Po 08. března    slaví: Gabriela



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

18. Novinový článek

U snídaně trio překvapí podivný článek v novinách, který dokonce rozbije přátelství Rona a Harryho. Harry v pravdivost článku totiž nevěří. Draco Malfoye se svěří Harrymu, že dostal dopis od jednoho Smrtijeda, ve kterém je psáno, že se Voldemort pokusí zaútočit na pohřbu.

Slunce už bylo vysoko na nebi a rozzářeně pozorovalo, jak se celý svět pod ním probouzí k životu. Své paprsky vysílalo na zem ve snaze zapudit tmu. Vypadalo to jako kdyby z nebe padaly ohnivé šípy.

Kousíček se pootočilo a vyslalo další spršku paprsků směrem k rozlehlé pláni, která byla skoro ze všech stran obklopena hustými vysokými stromy. Uprostřed toho všeho stál majestátní hrad, jehož věže se tyčily až k samotnému nebi. I když vypadal opravdu kouzelně, něco mu scházelo. V tuto chvíli vypadal spíše zchátrale a opuštěně.

Jedinou známkou života zde byl velký pes, jenž nemotorně pobíhal po louce u hradu a snažil se chytit prchající zvěřinu. Kousek za ním si to rázovala obrovská postava zahalená ve spratkovém kožichu. V ruce držela kuši a následovala psa.

Několik minut se ještě zdržela na louce a pak se ztratila v temném bludišti stromů Zapovězeného lesa.

V tu chvíli slunce vyslalo další dávku paprsků, které tentokrát směřovaly přímo k hradu. Proletěly skrz sklo a vpily se do zmuchlané peřiny na zemi.

„Harry, kdo myslíš, že to poslal?“ zašeptal téměř neslyšně zrzavý kluk, který stál jako socha přímo vedle oné peřiny.

„Arya…“ odpověděl na jeho otázku černovlasý kluk jménem Harry. „Jedině ona mě tam viděla a ví, že jsem slyšel celý rozhovor o Aimée,“ dodal a nespustil zrak z podivného dopisu, jenž postrádal autorův podpis.

„Arya?“ vykulil oči jeho kamarád.

„No to snad ne, vy jste ještě pořád v pyžamu?“ zazněl ode dveří dívčí hlas. Mladá čarodějka s rozcuchanými vlasy právě dorazila, aby  své dva kamarády popohnala.

„Co tady děláš? Tohle jsou chlapecké ložnice,“ vyhrkl na ni zrzavý chlapec. Očividně byl spíše vylekaný než naštvaný.

„Čekala jsem na vás dole celou věčnost, Ronalde. Všichni už jsou na snídani,“ odbyla chlapce čarodějka.

Zrzavý chlapec jménem Ron chtěl své kamarádce uštědřit další poznámku, ale nakonec jen otevřel pusu a v mžiku ji zase zavřel. Tento akt zopakoval ještě dvakrát, takže  připomínal kapra na souši.

„Co to máš?“ obrátila se čarodějka na Harryho, když si všimla dopisu v jeho rukou a Rona si nevšímala.

„Tohle jsem měl na posteli,“ vysvětlil a podal jí dopis. „Myslím si, že je to od Arye, sestry Aimée,“ dodal ještě.

„A jsi si jistý?“ zeptala se a své oči vpíjela do pergamenu. „Nemůže to být od královny?“

„Nemyslím si, že je to od královny. Ona netuší, že vím o únosu její dcery,“ připustil Harry.

„Měli bychom po snídani zajít do staré knihovny,“ řekla dívka a v obličeji měla najednou zvláštní výraz, jakoby v ní jediné slovo vyvolalo pocit štěstí.

„Do knihovny?“ opáčil kysele Ron. „Hermiono, je neděle,“ dodal na vysvětlenou.

„Mohli bychom se pokusit najít alespoň malinkou stopu, která by nám ukázala bránu do Alagäesie,“ obhájila svá slova čarodějka Hermiona.

Slunce mezitím vysílalo další a další paprsky, které jako před tím pohltila peřina. Chvíli ještě pobaveně sledovalo trojici bradavických studentů a poté se znovu otočilo směrem k lesu a zaměřilo se na jiný cíl.

„Hermiona má pravdu,“ podotkl Harry, na což Ron v neuvěření vykulil oči. „Je to jediná možnost, jak se do Alagaësie dostat a pomoct tak Aimée,“ dodal směrem k Ronovi, který začal znovu nabývat původní barvy.

„No dobrá, ale co Ginny? Tu snad zachránit nechceš?“ optal se trochu naštvaným hlasem.

„Samozřejmě, že chci,“ oponoval ihned jeho kamarád. „Ale nevíme, kde ji drží a pokud je ve Voldemortově sídle, nedostaneme se tam bez Roweniny hůlky, která je, jak jistě víš…“ odříkával pomalým tempem, aby to Ronovi co nejdříve docvaklo.

„U královny, v Ellesméře,“ dořekl Ron s pusou otevřenou.

 

O několik minut později už seděli všichni tři ve Velké síni u nebelvírského stolu. Před nimi ležely netknuté talíře s vejci a slaninou, avšak ani jeden z nich neměl na jídlo pomyšlení. Harry se neustále vracel ke svému snu a skoro celou snídani byl myšlenkami mimo.

Ta bezmocnost, kterou právě cítil, ho neskutečně sžírala. Věděl, že jim musí pomoct, ale nevěděl jak. Netušil ani, kde je hledat, natož jak jim pomoct. Překonal už mnoho nástrah, které mu život připravil, ale zdálo se mu, že oproti tomuto to byla procházka růžovým sadem.

Z jeho myšlenek ho vyvedla až dunivá rána a následné kusy ovesné kaše, které mu přistály na obličeji. Trhnutím se vrátil zpět do Velké síně a nechápavě koukal kolem sebe.

„Bezva, to ses ještě nenaučila přistávat?“ vyjel náhle Ron, jehož obličej také zdobila ovesná kaše.

Zpod misky, ve které kaše ještě před chvíli byla, se vysoukala malinkatá sovička a své obrovské kukadla upřela na Hermionu. Ta, jako by nic, se k sově nahnula a odvázala jí z nožky srolované noviny. Následně ji do váčku vhodila pár cvrčků. Sovička s hlasitým houkáním zašustila křídly a odletěla otevřeným oknem do studeného podzimního dne.

„Co dneska píšou?“ optal se nepřítomně Harry, kterému se už podařilo setřít i poslední zbytek kaše. Ron namísto toho stále prskal vzteky a mumlal něco ve smyslu, že by každá sova měla projít tvrdým výcvikem než bude puštěna ven.

Hermiona rozložila na stůl Denního věštce. Začetla se do úvodního článku a následně hlasitě vyjekla.

„Co je? Další sova?“ zeptal se Ron a přisunul si noviny blíže k sobě. Jakmile spatřil článek i s fotografií na titulní straně, roztřepaly se mu ruce a jeho obličej nabyl zelené barvy.

I Harry už si článku všiml. Jeho srdce poskočilo. Dech se mu zrychlil a slzné kanálky začaly znovu produkovat slanou vodu.

clanek

 

U Nebelvírského stolu zavládlo hrobové ticho. Každý student držel před sebou výtisk Denního Věštce a s otevřenou pusou na něj civěl. Nikdo nebyl schopen slova. Jakoby se najednou zastavil čas.

„To přece…“ začal tichounkým hlasem Ron, ale více slov ze sebe prostě nedostal.

„Ona přece nezůstala ve vagónu jediná. Nenapadl ji drak Vy-víte-koho, ale spadla z Leorina,“ odříkávala pomalu Hermiona a kapky slaných slz jí pomalu stékaly z obličeje a kapaly na rozevřené noviny.

„Nemůže to být ona… já ji viděl. Ona žije, viděl jsem ji přece,“ přidal se Harry. Nemohl uvěřit, že to byl vážně jen sen a že už Ginny nikdy neuvidí živou. Už nikdy ji nebude moct obejmout.

Takové absurditě nechtěl uvěřit. Někde hluboko v srdci cítil, že ji ještě spatří, že stále žije. Jeho sen byl až moc realistický.

„To musí být omyl, určitě se jedná o někoho jiného,“ nadhodil myšlenku a snažil se jí uvěřit.

„Mamka by mi něco takového už určitě napsala,“ zašeptal Ron a vzápětí se před ním snesla jejich rodinná sova Eroll. V zobáku držela zmuchlaný dopis a čekala, až si ho Ron vezme.

Ten se jen neochotně k sově nahnul a roztřepanou rukou uchopil dopis. Se zatajeným dechem jej pomaličku otevřel a položil na stůl, aby si ho mohli přečíst i Harry s Hermionou.

Modrý inkoust byl rozmazaný a pergamen zcela promáčený od slz. Bohužel, jak mohl Harry z dopisu od paní Weasleyové vyčíst, Ronova slova byla potvrzena. Jeho matka mu opravdu napsala, že se našlo tělo jeho sestry a že se za týden bude konat její pohřeb.

„To není pravda,“ vykřikl Ron a i s dopisem od své matky utekl pryč z Velké síně.

Harry chtěl utíkat za ním, avšak nedokázal se vůbec pohnout. Mozek mu v tu chvíli přestal plnit svou funkci.

V hlavě mu létaly útržky z jeho snu, kdy stál v malé zatuchlé místnosti a mluvil s ní. Stále slyšel její hlas. Viděl její tvář, po které se kutálely slzy. I on cítil něco slaného na svém obličeji. Seděl u stolu s novinami v rukou a civěl do prázdna.

„Hej, Pottere,“ promluvil na něj známý ledový hlas. Harry nijak nereagoval. Byl z té šokující zprávy úplně mimo.

„No tak, Pottere, posloucháš mě?“ zazněl hlas znovu.

Tentokrát jej Harry zaznamenal. Trhaně, jakoby se probral z transu, se rozhlížel kolem sebe, až mu nakonec zrak padl na blonďatého studenta, který stál vedle něj.

„Co chceš, Malfoy?“ zeptal se nevrle. V tuto chvíli na něj opravdu neměl náladu. Je sice pravda, že jeho vztah k Dracovi se po určité události změnil, ale že by mu zmijozelský student přišel popřát upřímnou soustrast? Tomu nevěřil.

„Musím s tebou mluvit, Pottere!“ řekl a kývnul hlavou směrem ke dveřím. Potom se otočil na podpatku a rázně vykročil vpřed.

Harry seděl jako přibitý a sledoval, jak si to Malfoy rázuje pryč. Nechtělo se mu jej následovat. Ale co když o Ginny opravdu něco ví? To by mi přece řekl už tenkrát. Možná si teď na něco vážně vzpomněl?

„Harry, měl bys za ním jít,“ ozval se dívčí hlas.

„Děláš si srandu?“ oponoval jí druhý, tentokrát chlapecký hlas. Harry si všiml, jak se Neville postavil a nevěřícně civěl s pusou dokořán na Hermionu.

„Rozhodně má více informací o Smrtijedech, než my všichni dohromady. Možná je to, co ti chce říct, důležité,“ nenechala se odradit jeho kamarádka. Harry jí musel dát za pravdu. Malfoy toho o Smrtijedech bude vědět více. Je tady možnost, že je s některými ještě teď v kontaktu, i když je zrádce.

„No tak, běž už,“ špitla Hermiona a rukávem si utírala uslzený obličej. „Já zatím půjdu najít Rona,“ a zamířila ke dveřím.

„Hele, neměl bys mu věřit. Je to přece Malfoy,“ přidal se Dean, ale to už Harry opustil nebelvírský stůl a s Denním Věštcem pod paží kráčel ven za Dracem. Cítil na sobě oči všech studentů ve Velkém sále, zvláště pak ty zmijozelské, kteří si dokonce neodpustili narážky na Ginnin i jeho účet.

V jedné chvíli měl nutkání změnit směr a ukázat jim, jaké umění jeho hůlka ovládá. Obzvláště dvěma gorilám, které se, i přes svůj obrovský handicap, dostaly až do sedmého ročníku, Crabemu a Goylovi. Jeho zvědavost jej však přemohla. 

„No to je dost, že jdeš!“ okřikl ho Malfoy, který už netrpělivě postával u schodiště.

„Tak, co máš pro mě tak důležitého?“ optal se Harry stejně ledovým hlasem jako předtím Malfoy.

„Tady ne, půjdeme ven,“ řekl Draco a vykročil směrem k bráně. Harry jej následoval.

Šli mlčky přes školní pozemky až došli k jezeru. Tam se Malfoy zastavil a začal hledat něco v kapsách svého hábitu. Po nějaké chvilce vylovil kus zmuchlaného pergamenu a rozložil ho.

„Tohle mi přišlo dnes ráno,“ konstatoval. „Ještě než jsem utekl, podrobil jsem si pomocí Imperia jednoho Smrtijeda. Je odjakživa tak trochu pomalejší, takže to na něm nikdo nepozná. Posílá mi zprávy o tom, co se v řadách Smrtijedů děje. Většinou jsou to jen nepodstatné žvásty, ale dneska mi napsal něco, co stojí za povšimnutí,“ dořekl a podal Harrymu dopis.

Harry si ho změřil nevěřícným pohledem, ale dopis si od něj vzal. Nemohl uvěřit vlastním uším. Malfoy mi předává informace o Smrtijedech? Tak tohle si žádá zápis do historie.

Dopis byl napsán úděsným škrabopisem, takže měl co dělat, aby aspoň něco přečetl. Navíc byl z větší části pocákaný zeleným inkoustem.

Z těch pár vět dokázal rozluštit jen několik slov: Akce, Smrtijedi, Weasleyová, Sobota, Pán Zla… zbytek byl bohužel díky rozmazanému inkoustu nečitelný.

„Nejde to moc přečíst,“ poznamenal Malfoy, „ale i tak by se ti to mohlo hodit. Myslím si, že chtějí zaútočit na pohřbu té Weasleyové.“

I Harry si z dopisu odvodil stejný závěr jako on. Je to přece jasné. Sobota je den, kdy se má konat pohřeb.

„A proč jsi mi to vlastně řekl?“ zeptal se nedůvěřivě a překvapeně zároveň.

Malfoy neodpověděl ihned. Povýšeně nadzvedl hlavu a své ledové oči upřel na Harryho. „Taky mám zájem na tom, aby byl Pán Zla poražen, nemyslíš?“ řekl pomalu. „Až odejdu z Bradavic, budu se muset schovávat jako má matka,“ dořekl syčivým hlasem a zuby stiskl k sobě.

Harry stál jako přimražený. Tohle vážně nečekal. Jeho největší protivník mu podává informace o Voldemortovi? Pomáhá mu? To je asi tak neuvěřitelné, jako kdyby se tady zcela nečekaně zjevil Snape a začal jezdit po jezeře na vodním skútru.

„Proč to dáváš mě? Proč jsi to nedal někomu z profesorů?“ optal se podezřívavě Harry.

„No proč asi, Pottere?“ převrátil oči v sloup. „Vždyť ty jsi přece ten Vyvolený, ne?“ dodal jedovatě. Harry mu věnoval jeden ze svých vražedných pohledů.

„Nevím, jestli by mě brali vážně a taky nechci, aby se o tom dozvěděli ostatní studenti,“ pokračoval Malfoy. „Tenhle rozhovor se nikdy neuskutečnil,“ sykl ještě zmijozelský student a rázným krokem se vydal zpět k hradu.

Harry ho ještě notnou chvíli pozoroval a potom se začal znovu věnovat dopisu. Dokola si jej četl a snažil se mezi řádky vyčíst ještě jinou alternativu, avšak vždy došel ke stejnému závěru. Zaútočí na pohřbu.

Dopis od Smrtijeda ho natolik zaměstnal, že Dracovi zapomněl položit jednu důležitou otázku. I přes veškeré důkazy si byl jistý, že Ginny žije a že ji Smrtijedi někde drží. A Malfoy je jediný, kdo by to mohl zjistit.

Nevěřícně zakroutil hlavou a pěstí se udeřil do čela. „No jasně, pokud je ve spojení s nějakým Smrtijedem, mohl by skrz něj zjistit nějaké informace,“ šeptal si pro sebe.

„Přemýšlíš nahlas, Harry?“ ozval se hrubý hlas za jeho zády.

Harry se lekl, otočil se a spatřil Hagrida, který se právě vynořil ze Zapovězeného lesa a kráčel směrem k němu. Lovecký pes Tesák mu byl v patách a v zubech držel mrtvou lišku.

„Ahoj Hagride,“ pozdravil Harry trochu v šoku a koukal se na Tesákovu kořist.

„Už si to asik čet, co?“ začal Hagrid a Harry přikýval. „Byla to hodná holka, fakt sem ji měl rád. Vona si nezasloužila takhle zemřít,“ pokračoval a při každém slovu se mu roztřepal hlas. Velké kapky slz mu stékaly po obličeji jedna za druhou.

„Hagride…“ snažil se ho Harry přerušit.

„Taková strašná smrt… p-prý její tělo nemohli ani poznat, jak bylo z-znetvořený…“ pokračoval dále Hagrid ve svém naříkání.

„Hagride, no tak,“ pokoušel se Harry, ale marně. Hagridův nářek nemohl překřičet, a tak šel jen mlčky vedle něj směrem k hradu.

„Já, já musím za prvákama na hodinu, tak se vopatruj Harry… a buď silnej,“ špitl po deseti minutách vytrvalého nářku, poklepal Harrymu na rameno, kterému se až podlomila kolena a následně zmizel.

Harrymu ho bylo strašně líto. Naposledy viděl Hagrida brečet na pohřbu jejich bývalého ředitele. I kdyby se mu snažil vštípit svou domněnku o Ginnině uvěznění, nevěřil by mu. Se sevřeným srdcem se tedy vrátil zpět do Hradu.

Prošel podobiznou do nebelvírské společenské místnosti, kde uviděl v koutě Rona a Hermionu společně s Nevillem.

„Tak co ti chtěl?“ vystřelil otázku Ron, jehož oči byly opuchlé a zarudlé.

„Dal mi tenhle dopis,“ odpověděl rychle Harry a podal mu jej.

„Chtějí jí zkazit pohřeb?“ nevěřil Ron a předal dopis i Hermioně, která mu nakukovala přes rameno.

„Ano, je to možné,“ řekl Harry, „ale já si nemyslím, že je mrtvá,“ dodal ještě.

„Vždyť už ji našli, tak jaký důkaz ještě chceš?“ vykřikl rozzuřeně Ron a vstal.

„A víš jistě, že to byla ona?“ oplatil mu stejným tónem Harry.

„A kdo jiný by to asi byl?“ odfrkl Ron.

„To nevím,“ vyprskl Harry. „Věštec přece psal, že bylo tělo znetvořené, jak můžou s jistotou tvrdit, že to byla právě Ginny?“

„Nebuď paranoidní, proč se s tím prostě nesmíříš? Je mrtvá,“ křičel Ron celý bez sebe. „Je mrtvá, Harry!“ A vyběhl ven ze společenky.

V místnosti zavládlo hrobové ticho. Všichni studenti stáli na svých místech a ani se nehýbali, jen jejich pohledy lpěly na Harrym. Nenáviděl takové situace. Jakoby ho nyní skenovalo tisíce rentgenů.

Vyběhl tedy ven a zběsile utíkal chodbami hradu. Nezastavil se ani na malou chvíli, aby mohl popadnout dech. Oči měl zalité slzami a v ruce pevně svíral hůlku. Ostatní studenti mu vystrašeně uhýbali, aby se náhodou nestali živými kuželkami.

Po nějaké době doběhl do opuštěné chodby a zastavil se přímo uprostřed ní. V tu chvíli se rozhořela jediná pochodeň, kterou chodba skrývala.

Rukou se opřel o zeď a snažil se popadnout dech. Nový kyslík ho v krku příšerně pálil. Zavřel tedy oči a snažil se dech usměrnit.

Za nějaký čas už dýchal zase normálně a tak se postavil před zeď a očima hledal malý obrázek. Následně vykřikl jméno elfského města.

Zeď i obraz se začaly chvět a v hlavě se mu rozezněl ten okouzlující zpěv. Tóny, které mu znovu zaplavily hlavu, byly silné a magické. Pohrávaly si s jeho myslí a vnucovaly mu pocit, že je v jiném světě. Světě, kde neexistuje zlo, ale jen dobro a láska.

Kdyby teď do chodby někdo vešel, uviděl by tam jen sedmnáctiletého studenta, kterak stojí před černou zdí a hypnoticky se dívá před sebe a připitoměle se usmívá na malinkatý obrázek, na němž je vyobrazena přenádherná krajina.

Aniž by Harry něco tušil, začal se ve zdi před ním objevovat otvor. Známá síla ho posléze vtáhla dovnitř a on se ocitl v zaprášené staré knihovně.

Jakmile vstoupil, ožily i pochodně na zdech a ozářily tak malou místnost plnou podivných knih. Neváhal ani vteřinu a začal běhat po místnosti jako šílený, ve snaze najít něco, co by mu ukázalo Bránu do Alagäesie.

Už bezmála hodinu se snažil něco najít, avšak bezúspěšně. Jeho vztek z neúspěchu v něm sílil stále víc a víc. V této chvíli začal vyhazovat i knihy z polic, aby mu neunikla ani malinkatá skulinka ve zdi.

Nic však nenašel. Vzteky se postavil před jednu polici a začal do ní zuřivě kopat. Vše se kolem otřásalo a knihy teď z polic začaly padat samy. Harry ne a ne skončit. Vypadalo to, jako by si po tom všem na něčem potřeboval vybít svůj vztek a knihovna byla právě po ruce.

Po nějaké době ho však přemohla únava a on rezignovaně upadl na podlahu a hlasitě brečel. Byl vyčerpaný a srdce ho tak nesnesitelně bolelo, že měl nutkání vzít dýku, rozřezat si hrudník a vyrvat jej jako nepotřebnou věc, která již dosloužila. Slzy teď stékaly po jeho obličeji proudem a vpíjely se do školního hábitu, na kterém už byly nánosy prachu z knihovny.

Harry opřel hlavu o jeden regál, křečovitě svíral ruce v pěst a hlasitě naříkal. Následně ho za ramena uchopily něčí ruce.

Šokovaně pozvedl hlavu a spatřil Hermionin uslzený obličej, jak se na něj bolestně dívá. Přitiskla se k němu a silně ho objala. Následujících několik minut se místností nesl je nářek dvou bradavických studentů.

„Musím se tam dostat, Hermiono,“ šeptal Harry, stále objímajíc svou kamarádku. „Jedině s Roweninou hůlkou se můžu dostat k Voldemortovi a najít Ginny. Ona žije, já to vím, cítím to.“

„Já ti věřím, Harry,“ špitla potichu. „Taky v hloubi duše cítím, že je naživu. My tu Bránu určitě najdeme. Společně to dokážeme,“ ujistila ho a podívala se mu do očí. „Najdeme ji.“

Hermionina slova Harryho zasáhla hluboko v srdci. Teď více než kdy dřív cítil to přátelské pouto, které je svazovalo. Byl vděčný za to, že je tady s ním, že s ním prožívá tu bolest. Byl hrozně rád, že se může v takové chvíli o někoho opřít.

Podíval se své kamarádce do hnědých uslzených očí a všiml si té odhodlanosti, kterou skrývaly. Do těla se mu vlila nová energie.

Společně se tedy dali do dalšího hledání. Postupovali popořadě a listovali i knihami, aby jim náhodou něco neuniklo.

Po úmorném hledání, které jim vydrželo až do pozdních večerních hodin, se zklamaně vydali zpět od společenské místnosti a s hladovými žaludky ulehli vyčerpaně do svých postelí z nebesy.

 

Každý den, když měli chvíli čas mezi hodinami, se oba dva vydávali do knihovny a pokračovali v pátrání. Prošli už skoro všechny police, avšak vůbec nic nenašli. Ani malinkatý náznak něčeho, co by mohlo být Bránou do druhého světa.

Ron se Harrymu a dokonce i Hermioně celý týden vyhýbal. Jakmile spatřil, že se k němu blíží, změnil směr své cesty a uháněl pryč. Harry se dokonce jednoho večera snažil se svým kamarádem navázat kontakt, ale nepodařilo se mu to. Ron ho zcela ignoroval.

Bylo mu to líto. Věděl, že ho smrt mladší sestry zasáhla a chtěl mu pomoct. Rozhodně nechtěl nechávat svého nejlepšího kamaráda v takové chvíli samotného. Sám netušil, co by dělal, kdyby neměl Hermionu. Teď už se ani nesnažil naznačovat své domněnky o únosu. Celou situaci by ještě zhoršil a to by bylo to poslední, co by si přál.

I když to dělal nerad, nechával tedy Rona být a začal se mu sám vyhýbat. Přesto však stále doufal, že se spolu zase usmíří.

 Poslední den školy si všechny tři do svého kabinetu zavolal profesor Brumbál, aby je obeznámil se zítřejším pohřbem. Půjdou do Prasinek společně s ostatními studenty, kde už na ně budou čekat členové Řádu a odtud se potom přemístí na Hardlinsův hřbitov, který je poblíž Doupěte.

„Dojdete až k mé hospodě, kde už na vás budou čekat Lupin s Tonksovou. Ti vám dají další pokyny,“ poučoval je Aberforth.

Ron jen pokýval hlavou a rychlostí blesku jeho kabinet opustil, aniž by se podíval na své dva kamarády.

Harry však stál jako přibitý a přemýšlel, zda by měl Aberforthovi povědět o dopise, který mu dal Malfoy. Pokud si to správně vyložil, tak se tam Smrtijedi objeví. Musí přece někoho varovat.

A taky si nedokázal představit, jak vydrží zítřek i přes to, že má svou verzi. Bojí se chvíle, kdy dorazí na místo a uvidí plno uplakaných tváří a hlavně pana a paní Weasleyovou, jak se k němu ženou a objímají ho. Jak mu paní Weasleyová znovu pláče na rameni.

V tom kabinetu na něj padla tíha. Kolena se mu roztřásla a žaludek sevřel. Cítil se opravdu hrozně.

„Harry, posloucháš mě?“ zazněl mu v hlavě hlas přicházející z dálky.

„Harry, co je ti?“ zazněl jiný, tentokrát už z větší blízkosti. Uvědomil si, že je pořád v Brumbálově kabinetu a stojí jako solný sloup s pusou otevřenou přímo před svým profesorem.

„Jsi v pořádku?“ optal se Aberforth a ustaraně si jej prohlížel.

„A-ano, pane profesore,“ zakoktal a cítil se trapně.

„V tom případě, nashledanou zítra,“ zakončil to Brumbál a šel ke svému psacímu stolu.

„Pane?“ zavolal ještě Harry, který se nepohnul ani o milimetr.

„Copak? Máš ještě něco na srdci?“ pozvedl obočí profesor.

„Ano. Víte, v neděli jsem dostal dopis,“ vytáhl kus pergamenu a podal jej Brumbálovi. Ten si ho vzal a se zájmem si ho prohlížel.

„Je nečitelný, ale já si myslím, že Smrtijedi zaútočí zítra na pohřbu.“ řekl svou domněnku a čekal na jeho reakci.

„A od koho jsi ten dopis dostal?“ vyslovil Brumbál otázku, kterou Harry očekával. Záměrně se mu nezmínil o tom, že mu dopis dal Malfoy. Měl by z toho určitě problémy. Kletba Imperius patří přece mezi tři zakázané kletby, které se nepromíjejí.

„Přinesla ho nějaká sova. Nevím, jestli byl adresovaný přímo mě,“ zalhal.

„A nevíš, kdo by mohl být adresátem toho dopisu?“ vyzvídal dále Aberforth.

„Nemám tušení, pane,“ vymýšlel si stále Harry. „Ale důležité je, že víme, co má Voldemort v plánu a musíme mu to překazit,“ dodal urychleně.

„Musíte kontaktovat Řád, pane profesore,“ přidala se do rozhovoru Hermiona.

„Ano, to samozřejmě udělám,“ souhlasil Brumbál. „Vy se držte plánu a hlavně buďte všichni tři pospolu,“ nařídil jim. „Já pošlu ihned zprávu na ústředí.“

„To ale nebude snadné,“ skočil mu do řeči Harry.

„Půjde s námi, ať se mu to líbí nebo ne,“ řekla pevně Hermiona. „I kdybych si ho měla k sobě připoutat kouzlem.“ Nato se Harry malinko pousmál a oba dva opustili kabinet.

Znovu zamířili do opuštěné chodby, kde se skrýval vchod do knihovny, aby se mohli dát do dalšího hledání. Už jim nezbývalo mnoho míst, která ještě nestačili projít. Avšak tím, jak postupovali, se jim zmenšovala i naděje, že vůbec něco najdou.

„A co když tady žádný vchod není?“ nadhodil Harry. „Co když je to opravdu jen legenda a Ifaerdin s Rowenou tu bránu nikdy nedostavěli?“

„Ale jak by se sem potom dostal Solembum nebo Aimée s Eragonem?“ zeptala se ho Hermiona. „Ta Brána tady musí někde být.“ Harry ji dal za pravdu. Nemohli se tady přece jen tak z ničeho nic zjevit.

„Tohle je poslední kniha,“ ukázala Hermiona na zelený svazek. „Nic jiného už tady není.“

„To přece není možné,“ řekl Harry zdrceně. „Takže jsme vůbec nic nenašli, všechno to bylo zbytečné?“

„Možná jsme nehledali dost pozorně,“ nadhodila Hermiona. „Zítra se tady znovu vrátíme a začneme od začátku. Museli jsme něco přehlédnout.“

Na Harryho znovu spadla ta bezmocnost. Nic mu nevycházelo. Jediná věc, se kterou se mohl pokusit najít Ginny, byla v držení elfské královny ve světě, do kterého neměl přístup. Dokonce se nemohl pokusit ani spojit s Aimée, protože ta je držena taktéž v zajetí. Připadalo mu vše ztracené. Ironie osudu, která ničí veškerou naději.

„Harry, měli bychom jít,“ zašeptala Hermiona. I ona byla z toho všeho na dně, ačkoliv se to snažila skrýt. Harry viděl, jak se jí lesknou oči a jak se ze všech sil snaží zadržet příval slz.

Chytil ji kolem ramen a společně opustili knihovnu, vydávajíc se do svých ložnic.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia