Čt 24. října    slaví: Nina



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

17. Pouhý sen nebo holá skutečnost?

Harry se ocitá v podivném snu, který jej zavede do země elfů, hlavího města Ellesméry. Je schovaný za rohem a poslouchá podivný rozhovor královny a její druhé dcery. Když se probudí jen doufá, že to co vyslyšel není pravda. Záhy však dostane další podivný dopis.

"Ginny, neztrácej se mi znovu. Prosím, nééé…“ žadonil Harry, ale nebylo mu to nijak platné. Jeho hlas se vytratil a on se ponořil do nicoty.

Padal do husté tmy. Hlava se mu točila a on musel zavřít oči. Všude kolem byl tak děsivý klid, až naháněl husí kůži. Vzduch kolem byl těžký a nechtěl se pohnout. Sem tam něco kolem problesklo, ale stejně rychle, jako to přišlo, tak to i odešlo.

Harry pomalu začínal ztrácet vědomí. Hlava mu těžkla a nepřestávala se motat. Celé tělo se mu třáslo. Letěl už bezmála hodinu. Svůj let však korigovat nemohl, poněvadž nedokázal pohnout ani jedinou částečkou svého těla. Jakoby byl svázaný těžkými provazy, které ne a ne povolit.

Na malou chvíli se odvážil otevřít oči. Chvíli mrkal a pak je zase zavřel. Nic neviděl. Vůbec nic, jen temnotu, která ho stále víc a víc pohlcovala. Nakonec ho magická síla, jež byla cítit všude kolem, vzala do své náruče a silně stiskla. Nepustila ho a on konečně ztratil vědomí.

    

Když otevřel oči, stál před obrovským palácem, který jako by byl vestavěn přímo do borového stromu. Byl vysoký a pokrytý zeleným listím, které se vlnily v rytmu slabého vánku. Kolem se rozezníval  zpěv, který Harry moc dobře znal. Slyšel jej už tolikrát.

Létal vzduchem a intenzita zvuku sílila a zase slábla. Harryho srdce se naplnilo novými pocity. Pocity, které už dlouho neměl. Zapomněl na všechny své strasti a neštěstí, které jej v posledních měsících postihly a nechal se znovu unášet tou krásou. Na tváři se mu objevil úsměv a on mohl znovu nabýt pocit šťastného člověka. 

Pozorně si prohlížel dům, před kterým stál. I na ten už si vzpomínal. Viděl ho  kdysi ve svém snu, který se mu zdál tehdy v Doupěti. Letěl na Leorinovi a nakonec přistál zde. Právě na tomto místě.

Po chvilce spatřil několik lidí, kteří měli namířeno do  paláce. Vystoupali po kořenech stromu, které sloužily jako schody , až ke vstupním dveřím a zmizeli uvnitř. Následně k oněm dveřím přistoupily další osoby a tak jako předchozí, vstoupily do domu.

 

Všichni byli vysocí a štíhlí a vlasy různých odstínů jim sahaly až po lopatky. Našlapovali lehce, jakoby se vůbec nedotýkali země.

„Elfové,“ vydechl Harry v úžasu. Na nic nečekal a vydal se za nimi. Netušil, jak se sem dostal a ani si nevzpomněl na předchozí setkání s Ginny. Před očima měl jen ten dům, který ho k sobě podivně přitahoval.

Pomalu kráčel po úhledné pěšince, která byla lemovaná těmi nejzvláštnějšími rostlinami. Jakoby i ty zpívaly svou píseň. Okouzlen tou podívanou došel až ke schodišti.

Na malou chvíli se zastavil. Naposledy se porozhlédl kolem a pak začal vystupovat po jednotlivých kořenech.

Došel až ke dveřím a zhluboka se nadechl. Čerstvý kyslík proudil jeho tělem a on měl pocit, jakoby se vznášel. Pomalu nakoukl dovnitř a posléze vstoupil do samotného středu elfí říše.

Ocitl se v překrásném dlouhém sále, který byl rovněž zdobený zeleným listím. Po stranách celou stavbu podpíraly čtyři sloupy, které spíše připomínaly mohutné kmeny hodně starých stromů. Po stranách jim vyčuhovaly různě velké a široké větve, které se mezi sebou proplétaly a vytvářely tak bohatou dekoraci sálu.

Stěny nebyly pokryty žádnou omítkou ani na nich nebyly nalepeny kýčovité tapety. Byly, jako celá stavba, ze dřeva, které bylo důkladně zpracované až do hladkého povrchu,  do kterého byly místy vyřezány neznámé znaky. Podlaha však byla krytá heboučkým mechem.

Harry byl omámen vší  tou krásou. Ještě nikdy nebyl v takovém domě. Našlapoval lehce, aby mech pod svou tíhou neušlapal a neponičil tu nádheru. Tiše došel až do jednoho koutu, kde nikdo nebyl, a pozoroval tu sešlost.

 Sál byl plný elfů, kteří stáli seřazeni po krajích a tiše si mezi sebou povídali. Na samotném konci byl postaven bílý stan, který se klenul nad trůnem, jenž obdobně jako schody tvořily kořeny.

Na trůnu vznešeně seděla žena s vlasy černými jako noc. Seděla nehnutě a upřeně někoho pozorovala.

Po její levé straně byla do země vsazena dlouhá úzká tyč, která byla na konci zahnutá do oblouku. Tam se královsky velebil bílý havran.

Harry se odvážil postoupit trochu blíž, aby mohl lépe pozorovat celou situaci. Potichu se přikradl za jeden sloup a zaposlouchal se do zvláštního rozhovoru.

    

„To nemyslíš vážně, matko?“ vykřikla černovlasá žena a nevěřícně zírala na druhou ženu, jež nehybně seděla na majestátně vyhlížejícím trůnu. „To přece nemůžeš udělat?“

„Už jsem se rozhodla dcero,“ odpověděla tichým, avšak trochu neklidným hlasem. „Nesmíme se ukvapit. Musíme celou situaci důkladně zvážit, než podstoupíme další kroky.“

Černovlasá žena však rázně zakroutila hlavou, na důkaz svého nesouhlasu. „Nemůžeš jí to udělat. Víš přece, co se jí může stát,“ odporovala dále a nevšímala si pohoršených výrazů ostatních přihlížejících.

„Aryo, už jsem ti to jednou vysvětlovala,“ začala znovu druhá žena, která se na svém trůnu ani jednou nepohnula a dále seděla nehnutě jako socha. „Nesmíme dovolit, aby se ta zpráva dále šířila. Víš vůbec, jaké by to mohlo mít nedozírné následky?“ nepatrně zvýšila hlas a vpíjela se do očí své dcery, která jí stále odporovala.

„Ano, samozřejmě, že vím, co by se mohlo stát,“ podotkla černovlasá žena jménem Arya. „Avšak i tak tě prosím, vyšli své lidi a pomoz jí,“ na chvíli se odmlčela, aby popadla dech, „ona nás potřebuje. Pokud budeme dále otálet, zabije ji. Je to přece tvá dcera,“ dokončila a v očekávání odpovědi ani nedýchala.

„Sama dobře víš, že si nepřeji nic jiného, než aby se v pořádku vrátila domů,“ připustila její matka, „avšak pokud vyšlu vojsko teď, neskončí to dobře. Galbatorix to očekává a bude na nás připraven. Zemřeli by všichni, včetně Vardenů,“ dořekla a poprvé se nepatrně na svém trůnu pohnula. Z očí jí ukápla slza a pomalinku stékala po jejím unaveném obličeji, až se nakonec vsákla do sametového pláště, jenž halil její šaty.

„Musíme ještě chvíli počkat, než se pokusíme Aimée zachránit,“ zašeptala a rty se jí třásly.

„Ale Galbatorix ji bude určitě mučit, tak jako před časy Durza mučil mě,“ zaprotestovala Arya.

„Královna Islanzadí má pravdu,“ ozval se mužský hlas a z davu se vynořil starý elf, jehož vlasy byly stříbrné jako měsíční svit na jezeře. Byl o trochu větší než ostatní elfové a vyzařovala z něj autorita.

Při jeho slovech se několik dalších elfů zachvělo a vyčkávalo, co se bude dít. Elf se podíval na Aryu a nakonec na ženu, sedící na trůně.

´Takže to je samotná Elfí královna,´ pomyslil si Harry a pusa mu div údivem nevylpadla z pantů. Ještě více se nahnul zpoza kmene, aby mu nic důležitého neuniklo,

„Aryo… my nemůžeme riskovat prozrazení naší polohy. Pokud vyšleme vojsko, Galbatorix jej chytí ještě dříve, než opustí Du Weldenvarden,“ odmlčel se a nespouštěl své oči z těch Aryiných. „Čeká, až vylezeme z doupěte a uděláme sebemenší chybu,“ dořekl.

„Takže ji máme nechat napospas toho zrádce a vraha? To chceš říct?“ osopila se na něj Arya.

„Ne, to říci nechci,“ odpověděl bez jakékoliv zloby ve svém hlase. „I já si přeji Aimée zachránit, ale v tuto chvíli to není možné. Vardenové jsou příliš daleko a nedostali by se k nám včas. Na trpaslíky také spoléhat nemůžeme. Ani Eragon nám nebude nijak nápomocný, poněvadž bojuje s Vardeny proti královu vojsku. Nyní jsme oslabeni, musíme vyčkat vhodnější doby,“ vysvětlil jí, avšak Arya se stále nevzdávala.

„Pokud se Eragon dozví, co se stalo mé sestře, půjde ji hledat. Nezadržíte jej,“ konstatovala a pohledem těkala z elfa na svou matku.

„Eragon se to dozvědět nesmí. Ne dříve, než královo vojsko odtáhne pryč. Teprve potom můžeme podniknout kroky k záchraně tvé sestry,“ řekl elf.

„Oromisi, jak to chceš před Eragonem utajit?“ promluvila Islanzadí a vpíjela se do elfových očí.

„Momentálně je na míle daleko a nikdo kromě  elfů o únosu Aimée neví. Pokud mu to neřekne někdo z nás, nedozví se to,“ odpověděl jí starý elf jménem Oromis.

„A jak myslíš, že bude reagovat Leorin?“ nadhodila otázku Arya.

„Její drak už o všem ví. Informoval jsem ho. Slíbil, že se o nic nepokusí, dokud nepodnikneme řádné kroky. Ví, co je v sázce. Pokud zaútočí teď, Galbatorix jej zabije a to nesmíme dopustit. Ani tvá sestra by to nechtěla,“ dodal, jakmile spatřil Aryinin výraz v obličeji.

„Takže teď nám nezbývá nic jiného, než vyčkávat,“ podotkla Islanzadi a sklopila oči. V její tváři se zračila bolest a stesk.

Harry vše pozoroval a najednou si uvědomil, co ten rozhovor vlastně znamená. Slova ho zasáhla do srdce hlouběji, než si myslel. Pocítil obrovskou prázdnotu. Nicotu, která se v jeho srdci uhnízdila a zevnitř ho pomalinku rozežírala jako kyselina.

Opřel se o zeď a lapal po dechu. Kyslíku se mu však nedostávalo. Uvědomil si vážnost těch slov a při tom pomyšlení se mu sevřel žaludek. Další ztráta, která ho může postihnout.

Už necítil ten pomíjivý pocit štěstí, který v něm před chvílí vzkvétal, ani neslyšel ten překrásný zpěv. Dokonce i sál se mu nyní zdál děsivý.

Aimée, jeho přítelkyně, zachránce, byla v nebezpečí a hrozila jí smrt. To přece nemůže být pravda. Nesmí přijít o další osobu, na které mu záleželo. Všechny vzpomínky se mu zase zjitřily.  Vzpomněl si na Ginny, kterou viděl v té zatuchlé kobce.

Dvě osoby, které měl rád, byly vězněny dvěma nejhoršími tyrany. Voldemortem a Galbatorixem. Harry toho o Galbatorixovi moc nevěděl, avšak podle toho, co už slyšel,  si uměl vytvořit obrázek.

Nechal se unášet ve svých myšlenkách a nevšiml si, že bílý havran, sedící  na dlouhé ohnuté tyči jej zpozoroval a posléze zakrákal:

    

Je tady,  za kmenem sedí,

vlasy černé jak uhel má.

Ten, v jehož sílu princezna věří,

a jen na něj spoléhá.

    

Nato se zraky všech upřely na kmen, o kterém havran básnil a snažily se najít onoho chlapce. Jenže nikoho tam neviděli, bylo tam prázdno.

Harry Potter tam však stále byl. Jakmile uslyšel havranův hlas, zkoprněl. Zůstal stát jako přibitý a zatajoval dech. Srdce se mu rozbušilo tak prudce, že málem vybuchlo. Jako v transu zíral na elfy a vyčkával, co se bude dít.

 „Nikoho tam nevidím,“ konstatovala královna a pozorně si prohlížela celé místo. „Blagdene, kdo tam je?“ obrátila se na havrana. Ten už však nepromluvil, ale stále upíral zrak na místo, kde právě Harry stál a vyjeveně civěl před sebe.

 „Nejspíš chtěl protnout jen to hrozivé ticho,“ řekla ledabyle Arya a dívala se přímo na Harryho. Ten si byl více než jistý, že na něj jedním okem mrkla. Mohla ho snad Arya a havran vidět? Proč ale nic neřekla?

Několik elfů došlo až k Harrymu a koukalo skrz něj. Obíhali ho, ale nikdo si ho nevšiml, takže mu ze srdce spadnul opravdu gigantický balvan a on se mohl konečně zhluboka nadechnout.

 „Nikdo tady není,“ nechal se slyšet jeden elf a vrátil se i se svými společníky na své původní místo.

 „Omluvte mě,“ promluvila Arya, „musím se vrátit zpět do Surdy,“ a chtěla opustit celé setkání, avšak hlas matky ji ještě zastavil.

„Aryo,“ zvolala královna Islanzadí na svou dceru. Ta jen pootočila svou hlavu. „Eragon se o tom nesmí dozvědět,“připomenula jí.

„Budu na to myslet, matko,“ řekla nakonec neochotně a vydala se ke dveřím. Cestou však prošla kolem kmene, o kterém básnil Blagden.

Prošla kolem Harryho a na malou chvíli se zastavila. „Je čas, aby ses vrátil,“ zašeptala a nato Harryho znovu pohltila magická síla, která ho k sobě připoutala a on se znovu ocitl v nicotě.

Otáčel se šílenou rychlostí kolem své osy, až se mu žaludek začal bouřit. Ruce zaťal v pěst a oční víčka měl silně sevřená. Chtěl křičet  na celé kolo, ale nezmohl se ani na hlásku. Nedokázal to, jakoby ho hlas v tuto chvíli opustil a nechal ho samotného napospas osudu..

Znovu padal do děsivé tmy. Připadal si, jakoby spadl do puštěného mixéru, ale s tím rozdílem, že tady je hrobové ticho. Tak strašné ticho, že slyšel bušit své vlastní srdce.

Ještě asi půl hodiny padal, až nakonec lehounce dopadl na jakousi  matraci, která jeho dopad ztlumila. Chvíli jen tak nehybně ležel, ale pak se vymrštil do sedu. Vybavil si úplně všechno, co dneska spatřil a zaslechl. Znovu pocítil bolest v srdci a z očí mu začaly tryskat slzy, které se mísily se studenými kapičkami potu.

„Arya… Eragon… Oromis… Islanzadí… Aiméé… GINNY!“ vybavoval si jména, jež mu utkvěla v paměti a to poslední zaječel z plných plic. V tu ránu otevřel oči.

    

Zpozoroval, že sedí na své posteli s nebesy a hlasitě oddechuje. Jeho pyžamo bylo nasáklé potem. Peřina ležela na zemi vedle jeho postele. Nejspíš ji ve spánku shodil dolů.

Nechápavě se rozhlížel kolem dokola a celý se třásl. Všude byla ještě tma, takže musela být stále noc.

Najednou se závěsy okolo jeho postele odhrnuly a dovnitř nakoukli čtyři nebelvírští studenti. Civělo na něj osm párů vystrašených očí a snímaly ho jako by byl pod rentgenem.

„Harry?“ zazněl hlas jednoho z nich. Patřil jeho nejlepšímu kamarádovi, Ronovi. Harry se na něj jen letmo koukl a potom upřel zrak někam do neznáma.

„Jsi v pořádku?“ promluvil znovu Ron a starostlivě si jej prohlížel. Ostatní spolužáci jen koukali.

„Asi se ti jen něco zdálo,“ pokračoval a přisedl si k němu na postel. „Vykřikoval jsi nějaká jména a taky si křikl…“ odmlčel se. Harry věděl proč. Jako poslední vykřikl jméno Ginny, Ronovy mladší sestřičky.

„Asi máš pravdu, možná to byl jen sen,“ řekl tichým chraplavým hlasem Harry.

„A proč jsi vykřikl její jméno? O čem se ti zdálo? Jsi celý propocený,“ vyvalil Ron otázky a čekal, až mu je kamarád zodpoví.

Namísto odpovědi se Harry vysoukal z postele a zamířil ke dveřím. Letmo ještě hlavou pokynul Ronovi, aby ho následoval a pak se vypařil.

Dobelhal se až do společenské místnosti a tam se skácel do nejbližšího křesla. Chvíli mlčky seděl a civěl do vyhořelého krbu a pak uslyšel kroky. Koukl se směrem ke schodišti, po kterém teď scházel Ron a mířil přímo k němu.

„Tak co se stalo?“ vyhrkl ihned a sedl si vedle něj.

Harry nevěděl jak začít. Možná to byl jen sen, ale možná taky ne. Bylo to skutečné, tak jako byly skutečné sny o Aimée a o tom vodopádu. Taky to viděl ve snu a nakonec se dozvěděl, že to vlastně byla pravda.

Někde v hloubi své duše cítil, že to všechno je holá skutečnost. A pokud je to tak, jsou Ginny i Aimée ve smrtelném nebezpečí. Znovu se v něm probudil hrdina, co musí bezpodmínečně všechny zachránit.

„Harry?“ přivedl ho zpět na zem Ronův hlas.

„Možná to byl sen, ale možná ne,“ začal potichu a koukal na svého kamaráda, který na něj civěl jako chleba z tašky.

„Co tím chceš říct?“ vyhrkl nechápavě.

„Že si nejsem jistý, jestli to byl vážně jen sen,“ odpověděl a pokračoval. „Byl jsem v nějaké místnosti, asi vězení a viděl jsem tam Ginny. Byla živá - zatím. Mluvila se mnou a řekla mi, že Smrtijedi chtějí někde zaútočit, ale neřekla kde a kdy,“ odříkával monotónním hlasem.

„Ty jsi ji viděl?“ vyhrkl Ron a pusu měl otevřenou dokořán. Harry přikývl a pokračoval.

„Smrtijedi ji tam drží. A pak jsem se najednou propadal do nějaké tmy. Bylo to strašné, točil jsem se ve tmě asi hodinu a pak jsem přistál v Ellesméře,“ vyprávěl. Slova mu sama přicházela na jazyk.

„Do Ellesméry? Myslíš jako do Alagäesie? Tam, odkud pochází Aimée?“ Ron vypadal, že snad nově nabyté informace nevstřebá. Vyjeveně koukal a oči mu div nevypadly z důlků.

Harry kamarádovi dovyprávěl celý sen. Zmínil se i o havranovi a hlavně o Aryi. Věděla snad o něm? Proč ho viděla jen ona a havran? Znovu ho z přemýšlení vytrhl Ronův hlas.

„Takže Arya je sestra Aimée? A pokud je její matka královna, potom Aimée musí být také princezna,“ odříkával Ron tichým hlasem, jakoby se bál, že ho někdo z Alagäesie uslyší a on potom ponese následky.

„O tom jsem ještě nepřemýšlel,“ připustil Harry. No ovšem, musí být princezna. Vždyť je také dcera královny. Takže on se setkal s princeznou, s elfí princeznou.

„O čem zase přemýšlíš?“ vyrušil ho Ron.

„N-nic,“ řekl spěšně. „Co myslíš? Byl to sen? Nebo je to vážně pravda a Ginny drží Voldemort a Aimée zase Galbatorix?“ zeptal se ho.

Ron chvíli otálel se svou odpovědí. Tvářil se, že opravdu přemýšlí a nakonec zamumlal, že by se měli poradit s Hermionou.

„O čempak se se mnou chcete poradit?“ zazněl dívčin hlas za jejich zády. Oba se s trhnutím otočili a spatřili usměvavou tvář rozcuchané čarodějky, která si je pobaveně prohlížela.

„C-co tady děláš? Proč nespíš?“ utrhl se na ni Ron.

„Už je sedm hodin ráno, Ronalde,“ odpověděla a sedla si vedle nich. „Tak o co tady kráčí? A proč jste oba ještě v pyžamu?“

Harry si ani nevšiml, že se venku rozednilo a bradavický hrad se probouzí k životu. Už slyšel několik hlasů, které vycházely z jednotlivých ložnic. Ve společenské místnosti však byli prozatím jen oni.

„Harry měl dnes zase podivný sen,“ řekl Ron Hermioně a potom upřel pohled na Harryho. Ten jeho výzvu pochopil a začal Hermioně vyprávět svůj sen. Šeptem jí vše popovídal a nevšímal si studentů, kteří se začali vynořovat ze svých ložnic a procházeli společenskou místností.

Jakmile dovyprávěl, rozhostilo se ticho. Ani Hermiona ani Ron nic neříkali a koukali někam do prázdna. U Hermiony se to dá pochopit, dělá to vždy, když se snaží přemýšlet, avšak u Rona je to záhada.

„A ty si myslíš, že je to pravda?“ položila Harrymu po dlouhé odmlce otázku Hermiona.

„Myslím, že ano. Mám takový pocit, že to je skutečnost,“ připustil.

„Měli bychom to blíže prozkoumat. Pokud je Ginny naživu, musíme ji zachránit,“ pověděla Hermiona a koukla na oba chlapce.

„Myslím si, že je naživu. Stále mám pocit, že v tom lese nezemřela,“ odvětil Harry.

„Najdeme ji,“ vložil se do rozhovoru i Ron. „Moje sestřička nezemře rukou Smrtijeda,“ dodal pevným hlasem a zvedl se.

Nato se otočil a zamířil k ložnicím. Harry se ještě podíval na Hermionu a potom následoval svého kamaráda.

V hlavě se mu stále vynořovaly jednotlivé úryvky dnešního snu. Chtěl se hned teď rozeběhnout a obě dívky jít hledat. Netušil, kam by měl jít, ale chtěl to udělat. Tentokrát byla bolest v srdci dvojnásobná a nesnesitelná.

Uvědomil si, co všechno musí prožít. Jak čekají v nějakých zatuchlých a chladných kobkách. Jak je ta odporná bezmocnost užírá. Oči se mu zalily slzami.

Došel až ke dveřím své ložnice a vstoupil dovnitř. Aniž by se podíval na Rona, přešel pokoj a posadil se na postel. Hlavu složil do dlaní a zavřel oči. Nebrečel, jen tam tak seděl a koukal na oční víčka zespodu. Dokonce ani nepřemýšlel, na to už prostě neměl dost sil.

    

„Harry koukej,“ zaječel najednou Ron a zacloumal svým kamarádem. Ten poplašeně pozvedl hlavu a napřímil se.

„Co je?“ zeptal se nechápavě. Ron místo odpovědi ukazoval na jeho postel. Otočil se tedy a spatřil na svém polštáři nějakou obálku.

„Už zase dopis?“ řekl spíše řečnickou otázkou a uchopil obálku do rukou. Byla stejná, jako ta od Královny.

„Královna ti zase poslala dopis?“ zeptal se Ron a dychtivě Harrymu nakukoval přes ramena.

„Ne,“ odpověděl Harry. Koukal na dopis, který vyndal z obálky. Nebyl na něm žádný podpis.

„Tak kdo tedy?“optal se Ron a sebral mu dopis, na kterém stálo:

dopis

 

„Asi vím, kdo ten dopis poslal,“ řekl tiše a vzal si dopis zpět.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia