Pá 13. prosince    slaví: Lucie



Kategorie: Novinky, Co to...? Kde to...?

4. Mickey Mouse? Pomóc...

Katka se s Derekem vydá do domu jeho kamaráda Robina, kde budou v bezpečí. Jeho dům jí však zaskočí... dekorace ve kterém je celý zevnějšek vyveden by jednomu vyrazil dech. Naštěstí interiér se od exteriéru liší natolik, že se z šoku brzo dostane. Tím však její den nekončí... bude se opravdu snažit majiteli vysvětlit, kdo ve skutečnosti je a není.

„No, tak jsem ráda, že jsme si to vyjasnili,“ začala jsem a chystala jsem se k odchodu. Ano, já vím moc dobře, že nemám kam jít a že by bylo nejspíš vhodné, abych požádala o pomoc jediného známého v tomto kraji, avšak na to jsem až moc hrdá a raději budu dělat, že vím, kam jdu.

„Počkej,“ zvolal na mě Derek. „Co tvá ruka?“

No jo, na to jsem zapomněla. „Dám jí tu nejlepší péči. Budu se o ni starat jako o vlastní,“ pronesla jsem s úsměvem ironicky a znovu se otočila. Můžeš mi říct, proč utíkáš?... Protože toho člověka vůbec neznám… a to vadí? Třeba by ti mohl pomoct… Ten? To určitě. Vždyť mi málem zpřerážel nos… kdyby to neudělal, uviděli by tě a možná i zabili… Tomu nevěřím. Nic jsem přece neprovedla… Ale hledá tě policie… To je nedorozumění… Oni si to nemyslí… Co mám podle tebe asi tak dělat?... Požádat o pomoc Dereka… Ani náhodou… Nemáš jinou možnost…

„Hej, kam máš namířeno?“ zařval Derek a dohnal mě. „Neříkala jsi, že vlastně nemáš kam jít? Že jsi z jiného světa?“ uhodil kladívko na hlavičku hřebíku.

Zastavila jsem se a snažila se usmířit dvě verze mého já. „Ano, jsem odjinud a nevím, kam vlastně jdu,“ připustila jsem neochotně.

„Jakže jsi to říkala, že se jmenuješ?“ zeptal se mě.

Že by skleróza na jména? Pomyslela jsem si. „Jsem Katka,“ vyslovila jsem s úsměvem.

„Dobrá, Katko, zajdeme k Robimu domů. Bydlí nedaleko. Tu ruku musíme spravit,“ dořekl a pokynul, abych jej následovala. Snad se mnou nemá špatné úmysly, když už mu tam bezmezně důvěřuji.

„Musíš my povyprávět, jak ses zde ocitla. Do detailů,“ vyzval mě. „Tvá situace je hodně zvláštní. Jsme sice v obrovském pokroku, co se technologie týče… létáme do Vesmíru atd. Ale ještě jsem neslyšel, že by někdo mohl cestovat v čase.“

„Budu nejspíš jediný exemplář,“ zavtipkovala jsem. „Ještě je tady pořád ta možnost, že prostě spím a tohle všechno se mi jen zdá.“

„To si nemyslím… Jsi ve skutečném světě Sáro… ehm, pardon, Katko,“ opravil se a svůj zrak raději stočil jinam.

„To je dobré, slyším i na Sáru. Koneckonců, je to má přezdívka,“ usmála jsem se. Ten kluk je mi čím dál tím sympatičtější. Možná jsem byla jen unáhlená zpočátku. Je pravda, že na první dojem se nemá brát ohled. Člověk se musí poznat trochu hlouběji.

Pomalu jsme se vraceli stejnou cestou, jakou jsem přišla. Několik světel, připevněných na branách, bylo již zhaslých, takže kolem se rozprostírala ještě větší a hrůzu nahánějící tma.

Po pár minutách se Derek zastavil a ukázal na jeden z domů. „Tak, jsme tady. Tohle je Robiho dům.“

Pane bože, držte mě někdo. Proč musí Robi bydlet v tom nejkřiklavějším domě v této ulici? Já mám dneska fakt smůlu. Stáli jsme před tím ohavně růžovým barákem, kterého jsem se při své první cestě tak lekla. Stále kolem něj zářily ty fosforově zelené rádoby sochy.

„Krásný dům, viď?“ prohodil ke mně Derek. „Myslím, že je to nejkrásnější a nejokouzlující stavba v této ulici,“ vyslovil a s úctou se koukal na tu příšernou barabiznu.

Já nemám slov. Stojím tam jak tvrdé Y a civím na svého nového kamaráda, jako by to byl děkan naší fakulty v havajské sukni a s kokosy místo podprsenky. Tady snad lidé nemají žádný vkus. Někdo je musel pořádně praštit do hlavy. Jiné východisko mě nenapadá. Postavení takového kýče by mělo být trestné.

„Vidím, že ti úplně vyrazil dech,“ pousmál se Derek. „To mě taky, když jsem ho viděl poprvé. Je opravdu okouzlující.“

Snad tenhle výlet do budoucnosti přežiju bez nějaké újmy na zdraví. Myslím, že budu potřebovat hodně dobrého terapeuta. Ta růžová mě bude strašit ve snech ještě dalších deset let.

Derek se postavil k obrovské růžové bráně. Svou dlaň přitiskl na šedý plech, ve kterém byl obrys ruky. Jakmile tak učinil, plech se rozzářil jako sochy okolo. Následně se z ničeho nic ve vzduchu zjevil obraz asi pětadvacetiletého kluka s blonďatými vlasy, modrýma očima a vousy.

„Vítejte v panství Robina Streewoda. Pro ověření vaší totožnosti zmáčkněte zelené tlačítko. Poté přitiskněte své pravé oko k Lautropu a vyčkejte, než Vás Ayrus identifikuje,“ dořekl počítačem vytvořený hlas a následně obraz mladíka zmizel.

Sledovala jsem, jak Derek zmáčkl ono tlačítko. Z plechu se vysunula stejná koule na tyči, jakou jsem měla možnost vidět ve Skytounu. Přesně podle pokynů přiložil své oko ke kouli.

Nato se opět objevil obraz Robina, tentokrát však nemluvil přes počítač. „Nazdar Dereku, ty starej chlípníku,“ zněl jeho pozdrav. Derek zvedl svou ruku na pozdrav.

„Co tě přivádí až k mému skromnému domku?“ zeptal se a mrkl na něj.

„Tomu neuvěříš. Raději mě pusť dál a uvidíš,“ řekl Derek a jeho oči směřovaly ke mně.

„No jen pojď,“ vyzval jej Robi a brána se otevřela. Jakmile jsme oba vešli dovnitř, brána se zase zavřela.

Naskytla se nám (tedy alespoň mně) děsivá podívaná. Když jsem byla uvnitř, vypadalo to ještě příšerněji. Já jsem v Disneylandu, pomóc… Stůjte při mně všichni svatí, já nechci Mickey Mouse. Ječela jsem v duchu.

Procházeli jsme úzkou uličkou, která byla lemována malými porcelánovými trpaslíky, kteří zvedali své ruky na pozdrav. Pane bože… trpaslíci… no má úcta. To nemůžou myslet vážně? To mi připomíná zahrádku jednoho našeho souseda. To je příšerné…

Co skrývá zahrada, tak na to už jsem neměla žaludek. Šla jsem přímo ke vstupním dveřím a snažila se nevyužívat své periferní vidění. Už tak mě z toho všeho bolela hlava. Jen jednou jsem se podívala doprava, protože tam něco zazářilo a já jsem prostě od přírody zvědavý člověk.

Došli jsme ke vstupním dveřím, které se jak na povel samy otevřely. Před námi se naskytl krásný pohled. Jakoby jsme se z děsivého hororu přemístili do nádherné pohádky. Všechna růžová a zelená zmizela i s trpaslíky a my se ocitli v překrásně zařízené vile.

Podlahy i obrovské schodiště byly s bílého mramoru. Nábytek i doplňky byly bílé barvy v kombinací s šedou. Na zemi se nacházel jeden jediný kus malého koberce. Na stěně byl připevněn mohutný křišťálový lustr. Vše bylo prostě jak vystřižené z moderního časopisu.

„No, tak to už je jiná,“ špitla jsem potichu a mé oči se zrovna soustředily na ten monstruózní lustr.

„Tak tohle je tvá představa domu?“ zeptal se mě Derek se zvláštním tónem ve svém hlase. Jakoby se mu to spíše hnusilo.

„Ehm, ano, tohle se mi líbí,“ připustila jsem. Proč na mě tam blbě kouká? Vyrašilo mi snad třetí oko?

„Dobrý den, vítejte v rezidenci Streewodových,“ promluvil další počítačem vytvořený hlas. Vytrhlo mě to z mého rozjímání a já se polekaně otočila. Přede mnou stálo plechové stvoření, které mi sahalo asi do pasu. Tělo bylo ve tvaru válce, na kterém spočívala kulatá hlava. Místo očí mělo jen jednu dlouhou čáru, která červeně blikala.

„Jé, robot,“ vydechla jsem úžasem. Už jsem viděla moře filmů, ve kterých byly tihle plecháčci, ale ještě nikdy jsem žádného neviděla na vlastní oči.

„Zdravím,“ usmál se na robota Derek. „Tohle je Ayrus. Je to snad nejinteligentnější robot, jakého jsem kdy potkal,“ otočil se na mě a představil jej.

„Děkuji Vám, pane Dereku. Jsem velmi polichocen,“ promluvil znovu robot. „Můj pán zde bude co nevidět,“ oznámil nám a následně se na konci schodiště objevil onen blonďatý kluk, který se nám zjevil před bránou.

„Děkuji ti Ayrusi,“ podotkl ke svému majordomu a následně se s neskrývaným zájmen rozhlížel kolem sebe. „Páni, to je vážně zajímavá představa,“ prohodil. „Tuším, že není tvá, viď Dereku? Hodně se od té poslední změnila, Sáro,“ promluvil najednou ke mně. Musela jsem vypadat opravdu strašně, protože se nad mým výrazem rozesmál.

„Vypadáš, jako kdybys viděla naše sousedy z Marsu?“ vykoktal skrze smích.

„Ehm… Robi, je to jinak, než si myslíš,“ vložil se do toho Derek, který vypadal hodně nesvůj.

„Co tím myslíš?“ nepřestával se smát Robin.

„Myslím tím to, že si nejspíš pleteš osobu,“ odpověděl mu a podíval se mým směrem. „Vím, že to bude znít hodně divně, ale osoba, která přišla se mnou, není Sára,“ dořekl pomalu a čekal na Robinovu reakci.

„Cože?“ nechápal náš hostitel.

„Takhle. Já jsem si taky ze začátku myslel, že je to Sára. Potkal jsem ji na této ulici. Byl jsem si jistý, že je to ona. Je to její přesná kopie, avšak není to ona,“ vysvětloval.

„Co mi to tu povídáš?“ stále se nepřestával smát jeho kamarád.

„Celý den jsem nemohl Sáru sehnat a ani teď netuším, kde je. Ale tahle osoba to zcela jistě není. Jmenuje se Katka. Asi to bude znít neuvěřitelně, ale nějak se zde přemístila z minulosti, pochází z roku…“ podíval se na mě.

„Z roku dvatisícešest,“ doplnila jsem ho.

„Jo, málem jsem vám na to skočil,“ ušklíbl se Robin a přišel až k nám. „Co sis to proboha navlíkla na sebe?“ zeptal se mě šokovaně a prohlížel si mou garderobu.

„Tomu se říká oblečení,“ pronesla jsem sarkasticky. „Oblečení v pravém slova smyslu,“ dodala jsem ještě při pohledu na Robiho žlutočerný igelitový pytel, do kterého byl zabalený.

„Oblečení? Tohle?“ pronesl posměvačně. „Z čeho to proboha je?“ zeptal se a sáhl na mé tričko.

„Tričko z bavlny a kalhoty jsou z rifloviny,“ upozornila jsem ho. Ten jeho tón se mi vůbec nelíbí. Co má sakra proti mému oblečení? Já jim taky nekritizuji ten celofán.

„Co je to proboha bavlna?“ zeptali se oba kluci unisono.

„Bavlna vznikla již před tisíci lety. Z chomáčků rostliny bavlníku se upředly nitě a z nich se posléze utkaly bavlněné látky. Bavlnu tvoří z 90% celulóza a zbytek jsou přírodní vosky a tuky s vodou. Z tohoto materiálu se šilo oblečení až do roku 3258 ještě dnes můžeme vidět opravdu zachovalé kusy této látky v historických muzeích. Byl to však velmi nepraktický materiál. Velice brzy a snadno se znečistil a odstranění těchto nečistot si žádalo složitý a zdlouhavý postup,“ poučil je Ayrus a pro ukázku ještě zmáčkl jeden knoflík na svém plechovém těle. Z jeho břicha se vysunula malá obrazovka, kde se objevil obrázek nějakého skleněného domu s nápisem Historické muzeum New Ergtroog a následně exponáty starých kusů bavlněných oblečení.

Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. „Je sice pravda, že se brzy zašpiní a musí se vyprat, nicméně je mnohem estetičtější, než tenhle igelit,“ uchytila jsem límec Derekova overalu a zatáhla za něj, když mi opět naskočil již tak unavený mozek.

„Co to děláš? Vždyť mi jej urveš,“ utrhl se na mě a vytrhl mi svůj límeček z ruky.

„Kde jsi k tomu oblečení přišla, Sáro?“ zeptal se mě Robi a pečlivě si prohlížel mé tričko. „Ukradla si ho z muzea?“

„Já nejsem Sára, jak ti to mám ještě vysvětlit?! A neukradla jsem ho z žádného muzea, je moje. Koupila jsem si ho,“ řekla jsem vyčerpaně a uraženě zároveň. Jak si jen může myslet, že bych mohla něco ukradnout?

„Robe, ona má pravdu. Není to naše Sára. Vypadá sice jako ona, ale v podstatě jsou obě úplně rozdílné. Navíc, kde by se Sára vzala na Skytounském nádraží? Takovou pitomost by přece neudělala. Ví, že by ji moha policie zadržet za spiklenectví proti Gerhardovi. Navíc, sleduješ, co se stalo z tvého domu po tom, co vstoupila dovnitř? Tohle přece není Sářin obraz. Já ji znám celý svůj život, tohle není ona,“ dokončil svůj monolog a podíval se mým směrem. Rob jen civěl v němém úžasu z jednoho na druhého.

„Tak to mi musíte vysvětlit,“ vypadlo z něj po chvilce a pokynul, abychom jej následovali.

„Co jsi myslel tím obrazem? Jako, že není Sářin?“ zeptala jsem se nechápavě, jakmile jsme vešli do prostorného obývacího pokoje. Byla tam však jen velká bílá pohovka s menším šedým stolkem. Bylo to jako v pokoji nějakého sanatoria. Na stěnách nebyly žádné obrazy, dokonce ani okna tam nebyla. A jako už to v téhle době bývá, strop zářil sám od sebe.

„Posaďte se,“ vybídl nás Robi a pak něco pošeptal Ayrusovi, který se následně otočil a opustil pokoj.

„Robiho dům má jednu moc užitečnou zvláštnost. Abys to pochopila, tenhle dům se mění podle představ příchozích. Je to taková menší prevence proti nezvaným hostům. Každý uvidí jen to, co chce vidět. Ukáže to jeho představu. Nikdy však neukáže to, co doopravdy skrývá,“ pověděl mi Derek. Já se snažila tyhle informace vstřebat, ale nějak se mi to nedařilo. Zřejmě už se mi přepálily pojistky v mozku.

„Když sem přijde nějaký policista nebo Gerhardovi Gruóni, tak jim ukáže jen nějaký kýčovitý vzhled, podobný tomu, co jsi spatřila venku. Ukáže to prostě jen to, jak si představují dům oni. I kdyby to tady přišli prohledat od shora dolů, nikdy nic nenajdou,“ chopil se slova Robin, který se usadil vedle nás na pohovku.

„Asi budu opravdu potřebovat nějakého terapeuta,“ špitla jsem.

„A jak ses sem vůbec dostala?“ zeptal se mě náš hostitel. Já jsem se znovu vzpamatovala a začala vyprávět tu samou historku, kterou jsem před chvílí vyprávěla Derekovi. Řekla jsem mu úplně všechno. Jak jsem se probudila na zemi ve vlaku i to, jak mě honil policajt, když jsem vylila tu příšernou whisky. Když jsem skončila, vyčerpaně jsem se opřela o opěradlo pohovky a stiskla svou bolavou ruku.

„No to mě podrž,“ vydechl úžasem Robin a koukal na mě jako chleba z tašky.

„Robe?“ vrátil jej do reality Derek. „Katka má něco z rukou, nejspíš bude zlomená nebo naražená. Každopádně potřebuje ošetřit,“ pověděl mu.

„A… jo, jasně. Počkejte chvíli, hned jsem tu,“ křikl na nás a v další vteřině jsme s novým kamarádem osaměli.

„Myslíš, že se budu moci vrátit zpět do své doby?“ optala jsem se váhavě a protrhla tak to trapné ticho, které po odchodu Robiho zavládlo.

Derek se mi podíval do očí a chvíli na mě strnule koukal, pak odpověděl: „To netuším. Ale uděláme všechno proto, abychom ti pomohli,“ ubezpečil mě a poté se na mě mírně pousmál, aby mi dodal odvahu, která se mi v posledních chvílích začala pozvolna vytrácet. Snad se to povede a já se budu moci opravdu vrátit zpět.

 

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia