Po 08. března    slaví: Gabriela



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

1. Poslední sbohem

Harry opět tráví své prázdiny v domě v Zobí ulici. Stále jej tíží bolest ze ztráty Brumbála, je to teprve pár týdnů, co byl zabit jedním z bradavických učitelů. Toto léto je však poněkud odlišné. V noci se mu zdávají podivné sny a v jednom z nich se ocitá u překrásného jezera, kde se setkává s neznámou elfkou.

 

Blížil se večer, slunce už pomalu zacházelo a Zobí ulice byla až podivně klidná a tichá. Jediným náznakem života byl skoro sedmnáctiletý chlapec s černými vlasy, jasně zelenýma očima a tenounkou jizvou na čele, která svým tvarem připomínala blesk.

Seděl nehnutě na lavičce a nepřítomným výrazem koukal před sebe. Je to už skoro měsíc, kdy se vrátil z Bradavické školy čar a kouzel, ale chlapci to připadalo, jako by už uplynulo několik let.

Musel stále myslet na události posledních dnů, kdy byl v Bradavicích. Stále ho přemáhal žal nad ztrátou Albuse Brumbála. S jeho odchodem jakoby zmizely i všechny naděje, které kouzelnický lid měl. Pořád nemohl uvěřit, že je pryč, že největší kouzelník této doby byl poražen a ke všemu člověkem, kterému tak důvěřoval a do jehož rukou vložil svůj vlastní život.

Chlapec na ten den myslel víc a víc a žal nakonec vystřídal obrovský vztek. Měl vztek na toho slizkého hada Snapea, na Voldemorta, na Brumbála, že ho opustil v tak nebezpečné době a zrovna, když nalezli způsob jak Voldemorta zabít. Měl vztek sám na sebe.
Nedokázal své pocit potlačit. Chtěl je ze sebe dostat. Už už se chystal otevřít pusu, aby ze sebe všecko vyřval, ale nakonec jen zabořil tvář do dlaní a tiše vzlykal.

„HARRYYYY…“

Chlapec sebou trhl. Chvíli překvapeně koukal kolem sebe, než si uvědomil, komu ten hlas vlastně patří. Než ze sebe stačil vydat nějakou hlásku, znovu se ulicí rozlehl zvučný hlas jeho strýce.

„HARRYYY… tak kde se couráš ty kluku jeden mizerná. To tě máme pořád někde nahánět?“

„Už jdu,“ vypravil ze sebe chlapec.

„Tak si koukni pohnout nebo budeš dnes nocovat venku,“ a s prásknutím zabouchl dveře.

Harry se pomalu zvedl a zamířil k domu číslo 4. Neměl náladu poslouchat trapné narážky strýce Verona, ani nadávky tety Petunie. Šel rovnou do své ložnice, která se stala za poslední měsíc jeho útočištěm. Když nebyl venku, trávil svůj čas zavřený zde.

Měl dost mizernou náladu. Skoro nejedl, nepil a jeho jedinou činností bylo polehávání na posteli a tupé zírání do stropu. Bylo štěstí, že teta Petunie tento pokoj obcházela velikým obloukem, protože od té doby co přijel, se tam nakupila pořádná hromada odpadků, nemluvě o tom, co padalo z Hedvičiny klece.

Sotva vešel do pokoje, práskl sebou na postel a aniž by se obtěžoval svlékáním, vklouzl do peřin. Chvíli mu trvalo než usnul. Pořád dokola si opakoval slova „medailon… šálek… had… něco, co patřilo Godriku Nebelvírovi nebo Roweně z Havraspáru. Nakonec mu však začaly pomalu padat víčka a usnul.

 

Černovlasý chlapec seděl nehnutě uprostřed krásné louky obklopené vysokými stromy. Celou krajinou se rozléhal krásný zpěv. Nevěděl komu patří, ale uchvátil ho natolik, že zapomněl na všechny své starosti. Jakoby byl v jiném světě. Světě, kde není žádné zlo, zrada ani bolest.

Po jeho pravé ruce se rozprostíralo obrovské jezero, jehož hladina se ani nepohnula. Nedokázal s ní pohnout ani lehký vánek, který celou krajinou profukoval.

Najednou se na hladině začal zrcadlit něčí odraz. Byl nezřetelný, ale každou chvíli se zaostřoval. Chlapec zůstal sedět s pusou dokořán a nezmohl se ani na jediný pohyb. Stále zíral na hladinu jezera a vyčkával. Po chvilce byl už odraz tak zřetelný, že v něm rozpoznal postavu nějaké dívky. Prudce sebou trhl a snažil se utišit svůj už tak zrychlený dech a srdce mu bilo nepřirozeně rychle.

Odtrhl zrak od jezera a díval se na ni. Dívka se přibližovala a nakonec zůstala stát na druhém břehu. Byla neobyčejně krásná. Měla vysokou štíhlou postavu, dlouhé hnědé vlasy a její pohyby byly tak ladné, že to vypadalo, jakoby se při chůzi ani nedotýkala země. Pozvedla hlavu tak prudce, že jí hnědé kadeře vlasů odlétly dozadu a odhalily tak mírně zašpičatělé uši.

„Elfka,“ pomyslel si Harry a stále upíral zrak na dívku.Ta se na něj podívala jasně zelenýma očima a v jejím obličeji byl vidět malý náznak úsměvu. Malou chvíli bylo ticho.

Harry nevěděl co říct, měl pocit, že mu vypnul mozek a pusu měl přelepenou náplastí.

Po chvíli uslyšel tichý hlas, jenž vycházel od druhého břehu jezera: „Ahoj Harry.“

Harry byl stále okouzlen její krásou, že ze sebe dostal jen jakési „Ahj…“

Dívka znovu promluvila: „Čekala jsem na tuhle dobu šestnáct let. Už jsem ani nedoufala, že se někdy potkáme.“

„Kdo jsi?“ zeptal se Harry a pořád nemohl uvěřit vlastním očím.

„To teď není důležité,“ odpověděla elfka. „Nemám mnoho času. Pozoruji tě už delší dobu, vím čím vším sis musel projít a znám tvou bolest.“

„Nikdo nemůže vědět co doopravdy cítím,“ odsekl.

„Ale ano, vím. Vím kdy jsi šťastný a kdy naopak trpíš. Dokážu se do tebe vcítit,“ pověděla elfka klidným mateřským hlasem. Harry jen nevěřícně seděl a nenašel žádná slova, kterými by mohl elfčina slova zvrátit. Zase nastala chvíle ticha, při které Harry beznadějně koukal do země.

„Chci abys věděl, že nejsi sám Harry. Pomůžu ti. Už brzy se spolu znovu setkáme,“ protrhla ticho. elfka.

„Setkáme? K-Kdy? Kdy to bude?“ bleskurychle zareagoval Harry.

„Už brzy. Vrátím se. Pomůžu ti vyřešit záhady, které tě tak sužují, nebudeš sám Harry. Zatím sbohem,“ dořekla a začala se pomalu otáčet k odchodu.

Harry vyskočil tak rychle, že se zase málem upadl zpět na zadek. Stačil už jen vykřiknou „neodcházej“ a vzápětí se vše kolem něj začalo točit. Krajina mu mizela z dohledu. Nemohl nic dělat, viděl už jen matnou siluetu v pozadí. Zavřel oči, protože se s ním vše točilo neuvěřitelnou rychlostí a jen vyčkával co bude dál.

 

Bylo už skoro poledne, když se Harry druhého dne probudil. Otevřel oči, ale chvíli mu trvalo, než si navykl na světlo, které vrhalo paprsky přes okno. Ležel stále ve své posteli. „Byl to jen sen, jenom pouhý sen,“ řekl si smutně a začal se zvedat z postele. Sklíčeně se belhal ke kuchyně, kde už byla jen teta Petunie.

Kuchyní se linula neidentifikovatelná vůně a Harry měl co dělat, aby se vůbec nadechl.

Jakmile došel do kuchyně, teta Petunie na něj pohlédla vražedným nenávistným pohledem. Harry na to byl zvyklý. Ten pohled mu teta uštědřovala pokaždé. Nějak se tím nezatěžoval a šel si do lednice pro něco k jídlu.

 Už značnou dobu nic nepozřel a tak jeho žaludek volal hlasitě o pomoc. Vzápětí kuchyň rychlým krokem opustil. Nechtěl se dostat do sporu s tetou, nebo hůř s jeho bratránkem Dudleym, který se neuvěřitelnou rychlostí kutálel směrem ke kuchyni. Jako vždy se vrátil do svého pokoje a s plnou pusou ulehl do postele. Ani si nevšiml, že jeho sova Hedvika se už vrátila s pořádným potkanem v zobáku.

Stále myslel na ten sen, ten překrásný sen o dívce, který se mu dnes v noci zdál. Tak moc si přál, aby to byla skutečnost. Ale věděl, že to není možné. Znovu ležel a jen tupě zíral do stropu. Chvílemi se mračil, chvílemi se usmíval. Vzpomněl si, že už za pár dní mu bude sedmnáct let. Sedmnáct překrásných let.

Představoval si ten den, kdy se stane plnoletým a opustí navždy tento dům. Už nikdy se nebude muset vrátit ke svým příbuzným. Už nikdy nebude muset poslouchat nadávky strýce Vernona a tety Petunie. Už nikdy nebude muset trpět Dudleyho rány pěstí.
Otočil se na bok a znovu usnul.

 

Další dny proběhly stejně jako ty předchozí. Harry opouštěl svůj pokoj jen zřídka. Už ho nebavily ani procházky po Kvikálkově. Dá se říct, že ho pomalu opouštěl smysl života.

Stále si musel připomínat ten sen. Byl tak neskutečně živý. Ale bohužel, od oné noci se mu již žádný podobný nezdál.

Harry ležel na posteli a hleděl na starý polorozpadlý budík. Bylo něco málo před půlnocí. Spolu s hodinami počítal poslední minuty, které zbývaly do jeho plnoletosti. Už se nemohl dočkat, až si příštího dne sbalí kufr a odejde navždy ze života Durslyových.

Když začala poslední minuta, Harry vzal budík do ruky a začal netrpělivě pochodovat po pokoji sem a tam. Zbývalo už jen pouhých 10 vteřin. Začal odpočítávat nahlas: „10, 9, 8…3, 2, 1...áááááááááááááááááuuuuuuugh,“ vydal ze sebe silný výkřik a svalil se na zem, rukou si držíc hlavu.

Něco do něj narazilo prudkou rychlostí. Nemotorně se podíval kolem sebe a zjistil, že se na zemi povalují tři sovy, z nichž jedna vypadá, jako by se už neměla dožít rána.

První sovu Harry okamžitě poznal. Byla to jeho Hedvika, nádherná sova sněžná. Další byla Eroll, sova, která patřila rodině Weasleyových a tu třetí Harry neznal.

Opatrně pozvedl Eroll a položil ji do Hedvičiny klece, aby si odpočinula. Všiml si, že má na noze uvázaný balíček. Odvázal jí ho a rozbalil. Byl v něm ručně pletený svetr modré barvy. U svetru byla přiložená obálka. Když jí otevřel, vykoukly na něj dvě známé tváře. Byla to pozvánka na svatbu a na lístečku se usmívali Bill s Fleur.

Harry se jen zakřenil a četl druhý lístek, který byl v obálce přiložený.

dopis

 

Harry nemohl uvěřit vlastním očím. Ještě několikrát si dopis přečetl a potom ho zastrčil zase zpátky do obálky. Opravdu ho nabídka paní Weasleyové dojala. Poprvé bude mít domov, skutečný domov. Se slzami v očích přešel ke zbývajícím sovám.

Hedvika přinesla dárek od Rona a Hermiony, dostal nový kompas na koště. Ani ho nepřekvapilo, že dárek dostal od nich společně. Už je to nějakou dobu co si všiml, že ti dva k se k sobě nějak mají. Nikdy to však nedali najevo. Harry se při pomyšlení na ty dva musel zasmát.

Třetí sova, nádherný puštík, přinesla dárek od Lupina a Tonksové. Byla to tlustá kniha, Encyklopedie Černé a Bílé magie. Harry dychtivě knihu otevřel a začal v ní listovat. Kniha obsahovala snad 10 000 zaklínadel a protikouzel. Vydržel takhle pročítat až do tří do rána a potom usnul.

Ráno se probudil nečekaně časně. Když se podíval vedle sebe, uviděl, že budík ukazuje 7:20. Už nemohl dál spát, vyklouzl z postele a začal si balit všechny své věci. To mu nezabralo mnoho času, vzhledem k tomu, že moc věcí nevlastnil. Do hodiny byl se vším hotov a sešel dolů na snídani.

„Ale, no podívejme se, tak ono nám to dneska vstalo tak časně?!“ Neodpustil si ironickou poznámku strýc Vernon.

„Taky tě rád vidím strýčku,“ řekl Harry klidným hlasem a svatouškovsky se usmál.

To strýce Vernona rozčílilo ještě víc. Jeho tvář se zbarvila do červena. Nedokázal ze sebe nic vypravit, jak byl rozčilený. Začal prskat a z jeho pusy odlétávaly velké kapky slin.

Harry vycítil jeho náladu a raději se usadil na opačný konec stolu.

„Tak ty na nás budeš ještě drzý, ty spratku jeden nevychovanej?!“ Zařval tak silně, že se Dudley leknutím převrátil i s židlí dozadu.

„Promiň strýčku, jen jsem ti chtěl popřát dobré ráno,“ odpověděl Harry stále klidným hlasem a s úsměvem na tváři. Věděl, že tím ho rozzuří ještě víc. A nebyl daleko od pravdy. Strýc Vernon se chytil stolu a začal jim nekontrolovatelně třást.

„Uklidni se drahoušku, víš přece, že máš slabé srdce,“ vykřikla Petunie a běžela uklidňovat svého manžela.

„Vzali jsme ho k sobě, když byl malý. Starali jsme se o něj, jak nejlépe jsme mohli…“ vykládal strýc Vernon už trochu mírnějším hlasem. Harry se při těch slovech musel hodně přemáhat, aby nevyprskl smíchy, „…dávali jsme mu vše co potřeboval, kdyby nebylo nás, tak už by možná nežil,“ odrecitoval strýc svůj vyčerpávající výklad a nastalo trapné ticho.

To ticho prolomila po chvilce až teta Petunie, když se zeptala: „pokud vím, tak ti je dnes sedmnáct?“

„No a?“ Odpověděl lhostejně Harry. Že by mu snad poprvé v životě popřáli k narozeninám? Tenhle pocit ho ale vzápětí přešel, neboť teta pokračovala dál.

„No v tom vašem no… ehm no v tom tvém úchyláckém spolku jsi přece plnoletý, nebo snad ne?“ vychrlila ze sebe.

„No ano, to jsem. Proč se ptáš?“ Zeptal se Harry zase klidným hlasem, jako by neměl ponětí, na co teta naráží. Popravdě věděl, na co se ho chce zeptat.

„No, tak abychom to přivedli na pravou míru hochu…“ ujal se slova strýc, „…dohodli jsme se, že u nás budeš žít do doby, než budeš plnoletý. Takže bych rád věděl…chci vědět kdy opustíš tento dům,“ dořekl, našpulil své rty a pomalu začal usrkávat kávu, jako by před chvílí mluvil o počasí.

„Neměj obavy strýčku. Opravdu nemám v plánu zdržet se v tomto domě déle než je bezpodmíněčně nutné,“ začal Harry a už se nemohl dočkat odpoledne. „Ráno jsem si sbalil všechny své věci a odpoledne pro mě přijede Lup…“ to ale nedořekl, protože všichni tři Dursleyovi zděšením vykřikli.

„Cože?“ Zaječela teta Petunie, která se jako první zmohla na nějaká slova. „Chceš říct, že se tví úchylní kamarádíčkové budou ukazovat u našeho domu za bílého světla?“ Při těch slovech sebou praštila na židli a těžce oddechovala.

„To nevím tetičko, řekli, že si mě tu dnes odpoledne vyzvednou, ale neřekli jak přijedou,“ dodal Harry a odkráčel z kuchyně dřív, než by přišel k úrazu.

Zbytek času Harry strávil ve svém pokoji. Neustále přešlapoval z jednoho místa na druhé. Najednou se mu v hlavě zrodil skvělý nápad. Hodiny už odbíjely poledne, když opouštěl svůj pokoj a šel hledat Dudleyho. Věděl, že je to asi naposledy, co se s ním uvidí, tak si chtěl ještě užít trochu legrace a potrápit svého bratránka.

Pomalu scházel po schodech a blížil se ke dveřím. Dudley byl zrovna se svou partou v menším parčíku, asi dva bloky od Zobí ulice. Harry se k nim potichu přibližoval s vytaženou hůlkou. Jelikož dnes nabyl plnoletosti, mohl kouzlit mimo školu. A neviděl lepší příležitost, než své první „legální“ kouzlo vyzkoušet právě na Dudleym.

„Drž ho…“ zařval Dudley na Pierse Polkisse, „…ať nám nezdrhne.“ Dudleyho parta byla tak zaneprázdněná svou činností, že si žádný z chlapců nevšiml plížícího se Harryho. Měli plné ruce práce se svou oblíbenou zábavou. Dnes si jako boxovací pytel vybrali jedenáctiletého chlapce s pískově žlutými vlasy.

Chlapec ležel na zemi a malýma rukama si chránil obličej. K zemi ho přitlačovaly tři páry rukou sedmnáctiletých chlapců. Poslední pár rukou mu uštědřoval nemalé rány do břicha a do hlavy a patřil Harryho bratranci. Dudley měl ve tváři vítězoslavný výraz.

Tedy až do doby, než mu cestu zahradila postava v černé kápi.
Postava nebyla moc vysoká, nebylo jí vidět do obličeje a z pod pláště vzadu jí vyčuhoval dlouhý chlupatý ocas.

Loudavým krokem se blížila k pětici chlapců. Čtyři z nich si postavy očividně nevšimli. Zato Dudley na ni koukal s pusou dokořán a strachem v očích. Nezmohl se ani na jedno slovo. Nohy jakoby se mu přilepily k zemi a vypověděly službu. Jeho dech byl tak rychlý a hlasitý, jakoby právě absolvoval běh na dlouhou trať. Postava se stále přibližovala, až se nakonec zastavila necelý metr od nich. V té chvíli ostatní chlapci zaregistrovali Dudleyho tupý výraz.

„Tak co je vazoune, nemůžeme tu tvrdnout celý den!“ vykřikl netrpělivě Pierss.

Dudley stále upíral zrak na postavu stojící vedle nich, ani nezaregistroval, že na něj někdo mluví.

Pierss si toho všiml a kouknul směrem, kterým vystrašeně hleděl Dudley. Jakmile spatřil postavu, prudce vyskočil na nohy a spolu s ostatními kamarády se dal na útěk.

Na místě zůstal jen Dudley, stále s otevřenou pusou, a chlapec s pískově žlutými vlasy, který si ještě přidržoval rukama obličej.

Postava zničehonic namířila hůlkou na Dudleyho a šeptem mu řekla: „máš opravdu statečné kamarády, vazoune,“ Dudley leknutím upadl na zem.

„Řeknu ti to pouze jednou, víckrát se opakovat nebudu…“ pokračovala postava, stále tichým šepotavým hlasem, „…tohle byl poslední člověk, na kterého ses odvážil vztáhnout ruku. Pokud se ke mně ještě někdy dostane zpráva o tom, že ubližuješ slabším, přijdu si pro tebe osobně,“ dodal a o krok postoupil blíž k němu. „Rozuměls mi?“ zeptal se tentokrát mírně zvýšeným hlasem.

Dudley jen nepatrně pokýval hlavou a snažil se zvednout. Postava mu ale zahradila cestu. „Odpověz mi zřetelně!“ poručila mu.

„A-A-Ano p-pane r-roz-zuměl,“ a s těmi slovy se dal na útěk.

Chlapec s pískově žlutými vlasy seděl opřený o strom a lapal po dechu. V tom se ozval ohlušující smích a postava ze sebe shodila černou kápi. Byl to Harry a svíjel se na zemi v záchvatu smíchu.

Chlapec na něj stále vyjeveně zíral a Harry se po chvilce uklidnil. Koukl na chlapce. Po tváři mu ještě od smíchu stékaly slzy.

„Už tě obtěžovat nebude, alespoň nějaký čas,“ řekl směrem k chlapci a zakřenil se. Posléze se zvedl a šel zpět k domu číslo 4.

„Alespoň něco jsem s Dudleym dokázal udělat,“ pomyslel si a s vítězoslavným výrazem otevřel domovní dveře. Šel rovnou do svého pokoje, aby Dudley nemohl hledat spojitost mezi ním a postavou v kápi.

Už zase ležel na posteli ve svém pokoji a koukal nepřítomným výrazem do stropu. Vyčkával příchodu dvou členů Fénixova řádu a hlavně přátel, Remuse Lupina a Nymfadory Tonksové, kteří ho z domu měli co nevidět odvést.

Když bylo něco málo po třetí hodině, slyšel Harry ránu následovanou hlasitým vřískáním tety Petunie. Vyskočil z postele, jakoby byla v jednom ohni a prudce otevřel dveře pokoje. Slyšel několik hlasů ze zdola jak se o něčem dohadují.

„Vyprošuji si takové jednání,“ zahřměl hlas strýce Vernona.

„Moc se omlouváme, nechtěli jsme vám způsobit žádné…“ začal klidný hlas, který Harry ihned poznal. Patřil Lupinovi. Větu ale nedokončil, protože strýc Vernon znovu začal hulákat.

„Jak si to vůbec představujete. Takhle sprostě vpadnout do cizího domu…“
„My jsme jen…“ začal druhý hlas, tentokrát ženský.

Bohužel strýc Vernon byl rychlejší a znovu začal ječet. „Jestli jste si přišli pro toho budižkničemu, tak je nahoře. Radím vám, abyste si ho co nejrychleji odvezli, ať už ho nikdy nevidíme!“

Harry tiše sešel ze schodů a stoupl si na konec obývacího pokoje, aby mohl vše pozorovat. Všiml si, že teta Petunie se krčí v rohu obývacího pokoje s Dudleym zavěšeným kolem krku. Strýc Vernon stál před nimi, rudý vzteky a řval na nově příchozí jako smyslů zbavený. V tom si Harryho přítomnosti všimla Tonksová.

„Nazdar Harry,“ řekla šťastně a objala ho.

„Ahoj Harry, jak se máš, už máš sbaleno?“ Přidal se Lupin a nevšímal si rozzuřeného výrazu strýce Vernona.

„Ahoj, jo už mám sbaleno, je to v mém pokoji. Kdy vyrazíme?“ zeptal se Harry dychtivě.

„No, prakticky ihned,“ odpověděl Lupin. „Běž si pro věci,“ dodal.

„Pomůžu ti,“ nabídla se Tonksová, která cestu do jeho pokoje už znala, protože před dvěma lety v tomto domě byla. Oba se vydali nahoru.

Po malé chvilce už scházeli dolů s dvěma kufry a Hedvikou usazenou v kleci.

„Tak, máš všechno Harry?“ ujišťoval se Lupin.

„Myslím, že ano,“ odpověděl Harry. „Jak se dostaneme do Doupěte?“ Dodal ještě.

„Přenášedlem,“ odpověděl Lupin a vytáhl malou zrezivělou konzervu. „Kufry ti vezmeme, pojď, chyť se, ať už to máme za sebou,“ vyzýval ho.

Harry se naposledy kouknul na Dursleyovy a řekl jim poslední sbohem. Potom už ucítil známé škubnutí za pupíkem a opustil místo, které bylo šestnáct let jeho „domovem“.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia