Pá 19. července    slaví: Čeněk



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

20. Sbohem Harry Pottere!

Po pohřbu se vracejí do Prasinek, kde však zuří válka. Smrtijedi jsou všude kolem a studenti Bradavic zasahují. Harry si všimne postavy Snapea a začne jej pronásledovat spolu s Hermionou, Nevillem a Dracem. Není to však jejich bývalý učitel, nýbrž někdo, koho by zde určitě nečekal. Opět Harry zakusí sílu vražedné kletby.

 

Chladný smích… pláč… smích… rána… dětský pláč a nakonec záblesk zeleného světla…

Harrymu se zatmělo před očima a začal se propadat do nicoty. Pocítil prudký náraz svých kolen o zem a následně se mu jizvou prohnala palčivá bolest. Každým okamžikem sílila víc a víc. Byla tak nesnesitelná, že si rukama pevně sevřel hlavu a zuby tiskl k sobě.

Hlavu měl jako v ohni. Věděl, co to znamená. Vždy, když se jeho jizva ozvala, nevěstilo to nic dobrého. Naopak, bylo to znamení, že se blíží největší zlo této doby. Že je na blízku Voldemort.

Po chvilce už tu bolest nemohl snést a začal hlasitě křičet. Ležel na zemi a převracel se z boku na bok. Bolest však neustoupila.

Ucítil, jak s ním cloumají něčí ruce. Jak ho drží a tisknou k zemi, ve snaze zabránit tomu šílenému cukání.

Přes veškerou bolest se pokusil otevřít oči. Skrze malé škvírky spatřil ten mrtvolně bílý obličej, jak se nad ním sklání a drží ho znehybněného na zemi. Ve tváři má děsivý úsměv a jeho červené oči propalují ty Harryho.

Srdce mu strachy poskočilo až někam do kalhot. V tu chvíli se nezmohl na nic. Jako by ho opustily všechny smysly.

Všiml si, že mu Voldemort cosi říká, on však vůbec nic neslyšel. Viděl jen pohybující se ústa a ten slizký hadí jazyk.

Věděl, že se mu jednou bude muset postavit tváří v tvář. Několikrát se mu to již stalo, avšak nemyslel si, že to bude tak brzy. Nebyl na to připravený. Vždy se děsil toho okamžiku, až bude před ním zase stát a čelit jeho kletbám. Tentokrát to bylo jiné. Neměl sebemenší šanci. Voldemort jej držel tak pevně, jako by byl spoutaný. Teď už se nemohl ani pohnout. Nemohl se bránit. Prostě jen ležel a civěl do té popelavé tváře s rudýma očima.

Jeho největší sok stále něco povídal. Čím víc jej však Harry sledoval, tím více Voldemortův hlas nabíral na intenzitě. Tentokrát už byl slyšet, i když jen nepatrně. Volal na něj. Každým okamžikem, každou vteřinou vyslovoval Harryho jméno hlasitěji a hlasitěji, až nakonec bylo tak hlasité, jako by mu zařval přímo u jeho ucha, bylo to ohlušující. 

„Harry!“

Po posledním výkřiku se jeho obraz začal pomalu ztrácet. Mrtvolně bledá tvář začínala nabývat normální lidské barvy a červené oči se zbarvily do hněda. Na plešaté hlavě začaly z ničeho nic rašit vlasy rezavé barvy.

Harry tu podívanou sledoval se zatajeným dechem, a čím víc se postava před ním měnila, tím méně strachu pociťoval.

Náhle se mu rozbřesklo před očima a on zpozoroval, že leží opřený o náhrobní kámen Juliet Sterfordové, nemluvněte, kterému byly dopřány jen čtyři měsíce života. Namísto Pána Zla viděl před sebou pana Weasleyho, který jej stále pevně držel a kolem něj asi deset dalších kouzelníků a čarodějek, včetně Harryho přátel.

„Harry, co se ti proboha stalo?“ zeptala se Hermiona, která se ještě třásla.

„Jsi v pořádku?“ vyhrkl pan Weasley, ještě než Harry stačil odpovědět Hermioně.

„A-a asi ano,“ vykoktal ze sebe a opřel se lokty o zem. „Co se stalo?“ zeptal se zmateně. Sousled událostí, které se právě odehrály, byl velmi zvláštní, až nepochopitelný. Netušil, jak se najednou ze hřbitova dostal do Godrikova dolu o šestnáct let zpět a jak se ocitl na zemi u hrobu toho nemluvněte.

„Zase tě pálila jizva?“ ozval se Lupin, který klečel hned vedle pana Weasleyho.

„Ano… hm, chci říct, začala mě pálit až po tom, co…“ nedořekl větu, poněvadž se mu náhle vybavil okamžik, kdy Voldemort pozvedl svou hůlku a jedním mávnutím zprovodil jeho matku ze světa.

V srdci ho bodlo, když si vzpomněl na výraz jejího zděšení, když zůstala sama v pokoji se svými dětmi a „on“ rozrazil dveře.

„Po čem?“ dotázal se nějaký kouzelník vzadu.

„No, po ničem,“ zalhal nakonec Harry. Neměl náladu vyprávět svou vidinu všem přihlížejícím kouzelníkům. Byl až příliš unavený a chtěl si o tom nejprve promluvit se svými přáteli. Tedy s Hermionou, poněvadž Ron nevypadal, že by měl velký zájem o Harryho nesmyslné sny.

Pokusil se tedy vstát ze země. Pan Weasley už ho konečně pustil a uvolnil mu cestu. Jakmile se však zvedl, pocítil bolest v kolenou. Zakolébal se a musel se chytit Hermiony, aby znovu neupadl.

„Pořádně ses praštil, když jsi padal,“ řekla mu, když na ni vzhlédl tázavým pohledem.

„A proč jsem vlastně spadl? Já, vůbec nic si nepamatuji, musela se mi zamotat hlava,“ nechápal.

„No, chvíli jsi stál před tím hrobem. Vůbec nic jsi neříkal, ani ses nepohnul, jen jsi koukal před sebe. My jsme tě raději nechali v klidu. Potom ses z ničeho nic začal motat a nakonec jsi spadl na zem. Tvrdě jsi dopadl na kolena, proto tě teď bolí,“ odmlčela se a podívala se na svého kamaráda, který zápasil s každičkým krokem. „A potom jsi se chytil za hlavu. Báli jsme se, a tak jsme zavolali ostatní. Ronův taťka k tobě přiběhl, ale jakmile si klekl vedle tebe, začal jsi sebou prudce házet a ječet. Chytil tě a snažil se tě vzbudit, ale ty jsi stále křičel. Potom jsi otevřel oči. Mysleli jsme si, že už jsi v pohodě, jen se ti třeba zamotala hlava, ale ty jsi jen koukal před sebe na pana Weasleyho. Mluvil na tebe, volal tvé jméno, ale ty jsi byl jako zhypnotizovaný. Probral ses až po chvíli. To je všechno,“ dovyprávěla Hermiona a tázavě si Harryho prohlížela, jako by čekala, až ji všechno řekne. Vše, co se mu právě přihodilo.  

„Já, Hermiono, něco jsem viděl. Něco se mi zdálo,“ špitl potichu své kamarádce. „Já vůbec netuším, co se to stalo, ale něco jsem viděl.“

„Asi zase viděl Ginny, to se mu stává pořád,“ namítl někdo vzadu. Oba se jako na povel otočili a spatřili Rona, jak se celou dobu za nimi plouží. Když si ho všimli, zrychlil krok a předehnal je.

„Nevšímej si toho, Harry,“ chlácholila jej kamarádka. „Tak co jsi viděl?“ zeptala se.

„Řeknu ti to potom, až budeme zase o samotě,“ podotkl a pokusil se o chabý úsměv.

„Viděl jsi Ginny?“ nevzdávala se Hermiona a vpíjela se do jeho zelených očí. Harry zakroutil hlavou.

„Viděl jsem úplně něco jiného,“ pošeptal. To už došli až do smuteční síně. Harry spatřil paní Weasleyovou, jak zcela bez života sedí v přední řadě a obličej schovává do bílého kapesníku.

V místnosti už bylo nespočet kouzelníků a čarodějek, kteří byli usazeni na židlích po stranách. Vpředu, přímo uprostřed, stála na podstavci bílá rakev, jejíž víko bylo zavřené. Před rakví byla postavena obrovská fotografie Ginny, která se na ně usmívala a mávala jim, přičemž způsobovala ostatním ještě větší bolest. Kolem rakve byly naskládány kytice a věnce, ovázané černou stuhou.

Harry a Hermiona dostali od Tonksové veliké kytice, taktéž ovázané černou stuhou, na kterých bylo zlatým písmem napsáno „Vzpomínáme na tebe, Ginny“. Prošli uličkou mezi židlemi a zůstali stát před rakví.

Harry nemohl odtrhnout oči od usmívající se tváře jeho lásky. Ucítil na svém obličeji slanou vodu, ale neutřel ji. Dokonce ani nepřemýšlel, jen tam tak stál a koukal na fotografii. Hermiona už položila svou kytici na hromadu a čekala na Harryho.

Ona přece nemůže být mrtvá.Nesmí mě opustit. Opakoval si v duchu.Vždyť jsem ji viděl, byla to pravda. Já vím, že byla. Naříkal. V té rakvi je někdo jiný. Ať si ji klidně pohřbí, já Ginny najdu a odvedu ji zpět domů. Najdu ji. Rozhodl se pevně a stiskl kytici. Ještě jednou se podíval na její tvář a posléze odložil kytici na hromadu.

Spolu s Hermionou se vydali na volná místa někde vzadu. Nechtěl být moc na očích. Už teď na sobě cítil plno očí, které jej dychtivě sledovaly. Letmo se podíval na Weasleyovy. Pokýval hlavou na Ronovy bratry, kteří seděli shluknutí kolem své matky a pak odkráčel.

Pohřeb trval jen chvíli. Ozvala se smuteční píseň a potom si vzal slovo nějaký kouzelník, který měl přes svůj černý hábit přehozené smuteční roucho. Harry jeho proslov nevnímal. Pořád byl myšlenkami jinde. Jednou v zatuchlé kobce, kde viděl Ginny a podruhé ve svém pokoji, kde Voldemort zabil jeho matku i sestru.

Neslyšel ani následný proslov pana Weasleyho, který převzal slovo po onom kouzelníkovi. Ani si nevšiml, že paní Weasleyová se nervově zhroutila a museli k ní přivolat lékouzelníky.

„Harry, no tak, posloucháš mě?“ dloubla do něj Hermiona. Nepřítomně se na ni podíval, ale vůbec nic neřekl.

„Prober se,“ zatřásla s ním.

„Co je? Už je konec?“ zeptal se Harry hloupě, když se myšlenkami vrátil do smuteční síně.

„Ne, copak jsi spal?“ zeptala se rozzlobeně Hermiona. „Paní Weasleyovou odnášejí, nevydržela to, chudinka,“ dodala a ukázala na dva lékouzelníky, kteří před sebou vynášeli vznášející se nosítka s paní Weasleyovou.

„Co se jí stalo?“ zeptal se náhle, jakoby Hermionu vůbec neslyšel.

„Když začal mluvit pan Weasley o tom, jaká byla Ginny dobrá dcera a jak byla hodná, paní Weasleyová to nevydržela a zhroutila se,“ vysvětlila mu.

Harry viděl, jak procházejí kolem jejich řady. Spatřil uplakaný obličej Ginniny matky, její zavřené oči. Viděl, jak bezvládně leží na nosítkách.

Bylo mu jí strašně líto. Ginny byla přece její jediná dcera, kterou bezmezně milovala a hýčkala ji. A on ji nedokázal ochránit. Nedokázal ji udržet v tom letu a pustil ji. Pustil ji do těch hladových a ničících spárů ohně.

„Už nesou rakev,“ přivedla ho znovu na zem Hermiona a pokynula hlavou směrem dopředu. Čtyři silní kouzelníci, včetně pana Weasleyho a Lupina, drželi rakev, každý z jedné strany a pomalou chůzí ji nesli k východu za smutečního zpěvu víl. Ostatní kouzelníci se jeden po druhém řadili za ně a tvořili průvod.

Harry se s Hermionou připojili až úplně nakonec a následovali onu neznámou dívku až k místu jejího posledního odpočinku. Spolu s ostatními sledovali, jak se bílá rakev za pomoci provazů snáší do hluboké díry, do strašlivé samoty, kde zůstane již navěky.

Harry netušil, koho pohřbili místo Virginie Weasleyové, kdo leží v hrobě, který nese její jméno, ale věděl, že Ginny to určitě není. Cítil to v srdci. Byl to tak silný pocit, že to prostě musela být pravda. Ginny je naživu. A já ji najdu. Pomyslil si naposled a opustil místo posledního odpočinku neznámé čarodějky či snad mudly?

Ještě kondoloval ostatním Weasleyovým upřímnou soustrast a pak spolu s Hermionou odešel k místu, na které je zaneslo přenášelo.

„Harry, proč jsi tak rychle chtěl odejít?“ zeptala se po cestě Hermiona.

„Už jsem to tam nemohl vydržet. Tohle bylo i na mě moc, Hermiono,“ odpověděl jí popravdě. „Věděl jsem, že to bude strašné, ale nedokázal jsem si to až tak živě představit. Nemohu předstírat, že mě hluboce ranila Ginnina smrt, ačkoliv si jsem více než jist, že stále žije. Prostě se nedokážu takhle přetvařovat,“ svěřil se a Hermiona chápavě přikývla.

„Tak, co jsi to vlastně viděl?“ zeptala se ho, aby odvedla řeč jinam. Harry se porozhlédl po hřbitově a potom ukázal na vzdálenou lavičku, která stála osamoceně pod menším stromem. Hermiona jeho čin pochopila, a tak oba zamířili na ono místo.

Usadili se a Harry začal vyprávět o tom, jak se z ničeho nic ocitl ve svém pokoji v Godrikově dole a viděl sám sebe, když mu byl rok. Jak viděl svoji maminku i sestřičku, a taky svého mrtvého otce. Popsal úplně do detailu všechno, co se tam za tu malou chvíli odehrálo a když skončil, odmlčel se a své oči zabodl do země.

Chvíli tam seděli jen tak mlčky. Hermiona nevěděla, co říct. Stejně jako Harry sklopila svůj zrak k zemi. Kolem nich profukoval jemný vánek a jediný zvuk vydávaly jen pohybující se větve stromu. Když se někdo opravdu hodně zaposlouchá, může ještě uslyšet doznívající smuteční píseň z nedalekého kostela.

Harry ucítil, jak ho kamarádka vzala za ruku a silně ji stiskla. Pozvedl k ní oči a všiml si jejích uslzených očí. Chvíli se na sebe jen tak koukali a nakonec se mu Hermiona vrhla kolem ramen. Objala jej a rukama pohladila po vlasech.

Za tohle dlouhé objetí byl Harry vděčnější než za jakákoliv slova. Cítil obrovskou podporu své kamarádky a to mu zase vrátilo trochu energie do života.

Aniž by jeden z nich cokoli řekl, zvedli se a zamířili k místu, kam je přenášelo před nějakou chvíli přeneslo. Oba si vytáhli své hůlky a ještě naposledy se porozhlédli po hřbitově. Všude byl děsivý klid. Dokonce i smuteční průvod někam zmizel.

„Nebudou nás hledat?“ protnula ticho Hermiona a zadívala se do dáli.

„Asi ano, ale já už tady nevydržím ani minutu,“ odpověděl.

„No, snad z toho nebudou nějaké problémy,“ pokračovala Hermiona. „Já si tady taky připadám, jako bych tu vůbec neměla být. Mám strašně divný pocit,“ přiznala se a podívala se na Harryho.

„Raději už se přemístíme, chci být od tohoto místa co nejdál,“ řekl a pevně uchopil hůlku. Hermiona jej následovala a za pár vteřin se ozvaly rány a dva studenti bradavické školy čar a kouzel byli pryč.

 

* * *

 

Znovu se ozvaly dvě hlasité rány, tentokrát již v kouzelnické vesnici Prasinky, přímo u hostince učitele OPČM.

Nicméně, i kdyby byly sebevíc hlasité, patrně by si jich nikdo nevšiml, poněvadž zanikly v přívalu dalších a dalších ran, které se vesnicí ozývaly.

„Pozor,“ zařval z ničeho nic Harry a stáhl Hermionu k zemi. Kolem nich se právě ohnal bílý paprsek, který byl očividně vyslán z něčí hůlky. Zabořil se přímo do hostince U Prasečí hlavy a kus dřevěné stěny roztříštil na malé kousky.

„Co se to proboha děje?“ vykřikla vystrašená Hermiona a zakrývala si hlavu rukama.

„To netuším, ale připrav si hůlku, Hermiono, asi ji budeme potřebovat,“ konstatoval Harry a trochu pozvedl hlavu, aby mohl zjistit, co se to děje.

Spatřil, jak celou vesnicí poletují barevné paprsky světel vysílané z hůlek. Obvykle poklidná vesnička se nyní proměnila v zuřivé bitevní pole. Vyslané paprsky poletovaly sem a tam a narážely do všeho, co jim přišlo do cesty. Několik obytných domů bylo již zbořených a ostatní byly jen z části poškozeny, avšak je jen otázkou času, kdy se přidají k ruinám okolo.

„Smrtijedi?“ zeptala se náhle Hermiona a v jejím hlase byl poznat strach.

„Asi ano,“ konstatoval Harry. „Kdo jiný by to mohl být,“ dodal ještě suše a potom se pokusil vstát.

„Harry, to ne!“ zachytila jej Hermiona v pravý okamžik, poněvadž v tu chvíli kolem nich prosvištěl další paprsek.

„Musíme se odsud nějak dostat,“ poznamenal Harry, který měl ještě nos zabodnutý v hlíně.

„Myslíš, že ostatní už jsou zpět v Bradavicích?“ zeptala se Hermiona. „Co když jsou ještě tady a bojují se Smrtijedy?“

„Doufám, že je správně ta první možnost,“ zašeptal a zopakoval svůj pokus vstát.

„Pojď, musíme se odsud stáhnout na jiné místo, tady jsme snadným terčem,“ zavelel a pomohl Hermioně vstát. „Připrav si hůlku,“ dodal ještě.

Oba studenti se přikrčeni k zemi ploužili podél hostince U Prasečí hlavy, aby je náhodou nějaká zbloudilá kletba nezasáhla nepřipravené. Záměrně se vyhýbali ušlapané cestě a raději kličkovali mezi domy. Schovávali se za stromy nebo za kameny, které ještě před chvílí tvořily obytný dům.

„Už budeme ve středu vesnice,“ připomenula Hermiona. Nato se oba studenti přikrčili za spadlý strom a porozhlédli se kolem.

Bohužel, jak si již mohli povšimnout, první možnost navržená Hermionou byla passé. Ve vesnici stále setrvávali všichni studenti Bradavic. Zběsile utíkali sem a tam a snažili se někam ukrýt před vetřelci.

Obyvatelé Prasinek se schovávali ve svých domech, zaklínadly zamykali své dveře a okna zabedňovali. Bohužel, v mnoha případech to bylo zbytečné. Smrtijedi si vždycky našli cestu, jak se dostat dovnitř. Popřípadě jim mocnými kletbami celý dům zbořili a na zemi zůstaly ležet jen ruiny. Někteří lidé takový otřes dokonce nepřežili, a tak se v ruinách povalovala i mrtvá lidská těla.

„Harry, to je strašné,“ špitla Hermiona se slzami v očích a stále se rozhlížela kolem. Všude bylo plno postav zahalených v černých kápích a s odpornou maskou na obličeji. Pomalými kroky se procházeli po vesnici a ničili vše, co jim přišlo do cesty. Stačilo jim jen pozvednout ruku a líně s ní provést nějaký pohyb a zase bylo o jeden dům ve vesnici méně.

„Nějak se rozrostli. Nebývalo jich tolik,“ konstatoval Harry, když si spočítal všechny nevítané hosty.

„Ale co budeme dělat? Přece je v tom nenecháme,“ namítla Hermiona. Harry se jí podíval do očí a zase tam spatřil to odhodlání a kuráž, kterou tam mívala vždy, když se vyskytl nějaký problém, který si žádal urychlené řešení. Ani se neobtěžoval s odpovědí a jen přikývl.

Nato se oba dva vynořili zpod spadlého stromu a pustili se na pomoc svým spolužákům a ostatním lidem.

Hermiona vyslala kletbu proti nejbližšímu Smrtijedovi, který se v tu ránu sklátil k zemi. Byl zasažen, aniž by si vůbec uvědomil, co se to děje. Prozatím měla ona i Harry obrovskou moc díky momentu překvapení. Nikdo o nich dosud nevěděl.

I Harry švihnul svou hůlkou a vyslal jednu z kleteb, kterou se naučil již v srpnu, když dostal k narozeninám Encyklopedii Černé a Bílé magie. Jeho kletba zasáhla hned dva, nadmíru překvapené, Smrtijedy, kteří se také sesuli k zemi a zůstali bezvládně ležet.

„Neměli bychom nějak kontaktovat řád?“ ozvala se Hermiona a zároveň vykřikla další kletbu, kterou skolila Smrtijeda, jenž se zrovna pokoušel zneškodnit studenta havraspárské koleje.

„Na to teď není čas,“ křikl v odpověď Harry. „Teď nemůžeme ustoupit a zmizet,“ odůvodnil to.

Na místo se začali přemisťovat další a další Smrtijedi a připojovali se k bitvě. Metali kolem sebe kletby hlava nehlava a studenti měli co dělat, aby se jim vyhnuli.

Zbloudilé kletby prolétávaly vesnicí a dohromady tvořily spletité provazce zářivých světel. Bylo to jako při ohňostroji. Spousta barevných jisker, které se v jednu chvíli objevily a v druhé už při zasažení svého cíle vybouchly.

Harry se s Hermionou dostal přímo do zuřivé války a spolu s ostatními se snažil ubránit svůj holý život. Hůlku v ruce svíral tak křečovitě, až mu v ní nezbyl skoro žádný cit. Hlavou se mu honilo moře kleteb a zaklínadel, které následně použil proti nějakému vetřelci.

Smrtijedů stále přibývalo, jakoby Voldemortova armáda neměla konce. Jakmile byl nějaký Srmtijed zasažen, zaujal jeho místo někdo další a pokračoval v práci, kterou jeho předchůdce započal.

Harry se na vteřinu podíval kolem sebe. Výraz v jeho tváři bolestně potemněl, když si povšimnul armády studentů, bojujících se stranou Zla. Vždyť jsou to povětšinou jen děti. Zhrozil se. Jak se můžou ubránit proti dospělým kouzelníkům?

   Většinou zde byli studenti třetího a čtvrtého ročníku, kteří se přišli do Prasinek pobavit a užít si překrásný den nakupováním. A nyní se museli bránit tak krutým a nelítostným kouzelníkům, kteří neměli slitování s ničím a s nikým. Na pomoc jim přišli jen místní lidé, kterých bohužel bylo poskrovnu.

Harryho bodlo u srdce, když viděl s jakou silou a energií se tyto děti brání a prozatím se úspěšně vyhýbají kletbám. S jakou vervou se tyto děti snaží zachránit své vlastní životy.

Tohle přece nemůžeme vyhrát.Proletělo Harrymu hlavou. Tahle rádoby armáda nevydrží dlouho odolávat zlu.

„Harry!“ vykřikl mu někdo za zády. Chlapec s jizvou na čele sebou poplašeně trhl a vzápětí mu kolem ucha proletěl zelený paprsek světla. Byl tak pohroužen do vlastních myšlenek, že úplně zapomněl na situaci kolem. Znovu se tedy začal soustředit na boj.

Po několika minutách už bylo Smrtijedů méně. Do války se zapojili již všichni obyvatelé Prasinek a zuřivě bránili svou vesnici, která byla tak náhle napadena. Několik jich padlo mrtvých k zemi, ale ti ostatní se nevzdávali. Dokonce i několik studentů leželo na zemi a Harry jen doufal, že jsou pouze omráčení.

„Tak co, Pottere?“ uslyšel známý ledový hlas. Pootočil hlavu tím směrem a spatřil vedle sebe Draca Malfoye, který měl v očích bojovné plamínky a ze své hůlky chrlil jednu kletbu za druhou. „Jak se ti vede?“ zeptal se ledabyle.

„Už mi bylo lépe,“ odpověděl popravdě a vyhnul se další kletbě.

„Tohle jsou jen nováčci, kteří se k Pánovi Zla připojili teprve nedávno. Počítám, že tohle je jejich první akce, na které mají ukázat, co v nich je,“ dodal na vysvětlenou. „Ale určitě z nich nadšený nebude, když nad nimi vítězí studenti,“ ušklíbl se a pohrdavě se podíval na jednoho z nich, kterého před pár vteřinami omráčil.

„Doufejme, že zde budou jen tito,“ dodal ještě Harry a úplně ohromen Dracovým chováním se otočil zpět.

Právě chtěl vyslat odzbrojovací kouzlo na protějšího Smrtijeda, když v tom si něčeho všiml. Kolem Medového ráje se prohnal jeden služebník Pána Zla, který na obličeji neměl žádnou masku. Byl pouze zahalený v černé sutaně.

Harry postavu ihned poznal, i když byla několik metrů vzdálená. Ta chůze, ten ohavně dlouhý hákovitý nos a tak chladné černé oči. Musel to být on. Byl si tím jist.

V momentě zanechal veškerého snažení a hnal se za tou postavou. Srdce mu bilo jako o závod a strach nyní vystřídal mnohem silnější pocit. Byl to vztek, nenávist a touha po pomstě.

Nevšímal si děje kolem sebe. Před očima měl jasný cíl. Chytit ho a pomstít se. Za všechno, co mu kdy ten člověk udělal a za všechny životy, které ten člověk zmařil.

Svou hůlku křečovitě svíral a čekal, až bude postavě na dostřel. Už cestou promýšlel, která kletba bude pro něj tou nejlepší. Bohužel, jak tak přemýšlel, neustále mu na jazyk přicházela jen jedna. Cruciatus. Ačkoliv to byla jedna ze zakázaných kleteb, byla tou nejvhodnější. Tou, která alespoň na nějaký čas uspokojí Harryho chtíč po pomstě.

Postava nyní zamířila k lesu. Rychlými kroky si to rázovala pryč z vesnice a dlouhý černý plášť vál ve větru za ní.

„Snape!“ zvolal najednou Harry a namířil na něj hůlkou. Netušil, kde se v něm vzala ta odvaha. Byla to spíše pošetilost. Věděl, že proti svému bývalému učiteli nemá žádnou šanci, přesto však byl odhodlaný znovu se mu postavit.

Postava před ním se zastavila, ale neotočila se k němu. Stále zůstávala čelem k lesu. Harrymu se zrychlil dech a pocítil příliv strachu. S napětím očekával, jak Snape zareaguje.

„Mě nezabiješ, Pottere,“ Promluvila tiše postava Snapea. „Neuděláš to.“

„Proč jste si tím tak jistý?“ vyhrkl spěšně Harry. „Nic mi nebrání v tom, abych vás zabil a pomstil tak všechny, kterým jste ublížil.“

„Neuděláš to,“ zopakovala postava znovu.

„Otočte se, chci vidět vaši tvář, než vás zabiju,“ vykřikl a celá jeho nebelvírská duše byla ta tam. Byl odhodlaný stát se vrahem. Zabít člověka, který mu ze života dělal peklo.

„Neuděláš to,“ znovu se ozvala postava klidným hlasem, jako zaseknutý gramofon. Harrymu už tuhla krev v žilách. Na co si to proboha hraje? Neměl náladu hrát si na kočku a myš a čekat, až se Snape uráčí pohnout. Namířil svou hůlku přímo na jeho záda a připravil se skončit toto divadélko. Zhluboka se nadechl a vykřikl: „Avada Kedavra“

Z jeho hůlky vystřelil proud zeleného světla, avšak ještě než se mohl zaměřit na svůj cíl, změnil směr a zmizel v nedalekém stromě. Někdo jej totiž chytil zezadu a trhnul mu rukou. Harry se zlostně otočil a spatřil tři udýchané tváře, které na něj v neuvěření civěly.

„Proč?“ vykřikl.

„Ty přeci nejsi vrah, Harry,“ vysoukala ze sebe Hermiona.

„Ale on zabil Brumbála,“ oponoval a znovu namířil hůlku na nehybnou postavu před sebou. Snape jakoby se proměnil v kámen. Za tu dobu se vůbec nepohnul, i když měl před chvílí možnost úniku. Stále setrvával na tom samém místě.

„Já vím, ale ty nejsi ten, kdo ho může soudit. Odevzdáme jej ministerstvu a ti už se o něj postarají,“ konstatovala Hermiona.

„Hermiona má pravdu, půjde před soud a potom do Azkabanu,“ přidal se Neville, který přiběhl společně s ní.

„Zato já si myslím, že je to skvělý nápad, Pottere,“ ozvala se i třetí osoba. Draco Malfoy přiběhl společně s Hermionou a Nevillem. Stál však bokem a ani se nepokoušel Harryho zastavit. „Už několikrát jsem měl nutkání zabít toho parchanta, ale neměl jsem dost odvahy,“ přiznal se a ostatní jen nevěřícně poulili oči. „Máš mou podporu, jen do toho,“ prohodil ledabyle k Harrymu. „Ten hajzl se zapletl s mou matkou a to si žádá odplatu,“ chladně se pousmál.

„Malfoyi, buď zticha,“ okřikla jej Hermiona pohoršeně.

„Nebo co, Grangerová?“ věnoval jí jeden ze svých pohrdavých úšklebků.

„Nebo zabiju já tebe,“ odpověděla a hůlka v ruce se jí nebezpečně zakmitala.

„Nechte už toho,“ vyjel na oba Harry. „Teď není čas na hádky.“

„Otočte se,“ znovu se pokusil navázat kontakt se svým bývalým učitelem.

„Neuděláš to,“ bylo jedinou odpovědí. Harry už dostával vztek. Už už chtěl tuhle scénu ukončit a spoutat jej, avšak postava se najednou začala otáčet směrem k nim. Pomalinku se dala do pohybu a mířila přímo ke čtveřici studentů.

Všechno bylo tak zvláštní, jako by to byl jen hodně špatný vtip. Harrymu nejdříve vyrazil dech svým náhlým chováním Draco a teď se chová zvláštně i Snape. Tady něco nehraje. Pomyslil si.

Snape se pomalu blížil a svýma černýma očima propaloval Harryho. Jeho ruka, ve které třímal hůlku, visela podél těla a nevypadalo to, že by se měla k nějakému činu. Harry sledoval každý jeho pohyb.

Zadíval se mu do očí a najednou ztuhl. Pohled, kterým ho Snape propaloval, byl zvláštní. Něco mu na něm nesedělo. Nevěděl, co to je, avšak děsilo ho to. Připadal mu tak strašně povědomý.

„Neuděláš to,“ zašeptal Snape, když došel až k nim a zastavil se asi metr před Harrym, který stál jako opařený.

Ostatní jen němě přihlíželi, dokonce i Draco najednou ztichl a čekal. Jakoby byla ve vzduchu přítomna nějaká magická síla. Síla, která nevěstila nic dobrého.

Najednou se ozvala hlasitá rána a posléze se kolem nich něco prohnalo. Snape se ani nepohnul, zato čtyři studenti se přikrčili k zemi a kryli se před nálety černého draka, který se zde z ničeho nic objevil.

„Už je zase tady, co budeme dělat?“ zapištěl Neville a třásl se po celém těle.

„To je Jeho drak,“ následoval Nevilla pisklavým hlasem Draco. „Zabije nás,“ vykřikl hystericky.

Drak však jen znuděně poletoval nad nimi, jako by na něco čekal. Neútočil na ně a dokonce se ani nezajímal o dění ve vesnici. Občas líně otevřel svou mohutnou tlamu, ze které ji vyletěl menší proud ohně, který následně pohltil zem a začal ji spalovat.

„Neudělá nic, dokud nedostane rozkaz,“ řekl Snape a poprvé se na jeho tváři rýsovala nějaká grimasa. Chladně se pousmál a v jeho očích se zablesklo.

Než ostatní stačili nějak zareagovat, stalo se něco, co jim způsobilo nemalý šok. Postava Snapea se z ničeho nic začala měnit. Harrymu to připomnělo chvíli, kdy se před jeho zraky Voldemort změnil v pana Weasleyho.

Snape se zmenšoval a jeho černé vlasy, které vyčuhovaly z pod kapuce, nabývaly rezavější barvy. Jakmile byla celá transformace u konce, studenti vyjekli a zůstali stát s výrazy, které jasně nasvědčovaly tomu, že jsou v naprostém šoku.

„Ginny?“ vyslovil Harry šeptem a všechny jeho smysly byly rázem otupěny.

„Ahoj Harry,“ pousmála se na něj, avšak nebyl to ten „úsměv“, který Harry znal. Byl mnohem chladnější. Vůbec se jí nepodobal. „Chyběla jsem ti?“ zeptala se rádoby sladce. Harry se neměl v odpověď.

„Copak? Jsi nějaký tichý. Myslela jsem, že naše shledání bude probíhat jinak,“ znovu se snažila o sladký tón a pobaveně si jej prohlížela.

„Já věděl, že jsi živá,“ zašeptal ještě stále v šoku a chtěl se jí vrhnout kolem ramen, avšak ona jej odstrčila.

Harry se na okamžik zarazil, ale rozhodl se to ignorovat. Přeci jen byla dlouho pryč a určitě zažívala mučivou bolest. „Proč jsi měla podobu Snapea?“ zeptal se nechápavě.

„Pán si myslel, že tě tak snadněji odlákám od zbytku vesnice. A musím uznat, že měl pravdu. Tvoje nenávist je opravdu veliká,“ odfrkla si. „Chudáček Snape, i když, teď už je to stejně jedno. Teď už se o svůj holý život obávat nemusí.“

„Ginny, já jsem tak rád, že tě vidím. Všichni si myslí, že jsi mrtvá, že tě zabili v září. Dneska byl tvůj pohřeb,“ vysvětloval jí Harry, ale Ginny nepohnula ani jedinou částí svého obličeje.

„Skutečně?“ Byla její jediná odpověď.

„Tvá rodina je na tom špatně. Truchlí. Tvoje matka se dnes dokonce nervově zhroutila,“ pokračoval a snažil se k ní přiblížit. Ona však poodstoupila dozadu.

„Moje matka…“ odfrkla a na obličeji se jí rýsovala odpudivá grimasa.

„Přivedu tě za nimi. Odvedu tě domů, Ginny,“ řekl Harry a dotkl se její ruky. Ginny jí však hrubě odstrčila.

„Moje jediná rodina jsou teď Smrtijedi a Pán Zla. Nehledal jsi mě. Nechal jsi mě jim napospas. Nezachránil jsi mě,“ vyčítala mu a pohrdavě si jej měřila. „Jsi zbabělec, Pottere.“

„Ginny, já jsem se snažil…“ začal, ale ona jej zastavila.

„Jsi nula. Netuším, jak jsem si s tebou vůbec mohla něco začít. Pán Zla měl pravdu, jsi jen prašivý spratek, který si hraje na hrdinu, na spasitele, na Vyvoleného…“ při posledních slovech se uchechtla.

Její slova Harryho zasáhla tak silně, že by byl v tu chvíli nejraději vyrval své srdce a odhodil někde na skládku. Tak moc jej bolelo. Do očí se mu vedraly slzy a stékaly po jeho omráčeném obličeji. Nemohl tomu uvěřit. Ginny byla jako vyměněná. Jakoby to vůbec nebyla ona, ale někdo úplně cizí. Tak strašně moc se těšil na chvíli, až ji znovu spatří, až všem dokáže, že nezemřela. Teď ta chvíle nastala, avšak nebylo to tak, jak si to představoval.

„Snažil jsem se, Ginny. Ty přece víš, jak strašně mi na tobě záleží. Ani na okamžik jsem nepřestával ztrácet naději, že tě ještě někdy uvidím. Že jsi stále naživu,“ odříkával žalostně.

„To jsou kecy, Pottere,“ vyštěkla a zhnuseně se na něj podívala. „Ty jsi mě nikdy nemiloval. Jsi jen obyčejný lhář. Spratek, který chce být vždy středem pozornosti,“ urážela jej.

„To není pravda, Ginny. Co se to s tebou proboha stalo?“ přidala se Hermiona.

„Ty mlč, mudlovská šmejdko. Nechápu, co na tobě můj bratr vidí,“ křikla směrem k překvapené Hermioně, které při jejich slovech stékaly slzy po tváři.

„Teď zemřete všichni čtyři. Zasloužíte si jen smrt,“ štěkla a máchnutím ruky přivolala Voldemortova draka. Ten se rychlostí blesku snesl dolů a přistál přímo vedle Ginny, načež čtyři studenty ovál studený vítr.

„Áá, málem bych zapomněla,“ ozvala se znovu. „Ani jsem vás nepředstavila,“ vyslovila rádoby pohoršeně a protočila oči v sloup. „Tohle je Mortas, domácí mazlíček mého Pána. Půjčil mi jej pro tento den,“ zazubila se a pohladila svou malou rukou drakovu mohutnou hlavu.

Ostatní jen tupě přihlíželi a snažili se vstřebat vše, čemu byli až dosud svědky. Tahle situace byla nadmíru absurdní. Tohle musel být nějaký vtip. Jen hnusný a nemístný žert. Copak se mohla Ginny ze dne na den takhle změnit? Copak se dočista pomátla? Voldemort ji musel nějak očarovat. Ona by se přece nikdy nepřidala na jeho stranu.

Ve chvíli, kdy se studentům honily hlavou tyhle myšlenky, v nedalekém lese se něco zablýsklo. Ani jeden z nich si ničeho nevšiml. Dokonce ani Ginny. Zazářilo to stříbrným světlem a vedle vysokého stromu se zjevila postava urostlého vysokého muže. Zůstal stát na svém místě a svůj zrak soustředil na postavy před sebou. Se zájmem je pozoroval, ale prozatím vůbec nic neudělal.

Aniž by věděla, že jí sleduje někdo z povzdálí, vyšvihla se Ginny na hřbet obrovského černého draka a z ničeho nic pozvedla hůlku. „Sbohem, Harry Pottere!“ vykřikla a z její hůlky najednou vytryskl proud zeleného světla, který narazil přímo do Harryho. Ten se vzápětí skácel k zemi, kde zůstal bezvládně ležet.

„Harrrrrryyyy… neee…“

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia