Pá 19. července    slaví: Čeněk



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

21. Světlo na konci tunelu

Harry je uvězněn v podivné místnosti plné páry a nemůže najít cestu zpět. Setkává se s neznámou osobou, která toho ví až podivuhodně mnoho o něm i o Alagaesii. Kdo je onen člověk? A podaří se mu zachránit Harryho z nicoty?

 

Harrymu se zatmělo před očima. Pocítil, jak jím prostoupila nová síla, která si podmanila každou část jeho těla. Pohltila jej  neznámá mocná kletba, která ochromila všechny svaly, takže nebyl schopen pohybu. Jeho tělo polilo horko a on se nemohl ani nadechnout.

Skrze polootevřené oči viděl zamlženou siluetu Ginny, která seděla na Mortasově hřbetě a něco na něj křičela. Jako ve zpomaleném filmu Harry viděl její ruku, ve které třímala hůlku, jak se zvedá do výše jejích ramen. Následně její obličej zalil chladný úsměv a její oči se nebezpečně zaleskly.

„Sbohem, Harry Pottere!“ vykřikla a zelený proud světla z její hůlky se šílenou rychlostí řítil přímo na něj.

Nemohl se ani pohnout. Jakoby jej ta síla svázala provazy. S vystrašeným výrazem sledoval ten ohavně zelený proud, který byl již skoro u něj. Avšak neuhnul, něco jej stále drželo na jednom místě.

V další chvíli se smrtící kletba vnořila přímo do jeho nehybného těla a začala jej zevnitř spalovat. Harryho zahalil zelený dým a v jeho očích se ztrácelo světlo. Pomalu uhasínalo, až zhaslo úplně.

 

Jeho tělo se točilo dokola, jakoby znehybněné sedělo přivázané na nějakém mudlovském kolotoči. Letělo osamocené v nekonečném prostoru. Nebyly tu žádné Prasinky, Bradavice či jiná místa na Zemi. Byla tady jen tma a děsivé ticho. Jakoby se vznášel v dlouhém, nekonečném vesmíru, s tím rozdílem, že chyběly hvězdy i planety.

Harryho tělo se stále točilo na jednom místě. Jeho oči byly otevřené dokořán a zela v nich prázdnota. Žádné jiskřičky nebo světlo. Prostě nic. Dvě vykulené, zelené oči civěly někam do prázdna, bez známek života.

Po chvíli se tělo začalo pomalinku zastavovat, až nakonec zůstalo nehybně viset. Čtyři bezvládné končetiny se mírně pohupovaly vlivem chladného vzduchu, který se náhle objevil. To děsivé ticho nyní vystřídalo jemné šumění.

Tělo chvíli setrvávalo na místě, ale potom se podrobilo větru a nechalo se unášet do  toho nekonečna. Nechalo se unášet větrem, jako by bylo hadrovou panenkou, kterou, za provázek vyčnívající z  hlavy, drží nějaké dítě a houpá s ní. Sem tam se pohne na jinou stranu a jeho tělo se zaklimbá.

Nějakou dobu tiše plulo v nicotě, až se najednou tma začala pozvolna vytrácet. Jemné světlo se objevovalo z ničeho a prostupovalo vším. Jako když někdo v malém kumbálku bez oken zapálil svíci, která vydávala trochu světla. Avšak tohle byl o trochu větší kumbál.

Bylo to jako ve vesmíru. Kolem těla se začaly objevovat další a další svíce, které připomínaly zářící hvězdy. Šum větru byl odsunut do pozadí a místo něj byly slyšet tlumené hlasy.

Harryho tělo se najednou pohnulo a on otevřel oči. Civěl kamsi do prázdna, jako by o své existenci vůbec nevěděl. Jakoby zde plulo jen tělo a jeho duše někam zmizela.

Na konci, pokud se tomu dá říkat konec v tomto nekonečnu, se opět objevilo to známé světlo. Světlo, které již několikrát spatřil. Jeho oči najednou zazářily a do těla se mu vrátila alespoň trocha energie a života. Srdce začalo znovu tlouct, jakoby se právě vrátilo z dlouhé dovolené a nastoupilo znovu do práce.

Harry se začal probírat. Už si vzpomínal, co je tohle za místo. Věděl, co se stane a dychtil po tom. Své jasně zelené oči upínal jen na to krásné zářivé světlo, které jej tak lákalo. Přitahovalo ho k sobě jako magnet.

Jakmile byl blízko, objevila se ta známá ruka, která se k němu vztahovala. Minule se mu to nepovedlo, ale nyní si byl zcela jistý, že půjde dál. Dotkne se ruky a bude ji následovat. Už se nevrátí. Tohle mu je souzeno. Do třetice všeho dobrého.

Zvedl svou ruku a vztahoval ji k té druhé. Nemohl se dočkat, až se jí dotkne a stiskne ji. Až jej k sobě navěky vztáhne. Teď už je to nevyhnutelné. Není cesty zpět. Musí jít. Musí následovat svůj osud a nepokoušet se jej změnit. Tentokrát už se nevrátí.

„Harry… Harry…!“ zvolal někdo jeho jméno. Bylo to však z obrovské dálky.

Na malou chvíli se zarazil. Přemýšlel, čí hlas to byl. Věděl, že ho zná, avšak nemohl si vzpomenout, komu patří. Svíce kolem něj tančily ve větru.

Na chvíli se zadíval na druhý konec a vypadalo to, jako by se rozhodoval, který směr si zvolit. Avšak tiché hlasy vycházející ze světla, kde na něj již čekala napřažená ruka, znovu pohltily jeho mysl a on se opět vydal za ní.

„Harry, prosím, vrať se… Harry!“ uslyšel. Tentokrát to byl jiný hlas. Byl dívčí. Ale ani na ten si nevzpomněl, ačkoliv si byl jistý, že jej dobře zná. Zatřepal hlavou, aby se zbavil toho divného pocitu, který se k němu vkradl poté, co zaslechl ty dva hlasy a následně se otočil ke světlu.

I když se ty dva hlasy ozvaly ještě několikrát během doby, kdy se snažil přiblížit k ruce, nevšímal si jich. Měl před sebou jen jeden cíl. Cíl, který má již na dosah ruky a nehodlá o něj znovu přijít. Už dvakrát se nechal zlákat a podlehl síle, která jej vzdalovala napřažené ruce, ale tentokrát měl v sobě více odhodlání. Teď se to stane.

Doplul až k oné ruce. V jedné vteřině se jí dotkl a stiskl ji, aniž by nějak reagoval na další, zřetelně hlasitější, volání, které se jej snažilo vrátit zpět. Ruka udělala totéž. Najednou jej oslepilo prudké světlo a on byl přinucen znovu zavřít oči. Nic neviděl. Nic neslyšel. Dokonce i vítr ustal a on se znovu pohroužil do děsivého hrobového ticha.

Pocítil, jak jeho tělo pozvolna klesá. Padá někam do hlubin a začíná sebou prudce házet. Následovaly kotrmelce, kvůli kterým si znovu uvědomoval přítomnost svého žaludku. Celou dobu padal se zavřenýma očima. Ani se neodvažoval otevřít je. Byl daleko méně vystrašený, když neviděl skutečnost.

Za několik málo minut jeho tělo hladce přistálo na něčem měkkém. Připadalo mu, že se  zabořil do hory přikrývek a peří.

Opatrně otevřel oči, aby prozkoumal danou situaci. Místo, na kterém se nacházel, jej překvapilo. Rozhlížel se kolem sebe s otevřenou pusou a jeho oči těkaly zprava do leva. Jeho dech byl přerývaný a srdce tlouklo jako o závod. Patrně u něj převládl šok, který jej zcela pohltil.

„To není možné… opravdu je to…?“ šeptal si nevěřícně.

Ocitl se v nějaké bílé místnosti, jejíž podlaha nebyla skrze nános bílého dýmu ani vidět. Kolem něj nebylo vůbec nic. Jal se procházet po místnosti, aby si ji mohl celou důkladně prohlédnout. Na pohled vypadala, že je obdélníkového tvaru. Napravo i nalevo spatřil bílou stěnu a za sebou nádherné bílé dveře vsazené do mohutného dřevěného rámu. Avšak jakmile svůj zrak obrátil zpět před sebe, neviděl žádný konec. Žádnou stěnu, jež by dokazovala konec místnosti.

Pomalými kroky se tedy vydal vpřed, aby zjistil, jak dlouhá je tato místnost. Jak čas ubíhal, Harry zrychloval své kroky. Za nějaký čas dokonce mírně utíkal, avšak konec místnosti byl v nedohlednu. Jakoby vůbec neexistoval.

Začal panikařit. Otáčel se kolem dokola, ale nic než dvě stěny po stranách a bílou mlhu na zemi neviděl. Dokonce ušel již takovou dálku, že nebyly vidět ani dveře, kterými sem přišel.

„Co se to sakra děje?“ vyhrkl a jeho mozek vydal pokyn jeho ztuhlým nohám. Ty se daly do pohybu a nyní utíkaly jak nejrychleji mohly. Cítil na čele studený pot a jeho dech byl znatelně rychlejší. Po chvíli už se mu nedostávalo kyslíku. Lapal po dechu jako kapr na souši a plíce ho nesmírně pálily.

Zastavil se a svalil se do bílé mlhy. Už nemohl dál. Byl vyčerpaný, ospalý a hladový. Ležel na zemi a snažil se polapit nějaké molekuly kyslíku. Zavřel oči a pokoušel se nevnímat tu bodavou bolest, která mu ovládla hlavu. Nakonec vyčerpáním usnul.

 

Když se probudil, na chvíli ještě nechal oči zavřené. Představoval si, jak je otevře a spatří svou postel s nebesy v nebelvírské věži. Otočí se na levý bok a pozdraví svého zrzavého kamaráda Rona. Následně vstane a všechny pozůstatky jeho snu zmizí jako prach, který rozfouká vítr.

Pomalinku otevřel oči, očekávajíce červený samet nad jeho postelí. Ale do jeho srdce se zabodla jen další ostrá dýka. Stále setrvával v bílé komnatě s tou podivnou až strašidelnou mlhou, která se šířila nad podlahou. Jeho srdce udělalo nový kotrmelec, když si uvědomil tu strašnou skutečnost.

Je snad mrtvý? Dostal se do nějaké divné dimenze, která jej uvěznila a nechce ho pustit dál? To je přece absurdní.

Vstal a trhaně se otáčel kolem dokola. Žádný náznak něčeho dalšího. Byl tam prostě sám s podivnou mlhou, uvězněný mezi dvěma zdmi.

„Haló?“ zvolal. Jeho slova se několikrát zopakovala, jakoby se nacházel v nějaké jeskyni. „Je tady někdo?“ Žádná odpověď nepřicházela. Pomalu jej zachvátila panika a on si představoval, jak se po několika dnech bez vody a jídla plazí po zemi ponořen v mlze a jeho tělo pomalinku, ale jistě umírá, až nakonec zhyne.

„Jsem rád, že tě konečně poznávám,“ vyslovil někdo za jeho zády. Harrymu se leknutím málem zastavilo srdce. Vyplašil se tak, že nadskočil, zakopl a svalil se na zem. „Omlouvám se, nechtěl jsem tě vylekat,“ promluvil opět hlas.

Harry se otočil a spatřil staršího muže se stříbrnými vlasy, které mu sahaly až po pás. Ačkoliv už byl na něm jeho věk znát, vypadal elegantně, pln energie a jeho postoj vyžadoval respekt. Harrymu přišel ten člověk hodně povědomý. Jakoby jej už někde viděl, jenom si nemohl vzpomenout, kde to bylo.

 „Vidím, že jsem ti svou přítomností zcela vyrazil dech,“ poznamenal muž a podal Harrymu svou ruku. Ten ji stiskl a muž mu pomohl zpět na nohy.

„No, to ano,“ připustil a stále ve svých vzpomínkách hledal onu chvíli, kdy se s ním setkal.

„To mě mrzí,“ připustil.

„Kdo jste?“ zeptal se Harry, jakmile vzdal svou snahu najít vzpomínku o tomto muži.

„Říkají mi Zdravý mrzák nebo Truchlící mudrc,“ představil se a podal Harrymu ruku. „A ty musíš být Harry Potter.“

„To jsem,“ přikývl Harry stále v šoku. Takové oslovení ještě nikdy neslyšel.

„Určitě tě zajímá, kde se to právě nacházíš, nemám pravdu?“ chopil se opět slova onen muž. Jakoby mu četl myšlenky. Harry přikývl.

„Dobrá, vysvětlím ti vše, co ti vysvětlit smím. Projdeme se?“ optal se a rukou ukázal na nekonečnou chodbu. Harry opět jen přikývl a následoval jej.

Chvíli jen mlčky procházeli onou chodbou. Mlha jim nyní sahala až po kolena a Harry se cítil nejistě a nedůvěřivě, nicméně zároveň dychtil po jakýchkoliv  informacích, které by mu alespoň částečně prozradily odpovědi na jeho otázky. Jeho společník však stále mlčel.

„Ehm...,“ začal Harry nejistě. „Řeknete mi tedy, kde se to právě nacházíme? Odkud jste a hlavně kdo jste?“ vychrlil hromadu otázek a hladově očekával odpovědi.

„Pomalu chlapče. Není kam spěchat,“ vyslovil muž a jeden pramen svých vlasů si zastrčil za uši. Tím také odhalil své špičaté uši, kterých si Harry okamžitě všiml.

„Jste elf?“ zeptal se v úžasu.

„Ano, jsem elf,“ poprvé mu odpověděl na otázku.

„Tak to určitě znáte Aimée a…“ zastavil se a s pusou otevřenou civěl na muže. Dveře k jeho vzpomínkám se náhle otevřely dokořán a on mohl konečně nahlédnout na místo, kde toho muže prvně viděl. Vzpomněl si. Viděl to místo před sebou, jako by to bylo včera, kdy se tam duchem přemístil.

„Ano, Aimée znám moc dobře. Koho bych měl ještě znát?“ optal se se zájmem Harryho. Ten jej nevnímal. Byl pohroužen do svých vzpomínek a právě sledoval, jak stojí za dřevěným sloupem v nádherném sále a poslouchá rozhovor tří osob. Vidí černovlasou ženu, jež sedí na majestátně vyhlížejícím trůnu a promlouvá k o něco mladší černovlasé ženě, která stojí před ní a tváří se vzdorovitě. A konečně taky třetí osoba. Postarší muž se stříbrnými vlasy až do pasu, který se oné ženě snaží vysvětlit, že není vhodné pouštět se do tak nebezpečné mise, jako je záchrana Aimée.

„Vy jste Oromis?!“ vykřikl najednou Harry a probral se ze svých vzpomínek. Elf zůstal stát jako přikovaný. Opatrně si prohlížel černovlasého chlapce s jizvou na čele. Nechápal, odkud jej mohl tenhle hoch znát. Nikdy se s ním přece nesetkal.

„Kde to vlastně jsem?“ vyhrkl další otázku Harry.

„Odkud znáš mé jméno?“ řekl namísto odpovědi elf. Poprvé jej Harry viděl nejistého a v rozpacích.

„Viděl jsem vás v jednom svém snu,“ vypadlo z něj pomaličku.

„Snu? Vyprávěj mi o něm,“ vyzval ho ihned Oromis.

„Ne, nejprve chci odpovědi na své otázky,“ řekl Harry nesmlouvavě a vpíjel se do mužových očí. „Chci už jednou provždy  vědět, co se to děje.“

„Jistě, na odpovědi máš nárok, avšak přesto bych byl rád, kdybys mi nejprve převyprávěl svůj sen, abych mohl lépe porozumět situaci,“ vyslovil Oromis a znovu se dal do pohybu.

„Proč vám na tom snu tak záleží? Byl to přece jen obyčejný sen,“ křikl na něj a dohonil ho. Nyní šli oba bok po boku.

„I sny se mohou občas prolínat s realitou. Ale o tom už ti přece Aimée říkala, nemýlím-li se,“ konstatoval a podíval se Harryho směrem.

Měl pravdu. Aimée jej přece zavedla k tomu jezeru, kde mu ukázala dům jeho rodičů i to, kde se skrývá Rowenina hůlka. Taky letěl na Leorinovi, na kterém později letěl doopravdy a přistál přímo v Ellesméře. A přece se nikdy nevzdálil ze své postele.

„Dle tvého výrazu soudím, že ano,“ probral ho opět Oromisův hlas. Harry přikývl.

„Bylo to naposledy, co se mi zdálo o vašem světě,“ začal vyprávět. „Dříve jsem se setkal jen s Aimée u jednoho jezera. Potom jsem letěl na Leorinovi,“ pověděl mu.

„Ano. Aimée mi to vyprávěla. Ale nikdy jsi se v těch snech nesetkal se mnou,“ řekl a znovu se tázavě podíval na chlapce. „Kdo a kdy tě přivedl až ke mně?“

„Bylo to nedávno. Probudil jsem se v Ellesméře. Spatřil jsem několik elfů, kteří mířili do zvláštního domu, a tak jsem je následoval. Ocitl jsem se v nějakém sále, kde seděla královna Islanzadí, matka Aimée. Mluvila s druhou ze svých dcer, kterou nazývala Arya. Mluvili o tom, že Aimée zatkl Galbatorix. Arya ji chtěla jet zachránit, ale královna jí to vymluvila. Byl jste tam i vy. Stál jsem za jedním sloupem. Potom si mě však všiml ten havran a začal krákat. Nikdo jste mě však neviděli, jen Arya. Když odcházela, zastavila se u mě a řekla, že je čas se vrátit. Potom jsem se probudil,“ dovyprávěl Harry a zadíval se na svého společníka. Ten vypadal, jako by o něčem dlouze přemýšlel.

„Takže Arya tě přivedla až k nám, poté, co byla Aimée zajata,“ mluvil si pro sebe a nevšímal si Harryho. „Ale proč? Myslela si snad, že bys ji mohl osvobodit?“

„Promiňte, ale řeknete mi už, kde to jsme, proč tu jsme a jak jsem se tady ocitl?“ přerušil jej Harry a čekal jako malý kluk na hračku.

„Proč nám o tom ale Arya neřekla? A jak se s tebou mohla spojit, když to dokáže pouze Aimée?“ Nenechával se vyrušit a stále se zabýval svými úvahami.

Harrymu se to nezamlouvalo. On mu řekl vše, co věděl a na oplátku čekal na své odpovědi. Elf mu však nevěnoval pozornost, což jej vykolejilo. „Mohl byste se mi opět věnovat?“ zeptal se nevrle. Elf se zastavil.

„Mohl bych se z tvé strany dočkat nějakého respektu? Přišel jsem ti pomoci. Mohu taky ihned odejít a zanechat tě tak bez informací, po kterých tak hladově dychtíš,“ pokáral jej Elf.

„Omlouvám se,“ začervenal se Harry. „Ocitl jsem se v této chodbě a vůbec netuším, kde to jsem. Jsem vystrašený, hladový a netuším, kde jsou mí přátelé. Zda jsou v bezpečí a v pořádku,“ vysvětlil mu a sklopil svůj zrak dolů na bílou mlhu.

„Vím, co tě trápí. A odpouštím ti,“ vyslovil Elf. „Avšak rád bych, aby ses ke mně choval s patřičnou úctou a respektem,“ dodal. Harry jen zahanbeně přikývl.

„K tvým otázkám, Harry. Netuším, co je to přesně za místo, kde se nacházíme. Tohle místo je jen iluze vyvolaná tvými představami. Možná bych to mohl přirovnat snům, které se ti zdály o Aimée i o mě, Aryi a ostatních,“ ujal se opět slova Oromis.

„Takže podle vás opět někde spím a tohle se mi jen zdá? Jsem zde jen svým duchem a ne celým tělem?“ zeptal se zmateně Harry.

„Ano, přesně to jsem měl na mysli,“ přikývl elf.

„Ale kdo mě sem přenesl tentokrát? To vy?“

„Ne. Nikdo tě sem nepřenesl. Harry, abys to správně pochopil, tohle není jen tak obyčejný sen. Jsi zde uvězněný,“ dořekl a čekal na Harryho reakci.

„Uvězněný?“ vyslovil nechápavě. „Jak a kým?“ dožadoval se odpovědi.

„Víš, co se stalo předtím, než ses dostal na toto místo?“ zeptal se ho Oromis namísto odpovědi.

„No, matně. Byli jsme s přáteli v Prasinkách. Vesnice byla napadena Smrtijedy. Bojovali jsme a potom jsem spatřil Snapea. Šli jsme za ním a následně se z něj vyklubala Ginny. Dávala mi za vinu, že ji unesli. Byla hodně odměřená a chladná. Potom si pamatuji toho černého draka. Myslím, že se jmenuje Morfus. Potom si na něj sedla a pak si vybavuji jen tu divnou sílu, která do mě vstoupila a kletbu, kterou na mě vyslala Ginny,“ rozpomněl si Harry.

„A víš, co to bylo za kletbu, Harry?“ optal se Oromis.

Harry přivřel oči a snažil se vzpomenout si na tu chvíli. Nebyl si však jistý, co to Ginny vyslovila, ani to, jakou barvu její paprsek měl. Byl v tu dobu zaneprázdněn zvláštním chvěním jeho těla. Jakoby do něj vstoupilo ještě něco jiného. „Ne, nemůžu si vzpomenout,“ přiznal se.

„Kletba, kterou Ginny použila, byla smrtící. Měla zelený paprsek. Podle všeho se zabodla přímo do tvé hrudi,“ promluvil pomalu elf a podíval se do těch jasně zelených očí.

„Avada? Ale… proč… Ginny… ne,“ nedokázal říct jedinou kloudnou větu. Ta zpráva mu nadobro vzala dech. Ginny jej přece milovala. Sice mu dávala za vinu, že byla vězněna přibližně dva měsíce Smrtijedy, avšak nikdy by jej přece nezabila. Neublížila by ani mouše.

„Vím, že pro tebe není lehké přijmout tuto skutečnost. Ale z toho, co mi bylo řečeno, se tě vážně snažila zabít, Harry,“ řekl soucitně Oromis. „Nicméně, nepovedlo se jí to,“ jal se opět slova.

„Nepovedlo?“ zeptal se ještě více zmatený Harry.

„Mluvil jsi o nějaké zvláštní síle, která do tebe prostoupila dříve, než tě zasáhla kletba slečny Weasleyové,“ konstatoval a odpovědí mu bylo Harryho přikývnutí. „Slíbil jsem ti informace, tak tady jsou. Alespoň ty, které mám. Ta magická síla byla moje zásluha. Arya tě celou tu dobu sledovala,“ na chvíli se odmlčel a Harry toho ihned využil.

„Sledovala? Jak mě mohla sledovat?“ vychrlil rychlostí blesku.

„Špatně jsem se vyjádřil. Nesledovala tě v pravém slova smyslu. Jen prostě věděla, že jsi v nebezpečí. Stejně, jak to poznala Aimée při útoku na váš vlak. Ihned mi poslala zprávu s prosbou, abych se o tebe postaral. Sama totiž měla plno práce s Galbatorixovým vojskem, které se opět pokusilo napadnout Vardeny,“ vysvětlil Harrymu elf.

„Kdo jsou Vardeni? A jak to myslíte, že ta síla byla vaše zásluha?“ chrlil další otázky Harry.

„O Vardenech ti povím jindy. Ale vraťme se k odpoledni, kdy jsi byl zasažen tou kletbou,“ ujal se opět slova Oromis. „Jakmile mě Arya upozornila na blížící se nebezpečí, přemístil jsem se na kraj lesa, vedle jakési vesnice. Spatřil jsem tebe i tvé přátelé. Také tvou dívku i s černým drakem.

Z toho, co jsem zjistil z  mysli Ginny, jsem usoudil, že tě chce zabít. Proto jsem na tebe seslal jednu velmi účinnou ochranu. Avšak kletba byla příliš mocná. Upadl jsi do bezvědomí. Ještě sice žiješ, ale z nejhoršího venku nejsi. Jsou to již tři dny, co ležíš v horečkách, které se nám nedaří snížit.“

„Takže, já jsem teď vlastně někde mezi životem a smrtí? To mi chcete říci? A jak jste se sem dostal vy? A kde je moje tělo teď?“ skočil mu do řeči Harry.

„Ano, v podstatě jsi mezi životem a smrtí. Tvé tělo je nyní v Alagäesii v Ellesméře. Poté, co ses zhroutil, jsem k tobě přiběhl a přenesl tě do naší země. Drak ihned po tvém pádu odletěl i se slečnou Weasleyovou,“ odpovídal mu elf, aniž by se pozastavil nad tím, že jej Harry přerušil.

„Jsem tedy v elfském městě? A co se stalo s mými přáteli? Jsou v pořádku?“ vychrlil okamžitě, jakmile si na ně vzpomněl. Sevřelo se mu hrdlo, když si vybavil jejich tváře. Tak rád by je teď viděl a popovídal si s nimi. Dokonce i s jeho nepřítelem Dracem Malfoyem. Scházeli mu. Museli se hrozně vyděsit, když na něj Ginny vyslala tu kletbu. Určitě netuší, zda je živý nebo mrtvý a trápí se tím. A co potom samotná Ginny? Kde té je konec a jestlipak už její rodina ví, že není mrtvá?

Nemohl zastavit ten náhlý proud nových otázek. Moc si přál, aby na ně znal odpověď. Bolela ho představa, že se kvůli němu přátelé trápí. Na svém obličeji pocítil slanou kapku, která pomalinku stékala dolů a zanechávala za sebou mokrý pruh.

„Jsou v pořádku,“ odpověděl Oromis a zastavil se. Mlha se opět zvedla a nyní jim sahala až do pasu. „Je čas, abych se vrátil,“ vyslovil tichým hlasem a podíval se na Harryho.

„Vrátil? Ale proč? Chci říct, ještě jste mi přece neodpověděl na všechny mé otázky,“ vyhrkl ihned chlapec a cítil, jak se jeho srdce začíná svíjet. Nechtěl zde zůstat sám. „Co když se už nikdy nevrátím?“

Elf na chvíli zavřel oči a zhluboka se nadechnul. Posléze je opět otevřel a promluvil: „Jestli se vrátíš nebo ne, to záleží jen na tobě a na tvé vůli žít. Rád bych zde s tebou zůstal, ale nemohu. Můj čas už uplynul a já se musím vrátit zpět. Musíš být silný,“ odpověděl mu a v tu chvíli se rozplynul.

Harry znovu osaměl. Stál sám ponořen až po pás v bílé mlze. Slzy mu teď po tváři kanuly víc a víc. ‘Záleží na tvé vůli žít.’ Opakovala se mu stále elfova slova v hlavě. „Ale já chci žít. Tak proč jsem ještě tady?“ vykřikl a vyčerpaně sjel zády po zdi. Celé jeho tělo se ponořilo do mlhy, ze které se nyní ozývaly jen tlumené vzlyky.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia