Po 08. března    slaví: Gabriela



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

19. Napospas minulosti

Harry téměř všechen čas trávil ve staré knihovně. Nyní si však všiml něčeho zvláštního. Na stole pod voskem byl schovaný deník Roweny z Havraspáru. V deníku všam nebylo řečeno, kde se ukrývá klíč k Bráně dvou světů. Toho odpoledne se vydal s Hermionou, Lupinem a Tonksovou na pohřeb Ginny. Když se však přemýstili na hřbitov, Harry se při pohledu na cizí dětský hrob vrátily vzpomínky a on se dostal do doby, kdy byli jeho rodiče a sestra zavražděni.

 

Harry, Harry pomoz mi, prosím…

„Jak? Řekni mi, jak?“

Zabijí mě, prosím, zachraň mě…

„Ginny, neztrácej se mi znovu, zůstaň.“

 Věřím ti, nezklam mě…

„Zůstaň tady ještě, neodcházej, Ginny!“

Ty ho můžeš zarazit. Jenom ty to dokážeš…

„Nééé, Ginny, zůstaň… prosím zůstaň.“

Bolí to, hrozně moc. Pomoz mi… už to nevydržím… Harryyyy!

 

„Ginnyyy!“ vykřikl černovlasý chlapec s jizvou na čele a zprudka se posadil na posteli. Po čele mu stékal studený pot a jeho dech byl zrychlený. Oči měl vytřeštěné a nechápavě civěl před sebe s pusou dokořán.

Bylo ještě brzy ráno. Slunce se teprve chystalo vyškrábat se na oblohu a tak krajinu stále pokrývala hustá tma. Silné dešťové kapky bubnovaly na okenní parapet a sem tam vše osvětlil modrý záblesk. Toho sobotního rána se kolem Bradavic hnali všichni čerti. 

Celé chlapcovo tělo se třáslo a jeho srdce tlouklo jako o závod. Právě se totiž probudil z děsivé noční můry. Znovu se mu zdálo o jeho milované Ginny, tentokrát ale žadonila o pomoc a to ho zasáhlo v srdci hlouběji. Tisíce ostrých nožů se mu zabodávalo do hrudního koše a nechtěly ustat.

„Harry, je ti dobře?“ ozval se něčí hlas. Patřil Nevillu Longbotomovi.

„J-jo, je mi fajn,“ zalhal skoro neslyšně Harry. „Byl to jen zlý sen.“

„No jo, už zase nejspíš viděl Ginny živou,“ odfrkl Ron posměšně a otočil se na druhý bok.

Tón v jeho hlase Harryho ranil. Jeho kamarád mu sice nevěřil a celý týden se mu stranil, avšak něco takového od něj nečekal.

„Ano, viděl,“ odvětil stejným tónem, „ale dobře jí zrovna nebylo,“ dořekl a vyskočil na nohy. Hodil na sebe nějaké oblečení a opustil ložnici dřív, než mohl Ron něco dodat.

Bylo sice ještě brzy, avšak on už dále spát nemohl. V hlavě mu doznívalo několik posledních slov, která na něj Ginny křičela. Prosila ho, aby jí pomohl, ale on nevěděl jak. Tolik by ji chtěl najít a dát co proto těm, kteří ji unesli a drželi v zajetí. Bez hůlky byl však bezmocný. Sám by Jeho sídlo jen stěží našel.

Aniž by si byl vědom toho, co dělá, opustil nebelvírskou věž a zcela bez života se ploužil po hradních chodbách jen se svými myšlenkami.

Kapky slz mu stékaly po unaveném obličeji, ale ani ty nevnímal. Jako by byl zhypnotizovaný. Dokonce ani Protiva, který po něm začal házet křídy na tabuli, jej nijak neprobral.

Asi hodinu ještě stále bloumal hradem, až se nakonec zastavil. Byl překvapený, že ho nohy znovu zanesly do oné tajemné chodby, kde se před tisíci lety snažila čarodějka s elfem vybudovat Bránu do jiného světa.

Nevěděl, proč došel zrovna ke knihovně. Vždyť už ji celou prohledali a vůbec nic nenašli. Ani malý náznak něčeho, co by mohlo být Bránou. Tak proč je tady? Nepřemýšlel však dlouho a vykřikl heslo. Tajemná síla se znovu probrala k životu a vtáhla jej k sobě.

Jakmile otevřel oči, pochodně na stěnách se rozsvítily a odkryly tajemství malé zaprášené místnosti.

Vše bylo tak, jak to Harry a Hermiona včera večer zanechali. Knihy i svitky byly úhledně uspořádány v policích a uprostřed místnosti byl menší kulatý stůl s jediným rozvrzaným křeslem, který byl skrz na skrz prožraný moly.

Harry už se ani neobtěžoval procházet regály a snažit se něco najít. Věděl, že už to nemá smysl. Prošel kolem police s prastarými svitky a usadil se do jediného křesla, které se pod jeho tíhou skoro prolomilo. Byl si zcela jistý, že křeslo dokonce i zapištělo.

Svými lokty se opřel o dřevěný stůl, který byl oblepený voskem a hlavu zabořil do dlaní. Nevěděl, co tu vlastně dělá. Proč se hned před vchodem neobrátil a neodešel zpět do své ložnice. Snad to byla zvědavost nebo možná nová naděje, tím si nebyl jistý.

Zavřel oči a snažil se vybavit si dnešní sen. Avšak viděl jen tmu, nic víc. Pařáty děsivé nicoty ho objímaly a on se nemohl vymanit z jejího sevření. Pocítil, že ztrácí dech. Snažil se zachytit nové molekuly kyslíku, ale ty jakoby se mu vyhýbaly velikým obloukem.

Barva jeho obličeje se pomalu měnila v modrou a on začal vydávat dávivé zvuky. Dusil se. Něco ho drželo pod krkem.

Prudce otevřel oči a rukama si objal krk. Chtěl to „něco“ od sebe odstrčit, ale nedařilo se mu to. Teď už před očima viděl několik mihotajících se světélek.

„Pusť…“ zašeptal, ale nic se nedělo. V té chvíli sebou začal prudce házet ze strany na stranu. „P-pusť mě…“ nevzdával se, i když věděl, že je to zbytečné. Pokusil se otočit hlavu a podívat se, co ho to dusí, ale nikoho neviděl.

Po chvíli cloumání se křeslo pod ním rozpadlo a on se svalil na zem. Stisk polevil a on se mohl zase konečně nadechnout. Jeho plíce jej pod návalem nového kyslíku strašně pálily, ale jemu to bylo jedno. Užíval si ten nový vzduch.

Ve svém hábitu nahmatal hůlku a pozvedl hlavu, připraven bránit se. V místnosti však byl sám. Nikdo jiný tam nebyl.

Znovu se tedy složil na zem a koukal do stropu. Jeho dech byl ještě rychlý, ale už se pomalu vzpamatovával. Co to k čertu bylo? Nechápal. Cítil, jak se mu z prodělaného šoku třese celé tělo.

Zbytky křesla, na kterém ještě před chvíli seděl, byly poházené kolem něj. Pozvedl tedy hůlku a vykřikl: „Reparo!“ Kousky dřeva a otrhané látky se vznesly do vzduchu a začaly se formovat do původního tvaru, až před ním nakonec stálo křeslo ve své původní kráse.

Postavil se na nohy a chystal se k odchodu. Už tady nechtěl dále ztrácet čas. Avšak jakmile chtěl obejít kulatý stůl, všiml si něčeho, co jim v minulých týdnech uniklo. Na stole nebyla jen ohořelá svíčka a zbytek vosku.

Nehty zaryl do bezbarvého vosku a snažil se jej ze stolu seškrábat. Ten už tam však byl několik set let, takže šel dolů opravdu špatně. Harry supěl jako rozzuřený býk, ale nepolevil. Na stole teď zůstávaly krvavé rýhy.

Z pod některých nehtů mu začala vytékat červená tekutina. Ruce ho štípaly a brněly. Jeho práce však pomalu nesla ovoce. Po čtvrt hodině už mu zbýval jen malý kousek, který strhl jedním tahem.

Na stole pod voskem byla uvězněna menší kniha v hnědém obalu, na níž nebyl vůbec žádný nápis. Harry ji se zatajeným dechem pozvedl a otevřel. Nebyla to kniha, ale nějaký deník, který byl napsán jak starověkým jazykem, tak angličtinou. Udělal malý krok vzad a sesul se znovu do křesla. Opřel se a dychtivě se začetl.

 

… Dnes přišel Ifaerdin dříve. Z počátku jsem netušila, co se děje. Na tváři měl podivný úsměv a v očích mu jiskřilo, ale nechtěl mi nic říct. Prostě mě vzal za ruku a posunkem naznačil, abych ho následovala.

Přišlo mi to hodně riskantní. Už nějakou dobu mám podezření, že nás někdo sleduje. Mám dojem, že o jeho existenci ví ještě někdo. Stín, který je všude, a který vídávám i ve svých snech.

On se však nedal přesvědčit a nadále kráčel chodbami Bradavického hradu. Já ho tiše následovala, hůlku však stále připravenou.

Šli jsme už bezmála hodinu. Ifaerdin, přestože byl na hradě jen párkrát, se pohyboval bludištěm chodeb s takovou elegancí a přesností, jakoby se tady narodil. Celou dobu nic neřekl, jen se na mě usmíval a svým pohledem mě uklidňoval. Nemohla jsem nic dělat, byla jsem k němu jako připoutána neviditelnými řetězy.

Stále jsem však hlavu otáčela kolem dokola a hledala onen stín, který už mě několik dní tak děsí.

Najednou se Ifaerdin zastavil v podivné chodbě, ve které byla hustá tma. Nikde nebyl ani obraz, ani žádné brnění. Jen jediná pochodeň uprostřed, která svým plamenem ozařovala pouze malinkou část chodby.

Chtěla jsem se zeptat, proč mě zavedl zrovna sem, ale on mě pohledem umlčel. Stoupl si před jednu zeď a prstem ukázal na malý obraz, kterého jsem si zprvu nevšimla. Musela jsem si posvítit hůlkou, abych jej vůbec poznala.

Byl na něm vyobrazen zvláštní starý strom. Ihned jsem jej poznala. Byl to přesně ten, u kterého jsme se s Ifaerdinem poznali a kde jsme se v mých snech pravidelně setkávali. Je to už několik měsíců, kdy jsem tam byla naposledy, ale ten překrásný zpěv, který zněl všude kolem, si pamatuji živě.

Ifaerdin náhle zašeptal jméno elfského města, kde jsem byla dosud jen jednou a zde se mé vzpomínky vytratily. Pamatuji si jen to, jak jsem posléze otevřela oči a uviděla malou místnost s kulatým stolem a pohodlným novým křeslem. Teprve potom, co jsme se objevili v oné místnosti, můj přítel a společník promluvil.

 Již před měsícem jsme vymysleli plán, který by našim světům otevřel nové dveře, nové možnosti. Chtěli jsme vybudovat Bránu, která by spojila můj svět s tím jeho. Avšak do té doby jsme nenašli vhodné místo. Dnes se vše změnilo. Ifaerdin sám nalezl tuto komoru a svými kouzly ji zabezpečil.

Nebylo v ní nic, jen vysoké prázdné regály a uprostřed dřevěný stůl a křeslo. Tím to všechno začalo.

 

Harry odtrhl oči od rukopisu a podíval se na přední stranu deníku. V malém rožku bylo zlatým písmem vyryto jméno Roweny z Havraspáru, kterého si před tím nevšiml.

„Její deník?“ Vykulil oči. Už při čtení si byl naprosto jist, že to psala ona, avšak teprve teď byla jeho domněnka stoprocentně potvrzena. S posvátnou úctou se díval na malou knížku, jež ležela na stole a skoro se jí bál znovu dotknout.

Zhluboka se nadechl a nakonec knihu zase otevřel.

 

… Zbývají nám už jen poslední úpravy. Knihovna je zcela naplněna knihami i svitky s tím nejmocnějším jazykem všech dob. Starověký jazyk obklopuje celou tuto místnost a napomáhá dosáhnout  našeho cíle. Je čas pokusit se otevřít Bránu.

 

V tu chvíli Harrymu začalo prudce bušit srdce. Tušil, co asi přijde. Možná se zde Rowena zmíní o tom, jak otevřít Bránu. Pomyslil si, a znovu se začetl.

 

Dnes konečně nadešel ten den, kdy se oba naše světy spojí. Kdy naše několikaměsíční úsilí přinese plody. Ifaerdin přijde co nejdříve a přinese tu nejdůležitější věc. Přinese klíč…

 

Harrymu najednou spadla čelist. Poslední větu si přečetl třikrát a pak náhle začal zběsile listovat deníkem. Tahle věta však byla poslední. Nic víc už deník neskrýval.

„Cože? To ne, to přece ne…“ vyhrkl nahlas a svalil se do křesla. Na malou chvíli pocítil nový plamínek naděje, avšak nyní zase pohasl. Rowena už v psaní deníku nepokračovala.

Rychle vyskočil na nohy, popadl deník a vyběhl z knihovny. Utíkal co mu nohy stačily a nezastavil se ani, aby popadl nový dech. Bylo už pozdě a všichni studenti se kupili u Velkého sálu.

„Harry!“ křikl na něj někdo. On se však nezastavil. „Harry, počkej!“ křikl dotyčný znovu a potom ho popadly něčí ruce. Harry poznal svou kamarádku Hermionu, která ještě celá udýchaná stála před ním a snažila se popadnout dech.

„Kde jsi proboha celé ráno byl?“ Vyjela po něm. „Za chvíli se máme sejít dole u brány a jít na ten pohřeb. Nemohla jsem tě celou dobu najít,“ dořekla a už se trochu uklidnila.

Harry ji chytil za ruku a zatáhl ke schodům, kde je nikdo nemohl slyšet. „Byl jsem znovu v knihovně, Hermiono. Ani nevím, proč jsem tam šel, něco mě tam prostě táhlo,“ odříkával rychle. „Když jsem se usadil do křesla, měl jsem pocit, jakoby mě někdo škrtil, nemohl jsem se nadechnout. Ale vůbec nikoho jsem tam neviděl. Přestalo to, až jsem spadl z křesla na zem,“ líčil svůj příběh a nevšímal si vyděšeného výrazu své kamarádky.

„A Hermiono, neuvěříš, co jsem v knihovně našel,“ zašeptal potom.

„Co jsi našel?“ vyhrkla dychtivě Hermiona a se zatajeným dechem očekávala, s čím to Harry přišel.

„Tohle,“ vytáhl malou hnědou knihu a podal ji své kamarádce.

„To vypadá na nějaký deník,“ špitla Hermiona, jakmile knihu otevřela.

„A ne ledajaký,“ odvětil Harry a prstem ukázal na jméno čarodějky, která ve své době patřila k těm nejmocnějším.

Hermiona údivem zapištěla a sesula se na schody. „Harry, to je přece deník Roweny z Havraspáru, kde jsi ho proboha našel? Vždyť jsme prohledali celou knihovnu.“

„Ano, ale zapomněli jsme na jednu část. Na ten stůl. Byla uvězněná pod tím nánosem vosku,“ vysvětloval Harry.

„No a už jsi to četl? Je tam napsané, jak otevřít bránu?“ vyslovila svou otázku Hermiona.

„Bohužel,“ odpověděl smutně Harry a ukázal Hermioně poslední popsanou stránku v deníku.

„To je přece jasné,“ špitla najednou, k Harryho úžasu, Hermiona.

„Cože?“ nechápal.

„Brána přece nikdy nebyla otevřena. Nedokončili ji,“ vysvětlovala nechápavému kamarádovi. „Solembum přece říkal, že Rowenu před dokončením Brány někdo zabil. Tohle byly poslední řádky, které v ten den a ve svém životě nejspíš napsala,“ dořekla.

„Máš pravdu,“ připustil. „Ale Hermiono, víš co to znamená?“ zeptal se spíše řečnickou otázkou. „Oni tu Bránu dokončili. Ifaerdin měl přinést klíč. To znamená, že Brána doopravdy existuje, akorát ji nestihli otevřít…“

„A když najdeme ten klíč, můžeme se dostat do Alagäesie,“ dokončila Hermiona a držela v ruce deník, jakoby to bylo něco posvátného. Harry přikývl. Takže to ještě není tak úplně ztracené. Pomyslel si v duchu.

Oba studenti se vydali do nebelvírské věže, aby se připravili na cestu. Prošli otvorem v podobizně a všimli si, že Ron už sedí na křesle u krbu a civí do prázdna. Harry si náhle vzpomněl na jeho slova, kterými jej ráno poctil a znovu ho bodlo u srdce. Ani se neobtěžoval jít k němu a zahnul přímo ke schodišti, vedoucímu k ložnicím.

Byl však tak pohroužen do svých myšlenek, že si nevšiml procházejícího Nevilla a v plné rychlosti do něj vrazil, až se oba studenti skutáleli ze schodiště. Několik vteřin ještě leželi na zemi a skuhrali.

„Jste v pořádku?“ zeptala se starostlivě Hermiona a dívala se na oba chlapce, jak si mnou bolavé části svého těla.

„Jo, jen trochu potlučení,“ ozval se jako první Neville, avšak jeho odpověď se vytratila v bouřlivém chichotání ostatních studentů, kteří byli svědky jejich pádu. Harry dokonce spatřil i na Ronově obličeji cukající se koutky.

„Promiň, Neville. Já jsem tě vůbec neviděl, omlouvám se,“ řekl spěšně ke svému kamarádovi, který se celý rudý pokoušel vstát.

„To je v pořádku, Harry,“ podotkl Neville a konečně se mu podařilo vstát. „Měl by sis pospíšit, nebo přijdete pozdě na Ginnin pohřeb,“ dodal ještě. Harrymu neušel ten smutný výraz v kamarádově obličeji. Nejspíš je také přesvědčen, že je Ginny po smrti.

Ostatní studenti se mezitím trochu uklidnili a znovu si začali všímat svých povinností. Harry toho využil a vytratil se. Vběhl do své ložnice a převlékl se do čistého hábitu. Ještě jednou se podíval na Rowenin deník a následně jej vložil do šuplíku svého stolu.

Jakmile však ušel pár kroků, zarazil se. Co když ten deník zase někdo ukradne? Pomyslil si. Už jednou jsem přece udělal tu chybu a nechal Tomův deník v ložnici a pak jej někdo ukradl. Chvíli zvažoval, ale nakonec deník znovu vytáhl a zastrčil si jej do kapsy. „Aspoň budu mít jistotu,“ řekl si pro sebe a opustil pokoj.

Spolu s Hermionou došli až k hlavní bráně. Ron odmítl jít v jejich společnosti, a tak se jen potichu ploužil za nimi. Tam už byli seřazeni skoro všichni studenti a čekali, až budou moci odejít do Prasinek.

Harry s Hermionou se připojili k Nevillovi a Lence a společně s ostatními opustili školní pozemky.

Harry se cílil opravdu špatně. Celou cestu šel mlčky vedle svých přátel a přemýšlel, jak to asi všechno dopadne. Děsil se příchodu na hřbitov, a také se děsil toho, až spatří pana a paní Weasleyovy.

Co jim asi tak řeknu? Zeptal se sám sebe ironicky.Pane a paní Weasleyovi, tohle je všechno jeden veliký omyl. Vaše dcera ve skutečnosti nezemřela, ale vězní ji Voldemort někde ve svých kobkách. Věřte mi, já ji viděl ve snu. Protočil oči v sloup. Tohle mi asi sotva uvěří.

Začal zhluboka dýchat, ale kyslík ne a ne přijít. Hrdlo měl stažené a kolena se mu mírně třásla. „Tohle nedopadne dobře,“ řekl potichu, avšak mělo to stejný účel, jako by to roztroubil hlasitým rozhlasem.

„Taky mám strach, Harry,“ pohladila ho na rameni Hermiona. „Ale určitě to bude dobré. Musíme doufat. Tohle nějak přežijeme a potom budeme i nadále pátrat po Ginny,“ ujišťovala jej.

V posledních dnech byl neskonale rád, že má tak skvělou kamarádku, které může důvěřovat a která stojí při něm, i když ostatní ho považují za blázna. Vděčně se jí podíval do očí a věnoval jí letmý úsměv.

To už ale dorazili do Prasinek, kde se ostatní studenti rozprchli po obchodech. Neville s Lenkou jim ještě popřáli pevné nervy a následně také zmizeli. Zůstali tam stát jen tři studenti z Bradavické školy čar a kouzel.

„Měli bychom jít k Prasečí hlavě,“ přerušila ticho Hermiona a podívala se na oba chlapce, kteří jen přikývli.

 

U Aberforthovy hospody už na ně čekaly dvě postavy, zahalené v plášti. Jedné z nich zpod kapuce vyčnívaly růžové pramínky vlasů.

„Nazdar,“ pozdravila je Tonksová. „Tak můžeme vyrazit,“ pokračovala a vytáhla z kapsy nějaký kus látky.

„Jste všichni v pořádku?“ zeptal se starostlivě Lupin a očima sklouzával z jednoho na druhého.

„Já vím, že je to pro vás těžké, zejména pro tebe, Rone. Je mi tvé sestřičky upřímně líto,“ začal, ale Ron jej zastavil.

„Měli bychom vyrazit,“ řekl pevně a chytil se látky, která byla zřejmě přenášedlem. Ostatní jeho čin následovali.

Lupin viděl, že jeho slova asi nikam nevedou a tak smutně sklopil oči, chytil se kusu látky a nechal Tonksovou, aby to odpočítala.

Jako už několikrát předtím, ucítili škubnutí za pupíkem a následně se dostali do časoprostoru. Nějakou chvíli se točili jako na kolotoči a pak konečně ucítili pevnou půdu pod nohama.

Harry otevřel oči a zpozoroval, že se nachází na obrovském hřbitově. Všude kolem byly úhledně seřazeny náhrobní kameny. Pomalinku se procházel kolem nich a všímal si nápisů, které nesly.

Byli tam pohřbeni osmdesátiletí, čtyřicetiletí i dvacetiletí kouzelníci, ale došel i k jednomu hrobu, ve kterém bylo pohřbeno čtyřměsíční nemluvně. Zastavil se u něj a němě civěl před sebe. U srdce ho bodlo tak prudce, že málem spadl na kolena.

V momentě, kdy se na ten hrob podíval, vzpomněl si na poslední prázdninový den, kdy se s přáteli vydal do Godrikova dolu. Živě si teď vybavoval dům i zahradní cestu, po které utíkal jako šílený. Uviděl před sebou hroby svých rodičů, ale hlavně, uviděl hrob své sestřičky Esthei, která zemřela namísto něj.

Cítil, jak mu po tváři stékají slzy a nebránil se jim. Vzpomněl si na kostru toho děvčátka v cárech šatů, které se vzneslo z bílé rakve a na jeho následnou proměnu ve „spící“ batole. „Estheo,“ zašeptal potichu. Zavřel oči a snažil se tyto vzpomínky setřást, ale nedařilo se mu to. Naopak čím více se snažil, tím byly silnější a silnější.

Začala se mu motat hlava. Přivřel tedy oči ještě silněji a prudce oddechoval. Nepomáhalo to. Co se to se mnou sakra děje?

Už to nemohl vydržet a otevřel oči. V tom momentě ale překvapením zamrkal. Vůbec se nenacházel na Harlinsonově hřbitově. Místo, na kterém se právě ocitl, jej ohromilo. Zamrkal a štípl se do ruky, aby se probral. Nic se však nestalo. Stále zůstával na tom samém místě.

Stál ve svém vlastním pokoji v Godrikově dole, ale teď už to nebyla jen místnost plná prachu, pavučin a poházeného nábytku. Byla právě taková, jakou bývala před Voldemortovým příchodem.

Pokoj byl nádherně zařízený. Na stěnách byly žlutozelené tapety se zvířátky, na stropě byl zavěšený dětský lustr, kde namísto žárovek svítili broučci. Na jedné straně byly dvě dětské postýlky, jedna s růžovými a druhá s modrými peřinkami. Na té druhé zase zabíraly místo police s hračkami.

Uprostřed na dětském koberci si hrál malý chlapec, jehož vlasy byly černé jako uhel, a mohl mu být tak rok. V rukou třímal plyšového medvídka a dával mu napít ze své láhve s mlékem, přičemž si nahlas pro sebe mumlal neidentifikovatelná slovíčka. Střídavě dával z flašky napít sobě i své hračce. Jednou do pusinky medvídkovi, jednou do pusinky sobě.

Harrymu se sevřelo srdce. Věděl, co právě vidí, nebo spíše, koho právě vidí. Stál jako kamenná socha a němě zíral na batole, hrající si na zemi. Nemohl tomu uvěřit. Právě se nejspíš vrátil v čase o 16 let zpět, poněvadž sledoval sebe samého, když mu byl rok.

To nevinné stvoření sedělo samo ve svém pokoji a ani netušilo, že za několik málo minut se stane sirotkem a dítětem, které přežilo s pouhou jizvou na čele. V tuto chvíli byl ještě neposkvrněný. Jeho čelíčko bylo tak hladké a sem tam jej zakrývaly černé pramínky vlasů.

Harry nechtěl na nic čekat. Napadla ho ta nejšílenější věc na světě. Nemohl tady jen tak stát s rukama v kapsách a čekat, až ten zloduch přijde pro jeho rodinu. Byl odhodlaný změnit dějiny. Už už se chtěl rozeběhnout k dítěti a i s ním jít varovat své rodiče, i kdyby ho nejspíš považovali za blázna, který se vloupal do jejich domu, avšak věci se zase daly do pohybu.

Dovnitř vešla žena s rudými vlasy a dalším dítětem v náručí. Usmála se na svého synka a posadila druhé dítě vedle něj. Byla to holčička. Měla na sobě krásné růžové šatičky a stejně jako chlapec, třímala v ruce hračku. Ale nebyl to medvídek, nýbrž panenka, která měla podobné šatičky jako ona.

Harrymu se znovu podlomila kolena a zase se nezmohl na nic. Koukal na svou sestřičku, jak zkoumá svou panenku a jak následně hladí svého bratříčka po černých vláskách. Chtělo se mu brečet. Slzy mu sice stékaly na zem již delší dobu, ale teď chtěl propuknout v srdceryvný a hlasitý pláč.

Viděl, jak se na ně matka kouká s očima plnýma lásky. Sedla si ke svým dětem na zem a pozorovala je, jak si spolu hrají. Malý Harry dával právě medvídka své sestřičce, když se zdola ozvala obrovská rána.

Lilly vyskočila na nohy a otevřela dveře pokoje. Ve tváři se ji najednou objevil výraz zděšení. Prudký záblesk zeleného světla a následný výkřik Lilly Potterové znovu probral Harryho z transu.

Utíkal ke své matce, aby ji odvlekl zpět do pokoje a zachránil jí, ale ona se rozběhla dolů. Vyběhl ven z pokoje a uviděl, jak se sklání nad mrtvolou jeho otce a žalostně pláče.

 „Uteč, tak už uteč, mami,“ volal na ni, ale ona ho neslyšela. „Mami, prosím. Musíš zachránit sebe i mou sestru,“ křičel stále Harry, ale nic se nedělo.

Místností se rozlehl chladný smích. Lilly pozvedla oči od svého manžela a prudce vstala. Koukala se na místo, které Harry ze svého působiště nemohl vidět. „Ne, prosím vás,“ žadonila skrz pláč, ale v odpověď se jí dostal jen další příval chladného smíchu.

„Ty nemusíš zemřít, chci jen jeho,“ uslyšel Harry. V tu ránu mu začala tuhnout krev v žilách. Znovu zaslechl jeho hlas. Tak, jak ho slýchával, když byl v blízkosti mozkomora.

Ne, to nesmím dopustit. Nesmí je zabít. Musím je oba někam ukrýt. Musím.Stále si opakoval a vběhl do pokoje, kde si stále hrála dvě malá batolata.

Vběhl dovnitř a chtěl vzít svou sestru do náruče, ale jakmile se jeho ruce měly dotknout dítěte, projely jím, jakby by byl duch. To ne. Zhrozil se. Zkusil to znovu a pak ještě a ještě, ale bylo to marné. Po chvíli do pokoje vběhla i jejich matka a zavřela za sebou dveře. Několikrát ještě na ně mávla hůlkou a potom se sklonila ke svým dětem.

„Nedovolím, aby vás zabil,“ šeptala stále dokola a objímala obě děti, které začaly plakat. „Nevezme mi vás, to vám slibuji.“

Znovu se ozvala obrovská rána, záblesk modrého světla a následně se dveře roztříštily na několik kousků. „Nikdy mi neutečeš,“ ozval se ledový hlas, který zněl tak děsivě, jako škrábání na tabuli.

„Ne, prosím. Harryho ne, vezmi si mě, ale jeho nech žít, prosím,“ křičela Lilly a svým vlastním tělem chránila obě děti.

Chladný smích… pláč… smích… rána… dětský pláč a nakonec záblesk zeleného světla…

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia