Čt 04. března    slaví: Stela



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

12. Za úplňku

Harrymu i Dracovi se podaří vysvobodit Lupina, avšak při útěku si neuvědomí, že je úplněk. Belatrix se svými Smrtijedy je pronásledují až do lesa. Když si Harry myslí, že je konec, objeví se vlkodlak a Belatrix se zřítí do propasti. S Dracovou pomocí se vrací do Prasinek, kde na ně čeká překvapení.

Harry, Lupin i Draco zůstali stát jako přimražení. Nejdříve hleděli na osvětlené místo na zemi a posléze zvedali pomalu hlavy k nebi. Bylo něco po deváté hodině. Obloha byla místy zatažená. Co je ale na večerní obloze překvapilo nejvíce, byl velký černý mrak, jenž se neustále pohyboval a odkrýval tak zdroj toho záhadného světla.

I když se mrak pohyboval pomalu, světlo bylo čím dál tím víc jasnější. Nakonec mrak ustoupil úplně a odhalil zářivý měsíc. Podle jeho tvaru všichni správně usoudili, že tímto okamžikem nastávají problémy. Byl úplněk.

Měsíční paprsky se teď jeden po druhém snášely k zemi a osvětlovaly celé okolí. Dopadaly na každičkou část země, až nakonec osvítily i trojici.

„Musíme zmizet, a to hned,“ křikl Draco a poodstoupil od Lupina.

„Nemůžeme ho tady přece nechat,“ odvětil Harry a Roweninu hůlku v ruce silně stiskl. „Neodejdu bez něj.“

„Copak ses dočista zbláznil, Pottere?“ řekl udiveně Malfoy. Harry otevřel pusu, aby mohl odpovědět, avšak Lupin mu skočil do řeči.

„Musíte jít Harry. Cítím, že proměna už začíná. Teď jsem pro vás nebezpečný. Utečte. Já se o sebe nějak postarám,“ vyhrkl Lupin a ruce bolestí zaťal v pěst.

„Ne, neodejdu,“ nedal si říct Harry. „Ještě můžeme utéct všichni. Můžeme se ihned přemístit,“ navrhl a doufal, že na jeho plán přistoupí.

„To by bylo až moc lehké. Vážně si myslíš, že Pán se proti tomu nezabezpečil? Tak jako se nemůžeš přemístit z Bradavických pozemků, tak se nemůžeš přemístit ani odsud,“ vysvětlil mu Malfoy.

„A odkud to jde? Kde jsou hranice Voldemortových pozemků?“ zeptal se a zoufale se otáčel kolem sebe. Stáli vedle obrovského domu, no spíše menšího hradu, a široko daleko byl jen hustý les.

„Kolikrát ti mám říkat, ať nevyslovuješ jeho jméno! Co si tím chceš dokazovat, Pottere?!“ vyjel po něm Malfoy.

„Nic, promiň. Je to zvyk. Tak se hned nečerti,“ odvětil Harry.

„Ale, ale. Naše dvě kužátka še nám hádají,“ ozval se za nimi známý hlas. Draco i Harry překvapením poskočili a koukli se za sebe. Dívali se do tváře Belatrix Lestrangeové a dalším dvěma Smrtijedům.

„Měla jsi pravdu Bello. Použili kanalizaci. Smrdí jako kdyby se vykoupali v hnoji,“ ozval se jeden z přihlížejících Smrtijedů a svému vtipu se zasmál. Bella si ho však nevšímala, byla otočená na oba chlapce a prohlížela si je nenávistným pohledem.

„Myslela jsem si, že budeš mít více rozumu Draco,“ prohodila ke svému synovci. „Zklamal jsi mě. Jsi můj synovec a proto tě nechám žít. Jestli uděláš, co ti nařídím, nic se ti nestane a Pán se o tom nedozví, avšak svému trestu neujdeš.“ Draco stál a zíral na svou tetu. Pusu měl dokořán a kolena se mu začala třást.

„Asi bych tě měla naučit, jak se chovat k našemu Pánovi, Pottříčku. Příště si rozmyslíš, jestli budeš jeho jméno vyslovovat nebo ne,“ otočila se k Harrymu, pozvedla hůlku a nadechla se. Otevřela pusu, ale stačila říct jen „cru…“, poněvadž jí vyrušilo náhlé zavytí.

Měsíc na Lupina konečně zapůsobil. Všichni se jako na povel otočili k němu. Místo Lupina tam teď stál přeměněný vlkodlak a cenil na ně ostré tesáky. Z tlamy mu odkapávaly sliny a v očích se mu zračil hlad.

„Máme problém Bello,“ ozval se Smrtijed.

„Opravdu? Ani jsem si nevšimla,“ odpověděla sarkasticky Belatrix a ruce zaťala v pěst. Očividně jí to zkazilo plány. „No nic, je to jen malinkatý problém. Já se postarám o Pottera a vy o toho prašivého smetáka,“ zavelela a obrátila se zpět k Harrymu.

Vlkodlak se však nesmířil jen se dvěma Smrtijedy. Popošel k nim a stoupl si přímo před Belatrix. Vycenil zuby a zavrčel.

„Tvůj dokonalý plán má menší skulinku,“ konstatoval nejbližší Smrtijed.

„Co stojíte, udělejte s ním něco,“ zavrčela Bella vzteky a při pohledu do vlkodlakovy tlamy zkřivila tvář.

„A to jako co? Jestli máš nějaký další chytrý plán, tak sem s ním, poněvadž nás nic nenapadá,“ odvětil druhý Smrtijed a mířil na Lupina hůlkou.

„Ach bože! To jsem si zas vzala s sebou hlupáky. Mdloby na tebe!“ vykřikla a namířila hůlkou na vlkodlaka. Tomu však její kouzlo nezpůsobilo ani škrábanec. Naopak. Ještě více ho rozzuřila. Vlkodlak se začal přibližovat směrem k trojici a vztekle vrčel.

Smrtijedi spolu s Belatrix začali pomalu couvat. Harry v jejích očích zahlédl něco zvláštního. Něco, co mu vyrazilo dech. Místo typických jiskřiček zloby, nenávisti a odporu měla v očích strach. Toto poznání ho natolik vyvedlo z míry, že se přestal soustředit a nezaregistroval Dracova slova.

„Jsi hluchý? Prober se Pottere, teď není čas na snění!“ hulákal na něj Malfoy. Harry se vrátil do reality.

„Promiň, říkal jsi něco?“ zeptal se hloupě.

„Ne, jenom jsem si recitoval básničku při měsíčku,“ odpověděl ironicky Malfoy. „Říkal jsem, že je nejvyšší čas zmizet, dokud nám tvůj přítel vlkodlak tak krásně pomáhá odvrátit jejich pozornost,“ dodal povýšeným hlasem.

„Malfoyi, ty mě teda udivuješ. Že by sis už konečně přečetl manuál, jak používat mozek?“ vrátil mu to Harry.

„Dej si pozor, Pottere,“ pohrozil mu.

„Nebo?“ optal se s úsměvem Harry. „Jdeme. Pomalu couvej, ale opatrně, ať si nás nevšimnou,“ pošeptal a oba dva začali couvat. Celkem se jim to dařilo. Pomaličku se dostávali až k začátku lesa. Chyběly jim už  jen asi dva kroky, aby mohli zmizet v hustém lese bez povšimnutí. Jenomže štěstí Harrymu Potterovi prostě nepřeje.

„Utíkají,“ vřískla Belatrix a chtěla se rozběhnout za nimi, jenže zapomněla na jeden malý detail. Jakmile se pohnula, vlkodlak ji zaregistroval a vrhl se na ni. Skolil ji na zem a svou mohutnou tlapou jí uštědřil krvavou ránu na obličeji. Bella zařvala bolestí a snažila se vyhnout vlkodlakově tlamě.

Zbylí dva Smrtijedi po něm házeli vše, co jim přišlo pod ruku. Ať už to byly klacky nebo kameny. Opravdu vypadali komicky.

„Nováčci,“ prohodil Malfoy a culil se od ucha k uchu.

„Docela by mě zajímalo, podle čeho si Vol… pardon, Ty-víš-kdo, vybírá své Smrtijedy. Řekl bych, že podle inteligence to nebude,“ přidal se Harry. Stáli před lesem a při pohledu na ty tři se dobře bavili. V tuto chvíli by nikdo neřekl, že tito chlapci bývali nepřátelé na život a na smrt.

Z dáli se náhle ozvalo další vytí. Lupin zbystřil a na okamžik se přestal zajímat o svou kořist. Vytí se ozvalo znovu. Tentokrát vlkodlak svou kořist pustil a utekl za svou smečkou. Smrtijedi byli nyní volní.

„A sakra, máme problém,“ ozval se Harry. „Pryč,“ křikl a dal se do běhu. Draco ho následoval.

Vběhli přímo do tmavého lesa. Stromy zde byly blízko u sebe a větve příliš nízko, tudíž nebylo lehké prodrat se skrz ně. Oba se snažili postupovat jak jen to šlo. Větve je šlehaly do tváře, až jim začaly slzet oči. Občas jeden z nich zakopl o spadané kmeny na zemi a upadl.

„Kde jsou?“ zaslechli za sebou hlas jednoho ze Smrtijedů. To je ještě více popudilo k rychlejšímu výkonu. Nebylo to však lehké. Za těch pár sekund, které měli jako náskok, stačili uběhnout jen malý kousek.

Harry se na chvíli zastavil, aby popadl dech. Porozhlédl se kolem sebe. Byl jako uvězněný. Všude kolem něj byly jen stromy, nic víc. Draco se rozběhl jiným směrem a byl kdo ví kde. Stál tam úplně sám. Někde za ním bylo slyšet šustění listí a lámání větví. Smrtijedi už byli blízko. Nemá na výběr, musí se dát znovu do běhu.

Sotva se pohnul, uslyšel za sebou hlas Belatrix. „Nám neutečete, Pottere,“ křičela.

Harry utíkal a stále nabíral na rychlosti. Pořád však za sebou slyšel nenáviděnou Smrtijedku. Byla mu v patách. Cestičkou, kterou si musel on sám vytvořit v houští, ona probíhala bravurně.

Běžel a neustále se otáčel za sebe. Už ji viděl. Viděl tu odpornou kápi, kterou měla na sobě. V jeho hlavě se nyní odehrával urputný boj. Jedno jeho „já“ chtělo zůstat a bojovat s vražedkyní jeho kmotra, a to druhé zase chtělo uprchnout. Věděl, že proti ní má malou šanci. Už toho sice hodně dokázal, ale vyhrát nad ženskou, která si tak libuje v mučících kletbách, není lehká záležitost.

Aniž by si to uvědomil, rozhodl se. Přidal ještě více do kroku a rukama odsouval větve, které se mu připlétaly do cesty.  

Stále víc a víc postupoval hlouběji do lesa. Byla tam hrozná tma. Měsíční paprsky se nedokázaly prodrat skrz husté větve a tak zůstávaly pouze nad nimi. I když si Harryho oči na tmu již přivykly, stále měl potíže rozeznat krajinu kolem. Viděl jen rozmazané siluety. Běžel kam ho jen nohy vedly a neohlížel se za sebe. Hůlku přidržoval před sebou, jenže neodvažoval se ji rozsvítit. Ihned by prozradil svou polohu.

Aniž by to tušil, pomalu se dostával do středu lesa. Už byl unavený a sotva popadal dech. Z čela mu odkapávaly kapičky potu a hlava se mu z vyčerpávajícího běhu malinko točila. Na chvíli se zastavil a rukou se opřel o mohutný kmen stromu. Hlavu sklonil k zemi a zhluboka oddechoval.

Už nemohl dál. Byl vyčerpaný a na pokraji sil. Nevěděl, co dělat. V dálce uslyšel šustění listí a lámání větví. Byla blízko. On se však dál opíral o strom a čekal.

Hlasité oddechování, které vycházelo z dálky asi pěti metrů, mu napovědělo, že smrtijedka právě dorazila.

Zázrakem se mu podařilo stimulovat dech zase do normálu a prsty silně ovinul kolem hůlky. Ještě chvíli zůstal stát za stromem, ale potom prudce vyrazil směrem k Belatrix a zašeptal: „Lumos.“

Místo náhle osvítil proud světla z Harryho hůlky. Postava před ním leknutím poodstoupila o dva kroky vzad. Nečekala to.

„Lekla ses?“ optal se tichým hlasem Harry. Bella si jen pohrdavě odfrkla a hůlku měla namířenou na něj.

„Myslel sis, že mi unikneš?“ prohodila posměšně. Harry mlčel.

„To sis vážně myslel?“ začala znovu.

„To ne, jen jsem si říkal, že hlouběji v lese bude naše setkání zajímavější,“ vmetl jí do tváře se špetkou ironie.

„Jsi před smrtí hrozně vtipný, Pottere,“ odpověděla.

„Před smrtí? Bojíš se, že zemřeš?“ nadhodil Harry a stále na ní mířil hůlkou.

„Nebuď směšný Pottere,“ zašeptala potichu, „Asi bychom to měli urychlit, nemám na tebe celou noc,“ dořekla a z její hůlky vyletěl modrý paprsek.

Harry však byl připraven a nahlas vykřikl: „Protego!“ Její kouzlo se zastavilo těsně před ním a zmizelo.

„Copak ty mě nechceš zabít? Pokud se nepletu, bylo to zmrazovací kouzlo, ne?“ křikl směrem k ní a pousmál se.

„Nebuď drzý, spratku!“ štěkla po něm. „Pán tě chce živého a když mu tě donesu právě já, budu zase jeho nejvěrnější služebník,“ odpověděla mu.

„Jen služebník? To máš teda bezva job a kolik ti za roli služky platí?“ dál se Belatrix vysmíval. Netušil, kde se to v něm bere. Ta slova se mu sama drala z pusy ven. Nakonec se mu však podařilo to, co zamýšlel.

Belatrix byla zlostí bez sebe. Začala se přibližovat směrem k němu a obličej se jí roztáhl do odporné grimasy.

„Avada Kedavra!“ zakřičela a vyslala proti Harrymu tolik obávaný zelený paprsek.

Harry se však v poslední chvíli stačil ukrýt za stromem. Paprsek ho minul jen o vlásek. Jeho srdce mu začalo bít tak prudce, jako by chtělo vybuchnout.

„Neříkala jsi, že mě chce Voldemort živého?“ křikl stále schovaný za tlustým kmenem stromu.

„Jak se opovažuješ říkat Pánovi zla jménem?“ zaječela hystericky a rozběhla se k němu.

Harry prudce vyskočil a zhasl hůlku. Vydal se druhou stranou okolo stromu a běžel k místu, kde před chvíli stála Bella.

„Mně neutečeš!“ vykřikla, jakmile si všimla jeho směru. Obrátila se a vyslala na něj další kouzlo. To však narazilo do země těsně vedle Harryho.

„Špatná trefa,“ okomentoval to Harry. Ale v momentě, kdy dořekl poslední slovo, se země pod ním začala otřásat. Za jeho zády byl slyšet šum padající půdy. Pomalu otočil hlavu a v tu chvíli spatřil obrovskou propast. Byla hluboká dobrých dvacet metrů.

Dech se mu vytratil a srdce přestalo bít. Oči upíral na tu obrovskou jámu. Byl v koncích. Nemohl se vydat žádným směrem, mohl jen čekat, až se půda i s ním vydá do samotného středu propasti.

Nemusel však čekat dlouho. Zem už to nevydržela a začala se propadat a Harry s ní. Pevná půda se mu pod nohama ztratila a jeho tělo se propadlo. Pocítil stav beztíže a klesal.

Na poslední chvíli se stačil zachytit o vyčnívající kořeny stromů. Držel se jen jednou rukou. Úpěl vysílením a zuby tiskl silně k sobě. Ruka se mu potila a kořen stromu se mu pomalinku vysmekával ze sevření.

„Nepotřebuješ pomoct Potříčku?“ šeptl ženský hlas. Harry se podíval nahoru. Nad ním se skláněla Belatrix a v obličeji měla vítězoslavný úsměv.

„Ale copak, nejde ti to dolů? No ale ovšem, vždyť ses nám trochu zadrhl,“ vysmívala se mu. „Ukaž, já ti pomohu,“ nabídla se. Natáhla k němu svou nohu a silou dupla na jeho prsty.

Harry nahlas vyjekl. Držel se už jen konečky prstů. Po dalším dupnutí přestával mít ve své ruce cit. Do očí mu znovu vyhrkly slzy. Snažil se překonat sám sebe, ale bylo to nadlidské úsilí.

Pomalu se začínal smiřovat se svým osudem. Hlavu svěsil dolů a koukal se do tmy, která se snášela pod ním. Nad sebou slyšel ten známý kdákavý smích patřící smrtijedce.

„Tohle je tvůj konec, Harry Pottere. Můžeš jít za tou cháskou, za svými smradlavými rodiči,“ křikla a nachystala se k poslednímu dupnutí.

Harry se zhluboka nadechl. Byl odhodlaný udělat tlustou čáru za svým životem a skoncovat s ním. Zavřel oči. Zrovna, když se chtěl pustil kořene, uslyšel hlasitý řev a následné zapištění.

Otevřel oči ve chvíli, kdy se těsně kolem něj prosmekla nějaká postava. Belatrix letěla přímo do husté tmy, která ji posléze pohltila. S údivem pozvedl hlavu a do těla mu vstoupila další vlna strachu. Koukal se do uslintané tlamy vlkodlaka.

Ten jeho pohled zaregistroval a vycenil na něj zuby. Nemohl však k němu blíž, poněvadž by následoval Bellu, a tak jen vztekle vrčel na zmoženého Harryho. Lehl si a pozoroval chlapce, jak se ze všech sil snaží udržet kořene.

Harry zápasil sám se sebou. Síly v ruce už mu nezbývalo mnoho. V duchu prosil o nějaký další zázrak, který by mu pomohl, ale stále se nic nedělo. Nechtěl zemřít. Teď ne.

Zrak mu padl na osamělý paprsek měsíce, který se zázrakem prodral přes husté koruny stromů. Dopadl na zem a na chvíli ozářil kousek krajiny. Ale vzápětí se zase vytratil.

Poté se lesem ozvalo zavytí, následováno dalším a dalším, jako by se vlci rozutekli po celém lese. Vytí vycházelo ze všech stran, některé bylo blízko, další zase vycházelo z velké dálky.

Vlkodlak, čekající na Harryho coby svou kořist, nastražil uši. Chvíli jen tak poslouchal a potom se posadil. Hlavu pozvedl vzhůru a hlasitě zavyl. Jeho hlas protnul to hrozivé ticho, které toto místo tak sužovalo a potom se rozběhl hledat své druhy.

Harrymu spadl obrovský balvan ze srdce. Sebral poslední síly, které v něm ještě zůstaly a s hlasitým řevem se vyškrábal nahoru. Sesul se na zem, kde ještě před chvílí ležel vlkodlak a převalil se na záda. Vysílením zavřel oči a oddechoval.

Ruka ho nesnesitelně pálila. Byla celá posetá puchýři a místy i krvavými ranami. Neměl v ní skoro žádný cit. Ležela bezvládně podél jeho těla. Chvíli nevěřil, že by s ní mohl ještě někdy pohnout, ale za několik minut přece jen pocítil slabé mravenčení v konečcích prstů.

Ležel se zavřenýma očima. Z vysílení se pomalu začal propadat do hlubokého spánku. Víčka mu ztěžkla a on už jen v pravidelném rytmu oddechoval.

 

Seděl na zelené louce obklopen nádhernými stromy. Blízko něj hučel vodopád a nad hlavou mu létali ptáci. Pootočil hlavu za zvukem vody a pozoroval hladinu velkého průzračného jezera, která se ani po nárazu vody nepohnula. Byla kouzelná a děsivá zároveň. Neplavaly v ní žádné ryby ani jiní živočichové. Na okrajích bylo pár neznámých exotických rostlin, ale jinak byla voda křišťálově průzračná.  Na dně jezera byly bílé kameny různých tvarů.

Harry toto místo okamžitě poznal. Už tady několikrát byl. Avšak nikdy neměl možnost prohlédnout si jezero z takové blízkosti. Byl unesen. Krása jezera ho naprosto pohltila. Nedokázal odvrátil svůj zrak. Zíral na něj, jako by to bylo to nejcennější, co v životě existuje.

Po chvíli se však dokázal odpoutat od křišťálové vody a koukal se kolem sebe. Jako by na někoho čekal. Nikdo však nepřicházel. Byl zklamaný. Po tváři mu nevědomky stekly dvě  slzy.

Krajina  se náhle začala vytrácet a Harry zůstal v naprosté tmě. Neviděl absolutně nic, jen černo.

 

***

 

Po chvilce se zase světlo začalo vracet, ale krajina kolem zmizela. Tentokrát se nacházel na jiném místě.

Visel hlavou dolů. Jeho noha byla zaháknutá o něco, co neviděl. Slyšel jen zvláštní šum. Kolem něj se zvedl prudký vítr a šlehal ho do tváře. Kromě těch podivných zvuků neslyšel nic. Avšak cítil se nějak divně. Prázdně. Jako by něco ztratil. Něco, na čem mu tak strašně moc záleželo, ale nemohl přijít na to, co to bylo.

Rozhlížel se kolem sebe. Pod ním byl jen les napadený ničivým živlem. Oheň byl skoro všude. Hustý dým se hnal závratnou rychlostí k obloze. Směrem k Harrymu.

Stále vzhlížel dolů na tu spoušť a pak to konečně spatřil. Něco, co mu doslova vyrvalo srdce z těla. Postavu mizící v žáru ohně.

„Ginny!“ zakřičel, ale vdechl stoupající dým a zakuckal se. Oči ho začaly štípat, ale on je nezavřel. Stále koukal na místo, kam spadla jeho milovaná osoba.

„Gin-ny, Ginny!“ i přes ten hrozný dým se mu podařilo znovu vyslovit její jméno.

Avšak místo se zase začalo ztrácet. Před očima se mu zatmělo a byl znovu pryč.

„Prober se!“ křičel něčí hlas, který vycházel z velké dálky. Harry měl stále oči zavřené. Nechtěl je otevřít. Pořád pociťoval tu bolest ze ztráty Ginny.

„Tak už se prober!“ znovu se ozval ten hlas. Byl stále blíž a blíž, ale Harry ho nechtěl slyšet. Nechtěl se vracet do reality. Tam, kde se právě nacházel, mu bylo dobře.

Postřehl, že s ním někdo třese. Hlas už byl zřetelnější. Už ho slyšel přímo vedle sebe. Poznal ho. Byl to ten chladný hlas jeho nepřítele. Nebo to snad není nepřítel ? Momentálně netušil, jak na tom vlastně je. Nevěděl, co si o něm má myslet. Ale jedno věděl jistě. Přítel to nikdy nebude.

„No tak. Musíme jít,“ uslyšel znovu. Pomalu otevřel oči. Chvíli čekal, než se mu zrak zaostřil. Nad ním se skláněl Draco Malfoy a stále s ním třásl.

„No konečně. Byl jsi úplně mimo. Kde jsi proboha byl, všude jsem tě hledal. Ty dva páprdy už jsem zmrazil, ale nevím, kde je tetička,“ řekl mu a pomohl mu postavit se.

„Já vím, kde je,“ kvikl Harry a tak tak se udržel na nohou.

„A kde?“ zajímal se Malfoy.

„Spadla do té propasti. Tedy lépe řečeno, ten vlkodlak jí tam shodil,“ odpověděl mu Harry.

„Cože? Ona je mrtvá?“ vytřeštil oči Malfoy.

„Nejspíš jo. Je to pěkně hluboké,“ řekl Harry a sklopil zrak.

„Byla sice špatná, ale byla to má teta. Hodně mě toho naučila, i když to byla jen černá magie,“ šeptal do hrobového ticha Draco. „Máma se to nesmí dozvědět, zničilo by jí to,“ dořekl a podal Harrymu nějakou úzkou věc. „Tvá hůlka, ležela na zemi kousek od tebe, ale je nějaká divná.“

„Díky,“ vyhrkl honem a vzal si Roweninu hůlku. „Půjdeme? Už chci být z tohoto hrozného místa pryč,“ dodal a dal se do pohybu. Malfoy jen pokrčil rameny a vydal se za ním.

Obešli propast a vydali se k východu z lesa. Asi po hodině konečně došli k cíli. Vystoupili z hustých křovisek  na malou mýtinu.

„Já se nemůžu přemístit,“ vyslovil Harry. Teprve teď mu došlo, že nemá svou hůlku, nýbrž tu Roweninu. Přemístil by se zpět do kruhové místnosti Voldemortova hradu.

„Co to kecáš? Proč ne?“ zeptal se udiveně Malfoy.

„Nemám svou hůlku,“ odpověděl Harry.

„No a? Máš přece tu divnou,“ řekl mu.

„Ale s tou se nemůžu přemisťovat,“ snažil se vysvětlit.

„Proč bys nemohl?“ stále nechápal Malfoy.

„Prostě nemůžu. Není čas na to, abych ti to vysvětloval. Musíš mě vzít s sebou, ale rychle, než nás překvapí další Smrtijedi,“ dořekl Harry a chytil se Malfoye za hábit. Ten ještě chvíli vyjeveně zíral, ale potom se oba dva přemístili.

 

Objevili se v Prasinkách přímo vedle hostince U prasečí hlavy. Než se však stačili rozkoukat, překvapily je něčí hlasy.

„Mdloby na vás!“ zakřičelo několik kouzelníků. Z jejich hůlek vystřelily proudy červených světel a zasáhly oba chlapce. Ti se sesuli k zemi a upadli do bezvědomí.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia