Pá 19. července    slaví: Čeněk



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

6. Podivný konec prázdnin

Harry se vydal do Godrikova dolu, kam jej poslala Aimée. Avšak našel tam něco poněkud jiného, než očekával. Měl opravdu sestru, o které nevěděl? A proč mu všichni z jeho okolí lhali? Co se skrývá v rakvi jednoročního děvčátka?

"Voert un esta ebrithil,“ křikl Harry ještě jednou a mířil hůlkou na rakev. Hlas, který slyšel, se vytratil. Měl takové zvláštní tušení, že ho zaslechl jen on. Jakoby mu někdo vstoupil do mysli. Při tomhle pomyšlení mu přejel mráz po zádech. Aniž by si všiml, celým místem se rozlehl nádherný zpěv ptáka fénixe a oživil tak nepříjemnou atmosféru, která kolem panovala.

Po vyslovení oněch slov začala hůlka Harrymu v ruce nepříjemně kmitat. Měl opravdu co dělat, aby ji v ruce udržel. Po chvilce ho začala pálit. Pálila ho tak silně, že měl dojem, jakoby v ruce držel rozžhavené železo. Ostatní jen s otevřenou pusou přihlíželi, poslouchali fénixův zpěv a vyčkávali, co se bude dít dál.

Ještě hodnou chvíli Harry klečel u rakve s napřaženou hůlkou a snažil se, aby ji udržel v ruce až do konce. Hůlka teď začala pištět a rozpálila se do červena. Harry strachy vykřikl, ale nepouštěl ji, naopak, stiskl ji ještě pevněji.

„Vydrž to Harry, nepouštěj ji!“ dodával mu energii Ron, sám však vypadal, že se každou chvíli zhroutí.

Harry si přál, aby to konečně skončilo, měl dojem, že už to dlouho nevydrží. Nakonec se však dočkal. Po deseti dlouhých minutách, které Harrymu připadaly jako věčnost, hůlka přestala pištět, pálit a kmitat a nabyla znovu svou původní barvu. Oddechl si, ale v tom z ní nečekaně vyšlehl zářivý červený paprsek a narazil přímo do pozůstatků jeho sestřičky.

Kostra malého děvčátka se nadzvedla asi metr, vznesla se a rozzářila se stříbrným světlem. Záře byla tak silná, že si všichni museli dát ruku před oči, aby neoslepli. V tom okamžiku se začala otáčet kolem své osy a paprsky stříbrného světla kolem ní vytvořily jakýsi kruh. Harry stále seděl u rakve s nataženou hůlkou a ani se nepohnul. Zíral na stříbrný kruh, který se utvořil kolem pozůstatků, něco tak zvláštního ještě nikdy neviděl.

Kostra děvčátka se teď začala točit ještě rychleji, až mohli zpozorovat jen tenkou čáru. Následně se zastavila, místo kostry tam viselo nehybné tělíčko dítěte v cárech růžových šatů. Vypadala tak opravdově, sladce, jakoby jen spala, přesto z ní čišelo něco hrozivého, strašidelného, co Harry neuměl popsat.

„Harry, co se to děje?“ nemohla uvěřit vlastním očím Tonksová, která jako jediná nevěděla pravý důvod Harryho návštěvy. Už to, že vykopal hrob, jí přišlo absurdní a teď tohle. Očividně byla vyděšená ze všech přítomných nejvíce. Hermiona ji však umlčela pohledem a tak se znovu zadívala na malé děvčátko, visící asi metr od země.

Harry se zvedl a chtěl vzít Estheu do náruče. Ale ve chvíli, kdy natahoval ruku, otevřela oči, ve kterých se jí zalesklo a svou malou dětskou ručičku natáhla k nebi. Z ní vyslala další proud světla, tentokrát černého, který se ve vzduchu zformoval do malé úzké krabičky.

„Harry podívej!!!“ vykřikla Ginny a prstem ukazovala na podlouhlou černou krabici.

„Co to může být?“ zeptal se Ron s údivem v hlase.

„To hned zjistíme,“ odpověděl mu Harry a napřáhl se pro ni. Pomalu se jí dotkl a vzal do ruky. Když otevřel víko, nevěřil vlastním očím. V krabici ležela na sametovém podkladu mahagonová hůlka podivného tvaru.

„Cože, hůlka? Jednu už mám, díky,“ řekl ironickým hlasem a vztekle podal krabičku Hermioně. Ta si ji chvíli prohlížela a nakonec řekla: „ale Harry, nemyslíš, že je to, no ehm…ty víš co?“ vykoktala ze sebe a upřela na něj zrak. Harry se nad tím zamyslel, nic však neřekl. Proč by Voldemort vkládal duši do obyčejné hůlky? A proč by to dával do hrobu Esthey? Ne, neviděl žádnou spojitost mezi Voldemortem a hůlkou.

„Každopádně ji musíme vzít a dát místo ní tu kopii a to co nejdříve. Až potom můžeme zkoumat, co to vlastně je. Aimée ti to přece neukázala jen tak, musela k tomu mít nějaký důvod,“ přivedla je zpátky na zem Ginny.

Hermiona na nic nečekala. Vytáhla hůlku z krabičky a chvíli si ji prohlížela, potom pozvedla svou vlastní hůlku a pronesla: „skölircoppy“. Vně krabice se objevila nová hůlka, identická s tou, kterou Hermiona právě vytáhla. Zavřela víko a úzkou krabici položila na dlaň Esthey. Krabice se proměnila v černý paprsek, který zmizel děvčátku v dlani. Esthea zavřela oči a znovu se začala rychle otáčet až z ní nakonec zbyly jen kosti. Přestala zářit stříbrným světlem a snesla se pomalu zpátky do rakve, kde zůstala ležet, jakoby se vůbec nic nestalo. Harry samým překvapením nemohl ani mluvit, bylo toho na něj moc. Nejdřív navštíví svůj dům, ve kterém se mu vybaví vzpomínky, potom najde hroby svých rodičů a zjistí, že měl sestru, dvojče. A nakonec, neobyčejným způsobem najde obyčejnou hůlku. Co se to proboha děje? Znovu se pohroužil do svých myšlenek a snažil se přijít na něco rozumného.

„Ale, co když je to opravdu Voldemortův viteál? Jak to můžu zjistit? Vždyť je to jen obyčejná hůlka,“ přemítal  v duchu stále dokola.

„Harry, je ti něco?“ zeptala se starostlivě Ginny a přešla k němu. „Měli bychom jít, už je dost pozdě,“ dodala.

„Dobře, ale musíme ještě vrátit tu rakev do hrobu a zasypat hlínou, aby nikdo nepoznal, že tu někdo kopal,“ řekl jí smutným hlasem. Zavřel víko rakve a pronesl: „colloportus“. Rakev vypadala neporušeně a tak ji spolu s Ronem chytili a spustili zpět do hrobu. Následně jámu zahrnuli hlínou a Harry nahoru položil kytici, kterou mu dala paní Weasleyová. Chvíli se ještě díval na místo posledního odpočinku své rodiny a nakonec se odhodlal k odchodu. Jeho pocity byly všelijaké a jeho srdce jakoby zasáhl blesk. Cítil vztek, lítost, radost, smutek, prostě vše, co cítit mohl.

Získal to, pro co sem přišel a ještě něco víc. Poznal svou rodinu a také to, že měl sestru. I když zjištění, že jeho dvojče, sestřička, byla zabita Voldemortem, bylo pro něj zdrcující. Celý život si o sobě myslel, že je jedináček a nakonec objeví Estheu. Tak strašně moc by si přál, aby byla živá a byla s ním, věděl však, že její život už vrátit nemůže. Nemůže změnit minulost, ale může ovlivnit budoucnost. Přísahal si, že Voldemorta zabije, i kdyby měl sám přijít o život. Zabije vraha své rodiny, už mu nedovolí, aby ničil životy ostatních. A s touto přísahou odcházel zpět do svého domu, kde se mohli bez problémů přemístit zpět do Doupěte.

Z dnešního dne byla asi nejvíce vyplašená Tonksová. Absolutně nic nechápala. Harry usoudil, že by si zasloužila znát pravdu, alespoň částečnou. Vždyť jenom díky ní se mohli vypravit do Godrickova dolu. Hermiona jí cestou zpět, pod přísahou, že si to nechá pro sebe, vyprávěla o Harryho snu, o elfce a o tom, co musel udělat. O viteálech se však nezmínila. Tonksová na ni chvíli  nevěřícně zírala, ale nakonec jim byla vděčná, že jí to vysvětlili. Už se nemusela cítit jako absolutní idiot. Nebyla tím zrovna nadšená, ale slíbila jim, že to nikomu neřekne, na oplátku jí Harry ubezpečil, že příště nebude nic tajit. S tímto vlezli do krbu a se slovy „Doupě“ zmizeli v plamenech.

 

Znovu ucítil ten nepříjemný pocit, když ho plameny vcucly. Otáčel se kolem dokola a jeho žaludek se až nepříjemně pohupoval. Po dnešním dni mu bylo hrozně špatně a skutečnost, že se točí jako na kolotoči jeho stavu moc nepomohla. Byl si stoprocentně jistý, že až vyleze z krbu, všechnu svou snídani vyklopí na vyleštěnou podlahu paní Weasleyové. Zdálo se mu, že se tentokrát točil třikrát rychleji a o mnohem déle než jindy.

Sebral veškerou svou odvahu a rozhodl se otevřít oči. Všude kolem uviděl světla z jiných krbů a někde dokonce rozeznal nábytek v místnosti. V momentě, kdy nahlížel do obývacího pokoje starší čarodějky, která si na vlasy patlala něco neidentifikovatelného, začal zpomalovat. Už z dálky zaslechl nějaké hlasy. Trochu ho to zaskočilo, že by jim Hermiona a ostatní řekli, co se stalo na tom hřbitově? Stále zpomaloval až se nakonec vykutálel z krbu Weasleyových. Na tohle přistání nebyl připraven. Sotva ho krb vyplivl, rozplácl se na zemi jak široký tak dlouhý a zůstal ležet nosem k podlaze.

„Harry drahoušku, jsi v pořádku?“ utíkala k němu paní Weasleyová a pomohla mu vstát. Ron s Hermionou a Ginny stáli opodál a chechtali se od ucha k uchu.

„Fajn přistání Harry,“ rýpnul si do něj Ron a Hermiona mu na oplátku málem zlomila tři žebra, když ho udeřila loktem.

Harry se za pomocí paní Weasleyové vyškrábal na nohy a rozhlédl se po pokoji. V místnosti stál kromě jeho tří přátel a paní Weasleové ještě Lupin, dvojčata a Charlie. Lupin se tvářil ustaraně a vyděšeně zároveň. Čekal, co Harry udělá. Byl si téměř jistý, že ho musí nenávidět za to, že mu nikdy neřekl o Esthee. Nepodíval se Harrymu do očí, koukal se na zem, jakoby se bál, že ho Harry zabije pohledem.

„Ahoj Harry,“ opatrně ho pozdravil, stále však upíral zrak na vyleštěné parkety v obývacím pokoji. Harry neodpověděl, nevěděl co mu má říct. Byl na něj naštvaný za to, že mu nikdy neřekl pravdu o jeho sestřičce. Podíval se na něj pohledem, ve kterém se zračila nenávist, smutek, lítost. Lupin odtrhl pohled od podlahy a koukl se Harrymu přímo do očí. Cítil, jak ho Harryho oči propalují nenávistí, proto se začal znovu koukat na parkety.

„Harry je mi to líto. Chápu, že se na mě zlobíš,“ začal znovu Lupin.

„MĚL JSTE MI TO ŘÍCT, JÁ VÁS POVAŽOVAL ZA PŘÍTELE!!!“ rozkřičel se na něj Harry a nevšímal si zděšených pohledů ostatních. V té chvíli se z krbu vynořila i Tonksová a celou scénu mlčky pozorovala.

„Chápu tvou zlobu Harry, ale musíš pochopit, že jsme to tajili pro tvé dobro,“ snažil se Lupin. Harryho však jeho slova rozčílila ještě víc. Věděl přesně, co mu Lupin řekne. Je to pro tvé dobro. Tohle mu říkali pořád a Harry to nenáviděl stále víc a víc.

„TO JE BLBOST, JAK BY MI MOHLA UBLÍŽIT SKUTEČNOST, ŽE JSEM MĚL SESTRU?! POŘÁD MI NĚCO ZATAJUJETE, UŽ TOHO MÁM DOST. UŽ MĚ NEBAVÍ POSLOUCHAT VÝMLUVY TYPU, JE TO PRO TVÉ DOBRO!!! NA VŠECHNO MUSÍM PŘIJÍT SÁM,“ řval na celý dům. Nepustil Lupina ke slovu, už ho nechtěl poslouchat. Nechal všechny v obývacím pokoji a rozběhl se nahoru. Vešel do Ronova pokoje a práskl dveřmi. Svalil se na postel a stále těžce oddechoval. Znovu se začal zabývat svou oblíbenou činností letošních prázdnin, tupě zíral do stropu.

„Tohle Lupinovi nikdy neodpustím, NIKDY! Byl to můj přítel, měl jsem ho rád. Jak mi to jen mohl udělat?“ říkal si šeptem a oči se mu zase zalily slzami. „Sirius to taky musel vědět, byl to přece můj kmotr a její jistě taky. Měl jsem ho rád jako vlastního otce. Nikdy mi pravdu nezatajoval, on ne. Tak proč tohle? Proč mi to neřekl alespoň on?“ Slzy už mu tekly proudem. Stále tomu nemohl uvěřit, byli to jeho přátelé a od těch bolí zrada nejvíce.

Ten večer už s nikým nepromluvil. Ležel na posteli s očima upřenýma do stropu až do půlnoci. Žaludek mu každou chvíli dával jasně najevo, že je prázdný. Bylo mu to však jedno. Nešel na večeři. Nechtěl vidět ostatní tváře, jak se na něj dívají a litují ho. Dnes ne. Chtěl být sám, sám se svou bolestí, která ho zevnitř tak strašlivě užírala. Ještě se mu naposled před očima vybavily věci, které by mohly být Voldemortovými viteály a pak už se jen propadal do spánku, ve kterém se mu všechny pocity vytratily.

 

Po dlouhé době prožil bezesnou noc. Druhý den se probudil časně ráno a začal si balit věci do školy. Včera na to neměl náladu, ale dnes se cítil jako vyměněný. Nevěděl čím to je, ale všechna zlost z něj přes noc vyprchala. Nachystal si kufr a seběhl dolů do kuchyně. Jako vždy už tam postávala paní Weasleyová a chystala snídani. Málem upustila nádherně tvarovanou mísu, kterou zdědila po své babičce, když Harryho uviděla vejít do místnosti.

„Dobré ráno, dneska to ale máme hezký den, viďte?“ řekl Harry s úsměvem a sedl si ke stolu,  což paní Weasleyovou polekalo ještě víc.

„Je ti dobře drahoušku?“ zeptala se ho s obavami v hlase. Harry jen přikývnul a obdařil ji dalším zářivým úsměvem.

Paní Weasleová mu nachystala snídani a něco si pro sebe mumlala. Bylo však na ní vidět, že se jí nesmírně ulevilo. Měla Harryho opravdu ráda, jako svého vlastního syna. Po půl hodině se k nim přidali i ostatní. Když Ginny spatřila Harryho v dobré náladě, samou radostí nahlas vykřikla a skočila na něj. Ten to nečekal a přepadl s ní i židlí dozadu, praštil se hlavou o podlahu a zůstal ležet. Chvíli se na sebe koukali, jakoby se viděli poprvé v životě a nakonec vyprskli smíchy. Nebyli však sami, Hermiona s Ronem, dvojčaty a Charliem se válely smíchy taky, i když z jiného důvodu. Vidět Harryho jak háže salta dozadu přes židli se nestává každý den.

Snídaně proběhla docela v klidu a potom už jen všichni vyčkávali příchodu bodyguardů. Fred s Georgem se ještě naposledy pokusili o nevinný vtípek, který však skončil tím, že Harrymu a Ronovi narostly netopýří uši a sloní choboty, za což si od své matky vykoledovali hodinovou přednášku o nepřiměřeném zacházení s předměty jejich vlastní výroby. Ostatním to však přišlo náramně legrační, protože se na zemi svíjeli smíchy, včetně dvou obětí; Rona a Harryho.

Kolem desáté hodiny už uslyšeli motory aut, které pan Weasley objednal na ministerstvu. Harry, Ron, Hermiona a Ginny popadli své kufry, klece se svými mazlíčky a vyšli před dům. Tam už na ně čekali Pošuk Moody, Tonksová, Lupin a další dva kouzelníci, které Harry ještě nikdy neviděl.

„Tak co, připraveni?“ zeptal se Moody a jeho kouzelné oko spočinulo na Harrym. Ten si připadal jako pod rentgenem a tak se raději zadíval na opačnou stranu, aby na to nemusel myslet. Všichni přikývli a nasedli do auta. Harry si schválně sedl do auta, ve kterém jel Lupin. Chtěl si s ním promluvit. Mrzelo ho, že po něm včera tak vyjel, i když po právu. Byl jeho přítelem, přítelem jeho otce a nechtěl přijít i o něj. Sedl si i s Ginny vedle Lupina a přibouchl dveře auta.

Zdálo se, že to Lupina ohromně překvapilo, protože seděl s otevřenou pusou a nevěřícně se koukal na černovlasého chlapce, ze kterého ještě včera čišela nenávist a zloba. Dnes však v jeho očích zpozoroval jen smutek a lítost. Zato Lupin vypadal, jakoby v noci nezamhouřil oči. Vypadal ještě hůř než obvykle. Pod očima měl obrovské kruhy a tvářil se, jakoby už byl po smrti.

„Asi přemýšlíte, proč jsem si sedl zrovna k vám?“ začal Harry, ale zatím se mu do očí nepodíval, jen upíral zrak z okna. 

„Ano, to máš pravdu. Myslel jsem, že po tom včerejšku už mě nebudeš chtít vidět,“ odpověděl mu Lupin s lítostí v hlase.

„Jo, i já si to myslel. Hodně jsem o tom přemýšlel a mrzí mě, jak jsem se choval,“ řekl Harry a tentokrát se mu podíval přímo do očí.

„Hrozně mi na tobě záleží Harry, ani nevíš jak moc. S Brumbálem jsme o tom častokrát mluvili. Usoudili jsme, že ti to ještě říkat nebudeme. Bylo by to další břemeno, se kterým by ses musel poprat. Už tak čelíš hrozným věcem. Prostě jsme tě jen chtěli ušetřit další bolesti. A navíc, ohledně smrti tvé sestry bylo hrozně moc nesrovnalostí,“ sdělil mu a čekal, co se bude dít dál.

„Jakých nesrovnalostí?“ vyzvídal Harry s hrůzou v očích. Co se ještě stalo, o čem neví?

„Když přišli do vašeho domu, našli tam jen tvé rodiče a tebe. Byli si jistí, že prohledali celý váš dům, tvá sestra tam však nebyla. Když tě Hagrid odvezl k Dursleyovým, byl jsem jedním z těch, kteří se vrátili do Godrickova dolu, aby tvým rodičům vystrojili řádný pohřeb. Bylo to po tom, co byl váš dům prohledán. Pod zbořenou postýlkou jsme našli tělo jednoročního děvčátka. Přesto, že lidé, kteří váš dům prohledali si byli jistí, že pročesali každý kout a nic nenašli, bylo tam. Do teď nikomu není jasné, jak ho mohli přehlédnout. Navíc, její obličej byl k nepoznání. Byl tak zohavený, že jsme ji nemohli identifikovat. Voldemort na ni musel použít obzvláště krutou kletbu,“ dokončil Lupin tichým hlasem, který mu přeskakoval a zakryl si obličej dlaněmi.

Harry seděl jako přikovaný s výrazem čiré hrůzy. Nebyl schopen slova. Zlost, která se mu přes noc vytratila, byla zpět, nyní však silnější než dřív. Trpěla, musela trpět...Harry při tom pomyšlení stiskl ruce v pěst a zatnul zuby.

„Říkáte, že jste ji nemohli poznat, co když to opravdu nebyla ona? Co když stále žije a to tělo bylo jiného dítěte,“ řekl s nadějí v hlase. Věděl, že je to nemožné, ale měl nutkání se na tohle zeptat.

„To není možné Harry, vím určitě, že to byla Esthea. Je těžké tomu uvěřit, i mě její smrt zasáhla, ale proti smrti nic nezmůžeme,“ odpověděl mu Lupin a poplácal ho po ramenou. Harrymu tím pohasl i poslední plamínek naděje.

Zanedlouho už dorazili na nádraží King´s Cross. Prošli nástupištěm 9 a 3/4, rozloučili se s řádem a pak už nastoupili do vlaku, který se v mžiku rozjel. Harry si přisedl s Ginny k Nevillovi a Lence. Ron a Hermiona zase zamířili do kupé pro prefekty. Nechtěli nechat Harryho samotného, ale také musí plnit své prefektské povinnosti. Slíbili Harrymu, že až budou mít chvíli čas, přijdou ho navštívit.

Cesta jim ubíhala docela rychle. S Nevillem hráli kouzelnické šachy a Harry kupodivu vyhrával. Lenka s Ginny zkoušely nový test z Jinotaje – Máte nadpřirozené kouzelnické schopnosti?  Den se pomalu přehoupl v podvečer a Bradavický expres se stále více přibližoval k nádraží v Prasinkách.

Zrovna se dohadovali, kdo je letos bude učit Obranu proti černé magii, přeměňování a jestli zůstane Horacio Křiklan v Bradavicích jako učitel lektvarů, když v tom se ozvala obrovská rána. Všichni čtyři leknutím nadskočili. Harry vyskočil na nohy a vykoukl z kupé, aby zjistil, co tu ránu způsobilo. Nebyl sám, na chodbě stálo nespočet studentů, kteří po sobě zmateně koukali. Když se dlouho nic nedělo, vrátili se zpět do svých kupé.

„Co to bylo?“ zeptal se Nevill se strachem v očích a klepal se jako fretka.

„Nevím, ale zdá se, že nic vážného. Vlak nezpomalil, jede dál,“ řekl Harry, ale sám vypadal vystrašeně.

Po dalších deseti minutách se rána ozvala znovu.Tentokrát mnohem silněji. Vlak stále nezpomaloval, naopak nabíral čím dál větší rychlost. Netrvalo dlouho a zaslechli další ohlušující ránu, která teď otřásla celým vlakem.

„Co se to proboha děje?“ křikla Ginny a přitiskla se k Harrymu. Vlakem se teď rozléhaly zděšené výkřiky studentů.

„Někdo nás napadl, určitě smrtijedi nebo nemrtví,“ skuhral Nevill a koukal z okna do houstnoucí tmy.

Vlak náhle zastavil. Ve všech vagónech naráz zhasly světla a jekot vystrašených studentů ještě zesílil. Po chvilce se začal nekontrolovatelně třást. Nakláněl se ze strany na stranu a ze zavazadlových prostorů vypadávaly kufry studentům na hlavy. Nikdo netušil, co se to děje. Vlak sebou třásl stále silněji.

Teď se celým prostorem ozval kouzlem zesílený hlas strojvedoucího.:

 „MLUVÍ K VÁM STROJVEDOUCÍ.BRADAVICKÝ EXPRES BYL NAPADEN. ZACHOVEJTE KLID, POSILY UŽ JSOU NA CESTĚ. ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ NEOPOUŠTĚJTE SVÁ MÍSTA.“

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia