Pá 19. července    slaví: Čeněk



Kategorie: Novinky, Bájné město

2. kapitola

Rebeca s Georgem se chystají opustit Ellsgiled s novými dary a nabytými informacemi královny Ariany. Jejich cesta je dovede až ke skalám, kde se na noc utáboří. George však zaujme jezero poblíž. Co se však na hladině jezera skrývá? Je to obraz budoucnosti nebo jen přelud jeho fantasie?

Odchod

Rebeca se probudila do krásného slunného dne. Paprsky se dostaly skrz zatažené závěsy a na dřevěné podlaze vytvářely podivné obrazce. Jemný vánek proplouval místností a pohrával si se vším, co bylo jen tak zavěšené.

Elegantní luk, z toho nejjemnějšího dřeva, ležel nehybně na nočním stolku spolu s toulcem, kde byly úhledně srovnané šípy ze stejně jemného dřeva. Vedle nich byla v koženém pouzdře ukryta diamantová dýka, jejíž ostří by dokázalo rozlomit i kámen. Byly to ty nejkrásnější a nejvzácnější věci, jaké kdy Rebeca ve svém životě spatřila.

Vyskočila z postele a odhrnula závěsy. Zbytek paprsků, které se až do teď nedostaly dovnitř, vpluly do místnosti a celou ji rozjasnily. Rebeca se opřela o okenní parapet a se zavřenýma očima nasávala svěžest nového dne.

„Hmm…grrrr,“ ozvalo se někde z rohu místnosti. To už se probral i její bratr George, avšak nesdílel stejné nadšení z příchodu nového dne, jako jeho sestra.

„Měl bys vstávat, za chvíli musíme vyrazit,“ pravila Rebeca a vrátila se zpět ke své posteli. „Nemáme příliš mnoho času,“ dořekla a oblékla se.

„Ale vždyť je ještě časně,“ zabručel George, „dej mi ještě chvíli,“ dořekl a převrátil se na druhý bok.

„Georgi,“ okřikla jej. „Musíme se vydat na cestu co nejdříve. Copak jsi zapomněl, kde jsou teď naši rodiče?“ Tohle byla rána do černého. George se nemotorně vyškrábal z postele a neochotně se oblékl.

Nakonec si ještě oba vzali z nočního stolku překrásné dary, které jim včerejší den věnovala Ariana. George si připevnil k opasku kožené pouzdro a Rebeca si přes záda přehodila toulec s šípy a do ruky uchopila luk. Poté opustili svůj pokoj.

Před palácem už na ně čekal Mehdor, královnin sluha, který právě sedlal jejich koně.

„Dobré ráno,“ pozdravil, „koně jsou již připraveny na cestu. Konie vám ještě doplní zásoby a po snídani můžete vyrazit,“ vysvětlil a věnoval jim letmý úsměv.

„Děkujeme, je to od vás opravdu milé,“ poděkovala Rebeca a pohladila svého grošáka. Mehdor je odvedl do jídelny, kde už na ně čekala i Ariana. Vybídla je, aby se posadili a elfové před ně začali nosit mísy s ovocem a elfským chlebem.

Jakmile dojedli, Ariana na oba upřela svůj pohled. „Nebude to snadná cesta,“ přiznala a napila se z poháru vína. „Borhorské hory jsou příliš daleko, bude trvat měsíc, než se dostanete na jejich úpatí.“

„Měsíc?“ vyhrkl George. „To už mohou být naši rodiče mrtví.“

„Není nějaký způsob, jak se do hor dostat dříve?“ zeptala se Rebeca a s nadějí se podívala na Arianu.

„Bohužel, není jiný způsob, který by vás tam dopravil za kratší časový úsek,“ odpověděla s lítostí v hlase. George i Rebeca se na sebe podívali s bolestivými výrazy.

„Popíšu vám alespoň cestu. Více už pro vás v tuto chvíli bohužel udělat nemůžu,“ pověděla a rozložila před ně pergamen, na kterém byla zakreslena celá mapa Kasadamy. „Musíte se dostat do přístavu Tarqon, kde si můžete vypůjčit loď. Je to nejsnadnější a nejkratší cesta k horám,“ ukázala na menší město nacházející se u Baewortovy řeky. „Lodí se dostanete k malému přístavu Suqart. Dále už pojedete na koních,“ na chvíli se odmlčela, aby mohli oba sourozenci nově nabité informace vstřebat.

„A proč nemůžeme doplout až do Worentu?“ optal se George a ukázal na obrovský přístav, který byl jen pár mil od Suqartu.

„Worent je největší přístav v Kasadamě. Královi vojáci střeží každičkou část města a prohlížejí všechny lodě, které v přístavu zakotví. Byli byste tam až moc nápadní,“ vysvětlila jim.

„Ale vždyť král o nás vůbec neví. Netuší, že jsme jako jediní zůstali ve vesnici a že víme o jeho činech,“ namítla Rebeca.

„To ano, avšak ví o legendě. Před lety se elf, jehož jméno bych raději nezmiňovala, vydal hledat Lucasův poklad do Milsbury. Jeho cestu mu však zkřížil princ Roland. Doprovázel ho na jeho dlouhé cestě a stal se jeho přítelem. Avšak pouze do té doby, než mu elf prozradil ono tajemství. Rolandovy chtivá duše nedala spát, a tak jednoho dne, když došli do Borhorských hor, elfa zabil.

Od elfovi smrti uběhlo několik let, avšak Roland měl jeho slova stále v živé paměti. Po smrti jeho otce se stal králem a několik málo dní nato, vydal rozkaz. Královo vojsko se přesunulo do hor, aby na místě, které podle elfa bylo ztraceným Bájným městem, začalo kopat.

Vojáci však na práci v dolech nestačili, a tak král vydal další příkaz…“

„… zajmout práceschopné obyvatelé a odvléci je do hor, aby mohli pokračovat v kopání,“ doplnila Arianu Rebeca. Královna přikývla.

„Elf Rolandovi převyprávěl celou legendu. Zmínil se i o dvou dětech, které mohou poklad najít. O chlapci s dýkou a dívkou s lukem,“ ukončila to a na Rebečině obličeji se rozlil výraz náhlého pochopení.

„Takže by nás mohl poznat podle našich zbraní,“ řekla spíše řečnickou otázkou.

„Ano, přesně tak,“ přikývla Ariana. „Musíte být velmi ostražití. Král má své vojáky všude,“ dodala a stočila svůj zrak zpět na mapu Kasadamy. „Ze Suqartu už pojedete na koni. Nejezděte přes poušť, je to velice nebezpečné. Raději to moře písku objeďte tudy,“ ukázala na rozlehlou pláň, která obklopovala obrovskou poušť ze všech stran.

„Ale to přece zabereme zbytečně moc dní,“ namítl George a nesouhlasně kroutil hlavou.

„Ta poušť je nebezpečná, chlapče,“ zarazila ho královna. „Nepřežili byste ani týden. Je to obrovská pláň písku. Nikde není ani doušek vody či sousto jídla. I kdyby jste přežili bez jídla a pití, zabije vás pouštní bouře. Věř mi, bude pro vás bezpečnější objet ji,“ dodala Ariana.

„Když pojedeme rychle a zastavovat jen, když to bude nezbytně nutné, mohli bychom nadehnat pár ztracených dnů,“ nadhodila Rebeca, čímž si vysloužila udivený výraz svého bratra.

„To je pravda,“ připustila Ariana. „Ale nezapomínejte, že musíte také nabírat energii. Do Borhorských hor nesmíte přijet s posledním dechem. Věřím, že Rolandovi vojáci mají rozkaz zabít každého, kdo se jen přiblíží na kraj hor,“ poučovala je.

„Tak dobrá,“ vzdal to George a začal znovu zkoumat mapu.

„Vyhýbejte se všem velkým městům, své zásoby nakupujte jen ve vesnicích,“ začala královna s dalšími radami. „Až objedete poušť, budete již blízko Borhorským horám, tam musíte najít trpaslíky, jen oni vám mohou pomoci najít Milsbury,“ dokončila královna a srolovala mapu.

„Jste opravdu moc hodná,“ řekla Rebeca a podala mapu bratrovi, který ji následně schoval do své brašny. „Děkujeme vám,“ dodala ještě, „za všechno.“

„Buďte na sebe opatrní,“ vyslovila poslední slova královna a v doprovodu několika elfů zavedla oba sourozence ke koním. „Sbohem.“

* * *

Cesta ke skalám

Rebeca s Georgem opustili Ellsgiled a vydali se na dlouhou, avšak velmi nebezpečnou cestu. Naposledy se ještě rozloučili s Mehdorem a ostatními elfy a jeli vstříc svému osudu.

Projeli kolem překrásné louky plné exotických květin, kde se poprvé setkali s Arianou a následně se napojili na svou původní cestu, ze které před několika dny sešli.

Slunce již bylo vysoko na nebi a tak mohli snadno nalézat uličky, které si v lese vybudovali lovci, aby se při lovu lépe orientovali. Tentokrát jim les nepřipadal tak děsivý, jako na začátku. Stromy se čněly vysoko k nebi a nechávali vítr, aby si pohrával s jejich korunami. Bylo to jako v pohádce.

„Myslíš, že se nám to povede, Georgi?“ Protnula náhle ticho Rebeca a upřela pohled na svého bratra.

„Musí,“ byla jeho jediná odpověď.

„Bojím se, co by se mohlo stát se všemi těmi lidmi, kdybychom selhali,“ pokračovala a v srdci pocítila náhlé bodnutí. Hlavou se jí honily ty nejčernější myšlenky. Viděla, co by se mohlo stát, kdyby s Georgem zahynuli. Zavřela oči a zhluboka dýchala, jako by chtěla ten tíživý pocit setřást, avšak nedařilo se jí to.

„Neboj se, my neselžeme,“ snažil se jí dodat odvahy bratr. „Máme přece zbraně samotného Lucase a taky naši odvahu. Nikdo nás nemůže zastavit,“ řekl pevným hlasem a pohladil svou sestru po vlasech. „Všechno bude zase dobré, uvidíš. Zachráníme naše i zbytek vesnice a vrátíme se zase do normálu. Všechno bude zase jako dřív.“

„Ne, to nebude,“ hlesla tichým hlasem Rebeca. „Nic už nebude stejné, jako bývalo. Několik lidí je mrtvých, to už nezměníš,“ dodala ještě nakonec a pak už oba jeli mlčky vpřed.

Po několika hodinách opustili les a vstoupili na mýtinu, která se rozprostírala všude kolem. Nikde nebylo nic, než jen louka a několik málo stromů.

„Tady budeme snadným cílem,“ podotkl George a rozhlížel se kolem sebe. „Musíme se dostat k támhle těm skalám,“ a ukázal na několik mil vzdálené skály.

„Bude trvat celou věčnost, než tam dojedeme,“ namítla Rebeca. „A já už šilhám hlady.“

„Pokud se utáboříme zde, mohou nás vojáci najít a zabít, Rebeco,“ vysvětloval jí.

„Dobrá tedy,“ souhlasila. „Ale pojďme, už mi vážně kručí v břiše,“ dodala ještě a popohnala svého grošáka.

Oba nyní uháněli po mýtině jako šílení. Hnaly své koně stále k většímu a většímu výkonu, až to vypadalo, že je chtějí uhnat k smrti. Po koních se jen prášilo a v trávě zůstávaly rýhy.

Asi po půl hodině zběsilé jízdy konečně dorazili ke skalám. Seskočili ze sedla a vedli své koně úzkými uličkami. Všude kolem bylo děsivé ticho. Rebeca se stále otáčela kolem sebe a se strachem se dívala, zda je nikdo nesleduje. Všude kolem byly však jen vysoké skály. Nic víc.

„Támhle se utáboříme,“ zvolal na Rebecu bratr. Jeho hlas se díky akustice ztrojnásobil a jeho ozvěna byla slyšet dlouho, než konečně utichla. Rebeca se lekla, když promluvil, ale přikývla.

Přijeli k vysoké skále, pod níž byl menší palouček s překrásným jezírkem, na kterém se rozprostíral třpyt právě vyšlého měsíce. Slunce již bylo pryč a krajinu pohltila tma.

„Je tady nádherně,“ zašeptala Rebeca. „Jako v pohádce.“

„Jo,“ připustil George. „Snad se to nezmění v nervy drásající horor,“ dodal a nedůvěřivě se rozhlédl po okolí.

„Ale no tak, Georgi, nebuď takový podezíravý,“ okřikla ho sestra. Vadilo jí, když ji svými řečmi přivozoval další vlny strachu.

Oba odstrojili své koně a šli se umýt k jezírku. Bylo malé a kolem dokola obložené zářivými kameny. Nebylo příliš hluboké. Bylo vidět až na dno, kde se nacházely malinkaté kamínky různých barev. Jakmile se umyli, usadili se a vyndali něco ze svých zásob, které dostali od elfů.

„Je tady docela zima,“ podotkla Rebeca, ukrajujíc kousek elfího chleba.

„Ano, to je,“ připustil George. „Bohužel však nemáme žádné dříví, abychom mohli rozdělat oheň,“ dodal sklesle. „Budeme to muset do rána vydržet.“ Rebeca si povzdechla.

Žádné nebezpečí jim nehrozilo, a tak, jakmile se najedli, uložili se k spánku a usnuli.

* * *

Jezero

George probudil zvláštní zvuk. Polekaně otevřel oči a čekal, až si přivyknou tmě. Nic však neviděl. Ani náznak toho, co vydalo ten zvuk. Zřejmě se mi jen něco zdálo. Připustil a znovu ulehl, oči však stále otevřené. Asi začínám být paranoidní.

Když se delší dobu nic nedělo, rozhodl se znovu usnout. Pomalu zavíral oči. Než je však mohl zavřít úplně, něco jej zarazilo.

Svůj zrak stočil k malému jezírku a upřeně jej sledoval. Měsíc byl zahalen mraky, avšak jezero stále stříbrně zářilo. Bylo to opravdu zvláštní.

George se pomalinku zvedl a zvědavě přešel k němu. Jakoby ho jezero k sobě přitahovalo neznámou magickou silou. Byl jako zhypnotizovaný. Pomalu k němu došel a rukama se opřel o kameny. Jeho obličej ihned ozářilo to stříbrné světlo. Na okamžik své oči zavřel, poněvadž záře byla oslepující. Pak je ale znovu otevřel a zadíval se do vody.

I když byla tma, viděl ty malé barevné kamínky, které spočívaly na dně jezera. Nějak upoutaly jeho pozornost. Nemohl od nich odtrhnout oči. Když je sledoval, všiml si, že se na dně pomalu začaly hýbat a pak se od země odlepily. Aniž by braly v úvahu nějakou gravitaci, vypluly až na hladinu a tam se zformovaly do většího kruhu.

George vydechl úžasem. V jedné chvíli měl nutkání vzbudit svou sestru a ukázat jí, jaký úžas se děje na hladině jezera, avšak něco ho zarazilo. Jakoby mu jezero našeptávalo, aby to nedělal. Jakoby mu říkalo, že je to úkaz jen a jen pro něj a nikdo jiný to za žádnou cenu vidět nesmí.

Ještě více se naklonil, až se málem nosem dotkl vody a pak se to stalo. V kruhu, který vytvořily barevné kamínky to zazářilo a najednou se na hladině začal rýsovat nějaký obraz. Zpočátku byl velmi nejasný, ale jak vteřiny míjely, začal se více a více vyjasňovat.

Georgeovi oči se rozšířily hrůzou a zděšením. Viděl nějakou rozlehlou pláň, na níž leželo nespočet zmrzačených těl. Viděl muže, ženy a dokonce i děti, jak leží v kaluži krve a sténají v bolesti. Okolo nich ležely zakrvácené zbraně.

George zavřel oči a snažil se popadnout dech. Udělalo se mu špatně od žaludku a pocítil touhu zvracet. Pohled na mrtvé a zraněné lidi jej vyděsil. Zasáhl ho do srdce a tam ho spaloval. Tohle nemůže být skutečnost. Nesmí. Říkal si v duchu.

Znovu otevřel oči a zadíval se na hladinu jezera. Obraz se změnil. Nyní viděl to samé pole, ale s tím rozdílem, že nyní na něm stáli tisíce lidí, kteří v rukou drželi ony zbraně a bojovali spolu. Viděl, jak vzduchem létají šípy a meče o sebe narážejí, až z nich vyskakují jiskry. Bojovali dokonce i děti.

Spatřil malého plavovlasého chlapce, kterému mohlo být devět let. Jeho kudrlinky vyčnívaly zpod obrovské těžké helmy, kterou měl naraženou na hlavě. Přes tělo měl oblečenou košili z ocelových kroužků a v jedné ruce třímal těžký meč, jenž byl pomalu větší než on samotný a v té druhé štít ze stejného materiálu. George viděl, jak s tím vším chlapec zápasí. Ten meč byl na něj příliš těžký. Dělalo mu velké potíže, zvednout jej.

Spatřil jiného staršího muže, který se k chlapci blížil. Také držel ve své ruce meč. V chlapcově tváři se objevil výraz zděšení. Zůstal stát na místě a po jeho obličeji stékaly slzy. Třepal se od hlavy až k patě a čekal, co se bude dít. Muž stiskl svůj meč a pozvedl ho. Chlapec se zděšením počůral. Bylo vidět, jak se mu třesou kolena.

Muž se na něj škodolibě usmál a jedním máchnutím zabodl svůj meč do chlapcova hrudníku, aniž by mu dal možnost bránit se. Chlapec ze sebe nevydal ani hlásku. Jeho oči byly nezvykle vypoulené a z pusy mu stékal pramínek krve. Upustil svůj meč i štít a mrtvý se sesul k zemi.

Muž neprojevil žádné známky lítosti. Ledabyle uchytil svůj meč a vytáhl ho z chlapcova těla. S odporem se podíval na jeho čepel, kterou zdobila krev zavražděného dítěte a následně jej otřel o chlapcovy mokré kalhoty. Poté vstal a pustil se znovu do boje.

Obraz se znovu změnil. Nyní stál na té samé pláni George i Rebeca. Všude kolem nich bylo nespočet bojujících. Spatřil svou sestru, jak střílí šípy na všechny strany a brání se. I on bojoval. V jedné ruce držel meč podobný tomu chlapcovu a v té druhé třímal Lucasovu dýku. Oháněl se kolem sebe a snažil se vyhrát nad svými protivníky. Snažil se zachránit svůj život.

Kolem něj umírali další a další lidé. Na jeho tváři bylo vidět zděšení při každém dalším zmařeném životě. Ještě nikdy neviděl umírat tolik lidí najednou.

Skutečný George, jenž stál u jezera se otočil a ustoupil od něj. Kapky slané vody odkapávaly z jeho lící na čistě bílou košili. Sesul se k zemi a snažil se popadnout dech. Dýchal přerývavě, až ho po nějaké době začaly pálit plíce. Myšlenky mu poletovaly hlavou jako při ohňostroji. Přemýšlel, zda je to pravda. Jestli viděl do budoucnosti a tohle všechno se stane. Tyhle myšlenky jej vyděsily. Zatřepal hlavou, aby se jich zbavil, avšak ony tam stále zůstávaly.

Zavřel oči a snažil se myslet na něco jiného, jenomže se toho nemohl zbavit. Viděl obraz chlapce i jeho sestry a nakonec i obraz jeho samotného.

Jezero ho znovu lákalo k sobě. Záře byla nyní silnější. On se tam však vrátit nechtěl. Bál se toho, co uvidí. Bál se dalších mrtvých.

Nyní se z jezera začaly ozývat i tlumené hlasy. Jakoby jej odtamtud někdo šeptem volal. Znovu dostal pokušení tam jít. Avšak děsilo ho to. Nakonec se však znovu odhodlal a vstal. Došel k němu a upřel pohled na hladinu.

Nyní stál na louce pouze s dýkou. Kolem něj již leželo nespočet mrtvých těl a on upíral zrak někam před sebe. Zprvu nebylo vidět, na co se dívá, ale následně se před ním vynořila postava vysokého muže.

Mohlo mu být asi padesát. Na hlavě měl přilbu ze zlata a na ní znak královské rodiny. Jeho hruď na rozdíl od té chlapcovy chránil zlatý štít a v ruce mu visel meč, jehož rukojeť zdobily rubíny. Z čepele však odkapávala krev. Na jeho tváři se zračil odpor smíšený s obrovským chtíčem po vraždě.

Stál tváří v tvář Georgovi a něco na něj mluvil. Jeho slova však nebyla slyšet. George viděl jen pohybující se ústa. Pak pozvedl svou ruku a jeho meč se zatřpytil v záři vycházejícího slunce. Následně jím švihl. George v poslední vteřině ustoupil. Oba dva spolu začali bojovat.

Jakmile se spustil boj mezi Králem a George, vše kolem jakoby se zastavilo. Všichni včetně Rebecy sledovali zápas mezi dvěma muži. George byl v nevýhodě. Jeho dýka se nemohla rovnat královu dlouhému meči, ale i přes to statečně bojoval. Uhýbal zlatému meči jak jen to šlo a v příhodných okamžicích zaútočil Lucasovým dědictvím.

Boj byl dlouhý a oba muži byli čím dál tím více unavení. Oči tisíce lidí, kteří zůstali naživu sledovali boj na život a na smrt. A pak… Král velkým máchnutím vyslal svůj meč k Georgovi a ten se mu zabodl přímo do srdce. Nestihl uhnout stranou a zlatá čepel zajela hluboko do jeho těla.

Světla v jeho očích uhasla a jeho bezvládné tělo spadlo na zem. Král se k poraženému sklonil a vytrhl z jeho sevření diamantovou dýku. Následně se otočil směrem k plačící Rebece, jež zhroucená z bratrovi smrti seděla na zemi. Jeho oči se znovu zaleskly a pak byla na hladině vidět jen letící Lucasova dýka.

„Néééé,“ vykřikl George a s pusou dokořán civěl na hladinu jezera. Jeho srdce začalo prudce bušit a všechny jeho vnitřnosti se scvrkly. Pocítil, jak se mu žaludek bouří a následně vyzvracel vše, co před několika hodinami strávil. V puse mu zůstala odporná kyselá pachuť.

„To nemůže být pravda,“ vzlykal nahlas, sedíc na kraji jezera. „Tohle se nesmí stát.“

„Ale stane, pokud selžeš,“ promluvil náhle cizí hlas.

 

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia