Čt 04. března    slaví: Stela



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

22. Ellesméra

Když Harry otevře oči, zjistí, že se dostal do úplně jiného světa. Po útoku Ginny byl i s přáteli přemítěn do Ellesméry, kde se setkává s Aryou i královnou Islanzadí. Dozvídá se také, že Voldemortův drak možná pochází z Alagaesie.

 

Harry se opět pohroužil do říše snů. Zdálo se mu o šestém ročníků, kdy se s Ginny procházeli po bradavických pozemcích. Ruku v ruce si to našlapovali až k černému jezeru a užívali si nádherný jarní den.

Následně se obraz změnil a teď stál na kraji Zapovězeného lesa blízko Prasinek. Před ním se rýsovala postava Snapea, která se během chvilky změnila v Ginny. Všude kolem se najednou udělala tma a kolem nich profukoval silnější vítr.

Jakmile se znovu objevilo světlo, spatřil Ginny, která stála asi metr od něj a něco na něj mluvila. Ze začátku nic neslyšel, ale šum větru se postupně vytrácel a intenzita její hlasu nabývala na síle.

„Harry, probuď se, prosím!“ Žadonila plačtivě. Avšak nebyl to její hlas. Nepatřil jí. Uvědomil si Harry.

„Vrať se, prosím,“ řekla tím stejným hlasem. „Bez tebe to nezvládneme.“

Chvíli na ní zíral s otevřenou pusou. Co si pamatoval, tak na něj přece v ten okamžik nebyla tak milá. Dávala mu všechno za vinu. Co má tohle znamenat?

„Všichni jsme s tebou. Potřebujeme tě, Harry,“ vyslovila a nyní použila mužský hlas. I ten Harry odněkud znal, ale majitele si k němu připojit nedokázal.

Než se však mohl vzpamatovat, postava Ginny se začala pozvolna vytrácet. Její tělo bylo čím dál tím světlejší, až zprůhlednilo úplně. „Počkej!“ Zvolal za ní Harry, ale nebylo mu to nic platné. Ginny se na místě rozplynula, stejně jako se rozplynulo i místo, na kterém se oba nacházeli. „Né!“

 

S hlasitým jekotem se probudil. Z počátku vůbec nic neviděl, jen bílou tmu. Urychleně vyskočil na nohy a rozhlížel se kolem sebe. Ještě stále setrvával na tom samém místě. Avšak mlha mu teď sahala až po prsa.

„Byl to jen sen,“ zašeptal a z čela si setřel kapky studeného potu. „Jak se jen odsud dostanu?!“ Vyplašeně se rozhlížel kolem sebe.

Místnost vypadala děsivě. Všude byla jen mlha. Harry netušil, co by měl dělat. Když si sedl, byl zcela pohlcen mlhou. A dokonce i když stál, zdálo se mu, že mlha stoupá stále víc a víc. Rozhodl se tedy znovu popohnat své končetiny a dát se do chůze. Věděl, co jej čeká, jen bílo a zase bílo. Avšak bylo to to jediné, co mohl udělat.

Uběhlo již několik hodin, avšak nic se nestalo. Harry byl vyčerpaný, dehydratovaný a sužoval jej hlad. Jakmile si na chvíli odpočinul, mlha se zase zvedla. Zjistil, že se drží ve stejné výšce právě tehdy, když se nějak pohybuje. Na to, aby ho mlha pohltila úplně už nechybělo mnoho.

Zatnul tedy pěsti a s vypětím všech sil se znovu přinutil k pohybu. Brodil se v tom oparu jako tělo bez duše. Nohy se mu doslova pletly. On se však nezastavil ani na chvíli.

Náhle se před ním v dálce začal rýsovat nějaký obraz. Z počátku byl velmi nezřetelný a Harry si pomyslel, že to musí být jen halucinace vyvolaná jeho stavem. Avšak jak postupoval stále blíže, začal se vyostřovat. Jako by se formoval z okolní mlhy.

Harry viděl nějakou menší, nepříliš zařízenou, místnost. Byla celá ze dřeva a sem tam se na ní tkvěl mech. Viděl krásné vyřezávané dveře, na kterých byly nějaké nápisy. Ale nemohl je přečíst. Obraz byl stále ještě trochu rozmazaný. Vypadalo to, jako by se mu zjevila fatamorgána.

Na malou chvíli zaváhal a pokusil se přemýšlet. Nakonec to však vzdal a raději se podřídil osudu. Přišel blíže k tomu zjevení a napřáhl svou ruku. Ta, jako by projela skrze vodu. Urychleně ji vyndal a zkoumal, zdali je celá. Jak záhy poznal, nic se jí nestalo. A tak se zhluboka nadechl a rozhodl se ponořit do nitra obrazu celý.

 

Obraz se náhle rozjasnil. Ačkoliv bez brýlí neviděl úplný ostrý obraz, přesto viděl znatelně lépe. Ležel v dlouhé dřevěné posteli přikrytý bílým plátnem. Vedle něj se nacházel jeden jediný malý stolek, na kterém stál keramický džbán, mísa s vodou a jeho brýle. Nic víc v ložnici nebylo.

Natáhl se pro své brýle a nasadil si je na nos. Pokoj budil dojmu, jako by byl vytvořený přímo v kmeni nějakého stromu. Dokonce se pokojem linula i vůně dřeva. Vzpomněl si na pohádku o Křemílkovi a Vochomůrce, kterou vídával skrze malou skulinku otevřených dveří, když byl ještě malý, u Dursleyových. Nesměl se dívat na televizi tak, jako jeho bratránek Dudley, a tak většinou jen tajně odněkud nahlížel. Místnost ve které se nyní nacházel byla podobná té, ve které bydleli dva pohádkový hrdinové.

Zabrousil očima na své tělo a zjistil, že je oblečený do bílé noční košile, která byla jemnější než samotné hedvábí.

„Páni,“ vydechl úžasem, když nechával látku proplouvat mezi prsty.

„Líbí se ti?“ Zeptal se jej někdo. Harry sebou leknutím trhl a očima proletěl celý pokoj, až nakonec jeho oči spočinuly na muži stojícím ve dveřích. Ihned jej poznal.

„Vidím, že jsi nakonec našel cestu zpět, blahopřeji,“ pousmál se elf a popošel blíže k jeho posteli. „Tví přátelé budou zajisté rádi, že jsi konečně přišel k sobě.“

„Moji přátelé? Oni jsou zde?“ Zeptal se užasle Harry.

„Ano, samozřejmě. Trvali na tom, že tě doprovodí. Bylo nutné dopravit tě do Ellesméry co nerychleji, kvůli tvému zranění, a tak jsem nemohl déle otálet a vzal je také,“ odpověděl muž se stříbrnými vlasy.

„E-Ellesméry?“ Zopakoval nechápavě Harry a znovu očima proletěl celý pokoj.

„Ano, Ellesméry, to je hlavní město Elfské říše. Pokud si dobře pamatuji, tohle jsem ti už jednou říkal,“ pousmál se muž.

„Oh, samozřejmě,“ odvětil Harry a trochu se začervenal. Vzpomněl si na rozhovor, jež vedl v podivné místnosti s bílou mlhou. „Promiňte, Oromisi, kdy mohu vidět své přátelé?“ zeptal se a čekal na odpověď. Byl rád, že jsou tady s ním. Alespoň se necítil tak osamocen. Hrozně rád by je viděl.

„Právě jsou na obhlídce našeho města. Za chvíli tady zajisté budou. Pokud se již cítíš lépe, můžeš se převléci a následovat mě do jídelny. Určitě máš hlad,“ pověděl Oromis. „Počkám venku,“ dořekl a chystal se k odchodu.

„Ale, do čeho se mám převléci? Nikde tady nevidím své oblečení,“ vyhrkl spěšně Harry a snažil se najít nějakou skříň, v pokoji však žádná nebyla.

„Ve stolku máš čisté věci,“ podotkl Oromis a opustil místnost.

Harry ještě chvíli civěl na zavřené dveře a následně se jal prozkoumat noční stolek. V jedné z přihrádek opravdu našel své oblečení, které bylo již vyprané. Rychle ze sebe svlékl noční košili a oblékl se do svých džínsů a košile. Potom už se rozběl ke dveřím a společně s Oromisem vyrazil do jídelny.

Procházeli nádhernými chodbami, které byly propletené kořeny stromů a některé části byly porostlé mechem. Na zdech visely obrazy ve skromných dřevěných rámech. Většinou vyobrazovaly urostlé elfy, ale na některých byly i překrásné krajiny. Oromis mu vyprávěl, že jsou to bývalí elfí králové, kteří padli v boji.

Jak tak procházeli, všiml si Harry obrazu, který visel v hrubém dřevěném rámu. Byl jednoduchý, ale přesto z něj vyzařovalo něco zvláštního, překrásného. Nevypadal jako ostatní rámy, do kterých byly zasazeny obrazy dávných králů. Na obraze byl mladý elf s dlouhými hnědými vlasy a uhrančivýma hnědýma očima. Vypadal opravdu nádherně.

„To je Ifaerdin,“ pověděl Oromis, když si všiml, na co Harry kouká.

„Ifaerdin? Ten elf, který chtěl vytvořit Bránu do vašeho světa společně s Rowenou z Havraspáru?“ Vydechl chlapec úžasem a civěl na obraz sličného elfa.

„Ano, to je on,“ konstatoval Oromis. „Ani mne neudivuje, že jej znáš. Aimée ti o něm jistě vyprávěla,“ pousmál se, avšak náhle mu výraz v obličeji potemněl. Harry věděl, že to způsobila bolestivá vzpomínka na mladou dračí jezdkyni, kterou nyní drží ve svém zajetí zdejší král. I jemu se při zmínce jejího jména vrátila bolest a srdce se zaplavilo smutkem.

„Ne, vlastně nám o něm řekl Solembum,“ odpověděl po chvíli.

„Á ano, vzpomínám si, že jej za tebou Angela poslala. Popravdě, překvapuje mne, že Islanzadí tímto úkolem pověřila jiného kočkodlaka, než svou Snovou společnici. Avšak splnil svůj úkol a Roweninu hůlku přinesl.“

„Ale proč jste chtěli její hůlku?“ Stále nechápal mladý čaroděj.

„Nejsem ten pravý člověk, Harry,“ odpověděl mu. „Královna Islanzadí ti to zajisté řekne. Nyní tě musím opustit, mám ještě spoustu práce. Přeji dobrou chuť,“ popřál mu elf a zmizel. Harry si až nyní všiml, že již došli do prostorné jídelny. Usadil se na vyřezávanou lavici a pustil se do již připravené snídaně.

Jídlo bylo vynikající. Ještě nikdy nejedl tak zvláštní ovoce. Bylo ho tu několik druhů a chutnalo přímo skvěle. Zakusoval to všechno elfským chlebem, který se mu rozplýval na jazyku. Ačkoliv na stole chybělo maso, snídaně byla přesto honosná.

Právě když se chystal všechnu potravu zapít vodou, dveře do jídelny se otevřely a v místnosti propukl ohlušující rachot. Jeho přátelé se právě vrátili z obhlídky Ellesméry a když spatřili Harryho, vrhli se mu kolem krku. Tedy až na Draca Malfoye, který mu jen kývl na pozdrav a usadil se ke stolu.

„Hermiono, vždyť mě udusíš,“ zajíkl se Harry a snažil se vymanit z dívčina sevření, které až nápadně připomínalo objetí paní Weasleyové.

„Promiň,“ řekla jeho kamarádka, jež po tváři stékaly slzy radosti. „Ale když já jsem tak šťastná, že ses už probral, mysleli jsme si, že jsi mrtvý.“

„Ležel jsi v horečkách několik dní,“ prohlásil Neville, který se usadil ke stolu hned vedle Harryho.

„Jo, to jsem si zpočátku myslel taky,“ přiznal se Harry a v mysli se mu opět vybavil obraz bílé místnosti s podivným oparem. „Taky jsem rád, že vás zase vidím.“

„Weaslyová ti dala pěkně na frak, co?“ Rýpnul si Draco a zakousl se do elfského chleba.

„Hele buď zticha, Malfoy!“ Okřikl ho Neville.

„Nebo co, Longbotome?“ Zeptal se povýšeně Malfoy.

„Byla obrovská chyba brát tě sebou do Ellesméry,“ podotkla nabručeně Hermiona a usadila se po Harryho pravici. Neville pořád stál za Harrym, neschopen pohybu.

„Musíte se zrovna teď hádat?“ Pokáral je Harry, kterému se nechtělo zrovna v tuto chvíli poslouchat hádky. „Těšil jsem se na příjemně strávený den se svými přáteli, tak mi to prosím teď nekažte.“

„Promiň, Harry,“ špitla omluvně Hermiona po chvíli ticha. Ostatní jen sklopili oči a pustili se do jídla.

Oběd proběhl v tichosti. Nikdo se neodvážil promluvit, dokonce ani Draco, kterému se na tváři stále rýsoval jeho aristokratický pohrdavý výraz. Harry se mezitím rozkoukával po místnosti a čekal, až jeho přátelé dojedí.

Po vydatném obědě se odebrali do zahrady, kde se usadili na kmeni stromu. „Tak jak jste se tady měli?“ Protrhl to trapné ticho Harry a čekal na nějaké vyprávění. Jako první se slova ujala Hermiona. Vyprávěla Harrymu všechno od doby, co se v Prasinkách objevila Ginny a vyslala na něj smrtící kletbu. Občas jí do řeči skočil Neville a doplnil části, které hnědovlasá dívka opomněla. Jen Draco se, při Hermionině monologu, zdržel slov.

„A jak dlouho jsem spal?“ Zeptal se po chvíli Harry.

„Asi pět dní,“ vysoukal ze sebe slova poprvé Draco. „Málem ses už odebral do věčných lovišť. Nikdy bych nevěřil, že bych mohl něco takového vůbec vyslovit, ale už bylo opravdu načase, aby ses probral. Zvláštní doba bez Vyvoleného Harryho Pottera.“ Dořekl svůj monolog a nějakou dobu se opět rozhostilo ticho. Všichni tři na něj vzhlíželi, jako by se právě proměnil v Albuse Brumbála, který jim vykládal pohádku o Šípkové Růžence. Což by nebyl zas až tak zvláštní jev, kdyby však jejich ředitel nebyl na onom světě.

„Aspoň zavři pusu, Longbottome, když se něčemu divíš,“ štěkl po nebelvírském studentovi zmijozelák. Neville zčervenal a pusu ihned zavřel.

„Mohl bys to prosím zopakovat?“ Pobídl jej vykulený Harry.

„He?“ Otočil se na něj blonďák.

„Tu větu, mohl bys ji zopakovat?“ Požádal jej znovu s neskrývaným pobavením.

„Nemysli si, Pottere, že jsem se o tebe bál,“ prohodil rychle Malfoy, „ale kdybys tady nebyl, už bych se neměl s kým hádat. Navíc, dlužíš mi pomoc, pamatuješ?“ Odsekl na svou obranu.

„Jakou pomoc? Vždyť díky mě jsi v bezpečí Bradavic… tedy… byl jsi v bezpečí Bradavic,“ opravil se rychle. „Z Voldemortova vězení jsi unikl, tvoje matka je na chráněném místě a tvého otce střeží v Azkabanu členové řádu, tak jakou pomoc ti ještě dlužím?“

„No dobrá, dobrá,“ rezignoval Draco. „Ale momentálně v bezpečí nejsem, takže mě máš na starost, Pottere.“ Řekl pevným hlasem a rozhlížel se kolem. Seděli u menšího rybníčku v němž se v křišťálové vodě rozpustile honily zlaté rybky.

„Neměj strach, Malfoy, slibuji, že tě dostanu zpět do Bradavic živého a zdravého,“ pousmál se Harry a mrkl na své dva nebelvírské spolužáky.

„Vtipné, Pottere,“ odfrkl zmijozelák a stále hypnotizoval ryby v malém rybníku.

„Snad se nebojíš, Malfoy,“ neudržel se Neville a rýpnul si do svého několikaletého soka.

„Tebe určitě, Longbottome,“ zvedl se naštvaně a stoupl si před Nevilla, který se v mžiku také postavil na nohy.

„No tak, nechte toho,“ okřikla je Hermiona. „Musíte se pořád hádat?“

„Ano, Grangerová, to musíme,“ prohodil jejím směrem Drako. Čarodějka jen protočila oči v sloup.

„Hm, hm,“ ozvalo se za nimi. Čtyři studenti z jiného světa se okamžitě otočili tím směrem. Stál tam elf s dlouhými černými vlasy a s jiskrou v očích sledoval rozepři. „Je mi líto, že ruším vaši duchaplnou konverzaci, ale královna Islanzadí by s vámi ráda mluvila. Teď, když už je ti lépe, Harry, očekává tě i s přáteli v přijímacím sále,“ informoval je. Úsměv z tváře se mu dosud nevytratil. „Za hodinu,“ dodal ještě.

„Královna?“ Špitl Harry.

„A kde je ten přijímací sál?“ Vstoupila do toho Hermiona.

„Buďte přichystaní v jídelně. Vyzvednu vás tam a odvedu do sálu,“ ubezpečil je a následně odešel.

„Královna? Co asi může chtít?“ Promluvil Neville.

„Třeba chce jen Pottera přivítat v Ellesméře a projevit radost z toho, že je naživu,“ odfrkl Malfoy. Jako zázrakem oba studenti zapomněli na svou hádku.

„Jsme tady už pět dní, ale s královnou jsme se ještě nesetkali,“ pověděla Harrymu Hermiona.

„No, tak už je na čase,“ usmál se Harry a následně se s kamarády vydal na obhlídku překrásné zahrady.

 

O hodinu později už stáli přichystaní v jídelně a vyčkávali příchod onoho elfa, který je měl odvést na jejich schůzku. Jakmile se dostavil, pokynul čtveřici, aby jej následovala.

Z jídelny se vydali úplně jiným směrem, než se nacházely jejich pokoje. Opět se mohl kochat překrásnou výzdobou, která sestávala pouze z přírodního materiálu. Obrazy nyní neukazovaly elfí krále, nýbrž krajiny. Byly na nich lesy, louky, skály a vodopády. Harry si dokonce všiml jednoho obrazu, na kterém zřetelně rozpoznal právě ten vodopád, kde se, ve svých snech, setkával s Aimée.

„Jak je to ještě daleko?“ Utrousil Draco.

„Už jenom kousek,“ odvětil elf a usmál se. „Malá procházka vám neuškodí.“

„Malá procházka?“ Ušklíbl se zmijozelský student. „Vždyť už jdeme hodinu.“

„Ne, Draco, jdeme přesně šest minut a třicet sedm vteřin,“ odpověděl ledabyle elf.

„Copak, už tě bolí nožičky, Dracoušku?“ Rýpl si Neville. Harryho to probralo ze zamyšlení. Takového svého kamaráda neznal. Vždy býval spíše bojácný, když se jednalo o Draca Malfoye, ale nyní se nestačil divit.

„Už nikdy mi tak neříkej, Longbottome!“ Rozzuřil se Draco a vytáhl svou hůlku, kterou následně namířil na nebelvírského studenta.

„Nechte už toho,“ rozkřičela se Hermiona. „Jste jako dva malí fakani.“

„Ty se do toho nepleť, Grangerová,“ funěl Malfoy. „To je jen mezi mnou a tím tlusťoušem.“ Nepřestával svou hůlkou mířit na Nevilla.

„Jenomže teď máme na práci něco jiného, než vaše neustálé spory,“ nenechala se odradit Hermiona a snažila se mezi oba chlapce vetřít. „Možná vám to uniklo, ale jsme očekáváni královnou, tak byste se alespoň teď mohli chovat slušně a…“ Nedořekla větu, protože Harry se, společně s elfem, dal opět do pohybu, jakoby je právě vzniklý spor vůbec nezajímal. Jakmile se přiblížili na konec chodby, Harry, aniž by se otočil, zakřičel: „Až skončíte a uráčíte se znovu pohnout, budeme v té třetí místnosti od konce napravo.“ A s tím oba zahnuli za roh.

Jak předpokládali, ihned poté se ozvaly dunivé kroky doprovázeny Malfoyovi nadávky na účet Nevilla, Hermiony, Ellesméry a, v neposlední řadě, na Harryho. Avšak plán vyšel a oni se mohli opět vydat na cestu.

Došli k velkým dřevěným dveřím, které byly z části pokryty mechem. Krášlily je vyryté znaky, jež na dveřích zářily. Byly to podobné znaky, které s Hermionou viděl v knihách a svitcích ve staré knihovně. Starověký jazyk. Ani ho to nepřekvapovalo, vzhledem k tomu, kde se právě nachází.

Elf se napřímil a zaklepal. Chvíli se nic nedělo, ale posléze se ozval příjemný ženský hlas, který je zval dovnitř. „Zde má cesta končí, dál už musíte sami,“ řekl a ustoupil jim.

Harry se opřel o kliku a zatáhl. Dveře se rázem otevřely a čtyři kouzelníky z Bradavic uvítal nádherný obloukový sál.

Pomalu vešli dovnitř a dveře za nimi se sami zavřely. Sál nebyl příliš velký. Stejně jako ostatní místnosti, i tenhle budil dojem, jako by to bylo jen o trochu větší místo v lese. Podél stěn se nacházely nádherné vyřezávané židle z tmavého dřeva a na samém konci byl obrovský stůl, taktéž z tmavého dřeva.

Za ním už seděla královna, očekávajíce jejich příchod. Nebyla tam však sama. Společnost královně dělali ještě dva další elfové a malá holčička. Harry je oba poznal. Byl to Oromis, se kterým se viděl už dnes ráno a další byla Arya, královnina dcera. Jejich oči nyní spočívaly na Harrym a jeho přátelích, kteří stáli jako přikovaní vedle dveří.

„Pojďte blíže, jste očekáváni,“ pozvala je Islanzadí a ukázala na židle blízko stolu. Všichni čtyři ji uposlechli a došli až k nim.

„Jsem opravdu ráda, že už je ti lépe, Harry Pottere,“ řekla směrem k černovlasému chlapci a mírně se pousmála. „Tvé zranění bylo velmi vážné.“ Harry jen přikývl a čekal, až se dozví hlavní důvod, proč si je královna pozvala.

„Byl to opravdu skvělý nápad, přemístit se do jeho světa, Oromisi,“ otočila se na staršího Elfa, který jen nepatrně kývl hlavou. „Nebýt toho ochranného kouzla, byla by jej slečna Weasleyová opravdu zabila.“

„Nemyslím si, že to udělala schválně,“ vmísil se do toho Harry. Věděl, že tohle by Ginny nikdy neudělala. „Určitě musí být nějaké jiné vysvětlení, proč se to stalo.“

„To určitě ano.“ Přikývla královna a pokusila se o úsměv. Ten ji však v mžiku zase zmizel. „Ale to není důvod, proč jsme si vás zavolali,“ prohlásila a letmo se podívala na svou dceru, jejíž zrak se stáčel Harryho směrem. „Víte, odkud se vzal ten černý drak, který doprovázel slečnu Weasleyovou?“ Zeptala se po chvilce.

Harry byl připravený na hodně otázek, ale tuhle opravdu nečekal. Proč se královna zajímá zrovna o toho draka? Byl to přece jen pouhý drak, nezáleží na tom, odkud se vzal. Jsou přece důležitější věci, jako například to, co se stalo s Ginny, jak dostat Aimée z vězení nebo jak porazit Voldemorta. Tak proč zrovna ten drak?

Harryho výraz nejspíš královně prozradil, o čem v tuto chvíli přemýšlí. Jako by mu četla myšlenky, dodala: „Je to velice důležité. Musíme to vědět, Harry. Mohlo by to hodně věcí změnit.“

„Jak?“ Předběhla ho Hermiona s otázkou. „Jak může v tuto chvíli záležet zrovna na drakovi?“

„Máme jisté podezření, které bychom si potřebovali ověřit,“ odpověděl Oromis.

„Je možné, že jeho drak pochází z Alagäesie. Měl mnoho rysů, kterými se vyznačují draci z našeho světa,“ vložila se poprvé do hovoru i Arya.

Harry si ji pořádně prohlížel. Bylo to poprvé, co ji viděl na vlastní oči. Když se s ní setkal minule, byl to pouhý sen. Její černé vlasy jí spadaly až k pasu, měla krásný uhrančivý pohled, stejně jako její sestra. Avšak nebyly si podobné. Arya byla jiná nejen vzhledem, ale i vystupováním. Více se podobala zdejším elfům a nedalo se zapřít, že je královské krve. Až teď si Harry všiml toho rozdílu mezi nimi. Aimée sice měla elfí rysy, ale podobala se spíše obyčejným lidem.

„Ale jak je to možné? Chci říct, jak se Voldemort mohl dostat do vašeho světa a jen tak si odvléci jednoho draka?“ Namítala Hermiona, která tomu očividně moc nevěřila. „On přece o téhle zemi neví, nebo snad ano?“

„To je správná otázka, Hermiono,“ dodal Oromis. „Nemyslíme si ale, že o Alagäesii ví, a taky, ten drak vypadal příliš staře, takže není zde možnost, že by existovalo ještě jiné dračí vejce. Musel si jej ochočit, což by znamenalo, že mu drak nepatří a není tedy Dračím Jezdcem.“

„A to podezření, o kterém jste mluvil?“

Islanzadí se nadechla a následně začala vyprávět. „Povím vám to úplně od začátku. Před mnoha lety, ještě než se k moci dostal Galbatorix a vyplenil skoro všechny Dračí Jezdce, byli draci s lidmi i elfy v míru. Poskytovali některá svá vejce těm, o kterých si mysleli, že by mohli být skvělými Jezdci a přáteli další dračí generaci. V té době existovalo mnoho Jezdců, kteří chránili celou zemi i samotného krále. V zemi nepanovaly žádné spory, každý věděl, že Dračí Jezdci oblétávají kraje a hlídají nevinné.

Jednoho dne se chlapci jménem Galbatorix vylíhlo vejce. Nebylo to nic neobvyklého. On byl už jako chlapec velice inteligentní a zdatný v boji, a tak není divu, že si mládě vybralo právě jeho.“

„Ehm, promiňte, říkala jste vybralo?“ Vstoupila do vyprávění Hermiona. „Jak to myslíte?“

„Mládě může zůstat ve svém vejci i několik let, než se vylíhne,“ vysvětlovala Arya nedůvěřivé čarodějce. „Teprve když se dračího vejce dotkne ten, který je hoden stát se Jezdcem, vylíhne se. Než se Eragon stal Jezdcem, byla jsem strážkyní Safiřina vejce, které čekalo 25 let, než se vylíhlo.

„Páni,“ vydechl úžasem Neville a Hermioně toto vysvětlení zjevně stačilo, protože už se netvářila tak nedůvěřivě, a tak královna pokračovala.

„Poté, co se Galbatorix stal Jezdcem, musel se účastnit tvrdého výcviku, kde se setkal se svým budoucím křivopřísežníkem, Morzanem. Při jednom nevydařeném výletu však přišel o svého draka v boji. Poté, co mu bylo zamítnuto druhé vejce, rozhodl se utéct. Ne však sám, podařilo se mu ukradnout vejce, ze kterého se následně vylíhl Shruikan. Černý drak.“

„A vy si myslíte, že Shruikan je nyní Voldemortovým drakem?“ Zeptal se překvapeně Harry.

„To ne,“ dodala Islanzadí. „Shruikan je stále u Galbatorixe, to máme zjištěné. Je tady však ještě  jedna možnost. Galbatorix, po tom, co se prohlásil za krále, vytvořil vojsko, kterému velelo devět jeho věrných Dračích Jezdců, kteří jej následovali. Říkal jim Křivopřísežníci. Ti po celé zemi hledali ostatní Dračí Jezdce a zabíjeli je. Jedním z nich byl i elf jménem Falldir se svým bílým drakem. Galbatorix se s ním utkal na úbočí dračích skal. Už tenkrát znal skvěle starověký jazyk a z jeho pomocí ovládal mocná a krutá kouzla. Falldir jednomu podlehl a zemřel.

Jakmile však zemře Jezdec, umírá záhy i jeho drak. Avšak povídá se, že jeho sněhově bílý drak Coiran zmizel. Nikdy se nenašlo jeho tělo. Někteří lidé rovněž tvrdí, že v dračích horách občas vídávají černého tvora, který lítá ve vzduchu a chrlí oheň.“

„Takže, ten Voldemortův drak by mohl být ten nezvěstný Coiran?“ Zeptal se Harry a mozek mu šrotoval na plné obrátky. Jestli Voldemort opravdu vlastní Coirana, mohl by být s jeho pomocí stejně mocný jako zdejší Jezdci? Ale jak se mohl dostat z Alagäesie?

„Je to možné,“ připustil Oromis. „Nemůžeme to sice tvrdit s jistotou, poněvadž se něco takového ještě nikdy nestalo, ale vyloučené to není.“

„Vím, odkud Pán Zla má toho draka,“ promluvil poprvé Draco Malfoy a oči všech přítomných se obrátili jeho směrem.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia