Po 03. srpna    slaví: Miluše



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

23. Tajemství skal Zapovězeného lesa

Draco Malfoy konečně promluvil a osvětlil alespoň trochu zapeklitou situaci, díky čemuž se královna Islanzadí rozhodla poslat studenty na dlouhou cestu do Dračích hor. Musejí se vrátit do jejich světa a zachránit černého draka, který se dostal do jejich světa.

 

„Co jsi říkal?“ Vyhrkl vykulený Harry a propaloval svého zmijozelského spolužáka pohledem.

„Vím, kde Pán Zla toho draka našel,“ zopakoval nevrle Draco a taktéž se zahleděl do jantarových očí svého spolužáka.

„Jak bys to ale mohl vědět?“ Zeptal se Neville, který svému společníkovi vůbec nevěřil.

„Byl jsem Smrtijedem, nevzpomínáš si?“ Osopil se blonďák a své aristokratické oči protočil v sloup, aby lépe vystihl svůj názor na Nevillovu poznámku. Ten jen sklopil zrak a zavřel pusu.

„Tak nám tedy pověz, jak k němu ten Pán Zla přišel,“ vyzval jej Oromis a dychtivě čekal na odpověď. V jeho očích se zalesklo něco zvláštního. Nebyla to však nedůvěra v Dracova slova. Jako by očekával, zda se nějaká jeho teorie prokáže být správnou.

Mladý dědic čistokrevného rodu si svůj triumf zjevně užíval. Pozvedl svůj zrak k oněm elfům a nějakou chvíli vyčkával, aby si užil svých patnáct minut slávy, přičemž je chtěl nechat co nejdéle v té jejich nevědomosti. Bylo na něm vidět, že si tuhle situaci náramně užívá. Teď má konečně navrch. Ví něco, co Potter a paní Dokonalá ne.

„Tak povíš nám to? Nebo nám to přineseš jako dárek pod stromeček?“ Zaironizoval Harry při pohledu na Malfoyův vítězný výraz.

Draco po nebelvírském chlapci, který přežil, hodil pohledem, který jasně naznačoval, že jestli nezmlkne, nedozví se vůbec nic. Následně se nadechl a pomalu začal vyprávět, přičemž kladl důraz na každé vyřčené slovo.

„Pán Zla jednoho večera začal mluvit o nějaké skále v Zapovězeném lese. Nikdo nevěděl, proč je to pro něj tak důležité. Byl tím doslova posedlý. Několik týdnů ten les navštěvoval a vracel se do Zmijozelova sídla pozdě v noci. Následný den se ihned po snídani zavíral v knihovně, kde zůstával až do setmění. Potom opět odešel pryč. Člověk by řekl, že jej ty skály zaujaly více, než tady pan Vyvolený.“ Poslední slovo z něj vyšlo se zjevnou nechutí v hlase a při pohledu na dotyčného se na jeho bledé tváři usídlil nepěkný úšklebek.

Harry to přešel bez poznámky. Ačkoliv se mu jeho chování příliš nezamlouvalo, věděl, že jakmile se začne nějak bránit, Draco přestane spolupracovat a oni se nic nedozví. Proto při slově Vyvolený raději zatnul ruce v pěst a snažil se analyzovat vzorky na dřevěné podlaze, které jej v tu chvíli náhle zaujaly.

„Asi po měsíci si mě zavolal do svých komnat. Netušil jsem, co po mě bude chtít. Většinou si tam zval jen své nejoddanější Smrtijedy, po kterých požadoval práci, která byla nesmírně důležitá a měla zůstat v utajení,“ na chvíli se odmlčel se, aby mohla vyznít důležitost jeho slov.

„Když jsem toho večera k Pánovi přišel, měl na sobě svůj cestovní plášť. Aniž by se na mě podíval, rozkázal mi, abych se šel připravit na cestu, že mě bude za deset minut čekat v kruhové místnosti.“

Harry věděl, co je ta místnost zač. Už v ní byl. Přemístil se do ní při zkoušce z přemisťování, kdy si omylem z hábitu vyndal Roweninu hůlku. V té chvíli se mu opět v hlavě rozsvítilo. No jasně, Rowenina hůlka. Až bude ta správná chvíle, nesmí se zapomenout zeptat, kde vlastně je. Je to přece Voldemortův viteál a on ho musí zničit, aby mohl zničit samotného majitele té ohavnosti.

„Ze Zmijozelova sídla jsme se přemístili přímo do Zapovězeného lesa,“ pokračoval Draco, „který Pán navštěvoval každou noc. Až do té chvíle mlčel a já jsem šel za ním. Šli jsme dlouho temným lesem, všude byla děsná tma,“ dramaticky natahoval každé slovo, jako by právě vyprávěl nějakou strašidelnou historku na dětském táboře. 

„A pak se zastavil u nějaké skály. Byla v ní malinkatá cestička, která vedla dovnitř obrovského skalního bludiště. Řekl mi, abych ho následoval dovnitř. Protáhli jsme se tou škvírou, která byla dlouhá asi deset metrů a široká tak pro jednoho člověka. Teprve potom se začala rozšiřovat. Šli jsme mlčky asi půl hodiny. Pán Zla pořád zatáčel doprava pak zase do leva a já ho jen následoval. Opravdu jsem obdivoval, že si tu cestu pamatuje. Potom jsme se dostali do samého středu. Byl tam půlkruhový oblouk, na kterém byly vyryty podivné znaky. Mě teda vůbec nic neříkaly, ale vypadalo to, že Pán ví, co jsou zač. Přikázal mi, abych se postavil před něj a přečetl je nahlas.“

„A  pamatuješ si ta slova?“ Skočil mu do řeči Oromis a jeho oči náhle plály nedočkavostí.

„To ne, měl jsem potíže je přečíst, natož si je zapamatovat,“ odsekl Draco, kterému se ten dotaz zdál nadmíru absurdní. Přece si nemůže myslet, že si něco tak nesmyslného mohl zapamatovat?

A co se stalo potom?“ Vyzvala jej Islanzadí, která rovněž poslouchala každé jeho slovo s dychtivým očekáváním.

„Když jsem to přečetl, oblouk začal nějak svítit.“

„Svítit?“ Nemohl si pomoci Harry. Jeho zvědavost byla vždy silnější než on a přestože si zakázal přerušovat Dracovo vyprávění, slovo mu přišlo na jazyk tak rychle, že jej nedokázal včas spolknout.

„Jo, z toho kamene vyzařovalo stříbrné světlo,“ popisoval Draco a bylo na něm znát, že se mu tato situace líbí.

„A potom se tam objevil ten drak?“ Promluvila Hermiona. I ta měla v očích takový zájem, jako jejich hostitelé.

„Ano. Chvíli teda ten oblouk jen tak zářil, ale následně se v něm objevil obraz nějakého jiného lesa a černá tečka, která se přibližovala. Ani Pán zla nevěděl, co to je. Když se to přibližovalo, bylo to čím dál tím větší. Vypadalo to, jako nějaký ptát s obrovskými křídly. Pak proletělo skrz ten oblouk. Na poslední chvíli se mi podařilo uskočit,“ dořekl zmijozelák tónem, jako by se mu právě povedlo zachránit svět před válkou.

V místnosti se rozhostilo ticho. Arya, Islanzadí i jeho spolužáci se stále dívali na Draca, jako by tomu nemohli uvěřit. Jen Oromis měl oči zahloubané v podlaze a vypadalo to, že o něčem horlivě přemýšlí.

„Takže to vypadá, že Ifaerdinovi a Roweně se podařilo vybudovat Bránu.“ Pronesl najednou čísi hlas. Byl to hlubší hlas, ale jak si mohl Harry povšimnout, proneslo ho to střapaté dítě. Děvčátko, které sedělo vedle královny. Mělo vykulené žluté oči, které Harrymu někoho připomínaly. Byl si jistý, že se s nimi již setkal. Jeho vzpomínky jej však opět zradily.

„Vše tomu nasvědčuje, Maud,“ přitakal Oromis, který stále zíral do prázdna a nejspíš se snažil poskládal zbývající část puzzlí do jednotného celku.

„Ale to není možné,“ vydechla úžasem Arya. „Vždyť Ifaerdin se po její smrti vrátil nadobro do Ellesméry. Je vyloučeno, aby Bránu dokončil sám.“

„V tom případě musela být Brána dokončena již za Rowenina života,“ odpověděl elf.

„Možná to bude pravda,“ špitla potichu Hermiona a podívala se na Harryho. „Chci říct, Harry našel její deník ve staré knihovně. Poslední věty, které napsala, byly, že Brána je již hotová a Ifaerdin má donést klíč. Jestli tu bránu otevřeli, to už se nezmiňovala.“

„Takže oni ji opravdu dokončili? Ano, museli. Jak jinak by se mohla Aimée přemisťovat do vaší země a jak jinak by se ten Falldirův drak mohl dostat k Pánovi Zla? Dává to všechno smysl. Jistě, že mě to nenapadlo už dříve.“ Oromis se procházel po místnosti a mluvil si spíše sám pro sebe. Následně se otočil ke čtveřici bradavických studentů a pronesl vážným tónem: „Musíte se vydat do Dračích skal.“

„Do Dračích skal?“ Zopakoval elfova slova Harry. „Myslel jsem, že musíme nejprve zachránit Aimée. Proto jste nás sem přenesli, nebo ne?“

„Přenesli jsme tě sem, protože jsi byl zraněný. Ale ano, prioritou bylo zachránit mou sestru,“ odpověděla mu Arya.

„Nicméně teď nastala jiná situace. Coiran se dostal pryč z Alagäesie. V tomto stavu je nebezpečný,“ chopil se opět slova Zdravý mrzák.

„Pokud je to vážně Coiran,“ doplnila Arya.

„Podle očitých svědků se v těch skalách opravdu pohyboval černý drak. Pokud ti lidé pravili pravdu, je zcela očividné, že Coiran přežil bez svého pána. Stala se s ním však obrovská proměna, což je velikou záhadou.“

„A pokud bychom tedy připustili, že je to Coiran, co se může stát?“ Vyslovila otázku královna Islanzadí.

Oromis neodpověděl ihned. Stále se ještě procházel po místnosti a uvažoval nad správnou formulací odpovědi. Svraštil obočí, přičemž mu na starším obličeji naskočilo pár dalších vrásek navíc a následně odpověděl: „Pokud se drak v jeho stavu a bez Jezdce dostane do jiné dimenze, začne se postupně jeho moc měnit. Bude neovladatelný. Jeho moc se bude zvyšovat, což může mít nemalé důsledky. Není však vyloučeno, že by se mohl podřídit dalšímu pánovi. Musí to být však člověk s obrovskou mocí. Pokud se mu podaří takového draka zlomit, bude mít k dispozici velkou moc.“

Hermiona si s Harrym vyměnila pohled plný těch největších obav. Oba věděli, že drak Voldemorta poslouchá. Plní jeho rozkazy. Takže to může znamenat, že Voldemort si jej už podrobil. Jestli se jejich síly spojí, bude to znamenat nejen konec Harryho Pottera, chlapce který přežil, ale konec celého mudlovského světa a s ním i konec čarodějů, jež se tak urputně staví do cesty Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit.

„Zatím však nemusíte mít žádné obavy,“ vyslovil elf, když si všiml dvou vystrašených tváří nebelvírských studentů. Napadlo ho, nad čím oba dva zřejmě uvažují. „Coiran, neboli Mortas, jak mu ten černokněžník říká, ještě není plně v jeho moci. Na to je ještě moc brzy. Pravděpodobně se připojil k prvnímu člověku s velkými schopnostmi, kterého potkal, když se dostal do vaší země. A nemusí být zlomen právě jím, jestli se vám podaří tomu zabránit.“ Pronesl k oběma.

„Ale jak tomu můžeme zabránit? Vždyť mluvíme o Vy-víte-kom. Je to nejobávanější černokněžník této doby. Lidé se bojí vyslovit jen jeho jméno. A teď, když má na své straně tak mocné eso, jen stěží můžeme vyhrát boj,“ Nevillovi se v očích blýskal strach. Kolena se mu třásla a ruce držel zaťaté v pěst.

„Je to jen na vás, zda se pokusíte získat draka na svou stranu. Nemůžu vás do toho samozřejmě nutit. Ale pokud byste vyhráli, můžete mít to „eso“ na své straně vy.“ Pomalu spočinul zrakem na každém ze čtveřice studentů a vpíjel se do jejich očí. „Věřím vám. Jste všichni stateční a dost silní na to, aby jste se postavili zlu čelem. Vím, co jste všechno již dokázali a tudíž mohu tvrdit, že máte šanci uspět.“ Při jeho slovech se všichni nebelvírští otočili směrem k jedinému zmijozelskému. Opravdu vyslovil slovo všichni? Opravdu měl na mysli i Draca Malfoye? Je sice pravda, že nějaká ta síla v něm bude, když uvážíme, tak Draco byl po nějaký čas Smrtijedem. Uměl se bránit. Ale slovo statečnost jim k němu rozhodně neseděla.

Jako by Oromis opět přečetl jejich myšlenky, otočil se na blonďatého chlapce se špičatou bradou. V jeho ocelově šedých očích uviděl záblesk strachu, který však v mžiku schoval za svou neprostupnou Malfoyovskou masku. „Věřím také v druhou šanci a v dobré jádro obalené shnilou slupkou.“ A s tím se jal opět usadit vedle královny.

„Co tedy máme udělat, abychom draka získali na svou stranu?“ Optala se Hermiona, která jako první dokázala odtrhnout zrak od nechápavého Malfoye a vrátit se zpět do reality.

„V prvé řadě musíte toho draka najít, což nebude tak těžké. Mnohem obtížnější bude získat si jeho pozornost. Evidentně netuší, co je zač. Je zmatený. Před mnoha lety ztratil svého Jezdce a zůstal sám napospas svému osudu. Galbatorix na něj musel seslat nějakou mocnou kletbu, která z něj udělala to, čím je. Nemyslím si, že by byl zkažený a zlý. To z něj učinili jiní. Já však doufám v to, že se dá znovu změnit.“

„No výborně,“ ozval se chlapec zmijozelské krve. „Stačí si jen získat drakovu pozornost. Jak snadné. Můžeme například vyslat Longbottoma, aby nám dělal návnadu. Třeba na to skočí,“ pronesl sarkasticky. „Jak si asi máme získat pozornost takové bestie?“

„To už je na vás. Věřím, že jste dost inteligentní na to, abyste na něco přišli.“ Taková byla slova, jež jako jediná prošla skrz elfovy rty.

„A pokud bychom uspěli, co potom?“ Zeptal se Harry.

„Potom jej musíte přimět, aby se vrátil k oblouku. Přečtete ona slova a drak se musí vrátit zpět do naší země.“

„Pokud ti dobře rozumím, Oromisi, chceš, aby se vrátil Coiran ve své původní podobě zpět do Alagäesie. To se však může podařit jen tehdy, když se jeden z nich…“ Islanzadí vytřeštila oči. „To přece nejde. Je to proti všem našim zákonům. Nikdy se tohle ještě nestalo. Víš přece…“ Její slova však byla starším elfem přerušena.

„Ale stalo, Islanzadí a ty to moc dobře víš. Nepamatuješ si snad, co se stalo před třemi lety?“ Oromis sledoval, jak výraz v jejím obličeji chřadne.

„To bylo něco jiného. Ona byla jednou z nás,“ snažila se obhájit svá slova, leč marně.

„Nebyla, Islanzadí. Ačkoliv sis to tak moc přála, nikdy ji nebyla.“ A s těmito slovy se zvedl a namířil si to přímo ke dveřím. V polovině se však ještě zastavil a pohlédl na čtveřici. „Není čas. Hned zítra ráno se musíte vydat do Dračích skal.“ Posléze odešel, nechávajíc za sebou sedm párů vytřeštěných očí.

„On má pravdu, Islanzadí. Poslechni jeho slova, jsou moudrá, ačkoliv ti někdy přivozují bolest,“ promluvilo opět ono děvče. Harry si všiml jejich bílých tesáků, když mluvila. Hlavou mu nyní probleskl obraz malého chlapce, se kterým se setkal ve staré knihovně. Mohl tohle být Solembum? Je možné, aby na sebe ten kočkodlak uměl brát různé podoby? Nad touto věcí však nemohl přemýšlet dlouho, protože Islanzadí opět promluvila.

„Dobrá tedy, nachystáme vše potřebné pro vaši cestu a zítra se vydáte obhlédnout Dračí skály a pokusíte se najít druhou část oblouku. Potom se vrátíte do vaší země, najít Coirana.“

Bylo vidět, že Arya s ní nesouhlasí. Podívala se na matku, jako by nemohla uvěřit vlastním uším. Opravdu je chce nechat odejít, aniž by se pokusili o záchranu Aimée? Královna pochopila její výraz a z očí jí ukápla slza. „Promiň, dcero, ale Oromis má pravdu. Když se to povede a on se… oni se vrátí, bude větší šance na její záchranu.“

„To ale může trvat dlouho a on ji mezitím zabije,“ pronesla tiše mladá elfí princezna s černými vlasy.

„Musíme doufat. Pokud bude Leorin živ, budeme vědět, že Aimée stále dýchá,“ odpověděla a opět upřela svůj zrak na Harryho a jeho přátelé. „Dnes večer uspořádáme oslavu na vaší počest.“ Sdělila jim jak nejdiplomatičtěji v tu chvíli mohla a jala se i se svou dcerou následovat Oromise.

„Co chtěla říct tím když se jeden z nich… Myslíte, že jeden z nás musí zemřít?“ Promluvil po delším tichu Neville, když elfové odešli.

„Vaše cesta bude příliš nebezpečná a záleží pouze na vás, jak skončí,“ pravilo děvče, jež jako jediné zůstalo v místnosti a přistoupilo blíže k Nevillovi. Prohlíželo si jej, jako by člověka vidělo poprvé v životě. Neville se otřepal a poodstoupil o krok vzad.

„Ty jsi Solembum?“ Zeptal se Harry, kterého ta otázka hlodala v hlavě už notnou chvíli.

„Ne, to nejsem. Já nemám příliš ráda společnost lidí. Cítím se lépe tady v Ellesméře. Já jsem Maud. Ale tady mě znají také pod jménem Snová společnice či Mrštná tlapka,“ představilo se a zamrkalo svýma žlutýma očima. Harry si vzpomněl na rozhovor s Oromisem, když jej vedl do jídelny. Zmínil se o královnině Snové společnici.

„Měli byste si jít odpočinout a připravit se na oslavu,“ poradilo jim děvče a stejně jako elfové opustilo místnost.

 

Všichni čtyři, i s brblajícím Malfoyem, se vytratili do Harryho pokoje. Usadili se na zemi, Malfoy na Harrho posteli, a nahlas přemýšleli o rozhovoru, jehož se právě zúčastnili. Probírali různé možnosti, jak se dostat drakovi pod kůži, všechny byly však příliš absurdní a zajistily by jim akorát tak smrt. Nenapadlo je vůbec nic, co by mohli přežít.

„Co se vlastně stalo potom, co ten drak přiletěl skrz oblouk?“ Střelila náhle Hermiona po Dracovi otázkou. Blonďák se zarazil a jako by o něčem přemýšlel.

„Pán mi přikázal, abych se o tom nikdy nezmiňoval. Prý to bude našim tajemstvím a on potom ze mě udělá jeho nejoddanějšího Smrtijeda a bohatě se mi odmění.“ Odpověděl jí.

„Proč ale vybral zrovna tebe?“ Zajímal se Harry a nevšímal si pohledu, který Draco následně věnoval jeho kamarádce.

„To nevím, nečtu jeho myšlenky,“ odsekl. „Prostě si vybral mě, co je na tom tak špatného?“

„Nic, jen mě to zaráží,“ hlesl Harry. „Když ti tedy zakázal o tom mluvit, proč jsi nám to řekl?“

„Podívej, nemám zájem na tom, aby se Voldemort chopil moci nad světem. Jak jistě víš, nebyl jsem mu příliš věrný a on už určitě teď ví, že jsem pláchl s tebou, přidal se na vaši stranu a to nemluvím o vraždě mé drahé tetičky Belatrix. Není mi zrovna pochuti s vámi spolupracovat, ale přiznej si, Pottere, beze mě byste to nezvládli,“ štěkl po něm a na jeho tváři se objevil úlisný úšklebek.

Harry musel přiznat, že má Malfoy pravdu. Ačkoliv mu to rvalo srdce, jeho informace o Smrtijedech i samotném Voldemortovi se ukázaly být velmi cenné. A pokud se budou muset znovu vloupat do Zmijozelova doupěte, aby našli draka, bude jim tenhle nafoukaný aristokrat ještě prospěšný. On jediný se v tom sídle vyzná.

„No dobře, necháme to teď plavat. Musíme vymyslet, jak se toho draka zmocnit. Napadá vás ještě nějaká alternativa, která by ve svém důsledku zařídila, abychom se z té šlamastiky dostali se všemi končetinami na svém místě?“ Promluvil ke všem přítomným a chtěl pro tuto chvíli udělat tlustou čáru za předchozí hádkou s Malfoyem. Bohužel, žádný jiný návrh nepadl.

 

O pár hodin později se odbelhali na noční oslavu, kterou Islanzadí zařídila na jejich počest. Došli až na samý konec velkého kopce, kde už stály připravené jídelní stoly, které se zohýbaly pod náporem všelijakých dobrot. Posadili se na volná místa a spolu s ostatními elfy vyčkávali příchod královny.

„Dáte si něco k pití?“ Zeptal se jich jeden elf s hnědými vlasy, načež jim do poháru nalil nějakou tekutinu a usmál se. Harry, jehož pusa byla vyschlá jako poušť Sahara, uchopil pohár a jedním douškem do sebe tekutinu vliv. Záhy však pochopil, že to neměl dělat.

Jeho oči byly vykulené a v puse jej neskutečně pálilo. Připadal si, jako by mu právě někdo násilím vhodil do krku rozžhavené uhlí, tak ho to pálilo. Pociťoval v puse ostrou bodavou bolest a z očí se mu řinuly slzy. Zato Malfoye vedle se mohl smíchy potrhat. Držel se za břicho a v záplavě burácivého smíchu se nakláněl dopředu a dozadu.

„Tak tohle se ti vážně povedlo, Pottíku.“ Vykuckal ze sebe a otíral si slzy, které mu, jako Harrymu, stékaly po tváři proudem. Jen s malým nepatrným detailem, ty jeho byly způsobené přívalem náhlého smíchu.

„Co to proboha vypil?“ Zhrozila se Hermiona a přičichla si k poháru. Ucítila však vůni jablek.

„To je Faelnirv,“ odpověděl ji nějaký elf a pousmál se. „Je to vynikající nápoj a bude vám po něm dobře,“ vysvětlil a pootočil se k dalšímu z elfů.

„Jo, opravdu vynikající,“ zaironizovala Hermiona a s obavami se podívala na svého kamaráda. K jejímu překvapení se však Harry hlasitě smál a dál upíjel ze svého pohárku, který mu byl před malou chvíli opět doplněn.

„Není to zase tak špatné,“ okomentoval to, jakmile si všiml kamarádčina nechápavého pohledu.

„Že není?“ Osopila se na něj čarodějka. „Není to zase tak dávno, co jsi málem chrlil oheň.“

„Ale no tak, Hermiono. Vždyť je to tak skvělé, na a zkus to taky.“ Nesmlouvavě ji podal její netčený pohárek.

„Tohle nebudu pít, je to alkohol.“ Zarazila ho Hermiona a sjížděla svého kamaráda přísným pohledem. „A ty bys taky neměl, zastírá ti to smysly. Zítra musíme vyjet posilnění, ne s parádní opicí v hlavě.“ Okřikla jej.

„Grangerová, odhoď alespoň pro jednou tu svou protivnou masku a buď příjemná. Nerad to říkám, vaří mi přitom krev v žilách a zvedá se žaludek, ale Pottere ví, co říká. Je to vážně chutný nápoj, budu si muset říct o recept pro matku,“ pustil se do ní Malfoy, který měl v sobě již čtyři deci.

„To bohužel nebude možné,“ reagoval na Malfoyova slova jiný elf, který evidentně zaslechl jejich rozhovor. Recept nápoje je všem smrtelníkům utajován. Nelze jej podávat z ruky do ruky. Navíc, nedokázali byste jej vytvořit. Lisujeme jej z rozmačkaných bezinek a spředených měsíčních paprsků. Není možné, aby jej vytvořil obyčejný člověk,“ vysvětlil mladému aristokratovi a věnoval mu jeden ze svých roztomilých úsměvů. Načež mu Draco věnoval jeden ze svých roztomilých úšklebků.

„Ale chutná vážně božsky,“ přidal se Neville a podal svůj prázdný pohár elfovi, který jej hbitě naplnil.

Hermiona jen nasupeně seděla vedle svých přátel a rozhlížela se, jak v ostatních končí ty slisované bezinky po litrech. Neměla chuť ani sílu se s nimi hádat. Věděla, že někdo přece musí mít zítra mozek střízlivý. A tak jen sledovala zábavu kolem ní a ujídala ze stolu to lahodné šťavnaté ovoce.

Královna se dostavila nedlouho poté. Usadila se ke stolu, po boku své dcery, a pronesla zahajovací proslov. Většina elfů už o existenci čtyř lidských studentů věděla, avšak nyní jim byli představeni oficiálně. Harry se v tu chvíli cítil asi tak, jako Eragon na zahajovací hostině v Bradavicích. Cítil na sobě oči všech a byl rád, když zjistil, že v tom není sám. Hermiona zrudla, Neville se zavrtal na své židli tak, že mu byly vidět jen rozcuchané vlasy a Draco po vydatném nápoji koukal na přísedící s otevřenou pusou.

Harry chtěl už už vyslovit tu jízlivou poznámku, kterou dnes ráno Draco poctil Nevilla, ale když už jí měl na špičce jazyka, spolkl jí. Nechtěl přivozovat další problémy. Byl rád, že je pro změnu Draco tichý a nehádá se.

Po královnině proslovu se krajinou rozlehla utišující hudba. Harry se rozhlížel kolem sebe, aby si mohl prohlédnout ty umělce. Žádné však nespatřil. Hudba jakoby poletovala jen tak ve vzduchu a vycházela ze samotné přírody. O chvilku později připlachtily elfí panny a s lehkou elegancí tančily v rytmu. Otáčely se kolem dokola, přičemž jejich dlouhé vlasy vlály za nimi. Měly na sobě nádherné róby z bílé a světle modré látky, které obepínaly jejich útlá těla a nechávaly vyniknout jejich křivky. Jen od pánve dolů byly šaty volnější.

Jejich okouzlující pohyby na chvíli způsobily, že se čas jako by zastavil. Většina osazenstva z nich nespustila oči, včetně Harryho, Draca i Nevilla. S dychtivostí v očích sledovali každý jejich pohyb, až nakonec hudba skončila a elfky se opět vytratily.

„Líbilo se vám představení?“ Slyšel Harry něčí hlas, avšak přicházel z veliké dálky, a tak mu nevěnoval příliš pozornosti. Jeho mysl se toulala u těch nádherných bytostí.

„No tak, už toho nechte, slintáte jako psi, když vidí žrádlo,“ slyšel Harry a následně cítil, jak s ním někdo třepe. Probudil se zpět do reality a všiml si, že se Hermiona chechotá a Neville s Dracem na ni hází vraživé pohledy.

„Co je?“ Nadhodil Harry, jako by nic.

„Co je?“ Zopakovala otázku Hermiona a nepřestávala se smát. Vytáhla si z kapsy svých džínsů kapesník a utřela si stékající slzy. „Byli jste jako v transu. Oči jste měli vypoulené a pusu jste měli do kořán. A ty se mě ptáš, co je?“ Harry si na nic takové nevzpomínal a při Hermioniných slovech se trochu začervenal.

„No a co, Grangerová. Tak se nám líbili, to není nic špatného,“ konstatoval Malfoy, který byl však taky rudý až za ušima.

Jejich hádka byla přerušena písní. Tentokrát však, k Harryho úlevě, to bylo zapříčiněno elfí kapelou, jež se právě usadila několik metrů od jídelních stolů a začala hrát na nejrůznější nástroje. Už žádné tančící elfky, které se zmocňují veškerých lidských (mužských) smyslů. Harry právě sledoval jednoho vysokého elfa se stříbrnými vlasy, který hrál na harfu, když jej někdo vyrušil.

„Víš, že jsi na Faelnirv reagoval úplně stejně, jako tenkrát Eragon, když jej poprvé polkl?“ Zaslechl Harry hlas, který mu už nebyl tak cizí. Otočil se a spatřil Maud, kočkodlačí děvče, neboli Snovou společnici královny. Jakoby to vycítila, posunula se Hermiona o kousíček vedle, aby se mohlo děvče vtěsnat mezi ní a Harryho.

„Taky určitě nečekal tu pekelně spalující bolest,“ odpověděl děvčeti. To na něj jen mrklo svýma žlutýma očima.

„A kde vůbec Eragon je?“ Zeptal se Harry. Popravdě, bylo mu to divné. Myslel si, že Ergaon žije v Ellesméře. Ale za celý den ho tady nikde neviděl. Dokonce nepřišel ani na oslavu. Tak rád by ho znovu viděl a pozdravil se s ním. Zachránil mu přece život.

„Je s Nasuadou v Surdě. Galbatorix se opět pokusil zaútočit na Vardeny.“ Odpověděla mu pravdivě Maud.

„Kdo jsou vlastně ti Vardenové?“ Optal se Harry a všiml si, jak Hermiona dychtivě hltá každé slovo. Byl si jistý, že o Vardenech nevěděla ani ona, což jí muselo hrozně užírat, protože ona věděla vždy všechno.

„Vardenové jsou lidé, uprchlíci, zběhové, říkej jim, jak chceš. Jsou to lidé, kteří nesouhlasí s Galbatorixovou nadvládou. Dlouhá léta proti němu bojují a snaží se jej svrhnout. On má však obrovskou moc v podobě své armády. Jakoby byla nekonečná. Zabiješ polovinu vojska a stále je v přesile,“ odmlčela se, ale jen na takovou chvíli, aby mohla opět popadnout dech.

„Vardenové, elfové a trpaslíci bojují na stejné straně. Nyní celé vojsko vede Nasuada. Mladá dívka, která převzala otěže za svého otce, když padl v boji s urgaly ve Farthen Důru, před čtyřmi lety. Eragon souhlasil, že bude bojovat po jejím boku a po boku Vardenů, proto zde nyní nemůže být s námi,“ dokončila monolog kočkodlačice a podívala se na oblohu.

Noc byla temná, ale přesto okouzlující a zářivá. Nebe bylo poseto hvězdami a měsíční paprsky lehce dopadaly na zemi. Ačkoliv již byl listopad, venku vládlo teplo. „Je to vskutku nádherná noc,“ pronesla Maud o chvíli později, načež se zvedla a odešla na konec stolu, kde se připojila ke královně.

Harry ji sledoval, dokud se neusadila. Následně si vyměnil pohled s Hermionou a opět pozvedl svůj pohár s lahodným nápojem. Přičemž cítil, jak se mu začínají klížit oči a víčka těžknout. Pusu otevíral v rychlejších intervalech, až se mu nakonec zamlžilo před očima a on přestal vnímat svět.

 

„Harry, probuď se.“ Zatřásl s ním někdo a odhrnul z něj peřinu, přičemž pocítil závan studeného vzduchu. Neochotně otevřel oči a snažil se zaostřit. V tu chvíli mu ten někdo na nos nasadil brýle.

Hermiona stála u jeho postele, ruce měla v bok, rty stažené v úzkou linku a její pohled by mohl s fleku nahradit baziliška.

„Dobré ráno,“ pronesl Harry a snažil se vyhýbat jejímu pohledu. Hermiona jako by to tušila a opět zaujala pozici před jeho zrakem.

„Víš, že jsem tě musela s pomocí nějakého elfa dotáhnout do postele, protože si byl úplně na mol? A víš, že dneska máme odjet do Dračích skal? Chováš se jako malé dítě, Harry. To bylo tak nezodpovědné z tvé strany a…“ nedokončila své kázání, protože Harry jí skočil do řeči.

„Já vím, Hermiono, a omlouvám se, jasný?“ Vyhrkl a rukama si chytil bolavou hlavu. Jako vždy měla včera Hermiona pravdu, má příšernou opici.

„No, aspoň že tohle je ti trestem,“ a se zadostiučiněním poukázala na jeho bolavou hlavu. „Mimochodem, Malfoy s Nevillem jsou na tom obdobně. Jsem zvědavá, jak se budete činit při výpravě,“ ohrnula nos a podala Harrymu oblečení. „Za pět minut tě čekáme venku, Arya s námi musí mluvit.“ Pověděla mu, jako by nic a odporoučela se, zanechávajíc svého chorého kamaráda o samotě.

Harry ještě notnou chvíli sledoval dveře, kterými třískla a potom se jal převlékat do svého oblečení. Když byl již hotov, odebral se za ostatními. Prošel několika spletitými chodbami, než se mu konečně podařilo najít východ. Vyšel do slunečního listopadového dne a připojil se k hloučku svých přátel.

„Dobré ráno, Harry,“ pozdravila černovlasá elfka a usmála se nad jeho výrazem. „Včerejší noc pro tebe musela být opravdu zničující,“ dovolila si zavtipkovat na jeho účet. Ale potom výraz v její tváři potemněl.

„Nebude to lehké,“ vypravila ze sebe a podívala se na čtveřici. „Draci jsou silní a podrobit si je, to si žádá opravdu silného ducha. Nebudou stačit jen pouhá kouzla, i kdyby byla jakkoli mocná. Chce to mít mysl stále otevřenou a nedělat unáhlená rozhodnutí. Jen ten, kdo je toho hoden uspěje. Oromis vám důvěřuje a já nemám žádný důvod cítit opak. Ale dávejte na sebe pozor. Pokud se vám to podaří a vy dokážete získat draka na svou stranu, bude to znamenat novou naději nejen vaší zemi, ale také té naší. S jeho pomocí se budeme moci postavit Galbatorixovi čelem. Už nebude v přesile, jako do teď.“

„A budeme moci zachránit Aimée,“ doplnil Harry a podíval se do elfčiných očí.

„Ano,“ přitakala a pousmála se. „Nyní vám ještě představím někoho, kdo vás bude na cestě doprovázet. Nebylo těžké je přesvědčit. Jakmile jsme jim vysvětlili vše podstatné, souhlasili, že vám budou pomáhat a chránit. Původně jsem zamýšlela doprovázet vás já, avšak v Surdě začíná být nebezpečno a budou tam potřebovat mou pomoc.“ Její slova byla tak tajemná. Harry se snažil představit si, kdo by je tam mohl doprovázet. Že by nějaký elf? Jeho mysl jej však opět zradila. Ti, které nyní mohl spatřit před sebou, mu naprosto vzali dech.

Slyšel, jak Hermiona i s Nevillem vedle něj vydechly úžasem a Draco strachy očima hledal nějaké místo, kde by se mohl ukrýt.

„Vy nám vážně chcete propůjčit…?“ Hermiona nebyla schopna slova. V jejím tónu byl znát strach smíšený s úctou.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia