Pá 19. července    slaví: Čeněk



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

11. Druhá tvář

Harry se omylem objevil v doupěti Lorda Voldemorta, kde ke své smůle narazil zrovna na Draca Malfoye. Jak bude pokračovat jeho příští tah? Podaří se mu dostat z téhle prekérní situace? A zachrání Lupina?

Harry ležel na zemi a lokty se opíral o studenou zem. Ještě stále byl v šoku. Hlava ho bolela od prudkého nárazu a v uších mu nepříjemně hučelo. Při pohledu na Malfoye se mu srdce strachy rozpumpovalo až na hranice možností a jeho dech se podstatně zrychlil. Nevěděl, co má udělat. Jeho plášť ležel asi metr od něj a než by stačil pozvednout hůlku, Draco by ho odzbrojil. Momentálně se nacházel opravdu v pekelné situaci. Hleděl do chladných očí svého nepřítele a snažil se vymyslet, jak z toho nejlépe vybruslit.

Ani jeden z nich nepromluvil. Jakoby je někdo uvedl do hlubokého transu, ze kterého není návratu. Chodbu protínalo jen hlasité oddechování, které se mísilo s posměšným hlasem Severuse Snapea, mučícího Lupina v Temné místnosti.

Z jejich hypnotického stavu je vyvedl až hlasitý křik, který z Temné místnosti vyšel. Harry se okamžitě vrátil zpět do reality a se sevřeným srdcem naslouchal bolestnému křiku Remuse Lupina. Po chvíli se konečně na něco zmohl a namířil na Draca Roweninou hůlkou. Tentokrát měl v hlavě naprosto jasno. Zachrání Lupina, ať se stane cokoliv.

„Chceš mě zabít Pottere?“ promluvil Malfoy, který byl stejně udivený jako Harry.

„Pokud mi budeš stát v cestě, tak ano,“ odpověděl Harry pevným hlasem a prsty přitiskl k hůlce ještě silněji.

„Nebuď blázen, odsud se nedostaneš. Na každém rohu jsou stráže,“ křikl na něj.

„V tom případě budu muset zneškodnit i je,“ stál si za svým Harry. Opravdu nechápal, kam tento rozhovor vede. Draco na něj hůlkou nemířil. Měl šanci ho odklidit z cesty, ale vnitřní hlas mu napovídal, aby to nedělal. Ten pocit si neuměl vysvětlit.

„Vážně si myslíš, že jsi tak skvělý a dokážeš odklidit z cesty několik smrtijedů? Přestaň si hrát na hrdinu Pottere,“ vysmál se mu Malfoy.

„Pro záchranu Lupina udělám cokoliv,“ vyhrkl Harry.

„Stojí ti ten Vlkodlak za to? Tomu už nepomůžeš. Raději bys měl zmizet,“ dodal Malfoy a začal se zvedat na nohy. Harry nemohl uvěřit vlastním uším. Samozřejmě, že čekal narážku na Lupina, ale že mu bude radit ať zmizí, to by ho ani ve snu nenapadlo.

„Je to můj přítel. Nenechám ho tady. Mně na přátelích záleží. Pocit, že je někdo z mých blízkých v nebezpečí, je pro mě horší, než když jsem v nebezpečí já sám. Ale to ty přece nemůžeš vědět. Ty jsi nikdy neměl opravdové přátele,“ oponoval Harry.

Dracova slova ho rozčílila, avšak hůlku nevědomky sklopil.

„Jsi opravdu divný. Měl bys odsud zmizet, než tě někdo uvidí,“ pověděl mu Malfoy hlasem, který se mu ani zdaleka nepodobal. Na Harryho narážky o přátelích absolutně nereagoval.

Harry jeho poslední slova vstřebával značnou chvíli. Tohle se mu za ta léta, co v Bradavicích studuje, ještě nestalo. Až teď si Draca prohlédl důkladněji. Všiml si, že už to není takový otravný a chladný člověk, jakým býval. Změnil se. Nyní byl ještě pohublejší než v loňském roce, kůže na něm doslova visela. Oči měl zapadlé a pod nimi se rýsovaly obrovské kruhy.

„Proč na mě tak civíš?“ optal se nevrle Malfoy. Harry si všiml, že stojí s otevřenou pusou a hloupě si bývalého spolužáka prohlíží.

„Já, no promiň. Jen... ehm, myslel jsem, že na mě pošleš snad tucet smrtijedů,“ vykoktal Harry a konečně se odhodlal zavřít pusu.

„To jsem si myslel taky,“ podotkl Malfoy.

„Tak proč jsi to neudělal?“ zeptal se spěšně. Malfoy chvíli mlčel. Svraštil čelo a upřel pohled na zem. Vypadalo to, že o něčem přemýšlí. Nakonec z něj vypadla věta, která Harryho doslova srazila na kolena.

„Když ti pomůžu odtud zmizet, pomůžeš mi potom ty?“ vyslovil trochu nejistě Draco a Harrymu při těch slovech spadla čelist. Opravdu mu chce Malfoy pomoct? Tohle mu přišlo nanejvýš absurdní. ,Co když je to jen léčka a já ji sežeru i s navijákem?´ pomyslil si.

Draco jako by mu četl myšlenky, protože dodal: „Myslím to vážně. Pomůžu ti zmizet, ale musíš mi slíbit, že na oplátku pomůžeš ty mně.“

„Proč mi chceš pomáhat? Za to tě Voldemort nejspíš neodmění,“ prohodil Harry. Draco při vyslovení jeho jména málem znovu upadl. Vypadal vystrašeně, což Harryho trošičku potěšilo.

„Nevyslovuj to jméno,“ vyjel po něm Malfoy.

„Tak promiň,“ omluvil se Harry a myslel to upřímně.

„Chci odtud zmizet. Udělal jsem chybu a jsem si toho vědom. Přiznávám,“ vyslovil Draco a oči znovu upřel na podlahu. „Nedokážu plnit jeho úkoly, které mi zadá. Nedokážu někoho zabít, já to prostě nesvedu,“ sykl na Harryho a tentokrát se mu díval přímo do očí.

„Tak proč ses k němu přidal?“ stále se vyptával Harry. Malfoyovo chování mu doslova vyrazilo dech. Nikdy nevěřil, že by prosil o pomoc zrovna jeho, studenta z Nebelvíru, vyvoleného Harryho Pottera.

„Ty to opravdu nechápeš. Zabil by mého otce i matku,“ křikl na Harryho se špetkou zoufalství v hlase. „Víš, když jsem měl zabít Brumbála, nešlo to. On řekl, že mi pomůže. Řekl, že ochrání mě i matku. Věřil jsem tomu, ale potom tam vtrhli oni,“ dořekl a odmlčel se. Harry věděl, že mluví pravdu. Sám slyšel Brumbála, když mu to navrhoval.

„A co chceš ode mě?“ zeptal se nechápavě.

„Chci, abys mi pomohl najít nějaké místo, kde bych se mohl i s matkou ukrýt,“ odpověděl mu.

Harry o jeho slovech chvíli přemýšlel. To, co slyšel, mu vážně vzalo dech. Malfoy vypadal, že je v koncích. Ještě nikdy ho neviděl takhle nervózního. Člověk, který nyní stál před ním byl naprosto odlišný od toho bezcitného a arogantního člověka, který Harrymu dělal celých šest let v Bradavicích ze života peklo.

„Tak co, dohodneme se?“ zeptal se už trochu nervózním hlasem Malfoy, když Harry pořád mlčel.

„Dobrá, pomůžu ti. Ale bez Lupina odtud neodejdu,“ řekl mu pevným hlasem.

„Bože Pottere, jak já tě nenávidím. No dobře, ale jestli se to nepovede, mizíme bez něj, rozumíš?“ křikl Malfoy skrz zaťaté zuby.

„Platí,“ dodal Harry.

Než se stačili domluvit na nějakém konkrétním plánu, který by osvobodil Lupina, vyrušily je něčí kroky. Vycházely právě z té chodby odkud přiběhl Harry. Oba sebou strachy škubli a pohotově vytasili hůlky. Kroky se přibližovaly blíž a blíž a jejich ozvěna proletěla každičkým koutem.

„Musíme rychle pryč,“ pošeptal Draco a zatahal Harryho za hábit.

„Nemůžu tady Lupina nechat,“ protestoval Harry.

„Teď ho stejně nezachráníš. Uděláme to potom. Vím kam ho odvedou. Ale teď musíme zmizet,“ křikl na něj nahlas.

V tu chvíli se přibližující kroky zastavily a nastalo nepříjemné ticho. Harry s Dracem se na sebe jen letmo podívali. Jejich obličeje dostaly nádech zelené barvy. Nebylo pochyb, že Dracův hlas byl slyšet, poněvadž se kroky daly znovu do pohybu. Tentokrát ale zrychlily.

„Běží k nám,“ podotkl vylekaně Harry. Teď to byl on, kdo tahal druhého za hábit. Oba dva se dali na zběsilý útěk. Slyšeli jak neznámé kroky běží jejich směrem. To je popohnalo ještě k většímu výkonu. Běželi jako o závod a neznámé kroky jim byly stále v patách.

„Tudy,“ křikl Malfoy a zabočil do úzké chodby, ve které byla jen jedna pochodeň. Na chvíli zastavili, aby mohli popadnout dech, ale posléze se dali znovu na útěk. Probíhali děsivými chodbami, které byly z větší části tmavé. Někde visely odpudivé obrazy, jinde zase byly vyobrazené všelijaké ornamenty.

Harry měl dojem, že už utíkají celou věčnost, až ho nakonec Draco zatáhl do podivných dveří. Nebyly ani velké ani malé. Skládaly se ze dvou částí. Levá část byla dřevěná a zbarvena do červena a ta druhá byla železná a natřená na černo. Dveře byly vsazeny do hrubého dřevěného rámu, do kterého byly vyřezány podivné ornamenty.

Draco se hůlkou dotknul největšího ornamentu a zamumlal nějaká slova. Dveře se samy otevřely a oba chlapci vešli dovnitř. Vzápětí se dveře samy od sebe zavřely. V momentě, kdy překročili práh této místnosti, se na jejím konci rozhořel oheň. Byl to jediný zdroj světla v místnosti.

Harrymu se naskytla podívaná, ze které mu stávaly vlasy na hlavě. Tělem mu projelo podivné chvění. Připadal si jako v jiném světě. Světě, kde existovalo jen zlo a utrpení. Se zatajeným dechem se rozhlížel kolem.

„Tohle je Zmijozelova síň, pánova pýcha,“ vysvětlil mu Draco a postupoval dál.

Síň byla obrovská, byla několikrát větší než Velká síň v Bradavicích. Většinu místa zaplňovaly sochy dávných kouzelníků a odporných nestvůr. Sochy měly v průměru asi dva metry, avšak uprostřed místnosti byla jedna, která sahala až ke stropu. Značně převyšovala všechny ostatní. Stála na betonovém podstavci, který byl obalen do černého sametu. Byla to socha staršího kouzelníka.
Harry sochu chvíli zkoumal. Přišla mu povědomá. Byl si naprosto jistý, že už jí někde viděl. Jen si nemohl vzpomenout, kde to bylo.

„To je socha Salazara Zmijozela,“ podotkl Draco, když si všiml na co Harry zírá.

„Tak proto, už jsem ji viděl. Stejná byla v Tajemné komnatě,“ opáčil mu Harry a přistoupil blíž k soše.

„Být tebou, tak bych moc blízko nechodil,“ nadhodil ledabyle Malfoy.

„Proč? Co mi může kus šutru udělat?“ zeptal se ironicky. V tu chvíli ještě netušil, že odpověď na jeho otázku přijde záhy.

Harry přistoupil až k betonovému podstavci a zadíval se do Salazarových očí. Byly obrovské jako dva fotbalové míče a i když byly z pouhého kamene, vycházel z nich odpor a krutost. Náhle z ničeho nic se jeho oči zbarvily do červena. Začaly zářit a po chvilce z nich vystřelily první paprsky, které dopadly na sochy kolem. Salazarovy oči v ten moment dostaly nádech růžové barvy, ale to netrvalo dlouho. Znovu nabyly červené barvy a vystřelily další paprsky. Takhle to pokračovalo v pravidelných intervalech dokud nebyly zasaženy všechny sochy.

„Co se to sakra děje?“ zeptal se zmatený Harry.
    „Mám nějaké tušení, ale doufám, že se mýlím,“ odpověděl mu Draco.

Paprsek, jenž dopadl na sochu, utvořil kolem ní zářivý kruh. Malou chvíli se kolem ní točil a posléze v soše zmizel. V momentě, kdy se paprsek ztratil, socha začala nabývat stejnou barvu, jako Salazarovy oči. Začala červenat a ze všeho nejvíce připomínala rozžhavené železo.

„Nerad tě ruším od té podívané Pottere, ale je nejvyšší čas zmizet,“ pravil Draco a svou hůlku měl v pohotovosti.

„Proč, co se to děje?“ zeptal se šokovaný Harry, který stále zíral na červenající se sochy nestvůr a kouzelníků.

„Otec mi o tomhle místě už vyprávěl. Pokud se nepletu, měly by ty sochy oživnout a napadnout každého, kdo se odvážil přijít až sem,“ dopověděl Malfoy a při pohledu na první červenající se nestvůru zbledl jako stěna.

„A to mi říkáš až teď?“ vyhrkl zděšeně Harry a měl sto chutí Malfoye praštit do obličeje. To už by však nestihl, neboť se sochy právě začaly hýbat.

„Už se hýbou, co budeme dělat?“ pípl Malfoy, jehož obličej se z bílé barvy změnil na zelenou.

„Nemáme čas, musíme odtud pryč,“ vykřikl a rozběhl se ke dveřím.

„Tam nemůžeme, jsou tam stráže,“ křikl na Harryho.

„A jak se odtud dostaneme, chytráku?“ optal se ho rozčíleně Harry.

„No, je tady ještě jeden východ. Ale je až na konci místnosti. Támhle,“ ukázal mu na černou plachtu, která byla zavěšena za plápolajícím ohněm. Ironií osudu bylo, že cesta ke dveřím vedla přes veškeré červené sochy, na první pohled odporných nestvůr. Většina soch už byla oživlá a namířila si to přímo ke dvou narušitelům.

Harry zalapal po dechu a pevně stiskl svou hůlku. „Nemáme na výběr, musíme se dostat k těm druhým dveřím,“ prohodil k Malfoyovi.

„Vidíš je? Je jich hrozně moc, nikdy se přes ně nedostaneme. Zemřeme tady, oni nás sežerou zaživa, bože!“ začal panikařit Draco a obličej se mu stáhl do odpudivé grimasy.

„Už jsem ti někdy řekl, že jsi velice odvážný?“ podotkl posměšně Harry, ale jakmile spatřil Dracův obličej, zvážněl. „Dobře, já si vezmu tuhle polovinu a ty tu druhou. Musíme kolem nich prokličkovat a dostat se k tomu ohni,“ navrhl Harry. Draco sice nevypadal, že je nadšený, ale nezbývalo mu nic než přikývnout.

Oba dva se tedy s napřaženými hůlkami rozběhli přímo proti oživlým sochám. Jakmile je sochy spatřily, vrhly se na ně jako divá zvěř. Některé sochy měly v ruce oštěpy, jiné měly meče a ke všemu ty odpudivé nestvůry měly špičaté zuby, kterými tak slastně kousaly do všeho, co jim přišlo pod nos.

Harry se jim snažil co nejvíc vyhnout, ale srážka byla nevyhnutelná. Oživlých soch tam byla spousta. S vyděšeným výrazem sledoval, jak se k němu blíží ohavné stvoření s medvědím tělem a gigantickou hlavou, ze které jí čouhal sosák.

„Bombardo sater,“ zakřičel a namířil na nestvůru hůlkou, jež patřila Roweně. Až dosud si nebyl vědom toho, že v ruce nedrží svou hůlku. Do sochy narazil proud zlatého světla a ona se roztříštila na malinkaté kousíčky, které se rozlétly po místnosti.

„A máš to, potvoro jedna,“ ulevil si Harry, nadšený ze svého výkonu. Zavětřil, že Malfoy na další sochu použil stejné zaklínadlo, avšak socha zůstala celá.

„Co to má znamenat? Jak to, že se neroztříštila jako ta tvá?“ křikl naštvaně a hodil po Harrym hnusným pohledem.

Harry svou kletbu zopakoval a namířil na sochu, kterou se Malfoy snažil zneškodnit. Ta se vzápětí roztříštila stejně jako tak jeho. A v tom to Harrymu došlo. Není to tím kouzlem, ale Roweninou hůlkou. Vyzkoušel ještě pár kleteb a poté už několik soch leželo na zemi.

„Jak to děláš?“ zeptal se Malfoy a přišel k Harrymu blíž.

„Nevím, prostě mi to jde,“ zalhal Harry. Nechtěl mu prozradit, čí ta hůlka je a ke všemu co je zač. Až tak moc mu nedůvěřoval. Popravdě, nedůvěřoval mu vůbec, ale jinou možnost, než jít s Malfoyem, neměl.

Než se stačili vzpamatovat, vyřítily se na ně zbylé sochy. Harry neměl šanci je všechny zneškodnit. Ještě stále jich zbývalo mnoho. Malfoy se teď držel za Harryho zády jako klíště a vyčkával, až bude cesta ke dveřím volná.

Sochy kouzelníků na ně začaly házet to, co zbylo z padlých soch. Velké i malé kousky kamene prolétávaly oběma chlapcům těsně nad hlavou. Malfoy už se smířil s tím, že se svou hůlkou velké zázraky neudělá a tak sochám oplácel stejnou mincí. Házel po nich kameny. Avšak fungovalo to pouze na ty menší sochy, ostatním to nezpůsobilo ani trhlinu. Naopak Harry se zaměřil na ty větší sochy a používal na ně nejrůznější kouzla, která je postupně zneškodňovala.

V tuto chvíli už na zemi leželo nespočetné množství kamenů, které ještě před chvílí tvořily určitou věc. Harry i Draco měli na těle podlitiny a na hlavě tržné rány. Bylo nemožné ubránit se všem těm letícím kamenům, které na ně posílaly zbylé sochy. Ale i přes veškerá zranění už byli skoro na konci místnosti. Soch už zbývalo opravdu málo.

Harry se napřáhl a připravoval se použít další kouzlo, když v tom za sebou uslyšel: „Áaa.“

Prudce se otočil a spatřil sochu Salazara Zmijozela, která ve své mohutné kamenné dlani držela vyděšeného Malfoye. Draco sebou házel a křičel na celé kolo, ale Salazar ho držel pevně. Neměl šanci se ze sevření dostat.

Harry zkoušel všelijaká kouzla, ale marně. Na sochu Salazara neměla vliv ani Rowenina hůlka. Kouzla se od ní odrážela a létala celou místností. Tentokrát byli opravdu v koncích. Chtěl Dracovi pomoct, ale nevěděl jak. S hrůzou v očích zíral na člověka, kterého tak nenáviděl a kterému chtěl najednou tak strašně moc pomoct. Nakonec ho však múza přece jen osvítila a on na něco přišel. Nevěděl, zda to bude fungovat, ale zkusit to musí. Závisí na tom Malfoyův život a tak trochu i ten jeho.

„Ten oheň,“ vykřikl Harry a rozběhl se na konec chodby, kde byla jediná pochodeň, která se zapálila při jejich vstupu do místnosti.

„Pottere, co to děláš? Pomoz mi, no tak. Přece mě tady nenecháš? Máme dohodu!“ řval vystrašený Malfoy co mu síly stačily. Nevěřícně sledoval Harryho, jak utíká pryč ke dveřím.

„Něco mě napadlo,“ zvolal Harry a ani se nenamáhal otočit. Chtěl se co nejrychleji dostat k ohni. Nevěděl proč, ale měl nutkání zachránit Draca za každou cenu. Možná je to ten jeho zlozvyk – hrát si na hrdinu.

Doběhl k rozpálené pochodni a přikryl ji víkem. Oheň zhasl a celou místnost pohltila černočerná tma. Vše jako by se zastavilo, i čas. Značnou chvíli se nedělo vůbec nic. Místnost pohltila nejen tma, ale i ticho. Ticho tak strašlivé, že oběma chlapcům běhal mráz po zádech. To však nemělo trvat věčně.

„Křach…“

Místností zazněla ohlušující rána a všechno kolem se otřáslo. Harry neudržel rovnováhu a přepadl dozadu. Hlavou se praštil o kus kamene, který byl ještě před malou chvílí součástí nějaké sochy. Jeho oči ztěžkly a pomalu se zavíraly. Viděl jen malé červené světýlko, které se občas objevilo a vzápětí zase zmizelo. Všechno kolem se pomalu, ale jistě rozmazávalo. Nakonec už neviděl nic a ponořoval se do stále větší tmy.

 

Znovu se ocitl na tom podivném místě. Místě, kde bylo nespočet zářivých světel. Pocítil stav beztíže a ladně se pohyboval po obrovské galaxii. Míjel všelijaká světla různého zbarvení. Některá se skládala jen z jedné barvy, ale další byla duhová. Skládala se z více barev, které se mezi sebou vzájemně proplétaly.

Začal se otáčet kolem své osy, jako by něco hledal. Nervózně vzhlížel okolo a snažil se naleznout to překrásné bílé světlo. Světlo, které ho už jednou uhranulo. Bylo zvláštní. Něčím ho přitahovalo, ale nemohl přijít na to čím. Ještě chvíli se otáčel a potom konečně spatřil co hledal.

Bílé světlo bylo několik metrů před ním a čekalo jen na něj. Lákalo ho. Lákalo ho tak strašně moc, přitahovalo ho jakoby byl magnet. Harry na nic nečekal a rozletěl se k němu. Na tu chvíli čekal. Nemohl se dočkat, až tím světlem projde a znovu se setká se svými blízkými. Nyní se přibližoval závratnou rychlostí. Tentokrát je to nevyhnutelné. Už byl blízko, viděl ruku, která na něj čekala.

Natáhl tu svou. Teď už nemohl dělat nic než vyčkávat. Dychtivě vztahoval svou ruku, aby ji mohl položit do dlaně té druhé. Zbývalo jen málo. Už to skoro dokázal, avšak z ničeho nic ruka zmizela a bílé světlo pohaslo. Zmateně se rozhlížel kolem dokola. Jak to, že zmizela? Proč? Vždyť už byl tak blízko. Stačil jen malý krůček a mohl se znovu setkat s rodiči, Siriusem, Brumbálem a možná i Ginny.

 Jakmile světlo pohaslo, pocítil zvláštní trhnutí v zádech. Jeho tělo se začalo vracet zpět. Nějaká neviditelná síla ho táhla jako na vodítku. Vnášela jej znovu do toho strašného světa plného utrpení a krutosti. Ale Harry tam nechtěl. Ze všech sil se snažil přitáhnout zpět na místo, kde bylo bílé světlo. Máchal rukama i nohama, ale všechno jeho úsilí bylo zbytečné. Neviditelná síla byla silnější.

 

Harry otevřel oči a stále prudce oddechoval. Chtěl se porozhlédnout kolem, ale neviděl nic než tmu. Černočernou tmu, která vše pohltila. Pokusil se nadechnout více, ale do plic se mu dostalo nespočetné množství prachu, který vířil vzduchem. Zakuckal se a v puse pocítil podivnou pachuť. Hlava ho neskutečně bolela od nárazu a když se pokusil vstát, zavrávoral. Jakmile znovu pochytil balanc, pozvedl hůlku a zakřičel: „Lumos.“

Světlo z hůlky Harrymu prozradilo skutečnost. Socha Salazara Zmijozela ležela v neponičeném stavu na zemi a vedle ní ležel Draco, rozplácnutý jak široký tak dlouhý na zemi.

„Hej Malfoyi, žiješ?“ otázal se Harry a šel mu naproti. Draco jen něco nesrozumitelného zamumlal a  potom se postavil na nohy.

„To bylo o fous,“ vypadlo z něj posléze místo poděkování za záchranu života.

„To bych řekl,“ podotkl Harry a pobídl Draca k odchodu. Šouravými kroky došli až k černé plachtě. Než se jí však stačili dotknout, uslyšeli skřípavý zvuk. Se strachem v očích se podívali za sebe. Už zase se něco dělo. Něco, co si neuměli vysvětlit.

Kusy kamene se začaly samy od sebe zvedat a formovat se znovu do původního tvaru. Socha Salazara se neohrabaně zvedla ze země a odkráčela na svůj betonový podstavec. Jakmile stála na svém místě, ostatní sochy udělaly totéž. Když bylo vše na svém místě, Salazarovi oči nabyly svou původní barvu.

„Raději zmizíme,“ navrhl Draco a prolezl otvorem za plachtou. Harry ho víc než rád následoval.

„Jsi zraněný?“ zeptal se Harry.

„Ne, nic vážného to není,“ odpověděl mu. Další věc, která Harryho udivila. Malfoy si nestěžuje? Obvykle řve i když se jen trochu škrábne. Tohle opravdu nemohl být Draco, prostě nemohl. „Ale ty zřejmě jsi,“ dodal a ukázal na Harryho tržnou ránu na hlavě, způsobenou pádem.

„To nic,“ vyhrkl Harry, ale než stačil uhnout, Malfoy ho chytnul a namířil svou hůlkou na jeho ránu.

„Atum,“ pronesl a párkrát hůlkou projel po ráně. V tu chvíli se Harryho rána zacelila a krev zmizela.

„D-díky…“ vykoktal a rukou si sáhl na místo, ze kterého ještě před chvíli tekla krev.

Oba chlapci se konečně porozhlédli kolem. Byli v další chodbě. Na rozdíl od těch předešlých byla chodba širší a světlejší. Nebyla vyzdobena děsivými obrazy jako ty ostatní. Nejvíc ze všeho připomínala chodbu nějakého mudlovského hradu ze středověku. Na stěnách byly obrazy různých rytířů a všelijakých mudlů oblečených do nádherných dobových šatů. Zem pokrýval pestrý, ručně tkaný koberec a u zdi stálo několik brnění.

„To byl teda nápad. Chodit do té místnosti,“ prohodil ještě udivený Harry.

„No bezva, tak proč jsi nevymyslel něco ty, chytráku. Alespoň jsme je smetli, už nás nepronásledují,“ odfrkl Malfoy.

Harry jen něco nesrozumitelného zabručel a rozhlížel se kolem. Bylo to zvláštní. Stál ve zcela mudlovské chodbě. Že už by Voldymu přeskočilo?

„Proč tady má Voldemort mudlovskou výzdobu? Měl jsem za to, že mudly nesnáší,“ vyslovil nahlas svou myšlemku.

„Už jsem ti říkal, ať nevyslovuješ nahlas jeho jméno,“ okřikl ho Malfoy. „Už to tady bylo. Myslím, že to ještě nestihli zrekonstruovat,“ dodal na vysvětlenou.

„Kam odvedou Lupina?“ obrátil list Harry. Neměl v plánu ztrácet čas prohlídkou Voldemortova sídla. Chtěl odtud co nejrychleji pryč.

„Do zadní části. Je tam vězení. Lupin bude nejspíš v té poslední kobce,“ odpověděl mu.

Harry chvíli váhal, ale potom se přece jen zeptal na něco, co ho celý čas trýznilo. „A Ginny? Je tady taky?“

„Myslíš tu Weasleyovic zrzku?“ optal se Malfoy s mírným sarkasmem v hlase.

„Přestaň o ní tak mluvit Malfoyi!“ rozzuřil se Harry a pevně stiskl hůlku.

„No tak se hned nečerti. Co by tady dělala? Ne neviděl,“ řekl mu a divně se na něj koukl.

„Nemusíš hned každého urážet. Mně na ni záleží!“ sykl Harry.

„Tak promiň,“ dodal Malfoy.

„Měli bychom zajít do toho vězení a osvobodit Lupina,“ nadhodil Harry přiškrceným hlasem. Stále doufal, že by mohla být Ginny tady. Nechtěl se smířit s tím, že je mrtvá. Nevěřil tomu. Ale co když Draco lhal. Co když ví, kde je. Celou hlavu mu zaplnily myšlenky na ni. Osobu, kterou tak miloval a přišel o ni.

„Proč si myslíš, že bych o ní mohl vědět?“ zeptal se ho Malfoy zvědavě.

„To nic, nech to plavat,“ odvětil Harry. Malfoy ho ještě značnou chvíli provrtával zvědavým pohledem, avšak už se na nic nevyptával.

 

Jak vidno, nikde nebylo ani živáčka. Chodba zela prázdnotou. Možná to bylo tím, že je čistě mudlovská.

„Do této části pevnosti, nebo jak to mám nazývat, nejspíš nikdo nechodí viď?“ optal se Harry, aby nevázla řeč. Děsilo ho to hrobové ticho.

„Ne. Tahle část je od všech odtrhnutá nejvíce. Ale to se má brzo změnit. Pán chce využít každý kout v tomhle doupěti,“ odpověděl Malfoy. Znovu nastalo ticho. Neprostupné a děsivé ticho.

Šli pomalým krokem a u každého rohu se zastavili. Jakmile si byli jistí, že jsou mimo nebezpečí a že nejsou nikým sledováni, dali se znovu do pomalé chůze. Mlčky procházeli temným brlohem, ze kterého čišela hrůza. Tentokrát už žádnou mudlovskou chodbu nenašli. Místo toho se jim naskytla další děsivá podívaná v podobě odpudivých obrazů vsazených do podivných rámů a hadích kůží, visících na zdi. Podél zdi stály mramorové sochy. Jakmile je Harry s Dracem spatřili, hlasitě vyjekli. Ještě pořád měli v živé paměti událost posledních minut, kdy museli proti sochám bojovat, aby si zachránili holý život.

„Tak tomu já říkám dekorace,“ prohodil Harry v momentě, kdy odtrhl oči od soch.

„Temný Pán si potrpí na výzdobu,“ dodal Malfoy a urychleně odskočil od jedné sochy, znázorňující čarodějku bez jedné nohy, opřenou o berli a s vypouklýma třema očima.

„Má vytříbený vkus,“ nadhodil ironicky Harry a odtrhl oči od extrémně velké hadí kůže.

„A co jsi čekal? Snad sis nemyslel, že to tady bude vypadat jako v ráji,“ ušklíbl se posměšně Malfoy. Harry si jen něco pro sebe zamumlal.

„Fajn, tak jdeme. Musíme pro toho vlkodlaka a pak rychle pryč,“ štěkl Malfoy a zahnul za roh. Harry ho následoval, neodtrhl však oči od strašné kýčovité výzdoby, která lemovala každý kout.

Ještě asi čtvrt hodiny bloumali doupětem až došli na konec nějaké chodby. Další už tam však nebyla. Vypadalo to, že jsou v pasti. Nacházeli se ve slepé uličce.

„A je to v háji. Skvělé. To jsi nevěděl, že je to slepá ulička?“ zavrčel na Malfoye skrz zaťaté zuby.

„Buď v klidu Pottere,“ usmál se Draco.

„V klidu? Děláš si srandu? Jestli jsi mě podvedl, tak tě na místě zabiju!“ zaječel hystericky Harry. Byl opravdu nepříčetný. Vážně ho Malfoy podvedl? Zavedl ho sem, aby nemohl uniknout. Teď ho měli Smrtijedi na mušce. Jak mu jen na takovou pitomost mohl skočit? V duchu se proklínal a pro jistotu si vytáhl obě hůlky.

„Pche…“ neodpustil si Malfoy při pohledu na Harryho naštvaný obličej. Přikročil ke stěně, kde visel středně velký obraz s mučícími nástroji a odklopil ho. Za obrazem byla menší díra.

„No? Ještě pořád mi nevěříš?“ nadhodil s úsměvem a ukázal na díru za zrcadlem. Harry jen nechápavě zamrkal a hůlky zase sklopil, avšak neschoval.

„Co je to?“ zeptal se.

„To je tajný vchod, neboli zkratka do vězení,“ řekl povýšeným hlasem. „Raději půjdu první, abys neřekl, že tě podvádím,“ dodal spěšně, vklouzl do otvoru a zmizel.

Harry ještě chvíli stál s nevěřícným výrazem. Porozhlédl se kolem sebe a nakonec se odhodlal Malfoye následovat. Pomalu se vsoukal do díry a zaklapl za sebou obraz. Naposledy se nadechl, zavřel oči a rukama se odrazil. Jeho tělo vklouzlo do bludiště skluzavek. Připadal si jako na horské dráze. Tenhle pocit už jednou zažil. Tenkrát v Tajemné komnatě. Nikterak ho však nenadchl.

Snažil se nechat oči zavřené, ale nešlo to. Z té extrémní rychlosti se mu začal houpat žaludek. ,Ještě chvíli a hodím v tomhle tunelu šavli ‘ pomyslil si a snažil se myslet na příjemnější chvíle svého života. Vybavil si několik vzpomínek a na tváři se mu rozlil šťastný úsměv. Než však došel ke druhé vzpomínce, dopadl obličejem na tvrdou zem. Vzpomínky se vytratily a on ucítil studenou a vlhkou podlahu.

„Co tě v tom tunelu tak rozesmálo?“ zeptal se Malfoy a divně si Harryho prohlížel. I on byl v obličeji celý zelený.

„Nic,“ prohodil Harry. Další slova však nestačil vyslovit, poněvadž se mu žaludek vzbouřil a vydal vše, co Harry ten den pozřel.

„Fuj,“ dodal Malfoy a odvrátil oči. Harry se, již se spokojenějším výrazem, postavil a utřel si rty. S podivnou pachutí v puse však nic dělat nemohl. Vzchopil se a vystřelil jak raketa za Malfoyem neboť ten už byl skoro na konci chodby. Doběhl ho a následoval.

„Támhle ty poslední dveře, vidíš?“ ukázal Malfoy. Harry přikývl.

„Tam je ten vlkodlak. Musíme si pospíšit, aby nás nepřistihly stráže,“ dodal.

Bohužel to zakřikl. Jakmile ušli krok, ozval se za nimi přísný hlas.

„Co tady pohledáváte? A kdo vůbec jste?“ zeptal se holohlavý muž s knírem a mířil na ně hůlkou.

Malfoy zbledl ještě víc než je normální a Harrymu se podlomila kolena. Oba zírali na muže, jenž nejspíš vykonával dohled nad vězením.

„Ptal jsem se co tu chcete?“ zaječel znova, když oba chlapci mlčeli.

„Stalo se něco Bernie?“ ozval se další hlas. Byl ženský. Tentokrát zbledl i Harry. Poznal ho. Patřil vražedkyni jeho kmotra, Belatrix Lestrangeové.

„Jo stalo. Tihle dva nepovoleně vstoupili do věznice,“ křikl na ženu a prstem ukázal na Harryho a Draca. Ti na nic nečekali a vytasili hůlky.

„Ale, ale. To jsou k nám hosti. Náš milý chlapešek Harroušek náš pšišel navštíviť,“ zašišlala Belatrix a kdákavě se rozesmála.

„Cože?“ vyštěkl Bernie. „To je ten Potterův spratek?“

Než však Belatrix stačila odpovědět, Harry se rozběhl do první uličky, kterou našel. Draco, ač nerad, ho následoval. Běželi jako o závod. Smrtijedka se strážným jim však byli v patách. Slyšeli jejich kroky.

„Dobíhají nás,“ křikl udýchaný Harry. V ruce svíral pouze Roweninu hůlku, byla mocnější. Svou zastrčil pro všechny případy do boty.

„Tudy,“ vykřikl Malfoy a zatáhl Harryho do jakýchsi úzkých dveří.

„Už zase nějaká divná místnost? Jsi si jistý, že je bezpečná?“ nadhodil Harry. Po minulém zážitku už nechtěl nic riskovat.

„No jasně, že je. Támhle je další vchod. Tetička o něm neví. Dostaneme se zpět do vězení, přímo k cele vlkodlaka,“ odpověděl mu a snažil se popadnout dech.

„Fajn, ale měli bychom zamknout tyhle dveře,“ dodal a pozvedl hůlku. „Colloportus.“ Zámek na dveřích cvakl v momentě, kdy se klika pohnula a dveřmi někdo zacloumal.

„To bylo fakt o fous,“ prohodil do ticha Harry.

Dveřmi někdo začal lomcovat a bouchat do nich. „Otevřete ty dveře, jestli vám je život milý,“ řval jako pominutý Bernie. Harry i Draco odskočili dozadu.

„Pusť mě k tomu, nemehlo,“ štěkla po strážném Belatrix. Přes klíčovou dírku byl vidět záblesk světla, když Smrtijedka vyslovila otevírací kouzlo. Nic se však nestalo.

„Co to k sakru…“ ulevila si. „No ťák. Kůžláťka, kůžláťka otěvšetě vláťka. Sic váš štihne klutý tlest,“ znovu zašišlal hlas Belatrix. Strážný se hlasitě zachechtal.

„Pojď, musíme zmizet, dokud mají co na práci,“ zašeptal Malfoy a zatahal Harryho za lem hábitu.

Prolezli skrytými dveřmi a ocitli se ve stejné chodbě, ze které tak narychlo zmizeli. Ale tentokrát byli přímo před Lupinovou celou.

„Alohomora,“ křikl Harry a hůlkou mířil na zámek. Dveře se ani nepohnuly.

„Vážně si myslíš, že jsou cely zamčeny pouhým trapným kouzlem?“ řekl Draco a hlídal další chodby, aby je znovu někdo nepřekvapil.

„Co navrhuješ?“ optal se ho Harry.

„Nevím, musíš na to přijít ty,“ prohodil ledabyle Malfoy.

 

Harry se však nerozmýšlel dlouho. Lupinova cela byla úplně na konci. Dveře pokrývaly jen částečnou plochu a zbytek byl zaplněn kamennou zdí. Namířil hůlkou na kousek zdi a křikl: „Bombardo.“ Zeď se s hlasitým bouchnutím sesypala a dovnitř vedl malý průchod.

„Výborně Pottere. Gratuluji. Právě se ti podařilo upozornit ostatní Smrtijedy na tvůj příchod,“ dodal sarkasticky Malfoy.

„A co jsem měl podle tebe dělat?“ štěkl Harry a vešel do cely. Lupin seděl přitisknutý na posteli a krčil se u zdi. Když však viděl Harryho, rozlil se mu po tváři bolestivý úsměv.

„Harry, co tady proboha děláš?“ řekl tichým hlasem.

„Sám nevím, jdu tě zachránit. Tak pojď,“ pobídl ho Harry. Lupin se vyšoural z postele a následoval Harryho. Jakmile prolezl otvorem v jeho cele, zůstal zaraženě stát. Pohled upřel na Malfoye juniora.

„Neboj. Malfoy mi pomáhal. Nebýt jeho, nikdy bych tě nemohl zachránit,“ řekl na vysvětlenou Harry.

„Harry co to povídáš?“ zeptal se nevěřícně.

„Uzavřeli jsme s Potterem jistou dohodu. Já pomůžu jemu a on potom pomůže mně,“ dodal Malfoy ledovým hlasem. Zíral na Lupina jako na něco odporně slizkého.

„Dohodu? Jakou dohodu?“ nechápal Lupin.

„Vysvětlím ti to později. Teď musíme zmizet. Do cesty se nám před chvíli připletla Lestrangeová, takže nepochybuji o tom, že už to ví všichni,“ řekl spěšně Harry. Potom se sklonil a z boty vytáhl svou hůlku. „Na, tady máš mou hůlku.“

„A čím se budeš bránit ty?“ odmítal jeho nabídku Lupin.
    „Já mám jinou,“ vysvětlil mu a ukázal mu Roweninu hůlku. Komu patří se však nezmínil.

„Nerad vás vyrušuji z tak dojemného setkání, ale musíme zmizet,“ řekl jim Malfoy a svou hůlku měl také v pohotovosti.

„Jak se odtud dostaneme?“ zeptal se Harry.

„No, do kruhové místnosti už nemůžeme, chytli by nás. Ale z vězení vedou jedny dveře, nebo spíš chodba ven,“ odpověděl a vedl je ven z vězení.

Dali se tedy chodbou nazpátek. Několikrát museli zahnout jinam, aby se vyhnuli několika Smrtijedům, ale potom už stanuli na konci vězení.

„No. A kam teď?“ optal se Harry a koukal kolem sebe. „Nevidím žádné dveře.“

„Tudy,“ odpověděl Malfoy a ukázal na vchod do kanalizace.

„Půjdeme kanálem?“ nechápal Harry. Malfoy už však neodpověděl a otevřel víko kanálu.

„Nemáme čas,“ vykřikl a skočil dolů. Harry s Lupinem ho s odporem následovali a zavřeli za sebou víko.

Ocitli se v naprosto odpudivé místnosti, ze které vycházel neskutečný smrad. Brodili se až po kolena v něčem, co nevypadalo na vodu a prsty si ucpávali nos. Kolem nich plavalo nespočetné množství podivných věcí a u zdi se krčily krysy.

Šli kanálem asi půl hodiny, když konečně narazili na východ. Po jednom prošli ven a sesunuli se do vysoké trávy.

„Země, čistá voňavá země,“ jásal Harry a rukama objímal květiny. Draco s Lupinem na tom byli obdobně. Po chvíle rozjímání na trávě se zvedli a chystali se k odchodu. Jenže cestu jim osvítilo nějaké světlo.

„Sakra,“ vyjekl Harry a vykulil oči.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia