Pá 19. července    slaví: Čeněk



Kategorie: Novinky, Co to...? Kde to...?

Prolog aneb příště to s učením nebudu tak přehánět

Katka se po nevydařené zkoušce z PBFT na univerzitě vrací domů vlakem. Cestou se však přihodí něco neobvyklého a namísto pojízdné rachotiny Českých Drah se ocitá v podivném vlaku, který už ale nevyužívá koleje, namísto toho se vznáší. Když vlak zastaví v nejbylžší stanici, nestačí se divit.

Menší pokoj v pátém patře osvítily paprsky vycházejícího slunce. Skrze zatažené fialové závěsy se dostaly do všech koutů a tu nádhernou tmu, jenž dodávala spánku větší sílu, zapudily do pozadí.

Digitální hodiny na mobilním telefonu, který ležel na nočním stolku ukazovaly 5:59. Čas však plyne jako voda a po chvíli se na malinkatém displeji objevilo 6:00.

V té chvíli se displej rozsvítil modrým světlem. Telefon se probral k životu a začal hlasitě vyhrávat známou melodii z Troškovi komedie Slunce, seno…

Prudce jsem otevřela oči a polekaně jsem se posadila na své posteli. Trhaně jsem se otáčela a snažila se pochopit danou situaci. Mé oči byly ještě ulepené od tvrdého spánku.

„Co je?“ ozval se nějaký rozespalý hlas. Byla to má spolubydlící Berta, kterou můj drahocenný mobil rovněž vytrhl ze sladkého spánku.

Konečně jsem se trochu probrala k životu, spolkla několik sprostých slov a odhodlala se k nějakému činu. Chňapla jsem po mobilu a budík vypnula. V tu chvíli ale na mě dolehla ta hrozivá skutečnost.

Skutečnost, jenž způsobila kolaps celého mého těla. Žaludek se mi převrátil a sevřel tak těsně, že jsem měla nutkání zvracet. Pokoušela jsem se nadechnout, ale šlo to těžce. Jakoby se všechny molekuly kyslíku proti mně spikly a oznámily mi, že stávkují.

Dýchala jsem opravdu ztěžka a oči jsem upírala někam do neznáma. Mozek mi vypověděl službu a nevypadalo to, že jen tak rychle znovu naskočí.

„Neboj, to zvládneš. Zvládli to jiní, tak ty taky,“ povzbuzovala mě Berta a pobaveně si mě prohlížela. „To dáš.“

Hlasitě jsem se nadechla a zase vydechla. Nemotorně jsem se vyškrábala z postele a zamířila do koupelny. Mé nohy však byly jako z olova, sotva jsem se plazila.

* * *

O dvě hodiny později už jsem stála před Velkým sálem společně s další stovkou nedočkavých studentů, kteří na tom byli obdobně jako já. Zelení jak sedmy.

Mačkali jsme se jako sardinky před velkými dřevěnými dveřmi a netrpělivě vyčkávali příchod „generála“ Poloučka společně s dalšími profesory z katedry financí, kteří měli na starost dozor. Bylo jednadvacátého června a měl se psát test z PBFT (Peníze, banky a finanční trhy – mimochodem „nejoblíbenější předmět“ a můj v pořadí už druhý a zároveň poslední pokus o získání zápočtu).

Po úmorném čekání v hloučku studentů jsem se konečně dostala do sálu a našla si sympatické místečko v tmavém rohu. Usadila jsem se a čekala, až přede mě položí onen test.

Když ke mně přistoupila nějaká profesorka a položila mi test na stůl, málem se mi zastavilo srdce. Znovu jsem pocítila touhu zvracet.

Se zatajeným dechem jsem otočila stránku a četla. Bohužel, test jakoby byl napsaný v japonštině. Opravdu nic mi to neříkalo. Ještě že je to na A, B, C… pomyslela jsem si a vrhla se do psaní.

Můj systém byl následující: první otázka… jak jinak, začneme áčkem… hm, tohle by mohlo být céčko… tohle fakt nevím, no zkusím béčko, to jsem ještě neměla… en-ten-tý-ky… déčko.

* * *

To čekání je horší než test sám, mrmlala jsem si pro sebe, když jsem čekala na výsledky. Konečně po tom úmorném čekání odbyla třináctá hodina a já se mohla jít pokochat svým výtvorem.

Vešla jsem do kabinetu. Polouček tam nebyl, díky bohu. Namísto něj tam seděl celkem sympatický chlapík. Mohlo mu být kolem třiceti.

Nechala jsem si najít svůj test a se zatajeným dechem čekala. Bohužel, můj test ležel na té větší hromádce vedle cedulky NEPROŠLI. Zírala jsem na ten kus papíru jako bacil na lékárnu. Už podruhé jsem test nedala.

„Cože?“ vyhrkla jsem a vykulila oči. „O dva body?“ nemohla jsem tomu uvěřit. Navíc když jsem to tak letmo prolétala očima, narazila jsem na otázku, u které jsem si byla jistá, že je správně.

Otočila jsem se na toho chlapíka a otázku mu ukázala. „Stejná odpověď je i ve skriptech,“ okomentovala jsem to. K mému úžasu se mu na tváři vyloudil úsměv. Koukl na mě a ledabyle mi oznámil, že věc, která se nezměnila od doby svého vzniku byla právě před dvěma měsíci pozměněna, tudíž je má odpověď špatná.

Stála jsem jako opařená a nechápavě na něj civěla. Cože? A to mi říká s takovým klidem? Ještě chvíli se tak připitoměle usmívej a poletíš oknem, říkala jsem si v duchu.

Po chvilce jsem rezignovaně opustila jeho kabinet a s napěchovanou krosnou na zádech jsem kráčela k vlakovému nádraží.

Ve vlaku jsem si našla prázdné sedadlo a i s batohem se uvelebila. Ještě stále jsem uvnitř sebe prskala vzteky. Byla jsem naštvaná na Poloučka, který vymyslel tak stupidní test, byla jsem naštvaná na sebe, že jsem po týdenním „šrocení“ nezvládla i tu poslední možnost, kterou jsem měla.

Zahleděla jsem se z okna a pozorovala krajinu, jež jsme právě míjeli. Obrysy „velkoměsta“ Karviné se vytratily z obzoru a nyní je vystřídalo pole a bažiny (místní to nazývají rybníky).

Jak jsem tak koukala z okna, pociťovala jsem únavu. Oční víčka se mi začínala klížit a každých deset vteřin jsem pusu otvírala do kořán jak jsem zívala.

Krajina stále ubíhala… Strom vystřídal další strom, potom bylo chvíli pusto a zase se objevily stromy. Hlavu jsem si položila na batoh.

Náhle se však něco stalo. Vlak začal nabírat na rychlosti. Řítil se po kolejích neskutečnou rychlostí a z krajiny za oknem se stávali jen šmouhy.

Vystrašeně jsem seděla na sedadle a křečovitě svírala svůj batoh. V očích se mi zračil strach. Co se to proboha děje? Podívala jsem se na ostatní cestující. Jejich reakce mě však udivila. Všichni seděli pohodlně na svých místech a tvářili se normálně. Ani náznak nějakého strachu či údivu. Copak si toho nevšimli?

Vlak stále zrychloval. Po chvilce se začal celý třást. Lapala jsem po dechu a srdce mi spadlo až někam do kalhot. Bála jsem se, strašně moc.

Po chvilce mě oslepilo zářivé světlo, které pohltilo vše kolem. Nic jsem neviděla. Zavřela jsem oči a nechala se unášet. Ruce jsem tiskla v pěst. Hlava se mi strašlivě točila. Nechápala jsem, co se to semnou děje.

Všude bylo děsivé ticho. Já však neměla odvahu oči otevřít. Vše se semnou točilo. Přála jsem si, aby to už přestalo a nakonec se mi přání splnilo. Znovu zazářilo to světlo, tentokrát silnější, takže jsem ho mohla rozpoznat i skrz zavřená víčka a pak už bylo po všem.

* * *

Ještě několik sekund jsem nechala oči zavřené. Ticho, které najedou zavládlo mě znepokojovalo. Co se asi mohlo stát?

Chvíli jsem se musela přemlouvat, ale nakonec jsem přece jen oči otevřela. Šok, který měl pohltil byl snad největší v mém životě. Koukala jsem kolem sebe s otevřenou pusou a oči mi div nevylezly z důlku.

Byla jsem rozplácnutá jak široká tak dlouhá na nějaké betonové podlaze. (Byl to ale beton? Vypadal zvláštně, tak neobvykle…). Zvedla jsem se a civěla kolem. Všimla jsem si, že jsem stále ve vlaku, avšak rozhodně to nebyl ten pojízdný plech patřící Českým drahám. Že by nová verze Pendolína?

Tenhle byl jiný. Byl luxusně zařízený. Místo sedadel tam byla pohodlná křesla a u každého menší stolek. Strop byl zakulacený a… Cože? On svítí? Sám od sebe? Podivila jsem se. Nebyl na něm zavěšený žádný lustr, prostě sám od sebe zářil.

Pomalu jsem se vyškrábala ze země. Na jednom z křesel jsem rozpoznala svou krosnu. Ještě že ta zůstala stejná. Došla jsem k ní a sedla si. Budou to nejspíš halucinace… to mám z toho učení… asi jsem to trochu přehnala.

Pohled jsem znovu upřela k oknu. Čekala jsem další stromy a nějakou tu bažinu, ale nedočkala jsem se. Ztuhla jsem. To není možné!

Obličej jsem přitiskla k oknu co nejblíže až jsem si mále přerazila nos. Ten vlak se vznáší? To přece odporuje všem fyzikálním zákonům, tohle určitě není Pendolíno.

Chvíli jsem ještě zaraženě sledovala výhled z okna a pak jsem znovu padla do křesla úplně omámená. Těžce jsem oddechovala a snažila se zapnout svůj unavený mozek. Ten mi však vypověděl službu. Přitulila jsem se ke svému batohu, jenž mi byl v tuto chvíli jedinou oporou a čekala, co se ještě stane.

O chvíli později něco zarachotilo a vlak se zastavil. Výborně, řekla jsem si. Je mi jedno, na které zastávce právě jsme, já mizím, rozhodla jsem se a popadla svou krosnu. Doslova jsem se hnala k nějakému východu.

Nevšímala jsem si lidí, které jsem míjela a bylo to vlastně obrovské štěstí, poněvadž bych utrpěla další šok navíc a to už by bylo na mě moc. Doběhla jsem ke dveřím a zápasila s klikou. Ta se k mému velikému „štěstí“ nechtěla ani pohnout.

„Tak se k sakru pohni!“ křikla jsem a začala do dveří kopat. Už jsem toho měla tak akorát dost. Tohle byl vážně špatný vtip. Chtěla jsem zmizet a to co nejrychleji.

„Dovolíte?“ ozval se nějaký hlas za mnou. Naštvaně jsem ustoupila, abych mohla pustit „zkušenějšího“, ale v tu chvíli jsem leknutím hlasitě vykřikla.

Ke dveřím došel nějaký starší chlápek v divném oblečení. Jakoby byl omotaný do alobalu. Na hlavě měl menší klobouček, ze kterého mu trčela anténa. V ruce držel něco, co pravděpodobně sloužilo jako kufřík.

Přistoupil k malé skříňce upevněné vedle dveří a zmáčknul zelený knoflík. Ten se rozsvítil a potom se skříňka otevřela. Z ní vystřelila nějaká trubička s kulatou věcí na konci. Chlápek přiložil své pravé oko k té věci a najednou se dveře vlaku otevřely.

Celý proces jsem pozorovala s otevřenu pusou a ani jsem si nevšimla, že pohledy ostatních cestujících se na mě upírají. Musela jsem vypadat opravdu komicky, protože jsem se tvářila jako naprostý idiot.

Lidé pomalu vystupovali z vlaku až nakonec přišla řada na mne. Přistoupila jsem tedy ke dveřím a chtěla vystoupit, ale nedokázala jsem udělat jediný krok. Místo toho jsem se silně přidržovala stěny, abych náhodou nezkolabovala.

Po událostech posledních deseti minut už by mě přece nemělo nic překvapit, avšak stalo se. Při pohledu ven mi hlavou létalo jen několik slov: „Co to…? Kde to…?“

 

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia