Čt 24. října    slaví: Nina



Kategorie: Novinky, Bájné město

1. kapitola

Zatímco se George vypravil na lov, aby zajistil jídlo pro svou rodinu, jeho sestra Rebeca byla svědkem strašlivých událostí v jejich vesnici. Vojáci ji celou srovnali se zemí, zapálili domy, několik obyvatel zabili a ostatní odvezli neznámo kam. Podaří se dvojici sourozenců najít informace o svých rodičích? Co se skrývá v tajemném, ale úchvatném Ellsgiledu?

Rozloučení

George seděl na koni a prohlížel si svou sestru Rebecu v záři zapadajícího slunce.

Stála na samém vrcholku kopce a vzhlížela vzhůru. Dnešní den byl pro ní i pro jejího bratra utrpením. Po tváři jí nezadržitelně stékaly slzy a její srdce zelo prázdnotou.

V jediný den přišla o své rodiče i o veškeré přátelé a zůstala sama, jen se svým o rok starším bratrem.

Smutek jí sužoval, ale zároveň pocítila i něco jiného. Něco, co ještě nikdy necítila nebo neměla důvod cítit. Možná to převyšovalo i ten smutek, tím si nebyla jistá.

Pociťovala ten největší vztek a její duše prahla po pomstě. Možná to je právě pomsta, co jí drží na nohou a dodává jí síly.

Zavřela oči, ruce zaťala v pěst. Obličej stáhla do bolestné grimasy a nahlas vzlykala. Posléze padla na kolena a nechala svůj žal vystoupit na povrch. Hlavu zvedla vzhůru a hlasitě vykřikla. Její křik se rozléhal po celé krajině.



Georga to vyděsilo. V jejím hlase poznal obrovskou bolest a smutek. I on to pociťoval, ale emoce své sestry ho v tuto chvíli tížily více. Jakoby mu neustále někdo zabodával ostrou dýku do srdce.

Chtěl jí pomoct. Tak strašně po tom toužil, ale věděl, že ho odmítne a pošle pryč. Znal svou sestru. Vždy svou bolest skrývala v sobě a chtěla se s ní vypořádat jen a jen sama. Nenechala by ho u sebe ani chvilinku.

Ač nerad, nechal svou sestru na kopci a otočil svého koně. Dal mu povel a vrátil se zpět do vesnice.

Projížděl sutinami, kterými byla pokryta celá vesnice. Míjel vypálené domy a mrtvá těla lidí i zvířat. Ten pohled ho děsil. Upřel raději oči znovu před sebe a pokračoval v cestě.

Ještě před třemi dny odjížděl na lov z nádherného kraje plného šťastných tváří a nyní se vrátil na stejné místo, avšak ve zpustošeném stavu.

Ztratil své rodiče a netušil, zda je ještě někdy uvidí živé. Pocítil vlnu beznaděje. Nevěděl, co dělat.

Podle toho, co slyšel od své sestry, to byl hotový masakr.



Bylo těsně po poledni a do vesnice vtrhli vojáci na příkaz krále. Obklíčili celé území. Nikdo neměl šanci uniknout.

Zapálené šípy létaly vzduchem a tvořily tak spršku světel. Většinou končily ve střechách domků. Vojáci nemilosrdně uháněli na koních po vesnici a každý, kdo se jim připletl do cesty, byl o hlavu kratší.

Nakonec se rozestoupili okolo domů a potom vtrhli dovnitř. Zajali každého a ti, co se jim postavili na odpor, zemřeli.

Postupně takto vyplenili celou vesnici. Kromě Rebecy. Ta se na poslední chvíli stačila schovat ve sklepě. Vlezla si do úkrytu, který postavila společně se svým bratrem, když byli ještě malí a schovávali se rodičům. Tentokrát jí ta skrýš zachránila život.

Vojáci naložili vesničany do klecí, jenž byly připevněny na kočáry a potom odjeli pryč. Nikdo nevěděl, kam je vlastně odvážejí a zda se ještě někdy vrátí.




George dorazil až k jejich domu a sesedl z koně. Z hrůzou se díval okolo. Všude hořel oheň a dým stoupal vysoko k nebi. Ve vzduchu byla cítit vůně spáleného dřeva.

Kolem leželo pár mrtvých těl a několik zvířat. Zabili dokonce i Georgova psa Tima.

Žaludek se mu zvedl. Dal si ruku před pusu, ale nepomohlo to. Sklonil se k zemi a vyvrátil vše, co před několika hodinami strávil. Opřel se o polorozpadlý dům a sesul se k zemi.

Nenáviděl je. Nenáviděl je tak strašně moc. V tu chvíli jím projela vlna vzteku a zloby. Vešel do domu a zamířil do svého pokoje. Ten jediný zůstal nepoškozený. Sbalil si potřebné věci a pak zamířil do spižírny. Nabral si dostatečné množství jídla a přidal je do svého vaku. Přehodil si jej přes rameno a vyšel ven.

Tam už na něj čekala Rebeca se sousedovým grošákem, kterého si vypůjčila, aby jí doprovázel na cestě. Bylo zvláštní, že je ještě na živu, když většina zvířat byla buď zabita, nebo odvedena pryč.

„Co to děláš?“ zeptal se jí bratr.

„No co myslíš? Jsem nachystaná. Můžeme vyrazit,“ odpověděla mu ledabyle.

„Ty nikam nepojedeš,“ zarazil ji spěšně George.

„To jako proč?“ vyhrkla.

„Cesta bude nebezpečná. Nechci, aby se stalo něco i tobě,“ vysvětlil jí bratr a myslel to vážně. Jenomže si neuvědomil jednu věc. Vesnice je prázdná a zničená.

„Zůstat tady bude stejně nebezpečné jako jít s tebou. Chci jít taky,“ křičela na něj.

George musel připustit, že má pravdu. Nemůže jí nechat v opuštěné vesnici samotnou. Vojáci by se mohli vrátit.

„Dobrá, ale jakmile se vyskytne nějaký problém a budeme v nebezpečí, poslechneš mě a utečeš, jasné?“ nařídil jí.

„Jasně,“ souhlasila Rebeca a vyhoupla se na svého koně. George připoutal své věci k Joahovi, tak se jmenoval jeho kůň, a potom se na něj také vyhoupl. Ještě jednou se oba podívali na svůj dům. Nevěděli, jestli je to naposledy nebo se sem ještě někdy vrátí, ale měli potřebu se rozloučit. Strávili zde celé své dětství.

Pak už jen vyjeli na silnici a vydali se na cestu.

* * *

Cesta lesem

Asi míli jeli po ušlapané cestičce, po které jezdí obchodníci se svými kočáry. Ještě na ní byly vidět čerstvé stopy kol a koňských kopyt. Nebylo pochyb, že patřily královským vojákům. Stopy kol jasně ukazovaly, že na kočárech vezli těžký náklad, neboť byly vyryty hluboko do hlíny.

„Jeli tudy,“ pověděl George a zkoumal zem. „Vezou skoro celou vesnici, takže žádnou závratnou rychlostí nepojedou. Když pojedeme celou noc, je možné, že je k ránu doženeme.“

„A co budeme dělat, až je doženeme?“ optala se Rebeca.

„To nevím, nad tím budeme uvažovat, až se tak stane. Ale musíme si vybrat jinou cestu. Tady jsme snadným cílem,“ odpověděl jí.

Rebeca souhlasila. Na cestě by je mohl kdokoliv zahlédnout. Zabočili tedy směrem k lesu a potom už jeli vstříc tajemství skrývající se v jeho hlubinách.

Les nebyl připraven na cestující na koních. Stromy byly blízko u sebe a tak měli velké potíže proklestit si cestu skrz ně. V některých místech museli dokonce sesednout a vést koně pěšky.

Větve všech stromů byly propletené do sebe a tvořily tak jakousi pavučinu. Světlo měsíce využilo veškerou svou energii, aby se jeho paprsky alespoň částečně prodraly skrz ně.

„Je to tady strašidelné,“ ozvala se náhle Rebeca a protnula tak to hrozivé ticho, které je celou cestu doprovázelo.

„Ano, ale přes to jsme tady víc v bezpečí, než kdekoli jinde,“ namítl George.

„Jak dlouho pojedeme lesem. A vůbec, jak zjistíme, jestli jedeme správným směrem?“ zeptala se bratra.

„No, budeme doufat, že to je správný cíl. Znám tento les. Jezdím sem lovit. Skoro celá cesta vede kolem něj,“ odpověděl jí. Sám ale měl obavy. I když se snažil uvěřit svým slovům, pořád měl pocit, že je něco špatně.

Už skoro pět hodin jeli lesem a ani na malou chvíli se nezastavili. Byli unavení, vyčerpaní a hladoví. Rebeca se opřela o týl svého koně a nechala se unášet ve víru svých snů.

Georgovi se také klížily oči, ale zakázal si usnout. Musel vést koně a taky dávat pozor na svou sestru. Kdyby je někdo přepadl, už by se nemohl bránit. Zůstal tedy narovnaný ve svém sedle a silou vůle se snažil nechat oči otevřené. V ruce držel uzdu koně své sestry a vedl ho.

* * *

Ariana

Asi po deseti minutách už projížděli místem, kde se stromy začínaly od sebe dělit. Už nebyli nalepení jeden na druhém. Měsíční světlo teď nádherně dopadalo až na zem a svítilo jim na cestu.

Po chvíli dojeli na malou louku, posetou podivnými květy. Byla jich tam spousta. Květy nesly snad všechny odstíny barev. Pohromadě tak vytvářely bohatou duhu.

„Nádhera,“ pomyslel si George a nevěřícně zíral s otevřenou pusou. Takovou spoustu překrásných květin ještě nikdy neviděl.

„Líbí se ti má zahrada?“ ozval se hlas za nimi. George sebou prudce trhl a Rebeca se vzbudila.

Stála tam žena s dlouhými stříbrnými vlasy, které ji sahaly až k pasu. Oči měla bleďounce modré a vzhlížela na ně laskavým pohledem.

„Nechtěla jsem vás vylekat,“ poznamenala a přistoupila k nim blíže. „Sleduji vás už od té chvíle, co jste vstoupili do mého lesa.“

„Sledujete? A proč?“ neudržel se George a rychlostí blesku vypálil otázku.

„Vím, co máte v plánu. Nebude to však lehké. Je v tom mnohem více, než si vy dva vůbec dokážete představit,“ pověděla jim.

„Jak to myslíte? A kdo vlastně jste?“ přidala se Rebeca.

„Ach, promiňte. Ani jsem se nepředstavila. Jsem Ariana. Královna Ellsgiledu,“ představila se.

„Ellsgiledu? O tom jsem nikdy neslyšel,“ podotkl George a snažil se vybavit si názvy měst, které ho jeho otec naučil. Většina vesničanů byla negramotných, ale jejich otec trval na tom, aby se dětem dostalo patřičného vzdělání. Sám byl jejich učitelem.

„Je to elfské město. Najde ho pouze ten, kdo je toho hoden. Kdybych vás nenasměrovala, nikdy byste ho nenašli,“ řekla mu. Chvíli bylo ticho. Rebeca s Georgem se na sebe nechápavě podívali. Nikdy o žádném elfském městě neslyšeli. Dokonce ani v legendách nebo pohádkách, které jim vyprávěla babička, když byla ještě naživu.

„Musíte být unavení. Ujeli jste mnoho mil. Pojďte, zavedu vás do města. Tam si můžete odpočinout a nabrat nové síly,“ nabídla jim.

„To nemůžeme přijmout, paní. Musíme pokračovat v cestě. Vojáci jsou ještě určitě na míle daleko,“ odmítl George.

„A co budete dělat, až je najdete?“ zeptala se.

„To ještě nevíme,“ připustil George.

„Co zmůžete vy dva, proti celé královské armádě?“ konstatovala. „Budete potřebovat veškerou pomoc. Zavedu vás teď do svého města. Tam si odpočinete. Potom vám vysvětlím, kam všechny odvážejí.“

„Vy to snad víte?“ zeptala se spěšně Rebeca.

„Ano vím. Cesta však nebude jednoduchá. Musíte se na ni pečlivě připravit a také potřebujete nějaké zbraně. Tak pojďte,“ vyzvala je.

Rebeca se na svého bratra chvíli dívala. George byl stále rozhodnutý odjet. Několik vteřin váhala, ale nakonec dala za pravdu Arianě.

Vyzvala tedy svého bratra a spolu následovali Arianu do Ellsgiledu, města elfů.

* * *

Ellsgiled

Ariana je vedla po okraji lesa. Vedle sebe měli stále nádhernou louku, posetou barevnými květy.

„Jsme na místě,“ řekla po chvilce Ariana. „Zde je vstup do Ellsgiledu.“

Rebeca i George nechápavě zírali před sebe. Očima těkali z jedné strany na druhou. Žádnou bránu však neviděli. Jen stromy a zase stromy.

„A kde má být? Nic nevidím,“ řekl George.

„Přímo před tebou,“ odpověděla Ariana a v tu chvíli se před nimi začalo něco objevovat.

Stromy se pomalu stahovaly a na jejich místě se rýsovala nějaká věc. Pomalu se formovala a nakonec před nimi stála nádherná zářící brána. Byla vysoká nějakých deset metrů. Její povrch byl pokryt něčím neidentifikovatelným, ale přesto překrásným. Na bráně bylo vyryto nespočet znaků a symbolů.

Ariana přikročila vpřed a vztáhla k bráně svou ruku. Hlavu zvedla vzhůru a zašeptala nějaká slova. Slova byla určitě z jiného jazyka, poněvadž Rebeca ani George jim nerozuměli. Brána se v tu chvíli začala sama od sebe otevírat a odhalovala tak svá tajemství.

„Následujte mě,“ vyzvala je a vkročila dovnitř. Oba sourozenci neváhali a popohnali své koně k pohybu.

Vstoupili dovnitř se zatajeným dechem a rozhlíželi se kolem. Krajina se úplně změnila. Stromy, které tady stály se od těch v lese lišily, jak jen mohly. Tráva měla nádhernou zelenou barvu. Byly tady také jezera, jejichž vody byly křišťálově průzračné a hladina se třpytila v měsíčním svitu.

„Tohle je ráj,“ vydechl úžasem George. „Ještě nikdy jsem nic takového nespatřil.“ Rebeca souhlasně přikývla.

„Vítejte v Ellsgiledu,“ pověděla Ariana, když došli na konec silničky lemované stromy a rukama ukázala na město, které se tyčilo přímo před nimi.

„Páni,“ nezmohla se na nic jiného Rebeca. „Tohle je to nejkrásnější město, jaké jsem kdy viděla.“

„Pojďte, zavedu vás do svého paláce,“ pověděla Ariana a znovu se dala do chůze. Jako v transu ji oba sourozenci následovali.

Vjeli přímo do města. Domy zde byly malinkaté. Byly postaveny z dubového dřeva a oblezlé rostlinami. Každý domek měl jiný tvar a na vstupních dveřích byly vyryté symboly. Na ulici postávali ostatní elfové a vítali nově příchozí.

Ne nadarmo se elfům říká půvabný lid. Ženy, děti i muži byli vysocí a štíhlí. Hlavy měli hrdě vztyčené, ale v obličeji se zračil laskavý výraz. Muži a dokonce i ženy měli u pasu dýky a na zádech luky a šípy.

Královna je zavedla až do samého středu Ellsgiledu, kde stál obrovský palác. Byl postaven ze stejného dřeva jako domy okolo a na vstupních dveřích měl taktéž vyryté symboly. Avšak nebyl obrostlý rostlinami.

„Tohle je můj dům,“ vysvětlovala Ariana. „Buďte zde jako doma. Je vám plně k dispozici.“

„Můj sluha Mehdor vás doprovodí do vašich pokojů,“ ukázala na černovlasého mladíka, který stál vedle ní.

„Velice Vám děkujeme, paní,“ pověděl George a spolu se sestrou se vydali za Mehdorem.

„Zde bude váš pokoj,“ řekl a otevřel masivní dveře. Pokoj byl obrovský. Okna neměla žádné sklo, byla pouze lemována závěsy. U zdi byly dvě postele vystlané mechem. Na zdech vysely obrazy v dřevěných rámech.

Rebeca i George neváhali a vlezli přímo na postele. Ještě chvíli si povídali, ale po chvilce se z místností ozývalo jen Georgovo hlasité chrápání.

* * *

Legenda

Sluneční paprsky procházely skrz závěsy utkané z nejjemnější látky. Dopadaly na dřevěnou podlahu a vytvářely tak obrazce světel. Venku, ačkoliv byl skoro podzim, bylo teplo a slunce už bylo vysoko na obloze.

Klep, klep. Ozvalo se.

Rebeca i George se probudili a chvíli očima šátrali po místnosti. Několik vteřin jim trvalo, než si vybavili události minulého dne.

Klep, klep. Zaznělo znovu.

„Dále,“ křikl hlasitě George.

Do místnosti vešel Mehdor s plným tácem ovoce a elfským chlebem. „Vaše snídaně,“ pověděl a postavil tác na menší stolek. „Paní Ariana vás očekává po snídani ve své zahradě,“ předal vzkaz a chystal se odejít, avšak Rebeca ho zarazila.

„Počkejte, v jaké zahradě? Nevíme, kde je královská zahrada,“ oznámila mu.

„Nemusíte mít žádné obavy. Budu hlídat na chodbě. Až se nasnídáte, zavedu vás tam,“ odpověděl jí a následně opustil místnost.

„Tomuhle říkám luxus,“ konstatoval George a pustil se do jídla. Bylo vítečné. Ovoce bylo sladké a chleba pořádně propečený. Oba se oblizovali až za ušima.

Po snídani je Mehdor doprovodil až do královské zahrady k Arianě. Ta už na ně čekala u obrovské fontány, ze které vystřikovaly proudy barevné vody.

„Jak jste se vyspali?“ optala se Ariana.

„Do růžova paní,“ odpověděl po pravdě George. Postele, ač to na první pohled nevypadalo, byly měkké a nanejvýš pohodlné.

„To mě těší,“ řekla. „Je čas, abych vám sdělila pravdu,“ odmlčela se a zadívala se k fontáně.

„Pravdu? Jakou pravdu?“ naléhala Rebeca.

„Vaše vesnice nebyla jediná, kterou Král nařídil vyplenit,“ začala. „Bylo jich mnoho a mnoho jich ještě bude. Král potřebuje lidi, jako pracovní sílu.“

„Ale k čemu?“ skočila jí do řeči Rebeca.

„Za dávných časů vznikla legenda o rytíři Lucasovi a Milsbury, bájném městě. Lucas byl nesmírně bohatý člověk. Byl z královské rodiny, ale učinil něco, co mu otec nikdy neodpustil. Vyhnal ho a zprostil ho královského titulu. Lucas byl však chytrý a velmi odvážný. Svůj majetek získal poctivou prací.

Jeho činy jsou dodnes legendou. Bojoval proti zlým a pomáhal chudým a bezmocným. Někdy byl také nazýván jako „Černý Jezdec“. Jeho šaty nebyly prošívané zlatem ani z té nejhebčí látky. Byly prosté. Tvář nosil vždy zahalenou. Nikdo ji nikdy nespatřil.

Král se o jeho činech dozvěděl. Poslal tucet vojáků a za jeho dopadení slíbil truhlu zlata. Královská armáda pročesávala každičký kout země, ale bezúspěšně. Byl jako vítr. Prohnal se krajinou a zmizel tak náhle, jako se objevil.

Od té doby, co na něj byly pořádány štvanice už se neukázal. Legenda praví, že se ukryl hluboko v horách a vlastnoručně tam postavil menší město, Milsbury. Společníky mu byli jen trpaslíci, kteří v horách sídlí, ale i to se jen vypráví.

Podle všeho měl Lucas ve svém městě ukrýt svůj majetek, Milsburský poklad. Nikdo však Bájné město zatím nenašel.

Stalo se to před tisíci lety. Od té chvíle se krajina značně změnila. Podle legendy hory po Lucasově smrti ožily a pohřbily ho i s jeho městem. Nyní na tom údajném místě leží pouze hora kamenů,“ dopovídala Ariana a odmlčela se.

„Ale jak to všechno souvisí s naší vesnicí?“ zeptal se George.

„Víc, než si myslíš,“ odpověděla mu. „Král se už několik let snaží bájné město najít. Avšak prozatím neměl moc štěstí. Nechává své vojáky, aby obcházeli vesnice a přiváděli mu tak novou pracovní sílu.“

„Takže, naši rodiče a ostatní lidé z vesnice jdou hledat bájné město?“ zeptala se opatrně Rebeca.

„Nejdou hledat, ale kopat,“ opravila ji Ariana. „Král už domnělé místo našel. Teď přikazuje svým poddaným vesničanům, aby na tom místě kopali.“

„Kde to místo je?“ zeptal se George.

„Nachází se v Borhorských horách. Na sever od královského města Gilmond. Je to ale daleká cesta a potřebujete patřičné vybavení. Hory jsou nebezpečné,“ konstatovala Ariana.

„Ale my tam musíme. Jsou tam naši rodiče,“ vyhrkl George.

„Ano. Já vím, že tam musíte,“ dala mu za pravdu. „Chci vám nabídnout pomoc.“ Odmlčela se, ale potom znovu pokračovala.

„Existuje mapa, která tě zavede přímo do Milsbury. Střeží ji trpaslíci. Bude těžké ji získat, ale myslím, že vy dva to zvládnete,“ dořekla.

„Proč jste si tak jistá. Vždyť jsme jen vesničané. Jsme ještě děti,“ podotkla Rebeca.

„To ano, ale je ještě něco, co jsem vám dosud neřekla,“ znovu promluvila královna.

„A co?“ zeptal se George.

„Je tady ještě jedna legenda, která se vztahuje k Milsbury,“ pokračovala.

„Další legenda?“ užasla Rebeca.

„Ano, další. Pojďte semnou, ukáži vám ji,“ vyzvala je Ariana.

Vrátili se zpět do paláce. Prošli vyřezávanými dveřmi a vešli do úzké chodby. Okny dovnitř prostupovaly sluneční paprsky a svítily jim na cestu. Šli bezmála pět minut a potom se zastavili u menších dveří, pokrytých pavučinami.

„Tady už léta určitě nikdo nebyl,“ poznamenala Rebeca při pohledu na pavučiny.

„Je to knihovna,“ řekla Ariana a ukázala na nápis na dveřích. Bylo tam však zase jen několik symbolů, které sourozencům nic neříkaly.

Ariana otevřela dveře a vešla dovnitř. Místnost byla poměrně malá, ale knih tady byla spousta. Regály se tyčily vysoko ke stropu. Uprostřed místností byl menší stůl a tři židle.

„Posaďte se,“ vybídla je královna. Oba tak učinili. Ariana došla k jednomu z regálů a chvíli očima projížděla nápisy na knihách, posléze vyndala jeden svitek a položila jej před ně.

„Co je to?“ optal se George a udiveně zíral na kus papíru, který byl popsaný tím nejdivnějším písmem.

„To je věc, k vůli které jsem vás přivedla k nám,“ odpověděla Ariana. „Je to druhá legenda, která se týká bájného města.“ Vzala svitek a začala číst.
 

Uplyne-li tisíc let
a tajemná hora pokryje město mé,
narodí se ti,
jenž spatří věci tajemné.

Mladá dívka, co chytrostí oplývá
a statečný chlapec, jemuž srdečnost přebývá.

Tragický osud upevní jejich vztah
a ti dva se vydají dobrodružství na pospas.

Chlapcův pás diamantová dýka zdobívá,
však dívčina na zádech luk s šípy nosívá.

Oba dva naleznou, po čem jejich srdce prahne,
bohatství mé, i to jejich odebrané.

Mapu mou ukrytou,
nalézt musejí.
Však mysl svou otevřenou,
nechati musejí.


„Co to znamená?“ zeptal George.

„To znamená, že vy dva jste jediní, kdo může najít Lucasův poklad z Milsbury,“ odpověděla Ariana.

„My dva? Ale to přece není možné. Vždyť nemáte důkazy o tom, že bychom to byli my,“ namítla Rebeca.

„Ale ano, máme. Tisíc let už uplynulo a hora zakryla bájné město. Narodily se dvě děti. Chlapec a dívka. Dívka je chytrá a chlapec statečný s dobrým srdcem. Právě nyní je spojuje tragédie, která postila jejich vesnici,“ odříkávala Ariana.

„Ale také se tam píše něco o diamantové dýce a luku s šípy. To ani jeden z nás nevlastní,“ podotkl George. Teď už se v tom začínal pomalu ztrácet.

„Ještě ne, ale dýku a luk o kterých se tady mluví, máme my. Elfové tyto dva předměty střeží již tisíc let. Naši předkové je dostali do úschovy od samotného Lucase. Jen ti, kdož jsou toho hodni, mohou tyto předměty získat,“ řekla jim a poodešla k velké skříni, jenž stála blízko dveří.

Otevřela ji a vytáhla dvě ručně řezané dlouhé skříňky z červeného dřeva. Položila je před ně na stůj a znovu se usadila.

„V této,“ řekla a ukázala na menší skříňku, „je diamantová dýka.“ Otevřela ji a vyndala překrásnou dýku. V zápětí ji podala Georgovi.

„Ale to přece,“ vydechl a zíral na ni s největší úctou.

„Je tvá,“ řekla a potom otevřela druhou skříňku. „A tady je Lucasův luk s šípy,“ dořekla a podala jej Rebece.

„Opravdu jsou naše?“ zeptala se Rebeca. Jakmile to dořekla oba předměty zazářily.

„Ó, ano. Jsou vaše. Teď už není pochyb, že jste ti pravý. Dýka i luk si vás vybraly,“ sdělila jim.



„Myslíš, že mluví pravdu?“ zeptal se George Rebecy, když dorazili zpět do pokoje.

„Nevím, ale nejspíš ano. Georgi, jestli jsou naši rodiče někde na práci v dolech, musíme jim pomoct,“ žadonila Rebeca a po tváři jí znovu začaly stékat slzy. Zase si vybavila včerejší den, kdy vojáci zapalovali domy a odváděli vesničany do klecí.

„Musíme pomoct všem,“ dodala ještě a potom únavou lehla do postele. George přikývl. Následoval ji a nakonec tvrdě usnul.

 

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia