Pá 13. prosince    slaví: Lucie



Kategorie: Novinky, Co to...? Kde to...?

1. V budoucnosti? To určitě ne...

Katka se odváží vystoupit do podivuhodného světa rozprostírajícího se před ní... neboli přesněji řečeno bude do onoho světa nakopnuta a zlomí si ruku. To však nebude to, co jí uvrhne do šoku. Zvláštní město New Ergtroog je tak trochu jiné... a proč? Co se dozví z plasmové televize na náměstí?

Výhled ze dveří byl opravdu šokující. Namísto obyčejné nádražní budovy tam stála stavba celá ze skla, ve tvaru krychle. Uvnitř nebyly žádné kanceláře, čekárny či prodejny jízdenek. Byly tam prostě jen schody, které jakoby nevedly vůbec nikam.

Nahoře, kde obvykle bývá pouze střecha, bylo vestavěno obrovské parkoviště. K němu vedlo několik pojízdných schodů, na kterých stálo nespočet lidí a také pár prosklených výtahů, které byly po stranách budovy.

Nestačila jsem ani přemýšlet, proč se všichni ti lidé vrhnou na střechu, místo aby odkráčeli halou pryč, protože v tu chvíli kolem vlaku něco prosvištělo.

Lekla jsem se a instinktivně poodstoupila kousek dozadu. Bedlivě jsem sledovala tu věc. Rozpoznala jsem jen malou rozmazanou tečku, poněvadž se to řítilo obrovskou rychlostí. Chvíli to kroužilo nad budovou a potom se to ztratilo na střeše.

„No tak, hni se!“ ozvalo se za mnou a vzápětí do mě někdo strčil. Než jsem stačila nějak zareagovat, pocítila jsem stav beztíže, plachtění mých rukou a potom jsem už mohla jen rozebírat vzorek betonového… Ne počkat. Vždyť to je lino?.. chodníku, neboť jsem se (cizím přičiněním) skutálela z vlaku.

Cítila jsem, jak mi třeští celá hlava. Pomalu jsem otevřela oči, počkala až zmizí všechny hvězdičky a posléze jsem se pokusila vstát. Už mě nebavilo prohlížet si zdejší linoleum. Stejně je to pěkná blbost, dávat ho ven namísto betonu. Avšak hned při prvním pokusu jsem se znovu zhroutila k zemi s palčivou bolestí v levé ruce.

Oči jsem silně stiskla k sobě a čekala, až to ustane. K mému údivu jsem zjistila, že s tou rukou nemůžu ani pohnout. No to snad ne?!… Jen aby to nebylo zlomené, říkala jsem si v duchu.

Znovu jsem sebrala několik svých sil a pokusila se vstát. Našla jsem výborný způsob, jak z mých akrobatických manévrů úplně vynechat levou ruku. Povedlo se, zaradovala jsem se.

Svoji krosnu jsem měla naštěstí stále na zádech, což mi ušetřilo další namáhání bolavé ruky. Znovu jsem se porozhlédla kolem. Většina lidí už se ztratila na střeše. Avšak zahlédla jsem ještě pár opozdilců, kteří mířili k jednomu z výtahů. Nečekala jsem ani vteřinu a vydala se za nimi.

Bohužel, než jsem se „došourala“ k nim, dveře výtahu se mi zavřely před očima a lidé zmizeli. No, aspoň tam budu mít více místa, utěšovala jsem se.

Počkala jsem tedy, až se výtah zastaví nahoře a potom jsem zmáčkla tlačítko (bylo tam naštěstí jediné). Zaradovala jsem se, když se výtah objevil přímo přede mnou a skleněné dveře se otevřely. Vstoupila jsem tedy dovnitř.

„Vaše jméno?“ ozval se počítačem vytvořený hlas.

„Co to…?“ vykřikla jsem nahlas. Hrozně mě to polekalo. Nečekala jsem, že na mě z výtahu bude někdo mluvit.

„Vítejte v New Ergtroogu, slečno Coto,“ promluvil výtah znovu. „Pokud jste v našem městě poprvé, stiskněte prosím červené tlačítko, pokud už jste návštěvu tohoto města někdy podstoupila, stiskněte modré tlačítko a pokud je New Ergtroog vašim domovem, stiskněte žluté tlačítko,“ domluvil hlas.

Koho tady zajímá, jestli jsem tu už byla nebo ne? Nestačila jsem se divit. Chvíli jsem přemýšlela a nakonec, po dlouhé úvaze, stiskla červené tlačítko. Z malé skříňky, jenž byla upevněná pod červeným tlačítkem vyjel lístek s kovovou úchytkou.

Vzala jsem jej do ruky a potlačila náhlý příval smíchu. Červenou barvou na něm bylo napsáno: Slečna Coto, nový návštěvník města New Ergtroog.

„Lísteček si prosím připevněte viditelně na váš oděv,“ poučil mě výtah. „Děkujeme, že jste si jako konečnou stanici vybrala naše město slečno Coto a přeji příjemný pobyt,“ ukončil výtah svoji řeč a já zpozorovala, že už stojím na střešním parkovišti a skleněné dveře jsou otevřené.

Vystoupila jsem a chvíli se rozhlížela. V tom momentě kolem mě znovu něco prosvištělo. Tentokrát to ale letělo pomaleji, takže jsem to mohla blíže prozkoumat. Pravděpodobně se to chystalo přistát.

„Vážně je to…? Ale to je přece nesmysl,“ šeptala jsem si s údivem.

Na střechu přistála věc, která až nápaditě připomínala autobus. A taky, že to byl autobus. Dveře se otevřely a hlouček lidí vystoupil ven. Až teď jsem zpozorovala, že na „autobusové zastávce“ čekají další lidé, včetně těch, kteří mi ujeli výtahem přímo před nosem.

Ani nevím proč, ale vydala jsem se tím směrem. Některé už by trefil šlak, ranila mrtvice, nebo rovnou přestalo být srdce z toho náhlého šoku, avšak já jsem byla stále „bdělá“, má dušička toužila po tom, prozkoumat to. Možná to bude jeden z příznaků duševní poruchy, která se za posledních pár minut u mě projevila (stále nevěřím tomu, co právě vidím a zažívám).

Přišla jsem až k autobusu a přečetla si svítící nápis: Skytoun´s zastávka, New Ergtroog… konečná stanice

„Skytoun? Co to proboha je?“ podivila jsem se.

„Dopravní prostředek, kterým jste právě přicestovala, slečno…“ odpověděl mi nějaký starší pán, který evidentně moji otázku slyšel. Podíval se na mě zvláštním pohledem (v překladu - jako bych byla úplný cvok) a nastoupil do autobusu. To měl na mysli ten vlak?

Přišla jsem blíže, abych si mohla ještě prohlédnout ten autobus, ale potom do mě někdo vrazil (už zase). Ani bych to nezmiňovala, kdyby to však nebylo do mé bolavé ruky. Sykla jsem a ruku stáhla ještě více k tělu. A pak už to šlo rychle.

Lidé, jenž právě přicestovali dalším Skytounem se přihrnuli na střešní parkoviště a jeden po druhém se tlačili do autobusu. Já byla někde mezi nimi. Vtlačili mě dovnitř a přimáčkli k oknu. Náhle se začala podlaha třást a autobus se zvedl do výšky.

Ach ne, tohle ne… povzdechla jsem si. Měla jsem v plánu zůstat tady na zastávce. Co když přijede vlak, nebo náhradní autobusová doprava vyslaná ČDčkem aby mě odtud odvezla? (Můj mozek už není schopen logicky uvažovat, holt toho na něj bylo trochu moc.)

Přimáčknutá jak sardinka jsem se lepila k oknu a koukala ven. Občas jsem musela zavřít oči a domluvit svému žaludku, kterému ten výhled nejspíš nesvědčil.

Pod náma byly další stavby, který byly také ze skla (alespoň to z té kilometrové výšky vypadalo), avšak různých barevných odstínů.

Párkrát kolem nás prosvištěly další autobusy - letouny. Já už to však nevnímala. Už jsem na to nějak neměla síly.

Autobus začal znovu zpomalovat. Obletěl nějakou zelenou stavbu a přistál na další zastávce. Stanice Nejvyšší věž,“ oznámil další počítačově vytvořený hlas. Dveře se otevřely a několik lidí vystoupilo.

Já si také říkala, že je nejvyšší čas opustit autobus, avšak nestačila jsem se ani otočit od okna a dovnitř se nahrnuli další lidé. Byla jsem nucena znovu obejmout okno a odcestovat na další zastávku.

A při pohledu z okna mi to kupodivu nevadilo. Ten název stanice byl pravdivý a to doslova. Ta věž byla třikrát vyšší než samotná Empire State Building. Netuším, co bych si na samotném vrcholu věže počala, nejspíš bych zažila let volným pádem, kdyby se projevila závrať.

Na další zastávce už se mi podařilo vystoupit. (Možná to bude tím, že tam vystoupili skoro všichni.) Tentokrát jsme nepřistáli na střeše, nýbrž na pevné zemi, za což jsem byla nesmírně vděčná.

Vystoupila jsem a v tu ránu můj zelený obličej nabyl své původní barvy. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a užívala si pocit nově nabytého kyslíku.

Musela jsem být někde v centru města. Všude kolem byly samé skleněné budovy, ve kterých se procházeli lidé, a na většině z nich byla připevněná obrovská cedule… no spíše obrovská plasmová televize.

Na každé televizi hrálo něco jiného. S údivem jsem to všechno pozorovala. Obraz byl úplně jiný. Byl dokonalý. Takhle u nás technologie ještě nepostoupila.

„Dnes je jednadvacátého června, čtyřitisícedvěstěpadesátjedna a já mám tu čest přivítat vás na dalším pokračování seriálů Bergii a Zázračný Letoun,“ hlásal asi třicetiletý komentátor v oranžovém igelitovém obleku na nejbližší obrazovce a posléze se místo něj spustila úvodní znělka, kde se, co by v hlavní roli, objevila nějaká dívka s růžovými vlasy.

Mě však vyvedlo z míry něco jiného. V uších mi doznívala slova komentátora… Dnes je 21. června, 4251… Dnes je 21. června, 4251…

„To nemůže být pravda,“ špitala jsem si potichu. „Já jsem v budoucnosti? To určitě ne…“

 

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia