Čt 04. března    slaví: Stela



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

7. V jednom ohni

Cestou do šoly byl bradavický expres napadem Smrtijedy. Zavládla panika a studenti se i přes žádost strojvedoucího ženou pryč z vlaku. Harrymu a jeho přátelům se to však nepovede a Voldemortův drak jejich vagón odmrští do lesa. Podaří se jim zachránit za pomoci nových přátel?

Jakmile hlas strojvedoucího utichl, v celém vlaku nastalo až děsivé ticho. Všude kolem byla  tma, ale nikdo ze studentů se neodvážil posvítit si hůlkou. Panovala tam strašlivá atmosféra. Z venku vycházel odpudivý smrad, který se linul celým vlakem. Všichni seděli jako zkamenělí, nikdo na sebe nechtěl nijak upozorňovat. Stále jen vyčkávali, co se bude dít. Jediný Neville pochodoval po kupé a v ruce svíral hůlku.

„Byli jsme napadeni, já to říkal, co budeme dělat?“ začal panikařit Neville a v jeho hlase se mísil strach s překvapením. Vypadal, jakoby se měl každou chvíli nervově zhroutit.

„Musíme zůstat v klidu a hlavně všichni pohromadě, ať se stane cokoliv,“ řekl Harry a tiskl k sobě vyděšenou Ginny. Neville stále chodil tam a zpět a Harryho slova pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven.

„Au, Neville, dávej pozor, šlápl jsi mi na nohu,“ okřikla ho Ginny.

„Promiň, já nechtěl,“ omluvil se nervózním hlasem. „Čekání na smrt je ještě horší než smrt sama,“ pověděl jim, přešel ke dveřím a přiložil k nim ucho, jestli něco nezaslechne.

„Co to sakra povídáš Neville?! Tady nikdo nezemře, JASNÝ!“ vyjel po něm Harry a stáhl ho zpátky na sedadlo.

V tom momentě se vlak začal znovu nekontrolovatelně třást. Světla se na chvíli rozsvítila, ale potom zablikala a v mžiku zase zhasla. Nikdo netušil, co se to děje. Nevěděli, kým byl expres napaden. Byli to smrtijedi, nemrtví nebo snad sám Voldemort? Tahle otázka visela ve vzduchu a byla jednou velkou záhadou. Znovu se vlakem nesly výkřiky vyděšených studentů.

Po chvilce krajinu kolem ozářilo pronikavé světlo. Vycházelo z venku. Jakoby někdo rozsvítil naráz několik reflektorů a vzápětí je zhasl. Harry se pomalu přiblížil k oknu, aby mohl zjistit, co se tam děje. Jakmile přilepil nos na sklo, proletěl kolem ohnivý plamen. Do Harryho jakoby uhodil blesk. Srdce mu spadlo až do kalhot a on odskočil od okna a povalil Nevilla, který se mu připletl do cesty. Oba se svalili na zem a se strachem v očích zírali k oknu s otevřenou pusou. Neville začal vydávat prapodivné zvuky a třásl se od hlavy až k patě.

„Co to k čertu bylo?“ zeptal se Harry spíše sám pro sebe.

Ve vlaku teď propukla obrovská panika a hlášení strojvedoucího už nikdo nebral v potaz. Studenti začali vybíhat ze svých kupé a tlačili se úzkou uličkou k východu. Každý se chtěl za každou cenu dostat pryč, daleko od Bradavického expresu. Jeden po druhém vyskakovali z vlaku a běželi směrem k lesu.

„Musíme zmizet, hned!“ zavelel Harry, popadl Ginny za ruku a vyšel z kupé. Lenka s Nevillem je následovali.

Průchod uličkou však nebyla procházka růžovým sadem. Chodba byla přeplněná, studenti se tlačili jeden na druhého. Každý se chtěl mermomocí zachránit a nikdo nebral ohled na druhé.

Postupovali pomaličku. Harry se snažil ochraňovat Ginny. Chránil ji svým vlastním tělem, a tak každou chvíli schytal několik bolestných ran do břicha, zad a obličeje. Okolí znovu ozářilo světlo a studenti se teď začali mačkat a tlačit ještě víc. Situace v uličce byla opravdu nesnesitelná.

Harry s Ginny se snažili držet co nejvíce u kraje, což bylo nadlidské úsilí. Plazili se podél stěny a přidržovali se okenních parapetů. Sem tam zakopli o nějakého studenta ležícího na zemi. Většinou to byli prvňáčkové, kteří ten nápor nevydrželi. Harry se jim snažil nějak pomoci, ale bylo to opravdu těžké, protože jakmile se zastavil, začali do něj narážet ostatní studenti. Opravdu se chovali jako zvířata.

Byli už skoro na konci chodby, už viděli východ, když v tom se venku rozlehl uši drásající vřískot. Znělo to jako tisíce nehtů škrábajících na tabuli. Vřískot stále nabíral na síle, až se vše kolem začalo třást jako při zemětřesení. Všichni se přikrčili k zemi a ucpávali si uši, aby neohluchli.

Hluk asi po minutě utichl a všude kolem se znovu rozhostilo hrobové ticho. Nebylo slyšet nic, jen zrychlený dech všech přítomných. Když už se asi pět minut nic nedělo, dali se studenti znovu do pohybu. Tentokrát se tlačenice blížila k východu mnohem rychleji.

Avšak než se Harry s Ginny dokázali dostat ke dveřím, hlasitý vřískot se znovu ozval. Byl ještě silnější než ten předešlý. Všechno co bylo ze skla se rozbilo, včetně Harryho brýlí, a okna se vysypala ze svých rámů. Střepy se rozlétly všude kolem. Harry se neodvážil otevřít oči. Ležel přitisknutý ke zdi a objímal Ginny, které tekly po tváři proudy slz.

„Harry…Harry otevři oči,“ šeptala Ginny k chlapci a sundávala mu střepy z černých vlasů.

Harry oči pomalu otevřel. Všechno kolem něj bylo rozmazané. Nemohl zaostřit. Místo jeho kulatých brýlí měl na nose nasazené pouze kovové obroučky. V uších mu nepříjemně pískalo a ostatní zvuky a hlasy skoro neslyšel. Pozvedl svou hůlku a vykřikl: „oculus reparo.“ Svůj hlas slyšel jen matně, avšak kouzlo fungovalo. Střepy se ze země vznesly a znovu se usadily do kovových obrouček. Harryho brýle vypadaly jako nové a on mohl konečně zaostřit kolem sebe. To co viděl jeho náladu jenom zhoršilo.

Ve vagónu to vypadalo jako po výbuchu. Všude se povalovalo rozbité sklo. Na stěnách byly krvavé skvrny, ale jinak chodba zela prázdnotou. Jediný náznak života vycházel od čtyř osob, klečících u stěny. Neville, Lenka, Harry a Ginny se postavili a chystali se k východu. Něco je však donutilo zastavit.

Na střechu vagónu dosedlo něco obrovského a těžkého, až se celý strop prohnul. Zaslechli hlasité skřípání, ze kterého se jim naježily chlupy na rukou i na nohou. Zvuk vycházel ze zhora. Jako na povel se všichni koukli směrem ke stropu. To „něco“ strop prorazilo a z děr vyčnívaly dva gigantické zahnuté drápy.

Harry zalapal po dechu a zděšeně vykřikl: „VEN, MUSÍME RYCHLE VEN Z VLAKU!!!“

Než se však stačili pohnout, vagón se začal kymácet a posléze se nadzvedl do výšky asi deseti metrů. Ozvalo se hlasité praskání a šum něčeho, co by se mohlo rovnat křídlům. Než stačili zaregistrovat co se stalo, ucítili prudké trhnutí na stranu a následně vagón něco odhodilo pryč.

Padali závratnou rychlostí dolů. Vagón se otáčel kolem dokola. V tuto chvíli v něm byli všichni uvěznění, nemohli nic dělat. Mlátili sebou o stěny a snažili se něčeho zachytit. Ale bylo to opravdu hodně těžké, jelikož se vagón otáčel, nezůstali na jednom místě déle než vteřinu.

„Tohle je konec,“ vykřikla Lenka a třískla sebou bolestivě o strop, když byl vagón obrácený vzhůru nohama.

Let jakoby trval celou věčnost a vagón ne a ne dopadnout. Všude kolem nich létaly střepy a zavazadla ostatních studentů. Pokud měl Harry jindy štěstí, tak teď k němu nejspíš nedorazilo. Něco ho zezadu praštilo tak silně, že ztratil vědomí.

 

Otevřel oči. Pocítil stav beztíže a všiml si, že prolétá podivným místem. Vznášel se ve vzduchu a kolem sebe viděl zářivá světýlka. Vůbec nic necítil. Někde v dáli spatřil bílé světlo, které zářilo ze všech nejvíce. Chtěl se k němu dostat, snažil se máchat rukama nahoru a dolů, jakoby čekal, že poletí rychleji. Nic se však nezměnilo. Přibližoval se k němu pomalu. Připadalo mu to jako celá věčnost.

Zanedlouho se přece jen dočkal. Bílé světlo už bylo kousíček od něj. Natáhl dychtivě ruku a vyčkával. V tom odněkud zaslechl hlasy. Trhl sebou a otáčel se kolem dokola. Nikdo tam však nebyl, proto se znovu zadíval k onomu světlu a natáhl ruku.

„Háárrýýý,“ zase uslyšel nějaký hlas. Vycházel z velké dálky, ale přibližoval se stále víc.

„Harry,“ teď už to slyšel zřetelně. Před sebou uviděl postavu. Pomaličku ji rozeznával. Rysy postavy se začaly zaostřovat. Byla to dívka s ohnivě rudými vlasy a natahovala ruku směrem k němu. Harry jí však nevěnoval pozornost a zase se zadíval na bílé světlo.

„Harry, prosím,“ křikla dívka hlasem, ve kterém bylo znát mnoho žalu.

Byla už skoro u něj. Harry nechtěl odejít s ní, dychtil po tom světle, chtěl za ním jít, chtěl zjistit, co se za ním skrývá. Nemohl však přeslechnout její prosby. Byly silnější než jeho chtivost po světle. Věděl, že musí jít s ní, že je to jeho správná cesta. Ještě se rozhodoval, nakonec se podíval na světlo, ale svou ruku podal dívce. Ta ji pevně stiskla a on zavřel oči.

 

„Harry,“ znovu uslyšel ten hlas. Když otevřel oči, uviděl tentokrát tři spolužáky, kteří se nad ním skláněli. Stále byli ve vagóně, který během Harryho bezvědomí těžce dopadl na tvrdou zem, až se krajina kolem zatřásla. Vypadali dost pohmožděně, ale byli živí. Ginny, která ho držela za ruku, měla ošklivou ránu na čele, ze které ji odkapávaly kapky krve, Lenka měla naraženou ruku a několik pohmožděnin a Neville měl nohu vykloubenou do nepříjemného úhlu a pár řezných ran na obličeji, nejspíš způsobené střepy, které zbyly z oken. Všichni však byli při smyslech a pozorovali černovlasého chlapce, který na tom byl očividně nejhůře. Pokusil se zvednout, ale tělem mu projela palčivá bolest. Evidentně měl pár naražených žeber, několik pohmožděnin, ale hlavně pořádnou ránu na hlavě.

„Harry, jak je ti?“ zeptala se starostlivě Ginny a pomohla mu posadit se.

„Už mi bylo líp,“ odpověděl jí Harry a rukou si sáhl na hlavu. Rána mu hodně krvácela a nebylo žádných pochyb, že právě ona způsobila jeho bezvědomí.

„Hrozně jsme se o tebe báli. Najednou jsi ztratil vědomí. Házelo to s tebou a ty jsi do všeho narážel,“ brečela Ginny a silně ho objala. Harry slabě zaskučel, poněvadž ho její stisk ukrutně bolel.

„Můžeš vstát?“ zeptala se ho Lenka.

„Jo, myslím, že jo,“ odpověděl Harry a s pomocí Ginny se vyhoupl na nohy. Jediný, kdo zůstal ležet, byl Neville.

„Mám zlomenou nohu, nemůžu se postavit, neujdu ani pár metrů,“ popotahoval a rukávem si utíral slzy.

„Nemůžeme ho tady nechat a ani tady nemůžeme zůstat. Co budeme dělat?“ vyhrkla Ginny a bezmocně se rozhlížela kolem.

„Uděláme nosítka a pokusíme se ho odtud odnést, hlavně rychle,“ dodal Harry.

Po chvilce už vylezli z rozbitého vagónu s Nevillem na nosítkách a rozhlédli se kolem. Stáli na rozlehlé mýtině a kolem dokola byl jen hustý tmavý les. Netušili kde jsou. Všude byla hrozná tma, nedokázali určit, kterým směrem jsou pozůstatky Bradavického expresu. Nevěděli ani, jak daleko je mohla ta obluda odhodit. Přesto nechtěli zůstávat na tom místě déle než je potřeba. Zvolili si jeden směr a modlili se, aby to byl ten správný.

Kvůli svým zraněním postupovali pomalu. Cesta jim trvala nekonečně dlouho. Každý krok byl pro ně utrpením, avšak neztráceli naději. Chtěli se co nejdříve dostat z toho hrozného místa. Už chtěli být v bezpečí Bradavického hradu. Šli mlčky a stále se otáčeli kolem dokola, jakoby čekali další útok.

Ten se naneštěstí dostavil. Byli už skoro u lesa, když znovu zaslechli ten hlasitý vřískot a ucítili odporný puch. Vycházelo to z místa, kam dopadl jejich vagón. Pohlédli za sebe a zůstali stát jako přimražení. Světlo měsíčního paprsku dopadlo na pohybující se temnou skvrnu na obloze a odhalilo tak blížící se nebezpečí. Z dálky se k nim závratnou rychlostí řítilo něco obrovského, něco, co se až nápadně podobalo drakovi. Měsíční paprsek odhalil černé tělo s rozpětím křídel snad patnáct metrů. Na hlavě i na ocasu měl špičaté ostny a s jeho nosních dírek mu vycházely chomáčky kouře.

„To je drak…ááá,“ zaječel Neville a snažil se seskočit z nosítek. Lenka mu to však nedovolila.

„Utíkejte…“ zakřičel Harry, popadl nosítka a dal se na útěk k lesu.

Zamířili hlouběji do lesa. Utíkali, co jim síly stačily. Při jejich zraněních to ale nebylo nic lehkého. Drak se k nim stále blížil. Vypustil na ně proud ohně, kterému jen tak tak uhnuli. Uskočili za stromy a skrčili se. Oheň narazil do stromů v popředí, které vzápětí začaly hořet.

„Tohle nezvládneme, dožene nás, sežere nás, co budeme dělat? Co budeme dělat?“ naříkal Neville a v ruce držel hůlku, i když věděl, že mu proti drakovi bude k ničemu.

„To bude nejspíš ten Voldemortův drak, nemyslíš Harry?“ zeptala se opatrně Ginny a Harry přikývl.

Stále se mlčky krčili za stromy a tiskli se k sobě. Slyšeli drakův dech, jak se k nim přibližuje a jeho puch sílil. Znovu začal řvát a máchal ve vzduchu svými obrovskými křídly. Přiblížil se ke čtveřici krčící se za tlustým kmenem stromu a vyslal na ně další proud ohně. Připadali si jako v udírně. Plameny zasáhly korunu jejich stromu a postupovaly až ke kmeni.

 

Mezitím u Bradavického expresu:

„Moody, musíme je najít, stále je ještě naděje, že jsou naživu,“ naléhala na Alastora Tonksová.

To už se k expresu přemístili členové řádu spolu se skupinkou bystrozorů z ministerstva kouzel. Stáli u zdemolovaného vlaku a snažili se pochopit, co se tady stalo. Bradavičtí studenti stáli opodál a celou situaci sledovali s vyděšenými výrazy.

„Byl to drak, obrovský černý drak,“ říkal právě Ron svému otci. „Když už jsme byli venku z vlaku, viděli jsme ho.“

„Chrlil všude kolem sebe oheň a potom slétl na jeden z vagónů,“ dodala Hermiona a rozbrečela se.

„On-on ten vagón zvedl do výšky a odtrhl jej od ostatních vagónů. Potom se s ním rozmáchl a odletěl s ním pryč,“ znovu se chopil slova Ron.

„A-a potom se vrátil, ale už bez něj. Začal na nás chrlit oheň, utíkali jsme se schovat do lesa za stromy. No a potom jste přišli vy,“ dokončila to Hermiona a zabořila tvář do dlaní. Ron k ní přešel a objal ji.

„Rozdělíme se. Remus, já a Nymfadora půjdeme rovně. Jooklinks, Mendor a Kyngsley půjdou směrem k druhé straně lesu. Musíme je najít. Ostatní odvedou studenty na hrad,“ předal rozkazy Moody a spolu s Lupinem a Tonskovou odcházel směrem, kterým odletěl drak i s vagónem.

Ron s Hermionou chvíli pozorovali, jak se členové řádu odebírají k lesu a potom už je někdo vlekl opačným směrem. Několik zbylých členů řádu a bystrozorů odvádělo studenty k hradu.

„Rone, přece je tam nemůžeme nechat,“ špitla Hermiona a podívala se Ronovi do očí.

„To nenecháme Hermiono. Pojď, pokusíme se nějak obejít členy řádu,“ řekl jí na to Ron a popadl ji za ruku. Oba se nepozorovaně odchýlili od ostatních a potichu se schovali do hustého houští. Čekali tam několik minut, než se ostatní vzdálili natolik, aby je neviděli. Poté se vydali hledat Harryho, Ginny, Nevilla a Lenku.

Drželi se co nejvíce na kraji lesa, aby je nezahlédly ostatní hlídky. Prodírali se houštím a vysokou trávou, větve stromů je nemilosrdně šlehaly do tváře ve chvílích, kdy se opovážili přiblížit se k nim. Cesta byla opravdu náročná. Všude kolem bylo ticho, jen slabý vítr si pohrával s korunami stromů. Někde hluboko v lese zahoukala sova a vyplašila stádo srn, pasoucích se nedaleko od ní.

„Koukni se, támhle…“ vykřikl Ron a prstem ukazoval k obloze. V dálce uviděli malou černou tečku, která se pohybovala. Byli však od ní příliš daleko, aby mohli rozeznat, co to je.

Ještě více zrychlili svou chůzi a nedbali na rány od větví a keřů. Před nimi se najednou mihlo světlo.

„Co to bylo?“ zeptal se Ron a ze strachu se chytil Hermiony. V tom začal kus lesa hořet.

„Támhle je ten drak a spaluje celý les,“ křikla Hermiona a rozběhla se tím směrem.

„No a? Zbláznila ses? Ty chceš jít za tím drakem? Vždyť tě sežere jako malinu,“ namítal Ron a snažil se jí doběhnout.

„Ty to fakt nechápeš co? Kde je nebezpečí, je Harry. Kde je drak…?“ začala Hermiona.

„…je i Harry,“ dořekl Ron a konečně se mu rozbřesklo.

Oba dva se rozběhli směrem k ohni.

  

„Harry, musíme odtud pryč nebo z nás zbude jen popel,“ křikla Lenka a vyhnula se padající větvi.

„Máš pravdu, tady zůstat nemůžeme, nic by z nás nezbylo,“ dal jí za pravdu Harry.

Rozeběhli se tedy dál hlouběji do lesa. Tentokrát se snažili utíkat rychleji, i když s Nevillem na nosítkách to nebylo snadné. Vyhýbali se nízkým větvím a spadaným stromům. Slyšeli za sebou šum křídel, který znamenal, že se dal drak znovu do pohybu. Letěl směrem k nim. Máchání jeho křídel způsobovalo mírný vítr, který jim profukoval za zády, a díky kterému se oheň rozšiřoval stále dál a dál.

Drak se snesl asi metr za ně a s odporným zafuněním obtočil svými pařáty kmen stromu. Ten následně vytrhl i z kořeny ze země a jedním máchnutím ho hodil na čtveřici bradavických studentů. Ti v poslední chvíli odskočili, ale kmen jim zatarasil cestu dál. Na jedné straně byl obrovský strom dlouhý několik metrů, na druhé byl děsivý drak s hladovým výrazem a mezi nimi plápolal oheň. Teď už byli opravdu v pasti, neměli možnost uniknout. Věděli, že dříve nebo později je drak dohoní.

„Tak a co teď?“ zeptala se udýchaná Ginny.

„Všude je oheň a než se dostaneme přes ten strom, drak nás zničí,“ přidala se Lenka.

„Chrrchrr...“ zahučelo nad nimi. Drak momentálně kroužil nad jejich hlavami. Znovu se nadechl a z jeho tlamy vyletěl silný proud ohně.

„K zemi…“ vykřikl Harry a svalil se na zem, ostatní ho následovali. Oheň jim proletěl těsně nad hlavami. „Bylo to opravdu o fous,“ okomentoval situaci Harry.

Drak se však nevzdával. Znovu obtočil své pařáty kolem jednoho stromu a se škubnutím ho vytrhl ze země. Než se čtveřice stačila vzpamatovat z předešlého útoku, drak odhodil kmen přímo na ně. Tentokrát čtveřice zareagovala příliš pomalu. Kmen se s hlasitým prásknutím svalil na ležící studenty a celé je zahalil nespočetným množstvím větví a listí.

Jako první se vzpamatovala Ginny a snažila se vyprostit. Po několika marných pokusech vstát se jí to nakonec podařilo. Pomohla na nohy i Harrymu a Lence. Všichni tři vypadali být v pořádku. Jediný kdo jim chyběl byl Neville. Ten ležel zaklíněný pod obzvláště mohutnou větví a nemohl se odtamtud dostat, byť se snažil jak jen mohl. Ostatní se ho pokoušeli vyprostit, ale marně. Strom byl příliš těžký.

„Wingardium leviosa,“ křikl Harry a strom se nadnesl do výšky. Lenka s Ginny ho urychleně vytáhly. Vypadal opravdu zmoženě. Stále byl sice při smyslech, ale ne na dlouho. Vypadal, že se každou chvíli ponoří do bezvědomí. Strom jeho noze opravdu neprospěl, navíc měl teď pohmožděnou i tu druhou.

„Co teď? Myslíte, že nás hledají?“ zeptala se Lenka.

„Myslím, že jo. Otázkou je, kdo nás najde dříve, kouzelníci nebo drak?,“ odpověděl Harry.

Odpověď na jeho otázku přišla prakticky ihned. Drak se k nim znovu přiblížil, ale tentokrát to nevypadalo na další útok v podobě ohně, nebo stromu. Řítil se k ním šílenou  rychlostí, křídla měl stažená u těla a už v letu otevíral tlamu. Nevillovi se při pohledu na jeho ostré zuby protočily panenky a upadl do mrákot. Drak už byl u nich jen necelých pár metrů, když se ozvalo: „KONJUNKTIVITUS“. Kolem nich proletěl záblesk modrého světla a vrazil přímo do draka.

Drakův let to na chvíli zabrzdilo, ale to bylo tak vše. Kouzlo jím jen neškodně proletělo. Nemělo na něj žádný účinek. Vznesl se výš a začal kolem nich znovu kroužit.

Harry se otočil, aby zjistil původce té kletby. Na kmeni spadlého stromu stála Hermiona s vytaženou hůlkou a stále nevěřícně koukala na draka, který se v pořádku vznášel ve vzduchu. Kousek opodál stál Ron s otevřenou pusou a hůlka, kterou držel v ruce, mu kmitala.

„Hermiono, Rone? Co tady děláte?“ zakřičel Harry a šel jim naproti.

„Hledali jsme vás. Viděli jsme ten oheň, a tak jsme si domysleli, že nejspíš budete sedět v první řadě,“ odpověděl mu Ron a šel obejmout svoji mladší sestru.

„To kouzlo?“ stále zírala k obloze Hermiona. „Je to silná kletba, toho draka by měla přinejmenším zranit,“ pokračovala s údivem a strachem v hlase.

„A co jsi to proti němu použila?“ optal se jí Harry.

„Nejcitlivějším místem na těle draka jsou jeho oči. Mělo ho to oslepit,“ odpověděla mu.

„Tak to zřejmě nefungovalo,“ dodal Ron.

V tu chvíli uslyšeli další šum. Drak se znovu spustil střemhlav dolů a mířil k šestici vystrašených kamarádů. Ti na něj metali jednu kletbu za druhou. Kletby se však jen odrážely od drakova těla nebo mizely přímo v něm. Neměli sebemenší šanci proti takové obludě. Drak slétl před ně a otevřel svou gigantickou tlamu. Zařval na celé kolo a z tlamy mu vycházel odpudivý smrad. Šestice se krčila za spadlým stromem. Drak napřáhl svůj pařát a sekl jím do stromu. Jeho drápy strom rozpůlily a šestice vyděšeně uskočila stranou. Drak se znovu napřáhl k útoku, teď však svým ocasem a švihl jím k místu, kde stál Harry. Naštěstí se mu podařilo včas vyhnout, ale zakopl o spadlou větev a sekl sebou na zem. Drak toho využil a švihal svým ocasem jako pominutý. Harry se kutálel ze strany na stranu, aby se ocasu vyhnul. Ron pozvedl svou hůlku a i když nevěděl co vlastně dělá, křikl: „Sectusempra,“ a namířil na drakovo křídlo, které na malou chvíli roztáhl. Z křídla mu vytryskl proud tmavě červené tekutiny a drak se s bolestnými výkřiky vznesl do vzduchu.

„A je to,“ řekl zadýchaně Ron a spadl na kolena.

„Díky. Už jsem se viděl za zahradou Godrickova dolu s nápisem – Zde leží slavný Harry Potter, chlapec, který přežil a vzápětí zemřel ránou ocasem,“ zavtipkoval Harry.

„No, alespoň v něčem nám byl ten netopýr v lidské podobě prospěšný. Ta jeho kletba zabrala,“ smál se Ron.

„SSssuuuiii…“ uslyšeli další zvuk, který jim tep rozpumpoval na maximum. Drak se zase řítil k nim. Tentokrát už pro ně zadní vrátka záchrany byly zavřené. Naposledy se podívali k obloze a posléze se přikrčili k zemi.

Čekali, stále jen čekali. Jenomže smrt nějak nepřicházela. „Teď už měl být přece konec,“ pomyslel si Harry, hlavu měl však stále skloněnou a oči zavřené. Dřepěli tam skoro deset minut. Tak dlouho jeho let trvat nemohl. Opatrně se koukli jeden po druhém nahoru.

Naskytla se jim opravdu úžasná podívaná. Na obloze sváděli boj dva ohromní draci. Jeden temně černý a druhý smaragdově zelený.

„To je Leorin,“ vyhrkl překvapeně Harry a sledoval, jak na sebe oba dva draci zuřivě syčí.

Leorin na černého draka vyslal proud ohně a následně švihl svým ostnatým ocasem. Druhý drak se ohni vyhnul, avšak ocas ho švihl přes hlavu. Na několik vteřin ztratil rovnováhu, ale netrvalo dlouho a zase se pustil do krutého boje. Oba draci dělali na obloze opravdu složité manévry. Jeden na druhého prudce nalétávali a vydávali strašlivé zvuky.

Z nebe odlétávalyi kapky krve. Leorin se střemhlav spustil proti svému sokovi a chtěl mu uštědřit další ránu ocasem. Avšak svůj let nezvládl a druhý drak mu svým ocasem způsobil ošklivou ránu na pravém křídle. Leorin se ve vzduchu zakymácel a s bolestnými výkřiky spadl na zem, několik metrů od Harryho. Černý drak využil situaci a svůj let znovu stočil na Harryho a jeho přátelé.

Už zase nastala ta hrozná chvíle, kdy zbývaly jen vteřiny k úplnému konci. Tentokrát se nikdo s přítomných na zem nepřikrčil. Dívali se na blížícího se draka a zatajovali dech. Když už mají zemřít, tak ne jako zbabělci. Nebudou se přece krčit někde za stromem, postaví se mu čelem. Znovu se pokusili vyslat na něj několik silných kleteb, ale bohužel měly stejný účinek jako ty předtím – tedy žádný.

Štěstí je ovšem neopouštělo. Na obloze se zablýsklo a z veliké výšky se k nim řítilo něco dalšího. Měsíční paprsek odhalil nádherného modrého draka. Takového Harry ještě nikdy neviděl. Byl o něco menší než Leorin a ten druhý, ale stejně krásný. I jeho šupiny zářily jako diamanty. Vydal ze sebe hlasitý řev a  vychrlil oheň. Tím upoutal drakovu pozornost a přiblížil se blíž k němu. Druhý drak se po něm ohnal ocasem. Modrý byl však rychlejší a mrštnější. Vyhnul se úderu a obletěl draka, až spočinul za jeho zády. Otevřel tlamu a své zuby zaryl drakovi do krku. Ten bolestí zařval a sletěl o několik metrů níž. Chtěl útok oplatit, ale modrý drak znovu švihl ocasem. Ještě několik dlouhých minut spolu bojovali. Černý drak naposledy vyslal proud ohně a potom odletěl pryč.

V tom momentě krajinu znovu osvítilo zářivé stříbrné světlo a před šesticí se objevily dvě postavy. Když se světlo začalo ztrácet, obrysy postav se zaostřily. Stála tam Aimée a po jejím boku  vysoký chlapec.

„Jste v pořádku?“ zeptala se starostlivě Aimée a zamířila k nim. Modrý drak se mezitím snesl dolů k chlapci, který elfku doprovázel.

„Ano, my jsme, ale Leorin zřejmě ne,“ odpověděl jí Harry a ukázal směrem, kam zelený drak dopadl.

Aimée na nic nečekala a rozeběhla se k němu. Když však byla v jeho blízkosti, Leorin ostře trhl ocasem a zasyčel na ni. Aimée vyděšeně vyjekla a poodstoupila. Klekla si před něj a upřeně se mu zadívala do očí. Několik minut nehybně seděla a pozorovala svého společníka a přítele. Dlouhou chvíli se nic nedělo, ale nakonec se Aimée znovu pokusila k drakovi přiblížit. Ten jí ku podivu dovolil, aby si k němu přisedla.

Leorin měl tržnou ránu na pravém křídle, ze kterého mu odkapávala hustá krev. Aimée k ráně přiložila ruku a vyslovila pár slov v cizím jazyce. Kruhová jizva na ruce se jí zablýskla a rána se zacelila.

„Je v pořádku?“ zeptal se její přítel.

„Ano, už je to dobré. Rána je zhojená,“ odpověděla mu a šťastně se na něj usmála.

Potom se obrátila k Harrymu. „Promiň Harry, nemohli jsme dorazit dřív a pomoct vám,“ sdělila mu a pohlédla se na ležícího Nevilla. „Ten chlapec potřebuje rychle ošetřit,“ dodala.

„Já se na něj podívám,“ nabídl se její přítel a poklekl k Nevillovi.

„Harry, víš komu ten černý drak patří?“ zeptala se ho.

„Ano, je to nejspíš Voldemortův drak. Je stejný jako Leorin že?“ vyhrkl Harry a upřel zrak na elfku.

„Ano, je to drak z naší země. Nechápu jak se sem mohl dostat. Vždyť jediní draci, o kterých víme, jsou Šruikan, Safira, Leorin a Trn. Další vejce nezbyly. Tohle je opravdu divné,“ přemýšlela pro sebe. „Je nebezpečný, musíte si dávat opravdu pozor, on se určitě znovu vrátí,“ varovala je.

„Jak se ale mohl dostat k Voldemortovi, copak on ví o Alagaësie?“ nechápal Harry a při těch slovech mu přejel mráz po zádech.

„To nevím, ale pokusím se zjistit něco více,“ odpověděla Aimée a koukla se směrem k Nevillovi.

Neville otevřel oči a pokusil se vstát. Jeho zranění byla vyléčená, kromě několika škrábanců. Už se mohl postavit na nohy, byl však hodně zesláblý, a tak se raději znovu posadil.

„Tohle je Eragon, je to taky dračí jezdec a tohle je jeho dračice Safira,“ představila svého kamaráda a jeho modrého draka Aimée.

„Moc mě těší. Aimée mi o tobě vyprávěla Harry,“ řekl Eragon a podal mu ruku.

„Mě taky těší, že poznávám dalšího jezdce. Máš opravdu nádherného draka,“ odpověděl mu Harry a koukl na Safiru. Ta na něj upřela své modré oči a najednou se mu v hlavě rozlehl něčí hlas. „Děkuji za pochvalu, i já jsem tě ráda poznala.“ Harry se otočil kolem dokola, aby zjistil kdo to řekl. Byl opravdu zmatený. Eragon se jen mírně pousmál a řekl: „Safira se s tebou spojila myslí. To její hlas jsi slyšel.“

„O-ona mluví?“ nemohl uvěřit Harry.

„Jistě, tihle draci jsou opravdu inteligentní tvorové, mnohdy i inteligentnější než někteří lidé,“ pousmála se Aimée. Harry stál jako přikovaný.

„hm, hm,“ ozvalo se z rohu. Tam stála pětice Harryho kamarádů, kteří se cítili jako kůl v plotě. Harry se pleskl do hlavy. Jak jen na ně mohl zapomenout?

„Ehm, promiňte. Aimée, Eragone tohle jsou mí přátelé. Hermiona Grangerová, Ron Weasley, Ginny Weasleyová, Lenka Láskorádová a Neville Longbottome,“ představil je Harry a byl hrozně rád, že je tma, protože se studem červenal až za ušima.

„No, je asi nejvyšší čas, abyste se všichni vrátili do bezpečí,“ navrhla Aimée, když se všichni navzájem seznámili.

„Můžeme vás tam odvézt,“ navrhl Eragon.

„Odvézt? To jako na dracích?“ špitl Ron a trochu poodstoupil. V jeho hlase byl náznak strachu.

„Ano. Nemusíte se ničeho bát, oni vám neublíží. Jen doufám, že nás všechny unesou,“ dodala Aimée.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia