St 20. února    slaví: Oldřich



Kategorie: Novinky, Povídky

Údolí Glen Coe

Hl. postavy: Sophie, Rachel, Daniel
Žánr: thriller
Přístupnost: od 12 let
Věnováno: Eillen

Obsah: Sophie s přítelem se rozhodnou odjet na dovolenou a pro svůj odpočinek si vyberou chatu ve Skotském údolí Glen Coe, které obklopuje nádherná příroda. Nejsou však sami, kdo do údolí zavítal. Pomsta je sladká a nejvíce chutná, když je stále vřelá.
- povídku jsem psala již dávno, ale rozhodla jsem se ji trochu poupravit a vkládám zrenovovanou verzi. Hezké čtení.

 

Prolog - 18. března

 

Probudila se v nemocničním pokoji. Ležela na lůžku a hlavu měla staženou obvazy. Při každém nepatrném pohybu jí hlavou projela nesnesitelná, palčivá bolest.

Sykla a oční víčka silně stiskla k sobě. Ruce jí instinktivně vystřelily k bolavému místu a ochranitelsky jej objaly. Ve tváři se jí uvelebila bolestivá grimasa, vyvolaná agónii

"Dobré odpoledne," zaznělo ode dveří.

Pohledem zapátrala po zvuku hlasu a spatřila blonďatého muže středního věku, oblečeného do bílého pláště, na jehož krku visel stetoskop.

"Tak už jste vzhůru," pronesl řečnicky a popošel blíže k jejímu lůžku. "Už jsme si dělali starosti. Jsem doktor Bowdern, Paul Bowdern."

Usmál se na ni a jeho hnědozelené oči z ní nespouštěly zrak. Studovaly každý její pohyb. Cítila se nesvá a raději zabořila pohled do bílé deky. Nemohla si na nic vzpomenout a ten pocit bezmoci a strachu ji svazoval tak pevně, že sotva popadala dech. Třásla se, i když jí bylo teplo. Namísto vzpomínek jí hlavou poletovaly jen nic neříkající obláčky nicoty.

"Co tady dělám? Proč jsem v nemocnici?" pronesla hystericky, ale intenzita hlasu byla sotva o decibel vyšší než šepot.

"Dnes ráno vás našli blízko nějaké horské chaty. Byla jste v bezvědomí a ošklivě zraněná," vysvětloval jí.

"Jak se vám to stalo? Pamatujete si něco?" zeptal se a chtěl zkontrolovat její obvazy, ale nenechala ho. Ucukla před jeho dotykem tak prudce, že se raději stáhl.

"Já…,“ začala, ale žádné vzpomínky na předešlou noc v mysli nevypátrala, „pa-pamatuji si jen, že jsme měli jet s přítelem na dovolenou. Do Skotska.“

"To nevadí,“ uklidnil ji doktor Bowdern, „v takových situacích je chvilková ztráta paměti normální a, ve většině případů, dočasná. Máte silný otřes mozku. Teď musíte odpočívat," konejšil ji.

"Pošlu za vámi sestru, dá vám něco proti bolesti."

Ještě jednou se usmál a odešel.

Převrátila se na bok a zapátrala ve svých vzpomínkách. Bezúspěšně. Nic kromě silného deště, který pozorovala ze svého bytu, si nepamatovala.

O chvíli později přišla do pokoje sestra. Spolkla prášky na spaní a nakonec se znovu pohroužila do tolik známého nevědomí.


* * *


17. března  6:43

Už několik hodin pršelo a vypadalo to, že se počasí nehodlá umoudřit. Sophie stála u okna svého londýnského bytu a zachmuřeně zírala ven. Jedna kapka míjela druhou a dohromady tvořily asymetrické provazce, které se vlnily v rytmu silného větru.

Měla pocit, jako by jí to nevlídné počasí chtělo něco naznačit. Nemohla od okna odtrhnout zrak. Jako by ji připoutalo silnými provazy k sobě a drželo. Bubnování deště teď ještě zesílilo a vytvořilo tak strašidelnou atmosféru. Celým jejím tělem projela neznámá vlna. Otřásla se.

Odvrátila pohled a přistoupila k napůl sbalenému kufru. Naházela do něj zbytek věcí, které měla přichystané na posteli, a potom už jen vyšla před dům.

Dnešní den měla odjet na víkend do hor se svým přítele Danielem. Měli spolu strávit tři nádherné dny v luxusní chatě, hluboko v přírodě.

Tři naprosto senzační dny bez mobilních telefonů, bez práce, no prostě bez veškerého okolního světa. Už delší dobu tuto dovolenou plánovala a bůh ví, že ji opravdu potřebuje. Musí alespoň na chvíli utéct všem těm problémům, které ji pronásledují jako hladoví psi.

Černé taxi právě zastavilo před jejím domem ve viktoriánském stylu a vyčkávalo. Sophie snesla svůj těžký kufr až k taxíku a společně s řidičem jej naložili do auta.

„Na Heathrow, prosím.“ pokynula řidiči indického původu a vyrazili na letiště.

Podle domluvy se měla s Danielem setkat až v odbavovací hale.

Cesta na letiště trvala necelou hodinu. Za pomoci řidiče naložila svůj kufr na vozík a skrz dav se protlačila do haly, kde se jala hledat svého přítele. Nikde však Daniela neviděla.

Hala byla plná lidí, kteří pospíchali sem a tam. Nebylo lehké prodrat se skrz ně. Podařilo se jí však vozík dotlačit až k volné lavici a tam se usadila. Stále koukala kolem a snažila se najít svého přítele.

"Má zpoždění," zašeptala netrpělivě a koukla se na hodinky. "Měl tady být už před půl hodinou."

Začínala být nervózní. Očima těkala po všech kolemjdoucích, ale žádný z nich se Danielovi nepodobal. U bezpečnostní kontroly se již začaly tvořit fronty.

"Počkám ještě půl hodiny," mluvila sama se sebou, „potom se vrátím domů!“ Prsty na obou rukách nervózně proplétala do sebe a podpatkem klepala o podlahu.

"Cestující letu 307789 společnosti British Airways do Edinburghu nechť se neprodleně dostaví k odbavovacímu pultu. Přepážka se bude uzavírat," zvolal hlas z reproduktoru.

Na to se k odbavovacímu pultu přihnalo tucet opozdilců a začali nakládat své kufry na jezdící pás.

Sophie se smutně dívala oním směrem. Nevěděla, co si má počít. Jestli jít k odbavovacímu pultu a potom čekat na Daniela nebo všechno vzdát a vrátit se do svého bytu. Zapomenout tak na půlroku plánovanou dovolenou.

Nakonec to doopravdy vzdala a otočila se k odchodu.

Jakmile udělala pár kroků k východu, spatřila udýchaného muže, jak se, s kufrem větším než je on sám, doslova žene k ní. V obličeji měl omluvný výraz, který ještě více zvýraznily kapičky potu na jeho čele.

"Danieli!" zakřičela. "Kde sakra tak dlouho vězíš?" obořila se na něj místo pozdravu.

"Om... omlouvám se," začal, stále popadajíce dech, "můj taxík se zadrhl v koloně na dálnici. Byla tam nějaká havárka, nemohli jsme projet," recitoval svou, cestou promyšlenou, výmluvu. Rozhodl se, že nebude Sophii říkat pravou příčinu svého zpoždění.

"Havárka?" divila se Sophie. Cestou jeli přes dálnici, ale žádnou havárku po cestě neviděli.

"To je divné," pronesla nevěřícně.

Danielovi na čele vyrašily další kapky potu. Srdce mu bušilo a mozek šrotoval na plné obrátky. Věděl, že je jeho přítelkyně nedůvěřivá.

"Ano, havárie. Srazily se nějaké dva osobáky. Asi dostaly smyk," řekl jí a snažil se o přesvědčivý tón. „V takovém počasí se to dalo čekat.“

"My jsme nic takového na silnici neviděli," držela se svého.

"Muselo se to stát těsně po tom, co jste sjeli z dálnice," přemýšlel. "Vyjeli jsme trochu pozdě. Taxík měl menší poruchu," vymyslel si urychleně.

"Ok, nebudeme to více rozmazávat," ukončila to Sophie. "Pojď, nebo nám to uletí."

Vzala své zavazadlo a odkráčela k odbavovacímu pultu. Daniel si hlasitě oddechl. Ještě chvíli vydýchával tuto situaci, a potom se vydal za Sophii.


* * *


17. března  11:32

"Prosíme všechny cestující, aby se vrátili na svá místa a připoutali se. Blížíme se k mezinárodnímu letišti v Edinburghu. Připravte se na přistání," ozval se z reproduktoru hlas letušky.

O chvíli později letadlo dosedlo na přistávací ploše. Sophie i Daniel si vyzvedli zavazadla, vypůjčili si auto a vyrazili do údolí Glen Coe, ve kterém se nacházela jejich pronajatá chata.

Jeli asi dvě hodiny. Obrysy velkoměsta se ztratily z obzoru a vystřídala je panenská krajina. Všude kolem byly zelené louky, dělíce od sebe jen nízké kamenné ploty. V dáli se čněly vrcholky hor, na kterých byly znát ještě pozůstatky sněhu.

Několikrát museli zastavit a vyhnat z úzké cesty stádo ovcí či krav, kterých bylo všude houfně. Nijak jí to nevadilo, v Londýně neměla možnost být tak blízko přírodě, a tak si to náležitě užívala.

"To je fascinující," podotkla, když projížděli malou vesnicí. Vypadala jako vytržená z pohlednice. Malé hnědé a šedé chaloupky s doškovou střechou a červenými nebo modrými dveřmi lemovaly hlavní, a vlastně jedinou, cestu skrz vesnici. V jejich středu stál kostelík s jednou věžičkou, na kterém byly umístěny hodiny, ukazující dvě hodiny odpoledne.

"Je to tady útulné, že?" konstatoval Daniel a s úsměvem na ni mrknul. "Říkal jsem ti, že se ti tady bude líbit."

"To ano," připustila, stále zírajíce ven z okna.

"Je to poslední vesnice před horským údolím," vysvětlil jí a volantem zatočil doprava.

Projel několika uličkami, než konečně našel tu správnou odbočku, kde začínala cesta vedoucí skrz hustý les. Za půl hodiny už stáli před luxusní dřevěnou chatou, které měla být jenom jejich.

"To je ono," řekl Dan a zabouchl dveře auta.

Sophie nepromluvila. Vystoupila z auta a porozhlédla se kolem. Čistý skotský vzduch, zeleň, zvířata, ticho. Tohle všechno její duše postrádala.

Celé dny trávila ve své kanceláři. Od rána do večera přilepená na židli u psacího stolu a zavřená mezi čtyřmi zdmi. Tady konečně pocítila volnost, kterou jí Londýn nemohl poskytnout. Ještě jednou se nadechla horského vzduchu a následovala Daniela dovnitř.

Překvapil ji obrovský prostor, který chata nabízela. Zvenčí byla sice malá, ale vypadala, že je perfektně rozvržená. Neměla žádné patro. Skládala se jen z několika pokojů. Jejich ložnice, kuchyň, obývací kout s krbem, toaleta a koupelna.

Kufry nechali v předsíni a vešli do obývacího pokoje. Sophie se usadila do polstrovaného křesla vedle krbu, ve kterém již plápolal oheň. Zato Daniel nelenil a rozvalil se na velké pohovce.

"Bude to nádherný víkend," pravil a otevřel si láhev Jamesona, kterou našel v baru naproti krbu. Nalil si trochu whisky do sklenice a malými doušky ji začal nasávat.

"Nemysli si, že se budeš celou dobu válet na gauči, chlastat alkohol a šťourat se mezi nohama," pronesla k němu napůl výhružně, napůl pobaveně. Daniel se jen ušklíbl a při dalším loknutí hlasitě zamlaskal.

Sophie po něm hodila malý polštář, ale potom se šibalsky usmála.

"Nepůjdeme se projít?" navrhla. Zvedla se a zamířila ke svým kufrům.

Daniel se jen neochotně postavil na nohy a následoval ji.

 


* * *


18. března  01:07

Utíkala a neohlížela se za sebe. Srdce měla až kdesi v kalhotách. Stěží popadala dech, přesto nepolevila.

Prodírala se skrz nízké větve a křoví. Ruce měla pořezané od větví a na čele ošklivou ránu, ze které ji odkapávaly kapičky krve.

Rychleji, no tak ještě rychleji. Zvládneš to, ty to dokážeš, povzbuzovala se. Ale její pocity byly jiné.

Nemohla se zastavit, ačkoliv si to tak strašně moc přála. Byla na pokraji svých sil. Krev se začínala mísit se studeným potem.

"Ne-do-ká-žu - to," vyslovovala za pohybu. Nohy se jí začínaly plést. Už nemohla dál. Zastavila se.

Opřela se o mohutný kmen a zhluboka dýchala. S každou molekulou kyslíku, kterou vdechla, jí plíce pálily víc a víc.

Zády sjela po kmeni a zůstala sedět na zemi. "To přece nemůže být pravda, takhle to nemělo být," vzlykala a špinavým rukávem si otírala slzy. "Já chci domů, prosím, chci domů!"

Zavřela oči. Ale potom zaslechla šustění větví. Ztuhla. Oči však nechávala zavřené. Uši napnula, jak nejvíce mohla a snažila se zachytit další šum.

To přišlo záhy. Prudce vyskočila ze země. Rozhlížela se kolem sebe, ale nic neviděla. Jen tmu a siluety stromů.

"Co ode mě chceš?" vykřikla hystericky a trhaně se otáčela kolem své osy. "Tak co po mě sakra chceš!"

Nikdo jí neodpovídal. Šustění ustalo.

Něco se mi zdálo, byl to jen sen. Jen výplod mé fantazie, ujišťovala se. Chtěla se znovu dát do běhu, avšak v tu chvíli pocítila strašlivou bolest na hlavě, a potom už jen padala do hluboké tmy.

 


* * *


18. března  00:38

"Danieli?!" vykřikla a přiběhla k němu. Ležel na zemi a jeho oblečení bylo nasáklé rudou barvou. V hrudi měl střelnou ránu.

"Dane… Dane!" ječela a rukou se mu snažila zastavit krvácení. Svlékla si mikinu a přitiskla ji na ránu.

"Co se stalo, kdo ti to udělal?" ptala se jej, ale Daniel ležel na zemi v bezvědomí.  Neodpovídal. Čelo měl horké a puls slabý, ale dýchal.

"Musím tě dostat do nemocnice," šeptala mu a hladila ho po čele. "Přivolám pomoc, slibuji."

Vstala, zanechávajíce jeho bezvládné tělo na zemi. Nevěděla, co dělá. Nechala se popohánět vnitřním hlasem.

Neudělala však ani pár kroků, když jí cestu někdo zatarasil. Osoba, jež se zničehonic vynořila zpoza stromu. Nebylo jí vidět do obličeje. Stála ve tmě a koukala směrem k ní.

Sophie se strašlivě lekla. "Kdo jsi?" zeptala se a hlas jí strachy poskočil. Neodpovídala. "Co sakra chceš?" vykřikla znovu a zírala na zem v domnění, že objeví nějaký velký tlustý klacek, kterým by se ubránila.

"Nepamatuješ si na mě?" prohodila osoba s předstíranou lítostí. Byla to žena, ale její hlas byl neobvykle hluboký a až děsivě známý.

"Ty?" nevěřila Sophie.

"Ano… já, má drahá,“ odvětila sladkým hláskem. "Myslela sis, že mě jen tak odhodíte ze hry? Že mě přesunete na jinou kolej a zapomenete na mě? Jsi bláhová," zachechtala se kdákavým smíchem, který se nesl dosud tak klidným a tichým lesem.

"Proč to děláš? Proč nás nemůžeš nechat na pokoji," šeptala Sophie prosebně.

"Proč? To je vskutku dobrá otázka,“ žena předstírala, že chvíli uvažuje nad odpovědí, ale poté ji ztvrdly rysy a odvětila: „Protože nechci. Ukradla jsi mi snoubence!“

"Neukradla, sama jsi o něj přišla," vyhrkla Sophie a z očí jí stékaly slzy. Ze strachu se celá třásla.

Záhy svých slov litovala. Žena vytáhla zbraň a namířila ji Sofiiným směrem. "Kdybys neexistovala, vzal by si mě a žili bychom spolu šťastně. Všechno jsi zkazila!"

Sofie vzpurně zavrtěla hlavou, až jí pár slz ukáplo na bundu, a pomalu couvala zpět. Zakopla a přepadla o něčí nohy. Teprve teď si uvědomila, že Daniel stále leží na zemi s dírou v břiše a čeká na její pomoc. Pokud okamžitě něco nevymyslí, vykrvácí.

"To ty jsi postřelila Dana?" zašeptala obávanou otázku. Nepodívala se však jejím směrem.

Žena znovu propukla v hlasitý smích. "Ano, byla jsem to já. Potřebovala jsem cvičit na zkoušky k získání zbrojního pasu a on byl poblíž,“ vyštěkla, ale sarkasmus jí neslušel.

„Chtěl, abych odešla. Vyhnal mě," vyštěkla náhle. Její hlas zněl nepříčetně. "Už před vaším odletem se ke mně otočil zády a odstrčil mě jako nějakou havěť. Já byla na dně. Prosila ho o pomoc, ale on mě vyhnal. Myslel jen na tebe a ten váš pitomý výlet!" V jejím hlase byla znát zloba a zášť, její zuřivost nabírala na obrátkách. "Nechal mě na holičkách a upaloval za tebou, kancelářskou krysou." Zkřivila tvář.

"To kvůli tobě málem zmeškal let?" došlo Sophii. Lhal jí, Daniel jí lhal. Proč jí neřekl o návštěvě své bývalé snoubenky?

"Teď je řada na tobě, holátko," zašeptala žena a znovu na ni mířila zbraní. „Opravdu ho tak moc chceš? Fajn… je tvůj. Táhni do pekla s ním.“

Zazněl výstřel. Sofie vykřikla, ale podařilo se jí uskočit stranou. Ohnala se po ženě klackem. Ta to nečekala a zavrávorala. Zbraň však nepustila. Chvíli se ještě přetahovaly, než Sofie ucítila bolest v zátylku a tlak tak silný, že se neudržela na nohou a spadla na zem.

"Mě nikdy nepřemůžeš, krasotinko," vysmála se jí žena. "Chcípni!"

Sophie sebrala poslední energii, podrazila ženě nohy a začala se hustým temným lesem prodírat co nejdál od šílené vražedkyně. Nechtěla Daniela opustit, ale neměla na vybranou. Slyšela praskání větviček, jak se žena rozběhla za ní.

 


* * *


17. března  23:00

Prodírali se hustým lesem. Byli už několik hodin na cestě. Chvíli se jen tak procházeli po vyznačených stezkách, ale potom zabočili hlouběji do lesa. Po nějaké době už byli tak hluboko, že skrz vysoké stromy nepronikaly žádné měsíční paprsky. Byla tam absolutní tma a hrozivé ticho.

"Dane, neměli bychom se už vrátit?" zeptala se Sophie. Byla jí zima a zmáhala ji únava.

"To měli, ale nevím kudy," řekl Daniel zoufale.

"Chceš říct, že jsme se ztratili?" vyjela po něm.

"Nejspíš, je to už dlouho, co jsme sešli z cesty. Nevím, kudy teď," připustil.

"To snad ne. Já myslela, že si tu cestu pamatuješ, když jsi mě tudy vlekl," začala panikařit.

"Ze začátku jo, ale…" nedokončil větu.

"Ale co? Co teď chceš dělat?" pomalu začínala zvyšovat hlas.

Blízko nich se mihl stín. Zaregistroval ho pouze Daniel. Nečekaně ztuhl a díval se k onomu místu. Sophie to nepostřehla.

"Víš co, zůstaň támhle," ukázal na mýtinu, jenž byla blízko nich, "já se pokusím najít cestu a potom se pro tebe vrátím." Než Sophie stačila nějak protestovat, byl pryč.

Utíkal směrem, kde prvně spatřil stín. Nezastavoval se. V žaludku jej podivně šimralo, jako pokaždé, když se cítí nesvůj. Doběhl až k lesnímu potůčku. Zastavil se, aby mohl popadnout dech. Jeho plíce dostaly opravdu zabrat.

"Tak přece jsi přišel," zašeptal hluboký ženský hlas za jeho zády.

Daniel se prudce otočil a spatřil svou bývalou snoubenku stát naproti němu. Byl šokovaný, že ji tu vidí.

"Kde se tady bereš?" zeptal se udiveně.

"Dnes ráno jsi mi řekl, že jedeš do Skotska. Já jsem se vždycky chtěla do Skotska podívat. A tak jsem si řekla, že bych tě mohla přijet navštívit," odpověděla úlisně a svatouškovsky se pousmála.

"Jasně jsem ti říkal, že už za mnou nemáš chodit. Už dávno spolu nejsme. Mám Sophii, tak už to konečně pochop," řekl stroze a chtěl odejít, avšak ona ho nenechala.

"Sophii, tu husičku," sykla nechutně. "Co na ní vidíš?"

"Rachel, už jsme tohle téma probírali. Já Sophii miluji," odpověděl.

"Ne," vykřikla, "ty miluješ jen její představu. Tak už si to sakra přiznej!" Vytáhla zbraň a namířila na něj.

"Rachel, neblázni," polekal se Daniel. "Dej to pryč."

"Ne. Když tě nemůžu mít já, tak ani ona," zašeptala a vpíjela své zelené oči do těch jeho.

„Jsi šílená,“ opáčil Daniel, ale jeho poslední slova zanikla v hlasité ráně. Rachel zmáčkla spoušť.

Kulka Danielovi vrazila přímo do hrudi a on se svalil v bezvědomí na zem. Přistoupila k němu a klekla si vedle něj. Dívala se, jak krvácí a na rtech se jí objevil úsměv.

"Měl jsi zůstat se mnou," zašeptala a ruku zabořila do kapsy. Vytáhla zlatý řetízek s přívěskem půlměsíce a hodila ho vedle něj.

"Dala jsem ti ho k našemu výročí. To ona tě donutila vrátit mi ho. Dary se nevracejí, hlupáku. Je tvůj," prohodila ještě, a potom už jen mlčky seděla.

Až hlasité kroky o několik minut později ji donutily vstát a rychle se schovat za strom.

 


* * *


17. březen 23:30

Sophie seděla na pařezu uprostřed lesa. Byla unavená, hladová a vystrašená. Zuby ji drkotaly o sebe a z úst se jí linula pára. Daniel někam zmizel už skoro před půl hodinou. Nemohla ho nikde najít a tak vyčkávala.

Byla sama uprostřed strašidelného lesa. Kolem houkaly sovy a sem tam blízko ní někdo zašustil křovím.

V lese už nebylo skoro vidět a jak večer postupoval tma houstla víc a víc. Sophie se koukla na hodinky. Ukazovaly půl dvanácté.

"Sakra, kde ten Daniel vězí," šeptala si. Neodvážila se promluvit víc nahlas. Strach jí to nedovolil. Jen tak seděla a klepala se zimou.

Nemohla uvěřit, že ji tady nechal. Opuštěnou v tmavém lese. Přemýšlela, že by se vrátila k chatě, ale tuto možnost rychle zavrhla. Byla několik mil vzdálená a ke všemu ani neznala cestu.

"Ztratila bych se," povzdechla si ironicky. Už ta skutečnost, že sedí sama někde na pařezu, na místě, které v životě neviděla, byla důkazem, že se ztratila.

Očima stále těkala kolem sebe, zda neuvidí svého přítele přicházet. Kolem ní bylo však pusto. Jediným náznakem života byla ona sama.

"Musím jít, musím," šeptala si a zuby klepala o sebe. "Tady zůstat nemůžu. Do rána bych zmrzla."

"Musím jít, musím," stále si opakovala ona slova, ale k pařezu jako by byla připoutána neviditelnou silou. Nedokázala se zvednout.

Ruce si ovinula kolem sebe, aby alespoň trochu zažehnala zimu. Rty jí pomalu fialověly a zuby nepřestávaly o sebe třít.

"Musím jít, musím."

A pak v dálce zaslechla výstřel. Byl slyšet tak jasně, jako by vyšel jen z těsné blízkosti. Lekla se. Její srdce začalo bušit víc a mozek najednou vypověděl službu. Celé její tělo se roztřáslo. V uších jí doznívala hlasitá rána způsobená revolverem. Stála jako přimražená. Nebyla schopna pohybu. Byla v šoku.

A pak se jí mysl znovu rozostřila. Vrátila se do reality. Tělo se jí ještě pořád chvělo, ale ona věděla, co musí udělat. Rozběhla se tedy směrem, o kterém se domnívala, že je ten správný.

Měla prazvláštní pocit. Pocit, který už dneska zažila. Ten, který cítila dnes ráno před odjezdem ve svém bytě, když pozorovala skrz okno kapky deště.

"Něco se stane, něco se stane. Něco se stalo!!!" vykřikla a běžela jak nejrychleji dokázala.

 


* * *


Epilog – 18. března

,Říkám vám, že musí zůstat v klidu,´ křičel nějaký hlas.

,Slyšel jsem vás už napoprvé., Pochopte, že musíme vědět, co přesně se stalo,´ promluvil druhý.

,Momentálně spí. Dostala prášky na uklidnění,´ znovu promluvil ten první.

,Tak ji musíte vzbudit. Ten muž je mrtvý a ona o tom určitě něco ví,´ nedal se druhý.

 

Sophii probudily dva rozčilené hlasy na chodbě. Oči měla ještě slepené od tvrdého spánku. Chvíli na to do jejího pokoje vtrhli dva muži. Doktor Bowdern a policista. Bowdern se ho ještě snažil nějak zastavit, ale jeho snažení bylo marné.

"Dobrý den, slečno," pozdravil nevrle a přišel až k jejímu lůžku. Nevěděla co má dělat. V uších jí doznívala jen jedna věta: ,Ten muž je mrtvý. Je mrtvý. Je mrtvý. Je mrtvý.´

"Slečno, posloucháte mě?" zeptal se podrážděně, když si všiml, že ho Sophie vůbec nevnímá. Podívala se na něj, ale nic neříkala. Její pohled byl skelný.

"Našli vás poblíž horské chaty Skylend. Je to tak?" zeptal se jí.

"Já ne-nevím," odpověděla.

"Na nic si nevzpomíná, byla v bezvědomí, když ji našli," chopil se slova Bowdern.

"Ano, jistě. Ale určitě si vzpomínáte, co se tam stalo. Proč jste upadla do bezvědomí a co se stalo tomu muži," pokračoval policista.

"Nevzpomínám si. Pamatuji si, jak jsme přijeli k chatě a jak jsme šli do lesa na procházku, ale potom už nic nevím," řekla mu a byla to pravda. Nic jiného si prostě vybavit nedokázala.

"Co se stalo potom?" naléhal policista.

"Nevím," vyhrkla rozčileně.

"Ale ano, vy to víte. Tak co se tam stalo?" nedal si říct a stále Sophii pokládal tu samou otázku.

"Musím vás požádat, abyste pacientku nechal v klidu. Utrpěla vážná zranění a…" začal doktor, ale policista ho neposlouchal.

"Něco se tam stát muselo," pokračoval na svém.

"Já nevím a kde je Daniel? Co je s ním?" zeptala se náhle. Nevěřila, že by byl mrtvý, určitě se bavili o někom jiném. Daniel byl přece živý, když ho opouštěla. Ještě dýchal.

"Ten muž – Daniel - je mrtvý. Vykrvácel," pověděl jí Browdern pomalu.

"Cože? Mrtvý? Jak - jak to? To přece nemůže být pravda, nemůže být mrtvý," rozbrečela se. Slzy jí stékaly z očí jako ten déšť předchozího dne. Pocítila obrovskou prázdnotu ve svém srdci. ,Je mrtvý. Je mrtvý. Je mrtvý.´

"U jeho těla jsme našli tohle," policista ukázal Sophii zlatý řetízek s přívěskem půlměsíce.

"Víte, čí to je?" zeptal se.

Sophii se najednou vydraly veškeré vzpomínky na povrch. Koukala na řetízek, jako by to byl duch. Něco neskutečného, nevysvětlitelného.

Pohledem zapátrala ke dveřím, ve kterých se mihl známý stín. Byla tam, stála tam. Pozorovala ji. Nenechá ji na pokoji, dokud nezemře.

"Rachel."

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia