Po 08. března    slaví: Gabriela



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

3. Harryho dilema

Po oslavě svých narozenin Harry prožívá svou první kocovinu, vystřízliví však v okamžiku, kdy se dozvídá z novin o hrůzných činech spáchaných Voldemortem a Smrtijedy. Odpoledne téhož dne se všichni vypraví do Příčné ulice, kde si Fleur chtěla vyzvednout svatební šaty. Trio s Ginny se však vydá svým vlastním směrem a narazí v opuštěném obchodě na Snapea. Podaří se jim uniknout bez škrábnutí?

 

Harry sebou prudce trhl a otevřel oči. Ležel na posteli v Ronově pokoji a těžce oddychoval. Byl to zvláštní pocit. Na tváři stále cítil ten bičující vítr. Otočil se na záda a snažil se si ten sen  vybavit. Už dvakrát se mu o tom místě zdálo. „Byl to jen sen nebo tam opravdu byl?“ uvažoval. „Má to snad nějaký hlubší význam?“

Ležel s očima upřenýma do stropu a mozek mu pracoval  na maximum.

„Pokud to opravdu nebyl jen výmysl mé fantazie, pokud to nebyl jen pouhý sen…“ šeptal si sám pro sebe, „hm…ta dívka mi řekla, že se spolu zase setkáme, že mi pomůže…, ale kdo to je… a co ten drak, toho jsem přece včera odpoledne viděl na vlastní oči? A ta druhá dívka, byla to snad taky elfka? U nás přece elfové nežijí, nebo ano?“

Z přemýšlení ho vytrhlo Ronovo hlasité zachrápání. Bylo ještě brzy, avšak slunce už vyšlo. Harry měl hlavu nabitou tolika myšlenkami, že už by neusnul. Pokusil se tedy vstát, ale jakmile udělal prudší pohyb, hlavou mu projela taková vlna bolesti, že sebou praštil o postel a zůstal ležet. Netušil, co se to s ním děje. Bolelo ho celé tělo a před očima se mu mihlo pár hvězdiček.

Asi hodinu ještě nehybně ležel, potom se však znovu pokusil vstát. Z druhého konce pokoje zaslechl slabé zaskučení. Koukl  tím směrem a pokusil se v sobě udusit příval smíchu, který se dral na povrch. Ron se právě začal soukat, s hlasitými bolestnými vzdychy, z postele. Harryho potěšilo, že je na tom stejně jako on.

„No jo, kocovina. Nezáviděníhodná situace,“ ozvalo se ode dveří. V nich stála Hermiona a pobaveně se dívala na své dva kamarády, kteří se plazili po pokoji jako těla bez duše. „Kdybych vás neznala, spletla bych si vás s nemrtvými.“

„Dík za útěchu, ty teda umíš člověka potěšit, hned po ránu,“ zasyčel Ron a jen v trenýrkách se plazil kolem své postele a hledal ponožky. „A nekřič tolik, bolí mě hlava,“ zaskučel ještě.

Hermiona si je prohlížela pohledem, ve kterém se jasně zračilo: „tohle vám patří, příště si rozmyslíte, co budete pít.“

„Byla bys tak laskavá a počkala venku?!“ utrhl se na ni Ron a chytil se stolu, aby sebou nepraštil.

„Ale copak Lonánku, včera jsi mi zpíval, jak mě miluješ a dneska se přede mnou stydíš?“ dobírala si ho. Ron zrudl jako rajče a nebyl schopen slova.

„Člověk by řekl, že jste manželé,“ neodpustil si Harry. Oba na něj hleděli s otevřenou pusou.

První se probrala Hermiona. „Jen jsem vám dvěma přišla sdělit, že máte jít dolů na snídani!“ odsekla naštvaně a otočila se na podpatku. U dveří se ještě zastavila a jen tak mimochodem prohodila ke klečícímu Ronovi: „jestli hledáš ponožky Ronalde, jsou vedle odpadkového koše.“ Než se vzpamatovali, byla ta tam.

„Co jí to zase přeletělo přes nos?“ zavrčel Ron, když práskla dveřmi. „Tak milá hned po ránu.“

„A co jsi čekal po tom včerejšku?“ prohodil Harry a chystal se k odchodu.

 

Oba pomalu scházeli ze schodů a drželi se za hlavu, jakoby se ujišťovali, že ji tam pořád ještě mají. Vešli do kuchyně a posadili se naproti Billovi a Fleur.

V místnosti byla podivná atmosféra. Všichni seděli se sklopenýma hlavama a ani nedutali. Sem tam se ozvalo jen slabounké „chmm...“ Paní Weasleová chlapcům nachystala ovesnou kaši a zase si sedla na své místo a koukala do země.

„I smuteční hostina je veselejší,“ pošeptal Ron Harrymu.

„To jo, myslíš, že se na nás zlobí?“ zeptal se nejistě Harry.

„Proč jako?“ vyvalil na něj oči jeho kamarád.

„No za ten včerejšek, asi jsme to vážně trochu přepískli, nemyslíš?“

„Asi bychom se měli omluvit, jinak zažijeme tohle léto s mamkou peklo“ navrhl Ron. Harry tichým „hm, hm“ přerušil hrobové ticho.

Při tom zvuku sebou všichni trhli, jakoby se probrali z transu. Harry už otevíral pusu k omluvě, ale Ron ho vzápětí pod stolem silně kopl  do lýtka, až mu málem vyhrkly slzy. „Co je?!“ sykl Harry. Ron jen pohodil hlavou směrem k rohu stolu a Harry si všiml otevřených novin. Přisunul si je k sobě a četl si první stránku Denního Věštce. 

clanek

 

Harry jen třeštil oči na popsané stránky Denního Věštce. Už mu bylo jasné chování všech okolo.Voldemort se chystá k útoku. „A co to proboha mají všichni s těmi draky?“ přemýšlel stále s novinami v rukách. „Ten drak, kterého jsem včera na obloze viděl, byl snad Voldemortův? Byl ale zelený. Má jich snad více?“ zase se pokoušel vyždímat ze svého mozku co nejvíce. „Byl to snad ten drak, na kterém jsem ve snu letěl?“

Otočil stránku a znovu se začetl.

clanek2

 

Harry dočetl poslední řádky a položil noviny zase zpět na stůl. Zvedla se v něm ohromná vlna vzteku. Chtěl tomu už jednou provždy zabránit. On je přece jediný, kdo to může zastavit.

Bylo mu líto všech těch lidí, kteří při tom útoku přišli o život.

„Bystrozorové se tam nedostali včas,“ prohlásil Bill, „než se stačili přemístit, byli smrtijedi pryč a vesnice zdemolovaná.“

„Artur musel dnes brzy ráno odjet do práce, mají tam teď spoustu práce,“ přidala se paní Weasleyová. „Je to opravdu strašné. Z té vesnice jsem pár lidí znala. Byli to opravdu milí lidé,“ na chvíli se odmlčela, potom však zase pokračovala, „nemohu tomu uvěřit. Dnes už nikde nejsme v bezpečí.“

„Teď si musíme dávat větší pozor, než kdy dřív,“ dořekl Bill.

V té chvíli je vyrušily čtyři sovy, které do kuchyně proletěly otevřeným oknem. Každá si našla majitele svých dopisů a snesla se před něj.

„Ááá, to jsou naše dopisy z Bradavic,“ vyhrkla Hermiona a odvázala sově ten svůj. V kuchyni se zase rozhostilo hrobové ticho. Ginny, Ron a Hermiona už se začetli do svých dopisů, ale Harry ten svůj stále držel v ruce a váhal, zda ho má otevřít. Nevěděl, jestli se chce ještě někdy do Bradavic vrátit. Měl jiné plány. Chtěl pátrat po zbývajících viteálech. Chtěl je najít co nejdřív, aby už všechno skončilo. Nechtěl, aby byly zmařeny další životy. Navíc, bez Brumbála by tam nebyl o moc víc v bezpečí, než kdekoli jinde na světě.

„Hm, jsem zvědavý, kdo nás bude letos učit Obranu, když ten slizoun pláchl,“ protnul ticho Ron.

„Harry, co se děje?“ zeptala se potichu Hermiona a upřela na něj své pronikavé oči. Harry neodpověděl. Stále ještě koukal na svůj neotevřený dopis a přemýšlel.

„Harry, probuď se!“ houkl na něj Fred a šťouchl ho do zad. Ten sebou trhl a zmateně se rozhlížel po místnosti. Všiml si, že se na něj všichni dívají, a tak raději pomalu otevřel svůj dopis a četl. V dopise byl seznam učebnic pro sedmý ročník a přihláška na zkoušku z přemisťování.

„Takže až desátého září…“ povídal si sám pro sebe Harry.

„Cože?“ nechápala jeho kamarádka a vytrhla mu pergamen z ruky.

„Přemisťování, už jsem plnoletý, takže můžu jít ke zkoušce. Ta je desátého září,“ odpověděl ji Harry.

„Jo tak,“ oddychla si Hermiona a podala mu zpět jeho přihlášku.

„Musíme ji vyplnit a co nejdříve poslat zpět,“ prohodil Ron a odběhl si pro brk a inkoust.

Paní Weasleyová si zatím pročítala seznam všech učebnic Ginny i Rona. „Tak to bych se mohla dnes vypravit do Příčné ulice a všechno vám nakoupit,“ nabídla se.

„Jak to myslíš, že bys mohla. My pojedeme s tebou,“ utrhla se na matku Ginny.

„Tak to v žádném případě. Víš přece, že je dnes venku nebezpečno. Vy rozhodně zůstanete doma,“ přikázala jim.

„Ale mami, co by se nám asi tak mohlo stát v Příčné. Navíc, chtěli jsme tam koupit dárek pro Billyho a Fleur,“ nenechala se odbýt Ginny.

„Neboj mami, vždyť mají všichni naše pláště. No v těch se jim nemůže vůbec nic stát, nemyslíš?“ dodal Fred a spiklenecky na Harryho mrkl.

„Náš plášť je ochrání, to přece víš. Odráží kletby a člověk v něm vypadá hrůzostrašně,“ dodal George.

„Ale zakázané kletby to neodrazí,“ snažila se najít nějaký důvod jejich matka.

„Pokud uvidíme smrtijedy, oblečeme si plášť a schováme se,“ žadonil Ron, který se už vrátil z pokoje a zapojil se do debaty.

„Ale..“ začala zase paní Weasleyová, ale její nejstarší syn ji skočil do řeči.

„Ale no tak matko, vždyť víš, že se o sebe dokáží postarat. A navíc, budou mít s sebou Harryho a to už je co říct,“ řekl Bill a považoval tuhle debatu za uzavřenou.

„Harry, tady máš své zlato od Gringottových. Víš přece, jak to tam teď chodí,“ a podal mu malý váček.

„Dík Bille, ještě že tě mám,“ usmál se na něj Harry.

„No dobře, jak myslíte…“ pokračovala jejich matka „ale budete se držet všichni při sobě a pokud se něco stane, tak…“

„Tak zmizíme, my víme,“ dořekl za ni Ron.

„Promiňte, že vás zase vyrušuji, ale já s Fredem už musíme jít do práce, nebo nám ten obchod někdo vyhodí do povětří,“ zavtipkoval George a zvedal se k odchodu.

„No já už bych měl taky pomalu jít,“ řekl Bill a přidal se ke svým bratrům.

 

O dvě hodiny později už stáli všichni u krbu a chystali se do Příčné ulice. paní Weasleyová si je ještě pořád měřila káravým pohledem, ale nakonec se otočila k Fleur a podala ji květináč s letaxovým práškem.

„Sejdeme se venku drahoušku, buď opatrná,“ sdělila ji ještě narychlo, ale to už Fleur vykřikla „Příčná ulice,“ a zelené plameny ji pohltily.

Potom se zase otočila ke čtveřici. „Máte všichni své pláště?“ naposledy se ujišťovala. Když přikývli, podala jim květináč a jeden po druhém zmizeli v zelených plamenech.

Harry dopadl na tvrdou podlahu. Začal se oprašovat od sazí, ale to už ho něčí ruce táhly pryč. Byl to starší čaroděj ve světlehnědém hábitu, který obsluhoval krb.

„Támhle jsou dveře a pospěš si, ať se tu nemotáš!“ řekl mu nervózním hlasem a postrčil ho směrem ke dveřím. Vyšel na ulici, rozhlédl se kolem a rozběhl se ke svým přátelům, kteří už na něj mávali.

„Milý člověk co?“ poznamenal Ron a podíval se proskleným oknem na čaroděje ve světlehnědém hábitu. To už k nim dorazila i paní Weasleová a zatáhla je stranou. Ještě dobrých patnáct minut jim kázala a chrlila ze sebe všelijaké rady, ale potom už chytla Fleur a zamířily spolu k obchůdku madam Malkinová/hábity pro každou příležitost, kde měly vyzvednout svatební šaty.

Harry, Ron, Hermiona a Ginny raději zamířili na druhou stranu. Všimli si, že obchod pana Olivandera a zmrzlinářství Floreana Fortescuea jsou stále zavřená a s nimi i  několik dalších. U většiny byly i zabedněná okna a na dveřích mříže.

„Hrozně se to tu změnilo,“ řekl smutně Harry a zase vzpomínal na prázdniny před třetím ročníkem, jak sedával před zmrzlinářstvím a s menší pomocí Floreana psal své eseje do školy. „Každou hodinu mi přinesl zmrzlinový pohár zdarma,“ řekl a odvrátil oči jinam.

Ulice, která bývala rušná a přeplněná kouzelníky dnes byla nezvykle klidná a prázdná. Při své obchůzce čtveřice nezaznamenala žádné další známky života.

„Jako by se všichni vypařili,“ šeptl Ron a otáčel se kolem sebe.

„Lidé mají prostě strach, dnes už není bezpečná doba,“ odpověděla Hermiona.

Došli až k obchoduPrvotřídní potřeby pro famfrpál a nakoukli dovnitř. Od té doby, co se na trhu objevil Kulový Blesk už se žádné jiné nové koště nevyrobilo. Ve výloze byl jen zmenšený model nerychlejšího koštěte. Vešli dovnitř a všem čtyřem najednou spadla čelist. V obchodě to vypadalo jako po výbuchu. Všechno bylo poházené na podlaze, police byly prázdné a v rohu místnosti stála hromada krabic.

„Co chcete?“ ozvalo se jim za zády. Stála za nimi čarodějka s černými vlasy  a na sobě měla fialový hábit. V ruce držela pár postarších košťat a skládala je do krabice.

„Vy to tady budete zavírat?“ vyvalil na ni oči Ron a sledoval, jak oblepuje krabici izolepou.

„Sem už nikdo nechodí, už nemáme žádné tržby a navíc, v Příčné už není bezpečno,“ odpověděla mu čarodějka. „A pokud vám mohu poradit, měli byste se vrátit co nejdříve domů,“ dořekla a začala se zase zabývat košťaty.

Vyšli tedy ven a zamířili do Krucánků a kaňourů pro své učebnice. Celou cestu nepromluvili a stále se rozhlíželi kolem sebe. Oddechli si, když našli obchod v dobrém stavu. Vešli dovnitř a hledali potřebné knihy. Harry zamířil rovnou k pultu, kde stál vysoký kouzelník se špičatým kloboukem, zřejmě z obchodu Freda a George, který odráží kletby. Harry měl jasný cíl. Chtěl se zeptat na knihu o elfech a o dracích.

Prodavač byl z jeho přání trochu zaskočený. „O elfech říkáš? Hm, tak to tě asi zklamu hochu, o těch tady nic nemám, ale o dracích by se tu něco našlo. Zajdi si támhle k tomu vysokému regálu napravo, možná tam něco užitečného najdeš,“ poradil mu prodavač a vrátil se zpět ke své činnosti.

Harry se vydal k regálu a začal listovat knihami. Po chvilce našel co potřeboval, zaplatil za knihu i učebnice a vydal se za svými kamarády, kteří už na něj netrpělivě čekali před obchodem.

„Co ti tak dlouho trvalo, kysneme tu už dobrých deset minut,“ napomenul ho Ron. „Ještě musíme vybrat něco pro bráchu a Fleur,“ dodal a vydal se k dalšímu obchodu.

Harry si schoval knihy do tašky. Ještě nechtěl svým kamarádům vyprávět o svém snu s drakem a elfkou. „Samozřejmě jim to řekne, ale teď na to není ta správná chvíle,“ pomyslel si a snažil se udržet krok s Ronem, který letěl jako splašený zajíc.

Našli pěkný obchůdek se starožitnostmi, vešli dovnitř a rozhlíželi se kolem. Obchod byl napěchovaný různými kouzelnickými věcmi.

„Tak tady určitě něco vybereme,“ pousmála se Hermiona a procházela kolem regálů.

Harry s Ginny vybrali nádhernou čajovou soupravu a od prodavačky si ji nechali zabalit do stříbrně třpytícího papíru obvázanou širokou stuhou. Jakmile opustili obchod, dali se na cestu zpět ke krbu.

Ve chvíli, kdy procházeli kolem velkoobchodu Mžourov, uslyšeli ránu jako z děla. Otočili se a na konci ulice uviděli asi deset postav zahalených v černých kápích. Každá postava držela v ruce hůlku a mířila šouravým krokem k nim. Všichni čtyři stáli jako zařezaní a koukali na blížící se smrtijedy. Když už byli od nich asi jen 10 metrů, Harry se vzpamatoval a odtáhl své kamarády do postraní uličky.

„Harry, to jsou smrtijedi, co budeme dělat?“ zeptal se hystericky Ron.

„Musíme se někde schovat a to rychle. Oblečte si ty pláště od Freda a Georga,“ pobízel je Harry. Kroky se přibližovaly stále víc a víc.

„Není čas, musíme utéct,“ vyhrkla Ginny a přehodila si plášť přes sebe. To už kroky pomalu ustávaly. Smrtijedi se zastavili na začátku postraní uličky, kde stály čtyři postavy v černých kápích a s dlouhými ocasy. Namířily na ně hůlky a daly se zase do pohybu.

„Utíkejte,“ zavelel Harry a všichni čtyři se rozeběhli uličkou. Slyšeli, jak smrtijedi proměnili svou pomalou chůzi za běh a jsou jim v patách. Metali na ně jednu kletbu za druhou, ale žádná se jich ani nedotkla. Všechny se odrazily od jejich kápí a mířili zpět na toho, kdo je použil.

„Za to musím dvojčatům poděkovat, to je ten nejlepší vynález, jaký kdy vymyslely,“ zařval udýchaný Ron.

„Nesmí nám utéct,“ křikl jeden ze smrtijedů.

„Tak přidejte sakra,“ křikl další svým ledovým hlasem. Harry ten hlas poznal. Měl pocit, že by ho poznal i kdyby byl hluchý. Patřil Snapeovi, jeho bývalému učiteli lektvarů a obrany proti černé magii a hlavně vrahovi Albuse Brumbála. Měl sto chutí zastavit a bojovat s ním. Nepřál si nic jiného, než toho slizouna zbabělého zabít. Začal zpomalovat a rukou svíral hůlku tak pevně, až mu začala červenat. V té chvíli ho za ruku někdo popadl a odtáhl do opuštěného domu.

„Co si myslíš že děláš,“ utrhla se na něj Ginny a nasupeně se na Harryho koukala.

„J-já no, chtěl jsem…ehm…no,“ začal Harry, ale před nasupenou Ginny jakoby se mu slova vytratila dřív, než je stačil vyslovit.

„Dělejte, musíme jít, ty dveře dlouho nevydrží. Musíme se někam schovat,“ vyrušila je Hermiona.

Znovu se dali na útěk. V domě jakoby už sto let nikdo nežil. Všude byl alespoň deseticentimetrový nános prachu a prkna v podlaze byla vylámaná. Rozběhli se po schodech nahoru a snažili se najít nějaký vhodný úkryt. Nakonec skočili za obrovskou skříň a vyčkávali.

Domem se rozlehla ohlušující rána a vchodové dveře se rozletěly na kusy. Všech deset smrtijedů se vecpalo do domu.

„No tak Pottere, neschovávejte se. Stejně nám dnes neutečete,“ rozlehl se po domě hlas Severuse Snapea. Ostatní smrtijedi se dali do hlasitého smíchu.

Všichni čtyři se krčili za velkou skříní v prvním patře a snažili se zaslechnout každičký pohyb. Byli na smrt vyděšení a hlasitě oddechovali. Proti takové přesile nemají sebemenší šanci. Je sice pravda, že před rokem byli na ministerstvu taky v podobné situaci, ale dokázali z toho vybruslit jen šťastnou náhodou. Silně pochybovali, že se jim dnes povede nepozorovaně uniknout. Na schodech už byly slyšet kroky.

„Připravte si hůlky,“ zašeptal Harry svým kamarádům a sám stiskl tu svou. To už se kroky zastavily na chodbě v prvním patře a v místností se rozhostilo ticho.

Harry s kamarády vyčkávali co se bude dít a stále drželi hůlky v rukou. To hrozné ticho přetrhl odporný ledový hlas. „Ale no tak, Pottere. Nechcete si přece s námi hrát na schovávanou,“ vyštěkl Snape a vzápětí se ozval další burácející smích smrtijedů. „Vylezte, ať už to máme všichni za sebou. Nechcete se přece chovat stejně zbaběle jako váš otec!!!“

To už Harry nevydržel, opustil úkryt a postavil se tváří v tvář svému sokovi.  „Ty tak máš co mluvit o zbabělosti, srabusi!“ vykřikl na něj s odporem v hlase.

Několik smrtijedů na něj seslalo kletby, ty se však zase odrazily od černé kápě a letěly zpět. Zato Snape byl stále klidný a vyčkával. „Pán vás chce živého,“ řekl ledovým klidným hlasem a zamířil k Harrymu.

Ten neváhal a vykřikl: „sectusempra“. Snape jeho útok lenivě odvrátil, tak jako to udělal v den Brumbálovy vraždy.

„Už jednou jsem vám řekl, že mé vlastní kletby nemáte používat,“ rozkřikl se a vyslal proti němu kletbu „crucio“. Té Harry jen tak tak uhnul a připravil se na další útok. V tom začaly chodbou létat další a další paprsky. To se do boje pustili i Ron, Hermiona a Ginny. Vyslali na nic netušící smrtijedy omračující kouzla a tři z nich se skáceli k zemi. Díky svým kápím byli ve výhodě, ale i přes ně měli co dělat, aby se smrtijedům ubránili.

Harry bojoval se Snapem. Ten byl však silný soupeř. Harrymu se dosud nepodařilo zasáhnout ho některou kletbou. Snape se lenivě vyhýbal paprskům z Harryho hůlky, sem tam zakřičel „crucio“ a vysmíval se mu.

Harrymu se, po chvilce snažení, podařilo proběhnout až ke svým kamarádům, aby jim naznačil únikový plán. V tom ale Snape vykřikl kletbu tak mocnou, že ji nezastavil ani perfektní výrobek dvojčat Weasleyových a všechny čtyři to odhodilo ke zdi a svázalo.

S vítězoslavným výrazem a napřaženou hůlkou se přibližoval k nim.

„Spadla klec Pottere. Teď už vás ani vaše kamarádíčky nic nezachrání,“ vyhrkl s úsměvem Snape. A Harry mu musel dát za pravdu. Teď už je nezachrání nic, leda zázrak. Byli svázání neviditelnými provazy a čekali, až je Snape zabije.

Ten se napřahoval směrem k nim a strhl kápi nejprve Harrymu a potom i ostatním. „Hra končí, Pottere, crucio!“ vykřikl a Harry se na zemi svíjel ve ukrutných bolestech. Do očí mu vhrkly slzy, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Nechtěl udělat Snapeovi takovou radost. Po chvilce bolest ustala a on otevřel oči.

Snape se tentokrát skláněl k Hermioně. „Uvidíme Pottere, jak se tato mudlovská šmejdka vyrovná s bolestí,“ zašeptal a pozvedl hůlku. V polovině se však zarazil a ohlédl se za sebe. Zbylí smrtijedi se skáceli na zem. Nad nimi stála postava, kolem které zářilo stříbrné světlo.

„Kdo jsi?“ zeptal se Snapem s údivem a strachem v hlase.

Postava přestala zářit a Harry rozpoznal dívku s hnědými vlasy, kterou viděl ve snu. Srdce se mu rozbušilo jako na poplach a na tváři se mu objevil nepatrný úsměv. Spíš z úžasu než z radosti.

Dívka neodpověděla na Snapeův dotaz, jen pozvedla svou levou ruku. Na její dlani se zablýskla stříbrná kruhová jizva. Než Snape stačil něco říct, vykřikla: „jierda“ a on odletěl několik metrů dál a zůstal nehybně ležet.

Potom tichým hlasem řekla pár dobře volených slov a provazy, které poutaly Harryho, Hermionu, Ginny a Rona se uvolnily a zmizely.

„Já budu vždycky s tebou Harry,“ řekla mu a v té chvíli začala zase zářit až nakonec zmizela úplně.

 

Harry se koukl na své kamarády, kteří seděli s vyvalenýma očima a, v Ronově případě, s vyplazeným jazykem.

„Ty ji znáš Harry?“ zeptala se ho Ginny a nespustila z něj oči.

„To je na delší vyprávění, řeknu vám to, až budeme v Doupěti. Teď bychom měli zmizet, než se proberou,“ řekl rychle a postavil se na nohy.

„Páni, viděli jste, co udělala se Snapem?“ začal Ron, ale to už ho Hermiona chytla za rukáv a odtáhla pryč. Vzali své kápě a utíkali zpět ke krbu.

Paní Weasleyová tam stála celá ustaraná s Fleur, dvojčaty a Lupinem.

„Kde jste sakra byli!“ utrhla se na ně. „Hledali jsme vás po celé ulici, prošli každičký obchod a vy nikde!“ pokračovala a začala vzteky rudnout.

„Nemůžeme za to, byli tam smrtijedi a šli po nás,“ vyhrkl Ron.

„To je pravda. Potkali jsme je, když jsme procházeli kolem zvěřince,“ dodala Ginny.

„Smrtijedi? Cože?“ nechápala paní Weasleyová.

„Museli jsme se schovat. Utekli jsme do opuštěného domu. Oni nás našli, snažili jsme se bojovat, ale oni nás přemohli. Byl tam Snape a chtěl mě odvést k Voldemortovi,“ odříkával Harry a nevšímal si, jak sebou Fleur s paní Weasleyovou při vyslovení jeho jména trhli.

„Snape? Chtěl tě odvést?“ zakřičel Lupin. „A jak se vám podařilo uniknout?“

„Někdo nám pomohl. Nějaká dívka. Přemístila se tam a omráčila smrtijedy i Snapea. Je to nějaká mocná čarodějka, vůbec nepoužila hůlku,“ přidala se Hermiona. „Jestli nám nevěříte, běžte se tam podívat. Možná tam ještě budou ležet,“ dodala honem.

„A jste všichni v pořádku? Nejste zranění?“ zeptala se už mírnějším hlasem paní Weasleová a všechny k sobě přitiskla.

„Ne nejsme, ale raději bychom měli jít domů,“ odpověděla ji Ginny.

„Dobře Molly, odveď je domů, já zkontaktuji členy řádu a půjdeme se tam podívat,“ navrhl Lupin a přemístil se.

Ostatní vešli do budovy s krbem a po jednom se letaxovou sítí přemístili do Doupěte.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia