Čt 24. října    slaví: Nina



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

8. Dýka v srdci

Ginny a Harry letí s Aimée na Leorinovi do Bradavic, avšak černý drak jim je v patách. Než dorazí na hrad, pocítí Harry dosud největší bolest za celý svůj život. Ztratí něco, na čem mu záleželo a on to nedokázal ochránit. Smutek provází celé Bradavice.

 

Celou krajinu už dostihla noc. Všude byla černočerná tma, avšak odněkud z dáli vycházelo pronikavé světlo, které nevěstilo nic dobrého. Živý les jakoby ztratil svůj smysl bytí a ubíral se k věčnému spánku. Zvěř, která po celý svůj život považovala tento les za svůj domov, teď prchala pryč co ji síly stačily. Pryč z tohoto místa. Místo, které považovala za bezpečné, se přes noc stalo jejím postrachem. Část lesa pokryl hustý štiplavý dým, který se velice rychle šířil z místa, odkud vycházelo světlo. Ovzduší se stalo pro všechno živé nedýchatelné a zdraví nebezpečné a všude byla cítit vůně spáleného dřeva. Pronikavé světlo vyústilo v ohromný požár, který spaloval vše, co se mu připletlo do cesty. Byla to opravdu děsivá podívaná.

Les pomaličku, ale jistě umíral. Jeho obyvatelé utekli pryč a ti co tam zůstali, zahynuli v plamenech. Požár neměl slitování s ničím. Spaloval vše, živé i neživé. Přesto někde v srdci toho žáru zůstala šestice bradavických studentů s dvěma kamarády a jejich draky. Plameny se jich nějakým zázrakem nedotýkaly a utvořily kolem nich velký kruh, avšak vycházející dým je nemilosrdně štípal do očí a zabraňoval jim v nadechnutí.

„Musíme rychle odletět nebo se tady udusíme,“ zakřičela Aimée a kolem pusy si přivázala šátek, aby se jí lépe dýchalo.

„Dobrá, já, Ginny a Neville pojedeme s Aimée a Hermiona s Ronem a Lenkou můžou letět s Dragonem,“ navrhl Harry a utíral si uslzené oči, které ho  nesnesitelně štípaly.

S námahou se vyšplhali na draky a pevně se k sobě přitiskli. Pro Safiru a Leorina to opravdu nebylo snadné. Vzlétnout se čtyřmi pasažéry na hřbetě rozhodně není lehký úkol. Přesto se o to alespoň pokusili. Vzduchem provanul mírný větřík a potom už bylo slyšet šum křídel. Oba draci se s hlasitým funěním vznesli do vzduchu a snažili se nabrat výšku. Svaly se jim při tom napnuly až na hranice  možností a z kůže jim začal odkapávat pot. Máchali svými křídly nahoru a dolů jak jen to šlo, ale výšku nabírali příliš pomalu. Už to vypadalo, že spadnou dolů, ale nakonec se jim podařilo vystoupat až nad koruny stromů a proletět úzkou štěrbinou, kam oheň ještě nedorazil.

Stále ještě nabírali výšku až se nakonec málem dotýkali mraků. Jezdci zírali zpoza drakova týlu dolů na krajinu. Za jiných okolností by všichni lapali po dechu a hltali tu krásnou podívanou, která se linula pod nimi, ale z drakova hřbetu viděli jen srdceryvnou spoušť. Plameny zasahovaly čím dál tím větší část lesa, jakoby to tady chtěly vypálit do základů. Kdysi nádherná krajina se teď proměňovala v popel, který brzy odnese vítr do všech koutů světa.

Najednou začal foukal silnější vítr. Stále se přibližoval a nakonec zaslechli další šum křídel, který však nepatřil Leorinovi ani Safiře. Obrátili hlavy za sebe a strnuli. Z dálky se k nim přibližoval černý drak, kterému z jednoho křídla odkapávala hustá krev a z nozder mu šel kouř. Teď to začalo nanovo.

„Ten se snad nikdy nevzdá,“ křikl Harry a snažil se rozpumpovat své srdce, které šokem přestalo bít, jakmile draka znovu spatřil.

„Pokusím se mu vyhnout, hlavně se všichni pevně držte,“rozlehl se Harrymu v hlavě druhý hlas, tentokrát o něco silnější. Prudce sebou trhl, na tohle opravdu nebyl zvyklý. Otočil se na své dva kamarády a zprávu jim předal. Aimée to přeříkávat nemusí, usoudil, že už to od svého draka dávno ví.

Všichni se k sobě přitiskli ještě pevněji a čekali jak to dopadne. Kolem nich znovu začaly vířit ohnivé plameny a Leorin se jim jen tak tak dokázal vyhýbat. Cítili, jak se drak pod nimi začíná tím vypětím třást, opravdu už byl na pokraji svých sil. Stále se však snažil, aby své svěřence zachránil a pohotově kličkoval různými směry, aby černého draka setřásl.

Z hlasitého řevu za nimi bylo poznat, že černý drak opravdu ztrácí trpělivost. Avšak zaměřil se pouze na Leorina a Safira měla volnou cestu k bezpečí, bohužel toho nevyužila a obrátila svůj let zpátky, aby svým přátelům pomohla. Černý drak už je dohnal. Rozmáchl se svým ocasem a ten proletěl Hermioně, Ronovi, Lence a Eragonovi těsně nad hlavami, až ucítili silný závan, který je málem smetl ze sedla.

Harry na nic nečekal, pozvedl svou hůlku a vykřikl: „Sectusempra,“ jediné zaklínadlo, kterým draka zasáhl Ron. Z hůlky vyšlehl proud světla a mířil přímo na draka. Ten mu ale bravurně uhnul a ve vzduchu udělal menší piruetu.

„Sectusempra,“ vykřikla Hermiona, která využila toho, že se drak zabýval Harrym a vyslala k němu další proud světla. Tentokrát kletba zasáhla svůj cíl, avšak ne tak, jak by měla. Kletba narazila do drakova pařátu, ale vypadalo to, že mu způsobila jen nepatrné škrábnutí, poněvadž si toho drak skoro nevšiml. Znovu zamířil svůj let na Leorina a vyslal k němu proud opravdu silného plamene.

„Skölir nosu fra brisingr,“ zvolal Eragon, když dorazili se Safirou k ostatním a jeho dlaň se zářivě zaleskla. Kolem obou draků se utvořila neviditelná stěna, která pohltila veškerý oheň řítící se k nim. Využili situace a dali se na útěk. Vzhledem k tomu, že drak se nevzdával a chrlil oheň non-stop, musel Eragon své kouzlo držet dlouho. Po jeho přemístění do tohoto světa a následného uzdravování už neměl mnoho sil, a tak není divu, že se krátce poté sesul v sedle a zůstal bezvládně ležet. Drak měl zase volnou cestu, ale ne na dlouho.

„Gath un reisa du rakr,“ vykřikla Aimée a také její dlaň zazářila. Tentokrát se všude kolem nich utvořila hustá mlha a ona podobně jako její přítel se sesula do sedla.

Safira s Leorinem využili mlhy a letěli pryč, každý však jiným směrem. Za nějakou dobu Leorin z mlhy vyletěl a když ostatní pohlédli za sebe, byl černý drak ten tam. Měli pocit, jakoby jim ze srdce spadl obrovský balvan, co se týče draka, ale všichni tři měli strach o Aimée, která byla stále opřená o drakovu hlavu.

„Co se jí stalo, proč se najednou tak zhroutila stejně jako Eragon?“ zeptala se Ginny.

„To nevím, ale měli bychom ji co nejdříve dopravit do Bradavic na ošetřovnu,“ navrhl Harry a připoutal ji k sedlu, aby nespadla.

Znovu se vydali na cestu, i když kvůli mlze nevěděli kudy. Věděli však, že jsou stále nad hořícím lesem, poněvadž štiplavý kouř jim znovu bránil v nadechnutí a jejich oči volaly o pomoc. Neuletěli ani pár metrů a něco do nich zezadu vrazilo. Neměli čas zkoumat co to bylo, neboť Leorin se v tu chvíli začal křečovitě zmítat v bolestech a házel sebou ze strany na stranu. Nezvládal svůj let a přetočil se na bok. Nikdo z jeho pasažérů, kromě elfky, však nebyl připoután a dělali co mohli, aby se na hřbetě draka udrželi. Leorin se stále cukal, ale snažil se ze všech sil svůj let vyrovnat. Tím však jen zhoršoval situaci a nevědomky napomáhal ostatním k pádu.

„Držte se,“ zvolal Harry a předklonil se na druhou stranu, aby drakovi pomohl k navrácení rovnováhy. Ostatní udělali totéž, ale v tu chvíli Leorin cukl silněji a Ginny, která se na malou chvíli pustila Harryho zad, přepadla hlavou dolů a začala padat k zemi. Naštěstí ji Harry v poslední chvíli zachytil za nohy, ale její váha byla nyní o dost větší než jakou mohl unést a začal se naklánět taky. Jednou nohou se zachytil o sedlo, ale zbytek jeho těla viselo přes hřbet. Neville se je pokoušel vytáhnout, ale oba dohromady byli velmi těžcí.

Harry skoro nedýchal. Každičkou buňkou v těle se soustředil jen na to, aby Ginny neupustil. Jeho ruce se však začaly potit a Ginnina noha se po milimetrech posouvala dolů.

„Harry, nepouštěj mě, prosím,“ žadonila Ginny se zavřenýma očima. Harry neměl síly na to, aby jí odpověděl, všechnu svou energii vydával do svých rukou.

Neville dělal co mohl, aby oba kamarády vytáhl, ale stále se mu to nedařilo. Zemská přitažlivost byla silnější. Na pomoc jim nemohla přiletět ani Safira, protože už byla na míle daleko. Byli tam sami, bezmocní a pod nimi plápolal hladový oheň, který jen vyčkával na svou kořist.

Harry funěl jako rozzuřený býk a napínal všechny svaly. Ruce už měl ale zesláblé a moc zázraků se s nimi dělat nedalo. Ginny pořád klouzala z jeho sevření, až nakonec zemská gravitace zvítězila a ona se Harrymu z rukou vysmekla.

Srdce se mu sevřelo a on pocítil bolest tak silnou, jakoby mu  někdo do srdce vrazil ostrou dýku. Se slzami v očích jen bezmocně hleděl, jak Ginnino bezvládné tělo směřuje k zemi, jak se mu ztrácí z dohledu, z jeho života. Černý hábit bradavického stejnokroje jí vlál do prostoru a její tělo se otáčelo kolem dokola.

„Ginny…“ zaječel se srdcem plným žalu. Podíval se dolů, kam padalo tělo jeho dívky. Už bylo skoro u země. V ten okamžik se dole zablesklo a její tělo  skončilo v plamenech. Harryho začaly pálit oči od slz a kouře, zavřel je a propadl se do temnoty. Ztratil pojem o čase a nevnímal realitu. Nevnímal život kolem sebe, pro něj bylo vše ztraceno.

Uvnitř jeho těla probíhal souboj na život a na smrt. Jeho srdce křičelo a bilo tak silně, že to vypadalo jakoby mělo každou chvilkou vybuchnou a roztříštit se na malinkaté kousíčky. Část jeho „já“ chtělo zemřít a jít za svou milovanou Ginny a ta druhá část  toužila po pomstě. Ta část chtěla konečně jednou pro vždy skoncovat se všemi příznivci zla a především se zlem samotným.

Propadal se stále více a více do jiného světa. Neslyšel nic, jen hlas své duše. Dával si Ginninu smrt za vinu. Kdyby ji dokázal udržel a nepustil ji, mohla by žít.

„Ty jsi se mě vzdal Harry, nechal jsi mě zemřít,“ řekla mu Ginny, která se z ničeho nic objevila přímo před ním  a dívala se na něj jako na vraha.

„Ne já nechtěl, Ginny já se snažil, chtěl jsem tě zachránit…“ odpověděl jí Harry a díval se jí do očí, ve kterých se  zračila nenávist a odpor.

„Copak jsi mě nikdy neměl rád<“ zeptala se ho.

„Já, já měl, měl jsem tě hrozně rád Ginny,“ začal, ale ona mu skočila do řeči.

„Jsi vrah Harry, zabil jsi mě, jsi vrah, vrah, VRAH…“ zaječela a zmizela.

Harry stále nemohl uvěřit tomu, čeho byl svědkem. Ginny ho opravdu obvinila ze své smrti. Je vrah, on jí zabil.

Z jeho přemýšlení ho vyrušila další osoba. Namísto Ginny před ním stál jeho kmotr a díval se na něj jako na něco odporného, na něco, co k smrti nenáviděl.

„Nazdar Harry…“ řekl posměšným hlasem Harryho kmotr a přistoupil blíž k němu.

„Si-Siriusi, jsi to ty?“ vykoktal ze sebe Harry a chtěl svého kmotra obejmout, ale ten ho od sebe odstrčil, jako by se nechtěl umazat.

„Co se děje?“ zeptal se vyděšený Harry a díval se kmotrovi do očí.

„Co se děje? Zabil jsi mě Harry, to se děje. Jsi vrah. Nevážíš si lidských životů, zemřel jsem jen kvůli tobě, kvůli tvé blbosti,“ řekl Sirius tichým hlasem a protahoval každičké slovo.

„Co to říkáš, Siriusi, já tě mám přece rád, hrozně mi chybíš a …“ brečel Harry a v srdci cítil ubíjející  prázdnotu.

„Ty nemáš rád nikoho, jsi sobecký spratek, Snape měl pravdu, jsi jen rozmazlený kluk, který si neváží cizí pomoci. Udělal jsem chybu, když jsem tě měl rád,“ dodal Sirius a chystal se k odchodu.

„Ne, Siriusi neodcházej, já nechtěl, prosím neodcházej…“ křičel za ním Harry, ale bylo to k ničemu. Jeho kmotr se za jeho slovy neotočil a zmizel stejně tak náhle, jako se objevil. Harryho jeho slova opravu ranila. Jistěže se obviňoval kvůli jeho smrti, ale on přece nemohl nic dělat. To kvůli Snapeovi zemřel, jen kvůli němu. Kdyby ho Snape poslechl a varoval ho, nemuselo se nic stát a Sirius by byl naživu. To Snape všechno zavinil, ale jeho kmotr obvinil jeho. Nazval ho vrahem, stejně jako Ginny. Je vrah, vrah, nic jiného než odporný VRAH!

„Harry!“ někdo volal jeho jméno. Otočil se, ale nikoho neviděl. Byl sám na nějakém divném místě a kolem dokola byla jen pustá tma. „Jsem vrah, vrah, VRAH!“ znovu si říkal sám pro sebe.

„Harry, no tak prober se, Harry!“ cítil, jak ho někdo drží, ale ničí ruce neviděl. Někdo tady byl, byl neviditelný a třásl s ním, jakoby byl kus hadru. Harry nevěděl co má dělat. Bál se, hrozně se bál a třásl se po celém těle. Oči měl napuchlé od slz a hlava mu nesnesitelně třeštila.. Pokusil se utéct, chtěl pryč, pryč od všeho a od všech, jeho nohy se však nepohnuly, jakoby byl přibitý k zemi hřebíky. Stále na sobě cítil stisk něčích rukou, které ho držely pevně.

„Harry, tak už se prober, prosím tě,“ znovu uslyšel ten hlas. Byl ženský, avšak nerozeznal, komu patří. Neměl síly odpovědět, slova se mu v hrdle zasekla a on vydal jen podivný skřek. Náhle ho z těla vytrhla jakási síla. Podíval se za sebe a uviděl tam své tělo, jak nehybně stojí a oči zely prázdnotou. Síla ho vycucávala daleko od jeho těla a on se zase ponořoval do jiného světa.

„Harry!“ vykřikla dívka, která seděla vedle něj a svýma rukama ho silně tiskla. „Měli jsme o tebe takový strach. Ležel jsi v horečkách dlouhou dobu a vykřikoval jsi, že jsi vrah. Mysleli jsme si, že ztratíme i tebe,“ řekla mu a svou hlavu mu zabořila na hruď a tiše plakala.

Harry zašmátral kolem sebe a snažil se najít brýle. Bez nich viděl rozmazaně, i když si byl jistý, že dívka, která vedle něj sedí je Hermiona. Její hlas by poznal mezi všemi. Po chvilce brýle našel a nasadil si je. Hermiona ho stále objímala a oči měla zaryté do jeho hrudi. Porozhlédl se kolem sebe a zjistil, že leží na ošetřovně. Na vedlejší posteli ležela Aimée a naproti němu Eragon. Oba ještě stále spali.

„Hermiono, Ginny je mrtvá, já ji zabil, neudržel jsem ji a ona spadla a…“ vysvětloval Harry a větu nemohl dokončit. Slova se mu vytratila dřív, než došla na jazyk. Znovu ucítil ten prázdný pocit ve svém srdci, které se mu jako na povel ozvalo.

„Ne Harry, nemohl jsi za to. Neobviňuj se. Ty jsi ji chtěl zachránit, vím to. Všichni to víme. Nesmíš si to dávat za vinu, ona by to tak určitě nechtěla,“ snažila se mu to vysvětlit jeho kamarádka, ale Harry byl jiného názoru.

„Ale ano, je to moje vina. Měl jsem ji zachránit, měl jsem ji udržet. Jsem vrah a ona to ví. Dává mi to za vinu, řekla mi to. Byl tam i Sirius a řekl mi, že to já nesu vinu za jeho smrt. Obvinil mě, že jsem vrah. Já můžu za každou smrt Hermiono,“ řekl jí Harry a rukama si zakryl oči.

„Harry, co to povídáš. Jen se ti něco zdálo. Ty neneseš vinu za ničí smrt, ani Ginninu ani Siriusovu. Je jen jediný člověk, který za to může a tím je Voldemort, je to jen jeho vina,“ odpověděla mu Hermiona.

„Ne nezdálo se mi to, oni mi to řekli, oba dva mě nazvali VRAHEM!“ poslední slovo vykřikl.

Hermiona se lekla a své ruce stáhla z jeho těla. „Ne, ležel jsi v horečkách, byl to jen výplod tvé fantazie. V hloubi duše se obviňuješ a proto se ti tohle zdálo, je to jen odraz toho co cítíš,“ snažila se mu to vysvětlit, ale Harry měl svůj názor a její slova nechal plynout v prázdnotě.

„Jak, jak jsem se sem dostal, pamatuji si jen, jak Ginny padala a potom to světlo,“ vyzvídal Harry.

„Přiletěli jste chvíli po nás. Leorin byl vážně zraněný, málem nezvládl ani přistání. Charlie se o něj musel postarat. Aimée a Eragon se ještě neprobrali, ale madam Pomfreyová říká, že jsou jen zesláblí a budou v pořádku. Safira nám řekla, že ztratili příliš mnoho energie a proto se zhroutili, každé kouzlo, které použijí, jim ubírá energii z těla. Neville nám pověděl co se stalo s Ginny a že jsi omdlel. On tě vytáhl zpět do sedla a potom jste letěli sem,“ Hermiona se na chvíli odmlčela, aby poskytla Harrymu čas ke vstřebání nových děsivých informací, ale potom pokračovala dál: „za to všechno můžou smrtijedi. Byli tam taky. Tomu černému drakovi dávali povely oni. Ten kousek lesa, kterého drak nestihl zapálit, zapálili smrtijedi. Les je z velké části na uhel. Napadli i členy řádu, kteří vás šli hledat,“ vychrlila ze sebe Hermiona a náhle zmlkla. Její grimasa v obličeji naznačovala, že se stalo ještě něco dalšího.

„Hermiono?“ oslovil ji Harry a čekal, jakou další děsivou informaci se ještě dozví.

„Víš Harry, když vás šli Lupin s Tonksovou a Moodym hledat, napadli je smrtijedi. Bylo jich opravdu hodně. No a zajali Lupina,“ řekla mu tichým hláskem a sledovala jeho reakci.

„Cože? Lupina zajali smrtijedi?“ nevěřil vlastním uším Harry. „Ale jak to? Vždyť jsme tam žádné nespatřili. Nikdo kromě nás a toho draka tam nebyl.“

„Měli namířeno k nám, ale narazili na členy řádu. To Snape prý Lupina odvedl,“ odpověděla mu.

„Snape, zase ten odporný slizký Snape. Já ho tak nenávidím. Přál bych si, aby za všechno co provedl zaplatil. Chci ho zničit,“ prskal Harry a prsty zaťal v pěst.

Dveře na ošetřovnu se rozlétly a dovnitř vstoupila McGonagalová a paní Weasleyová. Ronova matka vypadala, jakoby týden nespala. Oči měla napuchlé od pláče a pod nima měla obrovské kruhy. Odcupitala až k Harryho posteli a silně ho objala. Zabořila tvář do jeho ramen a brečela. Harry nevěděl co má dělat. Bylo mu paní Weasleyové hrozně líto, vždyť přece ztratila svou jedinou dceru. Hladil ji po vlasem a tiše utěšoval.

„Harry, drahoušku jsem ráda, že už je ti lépe…báli jsme se, že ztratíme i tebe,“ šeptala mu do ucha.

„Je mi to líto paní Weasleová, nedokázal jsem ji zachránit…“ řekl ji potichu Harry a z očí mu zase začaly téct slzy. Její tvář viděl rozmazaně, protože mu slzy bránily zaostřit. Dívala se na něj soucitným výrazem a potom řekla: „Já to vím drahoušku, Neville už nám řekl, co se stalo. Vím že jsi ji chtěl zachránit. Já ti to nedávám za vinu. Měla tě moc ráda a věřím, že ty jsi měl taky moc rád.“ Potom se odmlčela a bylo slyšet jen tiché vzlykání.

„Artur s pár dalšími lidmi z řádu se vydal hledat její tělo, ale dosud se nevrátili,“ poprvé promluvila ředitelka McGonagalová.

„Její tělo?“ zeptal se šokovaný Harry.

„Musíme jí přece pohřbít drahoušku,“ odpověděla mu paní Weasleyová a vzala si od Hermiony kapesník, aby si utřela slzy z očí.

„Pro dnešní den bylo vyučování zrušeno pane Pottere. Namísto slavnostní večeře bude smuteční hostina na počest Virginie Weasleyové spojená se zařazováním nových studentů. Myslím, že už se můžete jít do vaší ložnice převléknout. Madam Pomfreyová zajisté nebude proti,“ znovu se ujala slova profesorka McGonagalová a pomáhala Molly vstát.

„A co bude s Aimée a Eragonem? Budou v pořádku?“ zeptal se ještě Harry, než odešly.

„Madam Pomfreyová je přesvědčena, že budou oba v pořádku. Jsou jen vyčerpaní. Zatím se ještě neprobrali, ale určitě se vzbudí každou chvilku. Jejich draci jsou prozatím u Hagrida, který se o ně společně s Charliem postaral. Jestli vám už je dobře pane Pottere, můžete je jít navštívit,“ dořekla McGonagalová a s paní Weasleovou opustila ošetřovnu. Harry se ještě chvíli koukal na oba jezdce a potom se s Hermionou vydal do společenské místnosti.

„A co Ron? Jak to snáší?“ zeptal se Hermiony Harry, když scházeli po kamenném schodišti.

„Asi stejně jako paní Weasleyová, hodně ho to ranilo. Ještě nevyšel z ložnice. Nedostavil se ani na snídani, když byla velká sešlost ve Velké síni. Neville tvrdí, že celou noc jen koukal do stropu,“ sdělila mu Hermiona, když už dorazili k obrazu Buclaté dámy.

„Čokoládové žabky,“ křikla Hermiona a obraz jim uvolnil cestu.

„Čokoládové žabky?“ povytáhl obočí Harry a koukl se na Hermionu.

„Ano, je to na počest Brumbála, alespoň tak to tvrdila Buclatá dáma,“ odpověděla mu a vešla dovnitř.

Harry ji následoval. Jen co prošel vchodem, utkvěly na něm zraky všech nebelvírských studentů. Nejspíš už se dověděli, co se stalo tu noc v lese. Připadal si jako pod rentgenem a v tento moment mu to bylo obzvlášť nepříjemné. Zabočil proto rovnou do své ložnice, aby všem očím unikl z dohledu.

V pokoji byl jen jeden člověk, Ron. Seděl na posteli s prázdným výrazem a zíral do stropu, přesně, jak ho popsal Neville. Když Harry vešel, prudce sebou leknutím trhl a podíval se na něj. V jeho očích se nedalo pomalu nic vyčíst. Harry nevěděl, jestli ho nenávidí nebo má na něj vztek, bál se toho, že ho bude za sestřinu smrt do konce svého života nenávidět. Ale mýlil se.

Ron vystřelil z postele jako raketa a běžel k Harrymu. Ten si instinktivně zakryl obličej rukama a čekal na Ronovu první ránu. Ta se však nedostavila. Místo ní pocítil silné obětí. Ron se k němu tiskl a brečel jako malé dítě. A není divu, ztratit jedinou sestru je pro něj opravdu bolestné.

„Hrozně moc mi chybí Harry. Měl jsem ji tak rád. Proč to musela být zrovna ona?“ vzlykal mu do ramene Ron. Harrymu se najednou vytratila všechna slova. Hrdlo měl stažené jako ještě nikdy předtím a nezmohl se ani na jediné slovíčko útěchy pro svého kamaráda. Chtěl mu odpovědět, říct mu své pocity a nějaká utěšující slovíčka, ale nešlo to. Místo toho se znovu rozbrečel a v místnosti byl slyšet jen hlasitý vzlykot. Oba se sesuli na podlahu a stále se k sobě tiskli. Ani si nevšimli, že do místnosti vešla další osoba a klekla si vedle nich.

„Je to opravdu strašné,“ vykřikla Hermiona a přitiskla se k oběma kamarádům. „Nenávidím je za to. Proč se to muselo stát zrovna Ginny. Ona přece nikomu nic neudělala.“

„Já ty odporné smrtijedy najdu a Voldemorta taky i s tou jeho přerostlou ještěrkou. Zabiju je, zabiju je všechny,“ křičel Ron skrz slzy a oba dva svíral tak pevně, jakoby se bál, aby je v ten moment nikdo nezabil.

„Zabijeme ho všichni, já ti pomůžu Rone. Pomstím její smrt i smrt ostatních,“ řekl odhodlaně Harry a napřímil se.

„Společně to dokážeme. Slibme si, že budeme vždy stát při sobě, ať se děje co se děje. Nikdy se neopustíme a nikdy se nezradíme. Přátelé na věky?“ zeptala se Hermiona a natáhla ruku před ně.

„Na věky,“ řekli sborově Ron i Harry a položili své ruce na tu Hermioninu. Ještě nějakou chvíli tam tak mlčky seděli a potom se rozhodli zajít navštívit své zachránce.

Po celou jejich cestu hradem je pozorovali ostatní studenti a tiše si pro sebe šuškali. Někteří se jim vyhýbali, jiní se na ně soucitně dívali a někteří zmijozelští se usmívali, když je trojice míjela.

„To nemají ani trošku úcty?“ zeptala se naštvaně Hermiona a měřila si zmijozelské pohledem plným odporu.

„Ne, mluvíš přece o zmijozelských, těm vždycky přišlo legrační utrpení druhých,“ odpověděl na to Harry.

„Úcty? Parchanti jedni. Ti ani neví, co to je. Dělají ze sebe machry, mistry světa, ale je to jen odporná prašivá cháska. Co tak čumíš?“ vyjel Ron na zmijozelského chlapce z druhého ročníku. Ten se leknutím málem skutálel ze schodů a hodil po Ronovi chladným pohledem.

„No tak Rone, nedávej jim další příčinu k posměchu. Jak jsi řekl, je to jen odporná prašivá cháska,“ pověděl mu Harry a chytil ho kolem ramen. Vyšli z hradu a namířili si to k Hagridovu srubu. Už z dálky viděli, jak se tam něco nádherně leskne. Došli blíž a spatřili na zahradě Leorina a Safiru. Leorin měl obvázanou jedu nohu, ale jinak vypadal v pořádku.

„Zdravím, jak je? Jsem rád, že už jsi přišel k sobě Harry,“ pozdravil trojici něčí hlas. Otočili se a spatřili zasmušilý výraz Ronova bratra Charlieho.

„Budou v pořádku. Ti draci jsou opravdu nádherní. Měli jste štěstí, že se tam objevili, jinak byste přišli o život všichni,“ dodal Charlie.

„Už jste našli její tělo?“ zeptal se potichu Ron a musel vydat opravdové úsilí na to, aby to vyslovil.

„Ještě ne, jakoby se vypařilo. Taťka říkal, že prošli každý koutek v okolí několika metrů od místa dopadu, ale nikde ji nenašli. Je to opravdu zvláštní,“ odpověděl mu Charlie.

„Co když jí ta potvora sežrala? Ach Ginny,“ zděsil se Ron a podíval se na oba své kamarády.

„To je také možné, kdyby shořela, našli by alespoň kosti, ale nebylo po ní ani památky,“ dodal jeho bratr.

„Harry, odkud pochází tihle draci, odlišují se od těch co znám snad úplně vším. Mají zvláštní barvu, jejich šupiny jsou tvrdé jako diamant a ten tvar,“ zíral na Leorina i Safiru s výrazem plném úcty a obdivu.

„Jsou to draci Aimée a Eragona. Jsou z jiné země stejně jako jejich jezdci. A také umí navázat spojení pomocí mysli a mluvit s dotyčnou osobou. Jsou opravdu jiní než draci, které znáš,“ odpověděl mu Harry, šel blíž k oběma drakům a přisedl si k nim.  

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia