Po 08. března    slaví: Gabriela



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

9. Vznešený orel

Smrt Ginny zasáhla mnoho lidí, ale ne všichni věří v pravdivost tohoto tvrzení. Harry si je jist, že je naživu a jen tak se té myšlenky nepustí. Jeho pocit zesílí i po poslechu nové písně Moudrého klobouku v den zařazování. Navíc zjistí, že hůlka, kterou vytáhlu z rakve své sestřičky není jen obyčejná hůlka z Olliverova krámku.

Odpoledne bylo krásné a slunečné, jakoby se země snažila vyrovnat s děsivou událostí předešlé noci. Po hustém kouři už nebylo ani památky a krajina kolem Bradavic byla až neskutečně živá. Avšak nálada, která v Bradavicích panovala, byla pod bodem mrazu.

 Mnoho studentů se ještě nevzpamatovalo z útoku Voldemortova draka, včetně černovlasého chlapce, který seděl opřený o nádherné zelené stvoření, jehož šupiny se leskly jako diamanty pokaždé, když na ně dopadl paprsek slunce.

Černovlasý chlapec seděl strnule vedle dvou draků, Leorina a Safiry a zíral na oblohu. Neměl chuť k životu, právě ztratil někoho, na kom mu hodně záleželo. V jeho srdci panovala prázdnota a bolest. Nemohl se s tím smířit, nechtěl se s tím smířit. Stále se mu vybavoval sen, který se mu zdál v době, kdy byl v bezvědomí. V hlavě mu pulzovalo jediné slovo „VRAH,“… stal se vrahem. Všichni zemřeli kvůli němu, jeho rodiče, Sirius, Brumbál a teď i Ginny. Už nechtěl nikoho vystavovat nebezpečí, chtěl utéct pryč, daleko od svých přátel. Věděl však, že tenhle plán by mu nikdy nevyšel. Pokud by se jen byť na malinkatý kousíček vzdálil, tak by k sobě přilákal daleko více lidí, než kdyby zůstal sám v ústraní se svým žalem. A tak jen seděl a snažil se usměrňovat své pocity, aby nevypluly na povrch víc než by unesl.

„Ahoj Harry, jak to jde?“ zeptal se dívčí hlas. Harry se vzpamatoval ze svého zamyšlení a otočil hlavu na nově příchozí osobu. Pohlédl do zelených očí elfky, ve kterých byla poznat lítost a smutek.

„Ginny je mrtvá, už jsi to slyšela?“ zeptal se Aimée.

„Ano, řekli mi to, když jsem se probudila,“ pověděla mu tichounkým hlasem. „Je mi to opravdu líto Harry, proto jsem taky přišla. Chtěla jsem být v tuto chvíli s tebou,“ dodala a poklekla k němu.

„Měl jsem zemřít já a ne ona. Ona si to nezasloužila,“ začal Harry, ale Aimée jeho začínající proslov přerušila.

„Půjdeme se projít? Udělá ti to dobře,“ navrhla mu.

Neochotně se zvedl a oba zamířili k jezeru. Dlouhou chvíli šli mlčky a ticho protínal jen slabounký vítr, který si pohrával s korunami stromů. Příroda jakoby se jim tento den vysmívala. Na obloze nebyl ani jediný mráček, byla blankytně modrá, slunce si pohrávalo se svými paprsky a vše kolem sebe prosvětlovalo. Na obloze dováděli ptáci a motýli a kolem zapovězeného lesa se nakupilo množství zvířat, která utekla před ničícím požárem. Vše kolem bylo tak neskutečně živé.

Harry se rozhlížel po bradavických pozemcích, nemohl si pomoci, ale vše kolem mu připadalo směšné. Jak se mu příroda může takhle vysmívat, když on se v tuto chvíli cítí, jakoby ho připoutali na elektrické křeslo a pouštěli do něj 1000V?

Loudavým krokem došli až k jezeru na jehož průzračné hladině vířily vlny. Kromě nich tam nikdo jiný nebyl. Usedli pod obrovskou lípu jejíž větve sahaly až na zem a opřeli se o mohutný kmen.

„Harry, já vím, že ti Ginny hrozně moc chybí, ale život jde dál. Ze začátku to bude těžké, ale věřím, že ty se s tím dokážeš poprat,“ začala Aimée, ale Harry jí vzápětí přerušil.

„Nechci poslouchat tyhle řeči,“ odbyl ji a zrak upřel na pohybující se vlny na hladině jezera.

„Promiň, nechtěla jsem tě rozčílit. Chci ti jen pomoct. Bolí mě, když tě vidím takhle trpět a věř mi, byla bych raději, kdybych zemřela já a ona mohla žít,“ odpověděla mu šeptem.

„Omlouvám se, nechtěl jsem na tebe takhle vyjet. Vím že mi chceš pomoct, jen… no prostě, je to pro mě těžké. Stále na ni myslím, kam se podívám, vidím její tvář,“ povídal Harry a oči ho znovu začaly pálit. Slzy se draly na povrch jako divé a stékaly po jeho tvářích.

„To nic, neomlouvej se,“ odpověděla mu na to Aimée. Znovu se rozhostilo hrobové ticho a oba dva koukali před sebe.

„Mám pro tebe jeden návrh Harry,“ promluvila do ticha elfka.

Harry se na ni podíval nechápavým pohledem a zeptal se: „jaký návrh?“

„Vím, že jsi mocný kouzelník a už jsi mnohé dokázal. Ale chtěla bych tě naučit něco víc, něco nového,“ pokračovala a vpíjela se mu do zelených očí.

„Co nového?“ stále nechápal a tvářil se, jakoby se snažil rozcupovat svůj mozek na malinkaté kousíčky, aby byl výkonnější.

Aimée se na něj jen pousmála a v tu chvíli Harry ucítil v hlavě podivný tlak. Neuměl ho popsat, bylo to zvláštní. Dřív, než se z toho stačil vzpamatovat, rozlehl se mu v hlavě hlas z něhož čišel klid a harmonie.

„Spojila jsem se s tebou myslí. Pokud budeš chtít něco říct, prostě na to jen pomysli a já to uslyším,“Harry sebou trhl a zůstal strnule sedět. Měl pocit, že když sebou jen trošičku pohne, spojení se ukončí.

„Kouzlit bez hůlky se nenaučíš hned, trvá to několik let, ale spojit se s někým myslí bys zvládnout mohl,“řekla mu a šibalsky se na něj usmála.

„Chceš říct, že bych se mohl dostat komukoliv do mysli aniž bych použil hůlku?“ zeptal se překvapeně.

„Samozřejmě, my k tomu hůlky nepotřebujeme. Je to méně náročné než kouzlení. Avšak bude zapotřebí, abys do toho vložil veškerou svou energii,“znovu se chopila slova Aimée.

„A ehm  no… to abych jako jel do tvé země?“zeptal se zdráhavě.

„Jistě, mluvila jsem s mistrem, je to ten nejlepší učitel. Naučí tě nejen to, jak vstoupit do cizí mysli jak zvířatům tak lidem, ale také jak svou mysl uchránit před cizím vniknutím,“dodala.

         „Tak to bude asi podobné nitrozpytu a nitrobraně,“pomyslel si Harry jen tak pro sebe.

„Co je to nitrozpyt a nitrobrana?“zeptala se udiveně Aimée.

„To nic, nech to plavat,“řekl spěšně Harry a usoudil, že přemýšlení nechá raději na později, leccos by mohl prozradit.

„Dobrá, pokud bys měl zájem, tak až ukončíš studium na této škole, vezmu tě do Alagaësie a začneme z výcvikem,“ dořekla Aimée.

„Jasně, opravdu mám zájem, mohlo by mi to pomoci v boji proti Voldemortovi,“ vyhrkl dychtivě Harry a už teď začal přemýšlet, jak by se nejlépe pomstil za smrt svých blízkých.

„Ano, to by určitě mohlo, ale Harry, nevyhledávej zbytečně problémy,“ řekla mu, když se k ní dostaly Harryho myšlenky na pomstu.„Můžeme zkusit i lehčí kouzlo, uvidíme jak si povedeš. Máš v sobě kouzelnickou krev, to by ti mohlo trochu pomoci,“ odpověděla mu a znovu se zadívala na okraj jezera, kde stálo několik bradavických studentů, kteří se snažili kameny do vody házet žabky.

Už zase seděli mlčky a koukali se do dáli, kde se tyčily obrovské hory. Den se přehoupl v pozdní odpoledne a vzduchem začal foukat silnější a studenější vítr. Na obloze, která byla až do teď jasně modrá, se objevily první mraky a začaly ji kousek po kousku zakrývat. Vypadalo to, jakoby matka příroda skládala obrazce s puzzlí.

„Aimée,“ oslovil Harry dívku vedle sebe.

„Ano?“ odpověděla a otočila hlavu k němu.

„Zůstanete tady s Eragonem i na večeři?“ zeptal se jí.

„No popravdě, chtěli jsme odjet už odpoledne, ale jestli si to přeješ, zůstaneme,“ řekla mu a usmála se na něj.

„Chtěl bych vám oběma ukázat hrad,“ dodal a podal jí ruku, aby ji pomohl vstát.

„Budu jen ráda a Eragon určitě taky,“ řekla a oba se vydali k hradu.

Když byl Harry s ní, skoro zapomněl na všechny své problémy i na svůj smutek. Nevěděl jak to popsat, ale vedle ní se cítil bezpečně a alespoň trochu méně nešťastný. Byl rád za tu chvilku, co si spolu povídali. Něco ho k ní táhlo, ale nevěděl co. Cítil k ní něco, ale nebyla to taková láska, kterou cítil k Ginny, bylo to něco jiného, něco zatím nepopsatelného. Kráčel s hlavou v oblacích a úsměvem na rtech přes bradavické pozemky a nevnímal svět kolem sebe.

 

Odpoledne uteklo jako voda. Harry s Ronem a Hermionou provedli oba jezdce hradem. Až na menší incident s Protivou, který po kolemjdoucích házel shnilé ovoce, se obchůzka zdařila. Oba byli Bradavicemi uneseni. Eragon se nemohl odtrhnout od postav na obraze, které se pohybovaly a mluvily.

Potom už se všichni shromáždili ve Velké síni, kde se mělo konat zařazování nových studentů do kolejí a hlavně poslední rozloučení s Virginií Weasleyovou.

Harry s Ronem, Hermionou a Aimée s Eragonem si sedli k nebelvírskému stolu, kde už na ně čekali ostatní nebelvírští. Síň letos nebyla vyzdobena v barvách jednotlivých kolejí, ale všude visely černé vlajky. Všichni seděli nehnutě na svých místech a kolem nich panovalo ticho. Většina studentů seděla se zarmoucenými výrazy, kromě zmijozelských. Jejich stůl vypadal, jakoby se tam slavily Vánoce.

Harry se koukl k čestnému stolu, kde už seděli skoro všichni učitelé, včetně pana a paní Weasleových. Paní Weasleová seděla strnule na židli a každou chvíli si utírala uslzené oči kapesníkem. Místo Albuse Brumbála seděla na vysoké židli profesorka McGonagalová, vedle ní profesor Kratiknot a ostatní učitelé. Na konci řady však byly dvě volné místa.

„Čí místa to asi jsou?“ protnul ticho Neville. Chvíli se odpověď nedostávala, ale nakonec se zmohla slova Hermiona.

„Jedno je od profesorky Prýtové, stala se teď zástupcem ředitele a bude provázet prváky při zařazování a to druhé musí být od nového profesora Obrany proti černé magii, nikdo však ještě neví, kdo jím bude. No a místo Snapea tady zůstal Křiklan,“ ukončila svou řeč Hermiona.

V tu chvíli se velké dveře otevřely a do místnosti vcházelo asi 50 nových studentů s profesorkou Prýtovou v čele. Došli až k čestnému stolu, kde už čekal přichystaný Moudrý klobouk. Místnost rázem utichla a čekala na novou píseň, kterou si klobouk přichystal.

 

„Již dávno tomu je,

kdy zhotoven jsem byl,

bych plnil funkce své,

na což nemarnil jsem sil.

Snad tisíc let již tomu jest,

co přišli čtyři mágové

a zřídili, jak praví zvěst,

zde školu krve kouzelné.

Nuž přijmi služby mé a slyš,

kam cesty tvé teď vedou  zvíš.

 

Zdáš - li se být ctný a smělý,

 statečný a chrabrý jen,

vyslyš  tedy co chci sdělit,

Nebelvír Tvým osudem.

 

Lstivý jsi a vychytralý,

ctižádosti oddaný,

hadí plémě čisté krve,

Zmijozelský poddaný.

 

Nevynikáš, pluješ s proudem,

pracovitý ale jsi,

budoucnost Tvá Mrzimorem,

už si cestu proklestí.

 

Mysl jiskrná a chytrá,

všechno má své řešení,

tušíš jistě hlavo bystrá,

Havraspár Tvé bydlení.

 

Vyjevil jsem co jsem měl,

však není to má víra,

svět kouzel by se spojit měl,

v jednotě je síla!

Není všechno jak se zdá,

za hlasem srdce patří jít,

kdo pochybuje vyhrává,

a ztracené lze objevit.

 

Moudrý klobouk dozpíval a v síni se rozhostilo hrobové ticho, které trvalo celou minutu. Všichni přítomní se snažili rozdýchat jeho slova. To, že se mají sjednotit už jim nejednou navrhl, ale co ta poslední slova? Ztracené lze objevit. Chtěl jim snad něco naznačit? Tahle nezodpovězená otázka létala vzduchem jako při silné vichřici.

Po chvilce se místností rozlehlo šeptání udivených studentů, kteří se mezi sebou dohadovali o nejnovější písni, kterou je právě klobouk obdařil. Zdálo se, že vyvedení z míry byli i profesoři, poněvadž spolu horlivě diskutovali a ani se nesnažili sjednat v síni pořádek.

„Ginny je živá, vím to, cítím to,“ vyslovil nahlas Harry a všichni kolem na něj udiveně pohlédli.

„Co to povídáš Harry?“ zeptala se ho Hermiona a chytla ho za ruku.

„V hloubi srdce cítím, že stále žije. Nikdy neuvěřím, že je mrtvá, dokud na vlastní oči neuvidím její tělo. Víš co řekl Charlie, nenašli ji. A ta slova? Kdo pochybuje vyhrává a ztracené lze objevit,“ odříkával Harry a nevšímal si pohledů ostatních nebelvírských studentů.

„Jestli je živá, najdeme ji Harry,“ řekl odhodlaně Ron.

„Ale…“ začala Hermiona, ale Ron ji zpražil přísným pohledem, který ji až nápadně napodoboval.

Z jejich rozhovoru je vyrušila až ředitelka McGonagalová, která vstala a zesíleným hlasem  sdělila: „Moudrý klobouk nám dozpíval a prosím všechny z vás, vezměte si jeho slova k srdci, nedává je nadarmo,“ na chvíli se odmlčela, ale po chvilce dodala, „profesorko Prýtová, můžeme začít se zařazováním.“

Ředitelka mrzimorské koleje tedy přistoupila ke stoličce, na které klobouk ležel a rozvinula dlouhý svitek pergamenu.

„Až přečtu vaše jméno, přistoupíte ke mně, posadíte se na stoličku a na hlavu si dáte Moudrý klobouk, který vás následně zařadí do jedné ze čtyř bradavických kolejí. Jak jste již mohli slyšet, jmenují se Nebelvír, Havraspár, Mrzimor a Zmijozel,“ sdělila jim a koukla se do pergamenu.

Následně přečetla všechna jména ze seznamu. Ke stoličce cupitalo jedno dítě za druhým až nakonec zůstalo jenom jedno.

„Matthew Railly,“ křikla a ke stoličce se pomalými krůčky šoural chlapec s pískově žlutými vlasy. Harry ho okamžitě poznal. Byl to ten chlapec, kterému v létě pomohl, když ho Dudleyho banda v parku mlátila. Překvapilo ho, že je to kouzelník a se zájmem chlapce pozoroval.

Matthew na židličce seděl už bezmála pět minut, až nakonec Moudrý klobouk nahlas vykřikl: „NEBELVÍR.“

Od nebelvírského stolu se ozval ohlušující jásot a potlesk a Matthew Railly si přisedl ke svým novým spolužákům.

Profesorka McGonagalová se znovu postavila, aby pronesla svůj první proslov coby  ředitelka bradavické školy.

„Vítejte,“ začala profesorka, „v novém školním roce. Bohužel události včerejšího dne nás donutily přesunout zařazování nových studentů na 2. září, což je poprvé za celou dobu bradavické existence. Včerejší den byl pro všechny z nás obrovskou tragédií, při které přišla o život jedna z našich studentek Virginie Weasleová, která patřila do nebelvírské koleje. Nyní bych vás chtěla požádat, abychom uctili její památku. Povstaňte a pozvedněte své číše. Na počest Ginny Weasleyové, milované dcery, sestry, a kamarádky. Její duše bude v našich srdcích žít dál,“ dořekla profesorka a ostatní profesoři a studenti, včetně zmijozelských, povstali a pozvedli své číše.

Minutu mlčky stáli, aby jí naposledy vzdali hold a nakonec se zase posadili. Harry měl co dělat, aby svůj pohár udržel v klidu, poněvadž se mu ruka velmi třásla. V hloubi duše cítil, že Ginny stále žije, avšak v tuto chvíli nemohl nic dělat. Ten pocit ho ale přemáhal stále víc a víc. Byl odhodlaný jít až na konec světa, aby jí našel. Věděl, že ji někdy najde. Při té myšlence se mu na tváři mihl neznatelný úsměv.

Po chvilce ticha profesorka McGonagalová znovu promluvila: „Určitě jste si všichni všimli, že dnes máme mezi sebou vzácné hosty. Včerejší den zachránili několik studentů této školy a já bych je nyní ráda přivítala mezi námi. Riskovali své životy, aby studenty zachránili. Dík patří také jejich dvěma drakům, bez kterých by se záchrana neobešla. Přivítejme tedy Aimée a Eragona.“

Studenti se teď jako na povel obrátili k nebelvírskému stolu, aby si oba jezdce mohli prohlédnout a síň zaplnilo tichounké tleskání. Eragon musel stočit svůj zrak na podlahu, aby nikdo nepoznal, jak se červená.

„Tento rok nebude snadný...“ pokračovala profesorka.

„A který byl?“ zeptal se ironicky Ron a přetočil oči v sloup.

Dveře Velké síně se otevřely a dovnitř vkráčel starý kouzelník s dlouhými stříbrnými vousy. Na sobě měl modrý hábit a na hlavě špičatou čapku. Oči mu zakrývaly půlměsícové brýle. Neuvěřitelně se podobal jejich bývalému řediteli Albusi Brumbálovi, ačkoli vypadal o něco mladší. Kouzelník došel až k čestnému stolu, kde se postavil před zbývající volnou židli. Vyměnil si s ředitelkou významný pohled a usadil se.

„Dovolte, abych mezi námi přivítala nového učitele Obrany proti černé magii, profesora Aberfortha Brumbála,“ vykřikla do ticha, které nyní v místnosti vládlo. Studenti se s otevřenou pusou dívali střídavě na McGonagalovou a na jejich nového učitele OPČM.

„Brumbála? Cože?“ zíral Ron a koukl přitom na Hermionu, jakoby čekal, že mu to ihned vysvětlí.

„No jasně, Aberforth je Brumbálův bratr, Moody mi jednou ukazoval fotku, na které byli členové Fénixova řádu, včetně jeho,“ řekl mu Harry a stále upíral zrak na čestný stůl.

„Není to ten výčepní z hostince U Prasečí hlavy?“ zeptal se Dean Thomas.

„Ano, je to on,“ odpověděla mu Hermiona. Místností se znovu ozval tichý potlesk. Harry se ještě naposledy koukl k čestnému stolu, ale vzápětí uhnul. Byl si jistý, že nový profesor jeho pohled opětoval.

Jakmile profesorka domluvila, na stolech se objevilo jídlo všeho druhu. Každý rok se slavnostní večeře na začátku roku slavila ve velkém, letos tomu však bylo jinak. Při jídle nepadlo ani jedno slovo. Všichni seděli mlčky a hleděli si jen svého talíře, dokud jim jídlo ze stolu nezmizelo.

Po večeři se Eragon a Aimée chystali k odchodu do své země. Ron, Harry a Hermiona je vyprovodili, za přítomnosti několika členů řádu jako ochranky, za bradavické pozemky, odkud mohli odletět.

„Brzy se zase uvidíme Harry,“ řekla mu elfka a nasedla na zeleného draka. Oba draci vzápětí silně máchli křídly, až to kolem zašustilo a vznesli se do vzduchu. Chvíli kroužili po obloze až posléze krajinu ozářilo stříbrné světlo a zmizeli.

 

Harry s Ronem si to zamířili přímo do své ložnice. Všimli si, že jim někdo donesl jejich kufry z devastovaného vlaku. Než si ale stačili cokoliv povědět, usnuli.

Bylo něco po půlnoci, když se jejich pokojem rozlehl nádherný orlí zpěv. Harry se vyděšeně posadil a zíral do husté tmy, která nyní pokrývala celý jejich pokoj. Nechápavě se rozhlížel kolem, ale rysy se zaostřovaly pomalu. Znovu zaslechl orla. Jeho zpěv byl tak pronikavý a silný, že vzbudil i velkého spáče Rona, ostatní však spali tvrdě dál.

„Co to bylo?“ zeptal se rozespalý Ron a ústa se mu rozšířila do nepříjemné grimasy, když dlouze zívnul.

„Nevím, slyšel jsi to taky?“ prohodil k němu Harry a po tmě šmátral po nočním stolku a hledal brýle.

„Jako bych slyšel orla,“ řekl mu Ron.

„Jo, to já taky,“ odpověděl mu Harry a konečně našel co hledal. Nasadil si brýle a koukl se k oknu, jestli toho orla někde v dáli na obloze nezahlédne.

Jeho zpěv se ozval znovu. Nevycházel však zvenčí, nýbrž z jejich pokoje. Konkrétně z Harryho kufru. Z kufru vycházelo zelené světlo a jak se oba kamarádi přibližovali, světlo i zpěv sílil. Došli až k němu a zarazili se.

„Otevřeš to?“ zeptal se ho opatrně Ron.

„Asi jo, co by tam tak mohlo být?“ řekl si spíše pro sebe.

Přiblížil se ke kufru a pomalými pohyby ho otevřel. Rázem zelené světlo zhaslo a zpěv utichl. V pokoji teď byla neskutečná tma. Ron vzal svou hůlku a pošeptal: „lumos.“ Hůlka se rozsvítila on ji namířil na Harryho kufr. Harry pomalu vyndával své věci ven. Hábity, učebnice, kotlík atd. až v něm nic nezůstalo.

„To je zvláštní, nic tam není,“ řekl a obrátil se na Rona.

„A prohledal jsi ho celý?“ zeptal se ho.

Harry vzal kufr do ruky a obrátil ho vzhůru nohama. Chvíli s ním třásl, až z něj vypadla hůlka.

„To je ta hůlka, co jsme našli na hřbitově,“ zalapal po dechu Ron, „myslíš, že to ona vydávala ten zvuk a svítila?“

„To nevím, je to možné. Úplně jsem na ni zapomněl,“ přiznal se Harry a hůlku ze země zvednul, potom naházel zpět do kufru všechny věci.

„Je divně tvarovaná,“ prohlásil a otáčel ji před očima. Hůlka  se skládala ze tří tenkých proutků propletených do sebe. Každý proutek byl jiného odstínu. Na začátku propletení byl jakýsi cop, který ovinul všechny tři proutky kolem dokola, aby držely pohromadě.

„Takovou jsem ještě nikdy neviděl, posviť mi na ni prosím tě,“ poprosil Rona a hůlku si pozvedl blíže k očím.

„Rone koukni,“ vykřikl náhle Harry a ukázal na začátek hůlky. Na copu, který všechny tři proutky spojoval, byl vyrytý znak.

„To je orel,“ vydechl Ron a udiveně zíral na hůlku.

„Páni, komu asi mohla patřit?“ zeptal se Harry a snažil se přemýšlet.

„No, kdo měl ve svém znaku orla?“ vyřkl otázku Ron. Vzápětí se na sebe oba chlapci s výrazem neskonalé úcty podívali.

„Rowena z Havraspáru,“ řekli sborově a oči jim znovu padly na podivnou hůlku.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia