Pá 13. prosince    slaví: Lucie



Kategorie: Novinky, Co to...? Kde to...?

2. Dva tisíce let stará Whisky

Katčin první den v budoucnosti se neubírá zrovna správným směrem. Nechtěně se zaplete s policí a bude nucena dát se na útěk. Alespoň v tom jí bude přát štěstí a podaří se ji utéct.

Stála jsem před obrovskou plasmovou televizí a koukala na ni, jako na svatý obrázek. Nevěřícně jsem kroutila hlavou a pusu jsem měla otevřenou dokořán. To přece nemůže být pravda, já nemůžu být v budoucnosti… to bude určitě jen nějaký hloupý sen…

V hlavě jsem si stále ta slova opakovala, i když bylo více než jasné, že nastalá situace nebude jen pouhým snem. Jak jsem se sem mohla sakra dostat? Chjo… hlavně nepanikař, zachovej klid, bude to dobrý, z toho se vyspíš… nepanikař… nesmíš panikařit…

„ALE JÁ PANIKAŘÍM!“ vyletělo mi z pusy dříve, než jsem to stačila zarazit. Nato se skupinka právě procházejících lidí otočila mým směrem a podivně si mě prohlížela. Připadala jsem si v tu chvíli jako zvířátko v Zoo. Všichni si mě tak podivně prohlíželi a ukazovali si na mě prstem. Jak já nesnáším, když to někdo dělá. Za chvíli mě snad začnou krmit banány jako nějaký nový druhu opice…

Aniž bych to postřehla, začala jsem couvat. Svou bolavou ruku jsem si silně tiskla k sobě (co kdyby mi ji někdo chtěl ukradnout?! Jeden nikdy neví.).

Než jsem však došla na konec ulice (alespoň jsem se domnívala, že dojdu na konec ulice, i když jsem netušila, kde se právě nacházím), narazila jsem do něčeho tvrdého, přepadla jsem, spadla dolů, hlavou se praštila do něčeho, co jsem doteď neidentifikovala. Před očima jsem viděla několik hvězdiček, které měly oči, pusu a dokonce i nos. Jako naschvál se mi všechny vysmívaly.

Počkala jsem tedy až zmizí (poslední se nějak nechtělo, tak jsem ji musela odehnat) a chtěla se zvednout. K tomu jsem se však nedostala, poněvadž mě chytly něčí ruce a vytáhly na nohy. Držely mě pevně (naštěstí za pravou ruku) a cloumaly se mnou.

Šokovaně jsem se podívala komu ty ruce patřily. Stál vedle mě asi čtyřicetiletý chlápek, jehož oči byly tak vykulené, že jsem měla strach, aby mu nevypadly z důlku, neskutálely se na cestu a já je nemusela za trest sbírat. Zuřivě na mě shlížel. Nechápala jsem proč. Vždyť jsem nic neprovedla, jen jsem zakopla a udělala si menší bouli na hlavě. To je vše.

„Zbláznila ses?“ křikl na mě, rudý vzteky, až jsem leknutím poskočila. Díval se na mě jako bych byla hlavní příčinou Armagedonu.

„Omlouvám se. Neviděla jsem ten sud,“ vykoktala jsem poplašeně. Až teď jsem si všimla, že jsem shodila plechový sud plný nějaké zeleno-oranžové břečky, která teď zdobila místní linoleum a vytvářela na něm podivné znaky.

„Omlouváš se?“ pozvedl obočí. Doteď si nejsem jistá, jestli užasl nad tím, že jsem se mu vážně omluvila, nebo nad tím, jak jsem hloupá a naivně si myslím, že nějaká omluva vše napraví.

Nad touto, bezpochyby vážnou věcí, jsem nemohla bohužel dumat moc dlouho, jelikož nás vyrušil někdo další.

„Stalo se něco?“ zaslechla jsem druhý mužský hlas. Podívala jsem se tím směrem, abych zjistila, s kým dalším mám tu čest.

Blížil se k nám muž v tmavě modrém obleku, který byl zdoben nespočtem blýskavých knoflíčků a různých sponeček. Bohužel i v tomto případě látka připomínala spíše igelitový pytlík než bavlnu.

V jedné ruce držel kus nějaké tenké tyče, na jejímž konci se něco modře blýskalo a v té druhé nějaký přístroj, který ze všeho nejvíce připomínal pánský holící strojek Gilet Mach3 pro jemnou a hladkou pokožku.

„Ano, stalo!“ vyštěkl ten první. „Vrazila do jednoho z mých sudů a vylila mi všechnu zásobu té nejlahodnější whisky, kterou jsem tak pracně sháněl celé dva měsíce,“ stěžoval si.

Cože? Whisky? On tu nechutnou břečku nazval „nejlahodnější whisky“? Při jeho slovech se mi žaludek začal bouřit a já pocítila touhu zvracet. To jsou vážně divní lidé. Chodí voháknutí jako zabalený sendvič a konzumují něco tak nechutného, že by nad tím i žíznivý pes ohrnul nos. A ještě se to opovažují nazývat whisky. To se nejspíš vynálezci tohoto lahodného nápoje musejí obracet v hrobě. No, třeba je ta whisky ještě z mé doby, přes dva tisíce let stará. Tomu by odpovídala i ta barva.

Dlouho jsem však křivit nos nad touto hrůzou nemohla, poněvadž se ten muž s tyčí a strojkem začal blížit ke mně. Strnula jsem, když jsem si všimla, že tou tyčí míří přímo mým směrem.

Chtěla jsem utéct, ale moje nohy neposlouchaly. Ve chvíli, kdy jsem je nejvíce potřebovala a byla odkázána jen a jen na ně, mě prostě nechaly ve štychu.

„Je to pravda?“ zeptal se muž a strojek přibližoval ke mně. V tu ránu mi přestalo fungovat i mluvící zařízení a dokonce ani hlava se nepohnula v odpověď.

Jen u očí jsem zpozorovala nějakou aktivitu. Šilhaly z jedné ruky, kde byla tyč na tu druhou se strojkem, který už byl jen pár centimetrů ode mě.

Zabije mě, on mě zabije jestli se nepohnete! Křičela jsem na své končetiny, ale nic. Prostě strnuly hrůzou. No tak, hněte se. Prosím.

To už byl ale strojek skoro u mě. Muž očima přelétl po mém oblečení a zastavil se u té skvostné ceduličky s červeným nápisem Slečna Coto, nový návštěvník města New Ergtroog, který jsem měla poslušně a hlavně viditelně připevněný na mé bundě.

Strojek přiložil k cedulce a ten následně zapípal a oznámil svému majiteli, kdo jsem a kdy a čím jsem přicestovala.

„Odkud jsi?“ zeptal se přísným hlasem a jeho oči mě sjížděly jako rentgen.

„Mno, já-já jsem z…“ moje hlasivky i pusa se snažily jak nejvíce mohly, ale pokyny z mozku prostě nepřicházely, takže vůbec nevěděly, co vlastně mají říct.

„Vypadá nějak divně. Jestlipak to nebude jedna z těch povstaleckejch potvor,“ zašeptal ten mrzout, který, díky mě, přišel o svůj životabudič.

Kdo že to? Otevřela jsem pusu v údiv. Ani tentokrát se nevydralo žádné slovíčko. Zato jsem vypadala, jako nějaký pacient z Jedličkova ústavu.

„Měl byste ji rovnou zavřít, ještě by mohla napáchat další škody,“ navrhl tomu druhému, který byl zřejmě něco jako policajt.

Při těch slovech ve mne hrklo. Oči se zaměřily na přibližující se tyč, na jejímž konci svítil modrý drátek a v tu chvíli se mi v hlavě konečně rozsvítilo. Nečekala jsem ani vteřinu. Levou ruku jsem instinktivně přitiskla ještě blíže k tělu a rozběhla jsem se opačnou stranou pryč.

Slyšela jsem, jak se ten policajt rozběhl za mnou, a tak jsem ještě přidala. Byla to obrovská námaha a já byla v nevýhodě. Když k mému úrazu ještě připočtete ten objemný batoh, který mi stále visel na zádech, tak určitě pochopíte, že útěk pryč byl pošetilý nápad. Nicméně jediný, který by mi mohl zachránit život.

Funěla jsem nahlas a po tváři mi stékaly kapky potu. V boku mě začalo píchat, ale já se nevzdala. Zuby jsem stiskla k sobě a neustále popoháněla mé nohy ještě k většímu výkonu. To mají za trest. Kdyby se pohnuly už dříve, možná by se teď nemusely tak namáhat.

Doběhla jsem až na obrovské náměstí, kde uprostřed stála nějaká kašna ze skla. Vytryskovaly z ní proudy barevné vody a vytvářely překrásnou duhu. Za jiných okolností bych se zastavila a hltala tu podívanou s otevřenou pusou a odkapávající slinou, avšak teď na to nebyla vhodná chvíle. Oběhla jsem ji tedy rychlostí blesku (ačkoli mi to rvalo srdce) a zamířila do jedné budovy, která stála naproti.

Vřítila jsem se dovnitř a proplétala jsem se mezi návaly lidí až chudáci strachy odskakovali.

Byl to obrovský obchodní dům, který skrýval snad stovky nejrůznějších butiků. (Překvapí vás, když vám povím, že veškeré oblečení, které se tam prodávalo bylo z igelitu??)

Uprostřed byly skleněné (Proč je tady všechno ze skla? Copak neznají dřevo a cihly?) jezdící schody a po stranách byly podobné výtahy, jaké mají na vlakovém (oprava – Skytounském) nádraží.

Na malou chvíli jsem se zastavila, abych popadla dech. Rozhlédla se kolem, ale žádného policistu jsem neviděla, což mi v tu chvíli připadalo jako dar z nebes. Ostatní se na mě divně koukali a mě už to ani nepřekvapovalo. Za tu krátkou dobu, co jsem tu, jsem si stačila zvyknout.

Pomalým krokem jsem se začala šourat k druhému východu. Stále jsem však byla v pozoru. Rozhodně jsem nevěřila, že by to ten policajt vzdal a nechal mě běžet. Už jsem byla skoro tam, když jsem znovu zahlédla tu podivnou tyč.

Vběhl do obchodního domu a rozhlížel se kolem, svoji zbraň měl stále v ruce připravenou. Spolkla jsem nový příval sprostých slov a pomalými kroky couvala k východu. Přikrčovala se co nejvíce k zemi, abych se schovala za lidmi a stěžila mu jeho práci.

Bohužel, štěstí mi mnoho neříká a v další vteřině už jsem znovu uháněla pryč, jelikož mě nějakou záhadou našel. K východu jsem se nedostala, protože ten zatarasili další návštěvníci, a tak má cesta změnila směr k výtahům.

Jeden z nich právě zastavil přímo v přízemí a čekal, až z něj vystoupí lidé. Na nic jsem nečekala a po vylidnění jsem tam přímo skočila. Avšak dveře se ne a ne zavřít.

Vyplašeně jsem zkoumala vnitřek výtahu a hledala nějaká tlačítka. Žádná tam však nebyla, což mě polekalo ještě více. Netušila jsem, jak tahle věc funguje.

„No tak, proč se nerozjíždíš. Tak jeď, jeď… prosím…“ říkala jsem nahlas, ačkoliv jsem věděla, že pouhé „prosím“ ten výtah nejspíš nerozjede. Hlava toho chlapa už byla skoro u výtahu a na ní se rýsoval úsměv. Chladný a vítězoslavný úsměv.

Tak, a je to. Tohle je konec mého výletu. To jsem to dopracovala. Utíkám jak zběsilá s batohem na zádech a nakonec mě chytí ve výtahu. Fakt paráda.

„Rozjeď se!“ křikla jsem znovu strachy celá bez sebe. A náhle se výtah rozsvítil a dveře se začaly pomalu zavírat. Kdybych nebyla po té rozcvičce tak unavená, asi bych ve výtahu skákala jak šimpanz na rozžhavených uhlíkách.

„Kam to bude?“ ozval se výtah. Teď už jsem se vůbec nepolekala, naopak. Počítačem vytvořený hlas mi shodil obrovský balvan ze srdce.

„To je jedno, nahoru, ale rychle,“ vyštěkla jsem a koukala na rozzuřený obličej policisty, který právě dorazil k výtahu a bouchal do dveří.

„Máte na výběr z dvanácti poschodí,“ ozval se znovu výtah.

„Tak mě zavez do toho nejvyššího,“ poručila jsem a potom už jen čekala, až se výtah rozjede.

Neuběhla ani minuta a já vystoupila ve dvanáctém poschodí. Znovu jsem se ocitla na střeše, kde právě přistálo hned několik letounu. Utíkala jsem co nejrychleji k jednomu z nich a na poslední chvíli naskočila dovnitř.

Byl poměrně prázdný a tak jsem si našla jedno volné místečko v zadu autobusu. Unaveně jsem se složila na sedačku a hlavou se opřela o okno. Ani výhled mi v tuto chvíli nevadil. Zavřela jsem oči a nechala svůj život osudu.

Po nějaké době mnou někdo zatřásl. Otevřela jsem oči a už už chtěla vykřiknout. Bála jsem se, že mě policie našla a teď mě zavře do nějaké díry bez oken. Jak jsem záhy poznala, byl to jen řidič letounu, který mě vzbudil, aby mi oznámil, že se právě nacházíme na konečné stanici.

Já jsem ze sebe vysoukala nějakou nezřetelnou omluvu a vystoupila. Venku už byla docela tma a navíc jsem ani netušila, kde se vlastně nacházím.

 

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia