Čt 23. ledna    slaví: Zdeněk



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

10. V hadím doupěti

Harryho první týden ve škole. Aberfort Brumbál se stal nejen novým učitelem Obrany proti černé magii, ale také nebelvírským ředitelem. První hodiny trio prožilo bez nějaké větší újmy, dokonce i Ron si vedl velmi dobře v hodině profesora Brumbála. Co se však vymkne kontrole, budou zkoušky z přemisťování. Harrymu se omylem podaří použít Roweninu hůlku. Kam jej však odnese?

"V pokoji bylo hrobové ticho. Ron i Harry se s otevřenými ústy koukali na hůlku, jenž patřila Roweně z Havraspáru.

„Myslíš, že je to ten viteál?“ zeptal se potichu Ron a při tom pomyšlení se otřásl.

„Nevím, možná,“ řekl Harry a hůlku v ruce držel jakoby byla ze skla.
„Ale jak to poznáme?“ vyzvídal Ron.

„Nemám ponětí,“ připustil Harry, „snad by nám mohla pomoct Hermiona a její oblíbená knihovna.“

„Jo, asi máš pravdu, ona přece ví všechno,“ řekl pobaveně Ron.

„Dobrá necháme to být, ráno moudřejší večera,“ dodal Harry a s těmi slovy dal Roweninu hůlku zpět do kufru a uložil se k spánku.

„Ale co když bude zase pištět?“ otázal se Ron a také si vlezl do peřin.

„Doufej, že nebude,“ odpověděl mu Harry, zavřel oči a usnul.

Druhého dne se oba probudili časně. Venku byl ještě mlžný opar a na oknech ranní rosa. Podle zvuků, které se nesly pokojem, jejich spolubydlící ještě spali. Harry už však spát nemohl a Ron na tom byl očividně stejně.

Oba vstali a oblékli se do hábitů. Ron ještě polekaně nadskočil a narazil na noční stolek, když Neville hlasitě zachrápal a potom už scházeli po schodech dolů. Dorazili do společenské místnosti, kde narazili na Hermionu.

„Jaké to překvapení,“ nenechal si ujít poznámku Ron, při pohledu na Hermionin zaražený nos do tlusté bichle.

„Ahoj Hermy,“ pozdravil Harry a potlačoval smích.

„Jé ahoj, už jste tady? Zrovna jsem si četla,“ začala Hermiona.

„Jo, to jsme si všimli,“ dodal Ron a hodil očkem po Harrym, který se znovu začal smát.

„Hm, pořád stejní,“ řekla jim a znovu se začetla do knihy.
„Musíme ti něco říct,“ začal Ron a posadil se na volné křeslo u krbu.

Harry se porozhlédl po společenské místnosti, aby se ujistil, že je nikdo neposlouchá a potom začal: „Vzpomínáš si na tu hůlku, kterou jsme našli v hrobě mé sestry?“ zeptal se spíše řečnickou otázkou.

„Ano, vzpomínám. Jasně že vzpomínám. Už jsi o ní něco zjistil?“ vyhrkla Hermiona a dychtivě se na něj podívala.

„V noci se stalo něco divného. Mě i Rona probudil orlí zpěv. Vycházel z mého kufru a nakonec ten kufr začal svítit. Bylo to divné, nevěděli jsme, co to je. Vycházelo to z té hůlky,“ na chvíli se odmlčel a když chtěl pokračovat, Hermiona mu skočila do řeči.

„Z hůlky? To je zvláštní, hůlky samy od sebe nejeví žádné známky magie,“ přemýšlela Hermiona nahlas, „a co se stalo pak?“

„Když jsme si tu hůlku prohlíželi, našli jsme na ní vyrytý znak,“ pokračoval Harry.

„Znak? Jaký znak?“ znovu mu skočila do řeči jeho kamarádka.

„Byl tam vyrytý orel. S Ronem jsme usoudili, že nejspíš patřila…“ to ale nedořekl, protože Hermiona vykřikla: „Roweně z Havraspáru.“

„Jo, možná to bude ten viteál,“ konečně se ozval Ron.

„Voldemortův viteál?“ špitla zděšeně. „Musíme ho zničit. Víš jak na to Harry?“

„Tak trochu jsem doufal, že to budeš vědět ty,“ odvětil.
Hermiona si skousla ret, ostatně jako vždy, když se snažila přemýšlet.

Chvíli znovu zavládlo ticho a potom z ní vypadlo: „zkusíme najít něco v knihovně.“

„To bych opravdu nečekal,“ pošeptal Ron Harrymu a ten zase začal prskat smíchy. Posléze se všichni vydali do Velké síně na snídani.

Usedli si na svá oblíbená místa a právě si chtěli naložit ovesnou kaši, když k nim přistoupila profesorka McGonagalová.

„Dobrý den paní profesorko,“ pozdravili sborově.

„Dobrý den. Pane Pottere, můžete na moment?“ zeptala se ho a ukázala k učitelskému stolu. Harry ji tedy následoval.

„Posaďte se,“ pobídla ho. Harry si nejistě sedl mezi ní a profesora Brumbála.

„Dáš si džus Harry?“ nabídla mu velkou sklenici a zářivě se na něj usmála. Harry byl trochu zmatený a tak jen mírně zakroutil hlavou.

„Dobrá tedy, chtěla bych se tě znovu zeptat na události minulého roku,“ začala vysvětlovat profesorka a dávala velký důraz na každé slovo. Harrymu už v tu chvíli bylo jasné, proč si ho tak náhle pozvala k sobě. Chce z něj vytáhnout, co dělali s Brumbálem té noci, kdy byl zavražděn.

„A co byste ráda slyšela?“ zeptal se svatouškovsky Harry. Ještě jí nechtěl dávat najevo, že tuší o čem profesorka mluví.

„O tom, co jste s profesorem Brumbálem dělali, když jste opustili Bradavice,“ řekla na rovinu a podívala se na něj přísným pohledem.

„Už jsem vám řekl, že to prozradit nesmím. Dal jsem profesoru Brumbálovi slib,“ začal Harry, ale nedořekl to, poněvadž McGonagalová se znovu ujala slova.

„Zajisté víte, že je to hrozně důležité, Pottere. Možná nám to pomůže v boji proti Vy-víte-komu,“ řekla mu s menším náznakem vzteku.

„Ano, to zajisté vím, ale něco jsem mu slíbil a to taky dodržím,“ odpověděl nevzrušeně Harry.

„Ale…“ chtěla namítat profesorka, ale do konverzace se vmísila další osoba.

„Ale no tak Minervo, myslím, že Albus měl zajisté pádný důvod k tomu, aby to udržel v tajnosti. Neměla bys toho chlapce zpovídat,“ řekl s klidným hlasem Aberforth a koukl se na Harryho. Tak jako v Albusových očích, i v těch jeho svítily jiskřičky.

“Aberforthe, víš přece jak je to důležité, abychom zjistili...“ namítala McGonagalová.

„Ano vím, ale ten chlapec má pravdu, pokud mu můj bratr výslovně zakázal šířit jakékoliv informace, měli bychom to respektovat,“ odpověděl jí stále s klidem v hlase.

Profesorka McGonagalová ještě otvírala pusu, aby se bránila, ale Aberfort ji zarazil. „Už bys měl jít ke svému stolu, aby ti nezmizelo všechno jídlo,“ vyzval ho nový profesor a šibalsky na něj mrkl. Harry na nic nečekal a vystřelil jako raketa k nebelvírskému stolu. Jakmile usedl na svou židli, spustila se na něj doslova salva otázek.

„Co ti chtěla? Vypadala, že zlostí pukne,“ vyhrkl Ron.

„Už tě zase zpovídala ohledně vašeho zmizení s Brumbálem?“ zeptala se Hermiona.

Harry chvíli otálel s odpovědí a veškerou svou pozornost upíral na ovesnou kaši, na kterou si sypal moučkový cukr. Potom konečně promluvil: „Musíme být velice opatrní, McGonagalová se jen tak lehce nevzdá.“ Oba kamarádi na něj zírali s otevřenou pusou.

„Harry, myslím, že bys měl tu hůlku nosit stále u sebe,“ navrhla mu Hermiona.

„To je pravda, kdokoliv ji může v našem pokoji najít. Vzpomínáš si přece na Raddleův deník,“ konstatoval Ron.

„Máte pravdu, po snídani pro ni zaběhnu,“ ukončil debatu Harry a konečně se pustil do jídla. Nejedl však dlouho a do misky mu spadlo něco podivného a opeřeného a šplouchlo mu do obličeje kus kaše.

„Sakra, neumíš dávat pozor,“ vyjel po bezbranném stvoření nasupený Harry a otíral si hábitem kaši z obličeje.

„To je Eroll,“ vyhrkl Ron a vytáhl rodinnou sovu z Harryho talíře. Odvázal svitek pergamenu z její nožky a rozložil jej. 

dopis

 

„Já to říkal, ona žije, vím to,“ vyhrkl Harry a stále očima projížděl dopis od Charlieho.

„Nepátrejte na vlastní pěst, co si o nás myslí, že se budeme dobrovolně vystavovat nebezpečí?“ řekl uražený Ron, ale vzápětí se všichni tři rozesmáli.

„No měli bychom jít na hodinu, už je nejvyšší čas,“ pobídla je Hermiona.

„Ale Hermiono, vždyť ještě nemáme ani rozvrh a vůbec, kdo teď bude ředitelem Nebelvírské koleje?“ zeptal se Ron.

Odpověď na jejich otázku přišla dřív než čekali. K jejich stolu dorazil profesor Brumbál a začal rozdávat rozvrhy.

„Cože, Aberforth?“ divil se Harry a sledoval, jak se k nim starý kouzelník blíží.

„No, kdo jiný by to mohl být. Je jediný z profesorů, krom McGonagalové, který studoval v Nebelvíru,“ vysvětlila jim Hermiona. To už k nim kouzelník dorazil.

„Už jsem se na vás tři moc těšil. Hodně jsem toho o vás slyšel. Proslýchá se, že neuběhl ani jediný rok, který byste vy tři prožili v klidu. Tak mladí a už jste toho tolik dokázali, každopádně už se nemůžu dočkat, až mi při hodině ukážete některá z vašich zaklínadel,“ dořekl Brumbál a podal jim nové rozvrhy. Ještě chvíli se na ně pobaveně koukal a potom odkráčel pryč. Všichni tři stáli jako přikovaní.

„My si ty problémy nevyžádali, ony přišly samy,“ řekl ublíženě Ron a poprvé se nakoukl do svého nového rozvrhu.

„A jéje, první hodina lektvarů s Křikem, ještě pořád máš tu učebnici od toho netopýra?“ pošťuchoval Harryho Ron.

„Na tu už nikdy nesáhnu,“ prskal Harry a při pomyšlení, že by měl znovu sahat na něco, co kdysi patřilo Snapeovi, se otřásl.

„To bych ti taky radila,“ přidala se do rozhovoru Hermiona.
Ještě si zaběhli do ložnice pro učebnice a potom už scházeli po kamenných schodech do sklepení. Harry měl lepší pocit, když hůlku Roweny schoval k sobě do hábitu, byl si tak jistější, že se o ni nikdo jiný nedozví. Postavili se před učebnu a vyčkávali příchod profesora Křiklana.

Ve sklepení bylo podivné ticho. Nikdo nepromluvil ani slovo a když už, tak šeptal, což vyšlo nastejno, protože se to rozléhalo po celé chodbě. Harry tomu dal jediné jméno „Draco Malfoy“. Nikdo ze zmijozelských nezesměšňoval ostatní studenty a ani po nich nepokřikoval, po pravdě, nikdo z nich ostatním nevěnoval pozornost.

„Bez toho Malfoye je tady divný klid co? Řekl bych, že mi tu schází,“ prohodil Ron do pustého ticha. Všichni nebelvírští se začali smát, jen zmijozelští po nich házeli nasupené pohledy.

V tom dorazil profesor Křiklan a pustil je do učebny. Tentokrát už nevypadala tak pustě, jako když v ní kraloval Snape. Dokonce tam byla znát klidnější atmosféra.

Když se všichni usadili, Křiklan si stoupl za katedru a spustil: „Vítám vás na naší první hodině lektvarů. Dnes jsem si pro vás připravil opravdu zvláštní lektvar. Říká se mu „Zmizík“. Ten, kdo se ho napije, získá na určitou dobu neviditelnost a nemusí použít žádného pláště.“

V učebně to zašumělo vzrušením. Křiklan máchl hůlkou a na tabuli se objevily instrukce k výrobě zmizíku. Všichni se dali ihned do práce. Nejprve si zapsali přísady na pergameny a posléze se pustili do samotné výroby. Harry si vytáhl svůj kotlík, hůlkou pod ním zapálil oheň a začal si pročítat seznam přísad.

Na konci hodiny už většina zmizíku byla hotova. Dokonce i ten Harryho a Ronův se trochu podobal originálu. Odnesli své vzorky na Křiklanův stůl a chystali se k odchodu, ještě jim však neušlo, jak si Hermiona vytáhla s kapsy tři malé lahvičky a svým lektvarem je naplnila až po okraj, posléze je zašroubovala a schovala zpět do kapsy.

„Proč sis schovala ten lektvar?“ zeptal se jí ze zvědavosti Ron když vyšli z učebny a namířili si to do učebny Obrany proti černé magii.

„Můžou se přece hodit, ne?“ odpověděla mu Hermiona, aniž by se na něj podívala.

„A k čemu? Harry přece s sebou pořád nosí neviditelný plášť,“ namítl Ron.

„Zaprvé se pod něj nevlezeme všichni a za druhé, jak už jsem řekla, může se hodit,“ dořekla Hermiona a otevřela dveře učebny, poněvadž už dorazili na místo.

Aberforth Brumbál seděl za svým stolem a vřelým úsměvem vítal nově příchozí studenty. Učebna vypadala dnes opravdu pustě. Nebyla v ní ani jedna lavice, židle byly umístěny podél zdi a uprostřed místnosti byl kruhový koberec.

„Co asi na nás chystá?“ zeptal se Neville, když s trojicí vstoupil do učebny.

„Vítejte,“ ozval se příjemný hlas profesora Brumbála. „Všichni se posaďte na židle, které jsou rozestavěny podél zdi. Nachystejte si pouze hůlky, nic jiného dnes potřebovat nebudete,“ dořekl a sledoval udivené obličeje všech přítomných.

Když se všichni usadili na svá místa, profesor Brumbál si stoupl doprostřed místnosti. Nikdo ani necekl, všichni dychtivě čekali, co se bude dít.

„Jak už je na této škole tradicí, na místě učitele Obrany proti černé magii nikdo nezůstane déle než rok. Pevně doufám, že letošním rokem se vše změní,“ promluvil profesor a pohledem při těch posledních slovech zamířil na trojici.

„Určitě už jste se dovtípili podle jména, že jsem bratr vašeho bývalého ředitele, který tak tragicky zahynul. Do této doby jsem byl majitelem hostince U Prasečí hlavy, a mimochodem stále jsem, ředitelka McGonagalová mě však požádala, abych vzal místo učitele. Určitě spolu budeme dobře vycházet,“ na chvíli utichl, ale posléze zase pokračoval.

„Bylo mi řečeno, že předchozí učitel vás toho moc nenaučil,“ vyslovil profesor, přičemž si vysloužil značný nesouhlas zmijozelských studentů. Brumbál si jich však nevšímal a pokračoval.

„Určitě to nebude lehký rok, vždyť vás na konci čekají zkoušky OVCE. Nejen, že se vás na zkoušky pokusím připravit co nejlépe, ale hlavně se budeme v tomto roce zabývat opravdu mocnými kouzly,“ dokončil svůj proslov.

Chvíli se nic nedělo, až nakonec profesor pozvedl svou hůlku a vykřikl: „Firelion.“

Z hůlky vystřelil ohnivý proud, který se asi půl minuty jen tak točil ve vzduchu a potom na sebe vzal podobu lva. Ohnivý lev nejprve přeletěl celou místnost a potom se snesl nad jedním studentem, kupodivu nad Ronem. Ron vypadal, jakoby byl znovu v Zapovězeném lese a koukal na osm odporných chlupatých noh a dvě kusadla gigantické akromantule. Lev se mu omotal kolem pasu až chlapec vyjekl a potom ho nadzvedl do vzduchu. Ron sebou vyděšeně škubal a vydával jakési pískání. Lev ho pomaličku spustil vedle profesora, odmotal se a potom se znovu vznesl do vzduchu.

Všichni studenti a to včetně zmijozelských začali tleskat a jásat. Jen Ron byl v obličeji zelený jak sedma.

„Á výborně, tak a teď už nám chybí jen soupeř,“ křikl do hlasitého smíchu všech ostatních a hůlkou pobídl lva k dalšímu pohybu.
Lev zopakoval svou akci a spočinul nad studentem ze Zmijozelu, Zabinim Blaisem. I tentokrát se mu omotal kolem pasu a přemístil ho na koberec vedle profesora.

„Páni, to je síla. Pane profesore, naučíte nás to?“ vyhrkl Seamus Finnigan.

„Naučte nás to, prosím,“ žadonil Dean Thomas.

Brumbál zvedl ruku, aby třídu utišil a potom pokračoval: „Možná příště. Dnes však máme v plánu něco jiného. Tak jak vidím, už tady máme oba soupeře. Rona Weasleyho a Zabiniho Blaise.“ Ron i Zabini se na sebe udiveně podívali, ale vzápětí své pohledy stočili jinam.

„Určitě už jste měli kouzelnický klub?“ zeptal se, a když oba přikývli, pokračoval, „výborně, takže už víte jak to funguje. Postavte se naproti sobě. Potom se ukloňte a popojděte tři kroky zpátky. Až napočítám do tří, vyšlete na sebe jakékoliv kouzlo. Připomínám však, že svého soupeře nesmíte zranit,“ dořekl a sedl si na volnou židli, aby mohl celou scénu pozorovat.

Ron a Zabini chvíli stáli jako přikovaní, potom však šouravými kroky došli k sobě a uklonili se. Oba popošli o tři kroky zpátky a připravili se k boji.

„Jedna, dva, tři…“ křikl profesor a Zabini proti Ronovi vyslal kouzlo Furnunculus. Ron však byl připravený, a přesně jak se to naučil v BA, švihl hůlkou a vykřikl „protego“. Protikletba Zabiniho vymrštila do vzduchu, kde udělal salto a potom se jak široký tak dlouhý rozplácl na koberci. Jako had se vymrštil zpět na nohy, ale to už se Ron vzpamatoval ze svého triumfu a vyslal na něj kouzlo „densaugeo“.

Zabini nestihl rychle zareagovat a kouzlo do něj vrazilo naplno. Zabini si přiložil obě dlaně k puse a kulil oči na Rona. Z pusy mu vyčnívaly dlouhé bílé zuby, které závratnou rychlostí rostly.

„Excelentní. Výborně Rone. Už jsem slyšel o proslulé Brumbálově Armádě. Jsem zvědavý, čím mě její členové překvapí,“ pochválil usmívajícího se Rona profesor. „Deset bodů pro Nebelvír,“ dodal.

Brumbál ještě mávl hůlkou a Zabiniho zuby znovu nabyly svou původní podobu. Celý zbytek hodiny Brumbálův ohnivý lev vybíral studenty do dvojic a ti mezi sebou soupeřili. Aberforth vypadal, že se hodně dobře baví, opravdu nebylo pochyb, že byli s Albusem bratři. Uděloval a odebíral body za všechno a úsměv z tváře se mu ani na chvíli nevytratil.

Do konce hodiny ohnivý lev proletěl všechny studenty a roztřídil je do dvojic. Dle očekávání členové BA na tom byli lépe a svou kolej obohatili o nové body.

„Tohle byla skvělá hodina,“ okomentoval to Seamus Finnigan.
„Úžasná. Doufám, že takové budou všechny. On nás toho může tolik naučit,“ básnil Neville a pořád ještě nemohl uvěřit, že dostal deset bodů pro svou kolej za perfektní souboj se zmijozelským sedmákem.

„Konečně pořádný učitel. Kromě Lupina jsme nikoho takového ještě neměli,“ přidal se Ron a se svými přáteli se chystal k odchodu.

„Harry Pottere,“ protnul najednou veselé štěbetání profesor. Harry se otočil a nejistými kroky se šoural ke katedře, kde starší kouzelník seděl.

„Ano pane?“ zeptal se Harry.

„Slyšel jsem, že jste nebelvírským kapitánem famfrpálového mužstva,“ promluvil a začal se přehrabovat v hoře pergamenu.

„Ano to jsem, pane,“ odpověděl mu.

„Už za mnou bylo několik studentů, kteří by se k vám rádi přidali. Do konce týdne vám předám pergamen se jmény zájemců a vy si promyslete vhodný termín konkurzu. Věřím, že i letos Nebelvír vyhraje famfrpálový pohár,“ řekl mu.

„Budeme se snažit, pane. Máme v týmu opravdu skvělé hráče,“ odpověděl mu, ale při těch slovech se mu z ničeho nic sevřel žaludek. Vzpomněl si na Ginny, která hrála střelkyni. Už zase cítil bolest v srdci, přestože si byl jistý, že je stále naživu. Stýskalo se mu po ní. Tak hrozně rád by ji znovu objal.

„Nu dobrá tedy, jména vám pošlu,“ dořekl profesor a jiskřičky z očí se mu náhle vypařily. Jakoby věděl, na co teď Harry myslí a soucítil s ním. Harry se tedy odebral k odchodu, ale ještě než stačil udělat jediný krok, profesor znovu promluvil.

„Jak jste daleko s viteály, pane Pottere?“ položil mu otázku a upřel na něj své oči. Harry pootevřel pusu a zíral na profesora jako bacil na lékárnu. Jak může vědět o viteálech? Copak mu to jeho bratr řekl? Je to snad nějaký telepat? Nevěděl, co má říct. Otevíral a zavíral pusu jako kapr na souši a slova ne a ne přijít.

„Nemusíš mi nic tajit, Harry. Albus mi vše pověděl. Vím, kde jste byli ten večer, co jste odešli z Bradavic. Nevzal jsem toto místo, protože bych toužil stát se učitelem, ale proto, abych na tebe dával pozor a pomáhal ti. Můj bratr tě měl moc rád a asi by mi nikdy neodpustil, kdybych tě nechal na holičkách,“ vysvětlil mu Brumbál.

Harry si nebyl jistý, zda má profesorovi povědět o hůlce nebo o medailonu. Ještě si nezískal jeho důvěru natolik, aby se mu s tímto svěřoval. Rozhodl se tedy, že mu prozatím nic neřekne. Raději se poradí se svými přáteli a potom se uvidí. Je sice pravda, že Aberforth by mohl něco vědět o R.A.B., ale nechtěl nic riskovat.

„Ještě jsme s Hermionou a Ronem nic nezjistili, ale až budeme něco vědět, řekneme vám to,“ ujistil ho Harry a doufal, že mu to profesor zbaští.

„Dobrá, ale Harry, nepouštěj se do ničeho sám. Voldemort má špehy všude,“ pošeptal mu.

 

Týden uběhl jako voda a studenti se mohli konečně těšit z odpočinku. Harry svým přátelům vylíčil svůj rozhovor s profesorem Brumbálem. Byl rád, že mu oba dali za pravdu a jeho počínání o viteálech mu schválili.

„Nevíme, jestli mu můžeme věřit,“ odpověděla mu na to Hermiona.
Celý týden strávili zalezlí v knihově a snažili se najít něco, co by jim mohlo pomoci v odhalení viteálu. Bohužel, knih tam bylo tolik, že zatím prohledali jen nepatrnou část knihovny. Jediné, co dosud našli, byla velká fotografie v knize Bradavičtí mágové, kde stála Rowena s napřaženou hůlkou, která se opravdu podobala té, kterou našli v hrobě.

„Alespoň můžeme s jistotou tvrdit, že patřila Roweně,“ konstatovala Hermiona. Jak zjistit, zda je to viteál, se však bohužel nedověděli.

Když v pátek odpoledne dorazili do společenské místnosti, překvapil je hlouček studentů, který stál u vývěsní tabule a něco si zaujatě prohlížel.

„Co se to děje?“ zeptal se Ron a všichni postoupili blíž.

„Zkoušky z přemísťování,“ houkl na trojici Neville a vypadal, že se zhroutí.

„Cože?“ vykřikl Ron a začal odstrkovat studenty od tabule, na které byl připevněn lístek. 

listek

 

„No bezva, přemísťování. Já na to úplně zapomněl. Co když to nezvládnu?“ strachoval se Ron a začal chodit sem a tam po místnosti.

„Bože Rone, zvládli to jiní, zvládneš to i ty,“ uklidňovala ho Hermiona. Ron však stále vypadal, jakoby se mu splnily jeho noční můry.

V úterý po obědě už většina studentů scházela dolů k hlavní bráně. Nikomu z nich nebylo moc do řeči a všichni stáli s kamennými výrazy. Ron se klepal jako fretka a Nevillovi se podlamovala kolena.

„Jste tu všichni? Můžeme vyrazit?“ zeptal se hlas za jejich zády. Stál tam profesor Brumbál a několik členů Fénixova řádu.

„Výborně, jdeme,“ pobídl je profesor a vedl studenty do Prasinek.
Ron celou cestu nepromluvil ani slovo a Harry mu za to byl neskonale vděčný. Sám měl pocit, že při prvním slovu by ze sebe vydávil celý oběd. Stále si v hlavě přemílal tři slova, tři O. Měl ale neblahé tušení, že mu to k ničemu nebude. „Vždyť už jsem se přece jednou sám přemístil, když jsme s Brumbálem prchali z jeskyně,“ říkal si v duchu, aby se alespoň trochu uklidnil. Ta slova mu malinko zvedla náladu.

Pomalu se blížili k vesnici. Aberfort šel v čele a nahlas si broukal nějakou písničku. Studenti, kteří šli v jeho těsné blízkosti, zatínali zuby, pěsti, prostě vše co šlo, aby uklidnili svoje nervy a nevrhli se na zpívajícího profesora. Harry si byl téměř jistý, že někteří už vytahovali své hůlky a přemýšleli, jaké zaklínadlo na něj použít.

Z jejich trápení je vysvobodila velká cedule s nápisem Prasinky. Konečně dorazili do vesnice. Aberforth si přestal zpívat a otočil se čelem ke studentům.

„Jsme na místě vážení. Dojdeme až na konec vesnice, kde je prostor na přemístění. Tam už na vás čekají kouzelníci, kteří budou vaše zkoušky bodovat. Všem vám přeji hodně štěstí, hlavně se pořádně soustřeďte na cíl, abychom vás nemuseli hledat po celé Anglii,“ pokusil se zavtipkovat profesor, ale když viděl výrazy ve tvářích všech přítomných, nechal toho.

Došli až na malou mýtinu, kde stálo šest kouzelníků. Na zemi byly namalovány dva kruhy. Posadili se na přichystané lavice a vyčkávali začátku. Jeden postarší kouzelník předstoupil před studenty a začal jim vysvětlovat pravidla. Harry ho vnímal jen napůl. V krku měl knedlík a v hlavě hotový chaos. Ani si nevšiml, že zkoušky už začaly a nějaký student z Mrzimoru už je nachystaný v jednom kruhu. Vzápětí máchl hůlkou a přemístil se z bodu A do bodu B. Ostatní studenti začali tleskat. Tak to šlo student po studentu, až nakonec zbyl jen Ron a Harry.

„Ronald Weasley,“ zvolal jeden kouzelník. Ron se neochotně zvedl z lavičky a vrávoravým krokem došel k jednomu kruhu. Stoupl si do něj a vystrašeně proletěl všechny obličeje přítomných studentů a kouzelníků. Potom pozvedl hůlku a křikl: „Přemístit.“ Jeho tělo zmizelo z kruhu, do druhého se však nevrátilo.

Kouzelníci si mezi sebou vyměnili ustarané pohledy. Potom však něco zapraskalo a Ronovo tělo se objevilo přesně uprostřed kruhu, celé v pořádku. Harry s ostatními začal tleskat a jásat. Avšak po chvilce toho nechal, poněvadž si uvědomil, že teď je řada na něm.

„Harry Potter,“ nechal se slyšet další kouzelník. Harry se zvedl a přistoupil ke kruhu. Zahlédl ještě Ronův zelený obličej, jak se na něj usmívá a potom už vlezl doprostřed. Z hábitu vytáhl hůlku, vzpomněl si na tři „o“ a zvolal: „Přemístit.“

Znovu ucítil, jak ho někdo protahuje úzkou trubkou. Trvalo to podivně dlouho. Oči měl stále zavřené a ruce zaťal v pěst. Už si pomalu začal myslet, že takhle zůstane navěky, když v tom pod nohama ucítil pevnou zem. Oči nechal stále zavřené a doufal, že stojí v prostřed kruhu. Určitě nečekal burácející aplaus za to, že se přemístil, ale nějaký ten potlesk ano. Bylo mu to divné. Všude kolem bylo ticho, dokonce ani ptáci, kteří v Prasinkách tak prozpěvovali, utichli.

Donutil se tedy otevřít oči. Málem samým šokem zaječel, když si všiml, kam se přemístil. Stál uprostřed nějaké kruhové kamenné místnosti, odkud vedly jen jedny dveře. Rozhodně to nebyl bod B, kam se měl přemístil. Rozhlížel se kolem a hůlku v ruce svíral tak pevně, až ho začaly bolet všechny klouby.

Vystrašeně se koukl na svou ruku, ve které svíral hůlku, jakoby se chtěl ujistit, jestli ji opravdu má. V tom ale zkameněl. V ruce nedržel svou vlastní hůlku, nýbrž hůlku Roweny z Havraspáru. Při tom napětí šáhl do hábitu a vytáhl první hůlku, která mu přišla pod ruku. Bohužel to byla zrovna ta druhá. Netušil co se to stalo. Proč ho Rowenina hůlka přemístila do této místnosti? Jak se to mohlo stát?

Z jeho přemýšlení ho však vyrušili nějaké hlasy. Harry sebou trhl, jako by dostal zásah elektrického proudu. Přehodil přes sebe neviditelný plášť, který nosil stále u sebe a přitiskl se ke zdi. Dveře místnosti se v tu chvíli rozlétly a dovnitř napochodovaly dvě postavy v černé kápi a s maskou přes obličej. Harry ztuhl, když uviděl napochodovat dovnitř dva smrtijedy. Ještě víc se přitiskl ke zdi a snažil se uklidnit svůj už tak dost zrychlený dech. Smrtijedi se naštěstí v mžiku přemístili pryč.

Tak teď už věděl, kde se právě nachází, nebo to alespoň tušil. Hůlka ho určitě přenesla k Voldemortovi. No, alespoň vím, že je to jeho viteál, pomyslil si. Plášť si nechal přehozený na sobě a už už se chtěl přemístit zpět do Prasinek, když ho něco napadlo. Členové řádu přece pořád bezúspěšně pátrají po Voldemortově sídle a Harry ho právě objevil. Je to šance, kterou může využít, aby jeho úkryt odhalil a navíc, někde tady je uvězněný Lupin a možná taky Ginny. Nebo v to alespoň doufal. Rozhodl se tedy, že se tu chvíli zdrží.

Vyšel otevřenými dveřmi ven a dal se chodbou doleva. Všechny stěny byly tmavé a jediným světlým bodem byly zapálené pochodně umístěné na stěnách. Chodbou se linul smrad zatuchliny a po zemi běhaly krysy. Zvláštní místo, dělané přímo pro toho bastarda, pomyslel si Harry a při pomyšlení na jeho jméno se otřásl. Rozhodně neměl v úmyslu setkat se s ním. Chtěl najít Lupina a Ginny a co nejrychleji odsud vypadnout.

Došel až nakonec chodby, kde na něj čekalo rozcestí. Dal se tedy znovu doleva. Stěny této chodby byly pokryté zvláštními obrazy. Na některých byly odporní hadi, někteří malí, někteří obrovští. Na dalších byli kouzelníci, kteří mučili mudly. Nebyla to zrovna umělecká díla. Z obrazů šla hrůza a strach. Nelidskosti, které byly na obrazech namalovány, naháněly husí kůži. Harry raději stočil pohled na zem a dal se znovu do pohybu. Jakmile dorazil na konec chodby, uslyšel známý hlas.

„Odneste ho do temné místnosti,“ poručil hlas Severuse Snapea. Harry vykoukl zpoza rohu a uviděl tři postavy v černých kápích, jak mezi sebou vlečou čtvrtou postavu, která nemá daleko do bezvědomí. Byl to nejspíš nějaký zajatec, kterého tady mučili. Táhli ho k dveřím, na kterých byl vyrytý odporný had, který otevíral a zavíral tlamu a odhaloval tak špičaté zuby. Hůlkou otevřeli dveře a postavu hodili na studenou zem. Harry se přiblížil trochu blíž, aby lépe viděl.

Severus Snape si stoupl nad postavu bezmocného kouzelníka a podíval se mu do obličeje. „Máš poslední možnost Lupine. Buď nám řekni co chceme vědět, nebo tě dnes pán zla přijde osobně zabít,“ sykl na něj a pozvedl hůlku. Lupin ze sebe nevydal ani hlásku. Mlčel a upíral oči na Snapeovu tvář.

„Jak chceš…crucio,“ vykřikl Snape a hůlkou namířil na ležícího Lupina. Ten se v momentě začal zmítat ve strašlivých bolestech a křičel na celé kolo. Jeden ze smrtijedů zabouchl dveře místnosti, aby křik nerušil ostatní.

Harry nevnímal věci kolem sebe. Před očima měl jen bezmocného Lupina, který právě čelí strašlivé mučící kletbě. Rozběhl se ke dveřím a nebral v potaz následky svého počínání. Už se přibližoval ke dveřím, když se z postranní uličky vynořila postava a on do ní napálil plnou rychlostí.

Oba se skáceli k zemi a neviditelný plášť Harrymu sjel z těla. Koukl se před sebe, aby zjistil, kdo byl ten dotyčný. Dech se mu na chvíli zastavil, když zjistil, že kouká do udiveného obličeje Draca Malfoye.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia