Po 08. března    slaví: Gabriela



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

13. Oslava na počest Vyvoleného

Jakmile se Draco s Harrym objeví v Prasinkách, jsou zajmutí a odvedeni na hrad. Sám ministr kouzel přijede, aby si Draca odvedl a zavřel jej do Azkabanu, ředitelka mu to však po Harryho vyprávění nedovolí. Z ošetřovny jde Harry rovnou do nebelvírské věže, kde ho čeká překvapení.

 

“Tady přece nemůže zůstat!“ křičel mužský hlas.

„Copak jste se úplně zbláznil, Rufusi?“ ozval se další hlas, tentokrát ženský.

„To je absurdní. Vždyť se přidal k ‚NIM‘. To nemůžu dovolit. Jako ministr kouzel mám jisté…“ začal znovu ten mužský hlas, avšak svou větu nedokončil.

„Jako ředitelka této školy vám zakazuji cokoliv podnikat bez mého svolení. Ten chlapec tady zůstane do té doby, než se jeho případ prošetří,“ znovu se nechal slyšet ženský hlas, jež protnul ten mužský. V tuto chvíli se zdál být rozčilenější.

„Prošetří? Prošetří? Copak se musí něco prošetřovat? Je to jasné jako Merlinova facka. Ten kluk se k nim přidal. A aby ne. Vždyť jeho otec byl stejný a jak dopadl? Má ten nejluxusnější pokoj v Azkabanu,“ hysterčil muž, v jehož hlase byl znát i přídech ironie.

 

Hlasy rozčilené dvojice byly slyšet i přes mohutné dveře jiné místnosti. Harry se pomalu probral a pokusil se otevřít oči. Měl je však zalepené, a tak si je několik vteřin mnul rukou. Když se mu podařilo oči otevřít, uviděl kolem sebe zvláštní světlo a rozmazané siluety. Chvíli se obával nejhoršího, ale potom mu konečně došlo, že je to způsobeno jen jeho špatným zrakem.

Přetočil se na bok a rukou šátral  kolem sebe. Nakonec našel to, co hledal. Uchopil brýle a nasadil si je na oči. V tu chvíli se okolní obraz výrazně zlepšil a on se mohl porozhlédnout kolem.

To, co spatřil, jej překvapilo. Ležel v posteli na ošetřovně v Bradavicích. Matně si začal vybavovat události posledních hodin.

„Co se to proboha děje?“ zeptal se zmateně spíše sám sebe. Ještě stále byly za dveřmi slyšet hlasy dvou hádajících se lidí.

„Chytili nás v Prasinkách. Lidé z Ministerstva. Odvlékli nás na hrad, ani nevím proč zrovna sem. Momentálně se Brousek s McGonagalovou hádají, co se mnou udělají,“ odpověděl mu ledový hlas.

Harry konečně pochopil. Vzpomněl si na to, jak s Dracem utekli z Voldemortova sídla i na to, jak se přemístili do Prasinek. Potom už si pamatuje jen záblesk světla.

„A proč nás tam napadli? Vždyť jsme nic neprovedli, tedy alespoň já ne,“ namítal Harry. „A co tady dělá Brousek?“ zeptal se.

„Co asi? Je tady kvůli mně. Chce mě odvést do vězení,“ odfrkl si Malfoy, který ležel na protější posteli.

„To přece nemůže udělat. Ne dřív, než nás vyslechne,“ namítal Harry.

„No to jsi mě teda uklidnil. Myslíš, že ti bude věřit?“ prohodil Malfoy a obrátil oči v sloup.

„Bude muset,“ řekl mu na to Harry pevným hlasem a začal vstávat z postele.

Jakmile si však nazul přezůvky, dveře na ošetřovnu se s hlasitým zaduněním rozletěly a dovnitř se jako blesk vřítil ministr kouzel s ředitelkou McGonagalovou v patách.

„Tohle já nestrpím. Já jsem ministr kouzel a musím kouzelnický lid ochraňovat před někým, jako je on,“ funěl Brousek a pospíchal k Malfoyovu lůžku.

„Já vám zakazuji…“ křičela za ním ředitelka, ale to už do místnosti vpadla madam Pomfreyová.

„Co se to tady proboha děje?“ rozkřikla se. „Tohle je ošetřovna, ne holubník!“

„Já vám řeknu, co se tady děje,“ syčel bez sebe zlostí Brousek a v obličeji nyní začal brunátnět. „V této místnosti je Smrtijed a vy ho klidně necháte na ošetřovně nehlídaného. To je vrchol!“

„Ale prosím vás. Nedělejte ukvapené závěry. Jeho přítomnost má určitě nějaké vysvětlení. Vyslechněte ty hochy,“ naléhala ředitelka a svou hůlku měla v pohotovosti.

„Vyslechnout? A co bych se tak nového dozvěděl? Že se Potter přidal na jejich stranu? Nebuďte směšná, Minervo. Jsou to oba zločinci. Potter ještě nemá ani zkoušku z přemisťování a už se přemisťuje,“ nedal se Brousek a hůlkou mířil na vyděšeného Malfoye.

„Ale to se dá určitě nějak vysvětlit. A přestaňte mířit na toho chlapce,“ vyzvala ho.

„Paní profesorko, můžeme vám to vysvět…“ začal Harry, ale ministr ho rázem umlčel.

„Mlčte Pottere. Není co vysvětlovat. Vše je naprosto zřejmé, oba dva půjdete před Starostolec,“ odpověděl povýšeným a zároveň výsměšným hlasem.

„To snad nebude nutné,“ ozval se další hlas. Všichni se ihned pootočili ke dveřím. „Pan Potter neprovedl žádný zločin a co se pana Malfoye týče, určitě nám to velice rád vysvětlí,“ dořekl.

„Brumbál,“ zašeptal skrz zaťaté zuby Brousek. „Že nic neprovedl? Vždyť zmizel. Hledala ho polovina ministerstva a on se nakonec objeví v Prasinkách a ke všemu ve společnosti Smrtijeda. Tomu říkáte nespáchal žádný zločin?“ vztekal se a rukama pohazoval kolem sebe.

„Ne,“ pousmál se Aberforth. „Zkouška z přemisťování není lehká záležitost. Občas se stane, že se student špatně přemístí a objeví se na jiném místě. Daleko od bodu A. Za to přece studenty nebudeme trestat. Předpokládám, že pan Potter cestou narazil na pana Malfoye,“ vyslovil a podíval se na Harryho, jako by ho pobízel, aby jeho domněnku potvrdil. Harry přikývl.

„To je hloupost. Tomu přece sám nevěříte,“ vyhrkl Brousek.

„A co takhle nechat oba hochy, aby nám to vysvětlili,“ navrhl a popošel až k jejich lůžkům. „Tak Harry, můžeš začít,“ pobídl ho a sedl si na židli vedle něj.

„No, asi jsem se špatně soustředil na bod B. Nevím jak, ale ocitl jsem se v nějakém lese. A potom jsem tam narazil na Draca. Nejprve jsem si myslel, že se mnou bude chtít bojovat a odvést mě k Voldemortovi…“ začal, ale profesor Brumbál ho zarazil.

„Nevyslovuj jeho jméno Harry. Někomu to nedělá dobře na uši,“ namítl. Harry přikývl a pokračoval.

„On se ale zachoval jinak. Požádal mě, abych mu pomohl. Abych ho odvedl na bezpečné místo,“ řekl a odmlčel se.

„Na bezpečné místo? A proč?“ zeptal se udiveně Brumbál a koukl se směrem k Malfoyovi.

„Protože já nechci být jako můj otec. Nechci být Smrtijed. A Potter mi slíbil, že mi pomůže, jinak bych mu nepomohl já. Nejsem zločinec. Nikdy jsem nikoho nezabil. Měl jsem sice zabít Brumbála, ale neudělal jsem to. On mi chtěl pomoct. Říkal, že ochrání mě i mou matku, ale Snape ho zabil,“ přidal se do konverzace Malfoy.

Při jeho slovech se v místnosti rozhostilo ticho. Bylo slyšet jen ministrovo odfrknutí.

„Říkáš, že můj bratr ti chtěl pomoci?“ zeptal se udiveně Aberforth.

„Ano, přesně jak to říkám,“ odpověděl Malfoy.

„To je pravda, pane profesore. Já jsem ho slyšel. Byl jsem tam také, pod neviditelným pláštěm,“ přidal se Harry.

„Ano, vím o tom. Profesorka McGonagalová mi povídala o tom, že jsi byl při tom, jak ho zabil,“ řekl profesor. „A ty ses teď rozhodl, že jeho nabídku přijmeš,“ obrátil se znovu k Dracovi.

„Ne, chtěl jsem ji přijmout už tam, ale potom tam vtrhli oni. Nemohl jsem nic dělat,“ namítal Malfoy.

„Dobrá tedy. Když je to tak. Měli bychom tomu hochovi a jeho matce poskytnout bezpečí,“ prohodil směrem k ředitelce.

„To nemyslíte vážně?“ vykřikl najednou ministr. „Je to Smrtijed. Musí být neprodleně odvezen do Azkabanu. Co by tomu řekli lidi, kdyby se dozvěděli, že schováváte Smrtijeda?“ dořekl.

„Ale ano, myslím to vážně. A co si myslí lid je mi úplně jedno. Ten chlapec žádnou vraždu nespáchal. Dokonce pomohl tady Harrymu a o něm přece netvrdíte, že se dal na stranu Vy-víte-koho, nebo snad ano?“ zeptal se ministra, ale tentokrát použil svůj obvyklý hlas, který používal v hostinci U Prasečí hlavy.

„To samozřejmě netvrdím,“ podotkl Brousek, „ale co bychom to byli za ministerstvo, kdybychom nechali Smrtijeda, ač tak mladého, volně se pohybovat po hradě?“ vyjel po Aberforthovi.

„Tak dost!“ vykřikl hlasitě přímo do tváře ministra. Ten leknutím odskočil o dva metry dozadu. „Už jsem vám přece tuto situaci vysvětlil. Draco není nebezpečný. Pokud požádal o pomoc, bude mu vyhověno. Můj bratr by udělal to samé. Samozřejmě dostane trest, ale rozhodně nebude poslán do Azkabanu!“ nepřestával křičet. Nyní už nebylo pochyb, že je to pravý výčepní z hostince U Prasečí hlavy.

„To ho jako chcete nechat tady? Ve škole? Mezi studenty?“ optal se Brousek, tentokrát už podrážděným hlasem. Aberforthovým zvučným hlasem se nenechal vykolejit. Ostatně on nebyl stejný jako Popletal, který se lekne každého. Nenechal se zviklat. Snažil se udržet si čistou hlavu a oplácet bradavickému profesorovi stejnou mincí. Takže posléze už na sebe ječeli oba dva.

„Myslel jsem si, že vy jako nový ministr budete mít více rozumu, než váš předešlý kolega Kornelius Popletal,“ dodal Aberfort po dlouhém a vyčerpávajícím rozhovoru, který nejspíš slyšela celá škola, i když bylo ještě brzy ráno.

„Tohle vám neprojde, Brumbále,“ zasyčel skrz zaťaté zuby.

„Prosím, oslovujte mě pane profesore nebo pane Brumbále,“ odvětil mu znovu svým přátelským tónem.

„Toho budete litovat. No tak dobře, nechejte si tady toho zloducha. Ale počítejte s tím, že vás budu sledovat na každém kroku. Nebudete mít ode mě pokoj,“ štěkl po něm ministr a usmál se. Nakonec se obrátil a rázným krokem vypochodoval z ošetřovny.

V místnosti zavládlo po jeho odchodu ticho. I hluchý by nyní slyšel spadnout hřebík na zem. Harry, Draco a ředitelka zírali na profesora Aberfortha s otevřenou pusou a madam Pomfreyová stála opodál

„Takže,“ protnul to děsivé ticho Aberforth. „Jednoho máme z krku. Ten už by nám problémy dělat neměl. Jen štěká, ale nekouše,“ dopověděl.

„Myslíte?“ optala se nevěřícně ředitelka McGonagalová. „Já se obávám, že jste jen přilil olej do ohně.“

„Já si to nemyslím. On problémy dělat nebude,“ řekl pevným hlasem a potom se obrátil na Malfoye.

„Musíme si spolu promluvit. Už jsem poslal zprávu Pošukovi. Fénixův řád už je zcela jistě na cestě k vám domů, aby vyzvedl tvou matku,“ prohodil k němu. „A Harry, madam Pomfreyová určitě nebude proti, když tě pošlu zpět do tvé ložnice, určitě máš mnoho věcí, které bys chtěl probrat se svými přáteli,“ obrátil se na Harryho.

Harry přikývl a chystal se k odchodu, ale ředitelka ho ještě na poslední chvíli zastavila.

„Mimochodem,“ přidala se McGonagalová, „před malou chvíli jsme obdrželi zprávu, že Lupin se vrátil v pořádku do hlavního štábu, pravděpodobně už jeho proměna vypršela.“

„A je opravdu v pořádku?“ naléhal Harry.

„Ano, je v pořádku, až na pár škrábanců. Také nám sdělil, že za svou záchranu vděčí vám a panu Malfoyovi,“ dodala a podezřele se na něj podívala.

„Ano, to nám určitě Harry ještě povypráví, ale až jindy Minervo. Tak běž Harry,“ znovu si vzal slovo Aberforth.

Harry na nic nečekal a rychle zmizel. Nechtěl ostatním vyprávět, jak se dostal až do Voldemortova sídla. Nechal Draca i s Brumbálem a McGonagalovou na ošetřovně a upaloval přímo do své ložnice.

Bylo ještě brzy. Venku se snášela jinovatka a bradavický hrad tvrdě spal. Harrymu to vyhovovalo. Neměl rád, když ho někdo po cestě okukoval, jako by byl nějaké exotické zvíře. Prázdná cesta byla pro něj příjemnější.

Došel až k Buclaté dámě. „Čokoládové žabky,“ vyslovil a čekal, až mu uvolní cestu. Nic se však nestalo. Buclatá dáma seděla na svém obraze a koukala se mu přímo do očí.

„Čokoládové žabky,“ řekl ještě jednou a tentokrát hlasitěji.

„Tak zaprvé hochu,“ zmohla se na slovo Dáma v růžovém. „Nemám ráda, když mě někdo budí takhle brzy ráno a za druhé, heslo se včera večer změnilo,“ odpověděla mu prostě a tvářila se přísně.

„Cože? Změnilo? Ale proč? Vždyť mělo zůstat až do konce září,“ nechápal Harry a pocítil vlnu beznaděje.

„To mělo, ale ze zvláštních důvodů se heslo změnilo,“ řekla prostě.

„Zvláštní důvody? Co je to za pitomost,“ ztrácel trpělivost. „A jak se mám teď asi dostat dovnitř. To mám nocovat na chodbě?“ zeptal se sarkasticky.

„Nocovat? Vždyť už je den?“ prohodila a usmála se.

„To je fuk,“ odfrkl. „A nechápu, čemu se smějete,“ zuřil Harry při pohledu na její radostnou tvář.

„Znám jeden způsob, jak by ses mohl dostat dovnitř,“ pověděla mu a znovu se mu zadívala přímo do očí.

„Jako dostat se tam bez hesla? A jaký?“ zeptal se jí spěšně.

„Ne bez hesla. Bez hesla to nejde,“ odpověděla a Harry zkřivil tvář. „Ale je tady jeden způsob, jak na to heslo můžeš přijít,“ dořekla.

„A jak?“ zeptal se.

„Znáš hru Honba za pokladem?“ položila mu otázku a vzrušeně čekala na jeho odpověď.

„Jo, a co s tím má společ…“ zarazil se a pak mu to došlo. „To jako, že bych měl hledat to heslo?“ řekl s nechutí v hlase. Rozhodně neměl náladu bloumat po hradě a hledat nějaké pitomé heslo.

„Správně. Položím ti hádanku. Pokud uhodneš správně, můžeš vstoupit,“ povídala mu stále s pobaveným výrazem.

Harry o tom chvíli přemýšlel, až nakonec ustoupil. ´No co, za zkoušku nic nedám.´ Luštění kvízů nebyla jeho silná stránka, ale stát na chodbě před obrazem téhle baletky se mu zrovna moc nezamlouvalo.

„Tak do toho,“ pobídl ji.

Buclatá dáma se pohodlně usadila na starožitné křeslo v obraze a spustila:

 

„Jsem anděl co z nebe slét

a plním úkol svůj.

Na stráži stojím již řadu let

a střežím život tvůj.

 

Kabátek můj stříbrný

z vlny nebyl sšit,

avšak ten, co je mi spřízněný

se ke mně hodí líp.

 

Já nebojím se ničeho,

jsem statečný a silen

a pro chráněnce lidského

já bojovat jsem schopen.“

 

Uhodni a vyslov jméno mé,

já k životu se proberu.

Pak splním každé přání tvé

a k cíli tě dovedu.

 

Buclatá dáma odříkala hádanku a zadívala se na Harryho. Ten stál s otevřenou pusou a civěl jako tele na nová vrata.

„Mám ti ji zopakovat?“ zeptala se tichounkým hlasem a pousmála se. Harry ještě v transu přikývl a znovu začal poslouchat.

Buclatá dáma hádanku zopakovala celkem čtyřikrát. Harry se opřel o zábradlí a snažil se zapojit už tak unavený mozek. Z velkého snažení přemýšlet se mu pomalu začalo kouřit z hlavy.

“Jsem anděl, co z nebe slét? Co to proboha je? Mysli Harry, mysli,“ pobízel sám sebe šeptem. „Určitě někoho hlídá. A nebojí se bojovat. Mohl by to být nějaký slavný kouzelník. Někdo na obraze.“

Procházel chodbou a pečlivě si prohlížel každý obraz. Byla tam spousta kouzelníků a čarodějek, ale nikdo z nich neměl stříbrný oblek.

„Jeho oblek je stříbrný, ale není ušitý z vlny a hodí se k němu. Pak musím říct jeho jméno, ale jak to mám proboha zjistit?“ chodil stále dokola a přemýšlel nahlas.

Hlavu měl svěšenou dolů a sledoval kamennou podlahu pod sebou. Uvnitř mu to šrotovalo. A pak náhle do něčeho vrazil.

Chodbou se rozezněl ohlušující zvuk. Harry spadl na zem. V uších mu zvonilo a hlava jej bolela jako střep. Chytil se za ni a čekal, až ho přestane tak neskutečně bolet. Potom se odvážil otevřít oči.

Na zemi před ním ležely stříbrné kusy z plechu různých tvarů. Ty nejspíš zapříčinily ten strašný zvuk, pomyslel si. Do rukou uchytil jeden z nich a pečlivě jej zkoumal.

„To jsou…“ a pak mu to konečně došlo. Oči doširoka rozevřel a koukl se na zbylé kusy.

„Brnění,“ vydechl a čekal.

Ve chvíli, kdy vyslovil ono slovo se popadané kusy začaly samy od sebe na zemi chvět. Harry polekaně vyletěl na nohy jako raketa a ustoupil o kus dál. Potom se kusy začaly zvedat. Prolétávaly chodbou a formovaly se do svého původního stavu.

Harry to celé sledoval s otevřenou pusou. Bylo to podobné, jako ty sochy ve zmijozelově síni. Kusy se jeden po druhém skládaly k sobě jako kostky z lega. Zanedlouho před Harrym stálo velké brnění ve své plné kráse.

Bylo asi o metr vyšší než Harry a na hlavě mělo usazenou pozlacenou ozdobnou helmu. Na plechových rukávech mělo dva nádherné rubíny a na „košili“ vyrytý znak, ve žluté a červené barvě. V rukou drželo obrovský meč, který se až nápadně podobal tomu, který Harry ve druhém ročníků vytáhl z Moudrého klobouku.

Harry věděl, že je před vstupem do nebelvírské koleje brnění, ale nikdy si jej pořádně neprohlédl. Užasl, když zjistil, jaký znak tato plechová věc nese.

„Je to Nebelvírský  Rytíř,“ zašeptala Buclatá dáma a podívala se na něj s úctou. „Godric ho nechal vyrobit osobně, aby ochránil studenty z jeho koleje po celou bradavickou existencí,“ vysvětlila mu.

„Nebelvírský rytíř?“ zamrkal.

Harry užasle civěl na Rytíře. Nevěděl co říct. Jen mlčky stál a čekal. Rytíř jako by jeho myšlenky a chování zpozoroval. Ožil a otočil se přímo na něj a promluvil.

„Buď zdráv, můj pane. Jaké přání ve svém srdci ukrýváš?“ zeptal se. Jeho hlas zněl trochu skřípavě.

„A, no já… ehm… rád bych věděl, jaké je no… vstupní heslo do společenské místnosti Nebelvíru,“ vykoktal ze sebe Harry.

„Vskutku. Bylo mi sděleno, že až slunce odkryje své paprsky a vystoupá nad oblaka, přijde mladý hoch s uhlově černými vlasy a položí mi tuto otázku,“ pověděl mu.

„Promiňte, ale vy jste o mě věděl?“ zeptal se zkoprnělý Harry.

„Zajisté, můj pane. Já vím o všem. Však právo promluvit a odkrýt tak tajemství, jenž ukrývá se za zdí, mám pouze k jisté osobě. K vám, můj pane?“ dořekl a poklonil se. Jeho černé oči se zadívaly do těch Harryho.

„Tak mi tedy pověz. Jaké je heslo?“ optal se Harry.

„Láska je klíčem ke každému srdci,“ odpověděl.

Harry se podíval na Buclatou dámu, která svůj obraz v tu ránu otevřela a odkryla tak vchod do společenské místnosti.

Harry se naposledy podíval na Rytíře a vešel dovnitř.

Ohlušující řehot, který ho uvítal, mu notně zacvičil s ušními bubínky. Ve společenské místnosti byli snad všichni studenti z jeho koleje a vítali ho zpět hlasitým hulákáním, tleskáním, prozpěvováním a hvízdáním.

Harry byl dočista ohromen. Bylo něco kolem půl šesté ráno a nebelvírská společenská místnost byla nabitá k prasknutí. A co víc, všichni se tu nakupili jen proto, aby ho přivítali.

Náhle hluk ustal a všichni přítomní upřeli zrak na střed místnosti. Harry je následoval. Na dřevěný stůl, který sotva stál, vyskočil Seamus Finnigan a rukama si zjednal ticho… samozřejmě jen symbolicky, poněvadž místnost už byla tichá jako hrobka.

Tichounce zakašlal, aby se na něj stočily pohledy těch, kteří mu ještě pozornost nevěnovali a potom spustil: „Vítej zpět, Harry Pottere. Doneslo se nám zprávy, že jsi znovu spasil svět a tak, abychom mi tobě poctu vzdali, uspořádali jsme slavnost velikou,“ odrecitoval a chvíli se odmlčel, aby dal svým slovům důležitost. „Tak tedy, nechť oslava na počest Vyvoleného započne,“ dořekl a místnost se znovu zachvěla ve vlnách hlasitého jásání.

„Vyvoleného? Spasil svět? Co to proboha kecá?“ říkal si Harry.

„Vítej zpět, Harry,“ křikl Dean Thomas.

„Nazdar Harry,“ pozdravily Parvati a Levandule.

„Harry, kde jsi byl? Všude tě hledali. Jsi v pořádku?“ přiběhl k němu Neville. Harry přikývl a pokračoval v chůzi.

Procházel po místnosti a z každého rohu na něj pokřikovali studenti. Motala se mu hlava a pociťoval únavu a pak na něj někdo hlasitě zakřičel.

Obrátil se za hlasem a spatřil své dva kamarády, jak si skrz hlouček studentů k němu klestí cestu. Nechal tedy svého přemýšlení a šel jim naproti.

Jakmile byl v jejich blízkosti, Hermiona se rozběhla a skočila mu kolem krku. Objímala ho tak silně, až začal pociťovat ztrátu kyslíku. Otvíral pusu jako ryba na souši a snažil se zachytit alespoň molekulu kyslíku.

„No tak, Hermiono. Už ho pusť. Nevidíš, vždyť už začíná modrat,“ naléhal Ron a snažil se svou přítelkyni od Harryho odtrhnout.

„Mám jenom radost, že je zpátky a v pořádku,“ namítala Hermiona a obličej měla od slz.

„A kde jsi vůbec byl?“ zeptal se Ron.

„Tomu nebudete věřit,“ řekl Harry a ještě pořád hlasitě oddechoval. Konečně se příval kyslíku dostal až k němu.

„Tak povídej,“ pobízela ho Hermiona.

„Tady ne,“ dodal spěšně. „Pojďme, vytratíme se,“ navrhl svým přátelům a nepozorovaně vklouzli do chlapeckých ložnic.

 

Vyběhli schody a vešli do Ronova a Harryho pokoje. Usadili se na jedné z postelí a Harry se dal do vyprávění. Pověděl jim o Voldemortově sídle, o Dracovi a Lupinovi, o lese a Belatrix…

„Cože? Malfoy ti pomáhal?“ nevěřil vlastním uším Ron. „Vážně ti pomohl utéct?“

„Jo,“ odpověděl mu.

„A myslíš si, že je opravdu na naší straně?“ zeptala se Hermiona. Očividně tomu pořád nemohla uvěřit.

„No, ze začátku jsem mu moc nedůvěřoval, ale zachránil mě. A taky pomohl zachránit Lupina,“ řekl jí.

„To ano, ale stejně se mi tomu nechce věřit. Že by se až tak změnil?“ dodala.

„Podívej. Aberforth mu z nějakého důvodu věří. Před Brouskem se ho zastával. Nemyslím si, že by se změnil, ale věřím, že je na naší straně,“ odpověděl a zadíval se z okna.

Slunce už bylo vysoko na obloze a jeho paprsky procházely skrz okenní sklo do celého hradu. Byl sice stále začátek září, ale uvnitř hradu už byla docela zima. A tak každý slunečný paprsek, který s sebou přinášel teplo, byl vítán.

Všichni tři ještě hodinu seděli v pokoji a vymýšleli důvody, proč by se Malfoy měl dát na stranu dobra. Docela se při tom bavili.

„Měli bychom jít na snídani. Harry už má asi hlad,“ namítla Hermiona.

„Jako vlk,“ řekl Harry a až teď si uvědomil, že od včerejšího oběda nic nejedl. V tu chvíli mu žaludek hlasitě zakručel, na znamení velkého strádání.

Sešli dolů a znovu se museli prodírat skrz studenty. Pořád ještě probíhala oslava na počest Harryho návratu, ovšem bez Harryho účasti.

Prošli obrazem a už už se chtěli dát směrem k Velké síni, ale Harry je zadržel.

„Vy jste věděli, co je zač to brnění?“ zeptal se Harry svých přátel, avšak zrakem spočinul jen na Hermioně. Pochyboval, že by zrovna Ron o tom věděl.

„No jasně, to je Nebelvírský Rytíř,“ řekl mu Ron.

„Ale to už Harry určitě ví,“ podotkla Hermiona.

„Jak víš, že to vím?“ podivil se a změřil si svou kamarádku pohledem.

„No… ehm víš… to heslo jsme změnili my. Dneska ráno, když nám přišel Brumbál říct, že jsi tady. Vzbudil celou kolej, aby tě mohli i ostatní přivítat,“ začala.

„Ale ta oslava nebyla jeho nápad. Tu vymyslel Seamus, Dean a Neville,“ vložil se do řeči Ron. „On s ní jen souhlasil.“

„Dali jsme instrukce Buclaté dámě i Rytíři,“ chopila se znovu slova Hermiona.

„A tu básničku vymyslela Hermiona. No heslo je stále stejné… čokoládové žabky… jen jsme tě chtěli chvíli zdržet,“ zakončil Ron.

Harry stál jako opařený. Koukal z jednoho na druhého a překvapením kulil oči. „Takže, to všechno byla jen léčka?“ zeptal se. Hermiona  i Ron přikývli.

Harry chvíli nic neříkal a díval se na ně. Oba dva čekali, že každou chvíli vybuchne, ale spletli se. „No, ještě jste mi neodpověděli. Vy jste o tom Rytíři věděli a neřekli jste mi to?“

„Popravdě, Ron se o něm dozvěděl chvíli před tebou, když jsem mu dávala instrukce. Byl stejně zmatený jako jsi teď ty,“ řekla Hermiona a začala se smát. Harry to nevydržel a vybuchl smíchy taky, jen Ron stál jako zkamenělý a vztekle se na ně díval.

„Ale no tak, Rone. Vždyť je to pravda,“ křikla Hermiona.

Chvíli to vypadalo, že Ron se začne vztekat, ale nakonec vykouzlil něco na způsob úsměvu, podle Harryho neidentifikovatelnou grimasu, a potom se už konečně odhodlali jít na snídani.

Jen co vešli do Velké síně, uslyšeli tak hlasitý řev, až jim vstanuly vlasy na hlavě.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia