpověď se již zračila na hladině jezera.

 

„Je k ničemu, můj pane,“ zahulákal mužský hlas. „Je slabá, nedokázala jej zabít.“

„Mlč,“ utnul ten příval slov Temný pán. „Neptal jsem se na tvůj názor.“

„Omlouvám se, pane,“ vyhrkl muž v kápi a poklekl před svého pána, líbajíce lem jeho hábitu. Voldemort se na něj zhnuseně podíval a trhl svým pláštěm.

„Odveď ji do její cely. Ať se k ní nikdo nepřibližuje. Dnes jí nedávejte najíst, nezaslouží si to.“ Otočil se pohledem k tělu, které leželo před ním na zemi. Vypadala, že spí, ale její tělo bylo pod vlivem lektvaru, který jí byl každý den ráno podáván. „Věřím, že příště bude úspěšnější,“ odvrátil pohled a zadíval se opět na svého poddaného. „Vychovám si z něj nejoddanějšího Smrtijeda,“ zasyčel a pousmál se. „Bude to má nejsilnější zbraň proti Harry Potterovi. Začněte jí podávat dvojitou dávku, nechci nic ponechat náhodě.“ Smrtijed dále klečel na zemi a jen němě přikyvoval, bojíce se vyslovit jedno slovíčko.

„Teď vypadni a vezmi ji s sebou. Chci mít klid,“ utrhl se na něj a Smrtijed urychleně vyskočil na nohy. Popadl bezvládné tělo Ginny Weasleyové a táhl ji pryč z místnosti. Oddechl si teprve, když zavřel dveře do sálu, jež jej dělily od jeho pána a bolesti, které dnes naštěstí unikl.

Oddhodil dívčino tělo na zem, až to hlasitě zadunělo, poté vytáhl hůlku, kterou se před Pánem zla vytáhnout neodvážil, a kouzlem nechal její tělo levitovat před ním. Procházel chodbami, které Harry dobře znal. Pamatoval si, jak po nich s Dracem utíkali, když prchali před Smrtijedy. Došel dolů do vězení, kde před časem věznili Lupina, a stoupl si před dveře na úplném konci. Kouzlem je otevřel a odhodil tělo na zem. Na malou chvíli zůstal stát a civět na ni, ale nakonec vycouval, zabouchl dveře a opět je kouzlem zabezpečil.

Ginny zůstala ležet sama na studené podlaze. Její tělo se nehýbalo, až na malé nepatrné zvedání hrudi, které bylo znamením, že ještě stále dýchá.

 

“On ji chce použít proti mně?“ Harry zůstal bezvládně klečet na břehu. Obraz sice zmizel, ale v jeho mysli setrvával stále zřetelně. „Takže to, co se stalo v Prasinkách, to nebyl sen. Ona mě chtěla opravdu zabít,“ odříkával si sám pro sebe. „On z ní chce vycvičit Smrtijeda a použít ji proti mně.“

„Ještě není pozdě, ještě se můžeš pokusit zachránit ji,“ řekl tiše kočkodlak.

Harry seděl jako omámený. Solembumova slova jen stěží zaregistroval. Přišlo mu to absurdní. Proč zrovna Ginny? Jistě, byla to jeho láska a co jiného jej může zničit, než právě její zrada? Ale nečinila tak z vlastní vůle. To on ji chtěl zničit a kouzly ji poštvat proti němu. Připadalo mu to tak nesmyslné, až se to pomalu stávalo čím dál více jasnější. On ho nechce jen zabít, chce ho ponížit. Chce jej úplně zničit, po všech stránkách. Ví dobře, co dělá.

„Ginny si tohle nezaslouží. Nesmí trpět za mě,“ šeptal do toho hrobového ticha. „Všechno se kolem mě bortí. Všichni trpí, protože jsou na mé straně, proč?“ Ptal se sám sebe, i když odpověď znal.

„Na tyhle otázky ti odpovědět nedokážu,“ ozval se Solembum. „Mohu ti však říci jedno… Nesmíš se vzdávat. Ať se v tuto chvíli věci jeví černě, věz, že nejsou zdaleka takové. Vždy v sobě skrývají světlé odstíny. Nesmíš se tomu poddat, musíš jednat. Ještě není všechno ztracené. Věř svému srdci, které tě až do této chvíle nezklamalo.“

Harry se jeho slovům snažil uvěřit. Ze všech sil se snažil, ale bolest a nicota jej ovládali. Nenáviděl ten pocit, kdy sedí se svázanýma rukama a sleduje, jak se vše kolem něj bortí a on s tím nemůže nic udělat. To nic nedělání jej užíralo jako ten nejsilnější jed.

„Už jsem přišel o mnoho svých přátel, protože mi chtěli pomoci. Dovolil jsem jim, aby mě chránili a oni za to zaplatili svým životem. Proč kolem mě všichni umírají?“ Ptal se žalostně.

Solembum si poklekl vedle něj a zadíval se do těch zelených očí. Takhle nesmíš smýšlet, jinak sejdeš z cesty. Jen silní dojdou k cíli, to si pamatuj. Byla jeho slova, než se opět zvednul a zadíval se na jezero. „Umírání a trýznění neskončí, pokud to neutneš ty sám,“ zvolal a ukázal na jezero, na kterém se z ničeho nic začal zrcadlit nový úryvek. Byl však černý, jen pohyby a slova byli slyšet. „Budoucnost. Vždy neznámá a nevyzpytatelná. Občas krutá, jindy osvobozující a vítaná.“

Harryho oči se opět ponořily do jezera, kde panovala černota, jen zvuky a hlasy byly vnímatelné.

 

„Tak ty mi budeš odporovat?“ Zakřičel někdo a následně černou tmou prosvištělo modré světlo, jenž bylo doprovázeno hlasitým bolestivým křikem. Trvalo to několik vteřin, a pak se světlo opět vytratilo a s ním umlkl i jekot.

„Být tebou, tak bych kápla božskou. Takhle to může pokračovat i několik hodin, než tvůj zkažený dech přestane špinit naše čisté ovzduší.“ Následoval vysoce posazený smích ženy a další modré světlo, za nímž se ozvalo nové bolestivé heknutí, které bylo nyní delší a mnohem hlasitější.

Nic víc však vidět nebylo. Tma vládla v každém koutě a zmizela jen tehdy, kdy byla proražena modrým proudem z kouzelnické hůlky, avšak ani tehdy nebylo rozeznatelné nic. Jen křik a smích.

 

„Ten hlas,“ zajíkl se Harry, když odtrhl oči od jezera. „Znám ho. Určitě jej znám, ale nemůžu si vzpomenout komu patří.“

„Tak se podívej blíže, hochu. Otevři více svou duši a podívej se sám, komu ten hlas patří,“ pobízel jej Solembum, který celou dobu stál vedle něj a také sledoval výjev na jezeře. „Vidět budoucnost není tak snadné, jako minulost či současnost. Vyžaduje to mnohem více energie vůle. Musíš chtít.“

„Ale jak? Jak mám duši otevřít ještě více?“ Ptal se zmateně. Odpovědi se však nedočkal.

 

„Neměla by si to tak přehánět, má drahá. Nezapomeň, ještě stále jsi slabá a musíš se šetřit. Pán tě bude brzy potřebovat zdravou, silnou a schopnou,“ odvětil hlas nově příchozího. „Takové hrátky bys měla přenechat někomu jinému.“

„Vím, co dělám,“ odsekla žena. „Tohle je můj lék.“ Zasmála se a poručila své hůlce, aby opět modře zazářila.

Dívčí křik znovu nabral na intenzitě.

 

Harryho mozek nyní fungoval na maximum. Projížděl veškeré své vzpomínky a snažil se v nich najít onu osobu. Leč marně. Jako by část jeho vzpomínek byla zamčená v místnosti, od které ztratil klíč a ač se snažil sebevíc, dveře nedokázal silou vyrazit.

 

„Tak už mi konečně řekni, co jste na tom místě dělali a kam zmizeli tvoji kamarádíčci?“ Zakřičela žena. V temné komnatě byl slyšet jen její zrychlený dech a tiché kňourání opodál.

„Já nevím kde jsou. Byli jsme se jen projít a pak…“ svou lež nedořekla, protože se do ní vpila další bolestivá kletba a ona se zajíkla bolestí.

„No tak ty nevíš? Naše mališká čarodějniška něví, kam se poděli její pšátělé?“ Zašišlala žena a zkoušela napodobit dětský tón. „Tak to jí budeme muset ke vzpomínkám trošičku pomoct… CRUCIO!“

 

Harry ztuhl. Jako na povel se dveře v jeho mysli otevřely a v nich stála žena s očima černýma jako noc.

„Povedlo se ti to,“ řekl Solembum, když se obraz jako na povel rozostřil. „Vzpomněl sis… Sleduj nyní pozorně to, co na hladině spatříš. Jen málo vyvolených je obdařeno vidět útržky budoucnosti tak zřetelně,“ poučil ho kočkodlak.

„Ale to není možné. Ona je přece mrtvá.“ Vyslovil s údivem Harry, jako by Solembumova slova vůbec neslyšel. „Tohle se nemůže nikdy stát. Ona zemřela, viděl jsem to.“

 

„Máš poslední možnost. Řekni mi, kde se ukrývá Potter a můj synovec a já ti zaručím rychlou a bezbolestnou smrt,“ štěkla k hromádce na zemi Bellatrix Lestrangeová a kopla do ní. Dívka se zachvěla.

„Já to vážně nevím,“ žadonila a ještě více se na zemi schoulila do klubíčka.

„Tak ty to nevíš?“ dělala udivenou Bella a pomalinku si klekla k děvčeti. Jednu ruku jí položila na vlasy a jemně po nich sjela dlaní dolů. „Pořád si myslíš, že tě přijde zachránit? Že za někoho, jako jsi ty, položí svůj život? Jak jsi naivní, má milá mudlovská šmejdko.“ Zasmála se. „Jemu na tobě nezáleží. Už dostal, co chtěl. Celý svět se mu klaní za jeho činy. Nepotřebuje tě.“

„Neopustil by mě,“ zašeptala. „I kdyby si mě zabila, on mě pomstí. Zabije tě. Tak, jako zabil jeho.“

Smích Bellatrix se nesl celou místností. Rukou, kterou ještě před chvílí hladila dívčinu hlavu, uchytila hrst vlasů a silou trhla vzhůru. Dívka zakřičela a chtěla se vymanit. Její slabé tělo se však nedokázalo ubránit. Bellatrix držela její hlavu několik centimetrů vysoko jen za vlasy.

„Tohle si vážně myslíš?“ Nepřestávala se pisklavě smát. „Jak jsi ubohá. Naivní malá mudlovská šmejdka…“

„Už to ukonči, Bello,“ zašeptal jí do ucha muž s černými vlasy. „Musíme jít.“

„Ještě chvíli, Rodolfo. Ještě chvíli si budu hrát,“ usmála se, nepřestávajíce držet dlouhé hnědé kadeře ve své dlani. Znovu obrátila svou pozornost k děvčeti a usmála se na ni.

„Řekneš mi tedy, co chci vědět, drahá?“ Zeptala se rádoby mile a svůj obličej sklonila blíže k jejímu. Dívka neodpověděla. Zadívala se do těch krutých černých očí a následně své trýznitelce plivla do tváře.

Bellatrix mrskla její hlavou o zem a s hnuseným výrazem vstala. „Tohle si neměla dělat. Pokazila si naši hru a budeš krutě potrestána,“ zařvala a pozvedla hůlku. „Jsi jen odporný červ, který svým dechem kazí zdejší čistý vzduch. Musíš zemřít… Crucio.“ Temnou místnost zahalilo bolestivé ječení, které bylo, díky výborné akustice, velmi intenzívní. „Crucio… crucio… CRUCIO!“

„Přestaň,“ zahřměl o chvíli později Rodolfus a chytil ji za ruku. „Vždyť už je dávno mrtvá. Pojď, musíme zmizet. Řád tu může být každou chvíli,“ obeznámil ji a následně svou ženu tahal ven z místnosti. Bellatrix se naposledy podívala na mrtvé tělo osmnáctileté dívky a jala se následovat svého manžela, zanechávajíce za sebou tělo, které ještě před několika vteřinami jevilo známky života…

 

Harry se obrátil na záda. Jeho oči směřovaly k obloze, na které se tkvěly milióny hvězd. Jeho srdce splašeně bušilo šokem, který vyvolal nový obraz na jezeře. To nemůže být pravda. Ona ne. Zavřel oči, ze kterých mu stékala slaná voda. „To se nesmí stát! Nedovolím to,“ vykřikl.

„Nemusí,“ odpověděl kočkodlak. „Můžeš tomu zabránit. Viděl jsi, co všechno se může stát a taky stane, pokud neuspěješ tak, jak bys měl. Máš nyní v rukou mocnou zbraň. Znáš budoucnost. Je jen na tobě, zda se stane obraz na hladině realitou nebo jen alternativním scénářem.“

Harry pohlédl kočičímu chlapci do tváře. „Proč jsi mi to ukázal?“

„Abys pochopil,“ odvětil.

„Pochopil co?“ zašeptal odpověď Harry.

„Pochopil věci, které se staly, které se dějí a které se teprve stanou,“ řekl kočičí chlapec a vteřinu na to se změnil zpět v kočkodlaka, který v tu chvíli, několika rychlými skoky, zmizel v temné noci.

Harry ve vteřině osaměl. Snažil se uklidnit svůj rychlý dech i prudké srdeční nárazy, bylo to však marné. Pokaždé, když se mu před očima mihl úryvek posledního obrazu z budoucnosti, srdce mu div neprorazilo hrudní koš. Seděl jako omámený na břehu toho jezera. Jako by čekal, že se na jeho hladině objeví další útržky, další budoucnost. Hladina však byla čirá a viděl jen, skrz blankytně modrou vodu, kamínky na dně.

„Musím tomu zabránit. Nesmím dovolit, aby se jí něco takového stalo. Jí ne. Ona nesmí zemřít.“ Opakoval si stále dokola šeptem. Seděl s koleny u hrudi, které objímal svými pažemi. Sem tam se mátožně kolébal ze strany na stranu a přemýšlel, ačkoliv jeho mysl byla příliš unavená. Ach Hermiono…

Stříbrné paprsky zmizely a měsíc byl zahalen mraky. Tma obklopila vše kolem něj a vnořila se i do jezera, které do té doby tak jasně zářilo. Nyní pohasla i ta nejmenší záře a vše se ponořilo do hlubokého spánku.

Tohle se nesmí dozvědět. Nikdy.A s tímhle odhodláním se postavil a po tmě se odbelhal ke svým přátelům, kteří stále tvrdě spali.

 

Druhého dne vstávali již za rozednění. Rozbolavělá těla je nutila k pomalejším pohybům, aby si nepůsobili ještě větší bolest. Nebyli zvyklý spát na zemi. Ačkoliv měli přikrývky, měkkou postel s nebesy jim ani zdaleka nemohly vynahradit. Nejhůře na tom byl Draco Malfoy.

Chodil kolem, sténal a držel se za záda. Kudy prošel, tam zanechal pěknou hromádku sprostých slov, které vědomě vypustil z pusy. Nepodíval se ani na jednoho ze svých kamarádů, tedy pokud jim zrovna nenadával nebo se jim neposmíval. Harry byl na jeho chování zvyklý a raději se držel opodál. Nechtěl jej více rozzuřit a udělat jejich výpravu ještě více nesnesitelnější. Hermiona s Nevillem byli však jiného názoru.

„Musíš si pořád jen stěžovat?“ obořila se na něj Hermiona. Draco se zastavil a obdařil ji jedním ze svých pohrdavých pohledů. „Nejsi jediný, kterému se nocování pod širým nebem nezamlouvá.“

„Ano musím, Grangerová. Na rozdíl od tebe jsem spal na obrovském šutru,“ štěkl po ní a masíroval si záda.

„To my všichni,“ sykla k němu. „A nevšimla jsem si, že by si někdo z nich stěžoval. Tohle bude trvat ještě další měsíc, tak si na to koukej zvyknout. Už mě z tebe bolí hlava.“

„Starej se o sebe, Grangerová. Můžu si sténat kdy chci a jak chci,“ štěkl po ní.

„A nemohl by si sténat potichu?“ nevydržel to Neville a přidal se k Hermioně.

„Ne nemohl. Bolí mě to hodně, tak musím hodně sténat,“ poučil je a jal se osedlat svého koně. Hermiona si s Nevillem vyměnila naštvaný pohled a i oni se odebrali ke svým koním.

„Tohle bude fakt dlouhá cesta,“ podotkl Malfoy posměšným tónem, když sledoval Longbottoma, jak se snaží nasadit svému koni sedlo opačně. Nakonec mu musela pomoci Hermiona svou hůlkou.

 

Harry si oddechl, jakmile byli opět na cestě. Za celé ráno neřekl ani slovo. V očích mu stále probíhaly obrazce minulosti i současnosti, které mu v noci ukázalo jezero. Nemohl se jich zbavit, nemohl je setřást. Jakoby by ovládly jeho mysl. A pak přišla budoucnost… Znovu  se myslí vrátil k jezeru a sledoval celý výjev od začátku až do konce. Hermiono…

Dnes se jí nepodíval do očí. Nemohl. Celou noc nespal a přemýšlel, jak by k tomu mohlo dojít. A Bellatrix? Ta je přece mrtvá, viděl ji padat do propasti. Jak je tedy možné, že stále žije? Mohla ten pád přežít? To je absurdní. Neměla hůlku, nemohla takovou strž přežít.

Kruhy pod očima jasně napovídaly, že toho v noci moc nenaspal. A jak by taky mohl. Viděl věci, které pořádně zatřásly s jeho psychikou. Jako by toho už nebylo moc. Ginny uvězněná Voldemortem, který si z ní chce vyrobit zbraň. Aimée uvězněná Galbatorixem, jež nechal pozabíjet veškeré Dračí Jezdce a zmocnil se celé země. A teď Hermiona. Zabita po válce Smrtijedkou, která snad vstala z mrtvých. Tohle nemohl dopustit. Byla jako jeho setra a co Ron? Měl by mu to říci a společně ji ochraňovat? Nebo si to nechat pro sebe a nepřidělávat mu další starosti?

„Harry, jsi v pořádku?“ Hlas vedle něj ho vytrhl ze zamyšlení. Trhl hlavou, jak se polekal, a podíval se něj. Hermiona svého koně popohnala, aby mohla jet zároveň s Harrym. Dívala se na něj smutným pohledem a čekala na jeho odpověď.

„A-ano, jsem,“ vykoktal Harry a snažil se nedívat se do jejích očí. Už fakt, že je v jeho blízkosti mu naháněl husí kůži.

„Nevypadáš tak,“ řekla a položila mu dlaň na rameno. „Spal jsi vůbec dnes v noci?“

Otázka se vpila do jeho těla tak rychle, že se mu srdce málem zastavilo. Co by jí měl říct? Ne, nespal jsem… koukal jsem se na hladinu jezera a viděl jsem hrozné věci. Viděl jsem, jak umíráš rukou Bellatrix. A ty? Spala jsi dobře? Tohle bylo absurdní. Nemůže jí přece lhát, ale také ji nemůže říct pravdu. Hermiona byla silná čarodějka, ale nemohl si být jist, co udělá po zprávě, která ji oznámí způsob smrti, jež se stane již brzy.

„Ano, trochu,“ zalhal a zadíval se na daleké hory. Přál si, aby popojela a nechala jej v klidu přemýšlet.

„Vypadáš hrozně,“ pokračovala útěšně.

„Děkuji, lichotíš mi,“ pokusil se o úsměv, ale vyplodil jen cosi neidentifikovatelného na svém obličeji. Byl rád, že se zrovna v tu chvíli kolem nich prohnal Leorin a na malou chvíli upoutal Hermioninu pozornost, takže nespatřila jeho výraz.

Byli už skoro tři hodiny na cestě. Projížděli pomalu tmavým lesem, skrz něj občas prostupovaly paprsky slunce. Leorin byl větší část dne někde ve vzduchu a snažil se je navést na širší lesní cesty, aby se nemuseli trmácet skrze houští. Kočkodlak se zase plížil vepředu kolony, aby je mohl včas varovat před blížícím se nebezpečím. Což bylo pro Leorina směšné, poněvadž v Du Weldenvarden jim žádné nehrozí. Dával jim to najevo kdykoli jen mohl a Harry by dal cokoliv na světě, kdyby jen mohl být ve své posteli v nebelvírské ložnici, zachumlaný do teplých přikrývek a poslouchat jen chrapot svých spolubydlících, poněvadž jej z draka bolela hlava.

 

V sedle museli vydržet několik hodin a když se konečně utábořili v blízkosti řeky, byli za to všichni vděční. Harry seskočil ze svého koně a notnou chvíli se procházel po břehu a masíroval si zadek. Nebyl jediní, ostatní také naříkali bolestí. Na takovou výpravu opravdu nebyli zvyklí. Samozřejmě, dělali během dne přestávky na jídlo, aby si odpočinuli a nabrali sílu, ale to nestačilo. Harry se v mysli zatoulal ke svému koštěti, ke svému milovanému Kulovému blesku, který teď ležel pod jeho postelí v Bradavicích. Tak rád by jej vyměnil za koně.

Solembum vzal Draca s Nevillem k řece, aby s ním nachytali ryby k večeři. Nebyli z toho nijak nadšení, hlavně Draco, který si brblal pod vousy. Oba sledovali, jak se Solembum proměnil v chlapce a skočil do vody. Chvíli po něm nebylo vidu ani slechu, avšak za pár vteřin se vynořil s pořádnou rybou v puse. Hodil ji Hermioně, která už čekala u ohně a popohnal oba chlapce, aby jej do vody následovali.

„To tak,“ zabručel Malfoy a zůstal stát na břehu, zatímco Neville se s bojácným výrazem ve tváři vydal kočkodlakovi na pomoc. Posměšně si odfrkl, vytáhl z kapsy svou hůlku a ladným pohybem s ní švihnul ve vzduchu. Na hladině to zabublalo a posléze z ní vyletěla velká ryba. Draco ji s vítězoslavným výrazem hodil Hermioně jako psovi kost a přichystal se k dalšímu přivolávacímu kouzlu.

„Frajírek medovej,“ neodpustila si Hermiona a zuřivě začala ryby čistit od šupin, aby je mohla na ohni opéci. Hůlkou přitom švihla tam mocně, že kromě šupin zmizel i pořádný kus ryby.

„Co jsi čekala? Je to přece Malfoy,“ řekl šeptem Harry na vysvětlenou a vydal se na pomoc Nevillovi, kterého se pokoušel odnést silný proud. Chvíli sám zápasil, ale nakonec se mu podařilo dostat se až ke spolužákovi a dopravit jej na břeh. Promáčení se poté usadili k ohni a vyčkávali, až jim sálavé plameny vysuší oblečení.

 Večeře proběhla v tichosti. Snědli všechny ryby, které Hermiona připravila a opět se uchýlili k spánku. Leorin si tentokrát odnesl svou večeři dále od ostatních, aby jim nekazil chuť.

Další dny proběhly stejně, jako ty předchozí, s tím rozdílem, že ze sedla teď měli daleko větší modřiny, než na začátku jejich mise. Celé dny totiž seděli na koni a přestávky dělali co nejkratší, aby se k cíli dostali ještě letos. Na ponocování pod širým nebem si už celkem zvykli. Malfoy si stěžoval už jen čtyřikrát za den, což, dle Hermionina názoru, byl obrovský pokrok. Solembum jim po cestě vyprávěl o zdejší krajině a živočiších, kteří zde žijí. Pověděl jim také mnoho věcí o elfech, vardenech, trpaslících, ale také o urgalech či  ra´zacích.

„Co jsou zač, ti urgalové a ra´zaci?“ optala se se zájmem Hermiona.

„Urgalové jsou stvoření, jež žijí v tlupách. Vypadají podobně jako lidé, ale mají na hlavě rohy a vzhledem i chováním občas připomínají dravá zvířata. Chodí po zemi a plení vesnice. Nicméně v posledních letech se přidali na naší stranu a pomáhají nám v boji proti Galbatorixovi. Předtím mu však sloužili. Na jeho příkaz vyvražďovali celé vesnice. Těm, kteří jsou hodně vysocí a zdatní se říká Kullové. Jsou to bojovníci, kteří se nezaleknou ničeho a jdou jen za svým cílem,“ kočkodlak běžel vedle Hermionina koně a snažil se jim povědět vše, co o nich věděl. „Ra´zakové jsou naproti tomu bytosti, které jen stěží můžete přirovnat k lidem. Živí se právě lidským masem. Dospělí ra´zakové vypadají skoro jako draci, jsou velcí a mají křídla, naproti tomu jejich potomci jsou menší postavy a teprve se vyvíjejí. Mají dlouhé pařáty a místo pusy zobák. Odporné zvěrstva,“ ulevil si Solembum a všiml si, jak sebou Neville při jeho slovech škubl.

Leorin je po večerech zase poučoval o dracích a jejích zvyklostech. Zmínil se také o elfech, jak je viděl z dračího pohledu a všechny čtyři naučil alespoň základním zvyklostem.

„Když se setkáte s nějakým elfem, je zdvořilé jej pozdravit a dle jeho hodnosti mu vzdát úctu,“ vyprávěl poslední večer před jejich návštěvou Osilonu, když se všichni usadili kolem plápolajícího ohně, na kterém ještě před malou chvíli opékali dva mladé zajíce, které pro ně ulovil Leorin. „V Osilonu se setkáte s Faellnarim, který je správcem města. Je to samozřejmě elf vyšší hodnosti. Abyste mu vzdali tu nejvyšší úctu, musíte si stoupnout před něj, položit první dva prsty na rty a pronést větu Atra esterní ono thelduin, což znamená něco jako Nechť nad tebou vládne štěstí…“

Draco jej však náhle přerušil. „Proč bych měl dělat něco takového? K čemu to je? To nestačí říct dobrý den?“ odvětil a přehodil přes sebe deku, protože noci začínaly být o trochu chladnější, ačkoliv oproti listopadovému počasí v Bradavicích bylo stále teplo. „Proč si musíme dávat prsty na pusu? Připadá mi to hloupé.“

„Je to projev zdvořilosti,“ opáčil drak a odfrkl si, z nozder mu přitom vyprskl obláček kouře. „Ty prsty znamenají, že během rozhovoru nebudeš říkat lež,“ dodal, jakoby mimochodem a obrátil se k ostatním posluchačům.

„Jakmile vyslovíte svou větu, je na dotyčném elfovi, aby se chopil slova… odpoví vám větou Mor'ranr lífa unin hjarta onr, což znamená Nechť je mír v tvém srdci. Následně je zase řada na vás, abyste ukončili pozdrav slovy Un du evarínya ono vardy, což je A hvězdy nad tebou bdí. To je celé, měli byste se to naučit, ať se zítra jen blýsknete vychováním,“ dokončil to a koutkem oka se při tom díval na Malfoye, který se šklebil, jakoby spolkl něco odporného.

„Něco takového se v životě nenaučím,“ posteskl si Neville a snažil se vyslovit první větu. Vzpomněl si však jen na první slovo.

„Proč nás to nikdo nenaučil už v Ellesméře?“ zeptala se Hermiona překvapeně. „Vždyť Islanzadí jsme měli taky vzdát úctu, nemyslíte? Je přece královna.“

„Jste lidé, navíc z jiného světa. Pravděpodobně nepovažovali za důležité, abyste se naučili jejich zvykům v tak krátkém čase, který jste v Ellesméře prožili. Mnohem důležitější bylo připravit vás na cestu do Dračích skal. Nicméně já jsem se domníval, že by se vám to mohlo hodit.“

„A k čemu?“ ozval se opět Draco a Hermiona jej ihned zpražila svým zlobným pohledem.

„Prokážete jim úctu a ukážete, že i mláďata jako jste vy se umí chovat.“ Leorin se stočil do klubíčka naproti čtveřici a chystal se ke spánku, zatímco Solembum stál na stráži a hlídkoval. Jeho žluté oči žhnuly ve tmě jako dvě svíce a vůbec nezamrkaly.

Harry se uložil mezi Draca a Hermionu a pokusil se usnout. V duchu si ještě opakoval pozdrav, kterému se před malou chvíli naučil, avšak po chvilce jeho mysl opět zaplnily mihotavé obrazce z hladiny jezera. Otevřel oči avšak jeho pohled se stočil přímo na spící Hermionu. Žaludek se mu sevřel nenadálou úzkostí. Neuměl si představit, že by se výjev na hladině doopravdy stal. Opět je tedy zavřel a přinutil se myslet na něco jiného, nicméně docílil akorát toho, že se Hermiona přeměnila v Ginny a ležela v tmavé kobce.

Sledoval to nehybné tělo a cítil, jak mu z očí stékají slzy. Stál přímo vedle ni a jen se na ni koukal. Nemohl se pohnout, ač se snažil sebevíc. Jeho hrdlo bylo nepřirozeně stažené a on pocítil touhu zvracet. V kobce to páchlo zatuchlinou. Zavřel tedy oči, aby se na to bezvládné tělo nemusel dále koukat a pak se vzduch kolem něj náhle změnil. Nyní profukoval jemný svěží vánek. Přinutil se otevřít oči a strnul v úžasu. Stál před kostelem, který se nacházel uprostřed nějakého hřbitova. Kolem něj procházeli lidé v černých hábitech i v elegantních mudlovských oblečeních. Všichni se shromažďovali uvnitř kostela a nesli s sebou obrovské květiny ovázané černou stuhou. Harry měl jasnou představu kvůli čemu se tady všichni ti lidé shromáždili. Už to jednou prožil. Octl se na pohřbu jeho Ginny. Nepřemýšlel, jak se sem dostal, ani jak je možné, že se vrátil v čase. Jeho mozek dal povel dolním končetinám a chlapec s černými vlasy vešel do kostela. Byla tam spousta lidí, Weasleyovi, jeho spolužáci z Bradavic, členové Fénixova řádu… učitelé, ale také lidé, které Harry vůbec neznal. Na konci kostela byla hnědá rakev, kolem ní se rozprostíralo množství květin a věnců. Harry se rychlými kroky přibližoval k úplnému konci kostela, k oné rakvi. Nevěděl, proč si nejde sednout a nepočká na obřad, měl prostě pocit, že se musí do rakve podívat. Musí ještě naposledy vidět svou Ginny. Doběhl až k ní a pomalu začal nadzdvihávat dřevěné víko. V momentě, kdy denní paprsky osvětlily obličej zesnulé, hlasitě vykřikl. V rakvi spokojeně ležela Hermiona a ruce jí spočívaly na hrudi. Harry oněměl. To přece nemůže být pravda? Hermiona ještě nezemřela, to musí být omyl. Ale nebyl. Jeho kamarádka náhled otevřela oči a podívala se na něj. „Nedokázal jsi to, Harry. Neochránil jsi mě a ona mě zabila.“ Harry jen kroutil hlavou. „Zabila mě. Proč jsi mi jen nepomohl?“ Poslední slova vykřikla tak jasně, až sebou Harry škubl a odskočil od rakve. V tom momentě se víko s rachotem zavřelo. Harry lapal po dechu a rozhlížel se kolem s vystrašenýma očima. V první řadě spatřil manželé Grangerovi, kteří hlasitě brečeli. Vedle nich seděl na židli zhroucený Ron a i jemu se po tvářích kutálely obrovské slzy. Upřel svůj pohled na Harryho a hlasitě zaječel. „Proč? Proč si ji nepomohl. Nechal si ji zabít!“ „Nechtěl jsem, já jsem se snažil, opravdu,“ snažil se Harry obhájit, ale nepomohlo to. Ron na něj křičel stále více a více. „Snažil jsem se, opravdu jsem se snažil.“ Hulákal na Rona, ale jeho hlas bohužel překřičet nedokázal.

„O co si se snažil?“ zazněl hlas po jeho pravici. Harry otevřel oči a nechápavě civěl kolem sebe. Kostel zmizel, namísto toho spatřil kolem sebe les. Ležel pod vysokým stromem na zemi, kolem něj byla děsivá tma a bylo slyšet jen hlasité chrápání. „Trpíš nočními můrami, Pottere?“ Harry se otočil. Civěl přímo do obličeje Draca Malfoye, který vypadal, že se dobře baví. „Pověz mi, Pottere, mluvíš často ze spaní?“ otázal se Draco a zatvářil se rádoby ustaraně.

„Dej mi pokoj,“ ohradil se Harry ještě stále v šoku a obrátil se na druhý bok. Sen, ze kterého se právě probudil však zajistil, že zbytek noci skoro nespal.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia