Čt 24. října    slaví: Nina



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

16. Nebelvír vs. Havraspár

Nastala sezóna famfrpálu a Nebelvír se v prvním zápase utká z Havraspárem. Po delším průběhu se Harrymu podaří chytit zlatonku, i když podivuhodným způsobem a Nebelvír vyhrává. Jeho mysl jej však opět zavede k Ginny, která se mu zjeví ve snu a nabádá jej k její záchraně.

 

    Září se neskutečně rychle přehouplo v říjen a bradavická škola čar a kouzel se ponořila do chladného podzimního počasí. Barevné listí ze stromů padalo dolů a zasypalo i ten nejmenší kousek trávy na zemi. Obloha už nebyla tak krásná jako v letním období, avšak i nyní měla své osobité kouzlo.

Je to už skoro měsíc, co se trojici podařilo najít starou knihovnu. Navštěvovali ji pokaždé, když měli alespoň chvíli čas. Nic nového se však nedozvěděli. Solembum se už neukázal a knihy ve starověkém jazyce jim rovněž nic neřekly. Také se snažili vypátrat něco o Rowenině hůlce, Ron se dokonce odvážil zajít do školní knihovny, ale marně. Nenašli ani zmínku o hůlce. Popravdě, byli zase na nule.

Ostražitě se rozhlíželi po knihovně a snažili se najít alespoň malý náznak něčeho, co by mohlo být Bránou do druhého světa. Bezúspěšně.

Navíc, učitelé na ně kladli čím dál tím více požadavků, poněvadž už letos měli skládat zkoušky OVCE. Proto se trojice vracela do svých ložnic převážně večer a unavená padla do svých postelí s nebesy.

A ke všemu Harry s Ronem museli třikrát týdně na famfrpálový trénink, protože už v říjnu se měl konat první zápas. Nebelvír vs. Havraspár. Jejich tým byl velice dobře sehraný a Harry musel uznat, že vítězství ve famfrpálovém šampionátu by mohlo i letos patřit Nebelvírským.

 

„Ahoj Harry,“ křikl někdo Harrymu za zády v okamžiku, kdy se do sebe snažil nacpat slaninu s vejci. Jeho žaludek se však natolik bránil, že raději vejce i slaninu vrátil zpět na talíř.

„Tak co, jak se cítíš?“ zeptal se další hlas.

„Dneska to určitě vyhrajete… Jste prostě nejlepší,“ zašeptal další.

K Harryho žaludku se tentokrát přidala i hlava, jež se začala nekontrolovatelně točit. Nervozita ho  natolik sevřela, že se nedokázal ani pořádně nadechnout. V obličeji byl zelený a dění kolem sebe jen stěží zaznamenával.

Koutkem oka pohlédl na svého kamaráda Rona, který na tom byl (ačkoli je to nemožné) ještě hůř než on sám.

„Vypadáte, jako kdyby jste měli každou chvíli zkolabovat,“ poznamenala Hermiona.

„Děkuji, Hermiono,“ vykoktal Ron a i když se cítil opravdu strašně, neodpustil si ve svém tónu menší nádech sarkasmu.

„Ále, děláte, jakoby se blížil konec světa. Vždyť jdete hrát jen famfrpál,“ snažila se je nějak uklidnit.

„Jen famfrpál? Probuď se, Hermiono, je to náš poslední pokus o získání famfrpálového poháru, jestli ho nevyhrajeme, odejdeme ze školy jako totální nekňubové,“ odříkával Ron a tvářil se, jako by se jeho přítelkyně dočista pomátla.

„Vy z toho naděláte,“ převrátila oči v sloup. „Trénovali jste docela hodně a myslím, že letos to určitě vyhrajete. Máte silné družstvo,“ dodala, aby je trochu povzbudila.

„Asi bychom už měli jít do šatny, ať nepřijdeme pozdě,“ probudil se Harry, který nedokázal sníst ani sousto ze své snídaně a spolu s Ronem a ostatními členy družstva se odebral k šatně.

Jakmile se všichni převlékli do famfrpálových hábitů, Harry si je ještě naposledy přivolal k sobě, aby si prošli měsíc plánovanou taktiku a potom už se jeden po druhé řítili na košťatech do středu famfrpálového hřiště.

„Zdravím všechny studenty bradavické školy čar a kouzel, kteří se tu dnes sešli, aby podpořili dvě družstva, která se mezi sebou utkají. Mám tu čest vás přivítat na vůbec prvním utkání letošního roku ve Famfrpálu – Nebelvír vs. Havraspár….“  ozval se z reproduktoru zesílený hlas.

Hlasatelem letos byl Colin z Nebelvíru. Seděl vysoko na tribuně a v ruce držel kouzelný megafon. Jakmile spatřil nebelvírské mužstvo v celé své kráse, jeho obličej se rozzářil a on se dal znovu do komentování.

„A máme tady první hráče z Nebelvíru… Weasley, Thomas, Finnigan, Sloper, McRooser, Danwoe a nakonec kapitán družstva a nejlepší chytač na světě -  Harry Potter!…“

Jakmile domluvil, ozval se burácející řev ze strany nebelvírských a hlasité posměšky na Harryho účet ze strany zmijozelských. Tentokrát se k nim přidali i havraspárští.

Jako vystřelené šípy oblétlo nebelvírské mužstvo celé hřiště a nakonec se sneslo dolů.

„Nebelvírské mužstvo je v plné síle a připraveno ze sebe vydat jen to nejlepší…“hlásal dále Colin, avšak jeho věta se ztratila v dalším přívalu zmijozelských a havraspárských nesouhlasů.

„A nyní nastupuje družstvo Havraspáru v čele s kapitánem Bereegnem… „

Ozval se další ohlušující řev z havraspárské strany, když přivítali své družstvo. I oni obletěli, za hlasitého jekotu své koleje, celé hřiště a snesli se dolů naproti nebelvírským.

 „Oba týmy jsou připraveny a na hřiště přichází madam Hoochová, aby zahájila hru,“odříkával Colin a diváci propukli v jásot.

Kapitáni obou družstev přistoupili k madam Hoochové a podali si ruce. „Očekávám od vás čestnou hru,“ dodala ještě profesorka. Bereegn se na Harryho naposledy usmál a vrátil se ke svému družstvu, kde zaujal svou pozici.

„Do hřiště byli právě vpuštěni potlouci, následování zlatonkou a zápas začíná…“vykřikl Colin. Ozval se pískot a madam Hoochová vyhodila do vzduchu camrál.

„A camrálu se ujímá Thomas… letí neuvěřitelnou rychlostí k havraspárským brankám, teda řeknu vám… nebelvírské družstvo se opravdu velice zlepšilo…“odříkával Colin do kouzelného megafonu a nevšímal si dalších posměšků ze strany zmijozelských a havraspárských.

„Bravurně prosvištěl kolem havraspárského střelce Wantriga, který se mu snažil sebrat camrál…“v tom se ze strany nebelvírských ozval řev.

Harry se tak polekal, až málem spadl z koštěte. S vykulenýma očima se koukl pod sebe. Na tribuně, kde seděla jeho kolej, se tyčila mohutná postava ve spratkovém kožichu.  Na hlavě měla klobouk ve tvaru lví hlavy, která každou chvíli otevírala svou gigantickou tlamu a hlasitě řvala.

„To si Hagrid nedávno koupil v krámku Freda a George,“ ozval se Seamusův hlas za Harryho zády.

„Včera nám to ukazoval na své hodině. Skvělý, co?“ zazubil se nebelvírský střelec a zase odsvištěl pryč.

„Jo, skvělý,“ podotkl Harry  ještě v šoku. Jakmile se vzpamatoval, začal se znovu poohlížet po zlatonce. Prozatím se neobjevila. Soupeřův chytač se mu stále lepil na paty a tak mu jeho úkol ještě více ztěžoval.

„…ale ne, už se nestačil vyhnout letícímu potlouku a camrálu se zmocnila Cooprová. Vystřelila jako raketa k nebelvírským tyčím. No tak Rone, nespi… CHYTIL! Tomu říkám zákrok…“ječel na tribuně Colin a Hagridův lev se znovu rozeřval.

„Nyní má camrál ve svém držení Danwoe a míří na druhou stranu hřiště…“ pokračoval komentátor.

„Ale no tak, Pottere, co se děje? Dneska ti oči neslouží tak dobře?“ vysmál se mu někdo za zády. Bleskurychle se otočil a spatřil havraspárského kapitána Bereegna, který hrál na postu odrážeče.

„Neměl by ses raději věnovat hře?“ odsekl Harry a otočil své koště jiným směrem. Bereegn ho však znovu dohnal.

„Trochu slušnosti, Pottere,“ vypálil jeho soupeř. „Musím podotknout, že máte letos opravdu silné družstvo…“ zašeptal, „avšak na vítězství to ještě nestačí,“ dořekl a s posměšným úšklebkem odletěl pryč.

Harry se znovu začal věnovat hře a hlavně svému jedinému úkolu. Chytit zlatonku. Ale vyrušil ho hlasitý jekot. Tentokrát to ale nebyl lví řev.

„…Wantrig zabodoval a havraspár vede 10 : 0,“odříkával Colin tichým hlasem a tribuna pod ním explodovala.

To ne, to přece ne… běželo Harrymu hlavou. Musel uznat, že havraspárští se pod velením nového kapitána opravdu zlepšili. Popohnal své koště a vyletěl vysoko nad tribuny. Chvíli se rozhlížel, zda neuvidí nějaký zlatý záblesk - a pak ho konečně spatřil.

Třpytilo se to přímo nad učitelskou lóži. Nečekal ani vteřinu a vystřelil vpřed. Stadion utichl a vyčkával.

Přitiskl se ještě více k násadě, aby své koště pobídl k většímu výkonu. Před očima měl jen zlatý záblesk, nic víc. Ani si nevšiml, že soupeřův chytač se vznáší někde na konci hřiště a nemá se k pohybu.

Už byl blízko, už jen pár metrů. Viděl zděšené pohledy učitelů, kteří na něj civěli ze své lóže s otevřenou pusou. Nevšímal si toho. Natáhl ruku a plně se soustředil na ten zlatý třpyt.

Rychlostí doletěl až k němu a pravou rukou ho uchopil. Ta věc se leskla přímo nad hlavou profesorky McGonagalové, která při Harryho zákroku vykřikla. Ostatní učitelé leželi na zemi a zakrývali si hlavu.

Náhle ale jeho koště o něco zavadilo. V jedné vteřině ještě Harry seděl na svém koštěti a v druhé už se řítil dolů k zemi. Jeho koště zůstalo viset nahoře, zachycené o dřevěné zábradlí.

Letěl volným pádem několik metrů a v ruce stále svíral svou kořist. Těžce dopadl na písčitý povrch a vykřikl bolestí. Zavřel oči a čekal, až ta palčivá bolest, jež postupovala jeho levou rukou, odezní.

Všude kolem  bylo ticho.  Dokonce ani Colin nekomentoval zápas, což mu přišlo divné, protože právě chytil zlatonku.

Pokusil se pohnout svou rukou, ale zjistil, že je to nadlidské úsilí. Znovu pocítil nesnesitelnou bolest. Otevřel oči a uviděl své spoluhráče jak se nad ním sklánějí a něco si šeptají.

„Harry, jsi v pořádku?“ zeptal se Ron, v obličeji úplně bledý.

„Snad jo, asi mám jen zlomenou ruku,“ odpověděl mu. „Proč se tváříte jako holé neštěstí? Vždyť jsem právě chytil zlatonku, vyhráli jsme,“ řekl Harry a na jeho tváři se rozlil úsměv.

 

„Chytil jsi zlatonku? Vážně jsi v pořádku Harry?“ zeptal se zděšeně Seamus.

„Profesorka McGonagalová málem dostala infarkt, když jsi jí to strhl z hlavy,“ přidal se Slooper.

„Strhl z hlavy?“ nechápal Harry. Otočil se a podíval se, co to vlastně drží v ruce. Leknutím málem vyjekl. Vedle něj ležel tmavý špičatý klobouk a na něm byla připevněná krásná zlatá brož.

„Hezký úlovek,“ zasmál se Dean a posléze padl v záchvatu smíchu na kolena. Ostatní členové družstva ho vzápětí následovali.  

Harry ještě chvíli koukal na zbrusu nový klobouk ředitelky Bradavic a potom se přidal ke svým spoluhráčům. Uklidnit je musela až madam Hoochová, která dorazila o chvilku později.

„S tou rukou byste si měl ihned zajít na ošetřovnu, pane Pottere,“ oznámila mu a Harrymu neušlo, jak jí při každém slovu cukají koutky.

„Ale já musím hrát. Kdo za mě bude chytat zlatonku?“ zeptal se Harry.

„Nebo spíš další klobouk,“ křikl McRooser a všichni zase zkolabovali pod návalem smíchu.

„Vtipný,“ opáčil vysmátý Harry a vstal. V tu chvíli ale Ron vyjekl, čímž si vysloužil pohledy všech okolo.

„Co je?“ zeptal se Seamus.

„Z-z-zlatonka, on ji fakt chytil,“ vykoktal ze sebe a ukazoval na místo, kde ještě před chvílí ležel Harry.

A byla tam. Zlatonka ležela na zemi, ale skoro vůbec nebyla vidět. Všichni nevěřícně koukali na tu malou kuličku, jež byla díky Harryho váze přimáčknutá hluboko v písku.

 

Madam Hoochová ještě ve velkém šoku přistoupila k ní a vytáhla jí ven. „Harry Potter chytil zlatonku, Nebelvír vítěží 150:10…“ vykřikla a písknutím ukončila hru.

 

 

„To bylo fakt něco Harry,“ rozplýval se Hagrid. „Nepamatuji se, že by nějaký chytač chytil zlatonku takovýmto způsobem.“

Trojice se po zápase odebrala za madam Pomfreyovou a posléze za Hagridem. Nyní seděli v jeho srubu, popíjeli čaj z mega hrnku a na stole ležely netknuté griliášovy hrudky.

„Chytil? Spíš ji chudinku přilehl, až po ní zůstal v písku důlek,“ vyprskl Ron a znovu se začal smát.

„Ještěže se Harrymu nic nestalo, spadl jsi z opravdové výšky,“ podotkla Hermiona.

„Ano, ale myslím, že McGonagalová je na tom hůř než já,“ přidal se Harry k Ronovu záchvatu.

Hermiona chtěla něco namítnout, ale nakonec jen otevřela a zavřela pusu. Očividně jí přišel Harryho způsob chytání zlatého míčku také legrační a tak se vyděšenou ředitelkou už dále nezabývala.

„Jak vám jde škola? Od tý doby, co ste přijeli, ste se tu neukázali,“ nadhodil Hagrid.

„No ehm… měli jsme hodně domácích úkolů a taky Harry s Ronem museli chodit na tréninky,“ vychrlila ze sebe Hermiona.

„A navíc, Harry byl přece nějaký čas mimo Bradavice,“ podotkl Ron, doufajíc, že to bude Hagridovi stačit.

„U Merlinových vousů, já na to Harry úplně zapomněl,“ vykřikl Hagrid, až sebou všichni tři trhli. „Slyšel sem, žes byl u Ty-víš-koho. Jak ses tam proboha dostal?“ optal se s dychtivým výrazem ve tváři.

Harry, Ron i Hermiona rázem ztuhli  a koukali na Hagrida, jakoby ho viděli poprvé v životě. Harry nevěděl, co na to říct. Rád by mu pověděl pravdu o tom, že našel hůlku Roweny z Havraspáru, která je vlastně viteálem Voldemorta a ta ho přenesla do jeho sídla, avšak něco mu říkalo, aby mlčel.

Věděl, že Hagrid si rád pouští pusu na špacír, i když ve většině případů nevědomky. Kolikrát už se setkal s tím, jak jim nechtěně vyzradil důležité věci. Co když to někomu řekne? Tohle nemohl připustit a tak řekl to, co pověděl profesoru Brumbálovi: „Špatně jsem se soustředil, byl jsem hodně nervózní, však víš zkouška,“ na chvíli se odmlčel a pak pokračoval, „Nějak jsem nevychytal bod B a ocitl se v lese. Tam jsem narazil na Draca a ten mi pomohl,“ dokončil a doufal, že to Hagridovi bude stačit.

„No, eště že to skončilo takhle a ne jinač. Měls vobrovský štěstí, Harry. Todleto bych do toho Malfoyovic kluka nikdy neřek,“ promluvil do ticha Hagrid a Harry si oddychl, že se dále nevyptává.

„To ani já ne. Chvíli jsem si myslel, že mě půjde udat dalším smrtijedům,“ připustil a ani nechtěl pomyslet na to, co by se stalo. Snape by ho určitě okamžitě zatáhl do Temné místnosti, kde mučil Lupina a tam by na něj použil snad všechny mučící kouzla. Nehledě na to, co by mu udělal Voldemort, kdyby na něj přišel.

„Nechcete griliášovy hrudky? Jsou čerstvý, vopravdu,“ nabízel jim svůj kuchařský výtvor, avšak všichni tři zakroutili hlavami a mrmlali něco o tom, že už jedli.

„A co klofan? Jak se má? A co Dráp?“ nadhodil jiné téma Harry. Už nechtěl riskovat, že by se Hagrid dále vyptával.

„Klofan se má výborně. Právě včera sem s ním byl na procházce v lese. A moc se mu to líbilo. Běhal tam jak splašenej. No a Dráp? Ten šel před chvilkou na procházku. Bydlí tady se mnou, hodně se změnil za tu dobu, co ste ho neviděli,“ vyprávěl jim.

„To věřím,“ špitla Hermiona a při vzpomínce na Hagridova bratra se mírně otřásla.

„A už vám profesor Brumbál říkal vo tom plese?“ zeptal se Hagrid.

„O jakým plese?“ nechápal Ron.

„Aha, tak von vám to eště neříkal? Tak to se asi dozvíte pozdějc. Eště to není jistý, ale měl by být někdy před Vánocema,“ dořekl a nastalo ticho, které jako první prolomil Ron.

„To je zlý sen,“ zaskřehotal a civěl někam do prázdna.

„Ale proč? Ten minulý byl přece úžasný,“ konstatovala Hermiona.

„Jak pro koho,“ odfrkl Ron. „To si zase budeme muset shánět nějakou partnerku?“

Asi po hodině odcházeli od Hagrida zpět do hradu. Bylo už pozdě a tak celou krajinu pokryla černočerná tma.

  

Harry, Harry…

Černovlasý chlapec s jizvou na čele stál v potemnělé místnosti. Byla tam cítit zatuchlina. Místností prostupoval chlad a nelítostně ho štípal do tváře. Chlapec se zachvěl.

Harry, Harry…

Chlad ještě zesílil a chlapec se roztřásl zimou. Na rukou i nohou mu naskákala husí kůže a rty mu začaly modrat.

Harry, Harry…

Zvedl se prudký vítr a fučel místností. Chlapcovy vlasy, černé jako uhel, se v jeho rytmu vlnily. Od úst mu stoupala pára.

Pokusil se najít svou hůlku. Šátral ve svých kapsách, ale marně. Jeho hůlka tam nebyla. Znejistěl.

Harry, Harry…

Začínal pomalu panikařit. Vůbec nic neviděl. Tma byla všude. Otáčel se kolem dokola a snažil se alespoň trochu zaostřit. V uších mu pořád doznívaly ozvěny jeho jména, avšak nikde neviděl toho, kdo na něj volal, dokonce ani hlas nerozeznal.

Harry, Harry…

Ještě nějaký čas šátral ve tmě až si nakonec jeho oči přivykly a on mohl začít rozpoznávat věci kolem sebe.

Až tma konečně ustoupila do pozadí, rozhlédl se kolem. Stál v nějaké tmavé cele, ve které byla jen jedna postel. Místnost byla maličká a neměla žádná okna. Na zdech byly zavěšeny železné okovy, které celé místnosti dodávaly ještě hrozivější vzhled.

Při tom pohledu se Harry otřásl a tělem mu projelo podivné chvění. Nevěděl, jak se sem dostal a ani o tom nestihl přemýšlet, poněvadž mu pohled padl na jediný kus nábytku v místnosti.

„Harry…“

Stál jako přimražený a civěl na postavu sedící na posteli. Dech se mu, stejně jako  srdce, zastavil. Nemohl pohnout ani jedinou částí svého těla. Jako kdyby mozek přestal dávat povely a jen tak vypnul.

Postava byla drobná, menšího vzrůstu. Měla dlouhé vlasy a hleděla na něj prázdným výrazem.

„Konečně jsi přišel, Harry,“promluvila.

Harry sebou trhl. V hlavě se mu konečně rozsvítilo a mozek se znovu probral k životu. Teď už poznával ten hlas. Patřil Ginny Weasleyové.

„Čekala jsem na tebe dlouho,“poznamenala a své oči pořád upírala na něj.

„Gi-ginny, ty jsi…“ nemohl to vyslovit. Skutečnost, že po měsíci a půl vidí svou přítelkyni na vlastní oči, ho šokovala. Chtěl se k ní rozeběhnout a obejmout ji. Přitisknout ji k sobě, držet ji v náručí a už ji nikdy nepustit, ale nemohl se ani pohnout, jakoby byl k podlaze přibitý hřebíky.

„Harry, musíš mě teď dobře poslouchat,“začala a mluvila tiše, avšak zřetelně. „Nevím, kde to jsem, nikdy mi nedovolí opustit místnost. Avšak jedno vím jistě, jsou tu Smrtijedi. Vídám je každý den. Nevím, proč mě tady drží a nezabijí mě,“ promlouvala do ticha a Harry ji tiše sledoval.

„Jsme teď ve Voldemortově sídle?“ zeptal se. „Už jsem tam byl, ale nenašel jsem tě tam. Zachránili jsme Lupina. Ptal jsem se Malfoye, ale nevěděl o tobě nic,“ chrlil ze sebe a po tváři mu stékaly slzy.

„To ani nemohl vědět. Chodí sem jen dva Smrtijedi. Myslím, že mě zde drží v tajnosti. Harry,  já chci domů,“zašeptala a Harrymu se stáhlo hrdlo. Cítil hroznou lítost.

„Neboj se Ginny, nedopustím, aby ti ublížili. Já tě odsud dostanu, to mi věř,“ odříkával a hlas mu přeskakoval.

„Já ti věřím, ale o to teď nejde…“ přerušila ho. „Musím tě varovat. Něco chystají, propukne to již brzy, Harry. Musíš být připraven, chtějí zaútočit, bohužel nevím kde a kdy, ale musíš iim v tom zabránit.“

„Ale jak? Nevím, jak jim mám zabránit, když ani nevím kde budou útočit,“ řekl sklesle a smutně se na ni podíval.

„Nic bližšího nevím, ale určitě to přijde brzy… Buď připraven, Harry… buď připraven…“šeptala a její hlas náhle slábnul. Silueta Ginny Weasleyové se začala zase pomalu rozmazávat a ztrácet se. Tma nyní měla navrch a znovu vše pohltila.

„Néé, Ginny… neztrácej se mi, prosím… nééé,“ ječel z plných plic, ale nebylo mu to nijak platné. Vše se začalo kolem něj točit a on se propadal stále hlouběji do tmy.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia