Čt 24. října    slaví: Nina



Kategorie: Novinky, Povídky

Proč?

Hl. postavy: Severus Snape, Regulus Black, Voldemort
Žánr: slash
Přístupnost: od 15-ti let
Beta-reader: Eillen

Obsah: Povídka se odehrává v době Harryho 7. ročníku. Severus Snape vzpomíná na své mládí před více než 20 lety, kdy byla jeho láska ještě naživu. Vzpomíná na dobu, která byla pro něj nejšťastnější z celého života. Okolnosti však dvojici nepřály a on o ni přišel, po letech však stále jeho cit nezmizel a on prahne po pomstě. Dosáhne jí však?

Proč?

Seděl na útesu a jako omámený sledoval, jak vlny narážejí o skálu a vytvářejí na rozzuřené hladině bílou pěnu. Záviděl jim. Záviděl jim tu svobodu. Jak si bezstarostně divoce tančí na mořské hladině. On ji ztratil již před mnoha lety. Jedním jediným činem, za který se bude bičovat do konce svého života.

Je zvláštní, jak může jeden neuvážený slib změnit celý jeho život. Tenkrát mu to přišlo jako vysvobození. Odpoutání se od toho světa, do kterého zase tak lehce nezapadl. Byl vděčný za jeho pomocnou ruku. Chytil se jí jako tonoucí stébla trávy a následoval ji. Byla to chyba. Chyba, za kterou pak tak draze zaplatil.

Jaké by to dnes bylo, kdyby jeho slova neuposlechl? Jaké by to bylo, kdyby odolal? Jaké by to bylo… kdyby…? Ano, dnes může jen vymýšlet jiné a jiné alternativy… Kdyby… Nic víc dělat nemůže. Vše je pryč. Ztracené a zapomenuté. Jen jeho srdce bude nadále trpět vědomím.

Proč?

Proč si s ním život takhle zahrával? Je snad jiný než ostatní? Je snad méněcenný? Ne. Měl stejnou šanci jako ostatní, jen ji neuměl dobře využít. Vyrazil vstříc svému osudu špatnou nohou a nyní za to musí platit. Vždy nadejde den zúčtování. On za své činy musí platit. A platí.

Kdyby jen mohl vrátit čas a změnit minulost. Kdyby jen dostal možnost znovu se rozhodnout, nikdy by si nevybral stejně. Kdyby… A je to tu zase. Kdyby… Věčné utápění se v moři viny. Toť jeho trestem.

Po bledé tváři mu stekla jediná slza a vpila se do černého špinavého pláště, který povlával v silném větru.

Viděl ho. Potkával jej na každém kroku, v každém svém snu. Pořád. Jeho tvář, tak jemná a krásná. Nikdy mu nezmizel úsměv. Jen tenkrát. Byl jako ty vlny. Divoký, svobodný a vždy rozjařený. Až mu jeho stálé radostné nálady začínaly lézt na nervy. Ale byl to on. Neuměl si jej představit jinak. On se dokázal radovat ze života. On ano.

Proč to musel být zrovna on?

K vlnám se nyní přidaly silné dešťové kapky. Prudké provazce vody, které se snášely z nebe. Bubnovaly do mořské hladiny a vytvářely tam kruhy. Jeden velký, jeden malý. Jako zhypnotizovaný sledoval každou novou kapku, která na hladinu dopadla a ani nevnímal bolest, kterou mu způsobovaly, když narážely na něj. Byl jako omámený.

Jeho myšlenky se toulaly u událostí jeho posledních dní. Další dny už nebyly. On se o to postaral.

 

* * *

 

„Proč se tak mračíš?“ zeptal se jej tenkrát. Neodpověděl mu. Jen se zahleděl do těch jasných očí, ve kterých stále plápolaly plamínky radosti. „Nelíbilo se ti to snad?“ zamrkal na něj uličnicky a opět se usmál. Jako vždy, když byli spolu. On vlastně jiný výraz, když byl sním, ani neměl. Vždy se jen usmíval.

„Bylo to krásné,“ odpověděl na jeho otázku pravdivě. Leželi vedle sebe v potemnělé místnosti starého domu, který už udržovalo jen množství kouzel na něj seslaných. Dvě nahá těla propletená v jedno jediné, unavená z předchozího milování.

„Tak, co ten výraz?“ dorážel stále milenec a rukou začal znovu dráždit jeho tělo. „Nechceš mi něco říct?“

Zarazil se. Uchytil jeho ruku, která už směřovala k rozkroku, čímž si vyžádal jeho plnou pozornost. „Proč si myslíš, že před tebou něco tajím?“ zeptal se nejistě.

Usmál se. To byl celý on. Nikdy se neuměl tvářit vážně. Vše zlehčoval. „A tajíš?“ odpověděl na otázku otázkou.

Chvíli mlčel. V jeho hlavě probíhal boj. Boj mezi jeho dvěma já. Avšak netrval dlouho, jeho strach zvítězil. Strach, že by v jeho očích navždy zmizel. Vyprchal by jako pára nad hrncem. Zlomilo by ho to více, než kdyby zemřel. „Ne.“ Byla jeho odpověď. Sám se divil, jak mohl něco takového říct a tvářit se přitom vážně. Ale on byl odjakživa vynikající herec. Uměl si zachovat vážnou tvář za všech okolností. Přetvářka, kterou si budoval celý svůj život, kterou ho život naučil.

Opět se na něj usmál, tentokrát mu i on úsměv oplatil. Přiblížil se k němu a zlehka se dotkl jeho rtů. Nemusel čekat dlouho a jeho polibek byl horlivě opětován. Zapomněl na veškeré strasti a dychtivě si pohrával s jeho jazykem.

 

* * *

 

Měl mu to tenkrát říct. Možná by dnes bylo všechno jinak. Ale mohl snad? Pochopil by to? Otázka, na kterou již nikdy neuslyší odpověď.

Dešťové kapky byly stále silnější. Přidal se dokonce i vítr a vdáli se zablýsklo. Jako by počasí vytušilo jeho náladu a přizpůsobilo se mu. Jak ironické, pomyslil si. Sáhl do vnitřní kapsy svého hábitu a nahmatal malou lesklou věc, která byla rozkřápnutá. Býval to medailon. Patřil jemu. Člověku, který všechno tohle zavinil. A on mu jej tenkrát ukradl. Byl statečný. Takový, jaký on nebyl.

Byl jsem zbabělec.

 

* * *

 

„Co je to?“ zeptal se jej, když mu do dlaní vklouzl zlatý medailon.

„Je tvůj,“ řekl prostě. Jeho výraz, který v tu chvíli zdobil jeho obličej, nikdy nerozluštil. Jindy byl jako otevřená kniha, ale teď nebylo čitelné ani jedno písmeno.

„Ale, kde jsi k němu přišel?“ zeptal se podezíravě. Jeho rodina byla bohatá, ale tohle by si nikdy nekoupila. Kýč, jaký ani ona, jeho matka, nenosila. Tohle určitě nebylo rodinné dědictví.

„Přestaň se pořád tolik ptát. Je tvůj. Ochraňuj ho, dokud budeš moct. Nesmíš mu podlehnout, jen tak nad ním zvítězíš.“ Znovu ten úsměv a jemný polibek na rty.

 

* * *

 

Celou dobu přemýšlel, proč by jej měl ochraňovat. Nikdy ho neotevřel. Nešlo mu to, ač se snažil sebevíc. Po jeho smrti ho nechal v jeho pokoji. Tam, kam patřil. Nemohl si ho nechat. Netušil, co ho k tomu vedlo. Strach? Vypočítavost? Neuměl to popsat a ani dnes neumí. Odhodil ho na jeho postel a utekl pryč. Jako zbabělec.

 

 A teď jej drží znovu. Po tolika letech. Nyní už věděl, co je to zač, odkud medailon pochází. Žasl nad jeho statečností. Tu tenkrát postrádal. On se v poslední chvíli snažil ochránit svět, kdežto on zbaběle plnil jeho rozkazy, ačkoliv věděl, jaké následky to bude mít. Nedokázal se vzepřít jeho vůli. Bál se o svůj život a ve strachu o sebe udělal to nejhorší, co kdy udělat mohl. Ta vina bude na jeho bedrech spočívat navždy.

 

* * *

 

„Zabij ho,“ poručil a rudé oči se vpily do těch temných, které strachem sotva zůstávaly otevřené. Zkameněl. To přece po něm nemůže chtít? Srdce se mu šokem málem zastavilo.

„Porušil slib a ten se trestá smrtí. Lordu Voldemortovi se nikdo vysmívat nebude. Z řad Smrtijedů odcházejí jen mrtví. Musíš to udělat ty. Zabij ho. Dnes v noci,“ poručil svému služebníkovi a přísně na něj pohlédl.

Ten pohled ho zabíjel zevnitř. Vpíjel se do něj jako jed a zabíjel každou buňku. Nedokázal jej dále udržovat a sklopil oči. Cítil se, jako by do něj někdo zabodl ostrou dýku.

„Dnes v noci chci jeho duši a to, co mi ukradl,“ odvětil znovu a následně odkráčel pryč. Jen odezvy jeho slov setrvávaly na svém místě.

Zůstal stát v kruhové místnosti. Kolem něj nebyl nikdo, jen jeho myšlenky. Chce to, co mu ukradl, ale co to je? O čem to Temný Pán mluvil? Zmoženě se opřel o zeď. Nemůže jej přece zabít. Zabil by kus sebe samého. On je přece jediný člověk, na kterém mu v životě záleželo.

Ale pokud to neudělá, může si sám podepsat úmrtní list. Pán prohřešky trestá přísně. Nikdo jim neunikne. Povzdechl si. „Ani já bych neunikl. Dříve či později by nás zabil oba.“ Ačkoliv ta slova vyslovil šeptem, rozléhala se celou místností. Sbohem, lásko.

Jedno ale věděl jistě. Může dostat jeho tělo, ale ne jeho duši.

 

* * *

 

Dnes už ví, co tím Temný pán myslel. Teď už ví, proč musel zemřít. Ale proč na to nepřišel dříve? Proč se muselo stát tolik hrozných věcí, než mu to došlo? A proč na to nepřišel sám, ale nějaký drzý spratek, který si o sobě říká Vyvolený? Vzedmula se v něm vlna vzteku. Skousl své rty tak silně, až pocítil pachuť své vlastní krve, která se teď mísila se studenými dešťovými kapičkami. Vykřikl bolestí, ne však tou fyzickou.

Mohli být spolu šťastní. Celé ty roky. Kdyby se mu jen tenkrát svěřil, kdyby mu řekl pravý původ toho medailónu, kdyby… kdyby... Dnes už mu zůstalo jen to kdyby. Určitě by našli řešení a utekli. Někam hodně daleko, kde by je ani on nenašel. Namísto toho podlehl a zničil vše, co mu život nabídl, aby mohl být konečně šťastný. Promarnil svou šanci, svou jedinou šanci.

Udělal jsem to… Slabost zvítězila. Zvítězila však naposled.

Vstal a mátožně si stoupl na samý okraj útesu. Nyní už to nebyla jen jedna jediná slza, která stékala po jeho tváři. Celý proud slz se mísil s dešťovou vodou a vsakoval se mu do černého hábitu. Černá, nepřirozeně se zasmál. To byla jeho barva. Černá, jako jeho příjmení. Černá, jako jeho vlastní duše.

Nikdy by ani nepomyslel, že by to mohlo trvat tak dlouho. Naivně si myslel, že to spraví čas. Uběhne několik měsíců či let a on zapomene. Jak bláhové.

Na věčnost.

Opět se zadíval na ty divoké vlny, které v bouři vypadaly ještě více zuřivěji. Mlátily o skálu jako zběsilé. Tak rád by se k nim připojil. Stal se jednou z nich a opustil veškeré své pocity a vzpomínky. Opustil své zlomené srdce a zmizel.

Tohle však není možné. Unikl by tak svému trestu. Zabil a musí za to platit.

Navždy.

Naposledy se podíval dolů, otřel si slzy a sevřel medailon v rukou. „Miluji tě. Stále a navždy,“ zašeptal. Na to se napřáhl a vší silou vyhodil medailon z rukou. Letěl několik metrů vysoko a posléze začal prudce klesat. Byla tma, jen blesky občas osvětlily krajinu kolem. Z medailonu zbyl jen třpytivý odlesk a pak už nic. Vodní hladina jej pohltila do svých spárů a už nikdy jej nevydá.

Muž s černými mastnými vlasy se ještě chvíli díval, jak moře ukrývá medailon, jako by čekal, že jej vyplivne zpátky. Nic se však nestalo. Obrátil se tedy a odešel. Odešel s jedním jediným cílem.

 

* * *

 

„Severusi, čekal jsem tě,“ pravil Temný Pán, jakmile se jeho nejvěrnější služebník dostavil do Chroptící chýše.

„Pane?“ otázal se Snape.

„Dlouho jsem přemýšlel, proč mě ta hůlka neposlouchá. Přece jsem ji ukradl tomu starému bláznovi přímo z hrobu, ale ne. Ona mi pořád neslouží. Víš, čím to je, Severusi?“ Chodil po místnosti a v rukou držel bezovou hůlku. Nad ním se ve stříbrné kleci tkvěl obrovský had Nagini.

 

„Pane, vím, kde je Potter. Přivedu vám jej,“ začal, ale Pán jej zarazil.

„Nebude mi nikdy sloužit, dokud nezabiju jeho právoplatného majitele. A víš, kdo jím je?“ Byla to spíše řečnická otázka. Snape se ale vylekal. Ještě ne, ještě nenadešla ta chvíle. Musí dokončit slib. Slib, který si po smrti svého milence dal. Musí jej splnit.

„Můj pane, já vám přinesu toho kluka. Vím, kde se nachází. Když dovolíte, ihned se pro něj vypravím a…“ jeho slova byla opět přerušena. Začal panikařit.

„Jsi to ty,“ vyslovil tiše Voldemort. Snape zděšeně vytřeštil oči. „Je mi to líto, Severusi. Byl jsi mým nejoddanějším Smrtijedem. Tvůj odchod bude pro mne velkou ztrátou. Nemám však na vybranou.“

„Pane, ne, prosím, přivedu vám ho. Já vám ho přivedu,“ žadonil. Nebál se smrti. Ta už pro něj neměla velký význam. Naopak, těšil se, až ten den přijde. Až se konečně vydá za ním a bude jej prosit o odpuštění. Ne, bál se, že jeho smrt nebude nikdy pomstěna.

„Je mi to líto,“ zašeptal Temný Pán. V té chvíli máchl hůlkou a stříbrná klec se pohnula. Vyletěla vstříc místností a pohltila Severusovu hlavu. Slyšel, jak jeho pán použil hadí jazyk. Na to se obrovský had vztyčil a jedním dobře mířeným pohybem zabodl své ostré jedové zuby do Snapeova krku.

Zklamal. Nedokázal to a selhal. Nikdy ani nepomyslel, že jeho konec bude takový. Ta potupa. On zase vyhrál. Vzal mu celý jeho život a nyní jej zabil takovým způsobem, aniž by dostal šanci se pomstít.

Odpusť mi, drahý.

 

* * *

 

„Tak jsi přece jen přišel,“ usmál se mladý muž a vstal z křesla, ve kterém už málem přenocoval. „Už jsem myslel, že sis to rozmyslel.“

Černovlasý muž, jen o málo starší než on, si pomalu odložil dlouhý černý plášť. „Slíbil jsem ti to,“ podotkl. V jeho hlase byla znát obrovská bolest.

„Co ten tón? Jsi smutný?“ zeptal se jeho společník a přešel až k němu. „Mohu ti nějak pomoci? Zbavit tě té nálady?“ laškovně se na něj pousmál. Přistoupil až k němu a přilepil své rty na jeho krk. Pomalu postupoval nahoru, až se spojil s jeho rty.

On se však odtáhl. „Promiň, nemůžu,“ vyslovil šeptem a posadil se na křeslo. Hlavu schoval do dlaní.

„Severusi?“ Došel až k němu a klekl si před něj. „Co se děje?“

On však jen dále seděl a mlčel, hlavu schovávajíc ve svých dlaní. Jeho srdce připomínalo dutý balvan a on se začal vnitřně třást. Cítil jeho ruce na svém těle. Jeho něžné polibky do vlasů, jak se ho snaží utěšit. Nepomáhalo to. Věděl, že za chvíli bude po všem a on už nikdy nespatří ten usměvavý obličej. On bude tím, kdo mu vezme jeho život. Oči se mu zalily slzami.

Pomalu pozvedl hlavu a mokrýma očima mu pohlédl do tváře. Byla krásná. Jeho oči se vpíjely do těch jeho temných. Nemohl to dlouho snášet a zavřel ty své. Cítil jeho přibližující se zrychlený dech a posléze i jeho rty. Tentokrát se nechal unášet svou touhou. Opětoval jeho polibek a nechal se jím vést. Naposledy.

Chtěl si pamatovat tuhle chvíli navždy a tak se mu podřídil. Aniž by si toho všiml, ocitl se tak, jak byl stvořen. Přitiskl se k němu a začal rukou dráždit jeho už nyní také nahé tělo. Jeho doteky ho vzrušovaly jako ještě nikdy předtím. Vždy to bylo krásné, ale dneska? Dnes to bylo jiné, více vzrušující. Emoce pracovaly na plné obrátky.

Leželi vedle sebe nazí a sledovali, jak ve skrovném krbu praská oheň. Ta chvíle se neskutečně rychle blížila. Jakoby dnes v noci čas plynul čtyřikrát rychleji než běžně. Na malou chvíli zapomněl na to, co musí přijít a plně si užíval jejich poslední milování. Teď se zase vše vrátilo do děsivé reality.

Vstal a šel se obléci. Nepodíval se na něj, ačkoliv cítil jeho pohled na svých zádech. Už se nemohl dívat do těch očí. Jestli to má udělat, musí to být hned a rychle. Oblékl si hábit a nenápadně si vzal do rukou hůlku. Cítil, jak mu z očí sjíždějí pramínky slz. Nedokázal je zastavit.

„Ty už odcházíš?“ uslyšel za sebou. Neotočil se a ani nedokázal vyslovit jediné slovo. Prostě tam tak stál a chvěl se. „Severusi?“

„Omlouvám se, Regule,“ zašeptal a hůlku silně v rukou stiskl. „Nemohu jinak. Je to jeho příkaz.“

„Nerozumím ti. Jaký příkaz?“ otázal se a také vstal.

Otočil se a namířil na něj hůlkou. „Nedokážu se mu vzepřít. Nejsem tak silný, jako ty.“ Viděl, jak mu poprvé, od dob, co ho poznal, zmizel úsměv z tváře. „Miluji tě.“ zašeptal a následoval zelený paprsek, který navždy zavraždil jeho srdce, jenž se navěky obalilo do kamenné sítě.

„Proč?!“

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia