Po 08. března    slaví: Gabriela



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

15. Kočka?

Trio se ve staré knihovně seznámí s podivným tvorem, který si říká Kočkodlak a pochází ze stejné země, jako Aimée. Vypráví jim příběh o elfovi a čarodějce a dvou různých světů a než se Harry naděje, je pryč a s ním i Rowenina hůlka. Později toho dne dostane podivný dopis z Ellesméry.

 

"Copak se takto zachází s knihou?“ pokáral neznámý Harryho, když chudák leknutím nechal knihu spadnout na zem.

„Kdo jsi?“ vyhrkl ihned.

„Neznáš mě,“ řekl ledabyle cizinec a nemínil vylézt ze svého úkrytu.

„To mi došlo. Tak vylez,“ pobízel ho Harry a hůlkou mířil do neznáma. Hermiona s Ronem zatím jen němě zírali.

„Proč bych to dělal?“ nadhodil cizinec.

„Abychom se dozvěděli, s kým máme tu čest,“ procedil skrz zaťaté zuby Harry.

„Až dáš ten klacek pryč,“ odpověděl mu.

„Ten klacek je moje jediná zbraň, neschovám ho,“ odmítl Harry. Začínal být netrpělivý. Rozhovor s „nikým“ mu lezl na nervy.

„V tom případě se ti neukážu,“ odsekl hlas.

„V tom případě nás nezdržuj, máme práci“ oplatil mu to Harry a začal se dále zabývat knihou, hůlku měl však stále v pohotovosti a periferním pohledem kroužil po místnosti.

„Práci? Pche… čteš si knihu ve starověkém jazyce? Hm… a o čem pak je?“ zeptal se znovu cizinec. Jeho hlas zněl věru pobaveně.

Nato se Harrymu slova zadrhla v hrdle. Nevěděl, co na to má říct. Písmo mu opravdu nic neříkalo. „Nevím, neumím ten jazyk. Je nějaký divný,“ odpověděl.

„Prý divný… To je nejstarší jazyk na světě. Jazyk, jenž má větší moc, než cokoliv jiného,“ poučil ho cizinec.

„Jak může být jazyk mocný?“ probudil se z prvotního šoku Ron a přidal se do konverzace s „nikým“. Harrymu byl cizinec čím dál tím nesympatičtější.

„Pomocí tohoto jazyka se dá kouzlit, když ho umíš správně používat a máš proto vhodné předpoklady,“ pokračoval cizinec.

„Kouzlit? Děláš si ze mě legraci? Vždyť jsou to jen obyčejná písmena na obyčejném papíře,“ odfrkl Harry a oči protočil v sloup.

„Mysli si co chceš,“ odvětil rádoby klidně cizinec. „Já jsem ti jen přišel vyřídit jeden vzkaz. Jeden hodně důležitý vzkaz,“ dořekl.

„Vzkaz?“ nechápal Harry. „A od koho?“

„Od elfské princezny. Od Aimée,“ řekl cizinec a stále používal ve své mluvě podivně klidný tón.

„Ty znáš Aimée?“ přidala se Hermiona a knihu odhodila zpět do police.

„Pche… samozřejmě, že znám. Kdo by jí taky neznal. Vždyť ukradla vejce Galbatorixovi přímo před nosem,“ pokračoval.

„Kdo je Galbatorix?“ položil Harry cizinci další otázku.

„Galbatorix se prohlašuje za krále Alagäesie, ale není tomu tak, popravdě si celou říši ukradl. No nic, nebudu vás zatěžovat naší historií, je poněkud obsáhlejší,“ rozhodl se cizinec a zmlkl.

Harry čekal a dychtil po zprávě od jeho přítelkyně. Ta ale stále nepřicházela. „Tak co mi máš vyřídit?“ zeptal se netrpělivě.

„Až schováš hůlku,“ odpověděl nesmlouvavě cizinec. „A vy dva taky,“ štěkl ještě k Ronovi a Hermioně.

Harry chvíli uvažoval. Co když je to jen léčka. Co když se Voldemortovi nějak podařilo dostat se do hradu, nalákat je do nějaké zatuchlé knihovny a tam je zabít? Jak ale ten cizinec věděl o Aimée? A o vejci? Hlavu mu znovu zaplavily otázky na nespočet věcí.

„Tak co, bude to? Nemám na vás celou věčnost,“ ozval se cizinec.

„Dobrá, ale pouze ji sklopím, schovávat ji nebudu,“ řekl pevně Harry a ruku nechal spadnout dolů i s jeho jedinou zbraní. Hermiona i s Ronem neochotně udělali totéž.

„ Fajn, alespoň to. Já nemám rád ty vaše kouzla,“ odvětil cizinec.

Harry stále netrpělivě čekal, až se cizinec konečně rozpovídá. Toho se však nedočkal, místo toho utrpěla trojice menší šok.

Cizinec se odvážil vystoupit ze svého úkrytu a stoupl si přímo před ně. To však není ten správný výraz. Cizinec si nestoupl před ně, ale vyskočil na stůl a civěl na Harryho svýma zelenýma očima.

„Cože? Kočka?“ vykulil Ron oči.

„No tak pozor… já nejsem žádná kočka, mladý, jsem kočkodlak a to je rozdíl,“ vyslovil uraženě cizinec.

„Kočko…co?“ zeptal se Harry s otevřenou pusou a pohled stočil k Hermioně. Bylo to snad poprvé, kdy byla Hermiona stejně udivená jako on.

„Kočkodlak,“ zopakoval cizinec. „Copak ti připadám jako kočka?“ zeptal se ho.

„No víš… ehm… ty uši a ten … ocas,“ koktal Ron.

„No jo,“ kývl znuděně kočkodlak a v tu ránu před nimi stál malý chlapec se špičatými zuby a zelenýma očima.

„Abych pravdu řekl, já nemluvím. Většinou se s lidmi spojuji myslí, vy jste ale výjimka…“ pověděl jim.

Harry byl stále v šoku. Civěl na něj jako na svatý obrázek a nebyl schopen slova. Jen vyjeveně čučel.

„Tvoje výřečnost už skončila?“ zeptal se pobaveně. „Asi bych se měl představit, jo to by bylo dobré… jsem Solembum,“ představil se kočkodlak, vlastně kočkokluk, a podával Harrymu ruku. Ten mu ji jen neochotně stiskl. Zato Ron jeho ruku odmítl.

„Já jsem Harry Potter,“ vyslovil své jméno. „A tohle je Ron a Hermiona.“

„To je mi jasné…“ znovu se pousmál Solembum. „Aimée mi o vás vykládala.“

„Máš ještě tu hůlku od Roweny?“ optal se.

„Ano,“ odpověděl Harry. „Proč se ptáš?“

„Protože ji musím vrátit elfské královně. Neptej se mě proč, prostě musím. Aimée mě poprosila, abych ji přinesl,“ vysvětlil mu.

„Ale to nejde,“ vyhrkl Harry. „Musím ji zničit, je to jeden z viteálů Voldemorta.“

„Nevím sice co je to viteál, ale hůlku musím odnést do Ellesméry. Tam s ní bude patřičně naloženo,“ řekl Solembum.

„To ne, nedám ti ji. A proč mi to Aimée neřekla sama?“

„Protože má teď plno jiných starostí. Válka mezi královstvím a námi je v plném proudu, Aimée má povinnosti ke svému lidu. Tak už mi dej tu hůlku, já se taky musím vrátit co nejdříve,“ dořekl a natáhl ruku.

„Proč si myslíš, že ti ji jen tak vydáme?“ vybuchla Hermiona na kočičího chlapce.

„Protože vám nepatří. Hůlka se musí vrátit tam, odkud pochází,“ řekl již netrpělivě Solembum.

„Rowenina hůlka pochází z Alagäesie?“ nechápal Harry.

„Už jsem vám řekl víc, než byste měli vědět. Dej mi prosím tu hůlku, ať se můžu vrátit,“ naléhal kočkodlak a natahoval ruku po hůlce.

„Ne, dám ji pouze Aimée,“ křikl pevně Harry a hůlku Roweny silně stiskl v kapse svého hábitu.

„V tom případě ti ji musím vzít násilím,“ dodal Solembum a zahleděl se přímo na Harryho.

„Tak to zkus,“ vložil se do toho znovu Ron.

„No tak, nechte toho,“ křikla na ně Hermiona. „Násilím nic nezískáte.“

„Vida, chytrá holka,“ usmál se Solembum.

„A co ten vzkaz?“ ozval se Harry. Chtěl odvést řeč na jiné téma, aby mohl nepozorovaně hůlku někam ukrýt.

„Vzkazuje ti, ať mi vydáš hůlku a ať o ní nikomu neříkáš. Už tě přivedla do velkého problému, ze kterého jsi vyvázl jen o fous. Navíc, ta hůlka ti nepatří, tak ji vrať,“ pověděl Solembum.

„Vzkazuje jen tohle?“

„Ne, ještě tě pozdravuje,“ dodal a usmíval se. „Podívejte, já vám nechci ublížit, nejsem váš nepřítel, naopak. Přišel jsem jako váš přítel.“

„A to ti máme věřit?“ odfrkl Ron.

„Měli byste. Kdybych vám chtěl ublížit, udělal bych to už dříve,“ pověděl s klidem v hlase Solembum.

Trojice stála nehnutě u jednoho z regálů a pozorovala malého kluka. Nebyli si jistí, zda mu můžou důvěřovat. Přece jen, události posledních šesti let je naučily opatrnosti.

„To je jistě pravda,“ promluvila Hermiona. „Můžu se tě na něco zeptat?“

„Samozřejmě, povídej,“ vyzval ji Solembum.

„Co je to za knihovnu a jak to, že o ní nikdo neví?“ vyslovila svou otázku, která jí tak dlouho vězela v hlavě.

„Tuhle knihovnu nechal postavit elf jménem Ifaerdin společně s čarodějkou z vašeho světa. Je to už mnoho set let. Jejich záměr byl prostý. Chtěli mezi oběma světy vytvořit přátelské pouto. Bránu, jež by propojila naše světy měli podle legendy postavit právě zde. V této knihovně,“ vyprávěl kočkodlak.

„Takže o vašem světě kouzelníci věděli?“ položil další otázku Harry. Až dosud si myslel, že o Alagäesii ví jen on a jeho přátelé společně s Řádem.

„Ne, to nevěděli. Dříve než Ifaerdin a jeho společnice dokončili svůj plán, dozvěděl se o tom další kouzelník. Nejsem si jistý, ale domnívám se, že se jmenoval Salazar. Ten se postaral o to, aby se to už nikdo nedozvěděl,“ pověděl jim.

„Salazar?“ vyhrkl Ron. „Jako Salazar Zmijozel?“

„Jak se jmenovala ta čarodějka?“ optal se Harry.

„Rowena z Havraspáru,“ špitla Hermiona a koukala se na Solembuma.

„Jsi opravdu chytrá čarodějka, Hermiono. Ano, byla to právě Rowena,“ pověděl jim Solembum.

„No a jak to dopadlo? Co Salazar udělal?“ dychtil Ron.

„Ještě předtím, než mohla Rowena s Ifaerdinem oznámit světu skutečnost, že existuje více světů, byla zabita. Domnívám se, že vrahem byl právě Salazar, ale nikdy to nebylo skutečně prokázáno,“ vyprávěl jim.

„A co se stalo potom? Co se stalo s Ifaerdinem?“ naléhala dál Hermiona.

„Ifaerdin se vrátil zpět do Alagaesie a po pár letech zemřel, což je velkou záhadou, poněvadž elfové jsou nesmrtelní. Samozřejmě, že mohou zemřít, pokud je někdo zabije, ale Ifaerdin zabit nebyl. Zemřel náhle,“ dořekl Solembum.

„A řekl někomu o té bráně?“ zeptal se Harry.

„Neřekl. Od té doby, co se vrátil, už nepromluvil.“

„Ale jak o té bráně víte vy?“ nadhodil otázku Ron.

„Po pravdě, já jsem se o tom dozvěděl jen pouhou náhodou. O knihovně a bráně vědí pouze elfové. A to jen někteří,“ řekl kočkodlak.

„Kteří elfové?“ zeptal se Harry.

„Královna a několik málo elfů z jejího okolí. Už po staletí existenci vašeho světa tají,“ odpovídal dále na otázky Solembum. „Rád jsem si s vámi popovídal, ale už vážně musím odejít… někdy vám to dovyprávím,“ ukončil to, jakmile si všiml, že trojice je připravena chrlit další a další otázky.

„Dám ti ještě jednu radu Harry Pottere,“ozval se Harrymu v hlavě nějaký hlas. Trhaně se otáčel kolem a koukal na své dva kamarády, kteří se však netvářili nijak udiveně.

„Až konec bude se blížit a naděje lidstva bude umírat, vyhledej strom Taurin. Neřeknu ti, kde ho najdeš. Osud ti jistě cestu ukáže. Avšak nenech se zlákat svou vidinou, není všechno takové, jaké se zdá být,“znovu mu hlavou začal prostupovat ten hlas.

Určitě to je Solembum, o tom není pochyb, pomyslil si Harry. Vždyť i Aimée tohle ovládá.

„Máš pravdu, jsem to já,“zazněl pobavený hlas.

Ale, proč mám vyhledat nějaký strom, k čemu mi bude?

„To poznáš sám, až nadejde ta správná chvíle,“odpověděl mu.

„Když dosáhneš až na dno svých sil a veškerá naděje v tvých očích bude vyprchávat, vzpomeň si na má slova. Rada kočkodlaka je vzácná,“dodal ještě nakonec a potom se rychle prosmýkl kolem Harryho a změněn do své původní podoby zmizel.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se šokovaný Ron. Harry si ani nevšiml, že ho jeho dva přátelé celou dobu pozorovali. Pověděl jim tedy o Solembumových slovech.

„Strom Taurin?“ šeptala Hermiona, „O tom jsem ještě nikdy neslyšela,“ připustila.

„To ani já,“ řekl Harry. „Měli bychom se vrátit, už je pozdě. Jestli potkáme Filche, budou problémy,“ upozornil je a vzápětí došel k obrázku na jednom z regálu.

 

Po patnácti minutách už všichni tři kráčeli chodbou, jež vedla k nebelvírské koleji. Ani jeden z nich za tu dobu nepromluvil. Přemýšleli nad kočkodlakovými slovy.

„Měli bychom zítra zajít do knihovny,“ protnula ticho Hermiona.

„Do knihovny?“ řekl Ron a zatvářil se kysele. „Jako do školní knihovny?“

„Ano Ronalde, do školní knihovny,“ zpražila ho svým obvyklým pohledem. „Neuškodilo by ti, kdybys tam občas zašel.“ Ron jenom zavrčel, ale nic na její poznámku neřekl.

„Chceš se pokusit najít něco o staré knihovně a bráně do Alagäesie?“ zeptal se Harry.

„Ano, přesně to chci,“ odsekla Hermiona.

„Slyšela jsi přece Solembuma, nikdo o ní neví. Pochybuji, že tam něco najdeš,“ zabručel Ron.

„To je pravda Hermiono,“ souhlasil Harry s Ronem.

„Nenutím vás, abyste tam  se mnou chodili,“ křikla na oba chlapce a nasupeně odkráčela až k buclaté dámě. Vyštěkla na ní heslo a prolezla otvorem. Ron a Harry jen protočili oči v sloup a následovali ji.

Než však Harry stačil prolézt otvorem v podobizně, někdo na něj zavolal. Harry ztuhl a obrátil se. Chodbou k němu chvátal Aberforth, jeho učitel OPČM.

Náhle pocítil, jak mu strachy ztuhly všechny svaly, žaludek se sevřel a v krku se vytvořil knedlík. Bylo již něco po půlnoci a Harry si byl více než jistý, že si vykoleduje pěknou sumičku bodíků ke strhnutí spolu se školním trestem.

„P-pane profesore?“ špitl skoro slyšitelně a čekal, co se bude dít.

„Měl bych být překvapen, že tě tady vidím docela dlouho po večerce,“ začal Brumbál a vpíjel se mu do jeho zelených očí. Harry musel sklopit zrak na podlahu. „Avšak nepřekvapuje mne to,“ dodal.

„Albus mi povídal o tom, jak rád se procházíš po večerce hradem. Ale většinou se zmiňoval ještě o neviditelném plášti,“ dořekl s pobavením v hlase. Harry se odvážil pozvednout hlavu. Překvapeně se podíval na svého učitele a všiml si, že má v očích stejné jiskřičky, jaké míval jeho bývalý ředitel.

„Neměj strach, dnes ti žádné body nestrhnu, ale pro příště, Harry, vyvaruj se takovýchto procházek. Pan Filch určitě nebude tak shovívavý jako já,“ stále se usmíval.

„Ehm… děkuji, pane,“ přiměl se znovu k řeči Harry a jeho údiv ho stále neopouštěl.

„No a když už jsme na sebe tak krásně narazili, Harry, můžeme si spolu popovídat, co říkáš,“ nadhodil Brumbál a položil mu ruku na rameno. „Pojď, dáme si šálek čaje,“ a vedl ho pryč od portrétu buclaté dámy.

Harry neměl čas nějak zareagovat. Než se stačil vzpamatovat, stáli před profesorovým kabinetem. Nejraději by se otočil a co nejrychleji zmizel. V duchu si představil svou postel s nebesy, jak na něj v celé své kráse čeká i s teploučkou peřinou. Místo toho vstoupil do chladného kabinetu a začal se třást zimou.

V kabinetě Obrany proti černé magii mohlo být kolem patnácti stupňů. Oheň v krbu byl už dávno vyhaslý a studená podlaha bez koberce dodávala zimě ještě větší ráz.

„Je ti zima, Harry?“ zeptal se celkem nemístně profesor. Místo odpovědi Harry jen zaskřípal zuby. Aberfort rázem kmitl hůlkou a v krbu se rozhořel oheň.

Po chvíli už místnost začalo zaplavovat teplo a Harry cítil, jak se mu do nohou i rukou vrací cit.

„Posaď se,“ vyzval ho Brumbál a ukázal na křeslo, jenž stálo naproti stolu. Harry tak učinil, ale začal mít zvláštní pocit. Neuměl si vysvětlit, proč ho profesor pozval k sobě do kabinetu po půlnoci a o čem s ním chce vlastně mluvit.

„Dáš si čaj?“ zeptal se ho Brumbál, ale Harry odmítl. Chtěl to co nejdříve ukončit a odejít za Ronem do jejich nebelvírské ložnice.

„Asi přemýšlíš o tom, proč s tebou chci mluvit, viď?“ začal Brumbál a znovu se mu vpíjel přímo do očí.

„Ano,“ připustil Harry a čekal.

„Určitě si ještě vzpomínáš, jak jsme se posledně bavili o viteálech,“ začal Aberforth.

Harry na chvíli zkoprněl. „A-ano, pane. Vzpomínám si,“ vykoktal. Už mu bylo jasné, oč mu jde. Chce zjistit, jestli už s Hermionou a Ronem něco našli.

„A? Nechceš mi něco říct? Už jste nějak pokročili?“ vyzvídal Aberforth a nespustil ze studenta oči.

Harry byl v rozpacích. Svůj zrak raději stočil na miniaturní sochu, stojící na profesorově stole. V hlavě mu najednou začaly promlouvat dva hlasy. Jeden mu napovídal, aby se svěřil, ale ten druhý, silnější, byl proti.

Nemůžeš mu to přece říct, jak víš, že mu můžeš důvěřovat?Mluvil jeden. To víš, že můžeš. Chce ti jen pomoct. Říkal další. To říká on, podle mě by ses neměl unáhlit. Nedal se první. Ale on ti může pomoci s tou hůlkou. Naléhal druhý. Nebo ti ji chce jen ukrást. Podle mě bys měl ještě počkat.

Dost,přetrhl to Harry. Podíval se na svého profesora, který na něj podivně zahlížel. Musel vypadat dosti trapně, když byl pohroužený do sebe a nechával vést menší hádku dvou drahých poloviček svého já.

„Ještě jsme na nic nepřišli,“ zalhal. Znovu se rozhodl mlčet o Rowenině hůlce i o nedávno nalezené staré knihovně. Nebyl si zcela jistý, zda dělá správnou věc, avšak už se stalo. Rozhodl se mlčet, alespoň do té doby, než o té hůlce zjistí něco více. Hůlka rozhodně nepocházela z krámku Olivandera, určitě je v tom něco více.

„Opravdu?“ zeptal se nevěřícně Aberforth, jakoby poznal Harryho lež. „Pořád nic nevíte?“

„Ne,“ zalhal podruhé Harry. Jeho strach teď zesílil. Co když se Aberforth pokusí o nitrozpyt. Neubrání se mu. Jeho hodiny se Snapeam skončily katastrofou ještě dříve, než se stačil něco důležitého naučit.

„Dobrá,“ řekl rezignovaně Brumbál, avšak stále si Harryho měřil svým pohledem. „Pokud něco zjistíte, přijď mi to ihned říct, Harry,“ pobídl ho.

„Ano, pane,“ odpověděl Harry. „Smím odejít do své ložnice?“ zeptal se spěšně.

„Jistě,“ řekl Brumbál. „A Harry, vezmi si prosím tě neviditelný plášť,“ dokončil a Harry se s úlevou vypotácel ven z kabinetu. Urychleně na sebe hodil plášť a rychlostí blesku zamířil ke své koleji, dřív, než si to Brumbál rozmyslí.

Oddechl si a instinktivně hmátl do kapsy, aby se ujistil, zda má hůlku stále u sebe. Ke svému překvapení však zjistil, že všechny kapsy, až na tu, kde byla jeho vlastní hůlka, jsou prázdné.

Zděšením se mu málem zastavilo srdce. Jak je to možné? Vzal mi ji snad Brumbál? To je nemožné. Vždyť se ke mně ani nepřiblížil. A měl jsem ji u sebe, když jsem k němu šel?

Najednou mu mozek pracoval na plné obrátky, až se z něj kouřilo. Snažil si vzpomenout na něco podivného. Hůlka se mu přeci nemohla jen tak z ničeho nic vypařit z kapsy.

„Tohle nemůže být pravda, prostě nemůže. Jediná věc, kterou jsem dosud našel a mohl zničit, je pryč a já nevím kde,“ začal panikařit. Rozsvítil si svou hůlku a vydal se po cestě, vedoucí ke staré knihovně.

V tuto chvíli mu bylo jedno, zda ho někdo najde a napaří mu tresty až do konce školního roku. Tohle bylo mnohem důležitější. Ta hůlka musí být zničena, jinak Voldemorta nikdy neporazí.

Došel až ke knihovně, ale hůlku cestou nenašel. Vešel dovnitř a rozhlížel se kolem, ale ani tam nic nebylo. Chvíli tam jen tak stál a němě zíral před sebe. Potom se odhodlal jít do nebelvírské koleje.

„Musím vzbudit Rona a Hermionu. Tu hůlku musíme najít, jinak jsme v háji,“ říkal si pro sebe a ani si neuvědomil, že ze sebe cestou sundal neviditelný plášť.

Došel až ke své ložnici a namířil si to přímo k Ronově posteli. Chytil ho za obě ramena a začal s ním třást. Ron prudce otevřel oči a mžoural před sebe.

„Co, co se to děje?“ zeptal se šokovaně.

„Rone, máme problém. Rychle, vstávej,“ pobízel ho Harry.

„Jaký problém? A kde jsi celou dobu byl? Myslel jsem, že jsi šel přímo za mnou,“ vyzvídal ještě ospalý Ron.

„To teď není důležité, Rowenina hůlka je pryč. Nemám ji, musíme ji najít,“ panikařil Harry a snažil se Rona vysoukat z postele.

„Co? Ale měl jsi ji přece stále u sebe, jak jsi ji mohl ztratit?“ nechápal Ron.

„Nevím, ale musíme ji najít co nejdříve, než ji najde někdo jiný,“ soukal ze sebe Harry a hlasitě oddechoval.

„Dobře,“ řekl Ron a vstal. Pak se ale zastavil a koukal směrem k Harryho posteli.

„Co je?“ zeptal se Harry, který byl už značně netrpělivý.

„Podívej,“ ukázal Ron. Harry se otočil a snažil se zaostřit. Na jeho posteli ležela nějaká zvláštní obálka. Oba chlapci k ní přistoupili blíže a začali ji zkoumat.

„Přinesla to Hedvika?“ zeptal se Harry Rona. Svou sovu však v pokoji neviděl.

„Jak to mám vědět!“ obořil se na něj Ron. „Ještě před pár minutami jsem spal.“

Harry chvíli stál a koukal na obálku. Nebyl to typický pergamen, na jaký byl zvyklý, ani mudlovský papír. Na první pohled byl podobného materiálu jako knihy ve staré knihovně.

„Otevři to,“ pošťouchl ho Ron.

Harry tedy popošel blíž a uchopil obálku. Otevřel ji a vyndal úhledně složený papír. Stálo na něm:

dopis

 

„No páni,“ vydechl s úžasem Ron. „Píše ti samotná královna,“ vyslovil Ron s úctou v hlase.

„Proč mi vždycky někdo něco tají!“ vykřikl Harry. „Už toho mám plné zuby. Jednají se mnou jako s dítětem. Pravý důvod se dozvíš až přijde ten správný čas,“ řekl sarkasticky. „Mají mě snad za malé děcko?!“

„Harry, uklidni se,“ vyzval ho šeptem Ron. Jeho spolubydlící už byli také vzhůru a koukali na Harryho, jenž byl na pokraji vybuchnutí.

Harry si to uvědomil a omluvil se. Ztišil hlas tak, aby jej slyšel jen Ron. „Jak mohl Solembum tu hůlku sebrat z mé kapsy?“ nadhodil řečnickou otázku.

„To nevím, ale všiml sis, jak rychle kolem tebe proplachtil a potom najednou zmizel?“ vyslovil Ron a čekal, jak Harry zareaguje.

„Máš pravdu, ale tohle by přece nestihl,“ svraštil čelo a snažil se přemýšlet. Jeho mysl byla však víc než unavená. Nedokázal přijít na žádný kloudný nápad. Byl z dnešního dne vyčerpaný.

„No, alespoň víme, že je v bezpečí před Voldemortem,“ ukončil to Ron a oba chlapci se odebrali k spánku.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia