Čt 24. října    slaví: Nina



Kategorie: Novinky, Co to...? Kde to...?

3. V kukuřičném poli

Skytoun odvezl Katku až za město, kde bylo jen pár domků, jeden podivnější jako druhé. Když se však vydala ulicí, všimla si, že není sama. Neznámý jí sledoval a když se dala na útěk, on jí byl v patách. Kdo je onen člověk a proč jí proboha říká Sarah?

Kolem mě se rozprostírala děsivá tma. Vzduchem proplouval jemný studený vánek, který způsoboval husí kůži na mých holých rukou. Proč jsem si jen nevzala mikinu. Zalitovala jsem.

Letoun už odletěl a já zůstala sama na neznámém místě. Rozhlédla jsem se kolem. Kromě několika nádherných domů zde nebylo vůbec nic. Tedy, až na nedaleký les, který mě však kupodivu nelákal.

Nevěděla jsem, co dělat. V tomhle městě nejsem zrovna vítána, takže myšlenka zajít k nějakému domu, zazvonit a čekat, že mě obyvatelé přijmou s otevřenou náručí a „rozhodně“ si nechají mou vzácnou návštěvu jen a jen pro sebe, nepřipadala v úvahu. Ten příšerný policajt by tady byl dříve, než bych stačila místní obyvatele požádat o azyl.

Nezbylo mi teda nic jiného, než s gigantickou brašnou na zádech vyjít vstříc osudu temné noci.

Procházela jsem se po ulici a všímala si podivných architektonických skvostů, které mě obklopovaly. Tyhle už nebyly jen ze skla, ale s nějakých podivných plechů. Neodvážila jsem se k nim přiblížit. Ano, je to divné, ale i já mám občas strach. Tentokrát jsem se strachy klepala, jako pes v somálské vesnici při každém zašustění okolo.

Nevěděla jsem jistě, kam to vlastně jdu. Nicméně věděla jsem stoprocentně, že se nesmím zastavit. Obzvláště ne v tomto kraji. Kdo ví, co by na mě ještě vyletělo z křoví. Pomyslela jsem si a zrychlila krok.

Konec ulice se již blížil a okolo mě už nebylo tolik domů jako na začátku. Nikde nebyly žádné pouliční lampy. Každý dům měl jedno světlo připevněné na vstupní bráně, které však osvětlovalo jen malý kousek, takže zde byla víceméně tma.

Ačkoliv jsem byla vystrašená, neodolala jsem pokušení stoupnout si před jednu bránu a zadívat se na podivně vyhlížející dům. Byl sytě růžový a kolem něj stály prazvláštní sochy. Jakoby byly z fosforu. Zářily příšernou zelenou barvou. Otřásla jsem se.

„Takovýhle kýč už jsem dlouho neviděla. Ne moment, takovýhle kýč jsem ještě NIKDY neviděla,“ zašeptala jsem si pro sebe a nespouštěla oči z té hrůzy. „Nechápu, jak může někdo v něčem takovém bydlet. Ještě si sem dejte Mickey Mouse a bude to eňo-ňuňo,“ pronesla jsem ironicky.

Už jsem se dlouho na tuhle hrůzu nemohla koukat. Tohle je vážně divné město. Pomyslela jsem si a znovu se dala do chůze. Sem tam jsem míjela další podivná stavení podobných barev. Jako by mě někdo uvěznil do barevného kýčovitého obrazu nějakého rádoby umělce, kde mě strašila široká paleta těch nejvýraznějších barev a chtěly mě svou zářivostí zbavit zraku.

Najednou jsem uslyšela nějaké kroky. S bušícím srdcem jsem se otočila. Několik metrů za mnou si to rázoval neznámý člověk. Jeho igelitové oblečení bylo černé barvy, což mě udivilo, protože doteď jsem na zdejším obyvatelstvu viděla jen tu fosforovou hrůzu. Sem tam se někdo objevil v normální modré či zelené, ale většinou jsem vídávala spíše fosforově růžové, oranžové, zelené a červené.

Co mě ale zarazilo nejvíce, byla jeho přilba. Na hlavě měl naraženou hornickou helmu na které byla připevněná baterka. Asi pracuje někde v lomu. Pomyslela jsem si. Ten člověk si mě bezpochyby všimnul, protože se stále díval mým směrem a zrychloval.

Srdce mi teď bilo jako o závod. Snad to nebude další policajt. Že by mě tak rychle našli? Lekla jsem se. Otočila jsem se a rychlým krokem jsem upalovala pryč. Slyšela jsem za sebou kroky, které se neustále přibližovaly. Sem tam jsem se otočila, abych se ujistila, že mám ještě nějaký náskok. Udivilo mě, jak rychle tenhle člověk umí chodit. Před pár vteřinami byl ještě na začátku ulice a najednou je už jen pár metrů ode mě.

„Stůj,“ zaječel na mne.

Ani se mě neptejte, jak moc mi vylezly oči z důlku. Ztratila jsem dech a klepala jsem se jak fretka. On na mě promluvil! Takže jde vážně po mě. Pane Bože, co jen budu dělat? Začala jsem pomalu panikařit. S obrovskou tíhou na zádech a bolavou rukou jsem udělala jednu inteligentní věc, kterou by ode mě nikdo nečekal. Dala jsem se na útěk.

Běžela jsem jak nejrychleji jsem mohla. A k mému štěstí jsem zjistila, že ten člověk se žene za mnou. Doběhla jsem až nakonec ulice. Kam teď? Ptala jsem se sama sebe. Vždyť tady už nic není, jen pole. Sakra. Zaklela jsem.

„Héj, stůj!“ křičel na mě ten člověk. „No tak, počkej!“

Jeho hlas byl již blízko. Neváhala jsem a zamířila přímo do toho pole. Bylo kukuřičné, jak jsem záhy zjistila. Při troše štěstí se schovám za nějaký přerostlý křáček a on mě v té tmě nenajde. Utěšovala jsem se, ačkoliv bylo zcela jasné, že on mě najde dříve, než já najdu nějaké vyšší kukuřičné křoví.

Běžela jsem, sotva jsem popadala dech. Rukama jsem si odhrnovala cestu, ale šlo to pomalu. Brzdilo mě to. On už byl přímo zamnou. Cítila jsem jeho dech na mém týlu.

„Co-pak-ses-zbláznila?“ funěl za mnou. Následně jsem jej ucítila přímo za mnou. Jeho ruce mě chytily pevně a on mě povalil na zem. Ucítila jsem náraz mého obličeje o hlínu a pak už jsem mohla jen rozebírat vzorek zdejší zeminy.

Ležel přímo u mě a svýma rukama mi kryl hlavu, čemuž jsem se v danou chvíli hodně divila i přes ten obrovský strach.

„Lež, ani se nehni, nebo nás najdou,“ jakmile to dořekl, zhasil svou lampu na přilbě. V momentě, kdy tak učinil, uslyšela jsem nad sebou něco, jako vrtulník. Chtěla jsem pozvednout hlavu a podívat se na to, avšak on mi ji opět přirazil k zemi. Už podruhé za posledních pár minut jsem okusila chuť hlíny.

„Zůstaň v klidu. Kdyby nás našli, je po nás,“ šeptal mi do ucha. Chtěla jsem na něj vybafnout několik otázek, ale obličej jsem měla přiražený k zemi, takže jsem nemohla otevřít pusu.

Vrtulník kroužil nad námi a paprsky z jeho reflektorů létaly po poli. Proletěl těsně kolem nás a následně zmizel. Slyšela jsem už jen vzdálený hluk motoru.

„Měli jsme velké štěstí, že si nás nevšimli,“ konstatoval mužský hlas a já cítila, jak jeho stisk polevil. „Kdyby nás našli, nedopadli bychom zrovna dobře.“ Vstal a já jsem mohla konečně odtrhnout svůj obličej od místní zeminy.

„Copak ses zbláznila Sáro?“ vyjel po mě. „Víš přece, jak je nebezpečné toulat se v těchto končinách a ke všemu v tuhle dobu!“

V tom momentě mi vypovědělo srdce. Dech se se mnou opět rozloučil a vyjel si na menší dovolenou. Cítila jsem, jak se všechny mé vnitřnosti uvnitř mého těla svíjí. Stála jsem jak opařená s pusou dokořán a civěla na něj, jako by právě přede mnou stál egyptský faraon a recitoval mi básničku od mého oblíbeného básníka T. R. Fielda.

Nevystrašily mě jeho slova o tom, že bychom skončili špatně, ani ten vrtulník, který právě kroužil nad námi, ale… Jak ke všem čertům zná mou přezdívku? Tohle se mi nějak nelíbí. Nechápala jsem. (Ať žije Jedličkův ústav. Asi by bylo vhodné, rovnou tam zatelefonovat a prásknout to na sebe sama. Ušetřím tak pár lidem práci a další nepřipravím o rozum svým výrazem. Musela jsem vypadat opravdu hrozivě, protože se na mě koukal, jako bych se právě proměnila v pterodaktyla.)

„Hej, Sáro…“ začal na mě pomalu. „Jsi v pořádku?“ zeptal se mě a opatrně si mě prohlížel. „Kde jsi proboha přišla k těmhle hadrům?“

„J-jak t-to, že z-znáš mou p-přezdívku?“ vykoktala jsem úplně v šoku. Má pusa stále setrvávala ve své podobě. Otevřená dokořán.

„To si ze mě děláš srandu?“ vyšlo z něj. „Hele, nech té komedie. Musíme se vrátit zpátky do Siraje, už tam na nás jistě čekají. Hledal jsem tě celý den,“ dodal a chytil mě za ruku. Bohužel, za tu zraněnou.

Vykřikla jsem, když mi ji stiskl a ucukla. Do očí se mi vedraly slzy, jak mou rukou projela palčivá bolest.

„Co to s tebou je?“ zajímal se.

„Spadla jsem a narazila jsem si ruku,“ zmohla jsem se na něco. Co je to proboha Siraje? A odkud mě tenhle kluk zná?

„Ukaž,“ vybídl mě a znovu chytil mou ruku. „Hm, je naražená. Pojď, zajdeme k Robimu a spravíme ji,“ kývl na mě a otočil se k odchodu. Já nepohnula ani očima.

„Tak co je zase?“ otočil se na mě. „Spěcháme, nebo začnou bez nás.“

„Asi si mě s někým pleteš,“ vrátil se mi mozek i dech. Dokonce i srdce se znovu rozpumpovalo. Tohle musí být jen nějaký omyl. Je to jen pouhá náhoda, shoda jmen. Říkala jsem si prostě a dodávala si odvahy.

„Co to plácáš?“ vyhrkl překvapeně.

„Já se nejmenuji Sára, jsem Katka. To je jen má přezdívka. Nikdy v životě jsem tě neviděla a neznám žádné Siraje. To bude nejspíš jen nějaký omyl,“ dodala jsem spěšně. Teď se pozice prohodily. Nyní to byl on, kdo stál s otevřenou pusou a připomínal pacienta z Jedličkova ústavu.

„Je mi to líto, ale asi sis spletl osobu,“ dodala jsem spěšně a rozhodla jsem se odejít. Kdo ví, co je to za člověka. Třeba to na mě jenom hraje a má špatné úmysly. Snad se mi podaří nějak uniknout.

„Spletl?“ řekl udiveně.

„Jo, spletl,“ přikývla jsem a pomalu se plížila z pole pryč.

„Co to s tebou proboha udělali? Vymyli ti mozek?“ vyhrkl znovu, pravděpodobně jeho mozek začal znovu fungovat.

„Jako kdo?“ zeptala jsem se nechápavě. On zakoulel očima.

„Říkala jsi, že jdeš k zubaři, ne, že si jdeš vymazat paměť,“ přistoupil ke mně. „Tak fajn, když chceš hrát tuhle hru, přidám se. Jmenuješ se Sarah Stendlová. Já se jmenuju Derek, Derek Ferl. Jsme nejlepší přátelé už od školky. Siraje je hlavní šťáb našeho „společenství“. Bojujeme proti nynějšímu despotickému veliteli Gerhardovi a jeho tyranii. Naším cílem je sesadit ho a znovu nastolit v téhle zemi pořádek. Chceme osvobodit nevinné,“ dořekl a zhluboka se nadechl.

„Cože?“ byla má jediná odpověď.

„Sáro, nech už toho. Na tohle teď vážně není čas,“ řekl prosebně a podíval se na mě. Byl docela pohledný. Až teď jsem si všimla jeho hnědých očí. Spod helmy mu vyčuhovaly prameny tmavých vlasů. Byl asi o půl hlavy vyšší než já.

„Já si na nic nehraju,“ pověděla jsem mu. „Vážně netuším, kdo jsi, co je to za společenství a ani nevím, kdo je to Gerhard,“ taky už mě tahle diskuze přestávala bavit. „Netuším, jak jsem se dostala do téhle doby. Jela jsem ze školy domů vlakem a najednou jsem se ocitla zde. Jsem tady sotva pár hodin a už jsem měla tu čest poznat místní policii,“ pohár mé trpělivosti se plnil neskutečnou rychlostí. Byla jen otázka času, kdy přeteče přes okraj. „A mimochodem, tohle nejsou žádné hadry. Je to normální oblečení,“ dodala jsem a na slovo „normální“ jsem dala větší důraz.

„Cože?“ opičil se po mě.

„Podívej,“ pokračovala jsem. „Opravdu netuším, kde jsem se to ocitla a ani nevím, jak jsem se tu ocitla, ale já vážně nejsem ten člověk, kterého hledáš.“

„Vypadáš přesně jako ona,“ promluvil zase celou větou.

„Je tma, ta obvykle zkresluje,“ odvětila jsem.

„Říkala jsi, že jsi měla problémy s policií,“ zeptal se. Já přikývla. „Proč?“

„Mno, přiletěla jsem autobusem na nějaké náměstí a vystoupila jsem. Tam jsem se z plasmové televize dozvěděla, že jsem se dostala o více než dva tisíce let dopředu. Šokovalo mě to, protože u nás je rok 2006. A když jsem couvala, díky svému šoku, dozadu, narazila jsem na nějaký sud. Ten spadl a jeho obsah se vylil. Bohužel tam byl majitel a začal pěkně zuřit. Byla to jeho Whisky. Ječel na mě a potom zavolal toho policajta, který šel kolem. No a já začala utíkat. Pořád se hnal za mnou a mě se nakonec podařilo nastoupit do dalšího autobusu a uletět mu. A pak jsem vystoupila zde,“ dovyprávěla jsem a čekala na jeho reakci.

On kupodivu nic neřekl. Jeho oči se z ničeho nic zaměřily na mé kalhoty.

„Kam to koukáš?“ obořila jsem se na něj.

„Slečna Coto, nový návštěvník města New Ergtroog?“ přečetl s údivem. V tu chvíli mi došlo, že civí na mou skvostnou cedulku, kterou jsem si připevnila na pásek u kalhot. „Byla jsi na Skytounském nádraží?“ zeptal se.

„Ano, tam jsem vystoupila z vlaku, kterým jsem cestovala ze školy. Avšak po cestě se nějak změnil,“ vysvětlila jsem mu. Jeho oči se rozšířily údivem.

„Takže, ty vážně nejsi…? Tak to bude ještě hodně zajímavé,“ konstatoval stále v šoku kluk jménem Derek.

 

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia