Čt 24. října    slaví: Nina



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

14. Stará knihovna

Harry se po výběrovém řízení na famfrpál vrací do hradu celý promočený, avšak vydá se špatnou cestou a narazí na podivnou chodbu s jednou pochodní a podivným obrazen, za kterým se skrývá místnost s divnými knihami a pergameny. Zavede tam i své přátelé, avšak nejsou tam samy.

 

Harry, Ron a Hermiona stáli u vchodu do Velké síně a zírali na novou osobu, jež poctila Bradavice svou návštěvou. Její příchod však vskutku nebyl tichý. Hulákala na celou síň, až se i postavy na obrazech začaly schovávat.

Ozvěna jejího hlasu byla tak silná, že ji Velká síň nezadržela a tak vyrazila i do přeplněných chodeb, kde vystrašila několik studentů.

Všichni přítomní si rukama zacpávali uši, aby náhodou neohluchli, avšak stále setrvávali na místě, aby o něco nepřišli.

„Ta má ale výdrž, co?“ nadhodil Ron a koukl směrem k přátelům. Oba dva přikývli.

„Co tady vlastně dělá?“ zeptala se Hermiona, kterou její příchod překvapil.

„No, Draco se přidal k nám a Řád mu slíbil, že ho bude ochraňovat před Voldemortem. Ta ochrana se ale vztahuje i na jeho matku a otce,“ vysvětlil jim a pořád nemohl odtrhnout oči od Narcissy Malfoyové, která byla původcem toho řevu.

„To jako zůstane tady? V Bradavicích?“ zkřivil tvář Ron. „A starý Malfoy? Ten přece ochranu nepotřebuje, je v Azkabanu, a navíc, je to Smrtijed,“ dokončil.

„To sice je, ale Draco chtěl, aby byl pod ochranou i on,“ konstatoval. „Samozřejmě o tom Lucius Malfoy neví,“ dodal ještě spěšně.

„A co se týče Malfoyové, to nevím, ale snad odsud rychle zmizne,“ řekl oběma  a pousmál se.

„To doufám,“ dodal Ron a šel směrem k nebelvírskému stolu. Harry i s Hermionou jej následovali.

Sedli si co nejblíže  čestnému stolu, aby mohli zřetelně zachytit každičké slovo, které Dracova matka vypustí. I když to bylo celkem zbytečné, protože ji bylo slyšet na míle daleko.

 

„Co si to vůbec dovolujete?“ ječela na McGonagalovou hystericky. „Nemáte žádné právo mě tady držet!“

„Paní Malfoyová, uklidněte se prosím,“ začala ředitelka, avšak paní Malfoyová ji znovu přeřvala.

„Já se chci vrátit ihned domů a co se týče mého syna, tak ten půjde se mnou!“ řekla pevně a nasadila výhružný výraz.

„To bohužel nepůjde,“ oznámil ledabyle Moody, jeden z těch, kteří Narcissu přivedli do Bradavic.

„A proč by to nešlo?!“ křikla směrem k němu.

„Váš syn právě zradil Lorda Voldemorta, nebylo by moudré vystavovat jej takovému nebezpečí,“ pověděl rádoby klidně Aberforth.

„Cože? Jak zradil? Tak řekne mi už konečně někdo, co se tady stalo?“ naléhala paní Malfoyová.

„Jistěže,“ nechal se slyšet pan Weasley, který byl rovněž jeden z únosců Dracovy matky. „Váš syn včera večer pomohl jednomu studentovi utéci ze sídla Vy-víte-koho. Konkrétně Harry Potterovi. Stal se také spolupachatelem Lupinova útěku. Nemyslím si, že by ho Vy-víte-kdo pochválil,“ dořekl a díval se jí přímo do očí.

„Co jste to řekl?“ zeptala se udiveně Narcissa.

„To, co jste právě slyšela,“ odpověděl pan Weasley bez jakéhokoliv nádechu emocí ve svém hlase.

„To není pravda, lžete!“ obvinila jej. „Draco by tohle nikdy neudělal. V životě by nepomohl Potterovi,“ dodala a snažila se neztratit víru ve svá slova.

„No vidíte, a právě to on udělal,“ pousmál se Moody a své kouzelné oko namířil na trojici u nebelvírského stolu.

Harry cítil, jak ho Moodyho oko propaluje a odvrátil pohled. Zahleděl se do svého talíře a dělal, že ho neskutečně zaujal krajíc chleba s nějakou pomazánkou. Neměl rád, když ho Moody pozoroval kouzelným okem.

Paní Malfoyová prozatím začala syčet zlostí. Tvář měla červenou a nemohla vyslovit jediné slovo.

„Nějakou dobu musíte zůstat tady v Bradavicích. Potom vás odvedeme do úkrytu. Draco se rozhodl, že bude pokračovat ve studiu a tak zůstane zde,“ chopila se znovu slova profesorka McGonagalová.

„Úkrytu? Jakého úkrytu?“ lekla se paní Malfoyová. Byla zvyklá žít v přepychu, jaký jí její manžel dopřával. Bála se, že ji strčí do nějaké špinavé kobky.

„Nemusíte se ničeho obávat,“ vychrlil Moody. „Nebude to tam tak zlé,“ řekl se šibalským úsměvem. Na to se Dracova matka ušklíbla obdobně, jako Harryho teta, Petunie, když její pohled padl na synovce.

„To bude teda gól,“ zašeptal s nechutí v hlase Ron. „Stará Malfoyka  v Bradavicích, no potěš koště,“ dořekl.

Zbytek snídaně proběhl, dá se říci, klidně. Paní Malfoyová se usadila k čestnému stolu (odmítla si sednout ke studentům se slovy: „Nebudu snídat s malými haranty.“) a celou dobu seděla s obličejem pokřiveným jakoby žvýkala šťovík.

 

Právě začala druhá polovina dvouhodinovky přeměňování, když se k Harryho stolu snesla menší sova a upustila mu do klína obálku. Harry ji udiveně sledoval. Byl na ní erb Bradavic.

„Co je to?“ nakoukl k němu Ron.

„Nevím, ale je to z Bradavic,“ řekl a ukázal na erb.

„No tak to rozbal,“ pobízel ho Ron.

„Ss,“ zasyčela na oba dva Hermiona, která jako jediná poslouchala výklad profesorky McGonagalové. Ještě stále byla učitelkou přeměňování, poněvadž nový učitel se měl dostavit až po Vánocích.

Harry si jí nevšímal. Pomalu otevřel obálku a vyndal dopis.

listek

 

Harry znovu pocítil ten prazvláštní pocit. Zkouška z přemisťování. Ale co když ji zase zvorám? Pomyslil si a při vzpomínce na Voldemortovo sídlo se otřásl.

„Cože?“ vyhrkl náhle Ron.

Harry se vzpamatoval a koukl se na svého kamaráda. „Jo, mám opravnou zkoušku. Už zítra,“ řekl s knedlíkem v krku.

„Ne,“ pověděl Ron, jehož překvapení ho stále neopustilo. „Aberforth je nebelvírským ředitelem?“

„Kdo?“ to už se k nim přidala i Hermiona a vytrhla Harrymu dopis z rukou.

„Asi ano. McGonagalová je přece ředitelka školy, nemůže být zároveň i ředitelkou nějaké koleje,“ vyřkla svůj názor Hermiona stále zírajíc na dopis.

„Mohli byste už dávat pozor vy tři?“ ozval se náhle přísný hlas profesorky. Všichni tři leknutím poskočili na židli.

„Už nějakou dobu mě neposloucháte,“ vyhubovala jim. „Pane Weasley, předveďte nám přeměnu vaší knihy v nějaké zvíře. Například  psa,“ vyzvala jej a pozorovala.

Ronovi zčervenaly uši. Uchopil svou hůlku a nahodil výraz absolutního soustředění. Potom hůlkou máchl a pronesl: „Fortellino.“ Na to se jeho učebnice začala formovat, zatím do neidentifikovatelné podoby. Stále se zvětšovala. Byla už větší než jejich lavice a pořád rostla.

Studenti vyjekli a opustili svá místa. Přikrčili se ke zdi a sledovali vývoj Ronova výtvoru, který ještě pořád nabíral na výšce.

Když už byl skoro u stropu, růst přestal. Nyní tam stála prazvláštní obluda. Hlavu měla psí, ale tělo se psímu rozhodně nepodobalo. Jen ocas by vyhovoval.

Místností propukl hlasitý řev, jak se studenti lekli a začali jeden po druhém opouštět místnost. Dokonce i profesorka McGonagalová ustoupila do pozadí.

Podivný pes však nevypadal, že by se chystal někoho sežrat. Naopak. Začal vrtět ocasem a kňučet jako malé štěně. Naklonil se k Ronovi  co  novému pánovi a gigantickým jazykem ho oblízl.

„Fuj,“ zděsila se Hermiona a koukala, jak Ronovi z obličeje odkapávají velké sliny.

Ron stál jako přikovaný a s poslintaným obličejem kulil oči na svůj výtvor. Kolena se mu začala třást a hůlka mu z rukou vyklouzla.

„Zdá se, že máš nového mazlíčka,“ zakřenil se Harry. Ron po něm střelil výhružným pohledem a hábitem si z obličeje otíral psí sliny. Jeho výtvor stále kňučel a vrtěl ocasem.

„Buď rád, že tě nesežral,“ nepřestával Harry a spolu s Hermionou se culili od ucha k uchu.

„Nemohli byste toho už konečně nechat?!“ obořil se na ně rozzlobeně.

„Pane Weasley,“ ozvala se po nějaké době profesorka McGonagalová, která byla ještě otřesená. „Dostanete zvláštní úkol, který odevzdáte v příští hodině.“

 

Po deseti minutách už scházeli schody k nebelvírské společenské místnosti. Ron ještě stále prskal vzteky a tvář měl rudou. Na každého kolemjdoucího se díval vražedným pohledem, a tak trojici každý obcházel velikým obloukem.

„Co myslíte, že s tím… ehm… psem udělají?“ zeptala se opatrně Hermiona.

„Nechápu, proč ho nemohla proměnit zpět,“ zavrčel Ron v odpověď a trucovitě kroutil hlavou.

„Dík, na to jsem se neptala,“ utrousila Hermiona.

„Možná ho nějak využijí. Třeba jako hlídacího, no… psa,“ vyslovil Harry.

„Jako hlídacího psa?“ řekl Ron zhnuseně. „Děláš si srandu? Vždyť neumí ani vrčet.“

„To máš pravdu. Vykouzlil sis strašpytla,“ připustil Harry se smíchem a když viděl Ronův výraz, jeho smích se ještě zdvojnásobil.

„Ale no tak, Rone. Harry má pravdu. Vždyť chtěl každého jen oblizovat,“ přidala se Hermiona.

V tom se Ron zastavil a oba si změřil svým pohledem. Chvíli to vypadalo, že vybuchne vzteky, poněvadž začal rudnout ještě více a funět hlasitěji, ale nakonec jen rychle vystřelil vpřed a zmizel jim z očí.

„Co to do něj vjelo?“ zeptal se nechápavě Harry, jehož smích už byl ten tam. Hermiona jen pokrčila rameny a oba dva si to namířili k Buclaté dámě.

„Harry, Harry… no konečně. Kde se pořád flákáš?!“ přiběhl k němu Dean. Harry nasadil nechápavý výraz.

„Už dávno jsi měl být na hřišti. Všichni už tam čekají. Tak dělej, pojď,“ křičel a tahal Harryho znovu k otvoru ze společenské místnosti.

„Ale proč tam všichni čekají?“ zeptal se a snažil se vymanit ze sevření.

„Dneska je přece konkurz. Potřebujeme nové hráče do týmu,“ vysvětloval ve spěchu.

„Cože?“ zeptal se Harry.

„Famfrpál. Neříkej, že jsi na to zapomněl?“ vykulil oči jeho spolužák.

„Ahm, no… jistě, že ne. Počkej, jen si dojdu pro koště,“ snažil se zamaskovat svou sklerózu a jako blesk vystřelil ke své ložnici. „Jak jsem jen na to mohl zapomenout?“ káral se. Popadl Kulový blesk a znovu se závratnou rychlostí hnal dolů.

„A kde je Ron?“ optal se ještě Dean, když spolu opouštěli Nebelvírskou kolej.

„To nevím…“ připustil Harry. „Nějak nemohl vydýchat tu obludu v Přeměňování.“

„Jo, ta byla skvělá,“ zasmál se Dean.

O chvíli později už sestupovali ze strmého kopce dolů, kde se nacházelo famfrpálové hřiště. K Harryho překvapení se tam nashromáždila snad celá kolej, včetně prvních ročníků.

„A-ahoj,“ zakoktal v pozdrav a prohlížel si všechny přítomné. Ti na něj upřeně hleděli.

„No, takže pro začátek. Jak vidím, sešli se tady i prváci,“ začal a pohled mu padl na hlouček menších kluků s Mathewem v čele. „Bohužel vás musím zklamat, první ročníky za kolejní družstvo hrát nesmí.“

„No co, my jsme se stejně přišli jen podívat,“ řekl smutně Mathew a odkráčel k nejbližší lavičce.

„Říkal jsem jim to,“ prohodil ledabyle Seamus, když se i ostatní prváci odhodlali odejít.

„Takže začneme,“ vydechl Harry a uchopil své koště.

 

Po třech úmorných hodinách se konečně vracel zpět k hradu. Chvíli poté, co začali s výběrem, je překvapil prudký liják, takže se vracel nejen unavený z konkurzu, ale také promáčený, promrzlý a hladový.

Vyšel do vstupní síně a namířil si to ke své koleji. Chtěl tam být co nejdříve, a tak se rozhodl pro jednu zkratku, která se mu vždy vyplatila.

Zabočil do úzké chodbičky a rázoval si to vpřed. Po stěnách nebyly vůbec žádné obrazy a nikde nestálo jediné brnění. Bylo tam doslova pusto. Jen jedna jediná pochodeň plála uprostřed.

Harrymu přejel mráz po zádech. Snažil se dýchat potichu, avšak ozvěna se postarala o to, aby jeho dech byl dvakrát hlasitější. Zrychlil svůj krok. Teď už doslova utíkal na druhý konec chodby.

Když už byl v polovině, něco zašustilo a on vzápětí ležel jak široký tak dlouhý na zemi. Oheň z pochodně se v tu chvíli rozhořel více  a chodba se rozzářila.

„Co to?“ podivil se vystrašeně Harry. Odpověď přišla záhy. Uslyšel krákavý smích, který se k němu blížil. Otočil hlavu tím směrem a civěl do tváře bradavickému strašidlu Protivovi.

„Chytil se, chytil se…“ prozpěvoval si malý mužíček s vítězoslavným výrazem. „Chudáček Pottříček se chytil… cha…cha…cha.“

„Dej pokoj,“ odfrkl nabroušeně Harry a pomalu začal vstávat. Až teď si všiml, že zakopl o tenký provázek, jenž Protiva nastražil.

„A zmiz, než na tebe pošlu Krvavého Barona,“ pohrozil mu, jenže Protiva se mu jen vysmál.

„Ale copak? Pottříček vyhrožuje?“ vyslovil skrz dušený smích.

„Zmiz,“ rozkřičel se Harry.

Protiva se obrátil a s hlasitým prozpěvováním „Drštičku si Pottřík nabil, když necivěl pod nohy. Nos i pusinku si rozbil a potom mě vyrazil.“ , které doprovázelo chechtání, odletěl pryč.

„Toho by už měli vyhodit,“ utrousil Harry a chtěl se dát zase do pohybu, ale v tom si něčeho všiml.

Když se pochodeň rozsvítila ještě více, ozářila tak stěny. Kousek od ní Harry uviděl viset malý obrázek. Byl velký sotva jako jeho dlaň a zasazený do jednoduchého dřevěného rámu. Avšak když k němu přistoupil blíže a začal ho zkoumat, všiml si, že jsou na rámu vyryté miniaturní znaky. Znaky, které ještě nikdy neviděl.

Samotný obraz mu něco připomínal. Naklonil se k němu a pozoroval ho. Byl na něm velice starý a krásný strom. Postoupil ještě trochu k němu, až se ho nosem málem dotýkal.

Vzpomněl si, že už ho někde viděl. Pohroužil se hlouběji do svých vzpomínek a snažil se najít nějaké vodítko. Probíral se vším možným, až mu nakonec vytanulo na mysli jedno jediné slovíčko: „Elesméra.“

Vztáhl k němu ruku a chtěl se ho dotknout, aby si ho mohl ještě podrobněji prohlédnout, ale v momentě, kdy vyslovil jméno elfského města a kdy se jeho ruka dotkla obrazu, začala se chvět podlaha a posléze i zeď.

Strachy uskočil od obrazu a s vyvalenýma očima jej pozoroval. Krajina se rozzářila jasným světlem a celou chodbu zaplavil nádherný zpěv. Harry nevěděl, zda zpěv slyší jen on, nebo se rozléhá po celém hradě, byl jím však natolik omámen, že vrávoravým krokem došel k obrazu a stál před ním jako zhypnotizovaný.

Nechal se unášet ve víru magické melodie a vůbec si nevšiml, že se ve zdi před ním, na místě, kde visel obraz, rýsuje nepatrný otvor. Zprvu byl malý, ale zvětšoval se. Zvětšoval se stále víc a víc, až se před ním nakonec objevila obrovská díra.

Harryho to ani v nejmenším nevyvedlo z míry. Pořád byl ještě pohroužen do podivného zpěvu. Omámeně natáhl ruku směrem ke zdi. Ruka stěnou projela, jakoby to byl jen pouhý závěs. Chvíli stál s napřaženou rukou a potom udělal první krok. Po něm následoval druhý, pak další a po čtvrtém už zmizel ve zdi úplně.

Jakoby se probudil z hlubokého spánku, Harry šokovaně mrkal očima. Netušil, kde se tady vzal. Nic si nepamatoval.

Stál v nějaké tmavé místnosti, která páchla zatuchlinou. Prozatím nic neviděl. Všude byla tma. Svou hůlku uchopil do ruky a měl ji připravenou, kdyby se zase něco přihodilo. Věděl, že z Bradavic se určitě přemístit nemohl, tudíž je nemožné, že by se znovu dostal do bezprostřední blízkosti svého soka lorda Voldemorta. Avšak jeho zkušenosti mu napovídaly, aby byl vždy připraven.

Stál tam bezmála pět minut a němě zíral před sebe. Do tmy. Hudba odezněla tak rychle, jako se objevila. Bylo tam podivné až děsivé ticho.

Harry se konečně vzpamatoval a učinil první krok. Jakmile se pohnul, prozářilo celé místo světlo z pochodní upevněných na zdech. Zalapal po dechu a vyvalenýma očima zíral kolem sebe.

Nacházel se v poměrně malé místnosti. Všude byly vysoké regály plné jakýchsi svitků a podivných knih. Deseticentimetrový prach byl usazený v každičkém koutu a na stropech byly přímo obří pavučiny.

„Brrr…“ neodpustil si při pohledu na veliké pavouky.

Uprostřed místnosti byl menší stolek, který byl oblepený voskem z vyhaslé svíčky. U něj se nacházelo už jen staré otrhané křeslo, jenž nebudilo zrovna dobrý dojem. Harry si byl zcela jistý, že viděl na několika místech nějaký pohyb. Patrně se v něm zabydlela místní havěť.

Došel k prvnímu regálu a prohlížel si jej. Knihy byly opravdu zvláštní. Jejich vazba sestávala jakoby z jemných hedvábných nití. Uchopil jednu blankytně modrou a vyndal ji z police.

Na přední straně knihy byl vyrytý nápis „Wyrda!“. Pomalu knihu otevřel a začal listovat. Nebyla však psána v angličtině, ani v jiném jazyce, který by Harry poznal. Slova mu nedávala žádný smysl. Byla psána okouzlujícím písmem, plným kliček a různých spirálek.

„Páni,“ vydechl Harry a němě civěl na stránky. Obracel jeden list za druhým a v  úžasu civěl na tu krásu. Ačkoli ničemu nerozuměl, kniha mu učarovala.

Po chvilce ji zaklapl a uložil zpět do regálu. Následně vytáhl další a potom další. Každá byla psána tím samým „neznámým“ jazykem.

Byl právě v polovině druhého regálu, když si uvědomil, kolik času již uplynulo. Se zatajeným dechem koukal na hodinky, které ukazovaly půl druhé. Rychle uložil knihu v zelené vazbě do police a chtěl odejít. Několik minut pátral po východu, a potom si uvědomil, že ho nemůže nikde najít.

„Sakra, jak se odsud dostanu?“ zašeptal sklíčeně a očima pátral po místnosti. Žádné dveře tam však nebyly.

Začal tedy obcházet celou zeď a klepal na ni, jakoby se domníval, že se mu dveře samy od sebe otevřou.

Po deseti minutách marného snažení se s hrůzou v očích zastavil a těžce oddechoval. Byl v pasti. Žádný východ zde nebyl a on si ani nepamatoval, jak se vlastně do knihovny dostal.

„Musí tady přece být nějaký východ. Zdí jsem určitě neprošel,“ snažil se logicky uvažovat svým, už tak unaveným, mozkem. „Musí tady někde být.“

Pochodně už začínaly dohořívat a místnost se zatemňovala. Harry pociťoval úzkost a beznaděj. Nevěděl, zda má použít hůlku a nějak si vytvořit pomocí kouzla díru ve zdi, nebo si ustlat v rohu knihovny a čekat, zda se po něm bude někdo shánět. Snad mě tady najdou dříve, než umřu hlady. Pomyslil si ironicky.

Pochodně už byly skoro vyhaslé. Místnost zaplavovala čím dál tím větší tma. Až nakonec Harry spatřil na jedné z polic stejný obraz, který visel na zdi v chodbě.

„To je ono, to bude určitě východ,“ vydechl a rychle skočil k polici. Prohlédl si ho a s úsměvem na tváři zjistil, že je na něm ten samý strom. Nadechl se a vykřikl „Elesméra.“

Tentokrát nebyla slyšet ta překrásná hudba, ani se neobjevil žádný otvor ve zdi. Harry pocítil nějakou zvláštní sílu, která ho zachytila a potom ho odhodila. Chvíli pociťoval stav beztíže a potom se rozplácl na tvrdé zemi. S úlevou však zjistil, že se ocitl v chodbě, kde ho před několika hodinami přepadl Protiva.

Ještě jednou se koukl na stěnu, kde visel malinkatý obrázek a potom se vydal do nebelvírské společenské místnosti.

 

„Kde jsi sakra byl?“ ozvalo se ihned po tom, co prošel otvorem v podobizně. Vypadalo to, že na něj Ron s Hermionou celou dobu čekali.

„Tomu nebudete věřit,“ odpověděl Harry po prvotním šoku, způsobeném Ronovou otázkou.

„Taky si myslím, že tomu nejspíš nebudeme věřit,“ nadhodila Hermiona nabroušeně.

„Hledali jsme tě celý večer,“ utrousil Ron.

Harry se s úsměvem usadil do volného křesla a začal vypravovat. Řekl jim o Protivovi, chodbě i obrazu. Pověděl jim i o tom, jak se záhadně dostal do nějaké knihovny. Při vyslovení slova „knihovna“ Hermioně zazářily očička.

„Říkáš knihovna?“ řekla dychtivě a své křeslo si přisunula blíže k Harrymu.

„Ano, byla to knihovna. Dost stará, řekl bych. A podle prachu a pavučin si troufám tvrdit, že tam dlouho nikdo nebyl,“ odpověděl.

Zato Rona zajímalo spíše to, jak se do té knihovny dostal. „Říkáš, že jsi vyslovil „Elesméra“ a potom ses ocitl v knihovně?“

„Jo, přesně tak to bylo. Vůbec netuším, jak jsem se tam dostal. Horší bylo, když jsem chtěl jít zpět. Nemohl jsem najít východ,“ dořekl a čekal na jejich reakci.

„Musíš nás do té knihovny zavést,“ vyhrkla Hermiona. „A teď bychom měli jít spát, poněvadž Harry má zkoušku z přemisťování,“ dodala spěšně. Nato se všichni odebrali do svých ložnic.

 

 „Mám to, Hermiono mám tu zkoušku,“ jásal Harry, když se vrátil z Prasinek do společenské místnosti.

„No vidíš, zvládl jsi to,“ pochválila ho Hermiona a objala jej.

„A teď bys nás mohl konečně zavést do té knihovny,“ nadhodil netrpělivě Ron.

„Rone, nech Harryho alespoň vydechnout,“ pokárala svého přítele Hermiona, avšak v hloubi duše se nemohla dočkat, až vstoupí do oné knihovny.

„Tak pojďte, ale nesmí nás nikdo vidět,“ řekl jim a společně prošli otvorem v podobizně.

Po nějaké chvíli došli až do chodby, ve které se průchod do místnosti nacházel.

„Kde to je?“ zeptal se Ron a očima těkal po zdi.

„Tady,“ křikl Harry a ukazoval na obraz v dřevěném rámu.

„Toho bych si rozhodně nevšiml,“ vyhrkl Ron.

„Nedivím se, ty si nikdy ničeho nevšimneš,“ popichovala ho Hermiona. Ron jen vydal podivný zvuk, ale nic na Hermioninu poznámku neřekl.

„Elesméra,“ špitl Harry. V tu chvíli chodbu opět ovládl překrásný zpěv a trojici doslova učaroval. Jakmile skončil, stáli v tmavé místnosti.

„Nic nevidím,“ probral se jako první Ron a šátral očima ve tmě.

„Počkej, musím najít hůlku,“ odpověděla Hermiona. V tom se však rozhořely pochodně a naskytla se jim opravdová podívaná.

I přes centimetrový prach a gigantické pavučiny vypadala knihovna úžasně. Všechny regály byly zaplněné knihami různých barevných odstínů.

„Hermiono, vítej v ráji,“ ozval se Harry, když viděl malinkaté jiskřičky v jejích očích.

„To je nádhera, opravdová krása. Tohle… já nemám slov,“ špitala Hermiona a dychtivě kráčela k první polici.

„Myslím, že ji odsud takových pár měsíců nedostaneme,“ usoudil Ron při pohledu na svou kamarádku.

„Taky si myslím,“ pousmál se Harry a následoval Hermionu. Vytáhl si další knihu z police s nápisem „Garjzla“ a začal listovat.

„To je tak fascinující,“ vykřikla Hermiona, okouzlena starou knihou, kterou držela v rukou.

„Líbí se ti kniha?“ ozval se neznámý hlas. Harry sebou poplašeně škubl a leknutím svou knihu upustil. Ron zbledl jako křída a Hermiona hlasitě vykřikla.

 

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia