Pá 19. července    slaví: Čeněk



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

5. Jen hrob ukryje pravdu

Trio se připravuje na cestu do Godrikova dolu společně s Tonksovou, která má být jejich dozor. Ale hned při přemístění si Harry uvědomí, že tady něco nehraje. Najde požadovaný hrob? A co je v něm ukryto?

 

Harry se stále propadal hluboko do tmy. Vše se kolem něj točilo. Problémy, které se mu na chvíli z hlavy vypařily, když byl v Alagaësii, byly najednou zpět. Cítil, jak mu z ničeho nic ztěžkla hlava. Tma se nechtěla rozplynout a on si připadal, jakoby už padal celou věčnost. „Copak to neskončí? Jsem už mrtvý? Je to snad konec slavného Harryho Pottera?“ myšlenky mu létaly hlavou jako při ohňostroji. Po chvilce uslyšel něčí hlas, který vycházel z velké dálky. Nevěděl, komu patří. Hlas se stále přibližoval až byl tak blízko, že  mohl rozeznat jednotlivá slova.

„Harry, probuď se,“ zaslechl, stále však nevěděl, komu hlas patří.

„No tak, už se prober lenochu, jsi horší než medvěd,“ to už však byl hlas zřetelný, ihned ho poznal, takhle dobrou náladu má po ránu jedině Ron.

Pomalu otevřel oči a snažil se zaostřit. Viděl před sebou jen rozmazanou siluetu kamarádovy postavy. Nasadil mu na oči brýle a Harry zaostřil na zrzounka s pihami. Ron se nad ním skláněl a křenil se od ucha k uchu.

„Co je?“ zeptal se zmateně Harry, byl rád, že už je zpátky ve své posteli.

„To musel být opravdu hezký sen,“ pošeptal mu Ron.

„Cože?“ nechápal Harry a posadil se.

„Že se ti muselo něco hezkého zdát, poněvadž ses asi přes půl hodiny jen usmíval,“ odvětil Ron a stále se řehnil.

„Jo, no to ano,“ vydal ze sebe Harry.

„Tak co to bylo? Zdálo se ti zase o té elfce nebo o drakovi?“ vyzvídal jeho kamarád.

„Jo, zdálo se mi o ní a mám nové informace, po snídani ti všechno řeknu,“ pověděl mu Harry a začal se oblékat.

„A proč až po snídani, proč mi to neřekneš hned?“ čertil se Ron.

„Protože to chci říct i Hermioně a Ginny. Myslím, že je to moc důležité,“ řekl mu nekompromisně a vydal se do kuchyně.

V kuchyni už seděla obě děvčata spolu s panem Weasleym a dvojčaty a paní Weasleyová právě chystala snídani.

„Dobré ráno,“ pozdravil Harry a sedl si vedle Ginny. Ta se na něj jen mírně pousmála a zase se koukala jinam. „Co je to dneska s tebou?“ zeptal se ji Harry a podezřívavě si ji prohlížel.

„Vůbec nic, jak ses vyspal?“ odpověděla Ginny a pokusila se o malý úsměv.

„Jo, dneska skvěle. Po snídani vám musím něco říct, sejdeme se v Ronově pokoji,“ sdělil ji Harry a začal si nakládat ovesnou kaši na talíř. Dnes měl opravdu skvělou náladu.

„Za tři dny vám začíná škola. Objednal jsem pro nás zase auta z ministerstva a necháme se odvézt na nádraží King´s Gross,“ ujal se slova pan Weasley. „Samozřejmě dostanete taky ochranku, aby se znovu neopakovalo to, co se stalo v Příčné ulici.“

„A kdo s námi pojede?“ vyzvídala Hermiona.

„Pošuk Moody, Lupin, Tonksová a ještě další dva z řádu,“ odpověděl jí pan Weasley.

„Každý z vás dostane na starost jednoho a Harry dostane rovnou dva,“ zažertoval Fred. „Harry se dostane do problémů i kdyby s ním byl celý Fénixův řád,“ dodal George a všichni v místnosti se rozesmáli s výjimkou paní Weasleyové, které to očividně moc směšné nepřišlo. Záhy je zchladila káravým pohledem, takže bylo v místnosti hrobové ticho.

 

Po snídani se Harry s přáteli vrátil do pokoje, aby jim mohl vylíčit svůj sen. Hermiona zavřela dveře  a všichni čtyři se usadili na postel.

„Musím vám říct něco moc důležitého“ začal Harry a podíval se na své kamarády. Všichni mlčky seděli a čekali co bude následovat.

„Dneska jsem se ve snu zase setkal s tou dívkou,“ začal, ale do vyprávění mu, jako vždy, skočil Ron.

„A co ti řekla? Už víš, kdo to je?“

„Bože Rone, jestli neumíš zůstat v klidu ani pár vteřin, sešlu na tebe zmrazovací zaklínadlo,“ vyhrožovala mu Hermiona. Ron začal červenat a upřel pohled na zem.

Harry pokračoval. „Jmenuje se AiméeDröttning. Je to Dračí jezdec. To jejího draka jsem zahlédl na obloze, jmenuje se Leorin…“ začal vyprávět Harry. Řekl jim i o zemi jménem Alagaësia, odkud Aimée pochází.

Na chvíli se odmlčel a podíval se na ostatní. Ti na něj zírali jako na zjevení. Dlouhou chvíli nikdo nic neřekl, dokonce ani Hermiona neměla své obvyklé otázky a to už je co říct.

Ticho protnul zase Ron, když se zeptal: „a co tak důležitého ti řekla?“

Harry zase začal vyprávět. „Ukázala mi nějaký dům v Godrickově dole. Zavedla mě až skoro na konec obrovské zahrady, kde byly tři hroby. Nevím, komu patřily, protože nápis jsem nemohl přečíst. Ukázala na prostřední hrob a řekla mi co mám udělat. Musím ho vykopat a najít nějakou věc. Kopii té věci tam musím vrátil a potom dát vše tak, jak bylo před mým příchodem,“ dořekl značně vyčerpaný Harry.

„Máš vykopat hrob?“ zděsila se Ginny. „A neřekla ti, proč to máš udělat?“ dodala ještě.

„Ne, řekla jen, že je to hrozně důležité a musím to udělat ještě před odjezdem do Bradavic,“odpověděl jí.

„A ty tam půjdeš? Jak to chceš udělat?“ promluvila Hermiona.

„No, to právě nevím, ale rozhodně tam jít chci,“ řekl Harry pevným hlasem. „A taky, vzpomínáte si, jak jsem vám vyprávěl o tom drakovi, kterého jsem viděl z okna?“

„Jo, a co s ním, vždyť je její, ne?!“ odfrkla Ginny.

Harry si tónu v jejím hlase nevšímal. „Ano, je to Leorin, ale ona říkala, že draci z její země jsou jiní. Prý se od těch našich liší, jako kouzelníci od Mudlů,“ vysvětloval.

„No a? Mohl bys už přejít k věci?!“ řekl mu už značně netrpělivý Ron.

„Toho draka jsme přece nikde v knize nenašli,“ vysvětloval dál Harry a čekal, zda už to někomu nedojde.

„No jasně,“ vyhrkla náhle Hermiona. „A ty si myslíš, že ten Voldemortův drak je stejný, jako má ta elfka?“ vyslovila svou domněnku.

„Myslíš, že Voldemort je Dračí jezdec? Ale toho draka přece ještě nikdo neviděl,“ zapojil se, teď už zapáleně, Ron.

„To nevím, ale u toho hajzla je možné všechno. Až se se mnou Aimée znovu spojí, zeptám se jí na to,“ řekl jim a doufal, že se mýlí.

„Teď bychom měli vymyslet, jak se dostat do Godrickova dolu,“ obrátila list Ginny, která se nikdy moc nadšeně nezapojovala do rozhovoru o elfce. Vždy, když na ní přišla řeč, zkřivila tvář  jakoby snědla citrón.

„No, mohli bychom poprosit Freda a George o pomoc,“ navrhl Ron. Hermiona to, podle výrazu, nepovažovala za dobrý nápad.

„No, a co takhle poprosit Tonksovou? Pracuje na ministerstvu, mohla by nám zjistit adresu domu tvých rodičů Harry a připojit jejich krb k letaxové síti,“ uvažovala Ginny.

„Mohl bys jí říct, že chceš navštívit hroby svých rodičů a dát na ně květiny, to by určitě zbaštila,“ přidala se Hermiona.

„To by šlo,“ kývl nadšeně Harry.

„Teď mě napadá Harry, myslíš, že ty hroby jsou tvých rodičů? Ty, které ti ukázala Aimée?“ zeptal se opatrně Ron.

„Abych pravdu řekl, tak už jsem nad tím přemýšlel, ale v té vizi byly přece tři hroby,“ přemýšlel Harry.

„No, každopádně se to dozvíme, až tam dorazíme. Mimochodem, Tonksová dnes s Lupinem přijdou na večeři, tak si s ní můžeme promluvit,“ dokončila diskuzi Ginny.

 

Den uběhl jako voda. Po večeři si vzali Tonksovou stranou a řekli jí svou prosbu, přesně, jak si to naplánovali. Ta se nejdříve zdráhala a tvářila se pochybovačně, nakonec však povolila a slíbila jim, že se na ministerstvu poptá a dá jim ihned vědět. Avšak pod jednou podmínkou; vydá se tam s nimi. „Přece vás tam nemohu nechat jít samotné. Co když vás tam někdo napadne,“  řekla jim nesmlouvavě.

Harry z toho nebyl zrovna nadšený, nakonec však souhlasil. „Při nejhorším ji Ginny na chvíli zabaví a on s Ronem a Hermionou dojdou až k hrobům.“

Druhého dne ho probudilo ťukání na okno. Otevřel oči a snažil se vybavit si sen, který se mu právě zdál. Znovu se však ozvalo ťukání a on se zase vrátil do reality. Očima zamžoural k oknu. Tam stála na parapetu sova a dožadovala se vstupu dovnitř.

Harry vyskočil z postele a utíkal k oknu. Otevřel ho a sova vlétla do pokoje. Odvázal jí dopis a četl.

dopis

 

Harry pocítil zvláštní zamrazení. Poprvé navštíví hroby svých rodičů. Ještě ale musí vymyslet, jak se dostat k těm dalším hrobům, aniž by si toho Tonksová všimla. Rychle vzbudil Rona, aby mu dal dopis přečíst. Ten na něj asi deset minut vztekle prskal, ale po přečtení dopisu se uklidnil a šel najít svou sestru a Hermionu.

Zbylé dny vymýšleli plán, jak se k ostatním hrobům dostanou. Ginny nebyla nadšená z toho, že bude na ní, aby Tonksovou zabavila. „Vždycky takové věci necháváte na mě!“ vztekala se, nakonec ale souhlasila.

Večer před odjezdem Harry nemohl usnout. Stále přemýšlel, co je asi ukryto v tom prostředním hrobě a kdo je tam asi pohřbený. Proč mu to Aimée ukázala? Je to opravdu tak moc důležité?“ Ještě chvíli takto přemýšlel, až ho nakonec spánek přemohl a víčka se mu začala přivírat. Do spánku upadal hloub a hloub.

Zdál se mu podivný sen. Stál před třemi hroby a na prostřední zrovna pokládal květiny, když v tom z něj vystřelily ruce a chytly ho. Nemohl se pohnout, táhly ho k sobě. Snažil se z nich vymanit, ale jejich stisk byl pevný. Po chvilce snažení se nakonec dokázal ze sevření dostat a spadl na zem.

V hrobě se teď něco začalo zmítat. Po chvíli z něj vylezla nějaká postava. Harry v ní rozpoznal svého kmotra Siriuse. Blížil se k němu a pohyboval ústy, jakoby mu něco říkal, Harry však nic neslyšel. Sirius se náhle změnil v Cedricka Diggoryho.

„Ahoj Harry, tentokrát mi neutečeš. Dlouho tu na tebe čekám,“ řekl jeho hlas, který už Harry zřetelně slyšel.

V tom se postava znovu změnila, tentokrát v Albuse Brumbála. Ten se zastavil před ním a koukl se na něj přes své půlměsícové brýle. Bývalý ředitel však nic neřekl, jen se na něj usmíval. Začal se smát nahlas. Jeho smích se stupňoval, až se nakonec podobal spíš hysterickému záchvatu. Harry z něho poznal ten hnusný chladný smích, který patřil vrahovi jeho rodičů. Z Brumbála se stal lord Voldemort, který se nepřestával smát. Harrymu přitom běhal mráz po zádech.

Snažil se zakřičet o pomoc, ale nešlo to, jakoby se mu hlas vytratil. Po tváři mu stékal studený pot. Voldemort se k němu sehnul  a chytil ho pod krkem. Harry se začal dusit.

„Zemři, tak už konečně chcípni!“ řval Voldemort a tiskl Harryho krk ještě silněji. Ten už začal v obličeji modrat. Vedle něj se objevily další dvě postavy a začaly se smát stejným chladným smíchem jako Voldemort. Byl to Severus Snape a Belatrix Lestrangeová. Dívali se, jak umírá slavný Harry Potter, chlapec, který přežil. Harry se naposledy vzchopil, pořádně se nadechl a zakřičel: „né…!“

 

„Harry, Harry probuď se!“ křičel někdo z velké dálky. „Tak už otevři oči, no tak!“

Harry se s prudkým trhnutím posadil a otevřel oči. U jeho postele stál Ron s vystrašeným výrazem.

„Myslel jsem, že jsi ve spaní dostal nějaký záchvat, hrozně jsi  sebou trhal a potom jsi vykřikl,“ řekl mu zděšeně jeho kamarád.

Harry byl zpocený od hlavy až k patě. Pomalu se vzpamatovával a nakonec se obrátil na Rona. „Byl to jen sen, jenom odporná noční můra,“ sdělil mu, aby ho uklidnil, ale sám se ještě strachy třásl.

O chvíli později už seděli v obývacím pokoji a vyčkávali příchod Tonksové. Když klaply vchodové dveře, Harry vystřelil z křesla jak raketa a rozběhl se do chodby.

„Nazdar Harry, tak co, jste všichni připravení?“ zeptala se Tonksová a Harry přikývl. Paní Weasleyová už nejspíš všechno věděla, poněvadž mu podala obrovskou kytici a se slovy: „buď opatrný drahoušku,“ jej vyprovodila ke krbu. Harry byl rád, že se zbytečně nevyptávala, jen ho objala a po tváři ji sjela jediná veliká  slza. Potom se mu ještě snažila upravit vlasy; „musíš vypadat pěkně, když jdeš poprvé navštívit své rodiče,“ a potom už se všichni seřadili u krbu.

„Já půjdu první, kdyby…ehm no, pro jistotu,“ řekla Tonksová a se slovy „Godrickův důl 7,“ zmizela v plamenech. Po ní šel Harry, Ron, Hermiona a nakonec plameny pohltily i Ginny.

Harry vystoupil z krbu a rozhlížel se kolem. Dům byl v hrozném stavu. Starý nábytek byl rozházený všude kolem a okna byla zabedněná, takže denní světlo tam pronikalo jen malými skulinkami. Všude byl asi deseticentimetrový nános prachu, na stropě bylo nespočet pavučin a celým domem se linul  zatuchlý pach.

Harry měl zvláštní pocit, poprvé za šestnáct let byl ve svém domě. V domě, kde mohl strávit celé své dětství po boku mámy a táty. Všude, kam se podíval, viděl jejich usmívající se tváře, cítil zde jejich přítomnost. Zavřel oči a představoval si, jak sedí na gauči mezi svými rodiči a jen tak si spolu povídají, jak ho maminka objímá a líbá na tvář a jak se na něj tatínek pyšně dívá.

Žaludek se mu sevřel a do očí se mu draly slzy. Přál si, aby bylo vše jinak, aby mohl vrátit čas.

Pomalu procházel domem až nakonec došel do svého pokoje. Na zemi u jeho postýlky ležel zaprášený plyšový medvídek. Harry ho opatrně zvedl a smetl z něj prach. Jen tam tak stál a nepřítomně koukal do plyšového obličeje.

Potom jeho pohled padl na převrácenou dětskou postýlku. Znovu v hlavě uslyšel ten chladný smích, který se nesl celým domem. Vybavilo se mu to, co slýchával, když byl v blízkosti mozkomora. „Harryho ne, prosím, Harryho ušetřete, néééé!“ plakala jeho maminka. Chladný smích ale zesílil. Harrymu se vybavil záblesk zeleného světla a padl na kolena. Medvídka, kterého držel v ruce pevně stiskl a zařval: „ZABIJU TĚ!!!“.

V tu chvíli ho objaly něčí ruce a něžně ho tiskly. „Zabiju ho,“ pošeptal Harry a otevřel oči.

Hermiona, která u něj klečela a objímala ho, se k němu ještě víc přitiskla a pošeptala mu. „Pomůžeme ti, vždycky budeme po tvém boku Harry. Když to bude nutné, půjdu s tebou až do pekla,“ a rozbrečela se.

„Společně toho plešatého parchanta zabijeme,“ přidal se Ron a se svou sestrou si klekl k nim. Všichni čtyři se náhle objali a několik vteřin v domě zavládlo hrobové ticho.

„Nikdy tě neopustíme Harry, budeme vždy s tebou,“ protrhla ticho Ginny. Harry se na ní s láskou podíval a dlouze ji políbil. Tonksová stála ve dveřích a mlčky pozorovala čtveřici.

„Půjdeme?“ zeptala se tichým hlasem, který se jí v polovině zlomil a ona odvrátila pohled, aby zakryla uslzený obličej.

Vyšli před dům a v tu chvíli Harry málem přestal dýchat. Teď si jej prohlížel zvenčí. Uvědomil si, že stojí před domem, který spatřil na hladině jezera. Poznal i uličku, která vedla na zahradu. Rozběhl se po ní. V tuto chvíli mu bylo jedno, jestli Tonksová zjistí, proč sem přišel.

Uslyšel za sebou kroky, ostatní se rozeběhli za ním. Neslyšel, co na něj volají. Chtěl se co nejrychleji dostat k těm hrobům. Už tušil, kdo je tam pohřbený.

Probíhal hustou vysokou trávou, která ho  šlehala do tváře. To mu teď ale bylo úplně jedno, utíkal stále rychleji, že sotva popadal dech. Po deseti minutách doběhl k živému plotu. Chvíli mu trvalo, než našel správnou cestu a potom se znovu rozběhl. V hlavě se snažil vybavit obraz, který mu ukázal cestu. Několikrát zabloudil, ale nakonec správnou cestu  našel. Už mu zbývalo jen několik metrů. Prolezl posledním otvorem v plotě a v dáli zahlédl tři hroby.

Tentokrát zpomalil a chůzí se přibližoval blíž. Slyšel, jak ostatní prolezli otvorem za ním. Hroby už nebyly daleko. Přibližoval se stále víc a víc.

Konečně mohl přečíst jména na náhrobním kameni.

Krajní nesly jména jeho rodičů – na pravém byl zlatým písmem vyryt nápis Lilian Potterová *1960 - †1981, na levém James Potter *1960 - †1981.

Harryho však zarazil ten prostřední. Byl podstatně menší než hroby, které ho obklopovaly. Stál s otevřenou pusou a koukal na maličký hrob. Srdce se mu málem zastavilo. V uších mu zvonilo a hlava se mu nepříjemně točila. Nemohl ani vykřiknout, protože v hrdle měl sucho. Sesul se před hrob a těžce oddechoval. Jeho přátelé zůstali stát metr za ním a stejně jako on zírali na prostřední hrob, kde stálo:

nahrobni kamen

 

„Já jsem měl sestru,“ řekl Harry tiše. „On mi zabil i sestru.“ Nikdo se nepohnul, podle jejich překvapených výrazů to ani oni netušili.

„PROČ MI TO NIKDO NIKDY NEŘEKL?!“ zařval Harry, až sebou jeho přátelé trhli.

„Je mi to opravdu líto Harry,“ ozvala se Hermiona, ale neodvažovala se k němu přiblížit.

„VĚDĚLI TO, SIRIUS, LUPIN, BRUMBÁL, ONI VŠICHNI TO VĚDĚLI A TAJILI TO PŘEDE MNOU,“ řval na celé kolo. Byl jako pominutý. Stále seděl u hrobu své sestřičky a koukal na náhrobní kámen.

„Pořád mi něco zatajují, proč? Myslí si snad, že jsem slabý na to, abych to pochopil, že jsem nějaká nula?!“ křičel rozhněvaným hlasem a stále zíral  na hrob.

„To si přece nikdo nemyslí Harry,“ utěšovala ho Tonksová.

„Tak proč mi to neřekli, měli k tomu snad nějaký vážný důvod? No jasně, oni přece mají ke všemu nějaký důvod, vše je pro mé dobro,“ odpověděl si sám sobě ironickým hlasem.

Hermiona s Ginny si klekly k němu a každá ho z jedné objala. Harry se však odtrhl a přiblížil se k hrobu.

„Musím vědět, co tam je. Proč mě Aimée navedla zrovna k hrobu mé sestřičky,“ řekl pevným hlasem a začal vykopávat hrob.

„Harry, co to proboha děláš?“ vyhrkla překvapená Tonksová a rozběhla se k němu. Ron ji však zadržel.

Harrymu trvalo několik dlouhých minut, než vykopal dostatečné množství hlíny. Potom už uviděl malou bílou rakev. Pomalu ji, za pomoci Rona, vytáhl a položil na zem. Několik vteřin váhal, potom však pozvedl hůlku a křikl: „alohomora.“ Víko rakve se uvolnilo a on ho mohl nadzvednout.

Naskytla se jim hrozná podívaná. Rakev byla uvnitř vystlaná  bílým hedvábím a na něm ležela kostra jednoročního děvčátka, oblečeného do něčeho, co zřejmě byly růžové šatičky. Hermiona, Ginny a Tonksová naráz vyjekly a odvrátily pohled jinam. Harrymu znovu začaly stékat slzy po tváři.

„Estheo,“ zašeptal a upíral zrak do rakve. „Proč, proč ona a ne já, to mne chtěl, proč musel zabít ji?“ ptal se sám sebe.

„Musím ho zabít, chci ho zabít,“ křičel sám pro sebe. „Tak mi prosím tě pomoz, Aimée, pomoz mi prosím. Slíbila si to,“ žadonil a klečel u otevřené rakve, do které padaly jeho slzy.

Místem se rozlehl tichý hlas: „Řekni ta slova, Harry. Musíš je vyslovit,“ poradil mu. Harry, jakoby se probral z transu, pozvedl hůlku a vyslovil ona slova, která mu prozradila elfka:

„Woert un esta ebrithil!!!“

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia