St 19. února    slaví: Patrik



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

24. Opět u jezera

Chystání na jejich dlouhou cestu je v plném proudu. Doprovázet je budou Leorin se Solembumem, aby jim pomohli dostat Coirana na svou stranu. Jejich první zastávka je u jezera, které Harry už delší dobu zná. Je to místo, kam jej poprvé přenesla Aimée.

 

„Propůjčit?“ Arya se mírně pousmála na mladou čarodějnici. „To není správné slovo. Oni nám nepatří. Nejsou našim majetkem, ale přáteli.“ Vysvětlila a upřela svůj pohled k zahradě, kde stáli dva draci. Jeden byl menší se smaragdovými šupinami a patřil Aimée, elfce, která Harrymu a jeho přátelům zachránila na sklonku měsíce září život. Druhého draka, který byl asi třikrát větší než Leorin ještě nikdy neviděli. Měl nádherné zlaté šupiny, které se v záři vycházejícího slunce třpytily jako diamanty. Vedle nich stála královna ve své honosné rudé róbě, Oromis v prosté tunice a několik dalších elfů.

„Ale, co když ho bude Aimée potřebovat?“ Promluvil Harry a očima stále hypnotizoval ta nádherná stvoření, která mu jeho pohled oplácela. Tohle setkání bylo pro něj šokující. V hlouby duše věděl, že Leorin se ukrývá někde v Ellesméře, ale ani nedoufal, že by se s ním mohl setkat. O to víc, že jej bude doprovázet na cestě přes Du Weldenvarden až do jeho světa a navíc s dalším drakem po boku. Věděl, že drak mu neublíží, ale cítil se špatně vůči Aimée. Nemůže přece dovolit, aby opustil Alagäesii a nechal svého Jezdce bez ochrany. Připadalo mu to absurdní a drzé vypůjčit si jej. Drak mu nepatřil. Jako by jej sprostě kradl své přítelkyni přímo pod nosem.

„Pokud uspějete, bude větší šance na její záchranu. Leorin si je toho vědom, proto souhlasil. V této chvíli pro její záchranu nemůže nic udělat. Zahynul by.“ Arya odpovídala pomalu a ani jednou se Harrymu nepodívala do očí. Ten její slova však nezaregistroval. Utápěl se ve svých vlastních myšlenkách a zápolil se svým svědomím.

Vím, nad čím přemýšlíš, Harry.Hlas, který se mu najednou rozezněl v hlavě jej vylekal. Trhl s sebou a donutilo ho to vrátit se duchem zpět do Ellesméry. Porozhlédl se kolem sebe, ale ostatní stále upírali své oči na draky, takže to nemohli slyšet. Bylo to zase jen v jeho hlavě. Otřásl se při té představě. Otočil se zpět k zahradě a všiml si, že zelený drak upírá svůj pohled jen a jen na něj. Jeho smaragdové oči se do něj vpíjely jako by jej chtěly ovládat pouhým pohledem. Nerad opouštím Alagäesii i Aimée, ale pokud to pomůže její záchraně, udělám cokoliv. V této chvíli nemáme sebemenší šanci dostat se ke Galbatorixovi, ale jestli dokážeme přivést Coirana zpět a změnit jej do původního stavu, můžeme se o to pokusit s lepší vyhlídkou na úspěch.

Harry věděl, že má pravdu. Přesto mu dělalo velké potíže se s tím smířit. Měl pocit, že Aimée zrazuje. Ona mu přece přiletěla na pomoc, když byl v nebezpečí a on se teď namísto toho ubírá zachránit někoho jiného a ji nechává napospas jejímu vězniteli. Jeho svědomí mu napovídalo, aby se ihned rozletěl i s Leorinem k tomu tyranovi a pokusil se ji zachránit, ale rozum byl jiného přesvědčení.

Já vím, že to pro tebe musí být těžké, taky chci, aby byla zase v bezpečí. Snad se s tím druhým drakem vrátíme brzy.Odpověděl Leorinovi, ale pohled mu neopětoval, bál se.

Udělám, co bude v mých silách, abychom toho draka dostali na naši stranu.Leorinův hlas zněl pevně a vyzařoval jeho odhodlání a sílu bojovat za tu věc.

Takže, vy dva nás budete opravdu doprovázet až do naší země?Zeptal se Harry, aby změnil téma. Vycítil, že i drakovi dělá potíže mluvit o své Jezdkyni. Měli spolu zvláštní vztah spojený prastarým kouzlem a Harry věděl, že pro něj ztráta Aimée musí být nejbolestivější. Cítil v jeho hlase obrovskou bolest a nechtěl ji dále prohlubovat.

Leorin se toho chytil jako tonoucí stébla trávy a ihned mu odpověděl. Ne, do vaší země vás budu doprovázet jen já, Glaedr na to není dost silný, a proto zůstane i s Oromisem v Ellesméře.

Glaedr?Harry se ještě jednou podíval na zlatého draka a v tom to spatřil. Namísto jeho pravé nohy se mu houpal jen jakýsi pahýl, i tak však vypadal majestátně. Bylo mu draka líto. Ještě nikdy neviděl tak zubožené stvoření. Už chápal, proč zůstává v Ellesméře. Nevěděl jsem, že Oromis je Jezdec. Podotkl, když mu došla ona skutečnost. Představoval si Oromise jen jako moudrého elfa, který má v říši elfů významné postavení, ale ani ve snu by si jej nedával dohromady s legendárními Jezdci.

Ano, to je. Je to jediný Jezdec, který i se svým drakem přežil masové vraždění Křivopřísežníků. On jediný tomu unikl a schovával se i s elfy v Du Weldenvarden, aby mohl později předat své znalosti a zkušenosti novému Jezdci. Je velmi starý a slabý, proto se nemůže otevřeně postavit Galbatorixovi a Šruikanovi. Jeho čas se krátí.Leorin si při těch slovech povzdechl. On a Glaedr jsou vynikajícími učiteli.

Učili i tebe a Aimée?

Ano. Naučili nás vše, co uměli.

„No a kdo tedy bude ten druhý, který s námi bude cestovat?“ Zeptal se Harry Arye, když ukončil rozhovor s Leorinem. Ani si nevšiml, že už došli do zahrady a stojí vedle královny. Proto byl velice překvapený, když na jeho otázku odpověděla právě Islanzadí.

„Bude vás doprovázet Leorin spolu se Solembumem,“ řekla a vzápětí se před nimi objevil kocour, který se rychle prosmekl kolem Harryho nohou a usadil se vedle Leorina.

Hermiona i ostatní přátelé vypadali nanejvýš překvapeně. Neville s Dracem se ještě s tímto kočkodlakem nesetkali. Netušili, co je zač a proto na něj zírali s mírnou nechutí, jako by před nimi stála kočka školníka Filche.

„Solembum dorazil dnes v noci. Už několikrát nám elfům prokázal službu a nyní se nabídl, že vás bude doprovázet a pomáhat vám. Nestává se často, aby někam cestoval bez Angely,“ podotkla královna a Solembum jen mírně přikývl svou kočičí hlavou.

„Tahle mise je pro nás i pro vás velice důležitá. Vše teď bude záležet na tom, jak si povedete. Leorin vám pomůže navázat spojení s druhým drakem a řekne vám, co vše musíte udělat, abyste jej získali na svou stranu. Nebude to jednoduché, ale já věřím, že se to podaří. Coiran nebyl zlý. Byl to neobyčejně inteligentní, moudrý a silný drak. Ačkoliv spadl do spárů Galbatorixe i Temného pána, věřím, že jeho dobrá duše nakonec zvítězí. Teď bychom vás měli vypravit na cestu a probrat plán,“ vysvětlil Oromis a pokynul studentům, aby jej následovali.

Prošli skrz zahradu okolo menšího jezírka a barevných květin až k menšímu altánku z bílého plátna. Tam se usadili na podlouhlý kmen, který znázorňoval lavičku a vyčkávali. Na povel královny se dva elfové obrátili, vytáhli dlouhý svitek ovázaný jemnou pentlí a rozevřeli jej. Před studenty nyní spočívala podrobná, ručně kreslená mapa. Byla to mapa celé Alagäesie.

Harry si se zaujetím pročítal názvy všech měst a hor. Země zobrazená na svitku vypadala malinká, přesto byl její rozsah obrovský. Spatřil malinkatou tečku, která znázorňovala Ellesméru, tedy místo, kde se právě nacházeli. Byla namalována uprostřed husté zelené skvrny, která se rozprostírala skoro po celém horním okraji mapy. Jak si posléze přečetl, byl to les jménem Du Weldenvarden. Když sjížděl očima dolů, spatřil žluto oranžové pole, znázorňující poušť Hadarak, které zabíralo největší část mapy a za ním, na samém spodním okraji mapy, spočívaly Beorské hory, které na mapě vyobrazovala šedá, hnědá a trochu zelená barva. Všude to vypadalo na neobydlená místa. Známky lidstva se jevily jen na levém okraji mapy, kde byly vyobrazeny města a vesnice těsně u sebe.

Oromis jezdil prstem po mapě a ukazoval a vyjmenovával nejrůznější místa. Spatřili Urû´baen, hlavní město Království, také další větší města jako Gil´ead, Teirm, Dras-leonu. Také jim ukázal Surdu a ve zkratce jim vyprávěl, že to bývala svobodná země, které Galbatorix udělil milost. Avšak odjakživa pomáhala Vardenům. Nyní společně s nimi bojuje proti královu vojsku.

„To je tam, kde teď bojuje Eragon?“ Vyhrkla Hermiona a dychtivě poslouchala Oromisovo vyprávění.

„Ano,“ přitakal Elf a na jeho obličeji se vynořily další vrásky. „Jsou to už čtyři roky, co se Surda aktivněji zapojila do boje. První bitva se na tomto místě uskutečnila na Hořících pláních. Mnoho dobrých vojáků, řemeslníků či obyčejných farmářů tam tehdy zahynulo. Ačkoliv jsme měli velkou naději na úspěch, objevilo se něco nečekaného. Galbatorixovi se vylíhlo druhé vejce a získal tedy přesilu. Byly to krušné časy. Všichni jsme bojovali až do úplného vyčerpání, avšak bylo to beznadějné. Galbatorix nás zatáhl do kouta, odkud nebylo úniku. Museli jsme se stáhnout zpět do Surdy.

Karta se obrátila až tehdy, kdy se Aimée podařilo ukradnout poslední vejce z Galbatorixova hradu. Získali jsme novou naději. Nyní se skóre opět vyrovnalo. Našim vojákům se vrátila síla bojovat a zvítězit. Zachránit naši zemi. Nikdo neví přesně, co se tehdy stalo, jak se to Aimée podařilo, ale uspěla. Nicméně, než stačila dokončit výcvik, Galbatorixovi se podařilo ji zajmout.“ Elf sklopil oči a na chvíli se rozhostilo ticho. Nebylo slyšet nic, jen cvrlikání ptáků a šum slabého větru.

„Ale my ji zachráníme,“ protrhl tu nastalou smutnou atmosféru Harry. „Uspějeme.“ Ubezpečil jej.

„Snad ano,“ podotkla Islanzadí.

„Ale vraťme se k našemu úkolu,“ promluvil opět Oromis pevným hlasem a zadíval se do mapy. „Vašim úkolem bude projít skrz Du Weldenvarden. Samozřejmě byste mohli jít po cestě okolo, avšak nebylo by to pro vás bezpečné. Galbatorix se o vaší existenci zde nesmí dozvědět. Jste nyní naší nejsilnější zbraní. Naše eso, jak říkají lidé z vaší země.“ Důležitě spočinul na každém z nich a zase pokračoval. „Nebližší elfské město je Osilon. Tam byste mohli dorazit tak za týden a půl. Vyhledáte hlavního správce města, Faellnariho. Předáte mu tento svitek,“ vyndal menší pergamen, zalepený pečetí a podal jej Hermioně, „a on vám doplní zásoby na cestu. Budete mít s sebou Solembuma, takže není zapotřebí, aby s vámi cestovali ještě elfové. Kočkodlak se umí v naších lesích pohybovat a povede vás správným směrem.

Až opustíte naše lesy, dostanete se do Údolí Palancar. Tam už si musíte dávat velký pozor, aby vás nepoznali. Pokud to nebude nutné, nepoužívejte vaše magické hůlky. Vyvarujte se kouzlům. Leorin s vámi nebude moci cestovat přes den, protože by jej mohli spatřit neoprávněné osoby, takže budete sami se Solembumem. Pohybujte se jen postraními uličkami, nesmí vás ani napadnout cestovat po hlavní cestě. Tady si budete moci doplnit zásoby,“ ukázal na malou tečku s nápisem Ceunon. „Je to menší město, ale i tak byste tam neměli chodit všichni. Utábořte se někde poblíž města a vyšlete jednoho z vás společně se Solembumem, který vám bude pomáhat. Odtud už to není daleko k Dračím Horám.“ Oromis domluvil a nechal ještě chvíli studenty nahlížet do mapy, aby si zapamatovali co nejvíce informací.

„Jak dlouho nám bude trvat cesta?“ Zeptala se ustaraně Hermiona. „Nemáme žádné věci, jen to, co máme na sobě a hůlku a tam venku bude určitě zima.“

„Do Dračích hor se můžete dostat zhruba za měsíc, pokud nebudete dělat příliš velké přestávky. O věci se starat nemusíte, vše máte již připravené i se zásobami jídla a pití na dva týdny,“ doplnila mistra Arya.

„Měsíc?“ Vyhrkl najednou Malfoy a jeho popelavě šedá tvář zezelenala. V jeho očích se zračilo nechutenství s obrovským strachem. „To jako máme měsíc chodit pěšky? A kde jako budeme spát? Postavíme si stan na nějaké mýtince a na ohníčku si budeme opékat špekáčky?“ Zaironizoval a jeho obličej se stáhl do vzdorovité grimasy.

„Budeš to muset přetrpět, Malfoyi. V této době asi těžko najdeš nějaké auto či letadlo, kterým by ses mohl dopravit. A košťata jsme bohužel zapomněli v Bradavicích,“ vyštěkla po něm Hermiona.

„Já pěšky nikam nepůjdu,“ ohradil se tvrdohlavě a zkřížil ruce na hrudi.

„V tom případě můžeš zůstat tady a zkusit najít nějaký způsob, jak se odtud dostat,“ pousmál se rádoby mile Neville.

„Tak dost,“ uťal jejich hádku Harry. „Řekli jsme, že půjdeme všichni. Takže to tak taky uděláme,“ oznámil jim pevně. „Nikdo nám neříkal, že to bude jednoduché. Věděli jsme, do čeho jdeme a všichni jsme souhlasili, i ty Draco.“ Obrátil pohled na zmijozeláka, který se chystal vyhodit další argument proti, ale Harry rychle pokračoval. „Do těch Dračích hor se musíme dostat, jinak nezjistíme, jak se ten drak dostal do našeho světa. A jediný Draco ví, jak ten oblouk vypadal a může nám pomoci. Takže se teď všichni sbalíme a vydáme se na cestu.“ Dořekl a vstal. Neville i Hermiona jej ihned následovali a připojili se k němu. Jen Draco zůstal sedět a civěl kamsi do prázdna.

„No?“ Harry se obrátil k němu a sledoval jej.

Draco se ještě notnou chvíli koukal do země, ale potom upřel pohled na svého nepřítele. „Tohle mi draze zaplatíš, Pottere,“ vyštěkl a neochotně se připojil ke skupince. Harrymu se na tváři rozlil úsměv vítězství.

Elfové jim ukázali čtyři vznešeně vypadající bílé koně, kteří na ně již čekali na menším náměstí. Každý z nich byl osedlán a ověšen zavazadly. Kromě nich se tam shromáždilo několik dalších elfů, jež chtěli mladé hosty vyprovodit.

„Není běžné, abychom koně sedlali. Nejsou našimi otroky, ale pro vás to bude jednodušší,“ promluvila Islanzadí a přitáhla si uzdu prvního koně. „Každý z nich má jméno. Tenhle se jmenuje Vlaen,“ řekla a podala uzdu Nevillovi, který byl nejblíže. Poté představila zbylé tři koně, které následně předala novým majitelům. Harry dostal hřebce jménem Anwon.

„Pokud je přivoláte jejich jmény, vždycky se k vám vrátí. Chovejte se k nim, jako ke svým přátelům. Nejsou to jen pouhá zvířata. Neubližujte jim a budou vám sloužit více než dobře,“ poučila je královna. „Nyní už víte vše, co byste vědět měli, můžete se tedy vydat na cestu.“

„Buďte opatrní a snažte se vyhýbat nebezpečí. V Du Weldenvarden v bezpečí budete, avšak jakmile opustíte hranici našeho území, ochranná kouzla vás již chránit nebudou,“ dodala Arya.

Čtyři mladí smrtelníci přikývli a vyhoupli se do sedel. Harry viděl, jak se Hermiona s Nevillem nepatrně zachvěli, zatímco Malfoy seděl na koni pánovitě s arogancí jeho vlastní, jako by se na něm narodil.

Naposledy se rozloučili se svými hostiteli a už už se chystali vydat do nitra tmavého lesa, když si Harry na poslední chvíli na něco vzpomněl.

„Královno Islanzadí?“ Vyslovil nahlas, až se několik elfů prudce otočilo. I královna byla mírně zaskočena, ačkoliv to na sobě nedala znát. Svaly na jejím obličeji se nijak nepohnuly.

„Ano?“ Optala se přívětivě.

„Měl bych ještě jednu otázku,“ prozradil a nespustil z královny oči, přestože jeho srdce napětím divoce tlouklo.

„Pokud to bude v mých silách, odpovím ti na ni. Ptej se tedy,“ vyzvala jej a Harry si všiml, jak jeho přátelé propalují pohledy jeho i Islanzadí a ostatní elfové jen němě stojí a vyčkávají.

„Co se stalo s Roweninou hůlkou?“ Harry to vyslovil tiše, avšak pevným hlasem. Periferním pohledem spatřil Hermionu, jak sebou nepatrně škubla a dychtivě očekávala královninu odpověď. Celou dobu, co byl v Ellesméře vyčkával chvíle, kdy se bude moci na tuto otázku zeptat. Ta chvíle právě nastala a on se nemínil vzdát jasné odpovědi.

Královna se trochu zarazila. Neodpověděla ihned a vyměnila si ustaraný pohled s Oromisem. „Ta hůlka se vrátila na místo, odkud vzešla.“ Byla její odpověď.

„Na jaké místo?“ Nenechal se odradit mladý nebelvířan. „My tu hůlku potřebujeme. Myslíme si, že by mohla být Voldemortovým vi…“ ale slovo nedořekl, protože Hermiona vyděšeně vyjekla.

„Harry, ne, to nesmíš!“ V jejích očích byl vidět strach. „Brumbál nám dal jasně najevo, abychom o tom s nikým nemluvili.“ Její výtka byla oprávněná, jak si Harry stačil uvědomit. V tom momentě si chtěl nafackovat. Jak jen mohl udělat něco tak neuváženého? Brumbál jim přece řekl, aby se o viteálech před nikým nezmiňovali. A on to teď málem rozhlásil před celou Ellesmérou. Elfové by možná netušili, o co se jedná, nicméně Draco s Nevillem se o tom taktéž nesmějí dozvědět. Nemohl přece vědět, zda se Malfoy po návratu do jejich světa nevrátí k Voldemortovi a nezačne mu vyprávět novinky o Vyvoleném a jeho dobrodružném bádání.

„Promiň, já zapomněl,“ řekl kajícně a oči sklopil. „Ta hůlka je pro nás velice důležitá,“ otočil se zpět na královnu. „Vrátíte nám ji?“

Královna na něj chvíli upírala zrak a následně zakroutila hlavou. „Ne, nevrátím. Ještě nenadešla ta správná chvíle, Harry. Je mi líto.“ Poté se otočila a společně se svým doprovodem zmizela. Harry na ní v neuvěření civěl. Nenadešla ta správná chvíle? Ta hůlka musí být zničena, jinak Voldemorta nikdy neporazí, copak jí to nedochází? V nitru své duše jej sžíral neskutečný vztek. To on přece tu hůlku našel. Byla pohřbena v hrobě jeho sestřičky, má na ni přece právo.

„Harry, my víme, že ta hůlka je pro váš svět důležitá. Ale mnoho věcí ještě stále nechápeš a v tuto chvíli ani nepochopíš. Nechceme vašemu světu ubírat zbraň ke zničení Temného pána, ale nyní s ní nic nezmůžeš. Časem přijdeš na to, jak se k hůlce dostat a v jakém okamžiku ji použít. Teď byste se měli vypravit na cestu, za chvíli bude poledne.“ Oromis stál před ním a jeho tvář nabyla další vrásky. I když na první pohled vypadal ještě mladě, v očích byl jeho věk až příliš znatelný.

„Pořád mi někdo říká, že nic nechápu,“ obořil se na něj Harry bez lítosti. „Tak proč mi to nikdo nevysvětlí? Jsem už dost starý a prožil jsem toho více, než někteří lidé za celý svůj život, aby jste mi mohli říkat věci na rovinu.“

„Tohle není otázka stáří a zkušeností, Harry. Tohle má hlubší význam. Smiř se s tím.“ Oromis mu položil dlaň na rameno. Harry se na něj naposledy podíval a následně obrátil svého koně k východu a jemným kopnutím jej vyzval k pohybu. Ostatní po jeho vzoru udělali totéž a společně s kočkodlakem a drakem nad nimi opustili bezpečí elfského hlavního města.

 

* * *

 

Několik následujících hodin mezi sebou prohodili jen pár slov, které se vesměs týkaly jejich cesty. Slunce už bylo vysoko nad obzorem a paprsky ukazovaly poutníkům cestu lesem. Stejně jako v Ellesméře, i zde byla kouzelná příroda. Stromy v Du Weldenvarden byly vesměs staré a vysoké, takže jim nehrozilo, že se budou muset vyhýbat nízkým větvím. Země pod nimi byla poseta rašelinou, jemnými klacíky a v některých částech taky hebkým mechem. Prozatím neviděli místo, které by bylo vhodné pro nocleh.

„Doufám, že do večera vjedeme na nějakou louku. Nehodlám spát na tom chrastí,“ zahučel Draco do hrobového ticha. Jeho hlas se chvíli nesl ozvěnou v lese a pak se ztratil v jeho hlubinách.

„Do večera bychom mohli dorazit k vodopádům Súrwae. Tam je země hebká jako hedvábí,“ odpověděl mu kočkodlak, který se náhle zjevil vedle Dracova koně. Malfoy sebou trhl. Neměl ho v oblibě. Byla to pro něj jen malá hloupá kočka, a tak na ni také shlížel.

„To doufám,“ odfrkl si a raději zrychlil.

„Jak dlouho už jsme vlastně na cestě?“ Zeptal se Neville. Stejně jako na koštěti, i na koni se cítil nesvůj. Celou cestu se ošíval a svaly na nohou měl křečovitě stažené, aby se na hřbetě Vlaena udržel.

„Asi čtyř hodiny,“ odpověděl mu Harry. „Měli bychom si na to zvyknout. Takhle to potrvá celý měsíc,“ podotkl popravdě. Ani jemu se to nezamlouvalo. Jen za těch pár hodin byl unavený a celé tělo jej bolelo.

„Fajn, že jsi mi to připomněl,“ zpražil ho Draco a tvářil se, jako by měl pod nosem lejno.

 

Slunce bylo již dávno za obzorem, když studenti i se svým doprovodem dorazili k vodopádům. Všichni čtyři byli unavení a málem v sedle usnuli. Nechali tedy koně volně na louce u lesa a sami si vytvořili tábořiště na kraji lesa, aby se mohli schovat pod stromy, kdyby je náhle zastihl déšť.

Harry odsedlal Anwona a podíval se, co všechno jim elfové sbalili na cestu. V jednom uzlíku našel dvě teplé přikrývky a oblečení, které pro něj utkali sami elfové. Látka byla jemná na dotek, ale přes to velmi silná v zelených a hnědých barvách. V dalším našel elfské pečivo, nějaké ovoce a vak s vodou. Ostatní vybalili to samé.

Deky si ustlali vedle sebe ke stromu a kousek od nich si z chrastí udělali menší ohýnek. Leorin se k nim snesl dolů a zabral celé místo naproti nim s kořistí, kterou ulovil cestou. Byl to menší jelen, který byl už nyní zpola okousaný. Leorin se nijak nesnažil zakrýt tu hrůzu a nadále se zakousával do lahodné večeře, až kosti pod jeho zuby hlasitě křupaly. Jeho lesklé zelené šupiny se v ohni blýskaly, takže namísto žluté záře je obklopovala záře zelená.

„To je nechutné,“ ohrnul nos Draco a bylo na něm poznat, že potlačuje touhu zvracet. I Hermioně s Nevillem bylo při té podívané viditelně špatně. Oba odložili nedojedenou večeři a raději ulehli k spánku.

Nejspíš je moje společnost moc netěší, že?Zeptal se ho Leorin a opět se zakousl do jelena. Jeho zuby se zaryly hluboko do zvířecího břicha a drak následně prudce škubl, až se kůže napnula a praskla. Z tlamy mu odkapávala krev. Harrymu se začal bouřit žaludek a raději se díval jinam.

Ne, jen jsou unavení z cesty.Nemusel ani moc lhát, protože on i jeho přátelé opravdu unavení byli. Zůstávat celý den v sedle nebylo zrovna pohodlné. Navíc na koni ještě nikdy předtím nejezdil. Bylo to úplně jiné než sedět na hřbetě hypogrifa či testrála. Jediná Hermiona již na koni jezdila, a tak je při jejich výpravě poučovala, jak správně sedět, co udělat, aby kůň začal klusat, či jak mu dát pokyn, aby zabrzdil.

Jsme teprve na začátku, bude to ještě dlouhá a velmi náročná cesta. Za chvíli budete sedět na koni, jakoby jste se na něm narodili. Poté vydal zvláštní zvuk, o kterém se Harry domníval, že vyjadřuje smích.

Snad ano, podotkl.

Mimochodem, večeře jste se moc nedotkli. Dáš si?Drak svou mohutnou hlavu ukázal na kus roztrhaného, zkrvaveného břicha, ze kterého vyčuhovaly střeva.

Harry se naneštěstí otočil a pak pocítil v puse podivnou pachuť. Zakroutil hlavou a musel zavřít oči, aby se doopravdy nepozvracel. Ten pohled byl příšerný. Poděkoval za nabídku, popřál drakovi i Solembumovi dobrou noc a potom se odbelhal ke svým přátelům, kteří dělali, že spí.

„Doufám, že takhle nevečeří každý den,“ zašeptal Neville, jakmile si Harry lehl vedle něj a Hermiony.

„Jestli jo, tak já pojdu hlady,“ zkusil zavtipkovat, ale žaludek mu při té představě opět poskočil. Vklouzl tedy pod přikrývky a snažil se usnout. Šum vodopádu opodál mu nejprve svým hlukem bránil v pohroužení se do nitra snů, ale nakonec jej ukolébal a on konečně usnul.

 

Harry…

 

Chlapec se právě nacházel ve Velké síni v Bradavicích uprostřed honosné hostiny. Na třech kolejních stolech byl pořádný nános toho nejlahodnějšího jídla. Od grilovaných kuřat, až po sladké moučníky nejrůznějšího druhu. Jen jeden stůl zel prázdnotou a u něj sedělo nespočet dětí, kteří na ostatní shlíželi vraživými výrazy. Byl to stůl Zmijozelu.

 

Harry…

 

Nevěděl, proč je jejich stůl v izolaci, ale ani se to nesnažil zjistit. Měl šílený hlad a tak se rychlými kroky vydal ke stolu své koleje. Bylo tam plno. Všichni se tlačili jeden na druhého a hltavě se cpali vybraným jídlem. Neviděl nikomu do tváře, ale přes to věděl, kdo to je. V dálce spatřil vysokého zrzka, jak okusuje obrovské kuřecí stehno a ve druhé ruce drží ražniči na špejli.

 

Harry…

 

Věděl, že je to Ron, a tak se jeho cesta stočila k němu. Trvalo mu nějako chvíli, než se probojoval až na konec stolu, kde se jeho kamarád nacházel. Nesměle jej pozdravil a čekal, až se na něj podívá a uvolní mu místo vedle sebe. Zrzek však jeho volání nevnímal a dále do sebe cpal maso. Harry to tedy zkusil znovu a hlasitěji. Tentokrát si stoupl přímo vedle něj.

 

Harry…

 

Ani tentokrát nezareagoval. Namísto toho odhodil okousanou kost a vzal si do ruky zkrvavené stehno jelena, kterého u vodopádů odhodil Leorin. Se slastným výrazem se do něj zakousl a zuby trhal všechny šlachy. Čerstvá krev mu stékala po puse na stůl i na jeho špinavý hábit. Harry nevěřil vlastním očím. Vykřikl, aby to rychle odhodil, ale Ron se jen opět hladově zahryzl do stehna a žvýkal to sousto syrového masa.

 

Harry…

 

Sebral tedy veškerou sílu a hrubě svého kamaráda obrátil k sobě. Vyrval mu z rukou kus toho jelena a odhodil na zem. „Co to proboha děláš?“ Vykřikl na něj.

Ale Ron se na něj jen pousmál a tiše vyslovil: „Probuď se, Harry.“

„Cože?“ Nechápal Vyvolený. „Co to blábolíš? A proč ses neotočil, když jsem na tebe křičel?“ Zeptal se popuzeně.

„Tak už se prober, Pottere!“ Vykřikl na něj. Harry se polekal a zamrkal. Ron se vymrštil na nohy a začal s Harrym třást. „Vzbuď se, vzbuď se konečně!“

„Já ale…“

 

„Harry Pottere…“

Otevřel oči. Ležel pod stromem zabalený v přikrývkách a hlasitě oddechoval. Na čele měl kapičky studeného potu. Chvíli šátral ve tmě kolem sebe, až vedle sebe spatřil něčí siluetu. Lekl se.

„To je dost, že ses probral,“ špitl kočkodlačí kluk a vycenil své bílé špičáky. „Vzbudit tě je složitější a rozhodně více vyčerpávající, než se vypořádat s tlupou urgalů,“ pousmál se. Natáhl ruku, aby pomohl chlapci na nohy.

„Proč jsi mě budil? Vždyť je ještě noc. Budeme vyjíždět, až se rozední,“ štěkl po něm Harry. Byl unavený a oči měl stále slepené od tvrdého spánku.

„Musel jsem to udělat. Jinak bys to neviděl,“ podotkl a stále držel ruku napřaženou, vyčkávajíc, až chlapec začne fungovat a vstane.

„Neviděl co?“ Zeptal se nevrle. Ačkoliv to byl hoch nesmírně zvědavý, v tuto chvíli byl až příliš ospalý, než aby jej taková zpráva vzrušila. K vodopádům dorazili někdy před půlnocí a na cestu se měli vydat kolem šesté hodiny ranní. Těšil se, že aspoň těch pět hodin si zdřímne.

„Pojď se mnou a uvidíš sám,“ pobídl jej střapatý chlapec. Harry si jen povzdychl a neochotně nechal Solembuma, aby jej vytáhl z teplých přikrývek.

Tiše jej následoval úzkými uličkami lesem. Pod nohama jim praskalo chrastí a kolem nich profukoval chladný vítr. Harry se otřásl. Chtěl se Solembuma zeptat, kam ho to vede, ale zuby mu o sebe zimou drkotaly, takže nebyl schopen slova. V dálce slyšel hukot vodopádů Súrwae, který se každou vteřinou přibližoval.

„Už tam budeme,“ sdělil kočkodlak a ještě zrychlil. Zanedlouho došli na menší mýtinku. Za ní se tkvěla vysoká skála s vodopádem. Když došli blíže, mohl si povšimnout, jak se na jinak čirém jezeře tvoří bílé chuchvalce pěny.

„Chtěl jsi mi ukázat vodopád?“ Zeptal se v neuvěření černovlasý chlapec. Ruce i nohy měl již ztuhlé zimou a rty mu začínaly fialovět.

„Pojď,“ řekl jen kočkodlak a nezastavoval se.

Harry začal uvnitř sebe prskat vzteky. Na tohle se přeci mohl podívat ráno. Určitě kolem jezera pojedou. Tak proč jej musel Solembum budit a tahat ho sem v takové zimě?

„Neříká ti to místo něco?“ Zeptal se jej kočkodlak. Jeho žluté oči se vpily do těch jantarově zelených.

Proč by mělo?Zaznělo Harrymu v hlavě. Přesto se pozorněji podíval kolem sebe. Viděl rozlehlou zelenou pláň, na které se třpytily kapky rosy. V dálce spatřil několik stromů. „Ne,“ vyslovil a civěl na padající vodu.

„Podívej se pořádně,“ vyzval jej kočkodlak trpělivě.

Chlapec si jen povzdychl a znovu se začal rozhlížet po krajině. Byla noc, tma pohltila celý les, ale vodopád i s jezerem bylo vidět krásně a jasně. Jakoby zářil. Jezero bylo dlouhé. Jen stěží dokázal pohlédnout na jeho konec, kde se nacházela skála. Nyní od něj svůj zrak odpoutal a rozhlédl se na všechny strany jezera. A pak si vzpomněl. Obraz, který vídával ve snu se mu v hlavě zobrazil jako na povel. Vzpomněl si na Aimée, když ji viděl poprvé. Bylo to právě na tomto místě. Tady mu prozradila, kdo je a jak se má dostat k Rowenině hůlce.

„Vidím, že sis vzpomněl,“ podotkl usměvavě průvodce. „Tady jste se poprvé setkali. I když jen duchem.“

„Ano,“ špitl Harry. „Proč jsi mě sem vzal?“

„Protože chci, abys něco viděl,“ odpověděl mu. „Následuj mě.“

Došli na okraj Jezera, kde v Harryho snech stávala Aimée. Voda byla na tomto místě hladká a odráželo se na ni měsíční světlo.

„Podívej se na hladinu a zapamatuj si vše, co spatříš. Bude se ti to v budoucnu hodit,“ poučil jej Solembum a usadil se vedle něj. Harry tiše polkl a zahleděl se na vodu. Nic však neviděl. Protřel si tedy oči a podíval se znovu. Nic. Viděl jen nepatrný pohyb pod vodou, jak tam proplavala malá žlutá ryba.

„Ryba? Splní mi aspoň přání?“ Zaironizoval a protřel si zmrzlé ruce. Zdálo se mu, že se z něj pomalu stává živá socha z ledu.

„Nedívej se očima, ale duší,“ napověděl stále trpělivě jeho společník. Harry už na něj chtěl vyletět, když se mu v hlavě vybavila věta: Věř slovům kočkodlaka. Spolknul tedy příval sprostých slov a opět se zrakem pohroužil do jezera. Hladina byla stále čistá. Zavřel tedy oči. Vybavil se mu obličej dívky, kterou z celého srdce miloval. Zrzavé vlasy jí spadaly až po ramena. Její čokoládové oči se vpíjely do těch jasně zelených a úsměv zářil na jejím obličeji jako slunce na obloze. Srdce mu začalo divoce tlouct a ačkoliv si toho nebyl vědom, zašeptal její jméno.

Po chvíli otevřel své oči a zaměřil se opět na hladinu jezera. Záhy vydechl úžasem. Nyní už nebylo vidět dno, kamení a proplouvající ryby. Tentokrát mu to připadalo, jako by koukal do obrovského zrcadla, které zobrazovalo něco děsivého. Obrazce po hladině běhaly tak rychle, že je stačil sotva zaregistrovat. Útržky něčeho, co chlapci nahánělo husí kůži a podivné chvění v žaludku.

„Dívej se pozorně a pokus se zapamatovat co nejvíce věcí.“

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia