Pá 19. července    slaví: Čeněk



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

4. Svatba

V Doupěti je "narváno" aneb svatba Fleur a Billa se blíží a přípravy jsou v plném proudu. V noci téhož dne, kdy si Fleur a Bill řeknou své "ano" se Harrymu opět zdá sen, tentokrát je však nabádám, aby se vypravil do Godrikova dolu, kde zemřeli jeho rodiče.

 

Jakmile dorazili do Doupěte, vydali se rovnou do pokoje. Celou cestu nikdo nepromluvil, ale jakmile dorazili do Ronova pokoje, všichni tři na Harryho spustili doslova salvu otázek.

První vyhrkl Ron: „ty jsi ji znal, že jo? Kdo je ta holka a odkud ji znáš?“ dožadoval se svých odpovědí.

„Tak odkud je ta holka a proč jsi mi o ni nic neřekl!?“ přidala se zuřivě Ginny.

„Bude to asi mocná čarodějka,“ dodala Hermiona.

Harry je tichým „pš“ přerušil. Jakmile se uklidnili, ujal se slova.

„Nechtěl jsem vám to říkat dřív, než o ní budu něco víc vědět, ale když už jsem ji dnes viděl na vlastní oči, tak vám to povím,“ řekl Harry. Usadili se a on začal vyprávět.

„Bylo to pár dní před mými narozeninami, když jsem byl ještě v Zobí ulici. Zdál se mi podivný sen. Seděl jsem na louce u jezera a najednou se tam zčistajasna objevila ta dívka. Je to elfka. Řekla mi, že mi bude pořád na blízku, bude mi pomáhat a že se zase brzy setkáme. Jméno mi neřekla,“ na chvíli se odmlčel a potom zase pokračoval, „nepovažoval jsem za důležité vám to sdělit, protože to byl jen sen, nebo jsem si to aspoň myslel,“ a zase se utichl. Všichni na něj zírali jako bakterie na čistící prostředek.

„Nepovažoval za důležité? Ty ses zbláznil, tohle je důležité, navíc HODNĚ důležité!“ řekl nasupeně Ron.

„Už jsem ti říkal, že to byl jen sen Rone, copak ti musím vyprávět všechno, co se mi zdá!?“, odsekl.

„Ne, ale…“ pokračoval Ron.

„Kuš, Rone. A co bylo dál, povídej,“ naléhala Hermiona.

„No, od té doby se mi už o ní nezdálo,“ řekl jim a přemýšlel, zda by jim měl povědět i o tom drakovi. Nakonec si řekl: „když už je venku tohle, tak jim řeknu i to ostatní.“

Ginny chtěla něco říct, ale Harry jí posunkem naznačil, aby ještě mlčela.

„Tohle není všechno,“ začal.

„A co se ti ještě zdálo?“ chopil se znovu slova Ron.

„Když mi nebudeš skákat do řeči, povím ti to!“ uzemnil ho Harry.

„Včera, když jsem přijel do Doupěte, jsem na obloze viděl zeleného draka, bylo to ještě před tou oslavou. V tu chvíli jsem nevěděl přesně, co to je, ale v noci se mi zdál další sen. Letěl jsem na něm. Prolétávali jsme nad tím jezerem, kde jsem ji poprvé spatřil. Teprve v tom snu mi bylo jasné, co jsem na té obloze z Ronova pokoje viděl. Potom jsme přistáli v nějakém městě. Bylo zvláštní, domy byly vestavěny do stromů. Z jednoho vyšla další dívka, byla o něco starší, ale myslím, že to byla taky elfka. No a potom jsem se zase probudil,“ dořekl a vyčkával, až to jeho kamarádi vstřebají.

„Drak, myslíš jako opravdového draka?“ řekl ze strachem v hlase Ron. „Tady ale přece draci nežijí, to bych věděl.“

„No, Ty víš kdo přece draka má, psali to v novinách,“ řekla Ginny.

„Jo, na to jsem taky pomyslel, ale tam psali, že má černého. A ten, na kterém jsem letěl já, byl zelený,“ dodal Harry.

„Je to zvláštní. Už jednou se ti zdálo o něčem, co jsi nikdy neviděl a potom ses s tím setkal,“ začala Hermiona, ale Harry jí skočil do řeči,

„Co tím jako chceš říct, že to má na svědomí Voldemort? Vždyť nám pomohla, na to nezapomínej!“ odsekl.

„No, potom je tu další otázka. Kdo to je? Už jsem toho přečetla hodně, ale o elfech se nikde nepíše. Popravdě jsem ani netušila, že vůbec existují,“ chopila se znovu slova Hermiona.

„Ehm… a já doufal, že mi o nich něco řekneš. Chtěl jsem si o nich koupit nějakou knihu, ale v Krucáncích a kaňourech nic neměli, a tak jsem si koupil alespoň něco o dracích,“ řekl smutně Harry a vytáhl knihu „Encyklopedie draků“.

„Tak se aspoň koukneme, co je to za druh,“ navrhla Ginny a začala listovat v knize. Harrymu připadala až podivně zamlklá. Od té doby, co se vrátili z Příčné, moc nepromluvila. Harry to dával za vinu tomu šoku ze smrtijedů.

„Až uvidíš na obrázku draka, který by mu byl podobný, zakřič,“ nakázala mu a pomalu otáčela stránky.

Listovali knihou už bezmála dvě hodiny, ale žádný z těch draků se mu ani zdaleka nepodobal.

„Byl obrovský, jeho křídla mohly mít takových deset metrů,“ začal popisovat Harry. „Měl drsné zelené šupiny, které zářily jako diamanty a na ocase měl ostny.“

Po další půl hodině už otočili poslední stranu knihy a se zamračenými výrazy ji položili na stůl.

„Tady jsou zobrazena všechna plemena draků, ale ten, kterého jsi popisoval, tu není. Je to opravdu divné. I ten Voldemortův drak je jiný,“ přemýšlela Hermiona.

„Myslíš, že ti dva draci mají mezi sebou nějakou spojitost?“ zeptal se Ron a svraštil čelo, jak se tak snažil přemýšlet.

„To nikdo neví, ale Harry, až se ti bude zase zdát nějaký zvláštní sen, tak nám to řekni,“ požádala ho Hermiona a dále se tímto tématem nezabývali.

 

Paní Weasleyová je volala na večeři. Až teď si uvědomili, že od rána nic nejedli. Vřítili se do kuchyně a posadili se ke stolu. Zanedlouho se k nim připojili i dvojčata, Lupin, Tonksová, Moody a pan Weasley, kteří se právě vrátili z Příčné ulice. Nikdo z nich nepromluvil, dokud všichni nedojedli.

Potom se ujal slova Lupin. „Byli jsme se podívat do toho domu, do kterého jste nás poslali. Opravdu tam došlo k souboji, bohužel, když jsme dorazili, už tam nikdo nebyl.“

„Pro jistotu jsme ještě obešli celý dům, ale nikde nikdo,“ dodala Tonksová.

„Někdo jim musel pomoct, přece se nemohli probrat sami. Byli znehybnění,“ vyhrkl Harry a měl vztek, že se odtamtud dostali. Nejraději by je viděl v zapuchlé kobce Azkabanského vězení.

„To ano, naše kouzla je znehybněly, ale co ta její kouzla, nemůžeme vědět, jak účinkují,“ dodala rychle Hermiona.

„Třeba po nějaké době přestala účinkovat a oni se mohli i s těmi ostatními přemístit pryč,“ nadhodil Ron.

„To je možné,“ řekl Lupin. „Víte, kdo byla ta dívka, která vás zachránila?“ zeptal se jich.

Hermiona, Ginny i Ron mlčeli a dívali se na Harryho. Ten váhal s odpovědí. Nakonec ale vyhrkl: „elfka.“

Ostatní na něj koukali jako tele na nové vrata. Harry už měl dost vyprávění, ale pokusil se jim, aspoň částečně, povědět, co viděl ve snu.

Když skončil, rozhostilo se dlouhé ticho. Nevěděl, co jejich výrazy znamenají, jestli ho považují za blázna, nebo ví něco, co on ne a nechtějí mu to říct.

„Říkáš elfka? A mluvila s tebou?“ začal se vyptávat tentokrát Moody.

„Jo. Víte snad něco o elfech?“ zeptal se dychtivě Harry.

„Nelze říct, jestli existují nebo ne, protože je ještě nikdy nikdo neviděl,“ sdělil mu pan Weasley.

„Ale já ji viděl, my všichni jsme ji viděli na vlastní oči,“ pokračoval Harry, „nebo mi snad nevěříte?“

„Samozřejmě, že ti věříme, ale pochop, to co říkáš je hrozně zvláštní,“ ujišťoval ho Lupin.

„No a to, jak se přemístila. Říkáš, že zářila a potom zmizela? Jen tak bez hůlky?“ zeptala se překvapená Tonksová.

„Jo, jenom něco tiše zamumlala v cizím jazyce a potom začala zářit. Než jsme se vzpamatovali, byla pryč. Dokonce nebylo nic slyšet, když se přemístila,“. popisoval Ron s údivem v hlase.

„Tohle je opravdu zvláštní, pokud se ještě něco takového stane, ihned nám o tom řekni,“ nařídil mu Moody.

„Jasně,“ přikývl neochotně Harry.

Moody se začal zvedat k odchodu. Harry si ještě vzpomněl, že se chtěl členů řádu na něco zeptat. 

„Když už je vás tady tolik, chci se zeptat, kdo teď stojí v čele Fénixova řádu?“ vypustil Harry dřív, než Moody stačil zastrčit židličku.

„Já,“ odpověděl a odkráčel pryč dřív, než se mohl Harry ptát dál.

 

Další dny uběhly jako voda. Od té doby se nestalo nic zvláštního, dokonce ani Harrymu a to už je co říct. Pokud tedy nepočítáme přípravy na svatbu, která se nezadržitelně blíží.

Doupě se za těch pár dní opravdu změnilo. Paní Weasleyová ho, za pomoci svých dětí, Harryho a Hermiony, vygruntovala od shora až dolů, že by se dalo jíst i z podlahy. Všude po domě byly rozvěšeny svatební ozdůbky. Na zahradě byl postaven veliký dřevěný oblouk lemovaný nádhernými růžemi barvy Lilly rosa a cestu k oblouku tvořily krásné bílé orchideje. Po stranách už byly přichystány židle pro hosty, které stály na červeném koberci.

Jediná místnost, která se od ostatních poněkud lišila, byla kuchyň. Jeden by řekl, že tam explodovala nálož. Všudy se povalovaly hrnce, různé formy na pečení, pekáče, ingredience, no prostě vše, co je zapotřebí k pořádné hostině. Paní Weasleová s Fleur, Ginny a Hermionou trávily spousty času v kuchyni, kde pekly, vařily a zdobily až se z nich kouřilo.

Den před svatbou přijeli rodiče Fleur s Gabrielou a dalšími členy rodiny. V domě už se nemohli ani pohnout. Už teď jich tam bylo dobrých třicet.

„A co teprve zítra, až přijedou naši příbuzní, to bude peklo!“ vztekal se Ron, když už třetí hodinu netrpělivě čekal, až se vyprázdní koupelna.

„Na vaše příbuzné jsem moc zvědaví, ještě jsem je neviděl,“ řekl Harry a při pohledu na zuřivého Rona zadržoval smích.

Druhého dne už bylo vše připraveno na obřad. Brzy ráno dorazili ostatní hosté, včetně členů Fénixova řádu.

Pokud se Ron vztekal včera, tak to ještě není nic proti tomu, jakou náladu má dnes. „Už se těším, až budou svoji a v tomhle domě se zase budu moct pohnout,“ řekl nevrle, když teď s nohama překříženýma pro změnu čekal půl druhé hodiny na toaletu.

Paní Weasleyová vypadala, jakoby se měla každou chvíli nervově zhroutit. Neustále pobíhala sem a tam jako splašený kůň a snažila se ještě na poslední chvíli rovnat židle na zahradě, které už stejně stály jako vojenský pluk.

Hermiona s Ginny a Fleuřinou matkou pomáhaly v pokoji Fleur s šaty, líčením a účesem. Zato Ron musel každému příbuznému zvlášť představit svého kamaráda Harryho Pottera. I tomu už to po chvilce lezlo krkem. Připadal si jako zvláštní exemplář, na který si každý musí sáhnout, aby přežil. Celou dobu nezaslechl nic jiného, než „Opravdový Harry Potter?“, „Je to opravdu on?“, „To je vážně Potter?“ Zachránil ho až Lupin s dvojčaty, kteří ho odtáhli pryč.

Když se blížila druhá hodina, byli už všichni usazení na zahradě a vyčkávali příjezd ministra kouzel Rufuse Brouska, který měl snoubence oddat. O deset minut později už k nim mířila černá limuzína. Zastavila před doupětem a z ní vystoupil ministr se svými ochránci. Harry se při pohledu na ně musel smát, vypadali jako Muži v černém. Neměli hábity, nýbrž mudlovské černé obleky a na očích černé brýle.

Oba se postavili, každý z jedné strany, vedle oblouku a ministr čekal uprostřed. V tu chvíli začala hrát živá hudba a cestičkou, lemovanou orchidejemi, kráčel Bill s paní Weasleyovou a po něm následovali svědci. V tu chvíli začal znít Mendelsonův svatební pochod a hosté povstali. K oltáři mířila Ginny s Gabrielou a každá nesla malý košíček s růžovými květy, které pomalu rozhazovaly po zemi. Pozornost všech se však upírala na postavu, která šla ladným krokem za děvčaty. Fleur měla na sobě nádherné bílé šaty s vlečkou až na zem a ve vlasech perleťovou čelenku. Harry s Ronem stáli s otevřenou pusou a koukali na ni, jak hladoví psi. Byla opravdu překrásná.

Hudba utichla a Fleur se postavila vedle Billyho. Následoval dlouhý proslov Rufuse Brouska a vzápětí si oba snoubenci řekli své „Ano“.

Paní Weasleová po obřadu objala svého nejstaršího syna a tiše vzlykala. Už to nebyl její maličký Billounek, teď už patřil jiné. Vzápětí objala i svou novou snachu a odešla do kuchyně přichystat hostinu.

Celý zbytek dne uběhl nečekaně rychle. Slavilo se, jedlo, pilo a zpívalo.

Harry ještě nikdy na žádné svatbě nebyl. Dursleyovi, když byli na nějakou svatbu pozvaní, ho nikdy nevzali s sebou. A tak si to užíval, jak jen mohl. Jenom s tím alkoholem si dával velký pozor, nechtěl totiž skončit jako minule. Dokonce i Ron se šetřil.

Oslava se protáhla až do noci. Kolem jedné hodiny ráno se Harry s Ronem rozhodli oslavu opustit a jít si lehnout.  Hermiona s Ginny už to zabalily před dvěmi hodinami.

Došourali se do svých pokojů, svlékli ze sebe společenské hábity a vklouzli do peřin. Ron byl vzápětí tuhý, zato Harrymu se nedařilo usnout. Pořád se v posteli vrtěl a otáčel se z jednoho boku na druhý. Ze zdola ještě doznívaly poslední hlasy. Nakonec však, po dlouhém snažení a asi šestistéšedesátéosmé ovečce, usnul.

 

„Ahoj Harry,“ ozval se tichý hlas vycházející z dálky.

Harry pomalu otevřel oči a začal se rozhlížet kolem sebe. Zase seděl na louce obklopené vysokými stromy a viděl před sebou obrovské jezero. Krajinou se rozezněl ten známý zpěv, vycházející přímo ze stromů. Tentokrát byl silnější. Harry zapomněl na všechny problémy, které ho sužovaly a zaposlouchal se. V tom ho někdo vyrušil.

„Harry,“ ozvalo se znovu. Koukl se na druhý břeh jezera a zůstal stát jako přikovaný. Stála tam hnědovlasá elfka a usmívala se na něj.

„Znovu se setkáváme, jak jsem ti slíbila,“ zavolala na něj a nepřestávala se usmívat. Harry nevěděl co říct, hrdlo se mu stáhlo a mozek mu přestal fungovat. Stále na ni koukal, jako na zjevení Svatého.

„Musím ti něco ukázat, je důležité, abys to viděl,“ pokračovala jakoby nic.

„Kdo jsi?“ konečně vypadlo z Harryho, a byl naštvaný sám na sebe, že se nezmohl na lepší otázku.

„Jmenuji si Aimée Dröttning. Pocházím ze země jménem Alagaësia. Je to jiný svět než ten váš. Vám by to připadalo jako v jiné dimenzi, přesto se naše světy prolínají,“ sdělila mu a na chvíli se odmlčela.

Harry přemýšlel, co to proboha ta Alagaësia asi je. Potom se začal dál vyptávat. „Kouzelníci neví, že existujete?“

„Jen někteří, není jich však mnoho,“ odpověděla mu Aimée. „Do našeho světa se však dostat nemohou..“

„Ale já tady přece jsem, nebo ne?“ řekl nechápavě Harry. „Už jsem tady byl dvakrát a nepřipadá mi to zrovna jako národní park,“ dodal ironicky.

„Máš pravdu, teď jsi kousek od elfského města Ellesméry. Sám by ses tu však nikdy nedostal. To já tě sem přenesla, abych ti ukázala jednu důležitou věc.“

„Důležitou věc? Jakou? A co ten drak, na kterém jsem letěl? To ty jsi nás v Příčné zachránila před smrtijedy?“ všechny tyto otázky ze sebe doslova vychrlil.

„Máš mnoho otázek Harry, obávám se, že na všechny ti teď odpovědět nemůžu, máme málo času,“ dodala Aimée a znovu se na něj pousmála.

Potom však znovu pokračovala: „já jsem Dračí jezdec. Když jsem byla na cestě do Ellesméry, spojila jsem se s tvou myslí a ukázala ti, jak může být let krásný. Ten zelený drak se jmenuje Leorin a je to můj přítel a společník,.“ odpověděla mu, než však mohla pokračovat, Harry ji skočil do řeči.

„Dračí jezdec? Co to znamená?“ chtěl vědět.

„Další otázky, tohle ti vysvětlím jindy, je to na delší povídání. Neboj, budeme mít ještě spoustu času, abychom si popovídali,“ řekla mu s úsměvem.

„Hledali jsme v knize tvého draka, ale žádný jemu podobný tam nebyl. Co je to za druh?“ položil další otázku Harry.

„Můj drak pochází z naší země. Je to úplně jiný tvor, než ti, kteří žijí u vás,“ začala.

„Jak to myslíš?“ přerušil ji Harry.

„Draci z naší země se od vašich liší asi tak, jako se liší kouzelníci od Mudlů,“ pokračovala Aimée, „ale teď, proč jsem se s tebou spojila“.

„Koukni se na hladinu jezera a snaž se všechno si zapamatovat,“ poručila mu mírným hlasem.

Harry se koukl na hladinu, na které se začal rýsovat obraz. Spatřil tam obrovský dům s rozsáhlou zahradou. Dům i zahrada vypadali neudržovaně. Obraz se dal do pohybu. Harry viděl malou pěšinku, která vedla okolo domu až na zahradu, kde ji zakrývala vysoká tráva. Náhle dům zmizel a byla vidět jen obrovská zahrada s živým plotem, vysokým asi tři metry. Obraz postupoval podél plotu a ukazoval cestu. Harry si musel zapamatovat všechny zkratky a zatáčky, po chvilce už však nevěděl kde je. Obraz po chvíli zpomalil a Harry před sebou rozpoznal tři hroby. Nápis na náhrobním kameni byl rozmazaný, takže Harry nemohl zjistit, čí hroby to jsou.

Aimée ukázala na prostřední hrob a tiše pošeptala: „tenhle hrob najdeš v Godrikově dole. Vytáhni jeho obsah a otevři jej. Potom na něj přilož svou hůlku a pošeptej woert un esta ebrithil. Kopii předmětu, který získáš, vrať zpět na své místo. Potom vrať vše do původního stavu,“ dořekla a podívala se na Harryho.

„Ale co tam najdu?“ zeptal se.

„To uvidíš sám, ale udělej to ještě před tvým odjezdem do Bradavic,“ poručila mu a otočila se k odchodu.

Než Harry stačil ještě něco říct, zmizela a on se zase začal propadat do tmy.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia