Pá 19. července    slaví: Čeněk



Kategorie: Novinky, Co to...? Kde to...?

5. Stříbrný váleček s knoflíky

Večer se chýlil ke konci, ale překvapení přicházela stále dál a dál. Robi jí vyléčil ruku podivným stříbrným válečkem, který diagnostikoval zlomenou ruku. Poté ji Ayrus zavedl do přichystaného pokoje, který byl to nejúžasnější, co za svou návštěvu zažila.

 

Seděli jsme s Derekem v Robiho obývacím pokoji a koukali do prázdna. Oba jsme se utápěli ve svých vlastních myšlenkách. Ty moje se toulaly někde v roce 2006 v malém zapadlém státě jménem Česká republika. Kde se toulal Derek, to je ve hvězdách.

Právě jsem se viděla, jak doma ulehám do své postele, tisknu k sobě Ivoryho (pro netušící: můj plyšový pes) a se slastným úsměvem usínám, když v tom něco zarachotilo a to něco mě z toho krásného snění vytrhlo zpět do této příšerné reality. Ano, ano, slyšíte dobře, už tomu říkám realita. A myslete si o mě, co chcete… mě už je to dneska šumák. Jsem vyčerpaná, hladová a zraněná a jsem opravdový, nefalšovaný a študovaný blázen!

Robin se vrátil s nějakou stříbrnou krabičkou. Položil ji na stolek a pokynul mi, abych mu ukázala svou bolavou ruku. Neochotně jsem ji zvedla, ale ihned jsem bolestivě sykla. Rukou mi projela palčivá bolest a já ji znovu nechala spadnout podél těla.

Robi jen chápavě přikývl a svou pozornost začal věnovat té krabičce. Zmáčkl menší knoflík na straně a v tu chvíli se krabička otevřela. Nyní už to připomínalo spíše kufřík. Vteřinu na to z něj vytáhl podlouhlý přístroj, který byl ve tvaru válce a na jednom konci měl menší display a pod ním pár knoflíků.

„Ukaž, podívám se, co s ní je,“ nasměroval slova ke mně a pozvedl onen přístroj. Já se samozřejmě lekla. Copak si nevšiml, že každý pohyb tou rukou mě bolí?

Robi se naklonil ke mně a volnou rukou uchopil můj zlomený pahýl, který mrtvolně visel z mého ramene. Opět jsem sykla bolestí a oči mi začaly slzet. Robi mi přístroj přitiskl k ruce, zmáčkl prostřední knoflík a následně chvíli čekal.

Nevěděla jsem, zda se mám začít smát, nebo propadat panice a hystericky ječet. Robiho počínání mi přišlo opravdu směšné. Copak si myslí, že když mi přiloží nějaký stříbrný válec na ruku, kosti mi srostou? Ještě by mohl pronést nějakou kouzelnou formuli, vytáhnout hůlku a zahrát si na Madam Pomfreyovou. Nebo rovnou na Lockharta a končetinu mi vykostit úplně.

Jak jsem tak kroutila očima a hledala v mém unaveném, a již několik hodin vypnutém, mozku ta správná slova, kterými bych Robiho počínání pojmenovala, něco zapípalo. Opět jsem se duchem vrátila a podívala se na tu věc. Display teď svítil červeným světlem.

„Je zlomená,“ konstatoval znalecky Robi. Já jen pomalu zavřela oči a následně je zase pomalu otevřela. Nadechla se a zase vydechla. Tak toho bych si vážně nevšimla. Na takovou diagnózu mi bohatě postačí můj šestý smysl a hlavně pocit, že v té ruce vlastně vůbec nic, krom bolesti, necítím. Na to přeci nepotřebuji kouzelný válec s knoflíčky.

Robi můj výraz, který naznačoval, že je naprostý cvok, nepochopil a opět přikývl, jako že ví, co dělat a zmáčkl první knoflík.

Vyčkávala jsem, co se bude dít a snažila se zahnat ten hysterický smích, který už čekal za dveřmi a dobýval se ven, avšak najednou jsem v ruce pocítila slabé mravenčení, které se stále více stupňovalo a mísilo se s příjemným teplem. Nechápala jsem, co se to děje. Jakoby všechna ta síla vycházela z té věci, která spočívala na mé končetině.

Tak náhle jako se síla dostavila, tak se taky ztratila. Robi se na mě pousmál a zbavil mou ruku toho přístroje, který následně uložil zpět do kufříku. Chtěla jsem mu naznačit, že stále čekám s tou zlomenou rukou, až mi ji obalí do sádry, ale pak jsem si uvědomila, že s ní pohybuji, aniž bych cítila bolest.

„Už je v pořádku, ale příště si dej větší pozor, ať ti ty kosti nemusím zpravovat zase,“ prohodil Robin a s krabičkou v podpaží opustil místnost.

„Co to…“ nedokázala jsem říct kloudnou větu. Rukou jsem si stále máchala před obličejem, jako by se z ní z ničeho nic stalo želé a civěla na ni s otevřenou pusou. To přece není možné. Jak to udělal?

„Tak vidíš, konečně s ní můžeš zase hýbat,“ promluvil náhle Derek a já sebou poplašeně škubla. Úplně jsem zapomněla, že je tady v místnosti.

„J-jak…? Nasměrovala jsem otázku k Derekovi, avšak neměla jsem sílu ji dokončit. Místo toho jsem mu jen chabě zamávala uzdravenou rukou před obličejem. Derek se pouze pousmál.

„Nezapomínej, že jsi v trochu jiném světě, Katko,“ řekl prostě a obrátil svou pozornost k právě se otvírajícím dveřím. Trochu jiném? Tak to je hodně slabé slovo. Připadám si jako ve filmu Pátý Element. Pochybuji, že se někdy něco takového může stát, to je prostě nemožné. Musí být nějaké reálné vysvětlení toho všeho. Myšlenky mi opět poletovaly hlavou, jako zdivočelý roj včel a já si ani nevšimla, že přede mnou stojí Ayrus a vysvětluje mi, že můj pokoj je již připraven.

Náhle se malý plechový majordomus obrátil a začal popojíždět k pootevřeným dveřím. Já však stále koukala do blba a přemýšlela, jak mohl malý stříbrný válec nechat srůst mou naštípnutou kost.

„Hej, Katko!“ Šťouchl do mě Derek a pobaveně si mě prohlížel. Vůbec jsem nechápala, proč se na mě tak divně culí.

„Co je?“ Zeptala jsem se po chvíli dalšího děsivého ticha.

„Ayrus ti před chvíli přišel sdělit, že tvůj pokoj je připravený a můžeš si jít lehnout. Žádal tě, abys ho následovala,“ sdělil mi se stále narůstajícím úsměvem ve své tváři.

Na to se moje postava vymrštila a s úsměvem od ucha k uchu upalovala za plechovým majordomem. Bylo něco málo po jedné hodině ranní a já jsem byla po tom namáhavém dni příšerně unavená. Ayruse jsem dohnala až u výtahu, který se nacházel na druhém konci obrovské haly.

Jakmile jsem se celá šťastná doplazila k němu, zvedl jednu drátěnou ruku a zmáčkl malý knoflík na zdi. Musím podotknout, že to byla pouhá zeď, bílá zeď. Žádné náznaky nějakých tlačítek či monitoru s červeným číslem, který udává, ve kterém poschodí se výtah právě nachází. Ani jsem se nenamáhala pohnout pusou a vypustit další duchaplnou otázku. Můj výraz naprostého dementa vypověděl vše.

Ayrusovi zablikala čára, kterou měl místo pusy, což jsem si vyložila jako úsměv a následně se zeď vypařila. Namísto ní tam stál docela prostorný výtah. Nějakou chvíli jsem ještě stála na místě a snažila se rozdýchat náhlé objevení výtahu. Posléze jsem vstoupila, následována robotem a výtah se rozjel nahoru, aniž by vrátil zeď do původního stavu.

Výtah sebou při startu prudce trhl, až jsem málem přepadla přes Ayruse a v dalším momentě opět prudce zastavil, což už jsem neustála a robot ležel pode mnou. Nemotorně jsem se vyšplhala zpět na nohy, držíce se za břicho, ve kterém to strašidelně šplouchalo, zamumlala jsem omluvu k robotovy a vypotácela jsem se z výtahu. Teprve když jsem se otočila, všimla jsem si, že jsem jakoby prošla skrz zeď.

Ayrus se lehce postavil a pokynul mi, abych ho následovala ke svému pokoji. Netuším, proč šel tři metry přede mnou a když jsem se ho snažila dohonit, zrychlil.

Můj pokoj byl docela stroze zařízený. Asi stejně jako obývací místnost. Připadala jsem si, jako v nemocničním pokoji. I když i tam to vypadá zařízeněji. V mém pokoji byla jen obrovská postel s mnoha polštáři. Nic víc už tam nebylo. Bezva, pomyslela jsem si. Asi na mě chtějí ušetřit. Nebo mě považují za nebezpečného blázna, a proto mi vyhradili tak útulný pokojíček.

Ayrus odešel pryč prakticky ihned a zanechal mě samotnou v onom blázinci. Na stůl mi však ještě pohodil nějaký papír, který mu právě vyjel vytisknutý z břicha a ovladač. Jak jsem záhy zjistila, byl to manuál, jak správně a neškodně používat vyhrazený pokoj pro hosty.

Stačil mi jen nadpis, abych vybuchla smíchy a položila se na postel. V tom momentě se však jediný nábytek v pokoji začal nebezpečně hýbat, až se mi opět ozval můj žaludek. Musela jsem vstát. Jakmile jsem se uklidnila, znovu jsem se pustila do čtení.

„Jak používat pokoj pro hosty. Vše je jednoduché. Uchopte pevně, nikoli však křečovitě, černý ovladač. Pro aktivování mechanismu zmáčkněte zelené tlačítko vpravo nahoře. Pro vypnutí mechanismu zmáčkněte červené tlačítko vlevo nahoře.“ Četla jsem obsáhlý papír od Ayruse. Byl docela obsáhlý. Obsahoval asi dvě stovky kombinací čísel, při kterých se např. zjeví televize, spustí televize, přepne kanál, vypne televize, zapne dvd, vypne dvd, najde film na dvd, přepálí film na dvd apod. Pokoj podle všeho obsahoval i rozsáhlou knihovnu, bazén, saunu, koupelnu, záchod, tělocvičnu a jídelnu.

Zírala jsem na seznam s otevřeno pusou. Nejprve jsem nemohla pochopit obsah, ale následně jsem začala prociťovat a obličej mi rudl vztekem. Takhle si ze mě vystřelit. Copak je tohle možné? Stát se z jednoho pokoje tělocvična, sauna, jídelna…. Tohle přece není divadelní jeviště, které se mění podle libosti.

Sedla jsem si na postel a vzala do rukou ovladač. Chvíli jsem si ho jen tak prohlížela. Byl obyčejný. Prostě černá krabička s vystouplými barevnými tlačítky. Nevěřila jsem tomu, ale přesto po chvíli zvědavost zvítězila.

Podívala jsem se do manuálu, našla kombinaci na přípravu večeře a zmáčkla příslušná čísla. Chvíli se nic nedělo a mě se na tváři rozlil úsměv. Věděla jsem to, je to podfuk. Chtěli mě jen napálit.

Nicméně asi po třiceti vteřinách se zeď přede mnou vytratila a místo ní se tam objevil další výtah. Dveře se otevřely a v něm na podnose leželo grilované kuře na zelenině, pečené brambory, dva druhy salátů a dezert v podobě obrovské zmrzliny s ovocem, zalité čokoládovou polevou. Vedle jídla stál džbán s vodou a flaška vychlazeného šampaňského.

„Páni,“ vydechla jsem s úžasem. Na více slov jsem se již nezmohla. Opatrně jsem položila ovladač a jala se vyndat svou večeři. Těžký tác jsem položila na postel a pomocí ovladače si vykouzlila jídelnu. Místnost se však vůbec nezměnila. Asi se pokazil, pomyslela jsem si. Snad jsem po něm nechtěla moc, když jsem si vyčarovala večeři.

 Rezignovaně jsem se tedy usadila na postel, ale v tom momentě jsem si všila pootevřených dveří na opačné straně, než byly ty vchodové. Opatrně jsem vstoupila dovnitř a opět jsem vydechla úžasem. Nacházela jsem se v prostorné jídelně. Stěny nabraly nyní nádech světle hnědé barvy. Uprostřed stál tmavý dřevěný stůl se čtyřmi židlemi. U jedné stěny byla dlouhá skříň, ve které bylo úhledně srovnané nádobí. Celou místnost ozařovalo jemné světlo, které vycházelo opět z ničeho.

Sebrala jsem svůj podnos a zavřela se v jídelně, kterou jsem opustila až za půl hodiny s pořádně nacpaným žaludkem. Večeře neměla chybu. Spořádala jsem celou svou porci i s dezertem a celou flašku doslova vlila od sebe.

S pořádným motákem po bublinkách jsem se osprchovala ve vyčarované koupelně a následně jsem se zachumlala do krásných a voňavých polštářů, které na mě s úsměvem  a otevřenou náručí již čekaly. Okamžitě jsem se pohroužila do říše snů.

 

Připadalo mi, že jsem sotva usnula, když se mnou někdo zatřásl. Rozlepila jsem oči a spatřila Derekovu a Robiho tvář.

„Vstávej, ospalče! Jde se do Siraje.“ Vykřikli unisono.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia